Cesta nožů

6 Vlákna

Elain taky utíkala, jak jinak, přidržovala si sukně nahoře a rychle se na ušlapané stezce dostala do čela. Jen Aviendha se jí držela, ačkoliv zřejmě netušila, jak se běhá v šatech, i když měla rozstřižené sukně. Třebaže byla unavená, Elain by v kalhotech jistě předběhla. Všechny ostatní ženy se za nimi hnaly po úzké točité pěšině. Žádná Atha’an Miere by se neprotlačila před Renaile a ta, i přes hedvábné kalhoty, nemohla běžet nijak rychle, když nesla mísu. Nyneiva žádné zábrany neměla, odstrčila ji a utíkala, až se jí za patami prášilo. Cestou pořvávala na ostatní, ať jí uhnou z cesty, když do nich vrazila, ať to byly hledačky větru, rodinka či Aes Sedai.

Elain klouzala a klopýtala dolů a prese všechno jí bylo do smíchu. I přes spěch a nebezpečí. Lini a máti jí zakazovaly běhat a lézt po stromech od jejích dvanácti, ale nebyla to jen čistá radost z toho, že zase běží, proč se chtěla smát. Chovala se, jak se od královny očekávalo, a tvrdě pracovala na tom, co se očekávalo! Ujala se velení, vedla lidi z nebezpečí a oni ji následovali! Pro tohle cvičila celý život. Právě z uspokojení jí bylo do smíchu, a pýcha z ní vyzařovala jako jas saidaru.

Zahnula za poslední roh a rozběhla se kolem nově nabílo omítnuté stodoly. A zakopla o vyčnívající kámen. Začala padat, mávajíc rukama, jak udělala kotrmelec vzduchem. Neměla ani čas vykřiknout. Tvrdě přistála, až si vyrazila dech a málem i zuby, přímo před Birgitte. Chvíli vůbec nedokázala myslet, a když pak konečně mohla, moc spokojená nebyla. Tolik ke královenské důstojnosti. Shrnula si vlasy z obličeje a snažila se popadnout dech, čekajíc na Birgittinu jedovatou poznámku. Teď měla druhá žena příležitost zahrát si na starší a moudřejší sestru se vší jedovatostí, kterou si málokdy nechávala ujít.

K jejímu překvapení ji Birgitte zvedla na nohy dřív, než se k nim dostala Aviendha, a ani se neusmála. Od svého strážce Elain cítila jen... soustředění. Myslela si, že šíp nasazený na napjaté tětivě by se mohl cítit stejně. „Budeme utíkat, nebo bojovat?“ zeptala se Birgitte. „Poznala jsem ty seanchanské létavce z Falme, a abych řekla pravdu, radím utíkat. Dnes mám jen obyčejný luk.“ Aviendha se nepatrně zamračila a Elain si povzdechla. Birgitte se musí naučit dávat si pozor na jazyk, pokud chce skutečně udržet v tajnosti svůj pravý původ.

„Samozřejmě utečem,“ funěla Nyneiva, přibíhající k nim. „Bojovat, nebo utíkat! To je pitoměj návrh! Myslíte, že jsme úplně -? Světlo! Co to dělají?“ Hlas jí začal stoupat. „Alise! Alise, kde jsi? Alise! Alise!“

Elain si překvapeně uvědomila, že na statku se to hemží stejně, jako když ženy poznaly Careaninu tvář. Možná to bylo horší. Alise hlásila, že na statku je v současné době sto čtyřicet sedm žen z rodinky, včetně čtyřiapadesáti moudrých žen s červeným pásem, které před mnoha dny poslaly z města, a značný počet dalších žen, co se tu jen zastavily po cestě. Teď to vypadalo, že všechny do jednoho někam běží. Většina sloužících z Tarasinského paláce v zelenobílé livreji pobíhala sem a tam s náklady. Ve všem tom zmatku se ještě motaly kachny a slepice. Elain dokonce viděla strážce, Vandenina prošedivělého Jaema, jak kluše s velkým jutovým pytlem v rukou!

Objevila se Alise, jako by se zjevila přímo ze vzduchu, klidná a vyrovnaná i přes zpocený obličej. Vlasy měla učesané a šaty, jako by si vyšla na procházku. „Není třeba ječet,“ pronesla klidně a dala si ruce v bok. „Birgitte mi řekla, co jsou ti velcí ptáci zač, a já si řekla, že bychom měli odejít co nejdřív, zvlášť když jste se všechny hnaly z kopce, jako byste měly za patami Temného. Řekla jsem všem, ať si vezmou po jedněch čistých šatech, třech košilích a punčochách, taky mýdlo, šitíčko a všechny peníze, co mají. To a nic víc. Posledních deset, které skončí, budou prát všechno prádlo, dokud se nedostaneme na místo. To je popožene. A taky jsem řekla sluhům, aby sbalili všechno jídlo, co zvládnou, čistě pro případ. A taky vašim strážcům. Jsou docela rozumní, teda většina z nich. Znamená pro ně něco být strážce?“

Nyneiva tam stála s otevřenou pusou, připravená vydávat rozkazy, ale už to nebylo potřeba. Výrazy střídala tak rychle, že je nebylo možné zachytit. „Moc dobře,“ zamručela nakonec. A kysele. Náhle se rozzářila. „Ty ženy, co nejsou z rodinky. Ano! Ty se musí -“

„Uklidni se,“ přerušila ji Alise a mávla rukou. „Většina z nich už odešla. Hlavně ty, co mají manžele nebo rodinu, o které si dělají starosti. Nemohla bych je tu udržet, ani kdybych chtěla. Ale dobrých třicet si myslí, že ti ptáci jsou opravdu Stínuzvědi, a chtějí zůstat co nejblíž Aes Sedai.“ Ostré odfrknutí prozradilo, co si o tom myslí. „Tak se už seber. Napij se studené vody, ale ne moc rychle. Trochu si jí našplíchej na obličej. Já musím dohlídnout na ostatní.“ Přelétla pohledem všechen ten ruch a shon a zakroutila hlavou. „Některé by omdlely, kdyby přes kopce přiběhli trolloci, a většina urozených dam si na naše pravidla nikdy nezvykla. Dvěma třem to budu muset před odchodem připomenout.“ S tím odkráčela zpátky na dvůr a nechala Nyneivu stát s otevřenou pusou.

„No,“ prohlásila Elain a oprašovala si sukni, „říkala jsi, že je to tuze schopná žena.“

„To jsem nikdy neřekla,“ odsekla Nyneiva. „Nikdy jsem neřekla ‚tuze‘. Grrh! Kam se poděl můj klobouk? Myslí si, že všecko zná. Vsadím se, že nezná tohle!“ A odsupěla opačným směrem než Alise.

Elain za ní zírala. Její klobouk? Sama by byla moc ráda věděla, kam se poděl ten její - byl moc hezký - ale vážně! Možná to, že byla v kruhu a zpracovávala tolik jediné síly, navíc s angrialem, ji dočasně vyvedlo z míry. Sama se cítila trochu divně, jako by ze vzduchu kolem sebe mohla škubat kousky saidaru. V každém případě teď měla na starosti jiné věci. Jako připravit se na odchod, než se na ně vrhnou Seanchané. Z toho, co viděla ve Falme, byli klidně schopní přivést stovku damane, nebo víc, a podle toho mála, co jim Egwain dokázala říci o svém zajetí, většina z těch žen bude skutečně dychtit nasadit obojek jiným. Egwain tvrdila, že nejhorší bylo, když viděla damane ze Seanchanu se svými sul’dam, jak se s nimi smějí, podlézají jim a hrají si s nimi, dobře vycvičení lovečtí psi se svými milujícími psáři. Egwain říkala, že některé z žen, které chytili ve Falme, se chovaly stejně. Z toho Elain stydla krev v žilách. Raději by zemřela, než si nechala nasadit vodítko! A raději by to, co našla, vydala Zaprodanci než Seanchanům. Rozběhla se k cisterně a Aviendha vedle ní funěla skoro tolik co ona.

