Cesta nožů

Prolog Klamný vzhled

Ethenielle viděla hory nižší než tyto špatně pojmenované Černé hory, velké naklánějící se hromady zpola zasypaných balvanů, se spletí příkrých, kroutících se průsmyků. Z počtu průsmyků by se i koza zarazila. A přesto mohl člověk putovat tímto suchem zničeným lesem a loukami s hnědou trávou i tři dny, aniž by zahlédl živáčka, a pak za půl dne narazil na sedm osm vísek, kde se nezajímali o svět. Černé hory byly pro sedláky drsné místo, stranou od obchodních cest. Hubený levhart, který by měl při pohledu na lidi zmizet, ji pozoroval z příkrého svahu jenom asi třicet kroků daleko, když kolem projížděla s ozbrojeným doprovodem. Na západě trpělivě kroužili supi, neblahé znamení. Oblohu s krvavě rudým sluncem nehyzdil jediný mráček, a přesto tu mraky byly. Když zadul vítr, zvedal stěny prachu.

S padesáti nejlepšími muži za sebou jela Ethenielle bezstarostně a neuspěchaně. Na rozdíl od své téměř bájné příbuzné Surasy si nedělala iluze, že se počasí bude řídit jejím přáním jen proto, že sedí na Oblačném trůně, a spěch... V pečlivě zašifrovaných a přísně strážených dopisech se dohodli na postupu, cesta byla určena tím, že každý z nich musel putovat bez toho, aby přitahoval pozornost. Což nebyl zrovna snadný úkol. Někteří jej považovali přímo za nemožný.

Ethenielle se zamračila, považovala za štěstí, že jí dovolili dojít tak daleko, aniž by musela někoho zabít, a vyhnout se těm mrňavým vesničkám, i když to znamenalo, že se cesta o několik dní prodlouží. Několik ogierských držav neznamenalo žádný problém - ogierové obvykle nevěnovali pozornost tomu, co se děje mezi lidmi, a poslední dobou zřejmě ještě méně než dřív - ale vesnice... Byly příliš malé, aby v nich byli špehové Bílé věže nebo toho chlapíka, co se vydával za Draka Znovuzrozeného - možná jím byl, Ethenielle netušila, co je horší - příliš malé, a přesto jimi občas projížděli formani. Formani rozváželi klepy stejně jako zboží a mluvili s lidmi, kteří mluvili s dalšími lidmi, a drby se jako říční delta rozbíhaly Černými horami a dál do světa. Několika slovy mohl jediný ovčák, který unikl pozornosti, zapálit oheň, který bude vidět na pět set leguí daleko. Takový požár, který zapálí lesy i planiny. A možná i města. Státy.

„Zvolila jsem správně, Seraillo?“ Rozzlobená sama na sebe se Ethenielle zamračila. Už sice nebyla malá holka, ale těch pár bílých vlasů těžko znamenalo, že je dost stará, aby mohla hloupě plácat. Rozhodnutí bylo učiněno. Ale dělalo jí těžkou hlavu. Pravda Světla, nebyla tak bezstarostná, jak by chtěla být.

Etheniellina první rádkyně pobídla šedou klisnu blíž ke královninu štíhlému vraníkovi. Urozená paní Serailla měla klidný kulatý obličej a zamyšlené tmavé oči, klidně mohla být selka, kterou náhle navlékli do jezdeckých šatů urozené dámy, ale mysl za těmi prostými, upocenými rysy byla bystrá, jako by patřila Aes Sedai. „Ostatní možnosti znamenaly jiná rizika, nikoliv menší,“ pravila rozvážně. Byla robustní, ale v sedle stejně půvabná jako při tanci, a vždycky byla rozvážná. Ne úlisná či falešná, jenom naprosto nevzrušená. „Ať je pravda jakákoliv, Milosti, Bílá věž je stejně tak ochromená jako rozbitá. Mohla jsi sedět a pozorovat Mornu, zatímco by se svět za tebou hroutil. Mohla jsi, kdybys byla někdo jiný.“

Potřeba jednat. To ji sem přivedlo? No, jestli Bílá věž nechce či nemůže udělat, co je třeba, někdo to udělat musí. K čemu je dobré střežit Mornu, když se svět za ní hroutí?

Ethenielle se podívala na štíhlého muže, jedoucího na druhé straně, s bílými prameny na spáncích, které mu propůjčovaly povýšený vzhled, a Kirukaniným mečem ve zdobené pochvě v ohbí lokte. Každopádně se mu říkalo Kirukanin meč a slavná válečná královna Aramaellská ho klidně nosit mohla. Čepel byla starobylá, podle některých ukutá s pomocí jediné síly. Jezdec nesl meč tak, aby měla Ethenielle obouruční jílec na dosah, jak vyžadovala tradice, ačkoliv ona ho rozhodně nehodlala použít jako nějaká praštěná Saldejka. Královna má přemýšlet, vést a velet, což nedokáže nikdo, když se přitom snaží o něco, co každý voják zvládá mnohem lépe. „A ty, mečonoši?“ zeptala se. „Ty si také stěžuješ na pozdní hodinu?“

Urozený pán Baldhere se otočil ve zlaceném sedle, aby viděl na praporce, jež nesli jezdci za nimi, svinuté v pouzdrech z kůže a vyšívaného sametu. „Nelíbí se mi skrývat, kdo jsem, Milosti,“ pravil rozčileně a narovnal se. „Svět se to brzy dozví, i to, co jsme dokázali. Nebo o co jsme se pokusili. Buď zemřeme, nebo skončíme v dějepisných knížkách, či obojí, takže by lidé mohli vědět, jaká jména zapsat.“ Baldhere měl kousavý jazyk a staral se víc o hudbu a své šaty než o cokoliv jiného - ten dobře střižený modrý kabátec byl již třetí, který měl dnes na sobě - jenomže stejně jako u Serailly, i jeho vzhled klamal. Mečonoš Oblačného trůnu měl na starosti mnohem důležitější věci než jenom meč ve zdobené pochvě. Od smrti královnina manžela před dvaceti lety velel Baldhere v poli kandorským vojskům v jejím zastoupení a většina jejích vojáků by za ním šla do samotného Shayol Ghulu. Nepočítali jej mezi velké kapitány, ale věděl, kdy bojovat a kdy ne, stejně jako jak vyhrávat.

„Místo schůzky musí být přímo před námi,“ poznamenala náhle Serailla. Ethenielle v té chvíli zahlédla zvěda, jehož Baldhere poslal napřed, lstivého chlapíka jménem Lomas, který měl na přilbě klenot s liščí hlavou. Zvěd zastavil koně v průsmyku před nimi, sklopil kopí a rukou udělal gesto pro: „místo schůzky na dohled".

Baldhere otočil mohutného valacha a zařval rozkaz, aby doprovod zastavil - když chtěl, uměl i řvát - a pak pobídl hnědáka, aby královnu a rádkyni dojel. Měla to být schůzka mezi dávnými spojenci, ale když projížděli kolem Lomase, Baldhere dal hubenému muži strohý rozkaz: „Dávat pozor, předej dál.“ Kdyby se něco zvrtlo, Lomas by dal doprovodu znamení, aby šli královně na pomoc.

Ethenielle si lehce povzdechla, když Serailla kývnutím příkaz schválila. Dávní spojenci, a přesto se v těchto časech rojila podezření jako mouchy na hnoji. A oni právě chtěli rozhrabat hnojiště a rozehnat mouchy. Příliš mnoho vládců na jihu za poslední rok zemřelo či zmizelo, než aby ji koruna na hlavě nezneklidňovala. Příliš mnoho zemí bylo zničeno stejně důkladně, jako by tamtudy protáhlo vojsko trolloků. Ať už byl ten al’Thor kdokoliv, měl na svědomí hodně věcí. Příliš mnoho.

Průsmyk se otevřel do mělké prolákliny, téměř příliš malé, aby si zasloužila jméno údolí, a stromy rostly dost daleko od sebe, aby to ještě nebyl les. Kaliny, modré smrky a borovice byly ještě trochu zelené, stejně jako pár doubků, ostatní stromy však měly listí zhnědlé, pokud vůbec nějaké. O kousek dál na jih pak ležel důvod, proč bylo toto místo vybráno pro schůzku. Na holém úbočí šikmo vyčnívala zpola zasypaná štíhlá věž, jako sloup lesklé zlaté krajky, a dobrých patnáct sáhů ještě čnělo nad vrcholky stromů. Znalo ji každé dítě v Černých horách, dost staré, aby se dostalo mámě od sukní, ale na den cesty odsud nestála jediná osada a dobrovolně by se sem nikdo nepřiblížil ani na deset mil. V příbězích, týkajících se tohoto místa, se hovořilo o tom, že dotknout se věže znamená šílené vidiny, chodící mrtvé a smrt.

Ethenielle si nemyslela, že by trpěla přehnanou představivostí, přesto se lehce zachvěla. Nianh říkala, že věž je pozůstatkem věku pověstí a neškodná. S trochou štěstí nebude mít Aes Sedai důvod vzpomenout si na ten dávný rozhovor. Škoda jen, že tady nebylo možné přimět mrtvé chodit. V pověstech se vyprávělo, že Kirukan vlastníma rukama srazila hlavu falešnému Drakovi a jinému muži, který dokázal usměrňovat, porodila dva syny. Nebo to byl možná tentýž muž. Mohla by vědět, jak splnit úkol a přežít.

