Cesta nožů

22 Houstnoucí mračna

V hustém mrholení Randovo malé vojsko v zástupech táhlo po nízkých pahorcích v podhůří Nemarellin. Hory byly temné a ostře se rýsovaly proti obloze na západě. Nebylo třeba být otočený směrem, kterým hodlal cestovat, ale neudělat to by Randovi připadalo divné. Přestože pršelo, mraky řídly a brzy jimi pronikalo překvapivě jasné sluneční světlo. Nebo možná po tom nedávném šeru den vypadal jasný.

V čele čtyř zástupů byli Bashereho Saldejci v pytlovitých kalhotách, beze zbroje, v krátkých kabátech, stojící trpělivě vedle svých zvířat pod lesem blyštivých hlavic kopí. Zbylých pět zástupů vedli modrokabátníci s draky na prsou, pod velením podsaditého mrňouse Jaka Masonda. Masond se pohyboval překvapivě rychle, ale teď stál úplně nehybně, rozkročený a s rukama sepjatýma za zády. Jeho muži byli na místě, stejně jako obránci a rytíři, kteří byli nabručení, protože museli jít až za pěchotou. Byli to hlavně šlechtici a jejich zbrojnoši a nejistě přešlapovali, jak nevěděli, kam jít. Kopyta i boty vázly v hustém blátě, v němž se utápěly i vozy. Seřadit skoro šest tisíc promočených mužů, kteří byli stále mokřejší, chvíli trvalo. Nemluvě o povozech se zásobami a náhradních koních.

Rand si oblékl svůj nejlepší kabát, takže se na první pohled odlišoval. S pomocí jediné síly olízl Dračí žezlo, takže se lesklo jako zrcadlo, a totéž provedl s Mečovou korunou, zlato se jen blyštělo. Pozlacená přezka s drakem na opasku zachytávala světlo, stejně jako zlaté krumplování na modrém hedvábném kabátci. Zalitoval, že sundal drahokamy, které kdysi zdobily jílec meče a pochvu. Tmavá kančí kůže sloužila dobře, ale tu mohl nosit každý ozbrojenec. Ať lidé vědí, kdo je. Ať Seanchané vědí, kdo je přišel zničit.

Seděl na Tai’daišarovi a netrpělivě pozoroval šlechtice na kopcích. O kousek dál seděli Gedwyn a Rochaid na koních před svými muži, stojícími v dokonalém čtverci, zasvěcení v předních řadách a vojáci seřazení za nimi. Vypadali, jako kdyby se chystali na přehlídku. Mnoho jich mělo šedé nebo žádné vlasy, jiní byli velice mladí - několik dokonce tak mladých jako Hopwil a Morr - ale všichni do jednoho byli dost silní, aby vytvořili průchod. Tak zněl požadavek. Flinn a Dashiva čekali za Randem v neuspořádaném hloučku s Adleym, Morrem, Hopwilem a Narishmou. Praporce drželi dva ztepilí korouhevníci, jeden Tairen, druhý Cairhieňan, s kyrysy a přilbami a dokonce i ocelí zesílenými rukavicemi vyleštěnými do vysokého lesku. Karmínový Praporec Světla i dlouhý bílý Dračí praporec visely zplihle a kapalo z nich. Rand uchopil jedinou sílu ve svém stanu, kde si nikdo nevšimne, že se na okamžik zapotácel, a řídký déšť nyní dopadal na palec od něj a jeho koně.

Špína saidínu byla dnes zvlášť hustá, odporný páchnoucí olej, který mu pronikal přes póry až do kostí. Až do duše. Myslel si, že si na ten hnus zvykl, jenže dneska se mu z něj dělalo zle, byl silnější než zamrzlý oheň, roztavený mráz samotného saidínu. Teď pravý zdroj držel, kolik nejvíc udržel, přijímal hnus, aby se vyhnul nové nevolnosti, když se ho chopil. Mohlo by to být nebezpečné, kdyby dovolil, aby ho nevolnost rozptylovala v tomhle zápase. Možná to bylo nějak spojené se závratěmi. Světlo, ještě se nesměl zbláznit a nesměl zemřít. Ještě ne. V sázce bylo příliš mnoho.

