Cesta nožů

18 Zvláštní pozvání

Chvíli poté, co Egwain vstala, se nikdo nehýbal. Potom Andořané a Muranďané, jako jeden, zamířili k přísedícím. Malá amyrlin - loutka! - je očividně nezajímala, ne s těmi bezvěkými tvářemi před nimi, které hlásaly, že mluví se skutečnými Aes Sedai. Kolem každé přísedící se shlukli dva tři pánové a paní, někteří vzdorovitě vystrkovali brady, jiní pokorně ohýbali hřbety, ale všichni chtěli, aby je sestry vyslechly. Svěží vítr jim odtrhoval páru od úst a povlával plášti, na něž zapomněli, jak pro ně bylo důležité dostat odpovědi na své otázky. Sheriam byla také v obležení rudolícího urozeného pána Donela, jenž se střídavě vztekal a zase klaněl.

Egwain od něho Sheriam odtáhla. „Nenápadně zjisti, co půjde, o těch sestrách a věžových gardistech v Andoru,“ šeptala spěšně. Jakmile ji pustila, znovu se jí zmocnil Donel. Sheriam vypadala opravdu uštvaně, ale rychle se přestala mračit. Donel nejistě zamrkal, když se ona začala vyptávat jej.

Romanda a Lelaine na Egwain civěly s tvářemi jako vytesanými z ledu, ale obě u sebe měly párek šlechticů, kteří chtěli... něco. Snad ujištění, že v Egwaininých slovech není žádná lest. Obě to nesmírně dožíralo, ale jakkoli před tím uhýbaly, nemohly se tomu ujištění vyhnout, aniž by ji na místě nezneuznaly. A žádná z nich by tak daleko nezašla. Ne tady a ne veřejně.

K Egwain proklouzla Siuan a tvářila se pokorně. Až na to, že se neustále rozhlížela kolem sebe, asi čekala, že Romanda či Lelaine přiběhnou, zapomenou na zákon, zvyklosti a slušné vychování i na to, kdo se dívá, a popadnou je za krk přímo tady. „Shein Chunla,“ bylo vše, co tiše zasyčela.

Egwain kývla, ale ona hledala Talmanese. Většina mužů a některé z žen byli dost vysocí, aby ho zakryli. A jak všichni pořád pobíhali sem a tam... Zvedla se na špičky. Kam se poděl?

Zastavila se před ní Segan, ruce v bok, a poněkud pochybovačně se zadívala na Siuan. Egwain se rychle postavila na zem. Amyrlin nemohla poskakovat jako holka na tancovačce, která vyhlíží kluka. Rozvíjející se poupě. Klid. Vyrovnanost. Mor na všechny muže!

Segan byla štíhlá, s dlouhými tmavými vlasy, a jako kdyby se už mrzutá narodila, jak neustále špulila rty. Šaty měla z pevného modrého sukna a teplé, ale na živůtku měla příliš jasně zelenou výšivku a rukavičky dost křiklavé i na cikánku. Prohlédla si Egwain od hlavy k patě, našpulila rty ještě víc a tvářila se stejně nevěřícně, jako když se dívala na Siuan. „To, co jsi říkala o knize novicek,“ vyjela, „tos myslela ženu úplně libovolného věku? Takže se každá může stát Aes Sedai?“

Otázka byla blízká Egwainu srdci a odpověď by moc ráda dala - spolu s pár pohlavky za ty pochybnosti - ale v té chvíli v mezeře mezi lidmi zahlédla u stanu Talmanese. Mluvil s Pelivarem! Stáli ztuhlí, mastifové, kteří ještě nevycenili zuby, ale dávali dobrý pozor, aby nikdo nepřišel blíž a neslyšel, co si povídají. „Každá žena libovolného věku, dcero,“ souhlasila nepřítomně. S Pelivarem?

„Děkuji ti,“ řekla Segan a váhavě dodala: „matko.“ Předvedla nástin pukrlete a odběhla. Egwain za ní zírala. No, byl to začátek.