Podle předpokladu tady již čekal první pár těch, s nimiž se zde Ethenielle měla sejít, každý se dvěma společníky. Paitar Nachiman měl na dlouhém obličeji víc vrásek než ten úžasně pohledný muž, jehož jako děvčátko obdivovala, nemluvě o prořídlých a značně prošedivělých vlasech. Naštěstí nehověl arafelské módě pro copy a nosil vlasy ostříhané nakrátko. Ale v sedle seděl zpříma a jeho ramena ve vyšívaném kabátci ze zeleného hedvábí nepotřebovala vycpávky. Ethenielle věděla, že mečem, jejž nosil u boku, stále vládne s nezmenšenou silou a obratností. Easar Togita, s hranatým obličejem a lebkou až na bílý pramen na temeni vyholenou, v prostém kabátci barvy zašlého bronzu, byl o hlavu menší než arafelský král a štíhlejší, ale Paitar vedle něj vypadal téměř měkký. Easar Shienarský se nemračil - zdálo se spíš, že má v očích neustále smutek - přesto však jako kdyby byl odlit ze stejného kadlubu jako dlouhý meč na jeho zádech. Ethenielle oběma mužům věřila - a doufala, že příbuzenství tuto důvěru pomohlo upevnit. Spojenectví skrze sňatek vždycky Hraniční státy poutalo, stejně jako jejich boj s Mornou, a její dcera si vzala Easarova třetího syna, který byl zároveň synem Paitarovy nejoblíbenější vnučky, a k jejich rodům se přiženil i její bratr a přivdaly dvě sestry.

Jejich družiníci se od sebe lišili stejně jako králové. Jako vždycky vypadal Ishigari Terasian, jako by se právě probral z opice. Byl to ten nejtlustší muž, jakého kdy viděla sedět v sedle. Hezký červený kabátec měl pomačkaný, oči zarudlé, na tvářích strniště. Naopak Kyrii Shianri byl vysoký a hubený a téměř stejně elegantní jako Baldhere, i přes prach a pot na obličeji, a na manžetách vysokých bot a rukavic měl stříbrné rolničky a další měl vpletené do copů. Měl výrazný nos a jako obvykle se tvářil nespokojeně a vždycky se na každého kromě Paitara díval chladně a svrchu. Shianri byl v mnoha věcech hlupák - arafelští králové zřídkakdy aspoň předstírali, že naslouchají svým rádcům, místo toho se spoléhali na své královny - ale byl víc, než bylo vidět na první pohled. Agelmar Jagadský mohl být větší verzí Easara, prostý, jednoduše oděný muž jako z oceli a kamene, který byl ověšen větším počtem zbraní, než nosil Baldhere - náhlá smrt čekající na vypuštění, zatímco Alesune Chulin byla štíhlá tak, jako byla Serailla rozložitá, a krasavice, jako byla Serailla obyčejná - a ohnivá, jako byla Serailla klidná. Alesune byla jako zrozená pro své hezké šaty z modrého hedvábí. Bylo ale dobré nezapomínat, že by byla chyba soudit Seraillu podle vzhledu.

„Mír a milost Světla tě provázej, Ethenielle Kandorská,“ pozdravil drsně Easar, když před nimi Ethenielle zastavila koně, ve chvíli, kdy řekl Paitar: „Světlo tě objímej, Ethenielle Kandorská.“ Paitar měl stále hlas, z něhož se ženě rozbušilo srdce. A manželku, jež věděla, že je její až po podrážky bot. Ethenielle pochybovala, že by Menuki jedinkrát v životě žárlila či že by měla k žárlivosti důvod. Pozdravila stejně stroze a zakončila přímo: „Doufám, že jste se sem dostali bez toho, aby vás někdo viděl.“

Easar si odfrkl a naklonil se ve vysokém sedle, aby si ji zachmuřeně prohlédl. Byl tvrdý, ale ovdověl před jedenácti lety a stále truchlil. Psal o své ženě básně. Vždycky tu bylo něco víc, než co bylo na povrchu. „Kdyby nás někdo zahlédl, Ethenielle,“ zavrčel, „tak bychom se klidně mohli vrátit domů."

„Ty už mluvíš o návratu?“ Shianrimu se podařilo tónem a trhnutím za otěže s třásněmi spojit opovržení s dostatečnou slušností, aby se vyhnul výzvě. Přesto po něm Agelmar naprosto chladně loupl okem a poposedl si jako muž, jenž si vzpomíná, kde všude má poschovávané zbraně. Staří spojenci z mnoha bitev podél Morny, ale nová podezíravost se nedala snadno ukolébat.

Alesune přiměla svého koně zatančit, bílá klisna byla vysoká jako válečný oř. Bílé pramínky v dlouhých černých vlasech náhle připomínaly hřeben na helmici a díky jejím očím bylo snadné zapomenout, že shienarské ženy se necvičí v boji se zbraní, ani nebojují v soubojích. Její titul byl zcela prostě šatajan královského domu, přesto se každý, kdo si myslel, že vliv štajan končí v kuchyních a spížích, hrubě mýlil. „Hloupost není odvaha, urozený pane Shianri. Nechali jsme Mornu téměř bez stráží, a jestli prohrajeme, možná i pokud zvítězíme, někteří z nás skončí s hlavou na kůlu. Možná my všichni. Mohla by to zařídit Bílá věž, pokud to neudělá al’Thor.“

„Morna jako by spala,“ zamumlal tiše Terasian a zašustilo to, jak si pohladil neoholenou bradu. „Ještě nikdy jsem neviděl takový klid.“

„Stín nikdy nespí,“ poznamenal tiše Jagad a Terasian kývl, jako by to i on považoval za něco hodného pozornosti. Agelmar z nich byl nejlepší generál, jeden z vůbec nejlepších na světě, ale Terasian si místo po Paitarově pravici nevysloužil tím, že by byl jen dobrý společník u sklenky.

„Ti, jež jsem zanechala doma, se Morně ubrání, aspoň pokud nedojde k další trollocké válce,“ prohlásila Ethenielle rázně. „Myslím, že jste si všichni vedli dobře. Ale příliš na tom nezáleží. Nebo si opravdu myslíte, že bychom se ještě mohli vrátit?“ Poslední otázka zněla suše, Ethenielle ani nečekala odpověď, nicméně ji dostala.

„Vrátit se?“ ozvala se za ní jakási mladá žena. Na palouk přicválala Tenobie Saldejská a přitáhla bílému valachovi otěže tak, až se okázale postavil na zadní. Po tmavošedých rukávcích jezdeckého hávu s úzkou sukní se jí táhly řady perel a útlý pás a kyprá ňadra jí zdůrazňovala hustá rudozlatá výšivka. Na ženu byla vysoká a dařilo se jí vypadat hezky, když už ne krásně, byť měla nos, který byl přinejlepším příliš výrazný. Velké zešikmené tmavomodré oči jí s tím zcela jistě pomáhaly, stejně tak ale sebedůvěra tak silná, až z ní přímo vyzařovala. Podle očekávání královnu Saldeie doprovázel pouze Kalyan Ramsin, jeden z jejích mnoha strýců, zjizvený prošedivělý muž s orlí tváří a hustými kníry, které se mu stáčely kolem úst. Tenobie Kazadi snášela rady vojáků, ale nikoho jiného. „Já se nevrátím,“ vyhrkla ohnivě, „ať už vy ostatní uděláte cokoliv. Poslala jsem svého drahého strýce Davrama, aby mi přinesl hlavu falešného Draka Mazrima Taima, a teď oba, on i Taim, následují al’Thora, pokud mám věřit polovině toho, co jsem se doslechla. Mám s sebou skoro padesát tisíc mužů, a ať se vy rozhodnete pro cokoliv, já se nevrátím, dokud můj strýc i al’Thor nezjistí, kdo v Saldeii vládne.“

Ethenielle si vyměnila pohled se Seraillou a Baldherem, zatímco Paitar a Easar začali Tenobii vykládat, že oni také hodlají vydržet. Serailla jen nepatrně zavrtěla hlavou a lehounce pokrčila rameny. Baldhere otevřeně vyvrátil oči. Ethenielle ve skutečnosti nedoufala, že by se Tenobie mohla konečně rozhodnout, že se bude držet zpátky, nicméně ta holka dělala potíže.

Saldejci byli divná cháska - Ethenielle se často divívala, jak se její sestře Einone, provdané za dalšího z Tenobiiných strýců, může dařit tak dobře - přesto Tenobie dováděla podivínství své rasy až na samotné hranice. Od Saldejce člověk čekal, že se bude předvádět, jenže Tenobie s potěšením šokovala i Domance a Altařané vedle ní vypadali uboze. Saldejská popudlivost byla vyhlášená, ale její byla jako požár ve vichřici, a nikdy se nedalo určit, která jiskra jej zažehne. Ethenielle nechtěla ani pomyslet, jaké potíže vzniknou, bude-li chtít tu ženu přimět, aby poslechla rozumné názory, když nebude chtít. A pak tu byla otázka sňatku.

Tenobie byla ještě mladá, i když věk, kdy se měla vdát, měla dávno za sebou - svatba však byla pro člena vládnoucího rodu povinností, tím spíše pro vladaře; bylo zapotřebí uzavřít spojenectví a zplodit dědice - přesto Ethenielle nikdy neuvažovala, že by jí nabídla některého ze svých synů. Tenobiiny nároky na manžela odpovídaly všemu ostatnímu na ní. Musel by být schopen postavit se a zabít tucet myrddraalů naráz. A přitom hrát na harfu a skládat básně. Musel by být schopen uvádět v úžas učence při jízdě na koni z prudkého srázu. Nebo možná do prudkého srázu. Samozřejmě by ji musel poslouchat - nakonec byla královna - jenže že by od něj Tenobie občas čekala, že nebude poslouchat, co říká, a hodí si ji přes rameno. To děvče chtělo právě tohle! A Světlo mu pomáhej, když by si ji přes to rameno hodil ve chvíli, kdy by ona chtěla poslušnost, nebo se před ní sklonil, když by chtěla to druhé. Nikdy to neřekla otevřeně, ale každá žena s trochou rozumu, která ji slyšela mluvit o mužích, si to dokázala dát dohromady. Tenobie zemře jako panna. Což znamenalo, že po ní nastoupí její strýc Davram, pokud ho po tomhle nechá naživu, nebo Davramův dědic.

