Drowova dcera

25. Dračí poklad

V jeskyni pohřbené hluboko pod ulicemi Přístavu Lebek rázoval Henge sem a tam komnatou, kde ležel mrtvolně ztuhlý Nisstyre. Kouzelníkův stav se sice zlepšil, ale od noci, kdy byl záhadně sražen, šlo jen o drobný pokrok. Od té doby na něj Henge neochotně dohlížel.

Nebyl však jediný, kdo tak činil. Čas od času kněz vycítil zneklidňující zlovolnou přítomnost a krutý hlad skrývající se za rubínem v Nisstyreho čele. Někdo použil tenhle kámen, aby sáhl do mysli jeho kapitána, a srazil ho k zemi. Kdyby se mu to povedlo čistě a rázně, byl by mu Henge vděčný; tohle neustále dohlížení ale začínalo být nesnesitelné. Lodě Dračího pokladu byly naložené a připravené k vyplutí k dálnému jihu, ovšem jen tajnůstkářský Nisstyre znal totožnost tamního kontaktu. Nezbývalo tedy než čekat a temní elfové neprosluli zrovna trpělivostí.

Dveře do Nisstyreho komnaty se rozlétly dokořán a dovnitř vstoupil vysoký drow. Henge zaznamenal jeho tetovanou tvář, pásku přes oko a nafialovělou jizvu na hrdle.

„A, Gorlist se uráčil dorazit. Vidím, že regenerační kroužek odvedl svoji práci. Zranění se ti hezky hojí.“

Mladší drow se zaškaredil. „Ale ne bez jizev!“

„Jistě, poslední dobou sis jich pořídil pěknou sbírku,“ všiml si Henge, „ovšem podle polohy té na krku bych řekl, že jsi měl štěstí, že jsi vyváznul tak lehce. Předpokládám, že ta děvka pořád ještě žije.“

Gorlist se rozhodl knězovy posměšky ignorovat. Sebral z nočního stolku Nisstyreho cestovní vak, zalovil v něm a vytáhl karmínovou lahvičku ve tvaru plamene svíčky. „Dej mu tohle. Ti dotěrní drowové z Promenády se vyptávají v Přístavu Lebek. Jestli nastanou potíže, budeme potřebovat kouzelníka.“

Kněz se zalekl. „Tenhle lektvar spíš zabije, než vyléčí! Právě ty bys to měl vědět ze všech nejlíp.“

„Přežil jsem. A on by mohl taky. Jestli zemře, nebudeš se muset bát krevního pouta nebo trestu,“ uhodl Gorlist skutečný motiv knězova váhání. „Nisstyre je můj zploditel a tudíž mám právo nařídit léčbu. Tím se z toho stává moje zodpovědnost.“

Henge pokrčil rameny a odzátkoval lavičku. Skutečně již byl nejvyšší čas, aby se Nisstyre opět připojil k Dračímu pokladu, a jeho bolestí naplněná cesta k vědomí by mohla být uspokojivým představením. A pokud by něco z léčivé agónie proniklo skrz rubín i k neviditelnému pozorovateli, tím lépe.

Ve strážnicích, zbrojnicích Promenádního chrámu i skrytých místech Přístavu Lebek se uctívači Eilistraee připravovali na boj. Jejich síla nejprve Liriel nijak neohromila. Chrámoví strážci – podivná sbírka temných elfu, lidí, trpaslíků a půlčíků, kteří si říkali Ochránci písně – nečítali ani šedesát mužů. V Menzoberranzanu měla většina menších šlechtických rodů k dispozici několikanásobně větší sílu, podpořenou ještě magií kouzelníků a nejvyšších kněžek. Samozřejmě že každá kněžka Temné panny uměla zacházet s mečem, ale tihle takzvaní Vyvolení Eilistraee neměli žádné otroky, které by mohli poslat v první linii, ničivé kouzelnické zbraně a téměř žádná útočná kněžská kouzla. Vyvolení tedy věřili své bohyni, zručnosti v ovládání zbraní a jeden druhému. Podle Lirielina názoru to byl nejlepší recept na neúspěch.

Během pozorování příprav však porozuměla, jaká síla tu vlastně pracuje. Každá osoba v chrámu byla Qilué naprosto oddaná a upnutá k očekávanému cíli. Ani trocha energie nebyla vyplýtvána na intriky, nikdo se nezajímal o vylepšení vlastního postavení a vlivu. Každý měl svoji úlohu a se zrakem upřeným k vyššímu cíli se jí poctivě věnoval.