Siuan zafrkala. „Klidně bych proplula Dračí Prsty v noci, kdybych musela,“ zamumlala si pro sebe. „Už jsme to probíraly. Zvážily jsme nebezpečí a stejně jsme neměly šanci, ani co by se vešlo rackovi do zobáku. Ale tys musela zapálit palubu, jen aby to bylo zajímavější. Lovit perutíny do sítě ti nestačí. Musela sis ještě nacpat do šatů ježíka. Nestačí ti brodit se hejnem žralounů -“

Egwain ji přerušila. „Siuan, myslím, že řeknu urozenému pánu Bryneovi, že jsi do něj až po uši zamilovaná. To bude jenom spravedlivé, nemyslíš?“ Siuan málem vypadly oči z důlků a pohybovala rty, ale dokázala jenom chrochtat. Egwain ji poplácala po rameni. „Jsi Aes Sedai, Siuan. Snaž se zachovat aspoň stín důstojnosti. A snaž se zjistit něco o těch dalších sestrách v Andoru.“ Dav se znovu rozešel. Zahlédla Talmanese na jiném místě, ale stále u stanu. A byl sám.

Snažíc se neutíkat zamířila jeho směrem a nechala Siuan chrochtat. Pohledný černovlasý sluha, jehož baňaté vlněné spodky nedokázaly zcela zakrýt pěkně tvarovaná lýtka, Siuan nabídl stříbrný pohár, z něhož se kouřilo. Pohybovali se tu další sloužící se stříbrnými podnosy a podávali občerstvení, i když trochu opožděně. Na polibek míru bylo příliš pozdě. Egwain neslyšela, co Siuan řekla, když sebrala pohár z podnosu, ale podle toho, jak sebou chlapík trhl a začal se klanět, bylo zřejmé, že pustila uzdu svému vzteku. Egwain si povzdechla.

Talmanes stál s rukama zkříženýma na prsou a s pobaveným úsměvem, který mu nedostoupil až k očím, pozoroval dění kolem. Vypadal připravený vyrazit, ale v očích měl únavu. Když se přiblížila, uctivě se poklonil, ale když promluvil, ozývala se mu v hlase trpkost. „Dneska jsi změnila hranici.“ Přitáhl si k tělu plášť před mrazivým větrem. „Mezi Andorem a Murandy byla vždy... pohyblivá... cokoliv už mapy ukazovaly, ale Andořané ještě nikdy nevyrazili k jihu v takovém počtu. Teda kromě v aielské válce a v bělokabátnické válce, ale tenkrát tudy jenom procházeli. Jakmile tu setrvají celý měsíc, na mapě se objeví nová čára. Podívej, jak Muranďané pobíhají, lísají se k Pelivarovi a jeho společníkům stejně jako k sestrám. Doufají, že si pro nové časy udělají nové přátele.“

Egwain se snažila zakrýt, jak pozoruje ty, kteří pozorovali ji, a měla dojem, že všichni šlechtici, Muranďané i Andořané, se soustředí na sestry. V každém případě měla na práci důležitější věci než hranice. Sestry byly vidět vždy jen na chviličku, pokud vůbec. Jen Halima a Siuan si jí zřejmě všimly a hluk připomínal kejhání hejna husí. Egwain ztišila hlas a pečlivě volila slova.

„Přátelé jsou vždy důležití, Talmanesi. Byl jsi Matovým dobrým přítelem a myslím, že i mým. Doufám, že se to nezměnilo. Doufám, že jsi nikomu neřekl nic, co bys neměl.“ Světlo, je nervózní, jinak by nebyla tak otevřená. Příště se rovnou zeptá, o čem se s Pelivarem bavili.

Naštěstí se jí nevysmál jako nevychované selce. Mohl se jí však vysmívat v duchu. Vážně si ji prohlédl, než promluvil. Potichu. Také uměl být opatrný. „Ne všichni muži klevetí. Pověz mi, když jsi posílala Mata na jih, věděla jsi, co dnes uděláš tady?“

„Jak jsem to přede dvěma měsíci mohla vědět? Ne, Aes Sedai nejsou vševědoucí, Talmanesi.“ Doufala, že se nějak dostane tam, kde byla teď, plánovala, ale nevěděla to, ne tehdy. Také doufala, že neklevetí. Někteří muži to nedělali.

Romanda k ní vyrazila rázným krokem a se zamrzlým obličejem, ale zastavila ji Arathelle, popadla ji za paži a nedala se odbýt ani přes Romandino rozhořčení.

