Cesta nožů

19 Zákon

Posadit přísedící na koně nedalo žádnou práci, neboť dychtily dostat se pryč stejně jako Egwain, zvláště Romanda a Lelaine, obě chladné jako vítr a s bouří v očích. Ostatní byly ztělesněním aessedaiovské vyrovnanosti, sebeovládání z nich vycházelo jako těžká voňavka, a přesto ke koním dopluly tak rychle, až šlechtici zůstali stát s otevřenou pusou a jasně odění sloužící horem pádem nakládali soumary, aby své paní co nejdříve dohonili.

Egwain nechala Daišara běžet po sněhu a urozený pán Bryne ji kývnutím ujistil, že ozbrojený doprovod se pohnul stejně rychle. Siuan na Bele a Sheriam na Větrnici ji rychle dohnaly. Dlouhou dobu jeli sněhem, jenž koním sahal po spěnky, takže museli vysoko zvedat nohy, a plamen Tar Valonu vlál v ledovém větru, a i když museli zpomalit, poněvadž koně zapadali po hlezna, postupovali rychle.

Přísedící neměly jinou volbu než s nimi držet krok a jejich rychlost znemožňovala veškerý hovor. Při tak únavném tempu bylo třeba dávat na koně pozor, jinak to mohlo skončit zlomenou nohou u něj a zlomeným vazem u jezdce. Přesto se Romandě i Lelaine podařilo sehnat své kotérie a oba hloučky se brodily sněhem obklopeny ochranami proti odposlouchávání. Ty dvě se zřejmě pustily do hotových tirád. Ostatním přísedícím se povedlo jet chvíli pohromadě a vyměnit si v tichosti pár slov, přičemž vrhaly chladné pohledy na ni a občas i na sestry obalené saidarem. Jenom Delana se k žádné debatě nepřipojila, držela se vedle Halimy, která alespoň přiznávala, že jí je zima. Se staženou tváří si přitahovala plášť k tělu, ale stále se snažila Delanu utěšit a neustále jí cosi šeptala. Delana vypadala, že uklidňovat vskutku potřebuje. Vraštila obočí, až měla na čele vrásku, díky čemuž vypadala stará.

A nebyla jediná, kdo měl starosti. Ostatní to maskovaly, vyzařovaly dokonalé ovládání, ale strážci s nimi jeli jako muži čekající, že po nich ze sněhu vzápětí vyskočí něco ošklivého, neustále těkali očima a jejich zvláštní pláště za nimi vlály, aby měli volné ruce. Když měla Aes Sedai starosti, měl starosti i její strážce, a přísedící byly příliš zaujaté, aby je napadlo, že by je měly uklidnit. Egwain byla docela ráda, že to vidí. Jestli měly přísedící starosti, tak se ještě nerozhodly.

Když Bryne odjel na poradu s Unem, chopila se příležitosti a zeptala se Siuan a Sheriam, co zjistily o Aes Sedai a věžových gardistech v Andoru.

„Moc ne,“ přiznávala Siuan napjatým hlasem. Kosmaté Bele toto tempo zřejmě nedělalo potíže, Siuan však ano, pevně držela otěže jednou rukou a druhou se chytala sedlové hrušky. „Dokázala jsem zjistit jen to, že tu koluje spousta klevet, ale žádné skutečné informace. Bylo docela pravděpodobné, že se takový příběh vynoří, ale mohla by to být i pravda.“ Bela sebou trhla, přední nohy jí zapadly hluboko do sněhu, a Siuan vyjekla. „Světlo spal všechny koně!“

Sheriam už víc nezjistila. Potřásla hlavou a podrážděně si povzdechla. „Mně to připadá jako čirý nesmysl, matko. Vždy kolují nějaké klepy o tom, že se sestry někam vplížily. Copak se nikdy nenaučíš jezdit, Siuan?“ dodala a z hlasu jí náhle kanulo opovržení. „Do večera už nebudeš moci ani chodit!“ Sheriam musela mít nervy nadranc, když tak otevřeně vybuchla. Z toho, jak neustále poposedávala v sedle, už svůj hněv soustředila na Siuan.

Siuan ztvrdl pohled a zaprskala, aniž by věnovala pozornost tomu, kdo ji snad pozoruje.

„Buďte zticha, obě!“ štěkla Egwain. Zhluboka se nadechla. Sama měla trochu rozjitřené nervy. Ať už věřila Arathelle čemukoliv, pokud by proti nim Elaida poslala nějaký oddíl, byl by příliš velký, aby se někam mohl vplížit potají. Takže zbývala Černá věž, katastrofa na spadnutí. Dál se člověk dostane, když oškube kuře, co má na stole, než kdyby se snažil dostat to na stromě. Zvlášť když ty stromy byly v jiné zemi a další kuře už by nemuselo být k mání.

Přesto štěkala, když dávala rozkazy, které měla Sheriam vykonat, až se vrátí do tábora. Byla amyrlin a to znamenalo, že je zodpovědná za všechny Aes Sedai, dokonce i za ty, jež poslouchají Elaidu. Hlas však měla naprosto klidný. Jakmile člověk popadne vlka za uši, už je pozdě bát se.

