Cesta nožů

21 Povolání

Nad Bouřlivým mořem stále zuřily velké zimní bouře, zvané cemaros, drsnější, než lidé pamatovali. Někteří říkali, že letos se cemaros snaží dohnat mnohaměsíční zpoždění. Práskaly blesky tak jasné, až noc vypadala jako den. Vítr bičoval zemi a déšť se lil jako z konve, takže všechny cesty kromě nejlepších silnic se změnily v řeky bláta. Občas bláto v noci zmrzlo, ale s východem slunce pokaždé roztálo, i když byla obloha zatažená, a půda se opět změnila v bažinu. Randa překvapilo, jak to všechno komplikuje jeho plány.

Asha’mani, pro které rychle poslal, vyjeli z průchodu do prudkého lijavce, a obloha byla zatažená tak, že dopoledne vypadalo jako soumrak. Dírou ve vzduchu bylo vidět, že v Andoru sněží, nadýchané vločky vířily a byly tak husté, že všechno zakrývaly. Většina mužů byla zabalená do těžkých plášťů, ale zdálo se, déšť se jich a jejich koní nedotýká. Nebylo to příliš nápadné, ale kdo si toho všiml, zůstal civět. Zůstat v suchu vyžadovalo jen prosté tkanivo, pokud mužům nevadilo vyzradit, kým jsou. Ale černobílé kotouče v karmínovém kruhu na prsou to jasně ohlašovaly. Dokonce i když to zakrýval déšť, tvářili se pyšně, nadutě se nesli v sedlech. Vzdorně. Radovali se z toho, čím byli.

Jejich velitel Charl Gedwyn byl o pár let starší než Rand, průměrně vysoký, s mečem a drakem na límci dobře střiženého kabátu z nejlepšího černého hedvábí. Meč měl velmi bohatě vykládaný stříbrem, stříbrem měl pobíjený i pás zapnutý na stříbrnou přezku v podobě zaťaté pěsti. Představil se jako Tsorovan’m’hael, tedy bouřný vůdce ve starém jazyce, ať už to znamenalo cokoliv. Přinejmenším počasí to odpovídalo.

Přesto se zastavil ve vchodu do Randova zdobeného zeleného stanu a zamračil se na déšť. Stan obklopovala garda rytířů na koních, byli jen třicet kroků daleko, a přesto skoro nebyli vidět. Vypadali jako sochy.

„Jak můžeš chtít, abych v tomhle něco hledal?“ zeptal se Gedwyn nakvašeně a ohlédl se na Randa. O chviličku později dodal: „Můj pane Draku.“ Oči měl tvrdé a vyzývavé, avšak takové je měl vždycky, ať už hleděl na člověka nebo na plot. „Přivedli jsme s Rochaidem osm zasvěcených a čtyřicet vojáků, což stačí na zničení vojska nebo na zastrašení deseti králů. Dokonce i Aes Sedai by nám mohly závidět,“ procedil trpce. „Ať shořím, my dva bychom to docela zvládli sami. Nebo i jen ty sám. Nač potřebuješ ještě někoho?“

„Čekám, že poslechneš, Gedwyne,“ řekl Rand chladně. Bouřný vůdce? A Manel Rochaid, Gedwynův zástupce, si říkal Baijan’m’hael, útočný vůdce. Co to má Taim za lubem, že vytváří nové hodnosti? Důležité bylo, že z nich dělal zbraně. Důležité bylo, aby zbraně zůstaly při zdravém rozumu dost dlouho, aby je mohl použít. „A nečekám, že budeš plýtvat časem a pochybovat o mých rozkazech.“

„Jak přikazuješ, můj pane Draku,“ zamumlal Gedwyn. „Okamžitě vyšlu muže.“ Stroze zasalutoval pěstí na prsou a vyrazil do bouře. Lijavec před ním uhýbal a klouzal po malém štítu, který kolem sebe setkal. Randa napadlo, jestli ten muž tuší, jak blízko byl smrti, když se bez varování chopil saidínu.

Musíš ho zabít, než on zabije tebe, hihňal se Luis Therin. Oni to zjistí, víš. Mrtví muži nemůžou nikoho zradit. Hlas v jeho hlavě zazněl tázavě. Ale občas nelžou. Jsem mrtvý? Jsi ty?