Pro Liriel to představovalo prozření. Konečně začínala chápat povahu spojenectví s Fjodorem. Od prvního setkání k sobě byli, přes nesčetné neshody, přitahováni spřízněností ducha. Ta věc, kterou Fjodor nazýval přátelstvím, byla neskutečně paradoxní: oba dávali, a nikdo nebyl ochuzen. Právě naopak, přátelé společně vydali za víc, než byl prostý součet jich obou. To představovalo políček do tváře všemu, co se kdy Liriel naučila nebo zažila, ale konečně si uvědomila pravdu. Daleko za obzorem její mysli začala během pozorování společných příprav Vyvolených povstávat myšlenka, že by mohlo existovat něco podobného přátelství, jenom v mnohem větším měřítku. Mladá elfka pro to neznala správná slova, avšak říkala si, že takové zjištění je součástí její cesty a může se projevit na runě, která každým uplynulým dnem nabírala konkrétnější podobu.

Mezitím se na chystanou bitvu připravovala po svém. V chrámu byla malá knihovna se svitky a knihami kouzel a mladá kouzelnice se rozhodla zapamatovat si ta z nich, která by mohla být užitečná. Také věnovala čas studiu knihy o runové magii, kde hledala způsob, jak přizpůsobit kouzlo, jímž chtěla uzavřít magii Temných říší do Poutníkova amuletu.

Po několika dnech horečných příprav svolal Elkantar, drowí druh Qilué a velitel Ochránců, setkání v poradním sále. Nejprve promluvili špehové, kteří v Přístavu Lebek sbírali informace o činnosti Dračího pokladu.

„Nisstyre nebyl viděn ode dne, kdy jeho družina vstoupila do přístavu. Říká se, že je nemocný a zdržuje se v kupecké pevnosti,“ informoval drowí voják.

„To by vysvětlovalo moje zprávy,“ dodal statný a dobře ozbrojený půlčík. „Dračí poklad drží v docích dvě lodě, které jsou už několik dní připravené vyrazit. Vypadá to, jako kdyby na něco čekaly.“

„Nebo na někoho,“ vložil se do hovoru zachmuřený člověk. „Nisstyreho poručík, tetovaný drow jménem Gorlist, byl viděn, jak dnes vstupuje do Přístavu Lebek. Několikrát Nisstyreho během cest zastupoval, a tak mohou kdykoliv vyrazit.“

Liriel s Fjodorem si vyměnili zoufalé pohledy. „Ale ty jsi ho přece zabila!“ protestoval Rašemenec.

„No, očividně se to nepodařilo,“ odpověděla Liriel a bezradně rozhodila ruce.

„Máme i větší potíže,“ prohlásil tenký dívčí hlásek. To se ozvala Iljrene, drobná a jemná kněžka. V elegantních šatech a se stříbrnými prstýnky vlasů vypadala temná elfka jako ten nejnepravděpodobnější vojevůdce. Přesto si jediným slovem dokázala zjednat pozornost přítomných. „Máme potvrzené zprávy, že mezi kupci Dračího pokladu je hlubinný drak v drowí podobě.“

Okamžitě vypuklo zděšené mumlání. „Na boj s takovým nepřítelem nemáme dost sil. Jak se máme postavit drakovi?“ řekl Elkantar zničeně.

Zničehonic si Liriel vzpomněla na slib, který přednedávnem dala, aniž by ho tehdy brala vážně. S vychytralým úsměvem na rtech se obrátila k veliteli. „Dejte mi dvě hodiny a já vám ukážu jak! Fjodore, budu potřebovat knihu kouzel, kterou jsi pro mě nesl, a Qilué, dostanu svolení k přístupu do chrámového skladu složek kouzel? Potřebovala bych pozměnit stávající kouzlo k vytvoření nové brány. A jestli má někdo svitek poselství, tak ještě lépe. To mi ušetří cestu zpět do Temných říší.“

„Do Temných říší?“ Nejvyšší kněžka se nahnula blíž a upřela na Liriel pronikavý pohled. „Myslím, že tohle bys měla vysvětlit.“

Dívka se při pohledu na elfcin starostlivý výraz usmála. „Jak lépe bojovat s drakem,“ řekla mazaně, „než dalším drakem?“