Sheriam vykulila šikmo oči. „Matko, směla bych se optat, proč?“ Egwain na ni upřela oči a ona zmlkla a polkla. „Stane se, jak přikazuješ, matko,“ řekla tiše. „Zvláštní. Vzpomínám si na den, kdy jste s Nyneivou přišly do Věže, dvě holky, které se nemůžou rozhodnout, jestli se mají těšit, nebo bát. Od té doby se tolik změnilo. Vlastně všechno.“

„Nic nezůstane stejné navždy,“ sdělila jí Egwain. Důrazně se podívala na Siuan, ale ta ji odmítala vzít na vědomí. Zřejmě trucovala. Sheriam bylo nevolno.

Vrátil se urozený pán Bryne a musel vycítit, jaká mezi nimi panuje nálada. Jen podotkl, že jedou docela slušným tempem, a jinak držel pusu zavřenou. Moudrý muž.

Přesto když konečně vjeli do vojenského tábora, slunce již sedělo na vršcích stromů. Povozy a stany vrhaly dlouhé stíny na sníh a hodně mužů stavělo další nízké přístřešky z větví. Stanů nebylo zdaleka dost ani pro vojáky a v táboře bylo skoro stejně tolik sedlářů, pradlen, šípařů a dalších, kteří šli za vojskem. Zvonění kladiv prozrazovalo, že podkováři, zbrojíři a kováři jsou stále v plné práci. Všude hořely ohně na vaření a jezdecký doprovod se od nich oddělil, jak se vojáci těšili na teplé jídlo, jen co se postarají o unavená zvířata. Bryne kupodivu jel dál vedle Ewgain, i když ho propustila.

„Jestli dovolíš, matko,“ řekl, „napadlo mě, že tě ještě kousek doprovodím.“ Sheriam se užasle otočila v sedle. Siuan také zírala, ale přímo před sebe, jako by se na něj neodvažovala podívat.

Co si myslel, že dokáže? Bude jí dělat osobního strážce? Proti sestrám? Ten chlapík s rýmou by si vedl asi stejně dobře. Chtěl ukázat, jak je s ní těsně spojen? Na to bude čas zítra, jestli dnes v noci půjde všechno podle plánu. To odhalení by mohlo sněmovnu snadno splašit, takže by vyrazila do směrů, o nichž se ani neodvažovala uvažovat.

„Dnešní noc se budou probírat záležitosti Aes Sedai,“ řekla mu rázně. Ale jakkoliv to byl hloupý nápad, nabídl se, že kvůli ní ponese kůži na trh. Jeho důvody neznala - kdo mohl tušit, proč muži dělají cokoliv? - přesto mu za to byla dlužná. Mezi jiným. „Pokud pro tebe dnes v noci nepošlu Siuan, urozený pane Bryne, měl bys do rána odjet. Jestli budou vinu za to, co se dneska stalo, dávat mně, mohlo by se to odrazit i na tobě. Zůstat by mohlo být nebezpečné. Dokonce osudové. Myslím, že ony žádné velké důvody nebudou potřebovat.“ Nemusela říkat, koho tím myslí.

„Dal jsem své slovo,“ opáčil tiše a poplácal svého koně po krku. „Do Tar Valonu.“ Zadíval se na Siuan. Neváhal, spíš zvažoval. „Ať už budeš mít dneska v noci na práci cokoliv,“ řekl nakonec, „nezapomeň, že za sebou máš Garetha Brynea a třicet tisíc mužů. To by mělo za něco stát, dokonce i mezi Aes Sedai. Tedy zítra, matko.“ Otočil koně a zavolal přes rameno. „Čekám, že tě zítra taky uvidím, Siuan. Na tomhle se nic nezměnilo.“ Siuan za ním civěla, když odjížděl, a v očích měla bolest.

Egwain mohla také jen zírat. Ještě nikdy nebyl tak otevřený, ani zdaleka ne. Proč tedy teď?

Přejela těch padesát kroků, které dělily vojenský tábor od tábora Aes Sedai, a kývla na Sheriam, jež přitáhla otěže u prvních stanů. Ona se Siuan jela dál. Sheriam za nimi promluvila, nahlas a jasně. „Amyrlin dnes povolává sněmovnu k formálnímu sezení. Ať urychleně začnou přípravy.“ Egwain se neohlédla.

U jejího stanu přiběhla kostnatá žena pro Daišara a Belu. Měla zarudlou tvář a jen sklonila hlavu, než odspěchala s koňmi. Teplo z ohřívadel uvnitř bylo jako zaťatá pěst. Do té doby si Egwain neuvědomila, jaká je venku zima. Ani jaká je zima jí.

Chasa jí odebrala plášť a vykřikla, když se jí dotkla. „Matko, jsi promrzlá až na kost.“ S brebentěním skládala Egwainin a Siuanin plášť a uhlazovala složené pokrývky na Egwainině lůžku, přičemž odstrčila podnos, který stál na jedné z truhlic. „Kdybych byla tak zmrzlá, hned bych skočila do postele obložené rozpálenými cihlami. Ale nejdřív bych se najedla. Teplo zvenčí bez tepla uvnitř toho moc nedokáže. Donesu pár dalších cihel a dám ti je pod nohy, než se najíš. A taky pro Siuan Sedai, samozřejmě. Ach, kdybych měla takový hlad, jaký musíte mít vy dvě, určitě bych hltala, jenže z toho mě vždycky bolí žaludek.“ Zastavila se u podnosu, prohlédla si Egwain a spokojeně kývla, když povídala, že by nejedla rychle.

