Drowova dcera

8. Temná panna

Probdělá noc zanechala Liriel s neustále klesajícími víčky a v popudlivé náladě. Ta se jí během dne nijak nelepšila, a to dokonce ani během hodiny o nižších sférách. Byla tam i Shakti Hunzrin, zahalená oblakem parfému, který měl překrýt nezaměnitelný pach pastvin, ale její obvykle zamračený výraz byl nahrazený drobným nadutým úšklebkem a pozorným, hodnotícím zrakem sledovala každičký Lirielin pohyb. Ta statná kněžka měla něco za lubem, o tom neměla Liriel sebemenší pochyby. Ačkoliv si z toho mladá členka rodu Baenre nedělala příliš velkou hlavu, neměla dnes na hry náladu.

A vlastně ani čas. Mistra Zeld zřejmě pojala myšlenku, že každý okamžik života nové studentky zaplní dvěma aktivitami, a pokud možno oběma na opačných stranách Akademie. Lirielin již tak vzácný volný čas byl nahrazen ještě větším množstvím přednášek, a dokonce i jídlo musela trávit ve společnosti učitelek. A taková hodina na téma spletitostí kněžského protokolu dokázala o chuť k jídlu připravit dokonce i ji. Odstrčila talíř, aniž by okusila, ačkoliv předkrm – kořenění a v páře připravovaní šneci – patřil k jejím oblíbeným pokrmům. Liriel musela doslova létat mezi sály, aby denní rozvrh stíhala, a na konci dne měla ruce obtěžkané kouzelnými svitky a množstvím moudrých knih na další kolo hodin.

Liriel však nepatřila k těm, kdo by po sobě nechal mlčky šlapat. Vstoupila tedy do soukromé studovny patřící mistře Zeld a tam s obvyklým zápalem vyjádřila svoje obavy.

Mistra Zeld beze slova seděla, dokud princezna Baenre neskončila svou lamentaci. „Matrona mistra mě požádala, abych z tebe udělala nejvyšší kněžku v rekordním čase. Mám své rozkazy,“ pronesla měkkým, avšak neméně výhružným tónem, „a ty máš zase svoje.“

Na to Liriel mohla jen těžko něco namítat, a tak se zdvihla k odchodu. Věděla, že Zeld ji podezřívá z autorství nedávných žertíků, a myslela si, že mistra se jen snaží udržet ji neustále zaměstnanou, aby na další vylomeniny neměla čas. Pokud by to byl ten případ, pak by stačilo malé připomenutí v podobě Lirielina rodového jména k tomu, aby se mistra vrátila zpět na zem. Jelikož však šlo o instrukce od samotné Matrony Triel, neexistoval způsob, jak by Liriel mohla něco změnit.

Dobře, uzavřela Liriel hořce, zatímco se obtěžkaná úkoly vracela do svého pokoje. Stanu se nejvyšší kněžkou ještě před pětačtyřicátými narozeninami, ať už z toho budou mít cokoliv. Sice umřu vyčerpáním, ale rod Baenre získá uspokojení z toho, že mě bude moct nechat spálit s jedním z těch hadích bičů v ruce!

V době, kdy se vrátila do dormitoře, již většina studentů spala. Dveře do pokoje zůstaly neporušené a zamčené, ovšem v chodbě se stále ještě vznášel slabý pach parfému a zvířecího trusu. Liriel tedy okamžitě věděla, že došlo k dalšímu zásahu do jejího soukromí.

Zasyčela vzteky, odhodila svitky a knihy na zem a sklonila se, aby si důkladně prohlédla zámek. Jeden krátký pohled odhalil příčinu potíží. Chirank ji neposlechla a nevyměnila starý zámek. Shakti pak ke vstupu stačil jen jeden z jejích starých klíčů, protože studentky neměly povoleno uzavírat dveře kouzly.

Liriel zlobří samici proklela za neschopnost, sebe za bezstarostnost a na závěr ještě knihu, která ji celou noc držela vzhůru svými starými příběhy a marnými sny. Otevřela dveře a vstoupila dovnitř prohlédnout škody.

Zámek na truhle s knihami nesl několik nových drobných škrábanců, jako kdyby se ho někdo pokoušel vylomit. Přesto zůstalo vlákno pavučiny, které Liriel z opatrnosti natáhla po straně truhly, neporušené. Shakti možná ovládala úctu budící magii, uzavřela Liriel, ale o zlodějských schopnostech se ještě potřebovala hodně naučit. V šatníku se zdálo být všechno při starém. Mladá kouzelnice se však nespokojila jen s prvním pohledem, a tak si zastínila oči a seslala kouzlo odhalující magii.