Levou holeň přitiskl Tai’daišarovi k boku, jenom aby cítil ranec přivázaný mezi třmenem a šarlatovou čabrakou. Kdykoliv to udělal, po prázdnotě se cosi zavlnilo. Předtucha a možná i strach. Valach byl dobře vycvičený, a tak začal obrat doleva, ale Rand ho zase srovnal. Kdy se ti šlechtici konečně seřadí? Netrpělivě skřípal zuby.

Vzpomínal si, jak, když byl malý, muži se smáli, že když padá déšť a zároveň svítí slunce, Temný dává výprask Semirhage. Ale někteří se smáli nervózně a hubený dědek Cenn Buie vždycky prskal, že potom bude Semirhage dožraná a přijde si pro malý kluky, kteří se pletou do cesty starším. Což stačilo, aby malý Rand utekl. Teď si přál, aby si pro něj přišla, hned teď a tady. Donutil by ji plakat.

Semirhage nedonutí nic plakat, podotkl Luis Therin. Ona donutí plakat ostatní, sama ale nebude.

Rand se potichu zasmál. Kdyby přišla dnes, tak by ji donutil až k pláči. Ji i ostatní Zaprodance, všechny dohromady, kdyby přišli dnes. A zcela jistě donutí k pláči Seanchany.

Ne všechny jeho rozkazy potěšily. Sunamonovi zmizel úlisný úsměv z tváře, kdykoliv si myslel, že se Rand nedívá. Torean měl v sedlových brašnách láhev, nepochybně žitnou, možná i několik láhví, protože pil bez ustání a pití mu zřejmě nedocházelo. Semaradrid, Marcolin a Tihera se objevili před Randem s námitkami a vážnou tváří. Před pár lety by skoro šest tisíc mužů stačilo na libovolnou válku, ale oni už viděli vojska čítající desítky tisíc bojovníků, stovky tisíc, jako za časů Artuše Jestřábí Křídlo, a proti Seanchanům jich chtěli mít mnohem víc. Rand je prostě poslal pryč. Nechápali, že zhruba padesátka asha’manů je dost velké kladivo na každého. Pomyslel si, co by asi řekli, kdyby jim sdělil, že on sám je dost velké kladivo. Napadlo ho, že to udělá sám. Ještě by na to mohlo dojít.

Dostavil se Weiramon. Nelíbilo se mu, že má dostávat rozkazy od Bashereho, ani skutečnost, že jedou do hor - v horách se těžko prováděl rázný jezdecký útok - a ještě pár dalších věcí - Rand si byl jistý, že toho je víc - ale on ho prostě nepustil ke slovu.

„Ten Saldejec si zřejmě myslí, že bych měl jet na pravém křídle,“ vztekal se Weiramon a kroutil se, jako by pravé křídlo z nějakého důvodu znamenalo velkou urážku. „A pěšky, můj pane Draku. Vážně si myslím -“

„Já si myslím, že bys měl připravit svoje muže,“ pronesl Rand chladně. Část chladu pocházela z toho, jak se vznášel v prázdnotě. „Nebo nebudeš na žádném křídle.“ Myslel tím, že ho klidně nechá tady, když nebude připravený včas. Takový hlupák by určitě nemohl nadělat moc potíží, kdyby zůstal na tak odlehlém místě jen s několika ozbrojenci. Rand bude zpátky dřív, než by se Weiramon stačil dostat někam dál.

Ale Weiramonovi se vytratila krev z obličeje. „Jak můj pán Drak velí,“ vyhrkl rázně a koně otočil dřív, než domluvil. Dnes měl vysokého ryzáka.