Rand ta slova zahnal, bzučela mu jako moucha na pokraji vědomí. Od chvíle, kdy se mu znovu vynořil v hlavě, Luis Therin málokdy zmlkl, pokud k tomu nebyl donucen. Působil stále šíleněji a obvykle i rozzlobeně. A občas i zesílil. Ten hlas Randovi vnikal do snů, a když sám sebe ve snu uviděl, ne vždycky byl sám sebou. A ne vždy to byl Luis Therin, tedy obličej, který si s Luisem Therinem spojoval. Občas bylo vše rozmazané, ale povědomé, a Luise Therina to očividně také lekalo. To byl náznak, jak daleko až ve svém šílenství může zajít. Nebo možná jak daleko může zajít Rand sám.

Ještě ne, říkal si v duchu. Ještě si nemůžu dovolit zešílet.

Tak kdy? zašeptal Luis Therin, než ho Rand stačil zase umlčet.

S příjezdem Gedwyna a asha’manů se začal plnit jeho plán na vyhnání Seanchanů na západ. Začal se plnit a plnil se tak pomalu, jako když se člověk plahočí sám po rozbahněných silnicích. Okamžitě přesunul tábor a nesnažil se to nijak skrývat. Utajování nemělo smysl. Jak začaly cemaros, zprávy po holubech cestovaly pomalu a ještě pomaleji po kurýrech, avšak on nepochyboval, že ho sledují, Bílá věž, Zaprodanci, kdokoliv, komu mohlo nějak prospět, když věděl, kam Drak Znovuzrozený chodí, a mohl si dovolit podplatit nějakého vojáka. Možná ho sledovali dokonce i Seanchané. Když mohl on pozorovat je, tak proč by nemohli oni jeho? Ale dokonce ani asha’mani zatím nevěděli, proč se stěhuje.

Zatímco Rand pozoroval muže nakládající jeho stan na vysoký vůz, objevil se u něho Weiramon na jednom ze svých z mnoha koní, ohnivém bělouši z nejlepšího tairenského plnokrevného chovu. Přestalo pršet, i když polední obloha byla stále ještě pod mrakem, a vzduch byl vlhký, že by se z něj dala voda vymačkat rukou. Dračí praporec a Praporec Světla visely zplihle na vysokých žerdích.

Rytíře nahradili tairenští obránci a Weiramon projel jejich kruhem a zamračil se na Rodrivara Tiheru, hubeňoura příliš tmavého i na Tairena, s krátkou bradkou zastřiženou do ostré špičky. Byl to bezvýznamný šlechtic, který získal povýšení díky svým schopnostem, a byl nesmírně pedantický. Na vyleštěné přilbě se mu kýval bohatý bílý chochol, což dodalo na eleganci jeho složité úkloně, již předvedl Weiramonovi. Vznešený pán se zamračil ještě víc.

Nebylo třeba, aby Randově osobní stráži velel kapitán Kamene osobně, ale on to často dělal, stejně jako Marcolin často osobně velel rytířům. Mezi obránci a rytíři vypuklo leckdy trpké soupeření ohledně toho, kdo by měl Randa hlídat. Tairenové si to právo přivlastňovali, protože v Tearu vládl déle, Illiánci proto, že byl nakonec králem Illianu. Weiramon možná zaslechl nějaké řeči mezi obránci, že je čas, aby měl Tear vlastního krále, a kdo by byl lepší než muž, jenž dobyl Kámen? Weiramon s tím souhlasil, ale ne s volbou toho, kdo by měl nosit korunu. A nebyl sám.

Jakmile si vznešený pán všiml, že se na něho Rand dívá, vyhladil výraz a seskočil ze zlatem vykládaného sedla, aby se uklonil, až vedle toho Tihera vypadal jako neomalenec. Jak měl Weiramon tuhá záda, dokázal se nafukovat a naparovat i ve spánku. I když se trochu zašklebil, když měl položit naleštěnou holínku do bláta. Měl na sobě pršiplášť, aby se mu mlha nedostala na šaty, ale také ten byl samá zlatá výšivka a límec vykládaný safíry. Rand měl kabátec z tmavě zeleného hedvábí se zlatými včelami na rukávech a klopách, až si mohli lidé myslet, že Mečová koruna patří na hlavu někoho jiného.

„Můj pane Draku,“ začal Weiramon, „neumím vyjádřit, jak jsem šťasten, že tě vidím pod ochranou Tairenů, můj pane Draku. Svět by určitě zaplakal, kdyby se ti stalo něco nepříjemného.“ Byl příliš inteligentní, než aby rytíře rovnou označil za nedůvěryhodné. Ale jen o vlásek.