Kolem úhledné hromádky jejích cestovních oděvů náhle vyskočila bublina slabého namodralého světla. Liriel natáhla ruku a dotkla se jí; sice nic necítila, ale jakmile špička prstu prošla skrz světlo, bublina praskla, jako by byla z mýdla. Šlo o poplašné kouzlo, které se mělo spustit, kdykoliv by někdo narušil komínek šatů.

Tak o tohle Shakti šlo, uvědomila si Liriel s náznakem pobavení. Kněžka ji chtěla přistihnout, jak se plíží z Akademie. Jestli ano, potom se bude muset mnohem víc snažit!

Temná elfka čekala, dokud modré světlo kouzla nevybledlo. Nějakou chvíli to trvalo, neboť v pokoji měla velké množství kouzelných svitků a předmětů, díky kterým bylo modré světlo až bolestivě jasné. Když mohla opět bez potíží vidět, prohledala opatrně a pečlivě každý kout pokoje, jestli jí Shakti nezanechala ještě nějaké překvapení.

Konečně ho našla: skrytý ve složitých záhybech závěsu na zdi byl malý oválný drahokam. Na první pohled šlo o nezajímavý kámen bílé barvy s modrými skvrnami, Liriel však okamžitě odhalila jeho pravou podstatu. Takový drahokam mohl být opředen mnoha kouzly a často sloužil ke sledování jak vzdálených sfér, tak blízkých nepřátel. V tomhle případě šlo nepochybně o sledovací zařízení.

Liriel ho pevně sevřela v pěsti a přemýšlela, co s ním. Kouzla potřebná k aktivaci něčeho takového byla velmi náročná a Shakti Hunzrin díky tomu v jejích očích stoupla o několik stupínků výš. Když kněžku nepoháněl čirý vztek, mohla být zajímavým sokem. Možná dokonce hodným pozornosti, přemítala Liriel.

V té myšlence se skrývalo pokušení a mladá elfka mu okamžitě podlehla. Tlumené temné zachechtání uniklo z jejích rtů, to když se nápad konečně usadil. Jestliže ji Shakti chtěla přistihnout, jak se plíží z Akademie, Liriel jí to potěšení s radostí poskytne.

„Tak tedy dobře,“ pronesla nahlas. „Nechť lov vypukne.“

Ze všeho nejdřív vytvořila Liriel kolem drahokamu kouli temnoty, čímž zcela zabránila jakémukoliv sledování. To by mělo popíchnout Shaktinu zvědavost a zahájit tím hru. Poté se spěšně oblékla do cestovních šatů a vybavila se sbírkou malých zbraní a praktických kouzel. Knihu kouzel od Gromfa umístila do cestovního vaku hned nahoře. Ve chvíli, kdy byla připravená, měla v hlavě i plán, který jejímu útěku přidával pikantní příchuť tvořivé pomsty.

Přes ramena si přehodila piwafwi a vyklouzla na chodbu. Kouzelný plášť ji dokázal zneviditelnit a v měkkých, magicky posílených botách kráčela tiše jako stín. Tak rychle, jak se jen odvážila, se přesouvala k přepychovým pokojům mister Arach-Tinilith.

Jedna z učitelek, čerstvě pozdvihnutá kněžka z rodu Faen Tlabbar, se podle všeho mohla pyšnit typicky chlípnou povahou žen toho klanu. Mistra Mod’Vensis Tlabbar byla jen zřídka bez nějaké společnosti, ne když měla na dosah ruky všechny mistry a studenty jak školy kouzel, tak bojové Akademie. Podle Lirielina názoru byla právě její komnata nejlepším místem pro Shaktin sledovací drahokam.

To samozřejmě představovalo tu těžkou část. Aby posílila svoji vůli a necouvla, představovala si Liriel věci, ke kterým se podle všeho pomalu schylovalo. Její kouzlo by mělo drahokam na několik hodin skrýt, což dá Shakti dost času, aby předstoupila před mistru Zeld s obviněním a s věšteckou koulí v ruce. Scéna, která se po rozptýlení koule temnoty naskytne, by pak neměla být právě tím, co by kněžka rodu Hunzrin očekávala.

Liriel se zasněně usmála, když si představovala, jak se Shaktin výraz triumfu mění na výraz zoufalství – a paniky. Rozhodně jí nezáviděla nevyhnutelné otázky na téma, jak a proč si mohla dovolit narušovat soukromí mistry Mod’Vensis. Něco takové vyžadovalo mnohem mrštnější jazyk, než měla Shakti!