Vážně odpovědět bylo těžké. Chesa byla vždycky veselá, ale po dnešku se Egwain málem vesele zasmála. Chesa byla jednoduchá. Na podnose byly dvě bílé misky s vařenou čočkou a vysoký džbán se svařeným vínem, dva stříbrné poháry a dva velké rohlíky. Ta žena nějak věděla, že Siuan bude jíst s ní. Z misek a džbánu stoupala pára. Jak často musela Chesa podnos vyměnit, aby Egwain rovnou uvítala teplá krmě? Prostá a jednoduchá. A pečovala o ni jako matka. Nebo přítelkyně.

„Ještě si nemůžu jít lehnout, Cheso. Čeká mě práce. Necháš nás o samotě?“

Když za baculkou zapadla stanová chlopeň, Siuan potřásla hlavou. „Jsi si jistá, že ti neslouží už od kolíbky?“ zamumlala.

Egwain si vzala misku, rohlík a lžíci a s povzdechem se usadila na židli. Také uchopila pravý zdroj a zabezpečila stan proti odposlouchávání. Naneštěstí si díky saidaru o to víc uvědomila prokřehlé ruce a nohy. A zbytek těla neměla o moc teplejší. Miska byla skoro příliš teplá na dotek a rohlík rovněž. Jak by se jí líbily ty horké cihly!

„Můžeme udělat ještě něco?“ zeptala se a spolkla sousto. Měla hlad jako vlk a nebylo divu, od časné snídaně nic nejedla. Čočka a dřevnatá mrkev jí chutnaly jako maminčina největší pochoutka. „Mě už nic nenapadá, co tebe?“

„Co se dalo udělat, to jsme udělaly. Nic jiného už se dělat nedá, leda by nám přispěl pomocnou rukou Stvořitel.“ Siuan se chopila druhé misky a spustila se na nízkou stoličku, ale jenom tam seděla a bezmyšlenkovitě míchala čočkou. „Neřekla bys mu to, že ne?“ zeptala se nakonec. „Nepřežila bych, kdyby to zjistil.“

„Proč ne?“

„Využil by toho,“ zavrčela Siuan. „Ach, ne tak. To nemyslím.“ V jistých věcech byla hodně prudérní. „Ale ten chlap by mi mohl ze života udělat Jámu smrti!“ A to, že mu každý den prala prádlo a leštila holínky a sedlo, to nic nebylo?

Egwain si povzdechla. Jak se jenom mohla rozumná, inteligentní a schopná žena kvůli něčemu takovému změnit v husu? Jako syčící zmije se jí před očima vynořil obrázek. Jak sedí Gawynovi na klíně a hubičkují se. V taverně! Ihned tu představu zahnala. „Siuan, potřebuju tvé zkušenosti. Potřebuju tvůj rozum. Nemůžu si dovolit, aby ses kvůli urozenému pánu Bryneovi chovala jako praštěná pavlačí. Jestli se nedokážeš sebrat, tak mu zaplatím, co mu dlužíš, a zakážu ti se s ním vídat. To udělám.“

„Řekla jsem, že si ten dluh odpracuju,“ trvala Siuan umíněně na svém. „Mám stejnou čest jako zatracený urozený pán Gareth Bryne! A větší! On drží slovo a já taky! Kromě toho mi Min řekla, že se musím držet blízko něj, jinak oba umřeme. Nebo něco podobného.“ Ale ruměnec ji prozradil. Bez ohledu na svou čest a Minino vidění byla ochotná snášet kvůli tomu mužskému cokoliv!

„No dobrá. Jsi zamilovaná, a když ti řeknu, aby ses od něj držela dál, buď mě neposlechneš, nebo ti to úplně zamotá mozek. Tak co s ním uděláš?“

Siuan se vzdorovitě mračila a vrčela, co by se zatraceným Garethem Brynem nejraději udělala. Nic z toho by se mu nelíbilo. A něco z toho by nejspíš nepřežil.

„Siuan,“ varovala ji Egwain. „Ještě jednou popřeš, co je ti vidět na očích, a já mu to řeknu a dám mu ty peníze.“

Siuan trucovitě našpulila rty. Našpulila rty! Trucovitě! Siuan! „Nemám čas na lásku. Nemám skoro čas přemýšlet mezi tím, jak dřu na tebe a na něj. A jestli dneska v noci půjde všechno jako na drátku, budu mít dvakrát víc práce. Kromě toho...“ Zaškaredila se a poposedla si. „Co když... moje city neopětuje?“ mrčela. „Nikdy se mě nepokusil ani políbit. Stará se jenom o to, jestli má čisté košile.“

Egwain vyjedla misku dočista a překvapilo ji, že je prázdná. Z rohlíku jí zůstalo jen pár drobků na šatech. Světlo, pořád měla dojem, že má místo žaludku díru. S nadějí se podívala na Siuaninu misku. Siuan se zřejmě zajímalo jen o to, jak v čočce dělala lžící kolečka.