Přístav Lebek byl obchodní křižovatka, které v zemích pod sluncem nebylo rovno. Tam, v jeskyni hluboko pod přístavem a ulicemi Hlubiny – dokonce i pod úrovní mořského dna – se setkávali kupci tuctů ras a uzavírali obchody. Žádná rasa, ať už byla jakkoliv mocná nebo lakotná, neměla zakázaný přístup a žádné zboží nebylo považováno za ilegální nebo amorální. Pravidla „bezpečného útočiště“ umožňovala obchod i mezi nepřáteli, ale intriky a drobné šarvátky přesto byly na denním pořádku. Jen málo obyvatel Přístavu Lebek se staralo o záležitosti druhých. V případě nebezpečnějších ras – jako třeba zřících, illithidů a drowů – se všichni více než ochotně dívali jinam. A jestli se dvě drowí ženy – z nichž jedna měla nachovou kůži, nos jako knoflík a kulaté, jakoby hadí oči – hodlaly zúčastnit hospodské pitky, tak se nikdo neodvážil nic namítat.

„Zpomal, Zip,“ nabádala ji společnice a zachytila fialové zápěstí, ještě když byl pohár daleko od cíle. Nachová „drowí elfka“ do sebe stihla obrátit tolik vína, že by to položilo regiment trpaslíků, a Liriel nijak netoužila po tom vypustit do Přístavu Lebek opilého draka.

Zz’Pzora se načepýřila, ovšem jiskra v jejích očích ani trochu nepohasla. Saň v drowí podobě si ve víru města užívala jako nikdy. Oblečená do nádherných šatů a šperků vypůjčených od Iljrene a zásobovaná dostatečným množstvím mincí, které jí zajišťovaly stálý přísun ohromujícího množství různých druhů opojných nápojů, mohla svobodně chodit mezi příslušníky ras, kteří by před ní v Temných říších buď utekli, nebo by se ji rovnou snažili zabít. Přetvořená podivnou magií Temných říší a prokletá dvěma hlavami s rozdílnými osobnostmi prožila většinu života ve vynucené izolaci. Když do její sloje dorazila Lirielina zpráva, chopila se přelétavá levá hlava šance setkat se s jinými rasami a užít si dobrodružství i trochu toho hýření, zatímco praktičtější pravá hlava se zaměřila na slíbený podíl z pokladu jiného draka. Během hodin, které uplynuly od jejího vynoření se z Lirielina portálu v Promenádním chrámu, promlouvaly její dva hlasy jako jeden. Zz’Pzora přinášela i v drowí podobě, kde měla jenom jednu hlavu, poselství o jedinečném spojení myslí a cílů.

V téhle chvíli se spolu se svou drowí přítelkyní rozvalovala na pivem potřísněné pohovce v hostinci U Šklebícího se chrliče. Nálevna byla věrná svému jménu a na každém trámu a překladu seděla některá z ošklivých okřídlených soch. Liriel měla podezření, že kterákoliv z nich mohla kdykoliv vzlétnout, což by vzhledem k okolní společnosti bylo snad i lepší. Hostinec se doslova hemžil hrubě se chovajícími temnými elfy: poddanými, bývalými vojáky a vůbec sebrankou všeho druhu.

Zz’Pzora pokynula pohárem k několika drowům stojícím poblíž krbu. „To je on. Ten, kterému říkají Pharx. Podívej se mu do očí.“

Liriel zamžourala. Mužovy oči byly stejně rudé jako u většiny drowů, ale když mu do nich zasvítil oheň, daly se na okamžik spatřit svislé zorničky. „Dobře, to bude on. Co teď?“

Saň v drowím těle odpověděla dravčím úsměvem. „Teď se s tím pánem seznámím.“ Odhodila nedopitý pohár za sebe a postavila se na nohy.

Liriel ji chytila za ruku. „Vezmi si tenhle drahokam. Jestli se dostaneš do jeho pevnosti, tak ho tam nech.“

„Neboj se, já si poradím,“ řekla Zz’Pzora šibalským tónem. „Kde jinde bychom našli místo – a soukromí – k návratu do našich skutečných podob? Purpurová, nebo ne, pořád jsem nejlepší úlovek ve městě! Čekat na mě nemusíš.“ Zz’Pzora si uhladila záhyby po straně roucha a protáhla se sálem.