„Dřív nebo později se to stane,“ opáčil Rand suše. Až jeho větší část skončí s oslavováním. „Vím, jak budeš lkát, Weiramone.“

Ten muž se doopravdy nafoukl a uhladil si špičatou bradku. Slyšel, co chtěl slyšet. „Ano, můj pane Draku, mou stálostí si můžeš být jistý. Proto mi taky dělají starosti rozkazy, které mi tvůj člověk dnes ráno doručil.“ To byl Adley. Mnoho šlechticů si myslelo, že když budou předstírat, že asha’mani jsou jen Randovi sluhové, budou tak méně nebezpeční. „To je od tebe moudré, že posíláš většinu Cairhieňanů pryč. A taky Illiánců. To je bez řečí. Dokonce chápu, proč omezuješ Gueyama a ostatní.“ Holínky mu začvachtaly v bahně, když přistoupil blíž, a do hlasu se mu vloudil důvěrný tón. „Jsem přesvědčen, že někteří z nich - neřekl bych přímo, že proti tobě kuli pikle, ale myslím, že jejich věrnost není vždycky nepochybná. Moje je. Bez nejmenších pochyb.“ Znovu promluvil sebejistě, člověk, jemuž leží na srdci pouze potřeby toho, jemuž slouží. Toho, který prvním králem Tearu zcela jistě udělá jej. „Dovol mi přivést všechny mé ozbrojence, můj pane Draku. S nimi a s obránci ti zajistím pocty hodné Jitřního pána i jeho bezpečí.“

Ve všech táborech na vřesovištích se nakládaly vozy a kočáry a sedlali koně. Většina stanů již byla stržená. Vznešená paní Rosana vyjela k severu, její praporec se nesl v čele kolony dost velké, aby mezi bandity vyvolala hrůzu a Shaidy alespoň přiměla se zamyslet. Ale nestačilo to, aby začala mít pitomé nápady, zvlášť když polovina vojáků byli Gueyamovi a Maraconnovi družiníci a obránci Kamene. Totéž platilo pro Spirona Narettina, který jel k východu přes vysoký hřeben s tolika svými leníky, jako měl rytířů a mužů ostatních členů rady devíti, nemluvě o stovce pěšáků a několika z těch, kteří se včera vzdali v lesích za tím hřebenem. Překvapivě velké množství z nich si vybralo Draka Znovuzrozeného, ale Rand jim nevěřil natolik, aby je nechal pohromadě. Tolmeran jel na jih se stejně smíšeným oddílem a další vytáhnou, jakmile budou mít vozy naložené. Každý jiným směrem a nikdo se nebude moci spoléhat na muže za sebou natolik, aby udělal víc, než jen plnil Randovy rozkazy. Přivést do Illianu mír bylo důležité, ale každý pán i každá paní litovali, že jsou posíláni pryč od Draka Znovuzrozeného, a říkali si, jestli to znamená, že zklamali jeho důvěru. I když několik z nich mohlo taky napadnout, proč si u sebe některé nechává. Rosana se rozhodně tvářila zamyšleně.

„Tvá starost mě dojímá,“ řekl Weiramonovi, „ale kolik osobních strážců jeden člověk potřebuje? Nehodlám začít válku.“ Dobrý postřeh, pravda, ale tahle válka už probíhala. Začala ve Falme, pokud ne dřív. „Ať se tví lidé připraví.“

Kolik jich zemřelo pro mou pýchu? zaúpěl Luis Therin. Kolik jich zemřelo pro mé chyby?

„Můžu se aspoň zeptat, kam jedeme?“ zeptal se Weiramon skoro rozčileně vzápětí.

„Do města,“ odsekl Rand. Nevěděl, kolik lidí zemřelo kvůli jeho chybám, ale žádný kvůli jeho pýše. Tím si byl jistý.

Weiramon otevřel pusu, očividně byl zmatený, protože nevěděl, jestli míní Tear a Illian, nebo možná dokonce Cairhien, ale Rand mávl Dračím žezlem, až zelenobílé střapce zavlály. Přál si, aby jim mohl bodnout Luise Therina. „Nehodlám tu sedět celý den, Weiramone! Jdi ke svým mužům!“