Před Randem zastavila urozená paní Ailil v doprovodu vznešené paní Anaiyelly, což byla dost zvláštní dvojice, a nejen proto, že se jejich státy ze srdce nenáviděly. Ailil byla na Cairhieňanku vysoká a všechno na ní působilo důstojně a přísně, od zvednutého obočí přes pohyb ruky v rudé rukavičce po to, jak měla rozložený pršiplášť s perlovým límcem přes zadek své kouřově šedé klisny. Na rozdíl od Semaradrida, Marcolina, Weiramona a Tihery při pohledu na kapky klouzající kousek od něj a jeho koně ani nemrkla. Anaiyella mrkla. A nadechla se. A zasmála se, což zakryla dlaní. Anaiyella byla krasavice, pružná a snědá, na límci pršipláště měla rubíny a ještě výšivku zlatou nití, ale tím veškerá podobnost s Ailil končila. Anaiyella byla samá přemrštěná elegance a uculování. Když se uklonila, i její bělouš ohnul přední nohy. Energické zvíře se rádo předvádělo, ale Rand usoudil, že mu schází výdrž. Stejně jako jeho paní.

„Můj pane Draku,“ řekla Ailil, „musím znovu předložit důrazný protest vůči tomu, že se musím účastnit této... výpravy.“ Hlas měla chladný a neutrální, ale ne přímo nepřátelský. „Pošlu své družiníky, kam přikážeš a kdy, ale rozhodně se netoužím dostat do víru bitvy.“

„Ach ne,“ dodala Anaiyella s půvabným zachvěním. Dokonce i její hlas zněl uculeně! „Bitvy jsou ohavné. Alespoň to tvrdí můj vrchní podkoní. Přece nás do toho nebudeš nutit, můj pane Draku! Slyšely jsme, že na ženách ti zvlášť záleží. Viď, Ailil?“

Rand byl tak užaslý, že se prázdnota zbortila a saidín zmizel. Do vlasů a za límec mu začaly stékat kapky deště, ale on se musel chytit vysoké sedlové hrušky, aby se udržel v sedle, a místo dvou uviděl čtyři ženy. Kolik toho vědí? Ony to slyšely? Kolik lidí to ví? Jak to mohl někdo zjistit? Světlo, povídalo se o něm, že zabil Morgasu, Elain, Colavaere a nejspíš ještě stovku dalších žen, a každou horším způsobem než tu předchozí! Polkl žluč. Saidín tomu byl na vině jen částečně. Ať shořím, kolik špehů mě sleduje?

Mrtvi hlídají, zašeptal Luis Therin. Mrtví nikdy nezavřou oči. Rand se zachvěl.

„Snažím se být na ženy milý,“ sdělil jim, když konečně zase mohl mluvit. Rychleji než muž a potřebuje mnohem méně důvodů. „Proto vás chci mít příštích několik dní při sobě. Ale jestli se vám to opravdu tolik nelíbí, můžu s vámi poslat jednoho asha’mana.V Černé věži budete v bezpečí.“ Anaiyella půvabně zakvičela a zesinala.

„Děkuji, ne,“ pravila Ailil po chvíli naprosto klidně. „Asi se poradím se svým kopinickým kapitánem, abych věděla, co mám očekávat.“ Ale ještě neodjela a úkosem se podívala na Randa. „Můj bratr Toram je... unáhlený, můj pane Draku. Někdy zbrklý. Já však ne.“

Anaiyella se na Randa přesladce usmála a lehce se zavrtěla, než odjela za Ailil, ale jakmile k němu byla zády, kopla koně a pobídla ho bičíkem a druhou ženu rychle předjela. Její bělouš dokázal pozoruhodně zrychlit.

Konečně bylo všechno připraveno, zástupy seřazené.

„Začni,“ rozkázal Rand Gedwynovi, jenž otočil koně a začal štěkat rozkazy na své muže. Osm zasvěcených popojelo dopředu a sesedlo na místě, jež si zapamatovali. Otočili se tváří k horám. Jeden z nich byl Randovi povědomý, prošedivělý chlapík a jeho špičatá tairenská bradka vypadala na vrásčité tváři sedláka dost nepatřičně. Osm svislých čar ostrého modrého světla se otočilo v otvory, ve kterých byla vidět různá místa v řídce zalesněném horském údolí, zvedajícím se do prudkého průsmyku. V Altaře. Ve Venirských horách.