Etheniellinu pozornost cosi upoutalo a ona se prudce narovnala v sedle. Měla dávat pozor, v sázce bylo příliš mnoho. „Aes Sedai?“ vyhrkla ostře. „Co je s Aes Sedai?“ Kromě Paitarovy rádkyně všechny zástupkyně Bílé věže, její Nianh i Easarova Aisling, po zprávách o potížích ve Věži zmizely beze stopy. Jestli se Aes Sedai dozvědí něco o jejich plánech... No, Aes Sedai měly vždycky vlastní plány. Vždycky. Ethenielle by velice nerada zjistila, že strčila ruce do dvou sršních hnízd, ne jednoho.

Paitar pokrčil rameny a tvářil se poněkud rozpačitě. To pro něj nebyla zrovna maličkost. Stejně jako Serailla, ani on se nenechal jen tak něčím rozházet. „Těžko můžeš čekat, že nechám Coladaru doma, Ethenielle,“ říkal uklidňujícím tónem, „i kdyby se mi podařilo před ní utajit přípravy.“ To nečekala. Jeho oblíbená sestra byla Aes Sedai a kvůli Kiruně měl Bílou věž v oblibě. Ethenielle to nečekala, ale doufala v to. „Coladara měla návštěvu,“ pokračoval. „Sedm jich bylo. Vzít je s sebou mi za daných okolností připadalo rozumné. Naštěstí je nebylo třeba zrovna dvakrát přesvědčovat. Vlastně vůbec.“

„Světlo sviť a ochraňuj naše duše,“ vydechla Ethenielle a totéž uslyšela od Serailly a Baldhereho. „Osm sester, Paitare? Osm?“ Bílá věž už určitě ví o každém jejich pohybu.

„A já mám pět dalších,“ přisadila si Tenobie, jako kdyby oznamovala, že má nové střevíce. „Našly mě těsně předtím, než jsem opustila Saldeiu. Náhodou, tím jsem si naprosto jistá. Vypadaly stejně překvapené jako já. Byla jsem si jistá, že jakmile zjistí, co mám v plánu - pořád nevím jak, ale věděly to - že jakmile to zjistí, poletí pro Memaru.“ Na okamžik se zamračila. Elaida se ošklivě přepočítala, když poslala sestru, aby se pokusila Tenobii zastrašit. „Místo toho,“ dodala, „Illeisien a ostatní trvaly na utajení víc než já.“

„Přesto,“ zavrčela Ethenielle. „Třináct sester. Stačí, aby jedna z nich přišla na způsob, jak poslat zprávu. Pár řádek. Zastrašený voják či komorná. Myslíte si, že je dokážete zarazit?“

„Kostky už vyletěly z pohárku,“ prohlásil Paitar prostě. Co se stalo, stalo se. Podle Etheniellina názoru byli Arafelané skoro stejní podivíni jako Saldejci.

„Dál na jihu,“ dodával Easar, „by mohlo být dobře, mít s sebou třináct Aes Sedai.“ To vyvolalo ticho, pouze možné důsledky visely ve vzduchu. Nikdo je nechtěl vyslovit nahlas. Tohle bylo něco úplně jiného než bojovat s Mornou.

Tenobie se najednou, ke zděšení všech, zasmála. Její valach zatančil, ale ona ho uklidnila. „Chci vyrazit na jih, jak nejrychleji to půjde, ale dnes večer jste zváni na večeři do mého tábora. Můžete si promluvit s Illeisien a jejími přítelkyněmi, zjistíme, jestli budete mít stejný názor jako já. Zítra večer bychom se mohli sejít v Paitarově táboře a vyptat se přítelkyň jeho Coladary.“ Návrh byl tak rozumný, tak očividně nutný, že následoval okamžitý souhlas. A pak Tenobie kývla, jako by ji to napadlo až nyní. „Můj strýc Kalyan by byl poctěn, kdybys mu dovolila sedět vedle tebe, Ethenielle. Velice tě obdivuje.“

Ethenielle se podívala na Kalyana Ramsina - seděl mlčky na koni za Tenobii, ani jednou nepromluvil a zdánlivě téměř nedýchal - jen po něm loupla okem a prošedivělý orel na okamžik změnil výraz. Na okamžik Ethenielle spatřila něco, co neviděla od Brysovy smrti, muže, jenž se nedívá na královnu, nýbrž na ženu. Ten šok byl jako rána, která jí vyrazila dech. Tenobie přelétla pohledem ze svého strýce na Ethenielle a docela spokojeně se usmála.

Ethenielle se rozhořčila. Z toho úsměvu bylo vše jasné jako voda z pramene, pokud by jí to neprozradily již Kalyanovy oči. Tahle žába si myslí, že toho chlapíka ožení s ní? Tohle dítě předpokládá... Náhle vztek nahradila lítost. Ethenielle si uvědomila, že sama byla mladá, když zařizovala svatbu své ovdovělé sestry Nazelle. Státní sňatek, a přesto se Nazelle do urozeného pána Ismika přese všechny počáteční námitky zamilovala. Ethenielle zařizovala svatby jiných už tak dlouho, až už jí ani na mysl nepřišlo, že by její vlastní sňatek znamenal velmi silné pouto. Znovu se na Kalyana podívala, tentokrát déle. Tvářil se zase správně uctivě, přesto v jeho očích viděla to, co předtím. Jakýkoliv manžel, kterého by si vybrala, by musel být velmi tvrdý, u svateb svých dětí, když už ne svých sourozenců, však vždy požadovala naději na lásku, a pro sebe by nežádala méně.

„Místo abychom plýtvali denním světlem na mlácení prázdné slámy,“ vyhrkla téměř bez dechu, což se jí nelíbilo, „udělejme to, proč jsme sem přijeli.“ Světlo sežehni její duši, je dospělá žena, ne holka na první schůzce s případným nápadníkem. „No?“ otázala se a tentokrát byl její hlas dostatečně pevný.

Všechny přípravy proběhly v těch pečlivě formulovaných dopisech a všechny plány museli upravovat cestou na jih, podle měnících se okolností. Tato schůzka měla jediný skutečný cíl, jednoduchý a starodávný obřad Hraničních států, který byl během všech těch let od Rozbití světa zaznamenán pouze sedmkrát. Zcela prostý obřad, který je všechny zaváže mnohem víc, než by dokázala slova, byť sebesilnější. Vládcové pobídli koně blíž k sobě, ostatní couvli.

Ethenielle zasyčela, když si nožem rozřízla levou dlaň. Tenobie se při řezání smála. Paitar a Easar jako by si vytahovali třísky. Čtyři ruce se pak natáhly, dotkly a stiskly, krev se promísila, kapky padaly na zem a vpíjely se do vyprahlé hlíny. „Jsme jednotní, až do smrti,“ pravil Easar a všichni opakovali po něm. „Jsme jednotni, až do smrti.“ Byli zavázáni krví a půdou. Teď museli najít Randa al’Thora. A udělat, cokoliv bude potřeba. Za jakoukoliv cenu.

Jakmile si byla jistá, že Turanna dokáže sedět na poduškách bez pomoci, Verin vstala a nechala zhroucenou bílou sestru popíjet vodu. Tedy aspoň se o to snažila. Turanně zacvakaly zuby o stříbrný pohár, což nebylo žádným překvapením. Vchod do stanu byl spuštěný tak, že se Verin musela sehnout, aby mohla vyhlédnout ven. Když se ohnula, zasáhla ji únava. Třesoucí se ženy v šatech z drsné černé vlny za sebou se nebála, držela štít pevně a pochybovala, že Turanna má v této chvíli v nohou dostatek sil, aby po ní zezadu skočila, i kdyby ji něco tak neuvěřitelného napadlo. Bílé prostě neuvažovaly tímto způsobem. Vlastně v Turarinině stavu by bylo s podivem, kdyby ještě za pár hodin vůbec dokázala usměrnit, ani kdyby nebyla odstíněná.

Aielský tábor pokrýval kopce, za nimiž se skrýval Cairhien, nízké stany v barvě hlíny vyplňovaly prostor mezi několika málo stromy, které ještě stály tak blízko města. Ve vzduchu visel prach, ale ani prach, ani vedro, ani prudká záře žhoucího slunce Aielům nedělaly nejmenší starosti. V táboře probíhala stejně cílevědomá činnost jako ve městě. V dohledu muži bourali ulovenou zvěřinu, zašívali stany, brousili nože a vyráběli měkké škorně, které všichni nosili. Ženy vařily na otevřených ohních, pekly, tkaly na malých stavech a staraly se o těch několik dětí v táboře. Všude pobíhaly bíle odění gai’šainové s náklady anebo klepali koberce a starali se o soumary a muly. Nebyli tu žádní pouliční obchodníci ani kupci. Samozřejmě ani vozy nebo kočáry. Město? Bylo to spíš jako tisíc vesnic na jednom místě, i když mužů tady bylo o hodně víc než žen, a kromě kovářů bušících kladivy do kovadlin měl skoro každý muž, který nenosil bílou, zbraň. A většina žen také.

