Cesta nožů

30 Začátky

Perrin si držel kožišinou podšité krzno u těla a nechal jít Loudu krokem. Dopolední slunce nehřálo a v rozježděném sněhu na silnici vedoucí do Abily se šlo nesnadno. Jel s tuctem svých společníků a s sebou měli jen dva neohrabané volské povozy a pár sedláků v prostých tmavých šatech. Všichni se vlekli se sklopenými hlavami a v závanech větru si chytali čepice a klobouky, ale jinak se hlavně dívali, kam šlapou.

Neald za ním tiše pronesl nějaký obhroublý vtip. Grady zabručel v odpověď a Balwer nedůtklivě prskl. Na žádného z nich zřejmě to, co viděli a slyšeli za poslední měsíc, kdy překročili hranici Amadicie, ani to, co leželo před nimi, neudělalo dojem. Edarra spílala Masuri, že jí sklouzla kapuce. Edarra a Carelle měly přes plášť ještě omotanou loktuši, ale i když uznaly, že musí jet na koni, odmítly se vzdát svých baňatých sukní, takže jim nohy v tmavých punčochách trčely ven. Zima jim v nejmenším nevadila, jen ten divný sníh. Carelle začala vykládat Seonid, co se jí stane, jestli nebude mít tvář zakrytou.

Pochopitelně pokud tvář odhalí příliš brzy, výprask řemenem bude to nejmenší, čeho se musela bát, a obě s moudrou to dobře věděly. Perrin se nepotřeboval ohlížet, aby viděl, že tři strážci, kteří jeli vzadu v obyčejných pláštích, čekají, že každou chvíli budou muset tasit meč a prosekat si cestu. Takhle to pokračovalo od chvíle, kdy za úsvitu vyjeli z tábora. Přejel palcem po sekeře, kterou měl u pasu, a pak si přitáhl plášť, aby mu nevlál ve větru. Jestli se věci zvrtnou, strážci by mohli mít pravdu.

Nalevo, kousek od dřevěného mostu přes zamrzlý potok obtékající městečko, trčely ze sněhu ohořelé trámy na velkém kamenném podstavci, kolem něhož se navršily závěje. Místní pán nebyl dost rychlý, když měl přísahat věrnost Draku Znovuzrozenému, a měl štěstí, že ho jenom zbičovali a zabavili mu veškerý majetek. Hlouček mužů na mostě hleděl na blížící se jezdce. Perrin neviděl přilby ani zbroj, ale každý muž držel oštěp nebo kuši. Nemluvili spolu, jen se dívali a od úst jim stoupala pára. Kolem celého městečka stály stráže, na silnicích i mezi domy. Tohle byla prorokova země, ale bělokabátníci a vojsko krále Ailrona stále drželi větší část státu.

„Měl jsem pravdu, že jsem ji nevzal s sebou,“ zamumlal, „ale stejně za to zaplatím.“

„Ovšemže zaplatíš,“ frkl Elyas. Na muže, který skoro patnáct let chodil pěšky, svého myšáka zvládal pozoruhodně dobře. Při kostkách s Gallennem získal plášť lemovaný černou liškou. Aram, jedoucí po Perrinově druhém boku, se na Elyase zamračil, ale vousáč si ho nevšímal. Nevycházeli spolu právě nejlépe. „Muž vždy zaplatí, dřív nebo později, ať už si to zaslouží či ne. Ale měl jsem pravdu, ne?“

Perrin kývl. Zdráhavě. Pořád mu nepřipadalo správné nechat si o své ženě radit od jiného muže, byť oklikou, ale zřejmě to fungovalo. Samozřejmě odporovat Faile bylo těžké, stejně jako odporovat Berelain, ale to druhé se mu podařilo docela často a to první několikrát. Elyasovými radami se řídil do písmene. No, do většiny písmen. Jak to jenom šlo. Při pohledu na Berelain ten žárlivý puch vždycky vyletěl, ale ten ublížený cestou na jih postupně vymizel. Přesto byl neklidný. Když jí rázně oznámil, že s ním dnes ráno nepojede, ani slovíčkem neprotestovala! Dokonce byla cítit... potěšením! Kromě dalších věcí, včetně překvapení. A jak mohla být zároveň naštvaná i potěšená? Ani ždibíček toho se jí neukázal ve tváři, jeho nos mu však nikdy nezalhal. Nějak měl dojem, že čím víc toho o ženách ví, tím míň toho vlastně ví!