Zabij je, žadonil ubrečený Luis Therin. Jsou příliš nebezpeční, aby mohli žít! Rand ho bezmyšlenkovitě zahnal. Když usměrňoval jiný muž, často to u Luise Therina vyvolalo tuhle reakci, dokonce i když se jen objevil muž, jenž to dokázal. Rand už ani nepřemýšlel proč.

Vydal rozkaz a Flinn překvapeně zamrkal, než se připojil k řadě a setkal devátý průchod. Žádný nebyl tak velký, jako zvládl Rand, ale každým by projel vůz. Chtěl to udělat sám, jenže nechtěl riskovat a uchopit saidín opět všem na očích. Všiml si, že ho Gedwyn s Rochaidem pozorují, a oba se usmívali stejně vědoucím způsobem. Dashiva se taky díval, mračil se a pohyboval rty v samomluvě. Představoval si to jenom, nebo po něm pokukoval i Narishma? A Adley? I Morr?

Rand se mimoděk zachvěl. Nedůvěra Gedwyna a Rochaida byla přirozená, ale začíná ho klátit to, co Nyneiva nazývala strašáky? Jakýsi druh šílenství, ochromující podezírání každého kolem sebe? Byl tu jeden Coplin Benly, který byl přesvědčený, že se proti němu všichni spikli. Umřel hlady, když byl Rand ještě malý, protože se bál, že mu někdo otrávil jídlo.

Rand se sklonil nad Tai’daišarovu šíji a pobídl koně do největšího průchodu. Byl Flinnův, ale v té chvíli by klidně projel i tím, který udělal Gedwyn. Na altarskou půdu vjel jako první.

Ostatní ho rychle následovali, asha’mani nejdřív. Dashiva se zamračeně díval za Randem, Narishma rovněž, avšak Gedwyn začal okamžitě seskupovat své vojáky. Jeden po druhém se rozběhli, otevřeli si průchod a proběhli, koně táhli za sebou. Na svazích kolem údolí se objevovaly jasné záblesky otevírajících se a zavírajících průchodů. Asha’mani mohli na krátkou vzdálenost cestovat, aniž by si nejdřív zapamatovali okolí, a díky tomu se dokázali pohybovat rychleji, než kdyby jeli na koni. Zakrátko zůstali jen Gedwyn a Rochaid a zasvěcení, kteří drželi otevřené průchody. Ostatní se rozejdou na západ a budou pátrat po Seanchanech. Přišli Saldejci a nasedali na koně. Legionáři, s připravenými kušemi, odklusali do lesa. V této krajině se dokázali pohybovat stejně rychle jako jezdci na koních.

Když začal přicházet zbytek vojska, Rand vyjel do údolí směrem, jímž odešli asha’mani. Za ním se zvedaly vysokánské hory před Hlubinou a vršky na západě se táhly skoro až k Ebú Daru. Pobídl koně do cvalu.

Bashere ho dohonil, než se dostal k průsmyku. Jeho ryzák byl malý - většina Seanchanů jezdila na malých koních - ale rychlý. „Tady zřejmě žádní Seanchani nejsou,“ podotkl nedbale a hřbetem ruky si hladil kníry. „Ale mohli by být. Tenobia nejspíš brzy nechá narazit mou hlavu na kůl za to, že jdu za živým Drakem Znovuzrozeným, natož za mrtvým.“

Rand se zamračil. Možná si měl vzít Flinna, aby mu hlídal záda, a Narishmu a... Flinn mu zachránil život, musel být věrný. Ale lidé se mohou změnit. A Narishma? I poté...? Mrazilo ho z toho, jak riskoval. Nebyli to strašáci. Narishma svou věrnost prokázal, ale stále znamenal šílené riziko. Tak šílené, jako utíkat před pohledy, o nichž si ani nebyl jistý, jestli jsou skutečné, utíkat tam, kde netušil, co ho čeká. Bashere měl pravdu, ale Rand se o tom nechtěl dál bavit.