S příjemnou představou v hlavě se Liriel přikrčila a čekala. Nezvyklé ticho ze dveřmi kněžky rodu Tlabbar naznačovalo, že večerní veselení má teprve začít.

Brzy na to se chodbou k mistriným dveřím proplížil mladý a pohledný student bojovník. Liriel krátce zvážila, jestli je pravda, že ženy rodu Tlabbar připravují lektvar, který v každém muži vyvolá po požití pocit vášnivé oddanosti. Je to dobrý nápad, předpokládala Liriel, pokud člověk nemá čas nebo vlohy na klasičtější svádění. Chování mladého drowa historku podporovalo, neboť jeho spěch na schůzku s mistrou nedával příliš prostoru opatrnosti.

Muž došel až ke dveřím a vyťukal na ně složité heslo. Liriel si k sobě pevněji přitáhla piwafwi, aby lépe odstínila teplo vlastního těla. Několikrát si protáhla prsty pro lepší cit a připlížila se blíž. Se zručností, kterou se naučila od své služky – zotročené zlodějky z národa půlčíků – připevnila drahokam k lemu mužovy boty. Dveře se otevřely a ženské ruce, ozdobené přímo smrtící manikúrou a bohatstvím v drahokamech, prudce vtáhly muže dovnitř.

Liriel se širokým úsměvem na rtech spěchala zpět do svého pokoje. S použitím tenkého nože místo klasičtějších nástrojů vyměnila Shaktin zámek za svůj starý. Následně dveře zavřela a připravila si vlastní poplach: malou pyramidu pohárů na pití naskládanou hned za nimi. Samozřejmě že to nebylo stejně efektivní jako poplašné kouzlo, ale když už nic jiného, tak kdyby se někdo pokoušel dveře skutečně otevřít, přilákal by hlukem nechtěnou pozornost!

Zbývalo rozhodnout jednu věc: cíl. Liriel z vaku vytáhl knihu od Gromfa a rozevřenou ji položila na studijní stolek. S pocitem bezstarostnosti a téměř závratným přívalem svobody bodla prstem dolů, aby tím způsobem náhodně vybrala konkrétní kouzlo. Podívala se a rychle si přitiskla ruce na ústa, aby radostí nevykřikla.

Dnes večer půjde na Povrch.

Liriel vyslovila slovo moci, které probouzelo Kharza-kzadovu bránu. Proskočila skrz ni a přistála na gauči ve studovně svého učitele v kouzelnické věži rodu Xorlarrin. Kharza se tam v tuto hodinu nenacházel, ale stačilo sledovat tiché zvuky kouzelníkova pochrupování až do jeho ložnice.

Ne všichni temní elfové spali, avšak Kharza očividně patřil k těm, kteří tak činili. Jen málo drowů volilo odpočinek v podobě elfského transu, jakéhosi typu bdělé meditace, a s každým uplynulým stoletím se jejich počet snižoval. Temní elfové, čím dál neschopnější najít vnitřní mír, potřebovali k odpočinku a zapomnění skutečný spánek. To Liriel vyhovovalo, protože vystopovat někoho, kdo chrápal, bylo mnohem jednodušší než někoho, kdo jen snil.

Konečně našla ložnici a skočila na učitelovu postel. Klečící nad ním ho oběma rukama chytila za noční oděv a třesením probrala k vědomí. Kharza se s prskáním probral ze spánku a okamžitě začal šátrat po zbrani.

Liriel s ním znovu zatřásla, dokud se na ni konečně pořádně nepodíval. Panika roztála jako kus ledu v lávě a na zvrásněném obličeji se mu rozlil výraz úlevy.

„Jaký je čas?“ chtěla vědět.

Kouzelník se rozzlobil. „Když uvážíme okolnosti, nemyslíš náhodou, že to já bych se měl takhle ptát?“

Znovu s ním prudce zatřásla. „Ne, já myslím nahoře na Povrchu. Jaký čas je tam? Kdy podle Narbondelu slunce zapadá, a kdy se vrací?“

Dvojí emoce – děs a porozumění – se ve stejnou chvíli rozzářily v Kharzakzadových očích. „Ty jdeš nahoru? Ale proč?“

„Říkejme tomu lov,“ odvětila drowí elfka nenuceně. Odvalila se z postele a postavila se s rukama v bok. „Proč mi nechceš pomoct?“

Kouzelník odhodil pokrývky. „Měl bych tě okamžitě poslat zpátky do Arach-Tinilith,“ zavrčel, ale i tak si oblékl roucho a převázal si ho kolem pasu, zatímco ji následoval do studovny. Ujistil Liriel, že na Povrchu právě začíná noc, a společně nacvičili slova a gesta nutná k vytvoření příslušné brány.