Počtem lidí se tábor rozhodně vyrovnal velkým městům, bylo jich dost, aby úplně obklopili tábor vězněných Aes Sedai, a přesto Verin viděla o pár kroků dál černě oděnou ženu, která se ploužila, jak za sebou na hovězí kůži táhla náklad kamení. Tvář jí zakrývala kapuce, ale v táboře nikdo kromě zajatých sester černou nenosil. Vedle kůže kráčela jedna moudrá a zářila jedinou silou, s níž odstiňovala zajatkyni, a po boku sestry se nesl párek Děv a proutky ji poháněl, kdykoliv zaváhala. Verin napadlo, jestli to měla vidět. Právě to ráno prošla kolem Coiren Saeldain, které se po tváři řinul pot, když se s vytřeštěnýma očima, v doprovodu moudré a dvou vysokých Aielanů a s velkým košem plným písku na zádech drala do kopce. Včera to byla Sarene Nemdahl. Tu nechaly moudré holýma rukama přendávat vodu z jednoho koženého vědra do druhého a třískaly ji proutkem, aby si pospíšila, a potom ji zpráskaly ještě víc za každou kapku, kterou rozlila, protože si pospíšila. Sarene si vyšetřila chvilku a zeptala se Verin proč, ačkoliv odpověď zřejmě nečekala. Verin jí rozhodně nestačila odpovědět dřív, než ji Děvy zahnaly zpátky k její zbytečné práci.

Verin potlačila povzdech. Například se jí takové zacházení se sestrami nelíbilo, ať už k tomu byl důvod či potřeba jakékoliv, a také bylo zřejmé, že značný počet moudrých chce... Co? Aby Verin věděla, že tady být Aes Sedai nic neznamená? Směšné. To bylo jasné už před několika dny. Možná aby věděla, že i ji je možné navléknout do černého roucha? Chvíli si myslela, že aspoň ona toho bude uchráněna, jenomže moudré skrývaly mnoho tajemství, která zatím ještě nerozluštila, a nejmenší z nich bylo, jak funguje jejich hierarchie. Bylo to určitě nejmenší z jejich tajemství, nicméně v něm spočíval život a zdravá kůže. Ženy, které vydávaly rozkazy, je občas přijímaly právě od těch žen, jimž před chvílí rozkazovaly, a později se to zase celé obrátilo, vše bez ladu či důvodu, jejž by viděla. Ale nikdo nerozkazoval Sorilee, a v tom by mohlo spočívat bezpečí. Jisté.

Proti své vůli cítila uspokojení. Brzy ráno ve Slunečním paláci Sorilea chtěla vědět, co mokřiňany zahanbuje nejvíce. Kiruna a ostatní sestry to nepochopily, ale ony se nesnažily vidět, co se tady děje, možná proto, že se bály toho, co by mohly zjistit, bály se, že by to mohlo ohrozit jejich přísahu. Ještě se snažily ospravedlnit to, že se vydaly po cestě, po níž je vyslal osud, ale Verin již měla důvody pro cestu, kterou si vyvolila, i cíl. Také měla ve váčku seznam připravený pro Sorileu, až spolu budou samy. Nebylo třeba, aby to věděly ostatní. S některými zajatkyněmi se dosud nesetkala, ale myslela si, že ten seznam shrnuje slabosti, jež chtěla Sorilea znát, většiny z nich. Život pro ženy v černém pak bude mnohem těžší. A jejímu vlastnímu úsilí to s trochou štěstí hodně poslouží.

Přímo před stanem seděli dva velcí a mohutní Aielové se sekerami, zdánlivě zabraní do přebírání, ale když se její hlava objevila ve vchodu, okamžitě zpozorněli. Coram vstal a přes svou velikost vypadal jako rozmotávající se stočený had, a Mendan se zdržel, jen aby uklidil provázek. Kdyby se narovnala, hlavou by jim sahala nejvýš k hrudi. Mohla je oba samozřejmě obrátit hlavou dolů a naplácat jim. Kdyby se opovážila. Občas ji to lákalo. Byli jí určeni jako průvodci, ochrana před nedorozuměním v táboře. A nepochybně hlásili všechno, co řekla a udělala. Byla by raději, kdyby s sebou měla Tomase, ale jen v jistých věcech. Utajit některé věci před vlastním strážcem bylo mnohem těžší než je utajit před cizinci.

„Vyřiď, prosím, Colindě, že jsem s Turannou Norill skončila,“ pravila Coramovi, „a požádej ji, ať mi sem pošle Katerinu Alruddin.“ Nejdřív chtěla jednat se sestrami, které neměly strážce. Coram kývl, než beze slova odklusal. Tito Aielové nebyli právě nejzdvořilejší.

Mendan si dřepl a pozoroval ji překvapivě modrýma očima. Jeden z nich s ní zůstával bez ohledu na to, co řekla. Mendan měl kolem spánků ovázaný pruh červené látky se starobylým symbolem Aes Sedai. Jako ostatní muži, kteří červený pruh nosili, jako Děvy, i on zřejmě čekal, až Verin udělá první chybu. No, nebyli první a zdaleka ne ti nejnebezpečnější. Jedenasedmdesát let minulo od chvíle, kdy naposledy udělala vážnou chybu.

Schválně se na Mendana usmála a už se chtěla vrátit do stanu, když náhle cosi upoutalo její pozornost a už ji nepustilo. Kdyby se jí v té chvíli nějaký Aiel pokusil podříznout krk, možná by si toho ani nevšimla.

Kousek od ní klečelo v řadě devět deset žen a otáčelo plochými kameny ručních mlýnků, jako byly ty na odlehlých statcích. Jiné ženy přinášely koše s obilím a odnášely hrubou mouku. Klečelo tu devět deset žen v tmavých sukních a světlých jupkách, s vlasy staženými přeloženým šátkem. Jedna byla viditelně menší než ostatní, jediná s vlasy kratšími než pod pás, bez jediného náhrdelníku či náramku. Vzhlédla, a když se pohledem setkala s Verin, v opáleném obličeji se jí jasně zračil dopal. Vzápětí už se ale zase přikrčila ke svému úkolu.

Verin se vrátila do stanu a žaludek se jí neklidně vzdouval. Irgain byla ze zeleného adžah. Nebo spíš bývala zelená, než ji Rand al’Thor utišil. Odstínění otupilo a načechralo pouto se strážcem, ale utišení ho přerušilo stejně jistě jako smrt. Jeden z Irgaininých dvou zřejmě okamžitě zemřel šokem a druhý zahynul, když se pokusil zabít tisíce Aielů, aniž by se snažil uniknout. Irgain si nejspíš také přála, aby byla mrtvá. Utišená. Verin si přitiskla ruce na břicho. Nebude zvracet. Viděla i horší věci než utišenou ženu. Mnohem horší.

„Už není naděje, že?“ zamumlala Turanna chraplavě. Tiše plakala a zírala do stříbrného poháru v roztřesených rukou na něco vzdáleného a děsivého. „Není naděje.“

„Vždycky existuje naděje, jen když ji hledáš,“ prohlásila Verin a nepřítomně ženu poplácala po rameni. „Vždycky musíš hledat.“

Myšlenky se jí hnaly jako o překot a žádná se netýkala Turanny. Světlo ví, že z utišené Irgain měla žaludek jako na vodě. Ale co to ta ženská vyvádí, že mele obilí? A oblečená jako Aielanka! Poslali ji do práce, jenom aby ji Verin viděla? Hloupá otázka. Dokonce i když byl nablízku ta’veren tak silný jako Rand al’Thor, počet náhodných shod okolností, který byla ochotná přijmout, byl omezený. Přepočítala se snad? Přinejhorším to nemohla být velká chyba. Jenže malé chyby občas byly stejně osudné jako velké. Jak dlouho vydrží, jestli se ji Sorilea rozhodne zlomit? Tušila, že znepokojivě krátkou dobu. V jistých věcech byla Sorilea nejtvrdší osoba, jakou kdy poznala. A ona by ji nedokázala zastavit. S tím si bude dělat starosti jindy. Nemělo smysl skákat, když ještě nedošla k mostu.

Klekla si a trochu se pokoušela utěšit Turannu, avšak ne moc. Útěšná slova zněla dutě jí stejně jako Turanně, soudě podle jejího zoufalého výrazu. Turanninu situaci nemohlo změnit nic kromě samotné Turanny, a ta změna musela vzejít z ní samotné. Bílá sestra jenom pořád plakala, tiše vzlykala a po lících se jí řinuly slzy. Příchod dvou moudrých a párku mladých Aielanů, kteří se ve stanu ani nemohli narovnat, znamenal úlevu. Alespoň pro Verin. Vstala a udělala pukrle, ale nikoho z nově příchozích nezajímala.

Daviena byla zelenooká žena se žlutými a rusými vlasy, Losaine šedooká, s tmavými vlasy jen se záblesky červeně na slunci, obě byly o hlavu vyšší než ona a obě se tvářily jako někdo, kdo dostal nepříjemný úkol a chtěl, aby ho vykonal někdo jiný. Ani jedna nedokázala usměrňovat dost silně, aby Turannu samy udržely, ale propojily se, jako by kruhy dělaly celý život, a světlo saidaru kolem jedné jako by splývalo se světlem kolem druhé i přesto, že stály kus od sebe. Verin se přinutila usmát, aby se nemračila. Kde se to naučily? Byla by vsadila všechen svůj majetek, že to znají jen pár dní.

Všechno pak šlo rychle a hladce. Když přihrbení muži zvedli Turannu za paže, ta pustila stříbrný pohár. Prázdný, naštěstí pro ni. Nevzpírala se, což bylo stejně dobře, vzhledem k tomu, že by ji každý z nich dokázal odnést pod paží jako pytel zrní, avšak ústa měla otevřená a kvílela. Aielové jí nevěnovali pozornost. Daviena, ohnisko kruhu, přejala štít a Verin úplně propustila pravý zdroj. Žádná jí nedůvěřovala natolik, aby ji nechala držet saidar, aniž by k tomu měla důvod, bez ohledu na přísahy, které složila. Žádná si toho zřejmě nevšimla, ale kdyby zdroj držela dál, určitě by to bez povšimnutí neprošlo. Muži odtáhli Turannu, bosé nohy se jí vláčely po kobercích na podlaze stanu, a moudré je následovaly. A tím to skončilo. Cokoliv bylo možné s Turannou udělat, udělala.