„Povíš mi konečně, kde Mat je?“ zeptal se Talmanes. „Na cestě do Caemlynu s dědičkou? Proč se tváříš tak překvapeně? Služka si popovídá s vojákem, když nabírají vodu ze stejného potoka. I když je to hrozný Dračí spřísahanec,“ dodal suše.

Světlo! Muži byli občas opravdu... no, nepohodlní. I ti nejlepší z nich si uměli najít cestičku, jak říct špatnou věc ve špatnou chvíli, jak položit špatnou otázku. Nemluvě o svádění služek ke žvanění. Mnohem snazší by to bylo, kdyby dokázala zalhat, ale on jí dal v rámci přísah spoustu prostoru. Polovina pravdy bude stačit a zabrání mu, aby vyrazil do Ebú Daru. Možná méně než půlka.

Na druhém konci stanu stála Siuan zabraná do hovoru s vysokým mladým zrzkem se zakroucenými kníry, který si ji prohlížel stejně pochybovačně jako Segan. Šlechtici obvykle věděli, jak vypadá Aes Sedai. Ale Siuan mu věnovala jen částečnou pozornost. Neustále pokukovala po Egwain. Jako by křičela nahlas, hlasitě jako svědomí. Snazší. Účelné. Co znamená být Aes Sedai. Dodneška to nevěděla, jen doufala! Egwain podrážděně vydechla. Světlo spal tu ženskou!

„Když jsem o něm slyšela naposled, byl v Ebú Daru,“ zamumlala. „Ale touhle dobou už musí chvátat na sever. Pořád si myslí, že mě musí zachránit, a Matrim Cauthon, Talmanesi, si nenechá ujít příležitost být tam, kde bude moct říct: ‚já vám to říkal.‘“

Talmanes se netvářil ani trochu překvapeně. „Myslel jsem si, že to tak nějak bude,“ povzdechl si. „Pár týdnů už něco... cítím. A nejsem v Bandě sám. Není to naléhavé, ale je to tu pořád. Jako kdyby mě potřeboval. Jako kdybych se měl dívat k jihu. Jít za ta’veren může být zvláštní.“

„To asi může,“ souhlasila a doufala, že není vidět, jak žasne. Zvláštní bylo myslet na budižkničemu Mata jako na velitele Bandy Rudé ruky, natož jako na ta’veren, ale ta’veren musí být určitě přítomen, aspoň někde poblíž, aby měl nějaký vliv.

„Mat se mýlil, když si myslel, že potřebuješ zachránit. Tys za mnou nikdy nechtěla přijít pro pomoc, viď?“

Stále mluvil tiše, ale Egwain honem odvrátila zrak. Siuan je stále pozorovala. A Halima též. Paitr stál příliš blízko ní, narukoval se a nakrucoval si kníry - z toho, jak se jí díval na šaty, si ji se sestrou nespletl, to bylo jisté! - ale ona mu nevěnovala příliš velkou pozornost a pokukovala po Egwain, zatímco se na něj hřejivě usmívala. Všichni ostatní vypadali zaměstnaně, nikdo nebyl dost blízko, aby je slyšel.

„Amyrlin se může těžko někde schovávat, ne? Ale často mi bylo útěchou, když jsem věděla, že jsi tady,“ přiznala. Váhavě. Amyrlin by neměla potřebovat útočiště, ale nemohlo to uškodit, pokud se to nedozví žádná z přísedících. „Ty jsi můj přítel, Talmanesi. A doufám, že budeš i nadále. Opravdu.“

„Byla jsi ke mně... otevřenější... než jsem čekal,“ přiznal pomalu, „tak ti něco povím.“ Jeho výraz se vůbec nezměnil - každý pozorovatel musel mít dojem, že je stejně lhostejný jako předtím - ale hlas ztišil do šepotu. „Kvůli Bandě za mnou přišel král Roedran. Zřejmě doufá, že se stane prvním skutečným králem Murandy. Chce si nás najmout. Normálně bych o tom ani neuvažoval, jenže nemáme dost peněz a s tímhle... s tímhle pocitem, že nás Mat potřebuje... Mohlo by být lepší, kdybychom zůstali v Murandy. Je jasné jako sklo, že ty jsi, kde chceš být, a máš všechno pod kontrolou.“

Odmlčel se, když před nimi jedna mladá služka udělala pukrle se svařeným vínem na podnose. Měla složitě vyšívané zelené šaty a plášť podšitý skvrnitým králíkem. Pomáhali i ostatní sluhové z tábora, nepochybně proto, aby nemuseli jen stát a třást se zimou. Mladá žena měla tváře zarudlé mrazem.