A skutečně, „drow“ zvaný Pharx se zdál být jejími neomalenými návrhy nadšený. Během pár chvil spolu vyklouzli jedněmi z dveří lemujících zadní stěnu Šklebícího se chrliče. Liriel zůstala sedět, aby si prohlédla temné elfy, kteří byli s Pharxem, a prostudovala si jejich počet a výzbroj. Když byla přesvědčená, že se víc nedozví, vrátila se do chrámu a ke studiu bojových kouzel.

Mnohem později téhož dne podala vyšňořená a spokojená Zz’Pzora hlášení na shromáždění Vyvolených. „Ze Šklebícího se chrliče vede tajný tunel přímo do Pharxova doupěte. Je malý, sotva dost široký pro plazícího se elfa, ovšem dostatečně pohodlný pro hlubinného draka v hadí podobě. Pharx má opravdu nádherný domov. Provedl mě jeskyněmi.“ Zz’Pzora se usmála a prohlížela si nehty. „Už je to dlouho, kdy měl společnost jiného draka.“

„Detaily vašeho setkání, jakkoliv jsou jistě zajímavé, budeme muset odložit na jindy,“ řekla Iljrene holčičím hláskem. Vojevůdkyně rozvinula na stole roli pergamenu a strčila dračí elfce do ruky psací brk. „Kresli.“

Dokonce ani draci nemohli odolat síle skryté v Iljreniných zpěvavých příkazech; Zz’Pzora bez námitek uposlechla. Síť jeskyní, kterou nakreslila, byla úctyhodná. Na východ od Pharxova doupěte byla řada tunelů vedoucích do tří hlavních komor. Nejhlubší a nejlépe chráněnou byla rozlehlá jeskyně s poklady, které Pharx za dlouhá století nastřádal, a jako přídavek měl i kosti rádoby zlodějů, kteří se mu snažili trochu odlehčit. Nad pokladem byly dvě menší jeskyně, které sloužily kupcům jako obytné prostory a skladiště. Z nich mířily ven další dva tunely; jeden nahoru k dokům a druhý, sloužící jako úniková cesta, se táhl do ještě hlubších jeskyní.

Iljrene kresbu nějakou dobu studovala. „Vyšleme dvě hlídky, aby napadly naložené lodě. To vyláká jejich bojovníky nahoru. Až bude cesta volná, otevře Liriel portál vedoucí do jeskyně s pokladem, najde kouzelníka a střetne se s ním.“

„Neměla by jít sama,“ namítl Fjodor. „Co když nějaké stráže zůstanou dole?“

„To je nepravděpodobné. Nisstyreho lidé nemají sebemenší důvod myslet si, že známe polohu jejich pevnosti,“ odůvodňovala Iljrene své rozhodnutí. „V útoku na lodě nebudou čekat další úskok. Kromě nákladu tam jsou i otroci a moc dobře vědí, že to samo o sobě stačí ke vzbuzení hněvu Temné panny.“

„A proč by měli umísťovat stráže dovnitř, když tam mají draka?“ dodal Elkantar, který se nakláněl přes rameno vojevůdkyně a rovněž studoval kresbu.

„Přesně tak,“ souhlasila Iljrene. „Což nás přivádí k dalšímu úkolu. Zz’Pzoro, ty se postaráš, aby Pharx neopustil doupě. Zaměstnej ho bojem, nebo čímkoliv budeš chtít, dokud nebude cesta volná a nedorazí naše jednotky.“

Dračí elfka se s neskrývanou závistí zahleděla na vojevůdkyni oděnou v nádherném, stříbřitém rouchu. „Půjč mi tyhle šaty a jsme dohodnuté, děvenko.“

„Souhlasím. Liriel, jsi připravená postavit se Nisstyremu?“

Mladá kouzelnice se chmurně usmála. „Byla bych šťastnější, kdybych měla amulet, přesto jsem tak připravená, jak jen můžu být. Nechala jsi drahokam u Pharxova pokladu, Zip?“

„Ano, ale málem mě to zničilo,“ zabručel hlas pravé hlavy, který se na okamžik vynořil na povrch, abych oplakal ztrátu pokladu. „Černý safír!“

„A jaký úkol máte pro mě?“ zeptal se Fjodor. Mladý válečník strávil poslední dny stranou od ostatních a netrpělivě sledoval přípravy. To, co viděl, ho velmi uklidnilo, neboť zaujetí velitelů mu připomnělo rašemenské tesáky – rozvážné velitele, kteří bránili svoji malou zemi proti mnohem silnějším nepřátelům. Přesto si nebyl jistý svým místem uprostřed toho všeho.