Verin si dlouze vydechla a sesula se na podušku s třásněmi. Na kobercích vedle ní ležel podnos z jemného zlatého filigránu. Verin si z cínového džbánu nalila do jednoho z různorodé sbírky stříbrných pohárů a napila se. Tohle byla žíznivá práce, a únavná. Do soumraku ještě zbývalo několik hodin, ona ale měla pocit, že dvacet mil vlekla těžkou truhlu. Přes kopce. Odložila pohár a z opasku vyndala malý, v kůži vázaný poznámkový deníček. Vždy jim chvíli trvalo, než dovedli ženu, o niž požádala. Měla chvilku, aby se mohla probírat poznámkami - a pár jich připsat.

Nemusela si nic psát o zajatkyních, ale když se před třemi dny náhle objevila Cadsuane Melaidhrin, vyvolalo to starosti. Co má Cadsuane za lubem? Její společnice nebyly důležité, jenomže Cadsuane sama byla legendou, a třebaže se nedalo věřit všemu, byla rozhodně nebezpečná. Nebezpečná a nepředvídatelná. Z dřevěného pouzdra na psací potřeby, které vždy nosila, vyndala brk a sáhla po kalamáři v pouzdře. A do stanu vstoupila další moudrá.

Verin vyskočila tak rychle, že deník upustila. Aeron nedokázala vůbec usměrňovat, přesto udělala Verin mnohem hlubší pukrle než před Davienou a Losaine. Přitom pustila sukně a sáhla po knížečce, ale Aeron ji sebrala dřív. Verin se narovnala a klidně se dívala, zatímco vyšší žena obracela stránky.

Oči měla modré jako obloha. Obloha v zimě. „Máš tady hezké kresby a hodně o rostlinách a květinách,“ pronesla chladně Aeron. „Nevidím tu nic ohledně otázek, které máš klást.“ Knížku spíš Verin hodila, než ji vrátila.

„Děkuji, moudrá,“ řekla Verin mírně a bezpečně knížku uklidila za pás. Dokonce pro jistotu přihodila další pukrle, stejně hluboké jako první. „Mám ve zvyku zaznamenávat si, co vidím.“ Jednoho dne bude muset napsat šifru, kterou ve svých denících používala - za celý život jich měla v pokojíku nad knihovnou v Bílé věži požehnaně - jednou, ale doufala, že to nebude brzy. „Ohledně... ehm... vězeňkyň, zatím říkají v podstatě totéž. Car’a’carn měl být umístěn ve Věži do Poslední bitvy. Ehm... špatně se s ním zacházelo, poněvadž se pokusil uprchnout. To už ale samozřejmě víte. Ale nebojte, určitě zjistím víc.“ Byla to pravda, byť ne celá. Viděla umřít příliš mnoho sester, aby riskovala, že do hrobu pošle další bez velmi dobrého důvodu. Potíž byla zjistit, co by mohlo být nebezpečné. Způsob, jakým mladého al’Thora uneslo poselstvo, jež s ním mělo údajně vyjednávat, Aiely rozzuřil na hranici vraždy, ale to, co nazývala „špatným zacházením", je téměř nezajímalo.

Zlaté a slonovinové náramky jen tiše zachřestily, když si Aeron upravila tmavou loktuši. Dívala se, jako by se snažila přečíst Verininy myšlenky. Aeron zřejmě mezi moudrými zaujímala vysoké postavení, a i když Verin viděla, jak se usmívá, mile a přívětivě, nikdy se neusmívala na Aes Sedai. Nikdy nás ani nenapadlo, že selžete vy, řekla Verin poněkud nevrle. Aes Sedai nemají žádnou čest. Stačí nepatrný důvod k podezření, a já tě vlastníma rukama ztřískám, že se nepostavíš. O trochu víc, a narazím tě na kůl, aby tě sežrali supi a mravenci. Verin zamrkala a snažila se tvářit otevřeně. A pokorně. Nesměla zapomínat na pokoru. Poslušnost a poddajnost. Nebála se. Za svůj život již čelila tvrdším pohledům od žen - i mužů - lidí, kteří neměli ani tak chabé skrupule ohledně braní života jako Aeron. Ale hodně úsilí ji stálo, aby ji nechaly klást otázky. Nemohla si dovolit to teď zahodit. Kdyby jen tihle Aielové měli čitelnější výrazy.

Náhle si uvědomila, že už nejsou samy. S černě oděnou ženou o píď nižší než ony vstoupily dvě Děvy s vlasy jako len. Tu ženu v černém podpíraly. Vedle stála Tialin, hubená zrzka se zachmuřeným výrazem pod světlem saidaru, která zajatkyni odstiňovala. Sestře spadaly propocené lokny na ramena a pramínky se jí lepily na tvář, kterou měla tak špinavou, že ji Verin zprvu nepoznala. Vysedlé lícní kosti, ale ne moc, nos nepatrně zahnutý a lehce zešikmené hnědé oči... Beldeine. Beldeine Nyram. Sama dívku učila jako novicku.

„Jestli se smím zeptat,“ pravila Verin opatrně, „proč jste ji přivedly? Žádala jsem o jinou.“ Beldeine neměla strážce, třebaže byla zelená - k šátku ji pozvedly teprve před třemi lety a zelené si prvního strážce často velmi pečlivě vybíraly - avšak jestli začnou přivádět sestry podle svého, příští by mohla mít dva tři strážce. Verin si říkala, že ještě dvě by dnes zvládla, ale to by žádná nesměla mít strážce. A pochybovala, že jí dají se ženami druhou šanci.

„Katerina Alruddin včera v noci uprchla.“ Tialin málem prskala a Verin zalapala po dechu.

„Vy jste ji nechaly utéct?“ vyhrkla bez přemýšlení. Únava ji neomlouvala, ale slova jí vyletěla z pusy dřív, než se vzpamatovala. „Jak jste mohly být tak hloupé! Ona je červená! A není ani zbabělá, ani slabá v jediné síle! Car’a’carn by mohl být v nebezpečí! Proč jste nám o tom neřekly hned, když se to stalo?“

„Zjistilo se to teprve dnes ráno,“ zavrčela jedna z Děv. Oči měla jako leštěné safíry. „Moudrá a dva Cor Darei byli otráveni a gai’šaina, který jim donesl pití, našli s podříznutým hrdlem.“

Aeron chladně zvedla obočí. „Mluvila snad k tobě, Carahuin?“ Obě Děvy se náhle plně věnovaly Beldeine. Aeron se jen podívala na Tialin, ale zrzavá moudrá sklopila zrak. Vzápětí se Aeron podívala na Verin. „Tvá starost o Randa al’Thora tě... ctí,“ pronesla Aeron zdráhavě. „Bude strážen. Víc vědět nemusíš. Nebo o moc víc.“ Náhle jí ztvrdl hlas. „Ale učednice takovým tónem s moudrými nemluví, Verin Mathwin Aes Sedai.“ Poslední slova pronesla s ohrnutým pyskem.

Verin potlačila vzdech a málem předvedla další hluboké pukrle. Jedna její část toužila, aby byla stejně štíhlá, jako když dorazila do Bílé věže. Na tohle ohýbání hřbetu a klanění nebyla stavěná. „Odpusť, moudrá,“ řekla pokorně. Utekla! Z okolností jí bylo vše jasné, pokud už to nedošlo Aielům. „Znepokojením mi povolily nervy.“ Škoda že nemohla zajistit, aby Katerinu potkala smrtelná nehoda. „Udělám vše, co bude možné, abych si to zapamatovala.“ Ani mrknutí jí neprozradilo, zda to Aeron přijala. „Smím převzít její štít, moudrá?“

Aeron kývla, aniž se podívala na Tialin, a Verin rychle objala pravý zdroj a převzala štít, který Tialin uvolnila. Nikdy nepřestávala žasnout nad tím, že ženy, které samy usměrňovat nedokážou, dávají tak klidně příkazy ženám, které to dokážou. Tialin nebyla v jediné síle o moc slabší než Verin, přesto Aeron pozorovala skoro stejně ostražitě jako Děvy, a když Děvy na Aeronin pokyn vyběhly ze stanu a nechaly Beldeine roztřeseně stát na místě, Tialin byla jen o krok pozadu.

Aeron ale nešla hned. „O Katerině Alruddin Car’a’carnovi neřekneš ani slovo,“ přikázala. „Už tak má dost starostí, aby si dělal těžkou hlavu s maličkostmi.“

„Neřeknu mu o ní nic,“ slíbila Verin rychle. Maličkosti? Červená silná jako Katerina nebyla zrovna maličkost. Třeba bude stačit pár řádek. Musela to promyslet.

„Dej si pozor a drž jazyk za zuby, Verin Mathwin, nebo ho budeš používat k pláči."

Na to se zřejmě nedalo nic říci, a tak se Verin soustředila na pokoru a mírnost a udělala další pukrle. Její kolena úpěla.

Jakmile Aeron odešla, Verin si oddechla úlevou. Bála se, že Aeron bude chtít zůstat. Získat svolení zůstat sama se zajatkyněmi vyžadovalo téměř tolik úsilí, jako přimět Sorileu a Amys, aby rozhodly, že je třeba je vyslechnout a že by je měl vyslechnout někdo, kdo se vyzná v Bílé věži. Jestli někdy zjistí, že je k tomu rozhodnutí dovedla... S tím si bude dělat starosti jindy. Vypadalo to, že bude mít později hodně starostí.