Náhle Egwain cosi napadlo. Proč urozený pán Bryne trval na tom, že si Siuan svůj dluh odpracuje, i když již věděl, kdo je? Jenom proto, že mu to slíbila? Byla to nesmyslná dohoda. Jen ji to udrželo v jeho blízkosti, což by nic jiného nedokázalo. A vlastně se častokrát divila, proč souhlasil, že postaví vojsko. Musel vědět, že tím nejspíš klade hlavu na popravčí špalek. A proč to vojsko nabídl jí, malé amyrlin bez skutečné autority a jediné přítelkyně mezi sestrami kromě Siuan, aspoň pokud věděl? Mohla být odpověď na tyto otázky prostě to, že... Siuan miloval? Ne, většina mužů byla frivolní a přelétavá, ale tohle bylo skutečně nesmyslné! Přesto se o tom zmínila, i když jen proto, aby Siuan pobavila. Mohlo ji to trochu rozveselit.

Siuan nevěřícně zafrkala. Znělo to divně od takové krasavice, ale nikdo nedokázal do frkání dát takový význam jako ona. „Není úplně padlý na hlavu,“ řekla suše. „Vlastně má na ramenou docela chytrou hlavu. Většinou uvažuje jako žena.“

„Pořád jsem neslyšela, jak říkáš, že se vzpamatuješ,“ naléhala Egwain. „Musíš, tak nebo tak.“

„No ovšemže to udělám. Nevím, co to se mnou je. Není to, jako kdybych se ještě nikdy nelíbala.“ Náhle přimhouřila oči, jako by čekala, že Egwain zapochybuje. „Nestrávila jsem ve Věži celý život. Tohle je směšné! Žvanit o mužích, a zrovna dneska v noci!“ Zadívala se na svou misku a zřejmě si poprvé uvědomila, že drží jídlo. Nabrala si a ukázala lžící na Egwain. „Musíš to pořádně načasovat, teď víc než jindy. Jestli se kormidla chopí Romanda nebo Lelaine, už ho nikdy nedostaneš do ruky.“

Ať už to bylo směšné či nikoliv, Siuan to rozhodně vrátilo chuť k jídlu. Spolykala čočku rychleji než Egwain a z rohlíku jí neupadl jediný drobek. Egwain prsty vyhrábla poslední čočky z misky.

Probírat to, co se mělo stát, nemělo smysl. To, co Egwain řekne a kdy, vylepšovaly a dolaďovaly tolikrát, že se jí o tom málem zdálo. Tedy ve spánku svou část splnila dokonale. Siuan na tom ale stejně trvala a jen těsně se vyhnula tomu, aby ji musela Egwain vyplísnit, jak to pořád opakovala a přicházela s možnostmi, které již stokrát promyslely. Kupodivu měla Siuan skvělou náladu. Dokonce předvedla i humor, což u ní poslední dobou nebylo obvyklé, i když to byl chvílemi humor šibeniční.

„Víš, že se Romanda kdysi chtěla stát amyrlin,“ pravila. „Slyšela jsem, že když štólu a hůl získala Tamra, odešla kvůli tomu do ústraní jako racek s přistřihnutými křídly. Vsadím stříbrnou marku, kterou nemám, proti rybí šupině, že vyvalovala oči dvakrát víc než Lelaine.“

A později: „Kéž bych tam mohla být, abych je slyšela ječet. Někdo s tím brzy začne, a já bych radši, kdyby to byly ony než my. Nikdy jsem neuměla zpívat.“ A skutečně zazpívala úryvek z písně o tom, jak se přes řeku kouká po chlapci a nemá člun. Měla pravdu. Hlas měla poměrně příjemný, jenomže tón již udržet nedokázala.

A ještě později: „Ještě dobře, že teď mám tak hezkou tvářičku. Jestli se to zvrtne, oblíknou nás dvě jako panenky a posadí nás na polici, aby nás mohly obdivovat. Samozřejmě by se nám mohla stát nějaká ‚nehoda‘. Panenka se občas rozbije. Gareth Bryne si potom bude muset najít někoho jiného, na koho by se vytahoval.“ A teď se opravdu zasmála.

Egwain se značně ulevilo, když se stanová chlopeň prohnula dovnitř a ohlásila tak někoho, kdo věděl, že nemá vstupovat, jsou-li kolem ochrany. Opravdu nechtěla vědět, kam až by Siuan se svým humorem zašla.

Jakmile propustila ochranu, vstoupila Sheriam a s ní mohutný závan vzduchu, který byl snad desetkrát studenější než dříve. „Je čas, matko. Všechno je připravené.“ Zešikmené oči měla vykulené a špičkou jazyka si olizovala rty.

Siuan vyskočila a zvedla Egwainin plášť z postele, ale ještě jí ho nepřehodila přes ramena. „Já Dračí Prsty za tmy proplula, víš,“ řekla vážně. „A jednou jsem chytala perutíny, ještě s otcem. Dá se to zvládnout.“

Když vyrazila ze stanu a dovnitř zase vnikla zima, Sheriam se zamračila. „Občas mám dojem,“ začala, jenže nedořekla. „Proč to děláš, matko?“ zeptala se místo toho. „Tohle všechno, dnešek u jezera, v noci zasedání sněmovny. Proč jsi celý včerejšek každému vykládala o Logainovi? Myslela bych si, že se mi o tom zmíníš. Já jsem tvá kronikářka. Složila jsem přísahu.“

„Povídám ti, co potřebuješ vědět,“ ujistila ji Egwain a přehodila si plášť přes ramena. Nebylo třeba říkat, že vynucené přísaze věřila jen do určité míry, dokonce i u sestry. A Sheriam by si mohla najít důvod, aby i přes tu přísahu pošeptala nevhodné slovo do nesprávných uší. Nakonec Aes Sedai byly vyhlášené tím, že v tom, co řekly, vždycky dokázaly najít kličku. Egwain sice nevěřila, že se to stane, ale, stejně jako s urozeným pánem Brynem, nemohla sebeméně riskovat, pokud to nebylo nezbytné.