O hodinu později se chopil pravého zdroje a chystal se udělat průchod pro cestování. Musel potlačovat závrať. Poslední dobou se ho zmocňovala, kdykoliv se chopil nebo propouštěl jedinou sílu. Jen tak tak, že se v Tai’daišarově sedle nekymácel. S roztavenou špínou plující na saidínu, se zamrzlým šlemem, když se dotkl pravého zdroje, mu bylo na zvracení. Na chviličku viděl dvojitě, což mu málem znemožňovalo setkat tkanivo. Mohl si říct Dashivovi nebo Flinnovi i dalším, aby to udělali, ale Gedwyn a Rochaid drželi koně před desítkou černě oděných vojáků, kteří teď zrovna nebyli na výzvědách. Jen tam trpělivě stáli. A pozorovali Randa. Rochaid, jen o dlaň nižší než on a tak o dva roky mladší, byl také plným asha’manem a kabát měl taky z hedvábí. Usmíval se, jako by věděl něco, co nevěděli ostatní, a bavil se tím. Co věděl? O Seanchanech jistě, byť ne to, co s nimi Rand zamýšlel. Co jiného? Možná nic. Závrať ho rychle přešla a dvojité vidění nakonec také, jako vždycky, aspoň v posledních týdnech. Dokončil tkanivo, bez čekání pobídl koně a projel otvorem, který se před ním otevřel.

Město, kam měl namířeno, byl Illian, i když průchod ústil na sever od města. Přes Weiramonovy údajné starosti nikdy nechodil bez ochrany a sám. Vysokou hranatou dírou ve vzduchu na louky kousek od široké rozbahněné cesty vedoucí k Silnici severní hvězdy projely tři tisíce mužů. I když měl každý urozený pán jen hrstku ozbrojenců - pro muže uvyklé stát v čele tisíce nebo tisíců byla stovka hrstkou - sečetlo se to. Tairenové, Cairhieňané, Illiánci, obránci Kamene pod velením Tihery, rytíři s Marcolinem a asha’mani za Gedwynem. Aspoň asha’mani, kteří přišli s ním, Dashiva, Flinn a ostatní, se drželi těsně za Randem. Všichni až na Narishmu. Narishma se ještě nevrátil. Rand věděl, kde ho má hledat, ale stejně se mu to nelíbilo.

Všichni se drželi pohromadě. Gueyam, Maraconn a Aracome jeli s Weiramonem a víc sledovali Randa než to, kam jedou, a Gregorin Panar se třemi dalšími členy rady devíti se k sobě nakláněli a potichu si povídali. Semaradrid s hloučkem naštvaných cairhienských pánů za sebou Randa pozoroval stejně pozorně jako Tairenové. Rand si ty, které vzal s sebou, vybral stejně pečlivě jako ty, které poslal pryč, a ne vždy z důvodů, jež by mohli využít ostatní.

Kdyby se někdo díval, byla by to skvělá podívaná se všemi těmi barevnými praporci a plameny a malými con, které nosili Cairhieňané na zádech. Skvělá a velmi nebezpečná. Někteří proti němu kuli pikle. Zjistil, že Semaradridův rod Maravinů měl staré spojenectví s rodem Riatinů, který se proti němu v Cairhienu otevřeně vzbouřil. Semaradrid to spojení nepopřel, ale ani se o něm Randovi sám od sebe nezmínil. Rada devíti pro něj zase byla příliš nová, aby riskoval a nechal je všechny za sebou. A Weiramon byl trouba. Kdyby to bylo na něm, klidně by se mohl pokusit získat přízeň pána Draka tím, že by s vojskem vytáhl proti Seanchanům či Murandy nebo Světlo ví komu a kde. Byl příliš hloupý, aby si ho Rand nedržel na očích, příliš mocný, aby na něj zapomněl, a tak jel s Randem a považoval si to za čest. Byla skoro škoda, že nebyl dost hloupý, aby udělal něco, čím by si vysloužil popravu.

Za nimi pak jeli sloužící a vozy - nikdo nechápal, proč Rand poslal ostatní povozy jinam, a on to nehodlal vysvětlovat. Čí budou další uši, které to uslyší? - a potom dlouhá řada náhradních koní, vedených koňáky, a zástup mužů v otlučených kyrysech, které se zrovna nehodily ke koženým kazajkám pošitým rezavými ocelovými kolečky, s luky a kušemi a oštěpy, dokonce i píkami. Další z lidí, kteří poslechli povolání „urozeného pána Brenda“ a rozhodli se, že beze zbraní se domů nevrátí. Vedl je muž s rýmou, s kterým Rand mluvil na kraji lesa. Jmenoval se Eagan Padros a byl mnohem bystřejší, než vypadal. Pro kmána bylo těžké se příliš pozvednout, ale Rand si ho zapamatoval. Ten chlapík odvedl své muže stranou, ale všichni se šťouchali a strkali, aby lépe viděli na jih.