„Je zde dost vody, aby sis mohla alespoň umýt obličej a ruce,“ řekla Beldeine mírně. „A jestli chceš, vyléčím tě.“ Každá sestra, již vyslýchala, měla aspoň pár podlitin. Aielové zajatce netloukli, pokud nerozlili vodu nebo se zdráhali splnit úkol - nejnadutější vzdorovitá slova si vysloužila jen opovržlivý smích, pokud vůbec - ale černě oděné ženy honili jako zvířata, švihnutí proutkem znamenalo jít či zastavit a silnější rána, pokud neposlechly dost rychle. A léčení také usnadňovalo ostatní věci.

Špinavá, zpocená, klátící se jako třtina ve větru, Beldeine ohrnula nos. „Radši bych vykrvácela k smrti, než bych se tebou nechala léčit!“ prskla. „Asi jsem měla čekat, že tě uvidím, jak se před těmi divoženkami, těmi divoškami, plazíš, ale nikdy by mě nenapadlo, že se snížíš k tomu, abys jim vyjevila tajemství Věže! To hraničí se zradou, Verin! Se vzpourou!“ Pohrdlivě zavrčela. „Když se nezastavíš ani před tímhle, měla bych nejspíš čekat, že se nezastavíš před ničím! Čemu ještě jste je ty a tobě podobné naučily?“

Verin podrážděně mlaskla a ani se nenamáhala mladou ženu zpražit. Bolel ji krk, jak se dívala na Aiely - vlastně dokonce i Beldeine byla o dlaň vyšší než ona - a kolena ji bolela ze všech těch pukrlat, a příliš mnoho žen by mělo mít rozum a dnes na ni nevrhat slepé opovržení a hloupou pýchu. Kdo by měl vědět lépe než Aes Sedai, že sestra musí před světem nosit víc tváří? Nesměly vždy lidi zastrašovat, ani je nutit násilím. Kromě toho bylo mnohem lepší chovat se jako novicka než být jako novicka trestána, zvlášť když si tím nevyslouží nic než bolest a ponížení. Dokonce i Kiruna to nakonec pochopila.

„Sedni si, než upadneš,“ vybídla Beldeine a sama se hned řídila svými slovy. „Budu hádat, co jsi dneska dělala. Podle té hlíny bych řekla, že jsi kopala jámu. Holýma rukama, nebo tě nechaly použít lžíci? Až se rozhodnou, že je hotová, klidně tě ji zase nechají zahrabat, víš. Tak se podívám. Všechno, co z tebe vidím, je ušmudlané, ale šaty máš čisté, takže tě nejspíš nechaly kopat nahatou. Určitě nechceš vyléčit? Spáleniny od slunce bývají bolestivé.“ Nalila vodu do dalšího poháru a ten s pomocí pramene vzduchu přesunula před Beldeine, kde ho nechala viset. „Musíš mít sucho v krku.“

Mladá zelená chvíli nejistě koukala na pohár, potom se jí náhle podlomily nohy a ona se s hořkým smíchem zhroutila na podušku. „Ony mě... napájejí často.“ Znovu se zasmála, třebaže to Verin nepovažovala za vtip. „Kolik chci, pokud vypiju všechno.“ Rozzlobeně se na Verin podívala, odmlčela se a potom pokračovala sevřenějším hlasem. „Ty šaty ti moc sluší. Moje spálily, viděla jsem je. Ukradly mi všechno kromě tohohle.“ Dotkla se zlatého prstenu s Velikým hadem na levém ukazováku, jasně se leskl mezi vší tou špínou. „Na to asi neměly dost odvahy. Vím, o co se snaží, Verin, a nebude to fungovat. Ne se mnou, s žádnou z nás!“

Stále se ovládala. Verin postavila hrnek na koberec vedle Beldeine, svůj zvedla a napila se, než promluvila. „Ale? A o copak se snaží?“

Tentokrát byl ženin smích ostrý stejně jako drsný. „Zlomit nás, a ty to víš! Chtějí, abychom přísahaly al’Thorovi, stejně jako jsi to udělala ty. Á, Verin, jak jsi mohla? Odpřisáhnout věrnost! A hůř, muži, jemu! I když ses dokázala přimět vzbouřit se proti amyrlininu stolci, proti Bílé věži...“ Od ní ty dva výrazy zněly stejně, „...jak jsi mohla udělat tohle!"

Verin napadlo, zda by bylo lepší, kdyby ženy, nyní držené v aielském táboře, uvázly tak jako ona, tříska ve víru ta’veren Randa al’Thora, ta slova z ní vypadla dřív, než měla čas si je v hlavě vytvořit. Nebyla to slova, která by sama nikdy v životě nevyslovila - tak ta’veren na člověka nepůsobili - ale slova, která by za daných okolností možná mohla říci tak v jednom případě z tisíce, jednom z deseti tisíc. Ne, kvůli tomu, jestli je třeba dodržet přísahu danou za takových okolností, se vedly dlouhé a hněvivé spory. A spory ohledně jejich dodržování pokračovaly. Takhle to bylo mnohem lepší. Nepřítomně pohladila tvrdý předmět, který měla v kapsáři, malou brož z průsvitného kamene řezaného do tvaru lilie s příliš mnoha okvětními lístky. Nikdy ji nenosila, ale téměř padesát let ji nedala z ruky.

„Jsi da’tsang, Beldeine. To už jsi musela slyšet.“ Nepotřebovala Beldeinino přitakání. Vysvětlit jim to bylo součástí aielského zákona, stejně jako vynesení rozsudku. Tolik věděla, byť ne o moc víc. „Tvé šaty a všechno hořlavé, co ti patřilo, spálili, protože žádný Aiel by si nikdy nevzal něco, co kdysi patřilo da’tsang. Zbytek rozsekali na kousky nebo rozbili, dokonce i šperky, které jsi měla, zahrabali to do jámy vykopané pro latríny.“

„Můj...? Můj kůň?“ vyhrkla Beldeine polekaně.

„Koně nezabili, ale nevím, kde je ten tvůj.“ Nejspíš na něm jezdí někdo z města nebo ho možná dostal nějaký asha’man. Kdyby jí to prozradila, nadělalo by to víc zla než dobra. Verin si vzpomínala, že Beldeine patřila k těm mladým ženám, které ke koním chovaly hluboké city. „Prsten ti nechali, aby ti připomínal, kým jsi byla, a zvýšil tvou hanbu. Nevím, jestli by tě nechali odpřisáhnout věrnost panu al’Thorovi, ani kdybys o to žebrala.“

„To neudělám! Nikdy!“ Slova ale byla prázdná a Beldeine svěsila ramena. Byla otřesená, ale ne dostatečně.

Verin se hřejivě usmála. Jeden muž jí kdysi pověděl, že mu její úsměv připomíná matku. Doufala, že alespoň v tom nelhal. Chvíli nato se jí pokusil vrazit nůž mezi žebra a její úsměv bylo to poslední, co kdy viděl. „Nenapadá mne důvod, proč bys měla. Ne, obávám se, že se můžeš těšit jen na neužitečnou práci. Podle nich je to hanba. Hanba až na půdu. Samozřejmě kdyby jim došlo, že ty to chápeš jinak... No tedy. Vsadím se, že se ti nelíbilo kopat jámy bez šatů, i když tě hlídaly Děvy, ale pomysli na, řekněme, stát takhle ve stanu plném mužů?“ Beldeine sebou trhla. Verin žvanila dál. Rozvedla žvanění téměř v nadání. „Samo sebou by tě tam nechali jen tak stát. Da’tsang nesmí dělat nic užitečného, pokud to není naléhavé, a Aiel by raději objal hnijící mrtvolu než... No, to není příjemné pomyšlení, viď? V každém případě se můžeš těšit právě na tohle. Vím, že budeš odolávat, jak nejdéle dokážeš, ale nejsem si jistá, čemu tu chceš odolávat. Nebudou z tebe páčit informace, nebudou dělat nic, co lidé s vězni obvykle dělávají. Ale nenechají tě odejít, nikdy, dokud si nebudou jistí, že tvá hanba je tak velká, že už ti nic jiného nezůstalo. Ani kdyby to trvalo po celý zbytek tvého života.“

Beldeine mlčky pohybovala rty, avšak klidně to mohla vyslovit nahlas. Zbytek mého života. Nejistě si poposedla a zaškaredila se. Spáleniny od slunce, podlitiny či bolest z nezvyklé práce. „Budeme zachráněny,“ řekla nakonec. „Amyrlin nás nenechá... Zachrání nás, nebo - Zachrání nás!“ Zvedla stříbrný pohár, zvrátila hlavu a pila, až byl pohár prázdný, pak natáhla ruku, aby jí Verin dolila. Ta poslala džbán vzduchem a postavila ho, aby na něj mladá žena dosáhla.

„Nebo utečete?“ optala se Verin a Beldeine sebou trhla, až rozlila vodu. „Tak vážně. Na útěk máte asi stejnou šanci jako na záchranu. Jste uprostřed aielského vojska. A al’Thor zřejmě může zavolat dalších pár stovek těch asha’manů, kdykoli se mu zachce, aby vás chytili.“ Druhá žena se zachvěla a Verin skoro taky. Tu malou nepříjemnost měly zarazit, jakmile začala. „Ne, bojím se, že si musíš najít vlastní cestu. Vyřídit věci takové, jaké jsou. Jsi v tom úplně sama. Vím, že tě nenechají mluvit s ostatními. Úplně sama,“ povzdechla si. Beldeine na ni upírala vykulené oči, jako by byla rudá zmije. „Není třeba to dělat ještě horší. Ukaž, vyléčím tě.“

Málem ani nepočkala, až druhá žena kývne, než si k ní klekla a položila jí ruce na hlavu. Mladá žena byla rudá jako rak. Verin se víc otevřela saidaru, spletla prameny k léčení a zelená sípěla a házela sebou. Z rukou jí vypadl poloprázdný pohár a poté převrhla i džbán. Teď tedy byla skutečně připravená.