Když Loudova kopyta dutě zaduněla na silných dřevěných prknech, stráže na mostě se mračily a hladily zbraně. Byla to obvyklá sebranka, která šla za prorokem, špinaví muži v hedvábných kabátech, jež jim byly příliš velké, zjizvení pouliční rváči a růžovolící učedníci, bývalí kupci a řemeslníci, vypadající, že ve svých, kdysi ne zrovna laciných šatech spávají už celé měsíce. Ale o své zbraně očividně pečovali. Někteří měli horečnatý výraz v očích, zbytek zachovával ostražitý klid. A vedle špíny z nich byla cítit dychtivost, úzkost, oddanost, obavy, všechno dohromady.

Nesnažili se jim bránit v cestě, jen se dívali. Z toho, co Perrin slyšel, přicházeli za prorokem nejrůznější lidé, od dam v hedvábí po žebráky, a všichni doufali, že když se mu osobně pokloní, získají požehnání navrch. Nebo možná ochranu navrch. Proto přijel tudy a jen s malou družinou. Když bude muset, tak Masemu vyděsí, pokud se nechá vyděsit, ale lepší zřejmě bylo dostat se k němu bez toho, aby musel vybojovat bitvu. Cítil v zádech oči strážných, dokud nebyli všichni hodný kus za mostem v dlážděných ulicích Abily. Ale když to přestalo, žádnou úlevu mu to nepřineslo.

Abila byla celkem slušně velké město s několika hodně vysokými strážními věžemi, a mnoho domů mělo až čtyři poschodí. Všechny střechy byly břidlicové. Občas mezeru mezi dvěma domy vyplňovalo kamení či trámy, jak byl stržen hostinec či dům nějakého kupce. Prorok neschvaloval majetek získaný obchodem, stejně jako nesnášel hýření či to, čemu jeho stoupenci říkali obscénní chování. Neschvaloval hodně věcí a své pocity dával najevo odstrašujícími příklady.

Ulice byly plné lidí, ale Perrin a jeho společníci byli jediní na koních. Sníh byl dávno rozdupaný do zamrzající, po kotníky hluboké břečky. Davem pomalu projížděla spousta vozů tažených voly, ale jenom málo povozů a v dohledu nebyl jediný kočár. Kromě těch, kteří na sobě měli ošoupané šaty, jež někdo zahodil nebo které možná ukradli, všichni nosili bezvýrazné oděvy. Jediní, kdo nespěchal, byli muži se zbraněmi. Na ulicích byla cítit hlavně špína a strach. Perrinovi z toho naskočila husí kůže. Kdyby došlo na nejhorší, tak z města bez hradeb se aspoň dostanou stejně snadno, jako se dostali dovnitř.

„Můj pane,“ zamumlal Balwer, když se dostali k jedné hromadě rumu. Ani nečekal, až Perrin kývne, otočil svého klabonosého koně a zamířil na opačnou stranu. Choulil se v sedle a hnědý plášť si držel u těla. Perrin se o toho vyschlého mužíka nebál, dokonce ani tady ne. Na tajemníka dokázal Balwer na svých výpravách zjistit překvapivě mnoho věcí. Zřejmě věděl, co dělá.

Zahnal pomyšlení na Balwera a zamířil ke svému cíli.

Stačila jedna otázka, položená hubenému mládenci s extatickým světlem v očích, aby zjistil, kde prorok přebývá, a další tři lidem v ulicích, aby našel správný kupecký dům, trojposchoďový, ze šedého kamene s obložením z bílého mramoru. Masema neschvaloval vydělávání peněz, ale byl ochotný přijmout střechu nad hlavou od těch, kteří to dělali. Na druhou stranu Balwer tvrdil, že stejně často spává i v selských chalupách a je stejně spokojený. Masema pil jen vodu a kamkoliv šel, najal si nějakou chudou vdovu a jedl, co mu uvařila, ať to bylo dobré, či odporné, a slůvkem si nepostěžoval. Podle Perrina těch vdov nadělal příliš mnoho, aby taková charita něco znamenala.

Před vysokým domem bylo prázdno, ale počet ozbrojených stráží, podobných těm na mostě, to bohatě vyrovnával. Muži na Perrina mrzutě zírali, pokud vyloženě neohrnovali nos. Obě Aes Sedai schovávaly tváře hluboko v kapucích a skláněly hlavy, takže byla vidět jen pára, která jim šla od úst. Koutkem oka Perrin viděl, jak Elyas hladí svůj tesák. On sám málem sáhl po sekeře.

„Přijel jsem se zprávou pro proroka od Draka Znovuzrozeného,“ ohlásil. Když se nikdo z mužů nepohnul, dodal: „Jmenuju se Perrin Aybara. Prorok mne zná.“ Balwer ho upozornil, jak nebezpečné je používat Masemovo jméno či nazvat Randa jinak než pán Drak Znovuzrozený. Nebyl tu, aby začal pouliční bouře.