Silnice severní hvězdy vedla rovně, jako když střelí, dlouhé míle hnědými blaty, jež obklopovala Illian. Byla to široká cesta z udusané hlíny, přerušovaná jen kamennými můstky. Vítr od jihu přinášel vůni moře a stopy z koželužen. Illian byl velké město, velké jako Caemlyn či Cairhien. Střechy pokryté taškami jasných barev a stovky vysokých věží se leskly ve slunci a bylo je vidět přes moře trávy, kudy se brodili dlouhonozí čápi a nad nímž s pronikavým křikem poletovala hejna bílých ptáků. Illian nepotřeboval hradby. Ne že by hradby proti němu posloužily.

To, že se o cestě do Illianu nezmínil, vyvolalo značné zklamání, i když si nikdo nestěžoval nahlas, aspoň ne tam, kde to Rand mohl slyšet. Přesto se dost lidí tvářilo zachmuřeně a kysele remcalo, když chvatně stavěli tábory. Jako většina velkých měst, i Illian byl vyhlášený exotickými záhadami, výčepy a ochotnými ženami. Aspoň mezi muži, kteří tam nikdy nebyli, i když to bylo jejich hlavní město. Nevědomost vždycky pověst města v takových věcech nafukovala. Ale zatím jenom Morr odcválal do města. Muži se narovnávali od zatloukání stanových kolíků a poutání koní a žárlivě se za ním dívali. Šlechtici se tvářili ostražitě a snažili se předstírat, že se nedívají.

Asha’mani s Gedwynem si Morra nevšímali a stavěli si tábor, který se skládal ze smolně černého stanu pro Gedwyna a Rochaida, a pak vymačkali hnědou trávu dosucha a rozložili si na ni pokrývky. Všechno pochopitelně dělali s pomocí jediné síly. Všechno tak dělali, ani se nenamáhali připravit ohně na vaření. Pár lidí je sledovalo, když stan jako by vyskočil z vlastní vůle, ale většina se jen ujistila, co se děje, a pak se podívala jinam. Dva tři černě odění vojáci se dali do řeči.

Flinn a ostatní se ke Gedwynovi nepřipojili - měli své dva stany kousek od Randova - ale Dashiva zašel za „bouřným vůdcem“ a „útočným vůdcem", kteří jen stáli opodál a občas vyštěkli rozkaz. Pár slov, a Dashiva se zase vracel, potřásal hlavou a cosi si rozzlobeně mumlal. Gedwyn a Rochaid nebyli zrovna příjemný párek. Což bylo dobře.

Rand zašel do stanu a plně oblečený se rozvalil na kavalec a zíral na strop. Na vnitřní straně na falešném stropě z hedvábí byly vyšité včely. Hopwil mu přinesl cínový korbel se svařeným vínem - Rand si sluhy nevzal - ale víno chladlo na psacím stole. Rand přemýšlel. Dva tři dny, a Seanchané dostanou pěkný výprask. Pak zpátky do Cairhienu, aby zjistil, jak pokračuje vyjednávání s Mořským národem, co má v plánu Cadsuane - byl jí dlužen, ale stejně měla něco za lubem! - a možná ukončil pozůstatky povstání. Dostali se Caraline Damodredovna a Darlin Sisnera v tom zmatku pryč? Kdyby do svých rukou dostal vznešeného pána Darlina, mohl by ukončit povstání v Tearu. Andor. Jestli jsou Mat a Elain v Murandy, tak potrvá nejméně pár týdnů, než se bude Elain moci ucházet o Lví trůn. Jakmile to udělá, bude se muset držet od Caemlynu dál. Ale musel si promluvit s Nyneivou. Mohl by očistit saidín? Mohlo by to fungovat. Taky by to mohlo zničit svět. Luis Therin ječel hrůzou. Světlo, kde je Narishma?

Přihnala se cemaros, takhle blízko moře ve vší své zuřivosti. Do stanu bušil déšť jako paličky do bubnu. Blesky vytvářely ve vchodu modrobílé světlo, hrom duněl a znělo to, jako by se bortily hory.

A vtom do stanu vstoupil Narishma, promočený až na kůži, tmavé vlasy přitisknuté k hlavě. Dostal rozkaz za každou cenu se vyhnout pozornosti. Jemu nikdo nepochleboval. Promočený kabát měl obyčejný, z hnědého sukna, a tmavé vlasy měl jen stažené, ne spletené do copů. Dokonce i bez zvonečků přitahovaly u muže vlasy do pasu pozornost. Taky se mračil a pod paží nesl válcovitý ranec převázaný šňůrou, silnější než noha, jako malý kobereček.