Ve chvílích zmatku, který se po léčení zmocní každého, když Beldeine ještě mrkala a snažila se vzpamatovat, otevřela se Verin skrze vyřezávaný květ angrialu v kapsáři. Nebyl to zvlášť mocný angrial, ale stačilo to, a ona potřebovala každý kousek síly navíc, který jí poskytoval. Prameny, které začala splétat, se léčení vůbec nepodobaly. Hlavně duch, ale byl v tom také vzduch, voda, oheň a země, což pro ni bylo obtížnější, a dokonce i přadena ducha bylo třeba stále znovu a znovu dělit a rozmístit je s obratností, že by jí ji záviděl i tkadlec koberců. I kdyby do stanu strčila nos nějaká moudrá, s trochou štěstí by neměla vzácné nadání, aby poznala, co Verin provádí. Přesto by došlo k těžkostem, možná i s bolestnými následky, ale se vším kromě odhalení se dokázala smířit.

„Co...?“ zeptala se Beldeine ospale. Hlava by jí padala, nebýt toho, že ji Verin přidržovala, a víčka měla přivřená. „Co to...? Co se děje?“

„Nic, co by ti mohlo ublížit,“ uklidňovala ji Verin. Ta žena by následkem toho, co dělala, mohla zemřít do roka nebo do deseti, ale tkanivo samo jí neublíží. „Máš moje slovo, že tohle se dá použít i na nemluvně.“ Samozřejmě záleželo na tom, co jste s ním dělali.

Potřebovala vlákna položit na místo hezky jedno po druhém, ale mluvení jí očividně spíš pomáhalo než bránilo. A příliš dlouhé ticho by mohlo vzbudit podezření, pokud její dva strážci poslouchali. Každou chvíli mrkla na vchod do stanu. Chtěla znát několik odpovědí, o něž se nehodlala dělit, odpovědí, které by žádná z vyslýchaných nejspíš nevydala dobrovolně, i kdyby je znala. Jeden z vedlejších účinků tohoto tkaniva bylo uvolnění jazyka a otevření mysli, jak by to žádná bylina nedokázala, a ten účinek často přicházel rychle.

Verin ztišila hlas téměř do šepotu a pokračovala. „Ten al’Thorovic kluk si zřejmě myslí, že má v Bílé věži nějaké stoupenkyně. Samozřejmě tajné. Musí být.“ Dokonce ani člověk s uchem přitisknutým na stanové plátno by neslyšel, o čem se baví. „Pověz mi všechno, co o nich víš.“

„Stoupenkyně?“ zamumlala Beldeine a snažila se zamračit, ale nešlo jí to. Ošila se, i když to nebylo podrážděním, jenom se slabě zavrtěla. „Jeho? Mezi sestrami? To není možné. Kromě těch z vás, co... Jak jsi mohla, Verin? Proč jsi nebojovala?“

Verin rozčileně zasykla. Ne kvůli hloupému názoru, že snad mohla bojovat s ta’veren. Kluk si byl tak jistý. Proč? Mluvila potichu. „Nemáš nějaké podezření, Beldeine? Neslyšela jsi něco, než jsi odjela z Tar Valonu? Nějaké šeptání? Nikdo nenavrhl, že k němu máte přistupovat jinak? Pověz.“

„Nikdo. Kdo by mohl...? Nikdo by ne... Tolik jsem Kirunu obdivovala.“ V Beldeinině ospalém hlase se ozýval pocit ztráty a z očí jí vytryskly slzy, které stékaly špínou na lících. Jen díky Verin se udržela vsedě.

Verin dál kladla vlákna tkaniva a občas kontrolovala vchod. Málem se sama začínala potit. Sorileu by mohlo napadnout, že potřebuje s výslechem pomoci. Mohla by přivést některou sestru ze Slunečního paláce. Kdyby tohle zjistila kterákoliv ze sester, Verin by nejspíš čekalo utišení. „Takže jste ho měly předvést před Elaidu hezky umytého a vychovaného,“ řekla trochu hlasitěji. Ticho už trvalo příliš dlouho. Nechtěla, aby dvojice venku hlásila, že si s vězeňkyněmi šeptá.

„Nemohla jsem... mluvit... proti Galinině rozhodnutí. Vedla... z rozkazu amyrlin.“ Beldeine se znovu zavrtěla, slabě. Hlas měla zasněný, ale dostalo se do něj podráždění. Víčka se jí zachvěla. „Musel... se naučit... poslouchat! Musel! Nemělo se s ním... zacházet tak drsně. Jako... vyslýchat ho. Špatné.“

Verin si odfrkla. Špatné? Spíš hotová pohroma. Pohroma hned od začátku. Teď se ten muž díval na všechny Aes Sedai skoro jako Aeron. A co kdyby uspěly a do Tar Valonu ho dostaly? Ta’veren jako Rand al’Thor skutečně v Bílé věži? Z té představy by se i kámen zachvěl. Jakkoliv by se to nakonec vyvrbilo, pohroma jistě byla příliš mírný výraz. Cena zaplacená u Dumajských studní za to, že se tomu vyhnuly, byla příliš malá.

Začala se ptát hlasem, který bylo jasně slyšet až ven. Kladla otázky, na něž již znala odpověď, a vyhýbala se těm, na něž by odpověď byla příliš nebezpečná. Tomu, co říkala, ani Beldeininým odpovědím téměř nevěnovala pozornost. Hlavně se soustředila na své tkaní.

Během let její zájem vzbudilo mnoho věcí a ne všechny Věž bezvýhradně schvalovala. Skoro každá divoženka, která se přišla učit do Bílé věže - jak pravé divoženky, které se samy začaly učit, tak dívky, které se jenom dotýkaly pravého zdroje, protože jiskra, s níž se narodily, se rozhořela, což pro některé sestry neznamenalo žádný skutečný rozdíl - skoro každá z nich si vytvořila alespoň jeden trik, a ty triky téměř bez výjimky patřily do jedné ze dvou kategorií. Buď to byl způsob, jak poslouchat, o čem si jiní lidé povídají, nebo způsob, jak lidi donutit udělat, co chtěly.

Na první kategorii triků Věži příliš nezáleželo. Dokonce i divoženka, která sama získala dost velkou sílu, se rychle naučila, že dokud nosí bílý šat mladší novicky, nesmí se saidaru ani dotknout, pokud nad ní nestojí přijatá novicka či hotová sestra. Což odposlouchávání dost rychle omezilo. Druhá kategorie však příliš páchla zakázaným nátlakem. Ach, byl to jenom způsob, jak z táty vymámit nové šaty nebo cetky, které původně kupovat nechtěl, nebo přimět mámu, aby schválila mladé muže, s nimiž dívka utíkala, a takové věci, avšak Věž ten trik vždy vykořenila velice účinným způsobem. Mnoho dívek a žen, s nimiž během let Verin hovořila, se nedokázalo přimět vytvořit tkanivo, natož je použít, a hodně si jich ani nevzpomínalo jak. Z kousků a útržků zpola zapomenutých tkaniv tvořených necvičenými děvčaty pro velmi omezené účely si Verin znovu vytvořila věc zakázanou Věží od samotného jejího založení. Zpočátku to z její strany byla pouhá zvědavost. Zvědavost, říkala si suše, pracujíc na Beldeine, mě přiměla vlézt do nejednoho vroucího kotle. Užitek přišel později.

„Elaida ho asi chtěla držet dole v otevřených kobkách,“ prohodila nezávazně. Kobky s mřížovými stěnami byly určeny pro muže, kteří dokázali usměrňovat, stejně jako pro zasvěcence Věže, pod přísným dohledem, divoženky, které se vydávaly za Aes Sedai, a každého, kdo musel být zavřený a zároveň odříznutý od pravého zdroje. „To není příjemné místo pro Draka Znovuzrozeného. Není tam soukromí. Věříš, že je Drak Znovuzrozený, Beldeine?“ Tentokrát se odmlčela a počkala na odpověď.

„Ano.“ Znělo to jako zasyčení a Beldeine se polekaně podívala na Verin. „Ano... musí být... zavřený v bezpečí. Svět musí být... v bezpečí... před ním.“

Zajímavé. Všechny říkaly, že svět před ním musí být v bezpečí. Zajímavé bylo, že si některé myslely, že chránit potřebuje i on. U některých, které to řekly, ji to překvapilo.

Verin tkanivo, které vytvořila, připadalo jenom jako náhodná změť zářících průsvitných vláken, obtočená kolem Beldeininy hlavy. Z celé té motanice vylézala čtyři vlákna ducha. Za dvě z nich, naproti sobě, zatahala a smotek lehce povolil, propadl se dovnitř a získal náznak řádu. Beldeine prudce otevřela oči a zadívala se do prázdna.

Verin jí pevným tichým hlasem dávala příkazy. Spíš návrhy, třebaže je vyslovovala jako příkazy. Beldeine musela sama najít důvody, proč ji poslechnout. Kdyby ne, celé to by bylo jen plýtvání časem.