Talmanes ji odmávl a přitáhl si plášť, ale Egwain si vzala stříbrný pohár, aby měla čas na rozmyšlenou. Bandu už opravdu nepotřebovala. Přese všechno nadávání sestry braly její přítomnost za danou věc, bez ohledu na Dračí spřísahance. Již se nebály útoku a ona od odchodu ze Salidaru Bandu nepotřebovala, aby je popíchla k pohybu. Jediný skutečný důvod, jemuž Shen an Calhar nyní sloužila, byl ten, že přitahovala rekruty do Bryneova vojska, muže, kteří si mysleli, že dvě vojska znamenají bitvu, a chtěli být na straně s větším počtem vojáků. Už ji nepotřebovala, ale Talmanes se choval jako přítel. A ona byla amyrlin. Přátelství a zodpovědnost občas tahaly stejným směrem.

Když služka odešla, Egwain Talmanesovi položila ruku na paži. „To nesmíš udělat. Ani Banda nedokáže dobýt Murandy sama a všichni budou proti vám. Víš moc dobře, že jediné, co Muranďany spojuje, je cizinec na jejich půdě. Pojď za námi do Tar Valonu, Talmanesi. Mat tam přijde. Nepochybuji o tom.“ Mat doopravdy neuvěří, že je amyrlin, dokud ji neuvidí nosit štólu v Bílé věži.

„Roedran není hloupý,“ podotkl mírně. „Chce jenom, abychom seděli na zadku a čekali, cizí vojsko - bez Aes Sedai - o kterém nikdo neví, co má za lubem. Nebude mít větší potíže sjednotit šlechtice proti nám. Poté bychom tiše proklouzli přes hranici. Myslí si, že pak je dokáže udržet.“

Nemohla si pomoci a vyletěla. „A co mu zabrání vás zradit? Jestli hrozba odejde bez boje, jeho sen na sjednocení Murandy by mohl odejít s ní.“ Ten hlupák se tvářil pobaveně.

„Já taky nejsem hloupý. Roedran se dokáže připravit nejdřív na jaře. Tahle tlupa by se ze svých zámků ani nehnula, kdyby Andořani nepřišli sem na jih, a ti vyrazili dřív, než začalo sněžit. Do té doby nás Mat najde. Jestli přijde na sever, musí se o nás doslechnout. Roedran bude spokojený s čímkoliv, čeho do té doby dosáhne. Takže jestli bude chtít Mat jít do Tar Valonu, možná se ještě setkáme.“

Egwain rozčileně frkla. Byl to pozoruhodný plán, s něčím takovým by klidně mohla přijít Siuan, jenže si nemyslela, že Roedran Almaric do Arreola a’Naloy ho dokáže dotáhnout do konce. Povídalo se o něm, že je tak rozmařilý, až vedle něj Mat vypadal spořádaně. Ale taky by nevěřila, že něco takového dokáže vymyslet. Jisté bylo jedině to, že se Talmanes již rozhodl.

„Chci tvé slovo, Talmanesi, že Roedranovi nedovolíš, aby tě zatáhl do války.“ Zodpovědnost. Úzká štóla na ramenou jako by vážila desetkrát víc než plášť. „Jestli vyrazí dřív, než si myslíš, tak odejdeš, ať už se k vám Mat do té doby připojí nebo ne.“

„Kéž bych ti to mohl slíbit, ale nemůžu,“ namítl. „První nájezd na své pícovníky čekám nejdéle tři dny poté, co zamířím pryč od vojska urozeného pána Brynea. Každý panáček a sedlák si bude myslet, že si za noci může ukrást pár koní, popíchnout mě a schovat se."

„Nemluvím tu o tom, aby ses bránil, a ty to víš,“ pravila rázně. „Tvé slovo, Talmanesi. Nebo ti tu dohodu s Roedranem nedovolím.“ Jediný způsob, jak ji zarazit, bylo vyzradit ji, ale nechtěla za sebou nechat válku, kterou začala, když sem Talmanese přivedla.