„Na jedné věci však musím trvat,“ upozornil ji. „Musíš stvořit bránu tak, aby vyhledala jiné drowy na Povrchu. Země světla jsou plné nebezpečí, kterým jsi ještě nikdy nečelila. Ve společnosti ostatních drowů budeš ve větším bezpečí.“

„Vážně?“ pronesla s kousavým sarkasmem. „Nikdy dřív jsem ten pocit neměla.“

Kharza se s ní nepřel. „I tak. S odznaky rodu Baenre a tvým kouzelnickým výcvikem tě přivítá kterákoliv nájezdnická nebo kupecká skupina, která zná Menzoberranzan. Měla bys být v bezpečí.“

Liriel neochotně souhlasila. Většinu výprav podnikla sama a nestála o to, aby jí první dojem ze Zemí světla zkazila přítomnost cizinců. Nemohla se ale dočkat, až vyrazí, a tak seslala kouzlo a prošla branou.

Okamžitě se jí zmocnil vír táhnoucí ji volným pádem skrz tunel, který se dalece vymykal takovým věcem jako rychlost, čas nebo místo. Bylo to skoro jako sjíždění vody. Jen bez kamenů, hluku a nepříjemných nárazů. Bylo to děsivé, a bylo to nádherné. A skončilo to příliš brzy.

Liriel najednou zjistila, že klečí na kolenou. Točila se jí hlava, žaludek začínal litovat posledních dvou jídel a rukama se držela něčeho vlhkého a zeleného.

„Zelené kapradiny,“ zamumlala, když rostlinu poznala. „To je divné.“

Pocit nevolnosti následující magickou cestu rychle ustoupil a elfka se pomalu postavila na nohy. Zaclonila si rukou oči a pohlédla vzhůru.

Nebe! Krátký pohled skrz věšteckou misku ji nemohl připravit na rozlehlý, nekonečný baldachýn, stejně jasný jako černé safíry, které drowové milovali nade všechny drahé kameny. Zatímco hleděla vzhůru, zdálo se jí, že se něco hluboko uvnitř ní uvolnilo a rozlétlo ven.

A pak tam byla světla! To největší a nejjasnější muselo být tím, čemu Kharza říkal měsíc. Bylo kulaté a jasně bílé, sotva vykukující zpoza vzdálených kopců. Safírové nebe bylo obsypáno tisícem menších světýlek, která díky jejímu citlivému zraku nebyla jen bílá, ale světle žlutá, zlatá a jasně modrá. Jestli tohle je noc, žasla Liriel, jak moc jasné musí být nebe s blížícím se úsvitem!

A ten vzduch! Byl živý a vířil kolem ní s bujným spěchem a nesl stovky zelených vůní. Liriel rozpřáhla ruce a nastavila tvář tančícímu větru. Jen stěží odolávala pokušení odložit šaty a vystavit vrtošivému vánku celé tělo.

Zvuky, které k ní vítr přinášel, byly stejně exotické a svůdné jako vůně. Slyšela hluboké, duté volání jakéhosi neznámého ptáka na pozadí sboru stále se opakujícího skřípavého kuňkání, které znělo trochu jako Kharzovo chrápání. Plížila se skrz trsy podivně zelených kapradin ke zdroji toho kuňkavého zvuku. Za nimi se nacházelo jezírko a zvuk vydávala malá zelená stvoření sedící na širokých listech plovoucích na hladině. Vypadala trochu jako malí tlustí ještěři a Liriel několik minut spokojeně naslouchala jejich písni. Ještěři v Temných říších nezpívali.

Za jezírkem se nacházel les, rozlehlá směsice rostlin, které připomínaly háje obřích hub, jež tu a tam rostly v Temných říších. Tenhle však nebyl tvořen houbami, ale vysokými zelenými rostlinami. Podobné viděla v knize na hrubé kresbě ilustrující příběh s názvem „Strom Yggsdrasil“. Tyhle rostliny tedy musely být stromy.

Liriel jezírko rychle obešla, aby si mohla jeden ze stromů lépe prohlédnout. Prsty hladila jeho hrubý povrch, pak utrhla jeden z listů a rozdrtila ho mezi prsty, aby mohla cítit jeho vůni.