Svahy vedoucí k průsmyku tvořila kamenná suť a balvany všech velikostí, ale mezi přírodním kamenem ležely omšelé kusy, jež musely kdysi tvořit obrovskou sochu. Na některých bylo jen vidět, že se jedná o opracovaný kámen, na jiných i další podrobnosti. Ruka s prsteny velká jako jeho hrudník svírala jílec meče s ulomenou čepelí širší než jeho dlaň. Velká hlava, ženská, celá popraskaná, s korunou jakoby tvořenou noži obrácenými jílcem dolů, a pár jich ještě bylo celých.

„Kdo to podle tebe byl?“ optal se. Samozřejmě královna. I když v nějaké vzdálené minulosti nosili koruny i kupci a učenci, jenom vládcové a generálové si vysloužili sochy.

Bashere se otočil v sedle, aby si hlavu lépe prohlédl. „Sázím se, že královna Shioty,“ pravil nakonec. „Starší nebude. Jednou jsem viděl sochu z Eharonu a byla tak omšelá, že jsi nepoznal, jestli to původně byla žena či muž. Dobyvatelka, jinak by ji nepředváděli s mečem. A vzpomínám si, že v Shiotě dávali takovéhle koruny vládcům, kteří rozšířili hranice. Třeba tomu kdysi taky říkali Mečová koruna, co? Nějaká hnědá sestra by ti nejspíš řekla víc.“

„Není to důležité,“ zabručel Rand podrážděně. Ty nože opravdu vypadaly jako meče.

Bashere stejně pokračoval, vraštil šedé obočí a tvářil se vážně. „Asi jásali, když ji viděli, nazývali ji nadějí Shioty, a možná tomu i věřili. Mohla být dokonce stejně obávaná a vážená jako později Artuš Jestřábí křídlo, ale teď možná ani hnědé sestry neznají její jméno. Až ty zemřeš, lidé začnou zapomínat, kdo jsi byl a co jsi vykonal či o co ses snažil. Každý nakonec zemře a na každého se nakonec zapomene, ale nemá smysl umřít dřív, než přijde tvůj čas.“

„To ani nehodlám,“ odsekl Rand. Věděl, kde má zemřít, byť ne kdy. Aspoň si to myslel.

Koutkem oka zahlédl pohyb tam, kde kameny přecházely ve křoví a malé stromy. O padesát kroků dál vyšel na otevřené prostranství nějaký muž, zvedl luk a napjal tětivu až k líci. Všechno jako by se stalo naráz.

Rand prskl, otočil Taťdaišara a díval se, jak lučištník upravuje míření. Popadl saidín a sladký život i špína se do něj vlily zároveň. Zatočila se mu hlava. Byli tam dva lučištníci. Do hrdla mu stoupla žluč, jak se snažil ovládnout divoký, nekontrolovatelný příval jediné síly, jenž se mu snažil spálit kosti a zmrazit maso. Nedokázal to ovládnout. Měl co dělat, aby se udržel naživu. Zoufale se snažil pročistit si zrak, aby viděl na splétání pramenů, jež stěží dokázal vytvořit, jak se ho zmocnila nevolnost stejně silná jako jediná síla. Měl dojem, že slyší Bashereho křičet. Dva lučištníci vystřelili.

Rand měl zemřít. Na takovou vzdálenost by se trefil i kluk. Snad ho zachránilo to, že byl ta’veren. Když lučištník vystřelil, téměř zpod nohou mu s pronikavým křikem vyletělo hejno šedokřídlých křepelek. Zkušeného střelce by to z míry nevyvedlo a on také téměř nehnul brvou. Rand cítil, jak se mu šíp téměř otřel o tvář.

Lučištníka náhle zasáhly ohnivé koule velké jako pěst. Ten vykřikl, když mu upadla ruka stále svírající luk. Další koule ho zasáhla do levého kolena. Muž se zaječením spadl.

Rand se naklonil ze sedla a začal zvracet. Jeho žaludek se snažil vyhodit každé jídlo, které kdy snědl. Prázdnota a saidín zmizely s prudkým cuknutím. Měl pocit, že bledne. Zhluboka se nadechl. Takhle propustit saidín by ho mohlo snadno zabít. Ale stále cítil pravý zdroj. Aspoň ho saidín nespálil. Aspoň normálně viděl. Byl tu jen jeden Davram Bashere. Ale nevolnost byla o trochu horší pokaždé, když uchopil saidín.