Tvrzení, že se s Masemou zná, vzbudilo u strážných malou jiskřičku zájmu. Několik si vyměnilo pohledy a jeden zaběhl do domu. Ostatní na něj civěli, jako kdyby byl kejklíř. Ve chvilce se ve dveřích objevila nějaká žena. Byla hezká, spánky měla prošedivělé a šaty s límcem až pod bradu z dobrého modrého sukna, i když nezdobeného. Mohla být sama obchodnice. Masema nevyhazoval ty, kteří mu poskytli pohostinství, na ulici, ale jejich sloužící nebo čeleď obvykle skončili s nějakou jeho bandou a „šířili slávu pána Draka".

„Pojď laskavě se mnou, pane Aybaro,“ řekla žena klidně, „i se svými přáteli, vezmu vás za prorokem pána Draka, kéž Světlo svítí na jeho jméno.“ Jakkoliv mluvila klidně, byl z ní cítit strach.

Perrin řekl Nealdovi a strážcům, ať dohlédnou na koně, dokud se nevrátí, a vstoupil do domu. Uvnitř bylo šero, hořelo jenom pár lamp, a skoro stejná zima jako venku. Dokonce i moudré se tu chovaly pokrotle. Nebyl z nich cítit vyloženě strach, ale skoro, stejně jako u Aes Sedai, a Grady a Elyas byli cítit ostražitostí, jako by měli zježenou srst a uši přitisknuté k hlavě. Zvláštní, ale z Arama byla cítit dychtivost. Perrin doufal, že se nepokusí vytáhnout ten svůj meč, co nosil na zádech.

Veliká místnost, kam je žena zavedla, měla položený koberec ode zdi ke zdi a v krbech na obou koncích plápolal oheň. Mohla to být generálova pracovna, poněvadž na všech stolech a na polovině křesel ležely mapy a papíry. Bylo tu takové teplo, že si Perrin sundal plášť a litoval, že má pod kabátcem dvě košile. Ale uprostřed stál Masema, který ihned upoutal jeho pozornost, jako magnet přitahuje železo, tmavý, podmračený muž s vyholenou hlavou a světlou trojúhelníkovou jizvou na tváři, v pomačkaném šedém kabátě a se sešlapanými botami. V zapadlých očích mu hořel černý oheň a byl cítit... Jediné, co Perrina u tohoto pachu, ocelově tvrdého a jako břitva ostrého a chvějícího se divokým napětím, napadlo, bylo šílenství. A Rand si myslel, že jemu dokáže nasadit vodítko?

„Takže to jsi ty,“ zavrčel Masema. „Myslel jsem si, že se neodvážíš ukázat. Vím, co máš za lubem! Hari mi to před týdnem pověděl a dostávám další informace.“ V rohu se pohnul muž, chlapík s přimhouřenýma očima a orlím nosem, a Perrin si vynadal, že si ho nevšiml hned. Hari měl zelený hedvábný kabátec, mnohem nákladnější než ten, co nosil, když popíral, že sbírá uši. Mnul si ruce a nenávistně se na Perrina šklebil, ale mlčel, jak Masema pokračoval. Prorokův hlas sílil s každým slovem, ale ne hněvem, spíš jako by chtěl každou slabiku vpálit Perrinovi do těla. „Vím, že jsi zavraždil muže, kteří přišli k pánu Drakovi. Vím, že se snažíš získat vlastní království! Ano, vím o Manetherenu! O tvé ctižádosti! Tvé touze po slávě! Obrátil ses zády k -!“

Najednou Masema vyvalil oči a poprvé byl v jeho pachu znát vztek. Hari přiškrceně zachrčel a snažil se projít zdí. Seonid a Masuri si shrnuly kapuce a stály tu, chladné a klidné, Aes Sedai pro každého, kdo věděl, nač se dívá. Perrina napadlo, jestli drží jedinou sílu. Byl by se vsadil, že moudré ano. Edarra a Carelle dávaly pozor, a jakkoliv se tvářily nezúčastněně, pokud Perrin někdy viděl někoho připraveného k boji, tak to byly ony. A taky Grady byl připravený a možná také držel jedinou sílu. Elyas se opíral o zeď vedle otevřených dveří, navenek se ovládal stejně jako sestry, ale podle pachu byl připravený hryzat. A Aram na Masemu zíral s otevřenou pusou! Světlo!

„Takže to je taky pravda!“ vyštěkl Masema, až mu od úst létala pěna. „S tím, jak se proti svatému jménu pána Draka šíří špinavé drby, ty se opovažuješ jezdit s těmihle... těmihle...!“

„Přísahaly věrnost pánu Drakovi, Masemo,“ přerušil ho Perrin. „Ony mu slouží! Ale sloužíš mu ty? Poslal mě, abych zastavil to zabíjení. A přivedl tě k němu.“ Nikdo mu nenabídl křeslo, tak z jednoho shrnul štos papírů a posadil se. Přál si, aby si ostatní taky sedli, když člověk seděl, bylo těžší křičet.