Chvíli na ni zíral, jako by ji viděl poprvé, a konečně sklonil hlavu. Zvláštní, ale tentokrát se uklonil obřadněji. „Stane se, jak pravíš, matko. Řekni, víš určitě, že taky nejsi ta’veren?"

„Jsem amyrlin,“ opáčila. „To stačí každému.“ Znovu se ho dotkla. „Světlo na tebe sviť, Talmanesi.“ Tentokrát mu úsměv do očí téměř dostoupil.

Bylo nevyhnutelné, že i přes tichý hlas si jejich rozhovoru někdo všimne. Možná právě pro ten tichý hlas. Dívka, která se vydává za amyrlin, vzbouřenkyně proti Bílé věži, zabraná do hovoru s velitelem deseti tisíc Dračích spřísahanců. Usnadnila Talmanesovi jeho záměr s Roedranem, nebo ztížila? Je válka v Murandy méně pravděpodobná, nebo víc? Siuan a ten její zatracený zákon nečekaných následků! Sledovala ji stovka očí a uhnula, když zamířila mezi lidi a ohřívala si prsty o pohár. No, většina uhnula. Tváře přísedících byly samá bezvěká aessedaiovská vyrovnanost, ale Lelaine vypadala jako hnědooká vrána sledující rybu, která se zmítá na mělčině, kdežto Romandiny tmavé oči by dokázaly vyvrtat díry do železa.

Sledovala slunce venku a pomalu obcházela stan. Šlechtici stále obtěžovali přísedící, ale přecházeli od jedné k druhé, jako by hledali lepší odpovědi, a ona si začínala všímat jistých drobností. Donel se cestou od Janye k Morii zastavil a hluboko se poklonil Aemlyn, jež ho vzala na vědomí s milostivým kývnutím. Cian, odvracejíc se od Takimy, udělala hluboké pukrle před Pelivarem a na oplátku se jí dostalo nepatrného pokývnutí. A byly tu další věci, Muranďan se vždycky skláněl před Andořanem, jenž mu odpovídal stejně obřadně. Andořané se snažili nevšímat si Brynea, jen se na něj divně mračili, ale Muranďané ho vyhledávali, jeden po druhém a stranou od ostatních, a z toho, jak se dívali, bylo jasné, že probírají Pelivara, Arathelle nebo Aemlyn. Možná měl Talmanes pravdu.

Jí se také klaněli, i když ne tak hluboko jako Arathelle, Pelivarovi a Aemlyn, natož přísedícím. Půl tuctu žen jí řeklo, jak jsou jí vděčné, že se všechno vyřešilo tak mírumilovně, i když popravdě skoro stejně tolik vydávalo jen neurčité zvuky nebo neklidně krčilo rameny, když vyjádřila totéž, jako by si nebyly jisté, že to skončí mírumilovně. Její ujišťování se setkávalo s důrazným: „Světlo dej!“ či odevzdaným: „Dá-li Světlo.“ Čtyři ji oslovily matko, jedna bez zaváhání. Tři ostatní řekly, že je docela milá, že má krásné oči a že má půvabné chování, v tomto pořadí. Byly to poklony vhodné tak k jejímu věku, ale ne k jejímu postavení.

Konečně našla jedno nezkalené potěšení. Segan nebyla sama, koho zaujalo její prohlášení ohledně knihy novicek. Očividně to byl důvod, proč s ní ostatní ženy mluvily. Nakonec ostatní sestry se možná vzbouřily proti Věži, ale ona tvrdila, že je amyrlin. Musely mít opravdu velký zájem, aby to překonaly, i když to žádná nechtěla dát najevo. Arathelle se vyptávala tak zamračeně, že jí to přidalo vrásky. Aemlyn na odpověď potřásla prošedivělou hlavou. Zeptala se i hranatá Cian a po ní Negara, andorská urozená paní s ostrými rysy, pak hezká velkooká Muranďanka jménem Jennet a další. Žádná to nechtěla vědět kvůli sobě - několik jich to dalo jasně na vědomí, zvlášť ty mladší - ale zanedlouho se zeptala i poslední šlechtična zde a několik služek také, pod záminkou, že jí nabízejí svařené víno. Jedna, šlachovitá Nildra, přišla z tábora Aes Sedai.