Elkantar zavrtěl hlavou. „Tvůj meč by se nám jistě hodil, příteli, avšak nejlepší bude, když zůstaneš v chrámu a daleko od bitvy. Rozpoznáš snad při případném záchvatu bojového šílenství jednoho drowa od druhého?“

Na to neměl Rašemenec co namítnout. Přesto mu během dalšího probírání jednotlivých fází útoku hořelo v očích zoufalství. Ještě nikdy se necítil tak naprosto bezmocný, ani v obdobích, kdy se jeho berserkrovské kouzlo začalo zvrhávat. V duchu se probíral všemi známými příběhy, jestli by nenašel odpověď alespoň tam. Když konečně kýžený nápad přišel, nepřinesl mu očekávané uklidnění.

Jakmile setkání skončilo a všichni přítomní se začali rozcházet za svými povinnostmi, pokynul Fjodor jednomu z nich, aby ho následoval do zastrčené chodby. Zatímco předkládal podmínky své nabídky, opakoval si v duchu staré rašemenské přísloví:

Každý, kdo by jednal s drakem, je buď hlupák, nebo mrtvola.

Lodě Dračího pokladu byly dobře střežené. Plně naložené a uvázané k molům představovaly lákavý cíl. Drowí žoldnéři procházeli doky a lučištníci temných elfů shlíželi z obranných nástaveb na zádi a z košů v ráhnoví čekajících lodí. Kupci Dračího pokladu si byli vědomi zájmu následovníků Eilistraee o jejich aktivity a netrvalo jim dlouho a domysleli si jeho příčinu. V nákladovém prostoru jedné lodi bylo namačkáno množství drowích dětí: nikým nechtěných chlapců, kteří mohli ve vzdálených jižních městech vynést při prodeji do otroctví pěknou sumičku. Kněžky Temné panny to neviděly rády a byly dostatečně hloupé, aby se je pokusily zachránit. Až dosud se obdivuhodně ovládaly, ale kdo mohl tušit, co se drowím kněžkám z Promenádního chrámu honí v hlavě?

Nedaleko od lodí, hluboko pod hladinou zapáchající vody, se Iljrene a deset dalších kněžek drželo u dna a čekalo. Každý kupec Dračího pokladu nosil kouzly opředený přívěsek, který umožňoval procházet dle libosti skalní stěnou. Iljreniným úkolem bylo ukořistit jich co nejvíc.

Ozbrojené krátkými meči a kouzlem, které jim umožňovalo dýchat nějakou dobu pod vodou, čekaly kněžky, až k nim shora proniknou první zvuky boje, Iljrene Elkantarovi bezvýhradně věřila – byl jejím velitelem a ona pod ním sloužila již skoro celé století – tenhle úkol však vyžadoval naprosto přesné načasování. Jestli Elkantarův oddíl brzy neudeří, dojde číhajícím kněžkám vzduch. Přesto se ale nebudou moct vynořit, protože toho by si vojáci všimli a Elkantarovi lidé by tak byli ohroženi, Iljrene se tedy přinutila ke klidu a dál čekala.

Zdvojená hlídka Ochránců se pod Elkantarovým vedením plavila k zakotveným lodím. Přišli z Mořských jeskyní skrz přírodní vodní bránu vedoucí do tmavých vod Přístavu Lebek. Dvacítka drowů se stříbrnými vlasy skrytými pod těsnými tmavými kápěmi, šest mužů a jeden půlčík – všichni dobrodruzi zachránění Eilistraeeinými kněžkami, kteří přísahali věrnost Temné panně – tiše veslovali k lodím.

Elkantar mezitím pozorně studoval nepřátele stojící proti jeho družině. Alespoň tucet dobře ozbrojených drowích žoldnéřů hlídalo v docích a přibližně stejný počet přecházel po palubě každé lodě. Jejich řady byly podpořeny minotauřími strážemi a smrtícími lučištníky temných elfů. Boj si vyžádá mnoho životů, přesto Elkantar neváhal. Qilué Veladorn nebyla jen jeho družka, ale také paní. Přísahal jí věrnost a s radostí pro ni byl ochoten udělat cokoliv, dokonce i zemřít. Tenhle úkol by ovšem splnil i jinak. V duchu se vrátil o mnoho let zpátky, na palubu podobné lodě. Tehdy byl jako mladý šlechtic, který byl na vkus své Matrony matky až příliš vzpurný, spoutaný v jejím nákladovém prostoru. Co musel za dobu otroctví vytrpět a jak nakonec uprchl, na něj právě v tomhle okamžiku těžce doléhalo.