Hari na něj vyvalil oči a Masema se doslova třásl. Protože se posadil bez dovolení? Aha. Ano.

„Vzdal jsem se lidských jmen,“ pronesl Masema chladně. „Jsem prostě prorok pána Draka, kéž na něj Světlo svítí a svět mu poklekne u nohou.“ Podle jeho tónu budou svět i Světlo litovat stejně, pokud to neudělají. „Je tu ještě spousta práce. Velké práce. Všichni musí poslechnout, když pán Drak zavelí, ale v zimě se cestuje pomalu. Zdržení pár týdnů neznamená žádný rozdíl.“

„Můžu tě ještě dnes dopravit do Cairhienu,“ oznámil mu Perrin. „Jakmile si s tebou pán Drak promluví, můžeš se stejnou cestou vrátit a být tady během několika dní.“ Pokud mu Rand dovolí se vrátit.

Masema se stáhl, vycenil zuby a zamračil se na Aes Sedai. „Nějaká vymyšlenost s jedinou silou? Nedovolím, aby se mě dotkla! Pro smrtelníky je rouháním se jí dotýkat!“

Perrin málem zasupěl. „Drak Znovuzrozený usměrňuje, člověče!“

„Požehnaný pán Drak Znovuzrozený není jako jiní lidé, Aybaro!“ prskl Masema. „On je ztělesněné Světlo! Poslechnu jeho volání, ale nenechám na sebe sáhnout tou špínou, kterou tyhle ženy dělají!“

Perrin si povzdechl. Když se takhle choval kvůli Aes Sedai, co udělá, až zjistí, že Grady a Neald umějí usměrňovat? Napadlo ho praštit prostě Masemu po hlavě a... Chodbou občas procházeli lidé a cestou kolem nahlédli dovnitř. Stačilo, aby jeden spustil povyk, a Abila se mohla změnit v jatka. „Tak pojedeme, proroku,“ řekl kysele. Světlo, Rand říkal, že má tohle udržet v tajnosti, dokud Masema nebude stát před ním! Jak se mu tohle podaří celou cestu na koních až do Cairhienu? „Ale žádné odklady. Pán Drak si s tebou velmi touží pohovořit.“

„Nemohu se dočkat rozhovoru s pánem Drakem, kéž jeho jménu Světlo požehná.“ Zalétl pohledem k Aes Sedai, ale pokoušel se to zakrýt a usmál se na Perrina. Byl však cítit... ponurostí. „Opravdu se nemohu dočkat.“

„Nechce má paní, abych požádala sokolníka, aby jí přinesl dravce?“ zeptala se Maighdin. Jeden z Alliandřiných čtyř sokolníků, již se nápadně podobali svým svěřencům, přetáhl elegantního sokola s péřovou čepičkou z kruhu na svou rukavici a zvedl šedého ptáka k ní. Raroh, s namodralými špičkami křídel, seděl Alliandre na zelené rukavici. Naneštěstí byl tento pták vyhrazen jí. Alliandre znala své místo lenice, ale Faile jí nechtěla sebrat oblíbeného dravce.

Takže jen zavrtěla hlavou a Maighdin se uklonila v sedle a odvedla svou prokvetlou klisnu od Vlaštovky. Dost daleko, aby nerušila, jenomže ne tak, aby nebyla při ruce a Faile na ni musela křičet. Důstojná zlatovlasá žena byla tak dobrou komornou, jak Faile doufala, znalou své věci a schopnou. Přinejmenším od té doby, co zjistila, že ať už bylo jejich postavení u bývalé paní jakékoliv, první Faileinou služkou je Lini a je ochotná svou autoritu použít. Kupodivu bylo skutečně zapotřebí použít proutek, ale Faile předstírala, že o tom nic neví. Jenom úplný hlupák uváděl své služebnictvo do rozpaků. A taky tu stále byl problém s Maighdin a Tallanvorem. Faile si byla jistá, že Maighdin s ním začala spávat, a jestli najde důkaz, sezdá je, i kdyby na ně na oba měla vypustit Lini. Ale byla to jen maličkost, která jí nemohla zkazit dopoledne.

Sokolničení byl Alliandřin nápad, ale Faile nic nenamítala proti projížďce řídkým lesem, kde na všem ležel sníh. Stromy, které ještě měly listy, byly jaksi víc zelené. Vzduch byl svěží a voněl svěžestí.