Všechno zde bylo zelené, jasné a v zářícím světle vycházejícího měsíce živé. Na něco takového ji vize ve věštecké misce nedokázala plně připravit. Zelená byla nejvzácnější barvou Temných říší a zde jí bylo tolik variant, že to jediné slovo nedokázalo pokrýt všechny odstíny a nuance. Liriel se zatoulala hlouběji do háje, dotýkala se tu toho, a tu zase onoho stromu, a zkoumala vůně, povrch a barvu lesa. Pak se s tichým výkřikem nadšení sehnula, aby zdvihla známý předmět.

Byl to žalud, často používaný symbol v její nové knize. Postavila se a prozkoumala listy stromu přímo nad ním. Ano, tvar byl správný. Tohle tedy musel být dub, strom tak často zmiňovaný v runové magii starých Rusů.

Liriel se náhle rozhodla a bez přemýšlení vyšplhala, co nejvýše do jeho koruny to šlo. Našla si pohodlné sedátko a rozhlédla se po jezírku pod sebou a kopcích v dálce. Tenhle strom byl úžasná věc. Konečně dokázala pochopit, proč runová magie používá k léčení právě dub. Strom měl v sobě velikost a tajemno, které v rostlinách Temných říší nikdy nepoznala, dokonce ani v největších divokých houbách. Vzpomněla si na houbovce, vzácný, rozumný národ podobný houbám a vyšší než drowové, a přemýšlela, jaká stromová stvoření mohou žít v tomhle zázračném lese.

Vtom jí vítr přinesl pach hořícího dřeva doprovázený bohatou vůní pečícího se masa. Liriel skoro zapomněla, jak Kharza-kzad trval na tom, že brána ji musí přivést blízko drowího tábora. Kouř, předpokládala, pocházel právě z takového místa.

Věděla, že by se měla ukázat dřív, než její přítomnost sami zaregistrují a zahájí útok. Na druhou stranu kouř nezaručoval, že jde o příslušníky jejího lidu. Drowové jedli maso stejně často syrové jako vařené nebo jinak upravené. Myšlenka, že by náhle vpadla mezi lidi, a nebo ještě hůř povrchové elfy, se jí nezamlouvala.

Vtom se ozvala hudba a Liriel ihned věděla, že brána zafungovala, přesně jak měla. Melodie měla známý nezemský a trochu strašidelný tón a složité vrstvy rytmů. Jasný stříbřitý zvuk píšťaly pro ni byl nový, ovšem styl byl nezaměnitelně drowí.

Liriel sešplhala z bidýlka a prodírala se příliš zelenými rostlinami za zvukem. Zastavila se až na kraji malé mýtiny – otevřeného místa uprostřed lesa – a zahleděla se na shromáždění před sebou.

Dvacet vyskakujících a vířících temných elfek tančilo kolem jasně planoucího ohně. Čtyři další se držely mimo kruh a hrály na stříbrné píšťaly a malé bubínky. Všechny ženy byly bez výjimky vysoké a svaly na odhalených údech měly pevné, dlouhé a silné. Každá měla dlouhé, stříbřité vlasy, které zdánlivě dokázaly uvěznit odlesky ohně. Až na výraznou výšku vypadaly všechny ženy stejně jako drowí elfky, které znala z Menzoberranzanu – štíhlé, elegantní a bolestivě krásné. A stejně jako ony se příliš nestaraly o cudnost, neboť na sobě měly jen skromné pavučinové řízy, které jim vířily kolem nohou jako závan dýmu.

Nejvyšší ze žen se odpojila od skupiny. S úsměvem se zastavila přímo proti Lirielině skrýši a natáhla k ní ve vstřícně vítajícím gestu ruce.

„Připoj se k nám, sestřičko,“ zvolala drowím jazykem.

Jen těchto pár slov a pak se temná elfka vrátila zpět k extatickému tanci. Liriel, připravená k spěšnému ústupu, se zarazila a zvažovala pozvání. Kdyby s ní podivná žena chtěla mluvit, dělala by si Liriel mnohem větší starosti. Tyhle elfky ale chtěly jen tančit. Po několika okamžicích zuřivé vnitřní debaty se nakonec rozhodla připojit k měsícem ozářené zábavě.