Tohle však nebyl čas vzpomínat, ale konat činy.

Příď nejbližší lodě mířila od doků a byla nejméně hlídaným místem. Po přední nástavbě přecházel sem a tam jediný minotaurus. Elkantar pozvedl malou harpunu ve tvaru kuše a namířil. Střela tiše vyrazila ke svému cíli a táhla za sebou sotva viditelné lano z pavoučích vláken. Zubatá zbraň se zabodla do masivní hrudi býčího muže. Stvoření na místě zemřelo a zhroutilo se proti zábradlí s hlavou vystrčenou nad vodu. Pro všechny náhodné svědky to muselo vypadat, jako kdyby byl stižen náhlým záchvatem mořské nemoci a začal zvracet přes palubu.

Elkantar se dostal k lodnímu boku a zatahal za provaz. Držel, a tak s jeho pomocí vylezl po vypouklé dřevěné stěně. S použitím minotauřího těla jako štítu se přehoupl přes zábradlí. Okamžitě se rozezněl poplach a ze strážního koše přilétl šíp. Elkantara jen těsně minul a s masitým bouchnutím se zabořil do mrtvého minotaura. Elkantar opětoval střelbu kuší a rychle lučištníkovým směrem posílal šipku za šipkou.

Mezitím jeho oddíl našel síť lan u boku lodí a vyhrnul se na paluby jich obou. Stráže se vrhly do boje a drowové z doků vybíhali po můstcích nahoru a cestou vytahovali zbraně. Meče se s třeskem srazily a propukl boj nablízko. Vyvolení sice mohli zadržovat bojovníky, ale lučištníci ve strážních koších sestřelovali jednoho chrabrého útočníka za druhým. Elkantar jen bezmocně pozoroval, jak jednomu z jeho bojovníků proletěl šíp hrdlem. Obrátil se ke svému zástupci – vysokému, zachmuřenému půlčíkovi, který lezl po laně za ním – a ukázal ke strážnímu koši. Půlčík přikývl a klekl si za štít tvořený minotauřím tělem. Vzápětí začal malý lučištník střílet šíp za šípem a donutil drowa přerušit střelbu a držet se při zemi.

Mezitím malá skupina kněžek následovala Qilué temnými vodami. Jedna z nich, podpíraná z vody dvěma sestrami, přehodila provaz přes čelen. Qilué šla první, hladce vyšplhala vzhůru a vyskočila na příďovou nástavbu.

Pohled, který se jí naskytl, ji připravil o dech. Elkantar, její milovaný, právě s elegancí akrobata přebíhal přes lano spojující ve strmém úhlu nástavbu s vrcholem stěžně. V ruce držel nůž a zjevně chtěl zneškodnit nebezpečného lučištníka. Přesně takový riskantní a odvážný plán by od něj čekala a vzhledem k množství šípů prolétajících kolem stěžně to také mohl být jeho poslední plán.

Kněžka zažila okamžik zoufalství. V průběhu mnoha staletí svého života až příliš často milovala a ztrácela a nemohla si dovolit přijít i o Elkantara. To ale nebylo v jejích rukou. A tak jen tasila zpívající meč, podržela ho nad hlavou a načerpávala z jeho strašidelných vysokých tónů sílu Eilistraee.

Kouzelný zvuk povzbudil kněžky, které ji následovaly. Pět dalších mečů se zalesklo ve slabém světle a přidalo se ke sboru, který jasně zněl nad řinčením zbraní a výkřiky umírajících.

Hluboko pod bitvou na palubě lodí ležela Iljrene se svými kněžkami na dně a pozorovala skrytý portál. Náhle z pevného kamene vyrazila skupina drowích žoldnéřů, nepochybně reagujících na volání z napadených lodí. Bojovníci okamžitě vyrazili vzhůru, zcela zaměření na stínové tvary lodí.