„Teď zjistíme, jestli z toho chlapíka zbylo dost, aby promluvil,“ řekl Basheremu. Nezbylo.

Klečel u něho Rochaid a klidně mrtvému prohledával potrhaný, zakrvácený kabát. Kromě scházející ruky a nohy měl mrtvý v hrudníku zčernalou díru velkou jako hlava. Byl to Eagan Padros. Nevidoucíma očima překvapeně hleděl k obloze. Gedwyn si těla u svých nohou nevšímal a místo toho se, chladný jako Rochaid, díval na Randa. Oba drželi saidín. Luis Therin kupodivu jen zasténal.

Na kamení zadusala kopyta a nahoru se přiřítil Flinn s Narishmou se stovkou Saldejců v závěsu. Když se přiblížili, Rand cítil jedinou sílu z prošedivělého dědy i z mládence. Oba od Dumajských studní značně zesílili. Tak to u mužů chodilo. Ženy zřejmě získávaly sílu hladce, muži náhlými skoky. Flinn byl silnější než Gedwyn či Rochaid a Narishmovi moc nescházelo. Prozatím. Nedalo se poznat, jak to skončí. Randovi se však žádný zdaleka nevyrovnal. Alespoň zatím ne. Nedalo se poznat, co přinese čas. Nebyli to strašáci.

„Zřejmě je moc dobře, že jsme se rozhodli jet za tebou, můj pane Draku.“ Gedwyn mluvil ustaraně na hranici posměchu. „Trpíš dnes ráno nevolnostmi?"

Rand jen zavrtěl hlavou. Nedokázal odtrhnout oči od Padrosovy tváře. Proč? Protože dobyl Illian? Protože byl ten muž věrný „urozenému pánu Brendovi"?

Rochaid vykřikl, vytáhl Padrosovi z kapsy kabátu kožený měšec a obrátil ho. Na zem se s cinkáním vysypaly zlaťáky. „Třicet korun,“ vyhrkl. „Tarvalonských korun. Není pochyb, kdo mu zaplatil.“ Zvedl jednu minci a hodil ji Randovi, ale ten se ji nenamáhal chytat a ona se mu odrazila od ruky.

„Všude se dá najít spousta tarvalonských peněz,“ podotkl Bashere klidně. „Půlka chlapů v tomhle údolí jich má pár po kapsách. Já taky.“ Gedwyn a Rochaid se po něm podívali. Bashere se usmíval, nebo aspoň předváděl zuby, ale někteří Saldejci se ošívali a sahali na své měšce.

Nahoře, kde se průsmyk trochu vyrovnával mezi příkrými svahy, se záblesk světla otočil a objevil se průchod, z něhož přiběhl Shienarec s uzlem na temeni a v prostém černém kabátě a za sebou táhl koně. První Seanchané tedy byli objeveni a nedaleko, jak se dalo soudit z jeho brzkého návratu.

„Je čas vyrazit,“ oznámil Rand Basheremu. Muž kývl, ale nehýbal se. Místo toho si prohlížel dvojici asha’manů u Padrose. Ti si ho nevšímali.

„Co s ním uděláme?“ zeptal se Gedwyn a ukázal na mrtvolu. „Měli bychom ho poslat těm čarodějnicím zpátky.“

„Nechte ho tu,“ řekl Rand.

Už jsi připravený zabíjet? chtěl vědět Luis Therin a vůbec nemluvil jako šílenec.

Ještě ne, pomyslel si Rand. Brzy.

Pobídl Tai’daišara a odcválal zpátky ke svému vojsku. Dashiva s Flinnem jeli za ním spolu s Basherem a stovkou Saldejců. Všichni se rozhlíželi po okolí, jako by čekali další pokus o vraždu. Na východě se mezi horami hromadila černá mračna, další cemaros. Brzy.