Rand vyskočil a ranec mu bez řečí sebral. „Neviděl tě někdo?“ vyptával se. „Proč ti to trvalo tak dlouho? Čekal jsem tě už včera v noci!“

„Chvíli mi trvalo vymyslet, co musím udělat,“ opáčil Narishma klidně. „Neřekl jsi mi všechno. Skoro jsi mě zabil.“

To bylo směšné. Rand mu pověděl všechno, co potřeboval vědět. Byl si tím jistý. Nemělo smysl někomu důvěřovat, jen aby ho pak nechal umřít a všechno tím zničil. Opatrně si ranec strčil pod kavalec. Ruce se mu třásly touhou ho rozbalit, ujistit se, že v něm je to, pro co Narishmu poslal. Ten muž by se neopovážil vrátit, pokud by to tam nebylo. „Sežeň si pořádný kabát, než se připojíš k ostatním,“ řekl. „A Narishmo...“ Narovnal se a upřeně se na druhého muže zadíval. „Jestli o tom někomu jen cekneš, tak tě opravdu zabiju.“

Zabiju celý svět, chechtal se Luis Therin opovržlivě. Nebo zoufale. Já zabil celý svět a ty můžeš taky, když se budeš trochu snažit.

Narishma se pěstí udeřil do prsou. „Jak přikazuješ, můj pane Draku,“ řekl kysele.

Časně ráno se tisíc mužů z dračí legie vydalo z Illianu po Silnici severní hvězdy za rachotu bubnů. Oblohu zakrývala hustá šedá mračna a vál ostrý vítr od moře, až praporce vlály, a ohlašoval další bouřku. Legie přitahovala pozornost ozbrojenců v táboře, protože muži měli namodro natřené andorské přilby a dlouhé modré kabátce s rudozlatým drakem na prsou. Modrý plamen s drakem měl číslo pro každou z pěti setnin. Legionáři byli v mnoha věcech jiní. Například měli kyrysy, ale pod kabáty, aby byli vidět draci - což byl také důvod, proč měly kabáty zapínání po straně - a každý měl krátký meč u pasu a ocelí zpevněnou kuši. Všichni šli stejným krokem. Důstojníci v čele byli opěšalí a na přilbách měli vysoké rudé chocholy. Jediní koně byl Morrův myšák v čele a soumaři vzadu.

„Pěší,“ zamumlal Weiramon a plácl se otěžemi do dlaně. „Ať shoří moje duše, pěšáci nejsou k ničemu. Při prvním útoku se rozutečou. Dřív.“ První vojáci uhnuli ze silnice. Pomáhali dobýt Illian a nerozutekli se.

Semaradrid kroutil hlavou. „Nemají píky,“ remcal. „Viděl jsem, jak se pěšáci s dobrým velením udrželi, s píkami, ale bez nich...“ Znechuceně zaprskal.

Gregorin Panar, třetí jezdec za Randem, zarytě mlčel. Možná že neměl předsudky vůči pěchotě - i když v tom případě by byl jedním z hrstky šlechticů, kteří je neměli - ale snažil se nemračit. Teď už všichni věděli, že muži s draky na prsou nosí zbraně, protože se rozhodli jít za Randem, jít za Drakem Znovuzrozeným, a žádný jiný důvod neměli. Illiánci si říkali, kam asi jdou, že tam Rand chce mít legii a nechce, aby to rada devíti věděla. Vlastně po něm Semaradrid úkosem pokukoval. Jenom Weiramon byl příliš hloupý, aby přemýšlel.

Rand otočil Taťdaišara. Narishmův balíček převinul do tenčího rance a měl ho uvázaný pod levým třmenem. „Zrušte tábor, vyrážíme,“ řekl třem šlechticům.

Tentokrát nechal průchod splést Dashivu. Ten se na něj zamračil a cosi si pro sebe mumlal - z nějakého důvodu se tvářil uraženě! - a Gedwyn a Rochaid těsně vedle sebe se sardonickými úsměvy přihlíželi, když se čára stříbrného světla otočila a vytvořila díru do nicoty. A pozorovali Randa spíš než Dashivu. No, ať se koukají. Jak často mohl uchopit saidín a riskovat, že dostane závrať, než skutečně omdlí? Nesmělo se to stát tam, kde by ho mohl někdo vidět.

Tentokrát je průchod dovedl na širokou silnici vytesanou nízkým zalesněným podhůřím na západě. Nemarellinské hory. Nevyrovnaly se pohoří Oparů a už vůbec ne Páteři světa, ale byly temné a přísné, ostré štíty oddělující západní pobřeží Illianu. Za nimi ležela Kabalská hlubina a za ní...