Rychle se zbavila drátěné košile a zbraní. Ozbrojený tanec byl v drowí společnosti nejen považován za nezdvořilý, ale byl i nebezpečný. Jediný nůž mohl uprostřed zástupu vyskakujících a vířících drowů napáchat značné škody a zbraně tak byly podle zákona a zvyku ponechány mimo kruh tanečníků. Tanec měl ve společnosti temných elfů asi nejblíže k tomu, co bylo jinde nazýváno čestným příměřím, Liriel se tedy těchto cizinek neobávala ani zdaleka tolik, jak by za jiných okolností mohla. A ačkoliv své zbraně odložila, magii si nadále nesla s sebou. Bude v dostatečném bezpečí.

Oděná jen v tunice a kamaších skočila Liriel do kruhu písní a ohně. Ostatní elfky jí okamžitě uvolnily místo a ona se snadno sžila se vzorci tance.

Měsíc pomalu stoupal na nebe a vrhal dlouhé stíny na ohněm osvětlenou mýtinu. Konečně hudba utichla a temné elfky naposledy zavírily. Vysoká žena, která Liriel na začátku pozvala, předstoupila k ní a klesla na jedno koleno – tohle gesto v Menzoberranzanu znamenalo, že se vzdává. Protože však byla Liriel sama a tahle silně vypadající žena byla obklopená asi dvaceti dalšími, pochopila to dívka z rodu Baenre jako nabídku míru. Odpověděla podobným gestem: obě ruce natažené dlaněmi vzhůru, aby bylo vidět, že nedrží žádnou zbraň.

Vysoká žena se postavila a usmála se. „Jmenuji se Ysolde Veladorn. Tohle jsou mé přítelkyně a kolegyně kněžky. Jsi u našeho ohně vítána tak dlouho, jak jen budeš chtít. Odkud, smím-li se zeptat, přicházíš?“

Tohle bylo na kněžku podivné chování, avšak Liriel se na to nechtělo poukazovat. „Já jsem Liriel z rodu Baenre, Prvního rodu Menzoberranzanu,“ řekla.

Takové prohlášení bylo většinou přijato se směsicí strachu a úcty. Na Ysoldině tváři se však překvapivě objevil jiný výraz – že by soucit? „Přicházíš z daleka,“ pronesla. „Posedíš chvíli s námi a přijmeš naše jídlo?“

Liriel mrkla k ohništi. Jedna z temných elfek se chopila harfy – nástroje v Temných říších velmi vzácného – a začala tiše hrát. Ostatní ženy se procházely kolem, nenuceně se smály a podávaly si kusy pečeného masa. Společnost dýchala přátelskou a uvolněnou atmosférou, která Liriel připadala divná a zvláštně přitažlivá zároveň.

„Zůstanu,“ souhlasila, ale vzápětí dodala, „za jídlo samozřejmě zaplatím.“

Ysolde se usmála a zavrtěla hlavou. „To není nutné. Na počest naší bohyně se s pocestnými dělíme o vše, co máme.“

„Takový zvyk mi není známý,“ zajímala se Liriel, zatímco následovala vysokou elfku k ohni. „Ale je pravda, že jsem v Akademii sotva začala.“

Jedna ze žen, Ysoldina menší a štíhlejší verze, náhle zdvihla hlavu od jídla. „Snad na Arach-Tinilith?“

Liriel přikývla a přijala jehlici s napíchaným masem a houbami. „Vy ji znáte?“

Elfky si vyměnily pohledy. „Slyšely jsme příběhy o Menzoberranzanu,“ odpověděla opatrně jedna z nich. Liriel nabyla dojmu, že by se jí rády začaly vyptávat, avšak Ysolde je tichým, uklidňujícím pohledem umlčela.

„Děkujeme, že jsi se připojila k našemu rituálu,“ pronesla vysoká žena. „Mít mezi sebou cizince představuje obzvláštní oběť bohyni.“

Strach stáhl Liriel hrdlo a málem se zakuckala hned prvním soustem. Okamžitě následovalo ohromení, které během chvilky uvolnilo místo zuřivosti. Odhodila jídlo na zem a vymrštila se na nohy. „Možná nejsem jedna z vás, ale nikdo by si netroufl obětovat Lloth jednu ze žen rodu Baenre!“ zavrčela. „Obřadní dýka pozdvihnutá proti mně by se obrátila proti vám!“

Naskytl se jí pohled na zástup pokleslých čelistí a otevřených úst. Pak se k Lirielině údivu začala stříbrovlasá žena smát.