Alise ale zřejmě myslela na všechno. Ter’angrialy byly naložené na koně. Neprohledané koše zůstaly plné harampádí a Světlo ví čeho, ale ty, které s Aviendhou vyprázdnily, teď byly nacpané pytli s moukou, solí, fazolemi a čočkou. Pár stájníků zůstalo u koní, místo aby někde pobíhalo. Nepochybně na Alisin příkaz. Dokonce i Birgitte na její zavolání odklusala!

Elain zvedla plachtu, aby se podívala na ter’angrialy, aniž by je vyndávala. Všechno tu zřejmě bylo, naházené do dvou košů, které sice nebyly plné, ale nic se nerozbilo. Tedy ne že by něco kromě jediné síly mohlo většinu ter’angrialů rozbít, ale i tak...

Aviendha se se zkříženýma nohama posadila na zem a velkým lněným kapesníkem, který se naprosto nehodil k hedvábným jezdeckým šatům, si otřela pot z obličeje. Nicméně i na ní se projevovala únava. „Co si to mumláš, Elain? Mluvíš jako Nyneiva. Alise nám jenom ušetřila starosti s nakládáním těch věcí.“

Elain lehce zruměněla. Nechtěla mluvit nahlas. „Jenom nechci, aby se dostaly do rukou někomu, kdo neví, co dokážou.“ Některé ter’angrialy mohl spustit i člověk, který neuměl usměrňovat, když udělal něco špatně, ale pravdou bylo, že k nim nechtěla pustit nikoho. Byly její! Sněmovna je nedostane do spárů, aby je předala nějaké jiné sestře, jen proto, že je starší a zkušenější, nebo aby je schovala, protože studium ter’angrialů je příliš nebezpečné. Když měla ke studiu tolik exemplářů, třeba přijde na to, jak vyrobit ter’angrial, který by fungoval stále. Už viděla příliš mnoho neúspěchů a polovičních úspěchů. „Chce to někoho, kdo ví, co dělá,“ řekla a přetáhla plachtu zpátky.

V chaosu se začal objevovat řád rychleji, než Elain čekala, třebaže ne tak rychle, jak by si přála. Musela si zdráhavě přiznat, že jejímu přání by odpovídalo jet okamžitě. Nedokázala odtrhnout oči od oblohy a poslala Careane nahoru na kopec, aby dávala pozor směrem k Ebú Daru. Podsaditá zelená chvíli reptala, než udělala pukrle, a dokonce se zamračila na ženy z rodinky, které pobíhaly kolem, jako by chtěla poslat jednu z nich, ale Elain chtěla mít nahoře někoho, kdo při pohledu na blížícího se „Stínuzvěda“ rovnou neomdlí, a Careane měla mezi sestrami to nejnižší postavení. Adeleas a Vandene přivedly Ispan, pevně odstíněnou a s koženým pytlem přes hlavu. Šla klidně, nevypadalo to, že jí něco udělaly, až na to, že... držela ruce dole, nesnažila se ani vyhrnout pytel, aby se mohla podívat, a když ji zvedly do sedla, natáhla bez říkání ruce, aby jí je mohly přivázat k sedlové hrušce. Jestli byla tak povolná, třeba od ní něco zjistily. Elain nechtěla ani pomyslet na to, jak toho mohly dosáhnout.

Objevily se jisté... potíže, samozřejmě, i přes to, co se na ně možná řítilo. Co se na ně jistě řítilo. Sehnat Nyneivě její klobouk s modrým peřím nebylo zase tak obtížné, jen trochu. Alise ho našla a vrátila se slovy, že si Nyneiva potřebuje zastínit obličej před sluncem, jestli si chce uchovat tak hezkou a hladkou pleť. Nyneiva za ní jen zírala, když Alise odbíhala, aby vyřešila spoustu menších problémů, a pak klobouk okatě nacpala pod řemen u sedla.

Od začátku chtěla Nyneiva řešit skutečné potíže, ale Alise se tam většinou dostala první, a když se Alise setkala s potížemi, ty se vyřešily samy. Několik šlechtičen chtělo, aby jim někdo pomohl sbalit jejich věci, jen aby jim bylo jasně sděleno, že Alise myslela vážně, co říkala, a jestli se do toho rychle nepustí, můžou jet pouze s tím, co mají na sobě. A ony se hned pustily do balení. Některé ženy, a nejen urozené, změnily názor, když slyšely, že se jede do Andoru, a byly doslova zahnány pryč. Pěšky, a řekly jim, ať utíkají, dokud můžou. Potřebovali každého koně, ale než se objeví Seanchané, měly by se i pěšky dostat dost daleko. Přinejmenším se dalo čekat, že Seanchané každého poblíž statku vyslechnou. Jak se mělo čekat, Nyneiva se pohádala s Renaile kvůli míse a želvě, kterou použila Talaan a kterou si Renaile prostě nacpala za šerpu. Ale ještě si nezačaly šermovat rukama pod nosem, když se u nich objevila Alise, a zakrátko byla mísa zpátky u Sareithy a želva u Merilille. Poté se Elain ohromeně dívala, jak Alise mává prstem pod nosem hledačce větru paní lodí Atha’an Miere a peskuje ji za to, že kradla. Renaile jenom rozčileně prskala. Nyneiva taky prskala, když odcházela s prázdnýma rukama, ačkoliv Elain si pomyslela, že ještě nikdy neviděla nikoho tak politováníhodného.

Ale netrvalo to dlouho. Zbývající ženy ze statku se shromáždily pod pozorným dohledem šicího kroužku - a Alise, která si pečlivě poznamenala posledních deset, jež dorazily; až na dvě byly všechny v hedvábných šatech podobných těm, které měla Elain. Rozhodně nepatřily k rodince. Elain si byla jistá, že stejně budou prát. Alise nedopustí, aby se jí do toho pletla taková maličkost jako urozená krev. Hledačky větru stály u svých koní a kupodivu mlčely, až na Renaile, která zaklela, kdykoliv spatřila Alise. Careane odvolali z kopce a strážci sestrám přivedli koně. Skoro všichni sledovali oblohu a kolem všech starších Aes Sedai a většiny hledaček větru zářil saidar. A kolem pár žen z rodinky taky.

Nyneiva dovedla svou kobylu do čela řady u cisterny a hladila angrial, který měla stále na ruce, jako by měla průchod udělat ona, jakkoliv to byla směšná představa. Například, třebaže si opláchla obličej - a nasadila klobouk, což bylo, vzhledem k okolnostem, divné - se zapotácela pokaždé, když si přestala dávat pozor. Lan se držel těsně u ní, s kamenným výrazem jako obvykle, ale rozhodně byl připravený ji chytit, kdyby upadla. Dokonce ani s náramkem a prsteny by Nyneiva nejspíš nedokázala vytvořit tkanivo na průchod. Důležitější ovšem bylo, že od jejich příjezdu pořád pobíhala kolem. Elain strávila dost času se saidarem na místě, kde teď stála. Znala to místo. Když Elain uchopila pravý zdroj, Nyneiva se mrzutě zamračila, ale aspoň měla dost rozumu, aby nic neříkala.