Muži hory brzy poznali. Gregorin Panar se rozhlédl a spokojeně kývl. Ostatní tři radní a Marcolin u něho zastavili koně, aby se poradili, a z průchodu zatím stále vyjížděli další jezdci. Semaradridovi a Tiherovi to došlo rychle a také se tvářili, že konečně pochopili.

Stříbrná cesta vedla z města do Lugardu a po ní probíhal veškerý vnitrozemský obchod se západem. Taky existovala Zlatá cesta vedoucí do Far Maddingu. Cesty a jména vznikly v dobách před založením Illianu. Za staletí tu projel bezpočet vozů a prošel bezpočet koní a lidí a povrch byl udusaný, takže cemaros jim příliš neublížily. V Illianu bylo jen pár spolehlivých silnic, kudy se v zimě mohly přesunovat větší oddíly. Všichni věděli, že v Ebú Daru jsou Seanchané, i když v hodně příbězích to byli spíš horší bratranci trolloků. Pokud Seanchané chtěli napadnout Illian, Stříbrná cesta byla vhodným místem pro obranu.

Semaradrid a ostatní si mysleli, že vědí, co Rand plánuje: musel zjistit, že Seanchané přicházejí, a asha’mani tu byli, aby je zničili, až přijdou. Vzhledem k příběhům o Seanchanech nikomu zřejmě moc nevadilo, že nebude mít moc práce. Weiramonovi to ovšem musel vysvětlit Tihera a to ho rozčílilo, i když se to snažil zakrýt velkolepým proslovem o moudrosti pána Draka a vojenském géniu Jitřního pána, k čemuž přihodil, jak on osobně povede první útok proti těmto Seanchanům. Hlupák, jako když vyšije. S trochou štěstí všichni ostatní, kteří se dozvěděli o shromáždění na Stříbrné cestě, nebudou o moc chytřejší než Semaradrid a Gregorin. S trochou štěstí se to nikdo důležitý nedozví, než bude příliš pozdě.

Rand se utábořil a čekal, usoudil, že to bude jen den dva, ale jak čas běžel, začal si říkat, zda ze sebe neudělal stejně velkého hňupa, jako byl Weiramon.

Většina asha’manů pátrala po Illianu, Tearu a Maredské pláni po zbytku těch, které Rand chtěl. Hledali v cemaros. Průchody a cestování byly užitečné, ale i asha’manovi chvíli trvalo, než našel, co hledal, když lijavec skryl všechno, co bylo dál než padesát kroků, a bláto téměř udusilo klevety. Pátrající asha’man mohl minout svou kořist jen na necelou míli, jen aby po návratu zjistil, že už zase vyrazila na cestu. Někteří museli jít dál, když hledali lidi, kteří nechtěli, aby je někdo našel. Než dorazily první zprávy, uběhlo několik dní.

K Weiramonovi se připojil vznešený pán Sunamon, nevychovaný tlusťoch - aspoň k Randovi se choval neuctivě. Ulízaný, v hedvábném kabátě, stále se culil a vyhlašoval svou věrnost, ale proti Randovi intrikoval tak dlouho, že to nejspíš dělal už i ve spánku. Přijel vznešený pán Torean, s tváří sedláka a obrovským majetkem, a koktal, jaká je to čest opět vyjet po boku pána Draka. Toreana ze všeho nejvíc zajímalo zlato, snad kromě výsad, jež Rand odebral všem tairenským šlechticům. Zvlášť mu vadilo, že v táboře nejsou žádné služebné a v blízkosti není žádná vesnice s povolnými selkami. Torean proti Randovi intrikoval stejně často jako Sunamon. Možná víc než Gueyam, Maraconn a Aracome.

A byli tady další. Bertome Saighan, malý, drsně pohledný muž s vyholeným čelem. Po smrti své sestřenky Colavaere prý moc netruchlil jak proto, že se tím stal hlavou rodu Saighan, tak proto, že ji Rand dal údajně popravit. Nebo zavraždit. Bertome se klaněl a usmíval, ale tmavé oči měl stále chladné. Někteří lidé tvrdili, že svou sestřenici měl velice rád. Ailil Riatin přišla, štíhlá, důstojná žena s velkýma tmavýma očima, již ne mladá, ale docela hezká, a tvrdila, že její ozbrojence vede kopinický kapitán a ona nijak netouží vytáhnout do pole. Rovněž tvrdila, že je věrná pánu Drakovi. Ale její bratr Toram vznesl nárok na trůn, který Rand chtěl pro Elain, a šuškalo se, že ona pro Torama udělá cokoliv na světě. Dokonce by se i spojila se svými nepřáteli. Aby škodila nebo špehovala. Nebo obojí. Objevili se Dalthanes Annallin, Amondrid Osiellin a Doressin Chuliandred, kteří podporovali Colavaere, když se zmocnila Slunečního trůnu a oni si mysleli, že se Rand do Cairhienu už nikdy nevrátí.