Ysolde se postavila a položila ruku na dívčino rameno. „My neuctíváme Pavoučí královnu. Naší bohyní je Eilistraee, Temná panna, patronka písní a šermu. Tanec, ke kterému ses připojila, byl rituálem na její počest!“

Tentokrát byla s otevřením úst na řadě Liriel. Menzoberranzanské rituály obvykle zahrnovaly nějaký druh oběti. Pronášely se modlitby na počest Lloth a čas od času došlo i na zpěvy hymnů, ale tanec byl výhradně součástí společenských událostí. Představa, že by tanec mohl být pokládán za součást uctívání, byla naprosto udivující. Ještě větší šok pak přišel, když si uvědomila, že by někteří drowové mohli uctívat jinou bohyni než Lloth. To ovšem Liriel přivádělo k nejzákladnější a jednoznačně nejznepokojivější otázce ze všech: ona také existuje jiná bohyně?

Než mohla Ysolde pokračovat, přinesl k nim vítr zpoza vzdálených kopců zvuk jiného hudebního nástroje. Tentokrát šlo o dechový nástroj, ale s hlubokým a mocným hlasem, který Liriel ještě nikdy dřív neslyšela. Elfky okamžitě zmlkly a zaposlouchaly se.

„Co se děje?“ zajímala se Liriel.

„Eilistraeein lovecký roh,“ odpověděla vysoká kněžka. Promluvila tlumeným hlasem a ve tváři měla pozorně ostražitý výraz. Roh se ozval znovu, tentokrát vydal jednoduchou, krátkou melodii.

Shromáždění temných elfek náhle ovládla horečná činnost. Ženy ze sebe začaly shazovat průsvitné řízy a místo nich si natahovaly nohavice, boty, tuniky a pláště s kápěmi sahajícími hluboko do čela. Připjaly si zbraně: meče stejně umně zpracované a ostře broušené jako ty, které byla Liriel zvyklá vídat v Menzoberranzanu, dlouhé luky mnohonásobně větší než malé kuše, kterými drowové z Temných říší stříleli otrávené šipky, a stříbrnými hroty zakončené šípy délky Lirieliny paže. Jedna z elfek uhasila oheň; další sbalila odhozené řízy. Ze všech očí vyzařovala během příprav k boji dychtivost.

Jejich vzrušení bylo nakažlivé a Liriel je sledovala se směsicí zvědavosti a závisti. Tyhle divné temné elfky se tu pod otevřeným nebem připravovaly na nějaké velké dobrodružství.

„Co se děje? O co tu jde?“

„Lovecký roh. To je signál, že někdo poblíž potřebuje naši pomoc,“ odpověděla Ysolde. Na okamžik se během připínání toulce se šípy odmlčela, pak se však opět zaměřila na mladou dívku. „Chystá se bitva. Jestliže se k nám toužíš přidat, uvítáme další čepel.“

Liriel to na okamžik svádělo. Tyhle nezvyklé elfky ji zaujaly a také pocítila volání lovu. Nepředstavoval by však lov s těmihle stříbrovlasými ženami na výzvu oné Eilistraee urážku Lloth? Pokud by se Pavoučí královně znelíbila, tak ať už je Baenre, nebo ne, nebylo by pro ni v Menzoberranzanu místo.

Ysolde si odpověď v dívčině váhání našla sama a věnovala jí chápavý úsměv. „Možná je to takhle nejlepší. Stále ještě nechápeš, co děláme nebo proti jakému nepříteli se chystáme bojovat. Pamatuj si ale, že na Povrchu máš své právoplatné místo. Kdykoliv se k nám můžeš připojit a žít s námi pod sluncem a tančit v měsíčním světle.“

A pak byly temné elfky pryč. Rozplynuly se mezi stromy se stejnou elegancí jako hlídky v Temných říších.

Liriel zůstala sama. Dlouhou chvíli stála, zhluboka dýchala chladivý noční vzduch a nechala vítr, aby konejšil její rozpálené tělo. Možná že se sem vrátí, ale jen aby pozorovala a učila se. Jakkoliv byly podivné kněžky fascinující, Liriel nebyla připravená zřeknout se své bohyně, a ani by se tu s nimi nemohla na téhle vzdálené lesní mýtině usadit. Pokud by kdy měla vyrazit na Povrch na delší dobu, bylo by to kvůli nějakému velkému dobrodružství.

Ta myšlenka se jí v hlavě objevila zničehonic a byla stejně přitažlivá jako nereálná. Liriel ji spěšně odvrhla. Raději posbírala věci a připravila se na cestu zpět do Menzoberranzanu.