Bain a Chiad trvaly na tom, že je budou doprovázet, ale teď dřepěly opodál se šufami omotanými kolem hlav a rozladěně ji pozorovaly. Sulin chtěla jít taky i se všemi Děvami, ale kvůli stovce příběhů o aielském pustošení stačil pohled na jediného Aiela, aby většina lidí v Amadicii utekla nebo šla hledat meč. V těch příbězích muselo aspoň zrnko pravdy být, jinak by tolik lidí Aiela nepoznalo, i když jen Světlo ví, kdo byli a odkud se tu vzali, nicméně dokonce i Sulin souhlasila, že ať už jsou kdokoliv, přesunuli se na východ, možná do Altary.

V každém případě takhle blízko Abily dvacet Alliandřiných vojáků a stejně tolik členů mayenerské okřídlené gardy jako doprovod stačilo. Fáborky na kopích, červené či zelené, povlávaly jako pentle. Jediným kazem byla Berelain. I když dívat se, jak se ta ženská třese v kožešinou podšitém červeném plášti, dost tlustém i na dvě pokrývky, bylo rozhodně zábavné. V Mayene žádné pořádné zimy nebývaly. Tahle byla jako konec podzimu v Saldeii, kde v srdci zimy zmrzlo odhalené maso stejně jako dřevo na kost. Faile se zhluboka nadechla. Bylo jí do smíchu.

Nějakým zázrakem se její manžel, její milovaný vlk, začal chovat, jak by měl. Místo aby křičel na Berelain nebo před ní utíkal, teď snášel její lichotky, choval se k ní stejně jako k dítěti, které by si mu hrálo kolem nohou. A nejlepší ze všeho bylo, že už nemusela ovládat vztek, když se chtěla vyzuřit. Když křičela, křičel na ni taky. Věděla, že není Saldejec, ale bylo to těžké, myslet si, že ji považuje za příliš slabou, aby se mu postavila. Před pár dny u večeře mu skoro řekla, že Berelain vypadne ze šatů, jestli se ještě trochu víc nakloní nad stůl. No, tak daleko nezašla, ne s Berelain. Ta běhna si pořád myslela, že ho získá. A právě dnes ráno byl velitelský, klidný, nepřipustil žádné námitky, přesně takový druh muže, u jakého žena ví, že musí být silná, aby si ho zasloužila, aby mu byla rovná. Samozřejmě ho kvůli tomu bude muset seřvat. Velitelský muž byl skvělý, jen dokud si nezačal myslet, že může velet pořád. Do smíchu? Mohla by zpívat!

„Maighdin, myslím, že nakonec si...“ Maighdin se okamžitě objevila vedle ní s tázavým úsměvem, avšak Faile se odmlčela, když před sebou spatřila tři jezdce, kteří se hnali sněhem, jak nejrychleji to šlo.

„Aspoň je tu dost zajíců, má paní,“ hlásila Alliandre a zamířila se svým vysokým běloušem vedle Vlaštovky, „ale doufala jsem... Kdo je to?“ Její raroh přešlápl na rukavici, až rolničky na řemíncích zazvonily. „Vypadá to na tvé lidi, má paní.“

Faile ponuře kývla. Už je taky poznala. Parelean, Arrela a Lacile. Ale co dělají tady? Ti tři přitáhli otěže a jejich koním šla od huby pára. Parelean vypadal stejně vykuleně jako jeho grošák. Lacile, s bledou tváří téměř schovanou v kapuci pláště, úzkostně polykala a Arrela byla popelavá. „Má paní,“ vyhrkl Parelean, „špatné zprávy! Prorok Masema se schází se Seanchany!“

„Seanchany!“ vykřikla Alliandre. „Určitě nemůže věřit, že oni půjdou za pánem Drakem!“

„Mohlo by to být prostší,“ ozvala se Berelain a zavedla svou ohnivou klisnu vedle Alliandre z druhé strany. Když tu nebyl Perrin, aby se na něj snažila dělat dojem, měla docela slušné tmavě modré jezdecké šaty s límcem až pod bradou. Stále se třásla. „Masema nemá rád Aes Sedai a Seanchané drží ženy, které dokážou usměrňovat, jako zajatkyně.“

Faile rozčileně mlaskla. To byly opravdu špatné zprávy, pokud byly pravdivé. A mohla jenom doufat, že Parelean a ostatní si zachovali natolik chladnou hlavu, aby aspoň předstírali, že ten rozhovor vyslechli čirou náhodou. Přesto se musela ujistit, a to rychle. Perrin už mohl být u Masemy. „Jaký máte důkaz, Pareleane?“

„Mluvili jsme se třemi sedláky, kteří před čtyřmi dny viděli velkého létajícího tvora, má paní. Ten přinesl ženu, již odvedli k Masemovi, a ona s ním zůstala tři hodiny.“

„Dokázali jsme ji vystopovat až k místu, kde Masema přebývá v Abile,“ dodávala Lacile.