„Musím ti říct,“ pokračovala Sheriam trpce, „že zítra bude tvou kronikářkou nejspíš Romanda nebo Lelaine a já budu sloužit pokání, že jsem sněmovnu nevarovala. A myslím, že ty mi budeš ještě závidět.“

Egwain kývla. Bylo to pravděpodobné. „Půjdeme?“

Slunce tvořilo rudou kupoli nad vrcholky stromů na západě a od sněhu se odrážela jasná záře. Egwain kráčela po vyšlapaných pěšinkách a sloužící se jí cestou klaněli. Tvářili se ustaraně či nijak. Sloužící dokázali zachytit, jakou náladu měly jejich paní, stejně rychle jako strážci.

Zprvu nebylo vidět jedinou sestru a potom tu byly všechny, velké shromáždění kolem stanu postaveného na jediném volném prostranství v táboře, jež bylo dost velké. Odtud sestry klouzaly k holubníkům v Salidaru a cestovaly zpět se zprávami od svých špehů. Postavit stan z velkého kusu silného, záplatovaného plátna, pravý opak nádherného stanu u jezera, dalo spoustu práce. V posledních dvou měsících se sněmovna scházela podobně jako včera ráno, nebo se možná vmáčkla do jednoho z větších stanů. Od odchodu ze Salidaru stál tento stan pouze dvakrát. V obou případech kvůli soudu.

Sestry vzadu si všimly, že se Egwain se Sheriam blíží, a sdělily to těm před sebou, takže se objevila mezera, aby mohly projít. Sledovaly je bezvýrazné oči, z nichž se nedalo vyčíst, zda vědí, nebo aspoň tuší, co se děje. Nedalo se vyčíst, co si myslí. Egwain se stáhl žaludek. Růžové poupě. Klid.

Vstoupila na vrstvy koberců s vetkanými květinami jasných barev a různými vzory a prošla kruhem ohřívadel, rozestavených kolem stanu. Sheriam začala. „Přichází, přichází...“ Jestli to snad znělo méně vznešeně než obvykle, nebylo divu.

Naleštěné lavice a látkou zakryté bedny opět našly své využití. Vypadaly mnohem obřadnějí než nesourodé židle, které se používaly doposud. Stály ve dvou řadách po devíti a rozdělené po trojicích. Zelené, šedé a žluté adžah na jedné straně, bílé, hnědé a modré na druhé. Uprostřed a nejdál od Egwain stála pruhovaná bedna a amyrlinin stolec. Až tam usedne, stane se středem pozornosti naprosto všech a bude cítit, že je sama proti osmnácti. Ještě že se nepřevlékla, přísedící byly stále v nádheře, již měly u jezera, jenom si vzaly šátky. Růžové poupě. Klid.

Jedno sedadlo bylo prázdné, avšak ne nadlouho. Ve chvíli, kdy Sheriam domluvila, přiběhla Delana. Šedá sestra, uštvaná a zarudlá, se honem posadila mezi Varilin a Kwamesu. Ošklivě se šklebila a nervózně si pohrávala s ohnivými opály, jež nosila kolem krku. Člověk by si málem myslel, že před soudem stojí ona. Klid. Tady nikdo nestojí před soudem. Zatím.

Egwain pomalu zamířila k sedadlu mezi dvěma řadami, se Sheriam za patami, a Kwamesa vstala. Kolem štíhlé snědé ženy, nejmladší z přísedících, náhle zazářilo světlo saidaru. Dneska v noci budou formality striktně dodržovány. „Co je přineseno před věžovou sněmovnu, může rozhodnout pouze sněmovna sama,“ ohlásila Kwamesa. „Kdokoliv by nezván rušil, žena nebo muž, zasvěcený či cizinec, ať v míru či v hněvu, toho podle zákona přivedu před zákon. Vězte, že co říkám, je naprostá pravda. Tak bude a tak se stane.“

Tato formule byla starší než přísaha proti lhaní, z časů, kdy skoro tolik amyrlin zemřelo rukou najatého vraha jako ze všech ostatních příčin dohromady. Egwain pokračovala klidným krokem. Dalo jí práci nesahat na štólu. Snažila se soustředit na sedadlo před sebou.

Kwamesa se zase posadila a stále zářila jedinou silou. Mezi bílými povstala Aledrin a záře ji obklopila taky. Se zlatými vlasy a velkýma, světle hnědýma očima byla docela milá, když se usmála, ale dnes v noci měla obličej jako vytesaný z mramoru. „Na doslech jsou tací, kteří nepatří do sněmovny,“ pravila chladně se silným tarabonským přízvukem. „Co je vysloveno před věžovou sněmovnou, může slyšet pouze sněmovna, dokud a pokud se sněmovna nerozhodne jinak. Zařídím soukromí. Zapečetím naše slova pouze pro naše uši.“ Spletla ochranu, která obklopila celý stan, a sedla si. Sestry venku se začaly vrtět, protože ze sněmovny se neozýval ani hlásek.

Zvláštní, že tolik mezi přísedícími záviselo na věku, když rozlišování podle věku bylo mezi ostatními Aes Sedai téměř zakázané. Mohla Siuan vidět ve věku přísedících nějaký vzor? Ne. Soustřeď se. Klid a soustředění.