Návrat do kouzelnické věže rodu Xorlarrin bude náročnější než cesta, která ji přivedla sem. Použité kouzlo, jakkoliv bylo mocné, totiž fungovalo jen jedním směrem. Při zpáteční cestě bude možná muset použít sérii několika bran. Magické cestování Temnými říšemi bylo nespolehlivé. Mohla za to místa silného magického záření – jako například sloj, kde měla Zz’Pzora své doupě – která narušovala kouzla a mohla cestovatele značně vychýlit ze směru.

Liriel otevřela knihu kouzel na první stránce. První kouzlo mělo podle Kharzových slov umístit portál někde v komplexu otevřených jeskyní poblíž Strže mrtvého draka, tedy nějakých šest nebo sedm dní cesty od Menzoberranzanu a blízko bludiště jeskyní vedoucích na Povrch. Takové místo bylo snadné magicky dosáhnout, neboť nabízelo hodně otevřeného prostoru a žádné záření. Odtamtud by mohla najít místo druhé brány, která ji dopraví na okraj města. Poslední kouzlo bylo nejnáročnější a obsahovalo past pro všechny, kteří by chtěli do Kharza-kzadovy věže vstoupit bez jeho dovolení.

Rychle pronesla slova prvního kouzla a vzápětí ji obklopilo známé objetí temnoty. Liriel se rozhlédla po Temných říších a uklidňující známosti jejich chodeb a jeskyň. Byla zpátky doma.

Někde před ní se z rozlehlé jeskyně ozval vysoký děsivý skřek, odrážející se od stěn. Okamžitě se k němu přidal sbor podobně vzrušených chvějivých zvolání. S rukou na jílci krátkého meče se otočila a viděla, jak k ní míří dvě úzké štěrbiny jasného světla. Výmluvný odstín fialové – barvy zářících ametystů – mohl znamenat jedinou věc: dragazhar.

Liriel sebou praštila na zem a odvalila se stranou. Velký tvor se kolem ní prohnal tak blízko, že cítila závan vzduchu. Její oči, stále ještě přizpůsobené jasnému světlu půlnočního nebe, opět sklouzly do infračerveného vidění. Dragazhar, nebo také noční lovec, létal na podobných sametových křídlech jako obří netopýr. Jinak se stvoření mohlo pyšnit podobně protaženou hlavou jako krysa, dlouhým hladkým ocasem, zakončeným ostrým trojúhelníkovitým bodcem, a dlouhýma ušima připomínajícíma dračí rohy. S rozpětím dosahujícím sedmi stop byl noční lovec jedním z nejnebezpečnější netopýrů Temných říší. Přikrčená Liriel si nachystala několik vrhacích nožů až dosud ukrytých na těle a připravila se na další tvorův průlet.

Očekávaný útok nepřišel, místo toho se ozval zvuk bitvy – opakované duté bušení a výkřiky kroužících netopýrů. Deset dragazharů, odhadla z rozléhajících se skřeků, plná lovecká smečka. Málokdy zaútočili na cokoliv většího než drobná zvířata, ale ať tentokrát napadli cokoliv, zuřivě se to bránilo.

A jestli si Liriel dokázala něco užít, pak to byl dobrý boj. Se zbraněmi v rukou se pomalu přesouvala dolů tunelem.

Za rohem ji přivítalo slabé fialové světlo vydávané světélkujícími houbami. Jeho intenzita však s každým krokem sílila, dokud chodba nebyla téměř stejně jasná jako půlnoční nebe, které nechala za zády. Zároveň se světlem sílily i zvuky bitvy, mocné, tupé údery zatím ještě neviditelné zbraně vyvolávaly ze strany obřích netopýrů skřeky bolesti a zuřivosti.

Tohle bude dobrá podívaná, pomyslela si Liriel, zatímco se kradla k dalšímu ohybu.

Pak vstoupila do jeskyně. Ze země i ze stropu vystupovala černá kamenná kopí, která se tu a tam setkávala jako zuby v odhalené čelisti. Několik dragazharů kroužilo vzduchem a s udivující zručností se proplétalo mezi krápníky. Ani jediný z nich nebyl nepoznamenaný bitvou. Většina z nich si nesla dlouhé krvavé rány, jeden ztratil ocas a další se s ochable visícím křídlem bezmocně plácal na zemi. Jejich protivník však stále zůstával mimo dohled.

Přikrčila se za kamennou formaci a opatrně zpoza ní vyhlédla. To, co spatřila, bylo překvapivější než cokoliv, co jí dnešní noc stihla ukázat.

Zkázu nočních lovců představovala jedna postava a nic víc: osamocený lidský muž.