Egwain sémě, které zasadila, docela potěšilo. S muži už to bylo horší. Málokterý na ni promluvil, a pokud ano, tak jen tehdy, když se jí ocitli tváří v tvář a neměli na vybranou. To potom zamručeli něco o počasí a buď chválili konec sucha, nebo láli na náhlý sníh, a přihodili naději, že potíže s bandity brzy skončí, přičemž občas pohlédli na Talmanese, a potom vyklouzli jako namaštění vepři. Jeden Andořan, hotový medvěd, Macharan se jmenoval, málem upadl, jen aby se jí vyhnul. Vlastně ji to ani nepřekvapovalo. Ženy měly ospravedlnění, byť jen pro sebe, díky knize novicek, ale muži si zřejmě mysleli, že když je někdo uvidí, jak se s ní baví, ulpí na nich špína.

Bylo to nepříjemné. Nezáleželo jí na tom, co si muži myslí o novickách, ale chtěla se dozvědět, jestli se bojí tolik jako ženy, že nakonec dojde k boji. Takové obavy se mohly snadno naplnit. Nakonec se rozhodla, že to může zjistit jediným způsobem.

Pelivar si vzal nový pohár vína a s tlumenou kletbou ucukl, aby do ní nevrazil. Kdyby stála blíž, musela by mu šlápnout na nohy. Na ruku v rukavici mu vyšplíchlo horké víno a stékalo mu pod rukáv, což vyvolalo kletbu ne tak tlumenou. Byl dost vysoký, aby nad ní čněl, a dařilo se mu to. Mračil se jako někdo, kdo by chtěl poslat protivnou mladou ženu rázně pryč. Nebo jako někdo, kdo málem šlápl na rudou zmiji. Egwain se narovnala a soustředila se na představu, že je to jen malý nezbeda. Cosi zamumlal - mohl to být zdvořilý pozdrav či další kletba - lehce sklonil hlavu a pokusil se ji obejít. Postavila se mu do cesty. Couvl, ona jej následovala. Začal se tvářit uštvaně. Rozhodla se, že ho trochu uklidní, než mu položí nejdůležitější otázku. Chtěla odpovědi, ne další mrmlání.

„Musíš být rád, že dědička je na cestě do Caemlynu, urozený pane Pelivare.“ Slyšela, jak o tom mluví několik přísedících.

Ztuhl. „Elain z rodu Trakandů má právo vyslovit nárok na Lví trůn,“ opáčil hluše.

Egwain vykulila oči a on znovu, nejistě couvl. Možná si myslel, že ji nahněvalo, když nepoužil její titul, jenomže ona si toho stěží všimla. Pelivar podporoval Elaininu matku, když usilovala o trůn, a Elain si byla jistá, že ji bude podporovat též. Mluvila o Pelivarovi jako o oblíbeném strýci.

„Matko,“ zamumlala vedle ní Siuan, „musíme jet, jestliže chceš do tábora dorazit před setměním.“ Podařilo se jí mluvit tiše a naléhavě zároveň. Slunce již prošlo zenitem.

„Tohle není vhodné počasí na pobývání venku po západu slunce,“ vyhrkl Pelivar. „Omluvíte-li mě, musím se připravit k odjezdu.“ Vrazil pohár na podnos, který kolem nesl sluha, zaváhal, než se neochotně uklonil, a pak odkráčel jako člověk, který právě vyvázl z pasti.

Egwain by ráda skřípala zuby vzteky. Co si muži myslí o té dohodě? Pokud se tomu dalo tak říkat, vzhledem k tomu, jak jim ji vnutila. Arathelle a Aemlyn byly mocnější a vlivnější než většina mužů, ale s vojáky jezdili Pelivar, Culhan a další. Pořád jí to mohlo vybuchnout do obličeje jako sud lampového oleje.

„Najdi Sheriam,“ zavrčela, „a řekni jí, ať všichni okamžitě nasednou, ať to stojí, co to stojí!“ Nesměla dát přísedícím noc na přemýšlení o tom, co se dnes stalo, aby plánovaly a intrikovaly. Musely se vrátit do tábora před setměním.