Hned od samého začátku si Elain přála, aby byla Aviendhu požádala o ženu zahalenou do svých vlasů. Byla také unavená, a všechen saidar, který dokázala natáhnout, stěží stačil na to, aby tkanivo fungovalo. Prameny se jí v sevření chvěly, skoro jako by se chtěly vykroutit, a pak sjely na místo tak náhle, až málem nadskočila. Usměrňovat, když byla unavená, nebylo stejné jako jindy, ale teď to bylo přímo hrozné. Alespoň se svislá stříbrná čára objevila, jak měla, hned vedle cisterny, a rozšířila se do otvoru. Otvor nebyl větší, než jaký udělala Aviendha, a Elain byla vděčná, že je dost velký, aby jím mohl projít kůň. Zprvu si tím totiž nebyla jistá. Ženy z rodinky lapaly po dechu, když se náhle mezi nimi a známou šedou cisternou objevila horská louka.

„Měla jsi to nechat zkusit mě,“ poznamenala tiše Nyneiva. Tiše, ale stejně ostře. „Skoro jsi to všechno zmotala."

Aviendha se na ni upřeně zadívala tak, že ji Elain málem uchopila za ruku. Čím déle byly skoro-sestrami, tím víc si zřejmě myslela, že musí chránit Elaininu čest. Jestli se stanou prvními sestrami, bude ji muset Elain dostat pryč od Nyneivy a Birgitte!

„Je to hotovo, Nyneivo,“ vyhrkla. „A to se počítá.“ Nyneiva se upřeně podívala na ni a cosi zavrčela o tom, že den je divný, jako by Elain pořád na někoho štěkala.

Birgitte prošla první, v jedné ruce otěže, v druhé připravený luk - a drze se zakřenila na Lana. Elain z ní cítila dychtivost, nádech uspokojení, že možná tentokrát povede ona místo Lana - mezi strážci vždycky panovala jistá řevnivost - a taky ostražitost. Jen nepatrná. Elain tu louku dobře znala. Kousek odsud ji Gareth Bryne učil jezdit na koni. Asi pět mil za prvními řídce zalesněnými kopci ležel zámek na panství, které patřívalo máti. Které patřilo jí. Musí si na to zvyknout. Sedm rodin, které o zámek a pozemky pečovalo, bude jedinými lidmi na půl dne jízdy odsud.

Elain si to místo vybrala, poněvadž odsud to bylo do Caemlynu dva dny cesty. A poněvadž byl zámek opuštěný, mohla by se do Caemlynu dostat dřív, než se někdo dozví, že je v Andoru. To by mohlo být důležité opatření. Během andorských dějin tu bývaly soupeřky o Růžovou korunu drženy jako „hosté", dokud se svého nároku nevzdaly. Její máti tak držela dvě, dokud neusedla na trůn. S trochou štěstí by tu mohla mít pevnou základnu, než dorazí Egwain s ostatními.

Lan provedl Mandarba hned za Birgittiným hnědákem a Nyneiva sebou škubla, jako by se za jeho vraníkem chtěla rozběhnout, ale pak se vzpamatovala a jen na Elain upřela pohled, kterým jako by říkala, ať se jenom opováží něco říci. Zuřivě si pohrávala s otěžemi a viditelně se nutila dívat jinam než do průchodu za Lanem. A pohybovala rty. Po chvíli si Elain uvědomila, že počítá.

„Nyneivo,“ řekla tiše, „vážně nemáme čas na -“

„Hněte sebou,“ zaječela vzadu Alise a ostře tleskla, aby svým slovům dodala důraz. „Netlačit se a nestrkat, ale taky žádný loudání! Pohyb, pohyb.“

Nyneiva prudce otočila hlavu, očividně nerozhodná. Z nějakého důvodu si sáhla na klobouk, pár brk na něm bylo zlomených a viselo dolů, ale pak ruku odtáhla. „Á, ta kozojedská stará...!“ vrčela, ale zbytek se ztratil, když protáhla klisnu průchodem. Elain si odfrkla. A Nyneiva měla tu drzost vykládat jiným něco o jejich jazyku! Přesto by byla Elain ráda slyšela i zbytek. První část už znala.

Alise ženy dál popoháněla, ale už to zřejmě nebylo potřeba. Dokonce i hledačky větru spěchaly a ustaraně se ohlížely přes rameno na oblohu. Dokonce i Renaile, která si mručela o Alise cosi, co si Elain uložila do paměti. I když nazvat někoho „rybomilný mrchožrout“ znělo docela mírně. Myslela si, že Mořský národ jí ryby pořád.

Alise šla jako poslední, kromě zbývajících strážců, jako kdyby chtěla pohánět dokonce i nákladní koně. Zastavila se, jenom aby Elain předala klobouk se zeleným peřím. „Nebudeš chtít, aby ti na tu sladkou tvářičku svítilo slunko,“ prohodila s úsměvem. „Taková hezká holka. Není třeba si zkazit pleť předčasně.“

Aviendha, sedící opodál na zemi, přepadla na záda a se smíchem kopala nohama.

„Asi ji požádám, aby našla klobouk i tobě. Se spoustou peří a širokou krempou,“ pronesla Elain nejsladším tónem, než rychle následovala ženu z rodinky. To Aviendžin smích zarazilo.

Zvlněná louka byla široká a skoro míli dlouhá, obklopená kopci vyššími než ty, které nechali za sebou, a stromy, jež znala, duby, borovicemi, kapinicemi, tupelami, kalinami a jedlemi. Na jihu, západě a východě se táhly husté lesy s vysokými stromy, i když letos se asi moc kácet nebude. Na palivové dříví se mnohem lépe hodily spíš řidší porosty na severu směrem k zámku. Z husté hnědé trávy vykukovaly balvany a nikde nebylo ani stopy po lučním kvítí, ani jediný uschlý stonek. V tom se krajina od jihu nijak nelišila.

Nyneiva pro jednou nekoukala po kraji, aby našla Lana. S Birgitte určitě nebudou pryč dlouho, ne tady. Nyneiva místo toho prošla mezi koňmi, hlasitě lidem přikazovala sesednout, zaječela na sloužící s nákladními zvířaty, několika ženám z rodinky, které neměly koně, stroze řekla, že pět mil ujde i dítě, na štíhlou altarskou šlechtičnu s jizvou na tváři, nesoucí ranec skoro tak velký, jako byla sama, zavřískla, že když už byla tak hloupá a přinesla si všechny své šaty, tak si je taky ponese. Alise kolem sebe shromáždila Atha’an Miere a vysvětlovala jim, jak nasednout na koně. A ony kupodivu dávaly pozor. Nyneiva se po ní podívala a zřejmě ji potěšilo, že Alise stojí na místě. Dokud se na ni Alise povzbudivě neusmála a neukázala jí, ať pokračuje v tom, co dělala.

Nyneiva ztuhla a chvíli na ženu jen civěla. Potom si to namířila k Elain. Oběma rukama popadla klobouk, zaváhala a zamračila se nahoru a potom ho narovnala. „Tentokrát ji prostě nechám, ať se o všechno postará,“ prohlásila podezřele rozumným tónem. „Uvidíme, jak dobře si povede s těma... s Mořským národem. Ano, uvidíme.“ Rozhodně to znělo příliš rozumně. Náhle se zamračila na stále otevřený průchod. „Proč ho ještě držíš? Pusť ho.“ Aviendha se také mračila.