Egwain si sundala plášť, vystoupila na pruhovanou bednu a otočila se. Lelaine už stála, šátek s modrými třásněmi přehozený přes lokty, a Romanda se zvedala, aniž by aspoň počkaly, než Egwain usedne. Nesměla dopustit, aby se některá z nich chopila kormidla. „Předkládám sněmovně otázku,“ začala hlasitě a rázně. „Kdo povstane za vyhlášení války proti uchvatitelce Elaidě do Avriny a’Roihan?“

A pak se posadila, odhodila plášť a nechala ho sklouznout na sedadlo. Vedle ní stála Sheriam a vypadala úplně klidná, ale málem zakňučela. Egwain jen doufala, že ji nikdo jiný neslyšel.

Nastalo šokované ticho, ženy ztuhly a ohromeně na ni zíraly. Ohromeně jak kvůli tomu, nač se ptala, tak tomu, že se vůbec zeptala. Sněmovně nikdo nepředkládal otázky, dokud to neprobral s přísedícími. Tak se to prostě nedělalo, jak z praktických důvodů, tak z tradice.

Konečně promluvila Lelaine. „My nevyhlašujeme válku jednotlivcům,“ prohlásila suše. „Dokonce ani zrádcům jako Elaida ne. V každém případě žádám o odložení tvé otázky, dokud neprojednáme naléhavější záležitosti.“ Měla čas se po jízdě zpátky vzpamatovat, tvářila se jen naštvaně, ne vztekle. Ometla si modře prostřihávané suknice, jako by odmetala Elaidu - nebo možná Egwain - a obrátila se k ostatním přísedícím. „Dnes v noci nás sem přivedlo... Chtěla jsem říct prostá věc, ale tak tomu není. Otevřít knihu novicek? Ke zkouškám se nám budou drát staré báby. Zůstat tu měsíc? Nepotřebuji seznam těžkostí, počínaje s utracením poloviny našeho zlata, aniž bychom se o krok přiblížily k Tar Valonu. A co se týče toho, že nevstoupíme do Andoru -“

„Má sestra Lelaine ve své nervozitě zapomněla, kdo má právo promluvit první,“ skočila jí do řeči Romanda. Vedle jejího úsměvu se Lelaine tvářila vesele. Přesto si nejdřív upravila šátek jako žena, která má všechen čas na světě. „Chci sněmovně předložit dvě otázky a ve chvilce se vyjádřím k Lelaininým obavám. Naneštěstí pro ni se má první otázka týká její způsobilosti pobývat nadále ve sněmovně.“ Usmála se ještě víc. Lelaine se pomalu posadila a mračila se jako ďas.

„Otázku války nelze odložit,“ ozvala se Egwain hodně nahlas. „Ta musí být zodpovězena dřív než otázky přednesené po ní. Takový je zákon.“

Přísedící si vyměňovaly tázavé pohledy.

„Je to tak?“ zeptala se nakonec Janya, zamyšleně přivřela oči a otočila se k ženě vedle sebe. „Takimo, ty si pamatuješ všechno, co přečteš, a já si určitě vzpomínám, jak jsi říkala, že jsi četla válečný zákon. Stojí v něm tohle?“

Egwain zadržela dech. Bílá věž za posledních tisíc let vyslala vojáky do nejrůznějších válek, ale vždy na žádost o pomoc od nejméně dvou vládců a vždy to byla jejich válka, ne válka Věže. Naposledy Věž skutečně vyhlásila válku Artuši Jestřábí křídlo. Siuan tvrdila, že teď už jenom pár knihovnic ví víc, než že válečný zákon existuje.

Takima, malá žena s tmavými vlasy po pás a slonovinovou pletí, lidem připomínala ptáka, když zamyšleně naklonila hlavu. Teď vypadala, jako by spíš chtěla uletět, poposedala, upravovala si šátek a urovnávala čepeček s perlami a safíry. „Stojí,“ řekla nakonec a prudce zavřela pusu.

Egwain začala znovu dýchat.

„Zdá se,“ pronesla Romanda úsečně, „že tě Siuan Sanche učí dobře. Matko. Co uvedeš na podporu vyhlášení války? A ženě?“ Mluvila, jako by se snažila dostat z cesty něco nepříjemného, a posadila se, jako kdyby čekala, až to zmizí.

Egwain přesto zdvořile kývla a vstala. Jedné každé přísedící se podívala do očí. Takima před ní uhnula pohledem. Světlo, ta žena to ví! Ale nic neřekla. Bude mlčet dost dlouho? Už bylo pozdě měnit plány.

„Dnes proti nám stojí vojsko, které vedou lidé, již o nás pochybují. To vojsko by tu jinak nebylo.“ Chtěla do hlasu dostat vášeň, oheň, ale Siuan radila chlad, a ona nakonec souhlasila. Potřebovaly vidět ženu, která se ovládá, ne holku, jež se řídí svým srdcem. Ale slova jí i tak vycházela ze srdce. „Slyšely jste Arathelle, když říkala, že se nechtějí zaplést do záležitostí Aes Sedai. Přesto byli ochotní přivést do Murandy vojsko a postavit se nám. Měla jste snad některá pocit, že vás považují za skutečné přísedící?“ Malind, zelená sestra, kulatá, s ohnivým pohledem, se ošila a taky Salita cuchala žluté třásně svého šátku, i když se jí dařilo zakrýt, co si myslí. Berana, další přísedící zvolená v Salidaru, se jen zamyšleně mračila. Egwain se ani nezmínila o tom, jak reagovali na ni jako na amyrlin. Pokud je to už nenapadlo, nechtěla s tím sama přijít.