Cairhieňané a Tairenové přicházeli jeden po druhém, s padesáti až stovkou družiníků. Muži a ženy, jimž důvěřoval ještě méně než Gregorinovi a Semaradridovi. Většinou mužům, ne že by ženy považoval za méně nebezpečné - tak velký trouba nebyl, žena dokázala zabít dvakrát rychleji než muž a obvykle k tomu potřebovala mnohem méně důvodů! - ale proto, že se nedokázal přimět vzít nějakou ženu, kromě těch nejnebezpečnějších, tam, kam šel. Ailil se mohla mile usmívat, zatímco zvažovala, kam člověku vrazit nůž mezi žebra. Anaiyella, hubená ufňukaná vznešená paní, která docela dobře předváděla krásnou husu, se vrátila do Tearu z Cairhienu a začala se otevřeně hlásit o zatím neexistující tairenský trůn. Možná byla hloupá, ale podařilo se jí získat značnou podporu jak mezi šlechtici, tak mezi kmány.

A tak je shromáždil všechny, všechny lidi, kteří byli příliš dlouho mimo jeho dohled. Nemohl na ně dávat pozor neustále, ale nemohl si dovolit, aby zapomněli, že se čas od času dívá. Shromáždil je a čekal. Dva dny. Skřípal zuby a čekal. Pět dní. Osm.

Déšť bušil do stanového plátna, když konečně dorazil poslední muž, na něhož čekal.

Davram Bashere vytřepal proudy vody z naolejované pláštěnky, znechuceně si foukl do hustých, prošedivělých knírů a přehodil pláštěnku přes židli. Byl malý, s velkým nosem, a vypadal větší, než byl. Ne proto, že by se naparoval, ale proto, že považoval za dané, že je stejně velký jako kterýkoliv jiný z přítomných, a ostatní ho tak brali. Aspoň ti moudří. Za opasek s mečem měl nedbale zastrčenou slonovinovou hůl s vlčí hlavou vrchního maršála Saldeie, již si vysloužil na bitevních polích i u mnoha poradních stolů. Byl jedním z mála lidí, jimž Rand bezvýhradně věřil.

„Vím, že nemáš rád vysvětlování,“ řekl Bashere, „avšak menší osvětlení by se hodilo.“ Upravil si meč, rozvalil se do křesla a přehodil nohu přes lenoch. Vždycky vypadal vyrovnaný, ale uměl se pohnout rychle jako blesk. „Ten asha’man mi nechtěl povědět víc, než že jsi mě potřeboval už včera, ale prý si nemám vzít víc než tisíc mužů. Měl jsem jich s sebou jenom pět set, ale přivedl jsem je všechny. Nemůže to být bitva. Půlka erbů, co jsem venku viděl, patří lidem, kteří by si raději ukousli jazyk, kdyby za tebou uviděli někoho s nožem, a ostatní by se nejspíš snažili odvést tvou pozornost. Teda pokud by toho chlápka s nožem nenajali oni.“

Rand seděl jen v košili za psacím stolem a unaveně si přitiskl dlaně na oči. Když neměl Boreane Carivinovou, knoty v lampách nebyly řádně zastřižené a ve vzduchu se vznášel kouř. Kromě toho byl skoro celou noc vzhůru a probíral se v mapách na stole. Mapách jižní Altary. Ani dvě se neshodovaly.

„Jestli chceš táhnout do bitvy,“ řekl Basheremu, „tak kdo by měl raději zaplatit účet u řezníka než lidé, kteří tě chtějí mít mrtvého? A stejně tuhle bitvu nevyhrají vojáci. Ti jenom mají zabránit ostatním dostat se k asha’manům. Co si o tom myslíš?“

Bashere frkl, až mu zavlály kníry. „Myslím, že je to jedovatá kaše, to si myslím. Někdo se s ní udáví. Světlo dej, ať to nejsme my.“ A pak se zasmál, jako by to byl skvělý vtip.

Luis Therin se smál taky.