Elain se zhluboka nadechla. Přemýšlela o tom a neexistoval jiný způsob, ale Nyneiva by se s ní kvůli tomu chtěla hádat a na hádky nebyl čas. Průchodem byl vidět opuštěný statek, dokonce i slepice nakonec ten zmatek polekal, ale za jak dlouho se tady objeví lidé? Prohlížela si své tkanívo, tak dokonale propojené, že rozeznávala jenom pár vláken. Samozřejmě viděla každý pramen, ale až na těch pár vypadaly všechny neoddělitelně spletené. „Odveď všechny do zámku, Nyneivo,“ řekla. Slunce mělo za chvíli zapadnout, zbývaly tak dvě hodiny denního světla. „Pantátu Hornwella tolik návštěvníků po setmění překvapí, vyřiď mu však, že to jsou hosté dívky, která plakala kvůli červené tanagře se zlomeným křídlem. Na to si vzpomene. Přijdu, hned jak to půjde.“

„Elain,“ začala Aviendha překvapivě znepokojeným tónem a zároveň Nyneiva vyjela: „Co si myslíš, že -“

Existoval jen jeden způsob, jak je zarazit. Elain z tkaniva vytáhla jedno z těch viditelných vláken. Chvělo se a zmítalo jako živé chapadlo, pak se rozpadlo a rozstříklo, oddělovaly se z něj vločky saidaru a vytrácely se. Nevšimla si toho, když Aviendha rozplétala své tkanivo, ale tam vlastně viděla jenom konec. „No tak,“ pravila Nyneivě. „Se zbytkem počkám, dokud nebudete z dohledu.“ Nyneiva zírala s otevřenou pusou. „Musí se to udělat.“ Elain si povzdechla. „Seanchani budou na statku už za pár hodin, to je jisté. I kdyby počkali až do zítra, co když má některá z damane nadání najít zbytky? Nyneivo, já Seanchanům cestování nevydám, to neudělám!“

Nyneiva o Seanchanech zavrčela něco, co muselo být obzvlášť sprosté, soudě podle jejího tónu. „No, a já ti nedovolím, aby ses spálila!“ prohlásila nahlas. „Teď to vrať zase hezky zpátky! Než to celé vybuchne, jak říkala Vandene. Mohla bys nás klidně všechny zabít!“

„To se nedá vrátit,“ poznamenala Aviendha a položila Nyneivě ruku na rameno. „Už začala, a teď to musí dokončit. Musíš ji poslechnout, Nyneivo.“

Nyneiva svraštila obočí. „Muset“ bylo slovo, které hrozně nerada slyšela, ne, když platilo jí. Ale nebyla hloupá, takže se jen chvíli chmuřila - na Elain, na průchod, na Aviendhu, na svět všeobecně - a pak Elain objala, až jí zapraskala žebra.

„Buď opatrná, rozumíš,“ zašeptala. „Jestli se necháš zabít, tak přísahám, že z tebe stáhnu kůži zaživa!“ Přese všechno se Elain rozesmála. Nyneiva si odfrkla a odtáhla se na délku paží. „Víš, co myslím,“ prskla. „A nemysli si, že to nemyslím vážně, protože já to myslím vážně! Vážně,“ dodala tišeji. „Opatruj se.“

Nyneivě chvíli trvalo, než se vzpamatovala, zamrkala a natáhla si modré jezdecké rukavičky. V očích měla jaksi vlhko, i když to nebylo možné. Nyneiva nutila k pláči jiné lidi, sama nikdy neplakala. „Tak dobrá,“ řekla nahlas. „Alise, jestli už nemáš všechno připravené -“ Obrátila se a přiškrceně vykřikla.

Ty, které měly jet, seděly na koních, dokonce i Atha’an Miere. Strážci se shromáždili kolem sester. Lan a Birgitte se vrátili a Birgitte ustaraně pozorovala Elain. Sloužící měli nákladní koně seřazené a ženy z rodinky trpělivě čekaly, většina, kromě šicího kroužku, byla opěšalá. Na většině jezdeckých koní byly naloženy pytle s jídlem a rance s věcmi. Ženy, jež si vzaly víc, než Alise dovolila - žádná nepatřila k rodince - nesly rance na zádech. Štíhlá šlechtična s jizvou se pod svým ohýbala a mračila se na každého kromě Alise. Každá žena, která uměla usměrňovat, zírala na průchod. A všechny, jež byly při tom, když Vandene vykládala o nebezpečí, sledovaly to zmítající se vlákno, jako by to byla červená zmije.

Alise osobně přivedla Nyneivě jejího koně. A narovnala jí klobouk s modrým peřím, když Nyneiva vložila nohu do třmene. Nyneiva otočila kobylu k severu a pokořeně se zařadila vedle Lana na Mandarbovi. Elain nechápala, proč Alise prostě neusadí. Podle toho, co vykládala, byla schopná vykázat na své místo i ženy starší, než byla sama, od chvíle, kdy odrostla dětským střevíčkům. A teď navíc byla Aes Sedai. To by u každé z rodinky mělo mít značnou váhu.

Když zástup vyrazil do kopců, Elain se podívala na Aviendhu a Birgitte. Aviendha tam prostě stála s rukama zkříženýma na prsou. V jedné ruce držela angrial, ženu zahalenou ve svých vlasech. Birgitte od Elain vzala otěže Lvice, takže držela všechny tři jejich koně, poodešla k malému balvanu opodál a posadila se na něj.

„Vy dvě musíte,“ začala Elain a pak zakašlala, když Aviendha překvapeně zvedla obočí. Poslat Aviendhu do bezpečí prostě nemohla, pokud by ji nechtěla zahanbit. Možná ani pak ne. „Chci, abys šla s ostatními,“ řekla Birgitte. „A Lvici vezmi s sebou. My s Aviendhou se můžeme střídat na jejím koni. A stejně bych se ráda prošla, než půjdu spát.“

„Jestli budeš někdy s chlapem zacházet alespoň z poloviny tak dobře jako s tím koněm,“ procedila Birgitte mezi zuby, „bude tvůj na celý život. Myslím, že si tady prostě na chvilku sednu. Už jsem se dneska najezdila dost. Nejsem tvůj poskok na zavolání. Tu hru můžeme hrát před sestrami a ostatními strážci, abychom tě ušetřily rozpaků, ale my dvě známe pravdu.“ Přes posměšná slova od ní Elain cítila náklonnost. Ne, něco silnějšího. Najednou ji začalo pálit v očích taky. Její smrt by Birgitte hluboce ranila - kvůli poutu strážce - ale teď to bylo přátelství, co ji přimělo zůstat.

„Jsem ráda, že mám takové dvě přítelkyně,“ řekla prostě. Birgitte se na ni zazubila, jako by řekla nějakou pitomost.

Ale Aviendha zrudla jako vlčí mák a s vytřeštěnýma očima na Birgitte rozčileně zírala, jako kdyby strážce mohl za to, že jí hoří tváře. Rychle přenesla pohled na lidi, kteří byli asi míli daleko na prvním kopci. „Lepší bude počkat, dokud nebudou z dohledu,“ poznamenala, „ale moc dlouho nečekej. Jakmile jednou začneš, prameny začnou po čase... klouzat. Stačí, aby ti jeden vyklouzl, než ho vytáhneš z tkaniva, a je to, jako bys tkanivo propustila. Pak se zbortí do tvaru, jaký bude samo chtít mít. Ale nesmíš ani spěchat. Každé vlákno musíš úplně vytáhnout. Čím víc jich uvolníš, tím snáz rozeznáš ostatní, ale vždycky musíš vybrat vlákno, které je vidět nejlépe.“ S hřejivým úsměvem přitiskla prsty Elain na tvář. „Povedeš si dobře, když budeš opatrná.“

Neznělo to složitě. Jen musí být opatrná. Než za kopcem zmizela poslední žena, štíhlá šlechtična ohnutá pod velkým rancem, trvalo to celou věčnost. Slunce se téměř nepohnulo, ale Elain to připadalo jako celé hodiny. Co přesně Aviendha myslela slovem „klouzat"? Neuměla to lépe vysvětlit. Prostě je těžké vlákna udržet, to bylo vše.