„Sdělily jsme seznam Elaidiných zločinů spoustě šlechticů,“ pokračovala. „Pověděly jsme jim, že ji chceme odstranit. Jenže oni pochybovali. Myslí si, že možná - možná - jsme to, co říkáme. A možná je to z naší strany jenom trik. Možná jsme jen Elaidinou prodlouženou rukou, splétáme nějakou složitou intriku. Když lidé pochybují, kolísají. Pochybnosti poskytly Pelivarovi a Arathelle odvahu postavit se před Aes Sedai a říci: ‚Dál už nesmíte.‘ Kdo ještě se nám postaví, bude se plést do našich věcí, protože si nebude jistý, a nejistota ho dovede ke zmatenému činu? Tento zmatek můžeme rozptýlit pouze jedním způsobem. Všechno ostatní jsme už udělaly. Jakmile vyhlásíme válku Elaidě, nebude nikdo pochybovat. Neříkám, že Arathelle, Pelivar a Aemlyn odtáhnou, jakmile to uděláme, ale oni i všichni ostatní budou vědět, kdo jsme. Nikdo se už neopováží tak otevřeně pochybovat, když řeknete, že jste věžová sněmovna. Nikdo se nám neodváží postavit do cesty a plést se do záležitostí Věže pro nevědomost a nejistotu. Došly jsme ke dveřím a položily ruku na petlici. Jestliže se bojíte projít, tak si říkáte o to, aby celý svět uvěřil, že jste jenom Elaidiny loutky.“

Posadila se a užasla, jak klidně se cítí. Venku, za dvěma řadami přísedících, se sestry zavrtěly a daly hlavy dohromady. Uměla si představit vzrušené mumlání, jež tlumila Aledrinina ochrana. Kdyby jen Takima držela pusu zavřenou dost dlouho.

Romanda netrpělivě zavrčela a vstala, jen aby řekla: „Kdo vstane za vyhlášení války Elaidě?“ Podívala se na Lelaine a zase se chladně, úlisně usmála. Bylo jasné, co považuje za důležité, jakmile bude tenhle nesmysl vyřízený.

Okamžitě vstala Janya a dlouhé hnědé třásně na šátku jí vlály. „To klidně můžeme,“ řekla. Neměla mluvit, ale zaťala zuby a ostrým pohledem vyzývala každou, ať se jen opováží ji seřvat. Obvykle nebyla tak útočná, ale slova se z ní, jak bylo jejím zvykem, hrnula páté přes deváté. „Spojit to, o čem ví celý svět, nebude kvůli tomu o nic těžší, než už je. No? No? Nevidím důvod, proč čekat.“ Escaralde kývla a vstala.

Moria vyskočila a zamračila se na Lyrelle, která si chytila sukně, jako by chtěla vstát, pak zaváhala a tázavě se podívala na Lelaine, ale ta byla příliš zaneprázdněná tím, jak se mračila na Romandu, aby si toho všimla.

Ze zelených vstaly Samalin a Malind a Faiselle prudce vzhlédla. Faiselle byla podsaditá Domanka s měděnou pletí a nedala se snadno poplašit, ale teď se vytřeštěně dívala ze Samalin na Malind a zpátky.

Vstala Salita a pečlivě si upravila žluté třásně, přičemž se stejně pečlivě vyhýbala Romandinu podmračenému pohledu. Přidala se Kwamesa, pak Aledrin a ta s sebou za rukáv vytáhla Beranu. Delana se úplně zkroutila a dívala se mezi sestrami ven. Dokonce i v tichu bylo vzrušení přihlížejících jasné z toho, jak neustále přešlapovaly a pokukovaly po přísedících. Delana pomalu vstala s rukama přitisknutýma na břicho a vypadala, že je jí na zvracení. Takima se zaškaredila a zírala na ruce, které měla složené v klíně. Saroiya se podívala na bílé přísedící a zatahala se za ucho, jako to dělala, když byla zamyšlená. Ale nikdo jiný nevstal.

Egwain cítila v hrdle žluč. Deset. Jenom deset. Byla si tak jistá. Siuan si byla tak jistá. Už jen ta věc s Logainem by byla měla stačit vzhledem k tomu, že nic nevěděly o příslušných zákonech. Pelivarovo vojsko a to, jak Arathelle odmítala přiznat, že jsou přísedící, by je mělo natlakovat jako pumpa.

„Pro lásku Světla!“ vybuchla Moria. Otočila se k Lyrelle a Lelaine a dala pěsti v bok. Janya promluvila proti zvyklostem a tohle to zavázalo na uzel. Ve sněmovně bylo zakázáno se vztekat, ale Morii plály oči a její hlas s illiánským přízvukem zněl rozzuřeně. „Na co čekáte? Elaida štólu a hůl ukradla! Elaidino adžah udělalo falešného Draka z Logaina a jen Světlo ví z kolika dalších mužů! Žádná žena v historii Věže si tohle vyhlášení nezasloužila víc! Vstaňte, nebo přestaňte vytrubovat, jak jste odhodlané ji odstranit!“

Z Lelainina výrazu by si člověk mohl myslet, že ji napadl špaček. „Tohle ani nestojí za hlasování, Morie,“ pronesla ostře. „O dekoru si promluvíme později. Ale jestli potřebuješ ukázku odhodlání...“ S frknutím vstala a trhla hlavou, což zvedlo Lyrelle, jako by ji měla na provázku. Lelaine asi překvapilo, že to nezvedlo i Faiselle a Takimu.