„Všichni tři si mysleli, že ten tvor byl zplozenec Stínu,“ přisadila si Arrela, „ale vypadali docela spolehlivě.“ Aby ona řekla, že kterýkoliv muž, jenž nepatřil k Cha Faile, je docela spolehlivý, bylo totéž, jako kdyby kdokoliv jiný řekl, že je naprosto poctivý.

„Myslím, že musím zajet do Abily,“ prohlásila Faile. „Alliandre, vezmi Maighdin a Berelain s sebou.“ Kdykoliv jindy by ji to, jak Berelain stiskla rty, pobavilo. „Parelean, Arrela a Lacile mě doprovodí -“ Kdosi zaječel a všichni sebou trhli.

O padesát kroků dál se jeden z Alliandřiných vojáků v zeleném kabátě hroutil ze sedla a vzápětí šel k zemi okřídlený gardista se šípem v krku. Mezi stromy se objevili Aielové, zahalení a s luky. Padali další vojáci. Bain a Chiad vyskočily a tmavé závoje jim halily obličeje - kromě očí. Oštěpy měly prostrčené řemeny pouzder s luky, které již držely v rukou, ale dívaly se po Faile. Všude kolem byli Aielové, stovky jich byly, a smyčka se stahovala. Vojáci na koních skláněli kopí a stahovali se v kruhu kolem Faile a ostatních, ale aielské šípy je kosily bez ustání.

„Někdo musí doručit tu zprávu o Masemovi urozenému pánu Perrinovi,“ řekla Faile Pareleanovi a oběma ženám. „Jeden z vás se k němu musí dostat! Jeďte jako vítr!“ Podívala se na Alliandre a Maighdin. A Berelain. „Vy všichni, ujíždějte, nebo tady umřete!“ Ani nepočkala, až kývnou, a řídila se svým rozkazem. Pobídla Vlaštovku do slabin a proletěla neužitečným kruhem vojáků. „Jeďte!“ křikla. Někdo musel zpravit Perrina. „Jeďte!“

Sklonila se Vlaštovce nad krk a pobídla vranku do cvalu. Klisně od kopyt odletoval sníh, když se hnala rychle jako její jmenovkyně. Asi sto kroků si Faile myslela, že prorazí. Pak Vlaštovka zařičela, klopýtla a s ostrým křupnutím prasknuté kosti se zřítila do sněhu. Faile proletěla vzduchem, tvrdě dopadla a vyrazila si dech. Lapajíc po dechu se vyškrábala na nohy a vytrhla nůž od pasu. Vlaštovka zařičela dřív, než klopýtla a křupla kost.

Před ní se z čista jasna zjevil zahalený Aiel a hranou ruky ji sekl přes zápěstí. Nůž jí vypadl z náhle ochromených prstů, a než mohla vytáhnout druhý levou, byl u ní.

Bojovala, kopala, bušila do něj, dokonce kousala, ale ten chlapík byl stejně rozložitý jako Perrin a o hlavu vyšší. A taky vypadal stejně tvrdý jako Perrin, aspoň podle toho, co z něj viděla. Byla by brečela, jak byla pokořená, že ji tak snadno zvládl. Nejdřív jí sebral všechny nože a zastrkal si je za opasek, pak jí jedním z jejích vlastních nožů odřezal šaty. Dřív než si to uvědomila, ocitla se nahá na sněhu s lokty svázanými za zády jednou svou punčochou a druhou měla jako vodítko omotanou kolem krku.

Neměla na vybranou, musela jít za ním, třesoucí se a klopýtající ve sněhu. Světlo, jak si vůbec mohla myslet, že tenhle den není ledový? Světlo, kdyby se jen někomu podařilo uniknout se zprávou o Masemovi! A taky aby Perrinovi doručil zprávu o jejím zajetí, ale jí se určitě podaří nějak uniknout. To první bylo mnohem důležitější.

První tělo, které uviděla, patřilo Pareleanovi, ležel na zádech, meč mu vypadl z ruky a kabát se saténovými pruhy na rukávech měl celý od krve. A pak tu byla ještě spousta dalších mrtvol, okřídlení gardisté v rudých kyrysech, Alliandřini vojáci v tmavě zelených přilbách, jeden sokolník, kterému se sokol s čepičkou marně zmítal na řemíncích, které mrtvý svíral v pěsti. Ale držela se naděje.

Mezi Aiely, muži i Děvami, se závoji visícími na prsa, uviděla klečet první zajatce. Bain a Chiad, obě nahé, ale nespoutané. Bain tekla po tváři krev a měla ji i v ohnivě rudých vlasech. Chiad měla levou tvář zarudlou a nateklou a v šedých očích mírně skelný výraz. Klečely tam, s rovnými zády, klidné a nezahanbené, ale když ji velký Aiel drsně přistrčil k nim, probraly se.