Elain to zjistila, jakmile znovu začala. „Klouzala“ jako úhoři namazaní vazelínou. Elain skřípala zuby, jenom držela první vlákno, které bylo nahoře, a snažila se ho uvolnit. Málem si vydechla úlevou, když pramen vzduchu konečně vytáhla a on se začal svíjet, ale zabránilo jí v tom, že jich na ni čekalo tolik. Jestli budou ještě „kluzčí", netušila, jak to zvládne. Aviendha ji pozorovala, ale neřekla ani slovo. Jen měla pro Elain vždy připravený povzbudivý úsměv. Elain neviděla Birgitte - neodvažovala se podívat jinam než na tkanivo - nicméně v hlavě cítila uzlík důvěry pevné jako skála, dost důvěry, aby to stačilo i jí.

Po tvářích, po zádech i po břiše se jí řinul pot, až se sama cítila „kluzká". Koupel dnes večer bude velmi vítaná. Ne, nesmí na to myslet, musí se cele soustředit na tkanivo. Bylo stále těžší je zvládnout, prameny se jí třásly v ruce, jakmile se jich dotkla, ale ona je přesto vytahovala ven, a pokaždé, když se nějaké vlákno začalo svíjet, další jako by vyskočilo z tkaniva a náhle bylo vidět tam, kde před chvílí byl jen pevný saidar. Průchod jí připomínal obludného, pokrouceného nezmara na dně rybníka se spoustou svíjejících se ramen. Každé rameno jako by bylo porostlé hustými chloupky vláken jediné síly, která se svíjela, rostla a mizela, jenom aby je nahradila nová. Otvor viditelný pro každého se na krajích srazil a neustále měnil tvar i velikost. Začaly se jí třást nohy. V očích ji pálily slzy stejně jako pot. Nevěděla, jak dlouho ještě dokáže pokračovat. Bojovala se zaťatými zuby. Jedno vlákno po druhém. Jedno po druhém.

O tisíc mil dál a rozvlněným průchodem jen sto kroků od ní obklopily bílý statek desítky vojáků, menších, s kušemi, hnědými kyrysy a pomalovanými přilbami, které vypadaly jako velké hmyzí hlavy. Za nimi přicházela žena s červenými štítky a stříbrným bleskem na sukních, s náramkem na zápěstí, spojeným stříbrným vodítkem s obojkem kolem krku ženy v šedém, a pak další sul’dam se svou damane, a ještě jedna dvojice. Jedna ze sul’dam ukázala na průchod a její damane náhle obklopila záře saidaru.

„K zemi!“ zaječela Elain a hodila sebou na záda, mimo dohled ze statku, a průchodem s řevem, který ji téměř ohlušil, proletěl modrostříbrný blesk a rozprskl se do všech stran. Zvedla hlavu se zježenými vlasy, a kdekoliv blesk udeřil, vyletěla do vzduchu fontána hlíny. Z oblohy pršela hlína a kamení.

Náhle se jí vrátil sluch a na druhé straně otvoru promluvil nějaký muž šeplavým hlasem s protáhlým přízvukem, z něhož jí naskočila husí kůže stejně jako z toho, co říkal, „...musíte je chytit živé, hlupáci!"

Náhle přímo před ni skočil na louku jeden z vojáků. Birgittin šíp zasáhl zaťatou pěst, již měl vyobrazenou na kyrysu. O prvního, když ještě padal, zakopl druhý seanchanský voják a Aviendha mu do krku vrazila nůž dřív, než se stačil vzpamatovat. Šípy z Birgittina luku létaly jako krupobití. Jednou nohou stála na otěžích koní a při střelbě se ponuře usmívala. Třesoucí se koně házeli hlavami a tancovali, jako by se chtěli osvobodit a uprchnout, ale Birgitte tam prostě jenom stála a střílela, jak nejrychleji stačila. Křik z druhé strany průchodu prozrazoval, že Birgitte Stříbrný luk stále zasáhne každým šípem, který vypustí. A přišla odpověď, rychle jako zlá myšlenka, černé šmouhy, šipky z kuší. Všechno se odehrávalo strašně rychle. Aviendha upadla a mezi prsty, jimiž si tiskla zraněnou pravou paži, jí crčela krev. Vzápětí ale dala ruku dolů, popolezla blíž a se zachmuřeným výrazem hledala na zemi angrial. Birgitte vykřikla, pustila luk a chytila se za stehno, z něhož jí trčela šipka z kuše. Elain pocítila bolest stejně ostře, jako by byla zraněná sama.

Zoufale popadla další vlákno přímo z místa, kde ležela na zádech. A ke své hrůze si uvědomila, že má co dělat, aby ho vůbec udržela. Pohnulo se vlákno? Uvolnilo se aspoň trochu? Pokud ano, neodvažovala se ho pustit. Pak jí začalo prokluzovat.

„Živé, říkal jsem!“ zaječel Seanchan znovu. „Ten, kdo zabije ženu, nedostane podíl ve zlatě!“ Sprška šipek ustala.

„Ty mě chceš?“ zařvala Aviendha. „Tak už pojď a zatanči si se mnou!“ Náhle kolem ní zazářil saidar, ne příliš jasně i přes angrial, a průchodem začaly létat ohnivé koule. Ne příliš velké, ale výbuchy, když se rozprskly v Altaře, zněly rychle jeden za druhým. Nicméně Aviendha funěla námahou a obličej se jí leskl potem. Birgitte sebrala svůj luk. Vypadala každým coulem jako hrdinka z pověstí, po stehně jí tekla krev, skoro se neudržela na nohou, ale už měla natažený luk a hledala cíl.

Elain se snažila ovládnout dýchání. Už nemohla natáhnout ani kousíček jediné síly - nemohla pomoci. „Vy dvě musíte odsud,“ řekla. Nevěřila svým uším, mluvila klidně jako kus ledu. Věděla, že by měla brečet. Srdce jí bušilo, jako kdyby se chtělo osvobodit z hradního koše. „Nevím, jak dlouho to ještě udržím.“ To platilo pro celé tkanivo stejně jako pro to jedno vlákno. Klouže? Ano? „Utíkejte, jak nejrychleji to půjde. Na druhé straně kopce byste měly být v bezpečí, ale čím dál budete, tím líp. Honem!“

Birgitte cosi zavrčela ve starém jazyce, ale Elain jí nerozuměla. Znělo to jako věty, které by se docela ráda naučila. Pokud ještě bude mít příležitost. Birgitte pak pokračovala jazykem, jemuž Elain rozuměla. „Pustíš tu zatracenou věc dřív, než ti řeknu, a nebudeš muset čekat, až tě z kůže stáhne Nyneiva. Udělám to sama. A pak přijde na řadu ona. Jenom klid a vydrž! Aviendho, pojď sem - za tou věcí! - udržíš to i odtamtud? - pojď sem a nasedni na toho zatracenýho koně."