S posledními slovy Verin zatáhla za zbývající dvě vlákna ducha a spleť se propadla ještě víc. Tentokrát se však složila do dokonalého tvaru, vzor byl přesnější a složitější než nejjemnější krajka. Když bylo vše hotovo, zavázala je stejným způsobem, jakým začala zmenšování. Tentokrát se to celé propadlo Beldeine do hlavy. Slabě zářící vlákna se jí zanořila do hlavy a zmizela. Beldeine vyvrátila oči, zvrátila se a začala se zmítat. Verin ji držela, ale Beldeine házela hlavou ze strany na stranu a patami bušila do koberců. Brzy by jenom nejpečlivější rytí objevilo, že se něco událo, a dokonce ani to by nedokázalo objevit druh tkaniva. Verin to pečlivě ověřila, a i když to říkala sama, ji nikdo v rytí nepřekonal.

Samozřejmě to nebyl skutečný nátlak, jak ho popisovaly staré texty. Tkanivo se tvořilo bolestně pomalu, jakkoliv bylo sflikované, a byla tu ta potřeba získat důvod. Hodně pomohlo, když byl objekt citově zranitelný, ale naprosto nezbytná byla důvěra. Dokonce i kdyby někoho přistihla nepřipraveného, neprospělo by, kdyby ta osoba měla podezření. Díky tomu to nebylo prakticky k ničemu u mužů. Jen tuze málo mužů nemělo v přítomnosti Aes Sedai podezření.

Nedůvěru stranou, muži prostě byli velmi špatné objekty, naneštěstí. Nechápala proč. Většina těch holčičích tkaniv byla určena pro otce či jiné muže. Každá silná osobnost by mohla začít zpovídat své činy - nebo dokonce zapomenout, že je udělala, což vedlo k další řadě problémů - ale protože je vše v rovnováze, muži k tomu byli mnohem náchylnější. Mnohem náchylnější. Možná tu opět šlo o podezíravost. No, kdysi si jeden muž dokonce zapamatoval, že na něj bylo použito tkanivo, byť ne příkazy, které mu dala. Jaké to způsobilo potíže! Rozhodně to nehodlala znovu riskovat.

Beldeine konečně přešly křeče. Zvedla si špinavou ruku k hlavě. „Co -? Co se to stalo?“ zeptala se téměř neslyšně. „Omdlela jsem?“ Zapomnětlivost byla na tkanivu další dobrou věcí, i když se dala čekat. Koneckonců, otec si nesměl pamatovat, že ho dcera nějak přiměla koupit ty drahé šaty.

„Je tu hrozné horko,“ řekla Verin a pomohla jí se posadit. „Samotné se mi dnes zatočila hlava.“ Z únavy, ne z horka. Zvládnout tolik saidaru, zvlášť když to musela dělat čtyřikrát denně, mělo svou cenu. Angrial jen tlumil účinky, když ho přestala používat. Sama by potřebovala oporu. „Myslím, že to už stačí. Jestli omdlíváš, tak ti třeba najdou něco ne přímo na slunci.“ Ta vyhlídka Beldeine nijak nerozveselila.

Verin si začala masírovat bedra a vystrčila hlavu ze stanu. Coram a Mendan znovu přestali hrát kolíbku. Nezdálo se, že by poslouchali, ale život by na to nevsadila. Řekla jim, že s Beldeine skončila, a po chvilce dodala, že potřebuje další džbán vody, poněvadž jí ho Beldeine převrátila. Oba muži pod opálením potemněli. Určitě to řeknou moudrým, které pro Beldeine přijdou. To napomůže tomu, aby se konečně rozhodla.

Slunce mělo zapadnout až za dlouho, avšak bolest v zádech Verin prozradila, že je čas pro dnešek přestat. Ještě by jednu sestru zvládla, ale kdyby to udělala, ráno by to cítila v každém svalu. Oči jí padly na Irgain, která teď byla se ženami nosícími koše k ručním mlýnkům. Verin napadlo, jaký by asi měla život, kdyby nebyla tak zvědavá. Například by se byla provdala za Eadwina a byla by zůstala ve Far Maddingu, místo aby chodila do Bílé věže. Také by již byla dávno mrtvá, i její děti, které nikdy neměla, a vnuci také.

S povzdechem se obrátila zpátky ke Coramovi. „Až se Mendan vrátí, zašel bys říct Colindě, že bych ráda viděla Irgain Fatamed?“ Zítřejší bolest ve svalech bude malým trestem za to, jak bude Beldeine trpět kvůli vylité vodě, ale proto to neudělala, dokonce ani ze zvědavosti ne, vážně. Stále měla úkol. Musela udržet mladého Randa naživu, než přijde čas, aby zemřel.

Místnost mohla být ve skvělém paláci, až na to, že tu nebyla okna ani dveře. Oheň v krbu ze zlatého mramoru nevydával žádné teplo a plameny nepálily dřevo. Muž seděl u stolu s pozlacenými nohami na hedvábném koberci protkaném zlatými a stříbrnými nitěmi a na ozdobách jeho věku mu nijak nezáleželo. Byly důležité jen k tomu, aby udělaly dojem. Nic víc. Ne že by potřeboval víc než svou osobu, aby překonal i tu největší pýchu. Říkal si Moridin a nikdo určitě neměl větší právo říkat si Smrt.

Čas od času nedbale pohladil jednu ze dvou myslipastí, které měl na prostých hedvábných šňůrkách pověšené kolem krku. Pod jeho prsty krvavě rudý krystal cour’souvra zažhnul a v jeho nekonečných hlubinách jako by tepalo živé srdce. Skutečnou pozornost upíral na hru rozloženou na stole před sebou, třiatřicet červených a třiatřicet zelených figur bylo rozestavených na hracím povrchu třináct čtverečků na třináct. Bylo to znovu vytvořené časné stadium jedné slavné hry. Nejdůležitější kus, rybář, černobílý, stejně jako hrací povrch, stále čekal na zahajovacím místě přímo uprostřed čtverce. Ša’rah byla složitá hra dávno před válkou jediné síly. Ša’rah, čeran a no’ri, hra nyní zvaná prostě „kameny"; každá varianta měla své příznivce, kteří tvrdili, že zahrnuje všechny jemnosti života, ale Moridin vždycky dával přednost ša’rah. Byl v ní mistr. Byla mnohem složitější než čeran nebo no’ri. Prvním úkolem bylo lapit rybáře. Teprve pak hra skutečně začínala.

Vstoupil sluha, štíhlý půvabný mladík celý v bílém, neuvěřitelně pohledný, a uklonil se, když mu podával stříbrný podnos s křišťálovou číší. Usmál se, ale úsměv nedostoupil až k jeho černým očím, ve kterých nebylo víc života než v očích mrtvých. Moridin si číši vzal a sluhu poslal pryč. Vinaři této doby vyráběli několik skvělých značek. Ale Moridin se nenapil.

Jeho pozornost poutal rybář, lákal ho. Některé figury mohly postupovat různě, ale jen rybářovy atributy se měnily podle toho, kde stál. Na bílém čtverci byl slabý, ale hbitý v útoku a při útěku se dostal daleko. Na černém byl silný v útoku, ale pomalý a zranitelný. Když hráli mistři, rybář během hry mnohokrát změnil strany. Zelenočervenou cílovou čáru obklopující hrací povrch mohla ohrozit kterákoliv figura, ale jen rybář na ni mohl vstoupit. Ne že by i tam byl v bezpečí. Rybář nebyl nikdy v bezpečí. Když byl rybář váš, snažili jste se ho vmanévrovat do čtverce vaší barvy za protivníkovým koncem hrací desky. To bylo vítězství, nejsnazší způsob, ne však jediný. Když měl rybáře protivník, snažili jste se mu nedat jinou možnost, než aby musel rybáře přesunout na čtverec vaší barvy. Kdekoliv podél cílové čáry. Držet rybáře mohlo být nebezpečnější než ho pustit. V ša’rah byla k vítězství samozřejmě ještě třetí cesta, pokud jste se na ni dostali dřív, než jste se ocitli v pasti. Pak se hra vždycky zvrhla v krvavou pranici a vítězstvím bylo jen naprosté zničení nepřítele. Jednou to ze zoufalství zkusil, ale při tom pokusu neuspěl. Bolelo to.

Náhle se ho zmocnil hněv, a když uchopil pravý zdroj, před očima mu tančily černé tečky. Zmítala jím extáze hraničící s bolestí. Rukou sevřel obě myslipasti a pravý zdroj se sevřel kolem rybáře, zvedl ho do vzduchu a jen tak tak ho nerozdrtil na prach a prach nezničil. Číše se rozbila. Zatínal ruku tak, že cour’souvra málem rozmačkal. Saa byla jako černá vánice, ale zrak mu neomezovala. Rybář byl vždy zpodobňován jako muž s obvazem přes oči a jednou rukou přitisknutou k boku, jen mezi prsty mu pronikalo pár kapek krve. Důvody, stejně jako původ jména, byly ztraceny v mlhách času. To mu občas dělalo starosti, rozčilovalo ho, jaké znalosti mohly být působením kola času ztraceny, vědomosti, které potřeboval, vědomosti, na něž měl právo. Právo!

Pomalu postavil rybáře zpátky na hrací desku. Pomalu pustil cour’souvra. Nebylo třeba nic ničit. A přesto. Vztek vmžiku nahradil ledový klid. Z pořezané ruky mu kapala krev a víno, ale on si toho ani nevšiml. Možná rybář pocházel z nějakých temných pozůstatků vzpomínek Randa al’Thora, toho stínu stínů. Nezáleželo na tom. Uvědomil si, že se směje, ale nepokoušel se přestat. Na desce stál rybář a čekal, ale ve větší hře se již al’Thor pohyboval podle jeho přání. A již brzy... Bylo těžké prohrát hru, když jste hráli na obou stranách desky. Moridin se smál, až se mu po tvářích koulely slzy, ale ani si to neuvědomoval.