„Tohle není správné, Shaido,“ vyjela Chiad rozzlobeně.

„Ona se neřídí ji’e’toh“ štěkla Bain. „Z ní nemůžeš udělat gai’šainku."

„Gai’šainové budou zticha,“ ucedila jedna šedivá Děva nepřítomně. Bain a Chiad se na Faile lítostivě podívaly a dál klidně čekaly. Faile se choulila, jak se snažila v kleče zakrýt svou nahotu, a nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Právě ty dvě ženy, které by si vybrala, aby jí pomohly uniknout, nehnou prstem kvůli ji’e’toh.

„Říkám znovu, Efalin,“ ozval se muž, který ji zajal, „že tohle je hloupost. V tomhle... sněhu... cestujeme velmi pomalu. Je tu spousta ozbrojených mužů. Měli bychom jít na východ, ne chytat další gai’šainy, aby nás ještě víc zdržovali.“

„Sevanna chce víc gai’šainů, Rolane,“ odsekla šedivá Děva, ale mračila se.

Třesoucí se Faile zamrkala, když jí to jméno došlo. Světlo, zima u ní zpomalovala myšlení. Sevanna. Shaido. Ti přece měli být na Rodovrahově Dýce, což bylo hrozně daleko odsud! Ale zřejmě nebyli. Tohle by se měl Perrin taky dozvědět, další důvod, proč musela brzy uprchnout. Ale jak se tak krčila ve sněhu a říkala si, co jí asi umrzne nejdřív, moc velkou šanci na útěk neměla. Kolo teď vyrovnávalo, jak ji bavilo, že se Berelain třese zimou. Skutečně se těšila na tlusté vlněné šaty, které nosili gai’šainové. Ale její věznitelé se zřejmě nechystali hned odejít. Museli přivést ostatní zajatce.

První byla Maighdin, nahá a svázaná jako Faile, vzpírající se na každém kroku. Dokud jí Děva, která ji doprovázela, náhle nepodrazila nohy. Maighdin si sedla do sněhu a vytřeštila oči, až by se byla Faile zasmála, kdyby s ní necítila. Další byla Alliandre, předkloněná, jak se snažila zakrýt svou nahotu, a pak Arrela, kterou její nahota zřejmě ochromovala a dvě Děvy ji musely táhnout. Nakonec se objevil další vysoký Aiel se zuřivě kopající Lacile, kterou měl strčenou pod paží jako balík.

„Ostatní jsou mrtví nebo utekli,“ ohlásil ten muž a hodil malou Cairhieňanku vedle Faile. „Sevanna bude muset být spokojená, Efalin. Přikládá moc velkou váhu chytání lidí v hedvábí.“

Faile se vůbec nevzpírala, když ji zvedli a nechali plahočit sněhem v čele ostatních vězenkyň. Byla příliš ohromená, aby bojovala. Parelean byl mrtvý, Arrela a Lacile zajaté, stejně jako Alliandre a Maighdin. Světlo, někdo musí varovat Perrina před Masemou. Někdo. Byla to poslední rána. Ona se tady třese a skřípe zuby, aby jí necvakaly, a snaží se předstírat, že není nahá a spoutaná, na cestě do nějakého nejistého zajetí, a přes to všechno doufá, že ta slizká kočka - ta špulící se běhna! - Berelain utekla a dostane se k Perrinovi. Vedle všeho ostatního to bylo ze všeho nejhorší.

Egwain vedla Daišara podél zástupu sester, jedoucích na koních mezi povozy, a přijatých i mladších novicek, brodících se pěšky sněhem. Slunce jasně svítilo, na obloze bylo jen pár mráčků a jejímu koni od nozder stoupala pára. Sheriam a Siuan jely za ní a tiše probíraly informace, které zjistily od Siuaniných špehů. Egwain usoudila, že žena s ohnivými vlasy je výkonná kronikářka, jak jednou zjistila, že není amyrlin, ale den za dnem byla Sheriam stále pilnější. Chesa jela za ní pro případ, že by amyrlin něco potřebovala, a na rozdíl od ní zase remcala, že Meri a Selame utekly, ty nevděčné ženské, a nechaly na ní práci za tři. Jely pomalu a Egwain si dávala pozor, aby se nedívala na zástup.