Tábor na kopci byl dobře rozložený, protékal tudy potok a byl odsud skvělý výhled na dlouhou horskou louku. Assid Bakuun na něho nebyl pyšný. Za třicet roků ve vždyvítězném vojsku postavil stovky táborů. To by spíš mohl cítit hrdost nad tím, že přejde místnost, aniž by upadl. Ani necítil pýchu na to, kde byl. Třicet let služby císařovně, kéž žije věčně, s občasným povstáním nějakého šíleného nafoukance dychtícího po Křišťálovém trůnu, strávil hlavně přípravou na tohle. Dvě pokolení se stavěly velké lodě pro návrat a vždyvítězné vojsko se cvičilo a připravovalo. Bakuun byl rozhodně pyšný, když se dozvěděl, že má být jedním z Předběžníků. Jistě mu bylo možné odpustit sny o znovudobytí zemí ukradených pravým dědicům Artuše Jestřábí křídlo, dokonce i šílený sen o dokončení nového sjednocení, než přijde corenne. Jak se ukázalo, tak to zas tak šílený sen nebyl, ale ne tak, jak si představoval.

Do kopce se vracela patrola padesáti tarabonských kopiníků. Muži měli na kyrysech červené a zelené pruhy a husté kníry jim chránily kroužkové závěsy. Jeli dobře a dokonce i dobře bojovali, když měli slušné velitele. Desetkrát víc jich už připravovalo ohně na vaření nebo ošetřovalo koně, a tři patroly ještě byly venku. Bakuun nečekal, že bude velet potomkům zlodějů. Velitel patroly se mu hluboce poklonil, když ho míjel, ale další vojáci se klidně dál bavili tím svým podivným nářečím a mluvili příliš rychle, takže jim Bakuun rozuměl, jen když dával hodně dobrý pozor. Taky měli podivné představy o disciplíně.

Bakuun jen zakroutil hlavou a zamířil k velkému stanu sul’dam. Z nezbytnosti byl větší než jeho. Čtyři sul’dam seděly na stoličkách venku. Měly na sobě tmavomodré šaty s bleskem na sukni a během přestávky v dešti se těšily ze sluníčka. Slunce tu teď bylo vzácné. U nohou jim seděly šedě oděné damane a Nerith té své splétala vlasy. A taky na ni mluvila a ostatní se připojily a zasmály se. Náramek na konci stříbrného vodítka a’damu ležel na zemi. Bakuun kysele zavrčel. Doma měl oblíbeného vlkodava a dokonce s ním i mluvil, ale nikdy nečekal, že s ním Nip povede hovor!

„Není jí něco?“ zeptal se Nerith nikoliv poprvé. „Je s ní všechno v pořádku?“ Damane sklopila oči a zmlkla.

„Je v pořádku, kapitáne Bakuune.“ Nerith do hlasu dostala správnou dávku úcty, ale nic víc. Při řeči však pohladila damane po hlavě. „Ta nevolnost už pominula. Stejně to nebylo nic vážného. Nic, s čím by sis musel dělat starosti.“ Damane se třásla.

Bakuun znovu zavrčel. Podobnou odpověď dostal předtím. Ale v Ebú Daru se něco stalo a ne jen s touhle damane. Všechny sul’dam byly uzavřené jako ústřice - a urození samozřejmě nic neřeknou, ne někomu jako on! - ale slyšel, co se šeptalo. Všechny damane prý jsou nemocné nebo šílené. Světlo, jakmile bylo město zabezpečeno, neviděl, že by kolem Ebú Daru nějakou použili, dokonce ani pro vítěznou přehlídku nebeských světel, a kdo kdy něco takového slyšel!

„No, doufám, že je...“ začal a odmlčel se, protože z průsmyku na východě přiletěl raken. Aby získal výšku, musel mocně bít kožnatými křídly, a nad kopcem se najednou naklonil a provedl těsný kruh, přičemž se otočil kolem jednoho křídla. K zemi se, zatížený olověnou koulí, snášel tenký rudý fábor.

Bakuun spolkl nadávku. Létavci se jako obvykle předváděli, ale jestli tihle dva při doručení zprávy z výzvěd zraní někoho z jeho mužů, stáhne z nich kůži bez ohledu na to, za kým kvůli tomu bude muset jít. Nerad by bojoval bez létavců, kteří získávali zprávy, ale byli rozmazlovaní jako oblíbení mazlíčci nějakého urozence.