„Hlavně musím vidět, kde mám tkát,“ opáčila Aviendha a vyškrábala se na nohy. Odkulhala stranou a málem znovu upadla. Do rukávu se jí z ošklivé tržné rány vpíjela krev. „Myslím, že můžu.“ Zmizela za průchodem a ohnivé koule létaly dál. Průchodem bylo z druhé strany vidět rovněž, i když vypadal jako opar z horka. Zezadu se však nedalo projít - pokus by byl nesmírně bolestivý - a když se Aviendha znovu objevila, klopýtala hodný kus za průchodem. Birgitte jí pomohla nasednout na valacha, ale obráceně, no tedy!

Když Birgitte zuřivě zamávala, Elain se ani nenamáhala vrtět hlavou. Například se bála, co by se mohlo stát, kdyby to udělala. „Nejsem si jistá, jestli to udržím, když se pokusím vstát.“ Spíš si nebyla jistá, jestli by dokázala vstát. Už nebyla jen unavená, svaly se jí prostě proměnily ve vodu. „Jeďte, jak nejrychleji to půjde. Já to udržím, co to půjde. Prosím, jeďte!“

Birgitte začala mumlat kletby ve starém jazyce - musel to být starý jazyk, nic jiného takhle neznělo! - a strčila Aviendze do ruky otěže. Cestou k Elain málem dvakrát upadla, ale chytila ležící ženu pod rameny. „Ty to zvládneš,“ řekla hlasem plným stejného přesvědčení, jaké od ní Elain cítila. „Ještě nikdy jsem se nesetkala s žádnou královnou Andora, ale pár královen jako ty jsem poznala. Páteř z oceli a srdce lva. Ty to zvládneš!“

Pomalu Elain vytáhla na nohy, tvář měla staženou a každé píchnutí bolesti v noze ucítila i Elain. Elain se třásla námahou udržet tkanivo, udržet to jediné vlákno. Tu si užasle uvědomila, že stojí. A žije. Birgittina bolest ji šíleně bodala v hlavě. Snažila se o Birgitte neopírat, ale třesoucí se údy ji prostě neunesly. Když vyrazily ke koním a zpola se o sebe opíraly, Elain se pořád ohlížela přes rameno. Tkanivo dokázala udržet, aniž by se na ně dívala - tedy za normálních okolností - ale potřebovala se ujistit, že to vlákno stále drží, že neklouže. Průchod teď nepřipomínal žádné tkanivo, jaké kdy viděla, prudce se svíjel, kolem něj se kroutila chlupatá chapadla.

Birgitte ji do sedla se zaúpěním spíš zvedla, než jí pomohla. Obráceně, stejně jako Aviendhu! „Musíš vidět,“ vysvětlila kulhajíc ke svému koni. Stále držela otěže všech tří koní, když se s bolestí škrábala do sedla. Bez hlesu, ale Elain cítila její bolest. „Dělejte, co je třeba, a kam jedeme nechte na mně.“ Koně vyrazili, nejspíš se odsud taky chtěli dostat, i když Birgitte toho svého silně pobídla.

Elain visela na vysoké rozsoše svého sedla stejně odhodlaně jako na tkanivu, na samotném saidaru. Cválající kůň s ní házel a ona měla co dělat, aby se udržela v sedle. Aviendha se o rozsochu opírala, aby nepřepadla koni na zadek. Pusu měla otevřenou, jak lapala po dechu, a oči upírala před sebe. Ale stále ji obklopovala záře a ohnivé koule létaly dál. Ne tak rychle jako předtím, pravda, a některé ani netrefily bránu a zanechávaly plamenné stopy v trávě či vybuchly na zemi za průchodem, ale stále létaly. Elain se přinutila sebrat síly. Když může pokračovat Aviendha, ačkoliv vypadá, že každou chvíli upadne, dokáže to ona taky.

Průchod se velice rychle zmenšoval, jak koně cválali, a mezi nimi a otvorem se táhla zhnědlá tráva. Pak začala půda stoupat. Jely na kopec! Birgitte už měla zase nasazený šíp na tětivě a mířila, potlačovala bolest v noze a pobízela koně k větší rychlosti. Bylo jen třeba dorazit na hřeben a dostat se na druhou stranu.

Aviendha zachrčela a sesula se dopředu, nadskakovala v sedle jako pytel. Světlo saidaru kolem ní zablikalo a zhaslo. „Nemůžu,“ funěla. „Nemůžu.“ Víc ze sebe nedostala. A vzápětí začali na louku skákat seanchanští vojáci.

„To je v pořádku,“ vypravila ze sebe Elain. V hrdle jako by měla písek. Veškerou vlhkost teď měla na kůži, vpíjela se jí do šatů. „Používat angrial unavuje. Vedla sis docela dobře, teď nás už nechytí.“

Jako na posměch se na louce pod nimi objevila sul’dam a dokonce ani na půl míle se dvojice žen nedala splést. Slunce se již sklánělo k západu, ale jeho paprsky se odrážely od a’dámu, který je spojoval.

„Hřeben!“ vykřikla vesele Birgitte. „Dokázaly jsme to! Teď na nás čeká dobrý víno a dobře stavěnej chlap!“

Sul’dam na louce ukázala a čas se pro Elain zastavil. Ženinu damane obklopila záře jediné síly. Elain viděla tvořící se tkanivo. Věděla, co to je. A nemohla tomu nijak zabránit! „Rychleji!“ vykřikla. Pak štít zapadl. Měla být dost silná - měla být! - aby to nešlo, ale jak byla vyčerpaná, jak se saidaru držela jen zuby nehty, zarazil se mezi ni a pravý zdroj. Dole na louce se tkanivo, které tvořilo průchod, zbortilo do sebe. Třebaže Aviendha vypadala tak ztrhaně, že se ani nedokáže pohnout, vrhla se ze sedla na Elain a obě je srazila na zem. Elain měla jen čas mrknout na svah, než spadla.

Vzduch zbělel a zakryl jí výhled. Ozval se zvuk - věděla, že to je zvuk, mocný řev - ale byl již mimo hranice vnímání. Něco ji udeřilo, jako by spadla ze střechy na tvrdou dlažbu, z hodně vysoké střechy.

Otevřela oči a hleděla na oblohu. Ta byla jaksi divně rozmazaná. Chvíli se nedokázala pohnout, a když to udělala, zalapala po dechu. Bolelo ji celé tělo. Ach, Světlo, bolelo to! Pomalu zvedla ruku k obličeji. Když ji odtáhla, byla rudá. Krev. Ostatní. Musí pomoci ostatním. Cítila Birgitte, cítila bolest stejně hroznou, jako byla její, ale aspoň byla Birgitte naživu. A odhodlaná a očividně rozzlobená. Nemohla být příliš vážně zraněná. Aviendha.

Elain vzlykla, překulila se a zvedla se na všechny čtyři. Hlava se jí točila a bolelo ji v boku. Nejasně si vzpomínala, že pohybovat se byť s jedním zlomeným žebrem může být nebezpečné, ale myšlenky měla stejně rozmazané jako vidění. Myšlení jí připadalo... složité. Mrkání jí ale zřejmě spravilo zrak. Trochu. Byla skoro na úpatí kopce! Vysoko nad dní stoupal z louky kouř. To teď nebylo důležité. Vůbec to nebylo důležité.