Takima jen prskla, jako by dostala facku. Tvářila se nevěřícně a pohledem přelétla stojící ženy a počítala. A pak to udělala znovu. Takima, která si všechno zapamatovala napoprvé.

Egwain si vydechla úlevou. Bylo to hotovo. Málem tomu nemohla uvěřit. Po chvíli si odkašlala a Sheriam nadskočila.

Kronikářka, s vykulenýma očima, si také odkašlala. „Menší konsenzus platí, Elaidě do Avriny a’Roihan je vyhlášena válka.“ Hlas neměla nejpevnější, ale stačilo to. „V zájmu jednoty se žádá, aby vstal větší konsenzus.“

Faiselle se pohnula a pak zaťala ruce v klíně. Saroiya otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Nikdo jiný se ani nepohnul.

„Ten nedostanete,“ prohlásila rozhodně Romanda. Opovržení namířené na Lelaine stačilo, aby bylo všem jasné, proč aspoň ona nevstává. „A když je teď ta drobnost vyřešená, můžeme pokračovat s-“

„Myslím, že nemůžeme,“ přerušila ji Egwain. „Takimo, co říká válečný zákon o amyrlin?“ Romanda zůstala sedět s otevřenou pusou.

Takima stiskla rty a vypadala víc než kdy jindy jako ptáček, jenž se chystá uletět. „Válečný zákon...“ začala, pak se nadechla a narovnala se. „Válečný zákon říká: ‚Jak jeden pár rukou musí vládnout mečem, tak bude amyrlin řídit a vést válku ediktem. Vyhledá radu věžové sněmovny, ale sněmovna bude plnit edikty co nejrychleji, a kvůli jednotě...‘“ Zaváhala a musela se viditelně zocelit, aby mohla pokračovat. „,...musí schválit každý edikt, který amyrlin vydá ohledně vedení války, větším konsenzem.‘“

Rozhostilo se dlouhé mlčení. Všem vylézaly oči z důlků. Delana se otočila a pozvracela se na koberec za svým sedadlem. Kwamesa a Salita k ní zamířily, jenže ona je odvolala a šátkem, který vytáhla z rukávu, si otírala rty. Magla, Saroiya a pár dalších, které ještě seděly, vypadaly, že by ji mohly následovat. Ale ani jedna z těch, jež byly zvoleny v Salidaru. Romanda byla připravená hryzat hřebíky.

„Velmi chytré,“ řekla nakonec Lelaine úsečně a schválně se odmlčela, než dodala: „Matko. Povíš nám, co ti tvá velká moudrost získaná z rozsáhlých zkušeností říká, že uděláme? Totiž ohledně války. Chci, aby mi všechny rozuměly.“

„Já budu taky mluvit jasně,“ pronesla Egwain chladně, předklonila se a upřela na modrou přísedící přísný pohled. „Amyrlinin stolec vyžaduje jistou míru úcty a odteď ji bude mít, dcero. Teď není čas na to, abych tě zbavila křesla a určila pokání.“ Lelaine vyvalila oči. Opravdu si ta ženská myslela, že všechno bude jako předtím? Nebo po tak dlouhé době, kdy se Egwain neodvažovala ukázat víc než velmi měkkou páteř, Lelaine prostě uvěřila, že žádnou nemá? Egwain ji nechtěla zbavit křesla, poněvadž modré by ji zcela určitě vrátily a ona stále musela jednat přes sněmovnu ve věcech, které se nedaly přesvědčivě vydávat za součást války proti Elaidě.

Koutkem oka zahlédla, jak se Romanda při pohledu na usazenou Lelaine usmívá. Kdyby to mělo pozvednout Romandin status u ostatních, tak by jí to moc neprospělo. „To platí pro všechny, Romando,“ řekla Egwain. „Bude-li to třeba, může Tiana najít dvě břízy stejně snadno jako jednu.“ Romandu úsměvy okamžitě přešly.

„Smím-li promluvit, matko,“ ozvala se Takima a vstala, a i když se pokoušela o úsměv, pořád jí bylo špatně. „Já osobně si myslím, že jsi začala dobře. Měsíční zastávka zde nám může prospět. I delší.“ Romanda se na ni podívala, ale Takima si jí pro jednou nevšímala. „Pokud přezimujeme tady, můžeme se vyhnout horšímu počasí dál na severu, a také pořádně naplánovat -“

„Oddalování skončilo, dcero,“ skočila jí Egwain do řeči. „Už žádné courání.“ Bude z ní další Gerra, nebo další Shein? Obojí bylo stále možné. „Za měsíc odsud pocestujeme.“ Ne, ona je Egwain z al’Vereů, a jen Světlo ví, co tajné historie řeknou o jejích chybách a ctnostech, ale budou to její vlastnosti, ne kopie nějaké jiné ženy. „Za měsíc oblehneme Tar Valon.“

Tentokrát ticho porušilo jen Takimino štkaní.