Fábor padal jako kámen. Olůvko dopadlo na zem a odrazilo se těsně vedle kurýrní tyče, která byla příliš vysoká, aby ji spouštěli, pokud nebylo třeba poslat nějakou zprávu. Navíc když byla dole, obvykle na ni šlápl nějaký kůň a rozbil ji.

Bakuun zamířil ke svému stanu, ale první poručík už na něj čekal se zabláceným fáborem a trubičkou se zprávou. Tiras byl kostnatý, o hlavu vyšší než Bakuun, s nešťastnými chlupy na bradě.

Hlášení bylo stočené v kovové trubičce a skrz tenký papír bylo málem vidět. Zpráva byla prostá. On sám se nikdy nemusel vézt na nějakém rakenovi či to’raken - Světlu budiž vzdáno díky a chvála císařovně, kéž žije věčně! - jenomže pochyboval, že je snadné psát v sedle přivázaném na zádech létajícího ještěra. Po přečtení zvedl víko malého táborového stolku a spěšně psal.

„Asi deset mil odsud je oddíl,“ sdělil Tirasovi. „Pětkrát či šestkrát větší než náš.“ Létavci občas přeháněli, ale obvykle ne o moc. Jak se tolik nepřátel dostalo tak daleko do hor, aniž by je někdo viděl? Viděl pobřeží na východě a raději by si zaplatil pohřební modlitby, než by se tam pokoušel přistát. Ať shoří jeho oči, létavci se vytahovali, že uvidí i blechu. „Není důvod si myslet, že o nás vědí, ale posily by mi nevadily.“

Tiras se zasmál. „Dáme jim pocítit damane a pak by jich klidně mohlo být i dvacetkrát víc.“ Jedinou jeho skutečnou vadou byla přílišná sebedůvěra. Ale byl to dobrý voják.

„A co jestli mají pár... Aes Sedai?“ opáčil Bakuun tiše a jméno téměř ani nezakoktal. Strčil zprávu zpět do trubičky spolu se svou krátkou zprávou. Nemohl uvěřit, že kdokoliv může nechat ty... ženské pobíhat volně.

Z Tirasova výrazu bylo zřejmé, že si vzpomněl na ty příběhy o zbrani Aes Sedai. Rudý fábor za ním vlál, když odběhl.

Brzy byla trubička i fábor uvázané na kurýrní tyč a lehký vánek dlouhou rudou pentlí povlával patnáct kroků nad vrcholkem kopce. Raken k němu doletěl, roztáhl křídla a znehybněl. Létavice se zhoupla ze sedla a zůstala viset - hlavou dolů! - pod drápy rakena. Bakuunovi se z toho dělalo zle, když to viděl. Ale ona popadla fábor, tyč se ohnula, ona uvolnila trubičku se zprávou ze spony a vyškrábala se zpátky do sedla. Tvor pomalými kruhy stoupal do vzduchu.

Bakuun vděčně pustil rakena a létavce z hlavy a rozhlížel se po údolí. Bylo široké a dlouhé a téměř ploché kromě tohoto pahorku a obklopené příkrými zalesněnými svahy, kudy by prošla jen koza. S damane mohl rozsekat každý oddíl dřív, než by se dostal přes rozbahněnou louku. Ale předal zprávu dál. Jestli nepřítel zaútočí, dorazí dřív než posily, jimž to bude trvat nejméně tři dny. Jak se nepozorovaně dostali tak daleko?

Poslední bitvy sjednocení se sice odehrály před dvěma sty lety, ale některá z těch povstání nebyla bezvýznamná. Dva roky bojů v Marendalaru si vyžádaly třicet tisíc mrtvých a padesátkrát tolik jich bylo posláno na pevninu jako majetek. Vojáka udrželo naživu, když si všímal nesrovnalostí. Rozkázal zrušit tábor a zakrýt všechny stopy po něm a přesunul svůj oddíl do lesů. Na východě se hromadila temná mračna, další z těch prokletých bouří.