O třicet kroků výš na svahu klečela Aviendha a málem upadla, když zvedla ruku, aby si otřela krev, která se jí řinula po obličeji, nicméně se pátravě rozhlížela kolem sebe. Pohled jí padl na Elain a ztuhla. Elain napadlo, jak zle asi vypadá. Určitě na tom nemohla být hůř než sama Aviendha. Druhé ženě chyběla půlka sukně, živůtek měla roztržený téměř vpůli a to, co bylo vidět z jejího těla, bylo pokryté krví.

Elain k ní přilezla. Jak se jí točila hlava, bylo to snazší než vstát a jít. Když se přiblížila, Aviendha si oddechla úlevou.

„Jsi v pořádku,“ řekla a zakrvácenými prsty se dotkla Elaininy tváře. „Tolik jsem se bála. Tolik.“

Elain překvapeně zamrkala. Byla na tom zřejmě stejně špatně jako Aviendha. Sukně jí sice zůstala celá, ale půlku živůtku měla úplně utrženou a zřejmě krvácela ze dvou tuctů tržných ran. Pak jí to došlo. Nespálila se. Při té představě se otřásla. „Obě jsme v pořádku,“ řekla tiše.

O něco dál si Birgitte otřela nůž do hřívy Aviendžina valacha a narovnala se. Kůň ležel nehybně. Birgitte bezvládně visela pravá paže, kabátec měla pryč spolu s jednou botou a zbytek oblečení měla potrhaný. A byla stejně umazaná od krve jako druhé dvě ženy. Šipka z kuše, která jí trčela ze stehna, vypadala jako nejhorší zranění, ale zbytek dohromady vydal za další takové. „Zlomil si páteř,“ řekla a ukázala na koně u svých nohou. „Můj je v pořádku, myslím, ale když jsem ho viděla naposledy, utíkal, jako by chtěl vyhrát Megairilův věnec. Vždycky jsem si myslela, že se z něj vyklube rychlej kůň. Lvice.“ Pokrčila rameny a trhla sebou. „Elain, Lvice byla mrtvá, když jsem ji našla. Je mi to líto.“

„My jsme naživu,“ prohlásila Elain rázně, „a to se počítá.“ Pro Lvici bude plakat později. Kouř nad kopcem nebyl hustý, ale překrýval dost velkou oblast. „Chci vidět přesně, co jsem udělala.“

Všechny tři se musely podpírat navzájem, aby vůbec dokázaly vstát, a když se škrábaly do kopce, funěla a sténala dokonce také Aviendha. Znělo to, jako by z nich někdo málem vytřásl duši - což se podle Elain nejspíš taky stalo - a vypadaly, jako by se vyválely v řeznictví. Aviendha stále pevně svírala angrial, ale i kdyby ona nebo Elain měly víc než nepatrné nadání k léčení, ani jedna by nedokázala uchopit pravý zdroj, natož usměrnit. Na vrcholku kopce se zastavily, opíraly se jedna o druhou a obhlížely tu zkázu.

Oheň zničil celou louku, avšak uprostřed byl černý, doutnající kruh, kde nezůstaly dokonce ani balvany. Polovina stromů na okolních svazích byla zpřelámaná nebo se odkláněla od louky. Začali se objevovat jestřábi, přilétali na horkém vzduchu stoupajícím z ohně. Jestřábi tak často lovívali menší zvířata, která oheň vyhnal na otevřené prostranství. Po Seanchanech nebylo ani vidu, ani slechu. Elain si přála, aby tu byla těla, aby si mohla být jistá, že jsou všichni mrtví. Zvlášť všechny sul’dam. Když se však podívala na spálenou, dýmající půdu, byla náhle ráda, že žádné důkazy nezůstaly. Byl to strašný způsob, jak zemřít. Světlo, smiluj se nad jejich duší, pomyslela si. Nad všemi jejich dušemi.

„No,“ řekla nahlas, „nevedla jsem si tak dobře jako ty, Aviendho, ale asi to je nakonec ze všeho nejlepší výsledek. Příště to zkusím lépe.“

Aviendha se na ni podívala koutkem oka. Na tváři měla dlouhý škrábanec a další na čele a odchlíplý kus kůže s vlasy. „Vedla sis mnohem lépe než já, na první pokus. Já poprvé dostala prostý uzel na prameni větru. Trvalo mi snad padesát pokusů, než jsem ho rozvázala, aniž by mi před obličejem práskl hrom, až mi zazvonilo v uších.“

„Asi jsem měla začít s něčím jednodušším,“ připustila Elain. „Mám takový zvyk dělat věci, na které nestačím.“ Na které nestačím? Udělala to dřív, než se pořádně rozhlédla! Potlačila zahihňání, ale až ve chvíli, kdy jí bokem projela bolest. Takže místo hihňání zasténala se zaťatými zuby. Měla dojem, že jich má několik uvolněných. „Aspoň jsme našly novou zbraň. Možná bych z toho neměla mít radost, ale když jsou Seanchani zpátky, tak jsem.“

„Ty tomu nerozumíš, Elain.“ Aviendha ukázala doprostřed louky, kde byl průchod. „Mohl to být jen záblesk světla, nebo ani to ne. Nedá se to předpovědět. Stojí záblesk za riziko, že spálíš sebe i každou ženu na sto kroků kolem sebe?“

Elain na ni zírala. Aviendha zůstala, i když to věděla? Riskovat život byla jedna věc, ale riskovat, že ztratí schopnost usměrňovat... „Chci, abychom se navzájem adoptovaly jako první sestry, Aviendho. Jakmile najdeme nějaké moudré.“ Co pak udělají s Randem, to si ani neuměla představit. Už samotná představa, že se za něj provdají obě - a navíc ještě Min! - byla víc než jenom směšná. Ale tímhle si byla jistá. „Nepotřebuji o tobě vědět nic víc. Chci být tvou sestrou.“ Jemně Aviendhu políbila na zkrvavenou líc.

Předtím si myslela, že Aviendha se ohnivě červená. Dokonce ani aielští milenci se nelíbali tam, kde to mohl někdo vidět. Západ slunce bledl ve srovnání s Aviendžiným obličejem. „Já tě taky chci za sestru,“ zamumlala. Ztěžka polkla - a loupla okem po Birgitte, která předstírala, že je nevidí - naklonila se a přitiskla rty Elain na tvář. Elain ji pro to gesto milovala stejně jako pro to ostatní.

Birgitte se dívala za ně a možná ani nepředstírala, že si jich nevšímá, poněvadž náhle řekla: „Někdo se blíží. Lan a Nyneiva, jestli se nemýlím.“

Neohrabaně se otočily, kulhaly, vrávoraly a sténaly. Vypadalo to směšně. Hrdinové v příbězích se nikdy nezranili tak, aby se skoro neudrželi na nohou. V dálce na severu se mezi stromy objevili dva jezdci. Jen nakrátko, ale stačilo to, aby rozeznaly vysokého muže na vysokém koni, cválajícím ze všech sil, a ženu na menším zvířeti, snažící se udržet po jeho boku. Všechny tři se opatrně posadily a čekaly. Elain si povzdechla, když ji napadla další věc, která se hrdinům v příbězích nestávala. Doufala, že z ní bude královna, na jakou by byla máti pyšná, ale bylo jasné, že hrdinka z ní nikdy nebude.

Chulein lehce pohnula otěžemi a Segani plavně naklonil žebrované křídlo a otočil se. Byl to dobře vycvičený raken, rychlý a hbitý, její oblíbený, i když se o lety na něm musela dělit. Vždy tu bylo víc morat’raken než rakenů. Životní fakt. Na statku dole létaly na všechny strany ohnivé koule, zřejmě ze vzduchu. Chulein se snažila nevěnovat jim pozornost. Ona měla dávat pozor na potíže, které by mohly přijít z okolí statku. Aspoň z místa, kde Tauan a Macu zemřeli v olivovém háji, přestal stoupat kouř.