Měsíc verbování, měsíc, kdy byla kniha novicek otevřená pro všechny, a získaly překvapivé množství, záplavu nervózních žen, jež se chtěly stát Aes Sedai, žen v každém věku, některé dokonce z dálky mnoha set mil. Teď bylo v zástupu dvakrát víc mladších novicek než dříve. Dohromady skoro tisícovka! Většina z nich šátek nikdy nezíská, ale na samotné množství všechny jenom zíraly. Některé by mohly znamenat malé problémy a jedna, bába jménem Sharina, s potenciálem dokonce větším než Nyneiva, všechny rozhodně překvapila, nesnažila se jim vyhýbat kvůli pohledu na matku a dceru, které se hádaly, poněvadž dcera bude jednoho dne silnější než matka, ani kvůli šlechtičnám, které si začínaly myslet, že to byla špatná volba, když požádaly, aby je vyzkoušely, dokonce ani kvůli Sharinině znepokojivě přímým pohledům. Šedovlasá žena poslechla každé pravidlo a chovala se uctivě, ale svou velkou rodinu vedla čirou silou své osobnosti a dokonce i pár sester ji opatrně obcházelo. Co však Egwain vidět nechtěla, byly mladé ženy, které se k nim připojily předevčírem. Dvě sestry, které je přivedly, byly nemálo překvapené, když zjistily, že Egwain je amyrlin, ale jejich svěřenkyně tomu nemohly uvěřit, ne, že je to Egwain al’Vereová, starostova dcera z Emondovy Role. Nechtěla nechat nikoho potrestat, ale bude muset, jestli uvidí, jak na ni další z nich vyplazuje jazyk.

Gareth Bryne měl své vojsko uspořádané do široké kolony, kavalerie a pěchota byly seřazené a zástup se ztrácel mezi stromy. Bledé slunce se odráželo od kyrysů, přilbic a hrotů pík. Koně netrpělivě podupávali ve sněhu.

Bryne přijel na svém ryzákovi za ní, než se dostala k přísedícím, čekajícím na veliké mýtině před oběma zástupy. Usmál se na ni skrz hledí přilby. Ten úsměv ji uklidnil. „Je na to skvělé ráno, matko,“ řekl. „Tady.“

Jenom kývla a on se zařadil za ni vedle Siuan, která na něj nezačala okamžitě plivat. Egwain si nebyla jistá, jaké přesně dohody s ním Siuan dosáhla, ale teď už kvůli němu skoro nevrčela, a nikdy ne, když byl u toho. Egwain byla ráda, že je tu teď. Amyrlin nemohla dovolit, aby její generál zjistil, že potřebuje, aby ji uklidňoval, ale dneska ráno to rozhodně potřebovala.

Přísedící měly koně v řadě na kraji lesa a dalších třináct sester sedělo na koních opodál a pozorně přísedící pozorovaly. Romanda a Lelaine pobídly koně téměř zároveň a Egwain si povzdechla, když se přihnaly, až jim vlály pláště a koním od kopyt odletoval sníh jako při útoku. Sněmovna ji poslouchala, protože neměla na vybranou. Tedy aspoň v záležitostech týkajících se války proti Elaidě, ale do krve se dohadovaly, co se týká války a co ne. A když ne, dostat z nich cokoliv bylo jako tahat kachně zuby! Nebýt Shariny, byly by si snad našly způsob, jak zastavit přijímání žen každého věku. Sharina udělala dojem dokonce i na Romandu.

Romanda a Lelaine teď zastavily před ní, ale dřív než stačily otevřít pusu, předešla je. „Je čas se do toho dát, dcery, a není času nazbyt, abychom jím plýtvaly na zbytečné plácání. Pokračujte.“ Romanda si odfrkla a Lelaine se tvářila, jako by to chtěla udělat taky.

Jako jedna otočily koně a pak se na sebe zamračily. Události minulého měsíce jejich odpor k sobě navzájem jenom zvýšily. Lelaine rozzlobeně pohodila hlavou a Romanda se nepatrně pousmála. Egwain se málem usmála taky. Jejich vzájemné nepřátelství bylo stále její nejlepší zbraní ve sněmovně.

„Amyrlin přikázala pokračovat,“ ohlásila Romanda a povzneseně zvedla ruku.

Kolem třinácti sester zaplálo světlo saidaru - kolem všech dohromady - a uprostřed mýtiny se objevila stříbrná čára, jež se obrátila v průchod pět sáhů vysoký a padesát široký. Z druhé strany se dovnitř nesly sněhové vločky. Od vojska se ozvaly rozkazy a první těžkooděnci projeli průchodem. Vířící sníh na druhé straně byl příliš hustý, aby bylo něco vidět, ale Egwain si představovala, že rozeznává Zářící hradby Tar Valonu a samotnou Bílou věž.

„Začalo to, matko,“ řekla Sheriam a mluvila skoro překvapeně.

„Začalo to,“ souhlasila Egwain. A Světlo dej, aby Elaida brzy padla. Měla počkat, až Bryne řekne, že na druhou stranu prošlo dost vojáků, ale neudržela se. Pobídla Daišara a vjela do padajícího sněhu na pláň, kde se, černá a kouřící proti bílé obloze, zvedala Dračí hora.