Iljrene pečlivě počítala, dokud třicátý drow neproplul kolem jejího úkrytu a nezamířil k bitvě. Podle informací nasbíraných špehy se nezdálo pravděpodobné, že by uvnitř bylo víc než třicet temných elfu. Posledních deset tedy představovalo pro ně určené cíle. Když i ti přeplavali kolem, pokynula vojevůdkyně hlavou a každá kněžka vyrazila za jedním terčem. Ženy udeřily zezadu, každá jedním úderem podřízla hrdlo a zároveň uvolnila přívěsek, Iljrene s takovou taktikou neměla sebemenší potíže, koneckonců šlo o přepadení ze zálohy, a ne duel.

Vítězné kněžky připlavaly dolů k portálu, sevřely přívěsky v rukou a všech deset se protáhlo magickými dveřmi. Lapající po dechu a promáčené až na kůži se vykutálely na kamennou zem tunelu.

Přímo pod nohy asi čtyřiceti strážných.

Drowí muži se na okamžik zarazili, očividně překvapení náhlým zjevením nepřátelských sil, Iljrene vyskočila na nohy a tasila meč. Využila překvapení kupců, aby poskytla trochu času neméně zaskočeným kněžkám.

Čtyři na jednu, blesklo jí hlavou, zatímco zaútočila na nejbližšího muže. Úzký tunel jistě část nevýhody smazával – nevešli se do něj víc než čtyři bojovníci vedle sebe – ale nepřátelé mohli padlé nahrazovat mnohem rychleji a déle. Zatímco sekala, uskakovala a tančila, rozhodla se drobná vojevůdkyně, že ještě než ji bude muset nahradit jiná kněžka, nepříznivý poměr o něco sníží.

Zlaté mince, celá hora, se pohnuly pod Lirielinýma nohama. Magické zbraně, sochy nezměrné ceny a vázy, a hudební nástroje byly navršeny kolem zlatého a diamanty vykládaného kopce. Drowí elfka si dlouze a tiše s úlevou vydechla; dostala se do jeskyně s dračím pokladem.

Liriel se sehnula a zvedla u nohou jí ležící třpytivý černý safír, který sem umístila Zz’Pzora. Kouzly opředený kámen představoval konečnou složku k otevření portálu do Nisstyreho pevnosti. Liriel se však nezdržovala tím, že by oslavovala. Opatrně začala sestupovat z drahocenné hromady a s každým krokem spouštěla drobnou lavinu zlatých mincí. Obvykle sebemenší narušení dračího pokladu přilákalo a zároveň rozzuřilo jeho majitele. Zvuky přicházející z Pharxova doupěte však svědčily o tom, že Zz’Pzora se úkolu ujala s neobvyklým zápalem a dychtivostí. Drak byl dokonale rozptýlený.

Liriel nechtěla na náladovou saň příliš spoléhat, a tak co nejrychleji proběhla tunelem vedoucím do obytné jeskyně. Vysoko seshora k ní doléhaly kameny tlumené zvuky bitvy, ale okolní chodby byly pusté a prázdné. Pak, u prahu jedněch zavřených kamenných dveří, zahlédla stříbřité světlo. Připlížila se blíž a opatrně je otevřela.

V malé komnatě seděl zrzavý kouzelník. Zahalený do přehozu studoval ve světle svíčky Poutníkův amulet.

„Tak jak to jde?“ zeptala se Liriel posměšně.

Nisstyre při zaznění jejího hlasu nadskočil a obrátil se k ní. Byl hubenější, než jak si ho pamatovala, a černé oči se mu ve vyzáblém obličeji nezdravě leskly. Rubín v čele plál jasně rudým světlem. „Jak funguje?“ chtěl vědět. „Nechce se poddat žádné drowí magii!“

„Ráda ti poskytnu ukázku,“ vyzvala ho dívka. „Dej mi ho a pak mě vyzkoušej v boji!“

„Nechci ti ublížit.“

„Bojíš se snad?“ posmívala se Liriel.

Kouzelník se ušklíbl a natáhl levou ruku. Prsten ze zlata a onyxu, který kdysi patřil Kharza-kzadovi Xorlarrin, se zaleskl ve světle svíček. „Porazil jsem tvého učitele. Mohl by si snad žák vést lépe?“

Liriel pokrčila rameny. „Ber to z druhé strany: chceš jisté informace a dostaneš je ze mě jenom tak, že mě zabiješ a promluvíš si s mým duchem.“

Drahokam v Nisstyreho čele znovu zaplál, tentokrát jasněji. Trhl sebou a tvář se mu zkroutila bolestí a zoufalstvím. Hodil amulet Liriel a náhodou při tom shodil svíčku, která okamžitě zhasla. Místnost se ponořila do naprosté tmy.