Z výšky pěti set kroků nad zemí měla poměrně dobrý výhled. Všichni ostatní rakeni byli na obhlídce krajiny. Každá žena, která utekla, bude označena pro kontrolu, aby se zjistilo, zda nepatří k těm, jež způsobily všechen ten rozruch, ačkoliv pravda byla taková, že pokud někdo v těchto zemích uviděl ve vzduchu rakena, většinou utekl. Chulein musela jen dávat pozor na případné potíže. Byla by hrozně ráda, kdyby ji nesvrbělo mezi lopatkami, protože to vždycky znamenalo, že potíže jsou na cestě. Vítr nebyl při Seganiho rychlosti příliš silný, ale ona si pod bradou přitáhla tkanice kukly z navoskovaného plátna a zkontrolovala kožené řemeny, které ji držely v sedle, upravila si křišťálové brýle a uhladila plechové rukavice.

Na zemi již bylo přes sto Nebeských pěstí, a což bylo ještě důležitější, i šest sul’dam s damane a další tucet nesl vaky plné náhradních a’damů. Druhá letka odstartuje z kopců na jihu s posilami. Lepší by bylo, kdyby jich bylo víc už v první vlně, jenomže s Hailene nebylo dost to’raken a povídalo se, že mnozí z těch, kteří tu byli, dostali za úkol přepravit vznešenou paní Suroth a celý její doprovod z Amadicie. Nebylo dobré myslet si něco špatného o urozených, ona by však byla raději, kdyby do Ebú Daru poslali víc to’raken. Žádný morat’raken si nemyslel nic pěkného o obrovských, nemotorných to’raken, kteří se hodili jen k přenášení břemen, ale mohli by dostat na zem víc Nebeských pěstí a rychleji, a taky víc sul’dam.

„Povídá se, že tady dole jsou stovky marath’damane,“ pravila Eliya hlasitě za jejími zády. Na obloze musel člověk kvůli větru hodně křičet. „Víš, co udělám se svým podílem ve zlatě? Koupím si hospodu. Tenhle Ebú Dar vypadá jako příjemné místo, aspoň to, co jsem z něj viděla. Možná si najdu i manžela. Budu mít děti. Co si o tom myslíš?“

Chulein se pod větrošátkem lehce zazubila. Každý létavec mluvil o tom, že si koupí hospodu - nebo tavernu, občas statek - ale kdo by mohl opustit nebe? Poplácala Seganiho po dlouhém kožovitém krku. Každá létavice - tři ze čtyř létavců byly ženy - mluvila o manželovi a dětech, ale děti také znamenaly konec létání. Od Nebeských pěstí odešlo za měsíc víc žen, než jich opustilo oblohu za půl roku.

„Myslím, že bys měla mít oči otevřené,“ poznamenala. Ale trochu si popovídat nikomu neuškodí. Dole v olivovém háji by uviděla běžet i dítě, natož něco, co by mohlo Nebeské pěsti ohrozit. Byli to vojáci s nejlehčí zbrojí a skoro stejně tvrdí jako Smrtonosná garda, někteří tvrdili, že tvrdší. „Já si ze svého podílu koupím damane a najmu sul’dam.“ Jestli tu bylo aspoň tolik marath’damane, jak se povídalo, za svůj podíl si koupí i dvě damane. Tři! „Damane vycvičená k tomu, aby dělala nebeská světla. Až opustím oblohu, budu bohatá jako urození.“ Tady měli něco, čemu říkali „ohňostroj“ - v Tanchiku viděla několik chlapíků, kteří se marně snažili vzbudit zájem urozených - ale kdo by se díval na něco ve srovnání s nebeskými světly tak ubohého? Ty chlapíky svázali a vyhodili na cestu za městem.

„Statek!“ křičela Eliya a náhle Seganiho cosi zasáhlo, tvrději než nejsilnější vichr, jaký kdy Chulein zažila, až přepadl.

Raken se řítil dolů, chraplavě křičel a otáčel se tak rychle, až to Chulein vtisklo do bezpečnostních popruhů. Ruce měla opřené o stehna a tahala za otěže, ale Segani se z toho bude muset dostat sám. Točili se jako hrací kolo a padali. Morat’raken učili, aby se nedívali na zem, když raken padá, ať už z jakéhokoliv důvodu, ale ona si nemohla pomoci, aby neodhadovala výšku pokaždé, když se jí na dohled dostala země. Čtyři sta sáhů, tři sta. Dvě stě. Sto. Světlo ozařuj její duši a nekonečná milost Stvořitele ji chraň před –

Segani prudce roztáhl široká křídla, až ho to strhlo stranou a jí cvakly zuby, ale let vyrovnal a špičkami křídel se otíral o vrcholky stromů, jak hluboko klesli. S klidem zrozeným z tvrdého výcviku Chulein zkontrolovala pohyb křídel kvůli známkám napětí. Vše bylo v pořádku, ale stejně řekne dermorat’raken, aby ho důkladně prohlédl. Drobnost, která by jí mohla uklouznout, jistě neunikne mistrovi.

„Zdá se, že jsme znovu unikli Paní Stínů, Eliyo.“ Ohlédla se přes rameno a zmlkla. Z prázdného sedadla za ní vlál jen přetržený bezpečnostní popruh. Každý létavec věděl, že Paní čeká na konci dlouhého pádu, avšak vědět to neznamenalo, že to bude snazší, když to uvidí na vlastní oči.

Chulein se rychle pomodlila za mrtvé, poslušně se vrátila do služby a pobídla Seganiho vzhůru. Stoupali pomalu, po spirále, kvůli nějakému skrytému poškození, ale tak rychle, jak jenom považovala za bezpečné. Možná trochu rychleji, než bylo bezpečné. Zpoza nízkého pahorku před nimi stoupal kouř a Chulein se zamračila, avšak z toho, co uviděla, když kopec přeletěli, jí vyschlo v ústech. Ruce na otěžích jí ztuhly a Segani dál stoupal na svých mocných křídlech.

Statek byl... pryč. Po bílých budovách zůstaly jen základy, velké stavby na úbočí byly rozbité na padrť. Pryč. Všechno bylo zčernalé a ohořelé. Oheň zuřící v podrostu na svazích se zatím rozšířil na sto kroků do olivových hájů a do lesa, hnal se mezi kopci. Za ohnivým kruhem na dalších sto i víc kroků byly zpřelámané stromy, všechny se nakláněly směrem od statku. Chulein jaktěživo nic takového neviděla. Tam dole nemohlo nic přežít. Nic to nemohlo přežít. Ať to bylo cokoliv.

Rychle se vzpamatovala a obrátila Seganiho k jihu. V dálce rozeznávala to’raken, na každém se pro krátký let mačkal tucet Nebeských pěstí, Nebeských pěstí a sul’dam, ale přilétali pozdě. Chulein si v duchu začala sestavovat hlášení. Nikdo jiný, kdo by ho mohl podat, zde rozhodně nebyl. Všichni tvrdili, že tato země je plná marath’damane, které jen čekají na obojek, ale s touhle novou zbraní ty ženy, které si říkaly Aes Sedai, znamenaly skutečné nebezpečí. Něco se s nimi bude muset udělat, něco příkladného. Jestli je vznešená paní Suroth na cestě do Ebú Daru, možná na to dohlédne.