„Tak dobře, budu s ní bojovat!“ zakřičel. „Když musíš, dívej se, jenom u všech bohů drž ten svůj prokletý jazyk za zuby!“

Liriel mu věnovala pátravý pohled. Kouzelník nemluvil s ní, ale s neviditelnou osobou. Někdo je mohl slyšet, a podle všeho také i vidět. Někdo, kdo ji chtěl mrtvou. Rychle mrkla na Nisstyreho rubínové oko a v hlavě se jí začal rodit plán.

Rychle se sehnula a zvedla Poutníkův amulet. V něm zachycená drowí magie – její vlastní magická esence – se do ní se slastným pocitem nahrnula zpět. Připravená kouzla temných elfů jí zatančila před očima. Poprvé po mnoha dnech se cítila celá. Krátce zlaté pouzdro políbila a pověsila si amulet kolem krku. Pak rychlým mávnutím ruky vyslala Nisstyreho směrem první ze svých zbraní.

Záblesk pulsující energie rychle letěl na kouzelníka, avšak Nisstyre byl rychlejší. Zmizel a magická střela prolétla jeho pomalu se ztrácející tepelnou stopou a narazila do zdi.

V tu chvíli se stěny začaly otřásat. Ve stropě se objevily praskliny, které se okamžitě rozběhly všemi směry. Země pod Lirielinýma nohama se zachvěla a v uších jí zaduněl hřmot, jako kdyby sama země bolestně vykřikla.

Lirielinou první reakcí byl strach doprovázený nepřekonatelnou touhou uprchnout. Jen jednou předtím zažila takové otřesy, ale celý život slýchala příběhy o strašných škodách doprovázejících posuvy půdy. Ztracené hlídky, zřícené tunely, celá města pohřbená. Drowové, kteří prožívali svůj život s tunami kamení nad hlavou, se ničeho nebáli víc.

Pak si vzpomněla na amulet a obnovené schopnosti. Přivolala levitační kouzlo, vystoupala nad třesoucí se podlahu a hladce doklouzala ke dveřím. Ven se dostala právě ve chvíli, kdy povolil strop. Kámen se sesul s hromovým duněním a v opuštěné chodbě se zvedl oblak prachu.

Mimo Nisstyreho komnatu vládlo ticho a klid. Liriel se zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit. „Zemětřesení“ bylo kouzelným útokem omezeným jen na jednu místnost. Za takovou strategii musela Nisstyremu tiše zatleskat – útok byl zaměřený na vyděšení drowího protivníka. Vrátila se zpět do jeskyně s pokladem. Jaké jiné místo by si Nisstyre mohl pro bitvu vybrat? A jakého lepšího spojence by mohl chtít než draka? Kouzelník očekával, že se mu dostane děsivé převahy. Nemohl tušit, že se do hry zapojil ještě jeden drak.

Přesto však chodbami spěchající Liriel pochybovala, že by Zz’Pzora dokázala vyrovnat šance. Doposud pomohla vždy, ale Liriel věděla, že takové stvoření může v kterémkoliv okamžiku zradit. Jejich spojenectví bylo postavené na předpokladu, že si navzájem nemohou věřit. Liriel bohužel znala saň stejně dobře jako sama sebe.

Dokonce i v oslabeném stavu byl Nisstyre schopný soupeř. V okamžiku, kdy mladá elfka vstoupila do jeskyně, byla smetena zamáváním obřích křídel. Liriel se rychle odvalila a na nohy vyskočila s vrhacími noži připravenými k hodu. Tři z nich okamžitě vrhla na obřího netopýra – nočního lovce, největšího a nejnebezpečnějšího netopýra Temných říší – ještě před tím, než si uvědomila, že se jedná jen o iluzi. Skutečné nebezpečí se nacházelo padesát kroků za ním. Nisstyre, usazený na hromadě zlatých mincí, pomalu zdvihl ruku, ve které držel hůlku, a namířil ji jejím směrem.

Liriel zkusila svůdnou pózu. „Rozmyslela jsem si tvoji nabídku,“ zapředla. „Jestli stále hledáš družku, byla bych poctěna.“

Přesně jak čekala, zazářil rubín na Nisstyreho čele jasným světlem. Kouzelníkova ruka poklesla a on se nejistě zakymácel, jako kdyby ho srážela síla hněvu neznámého pozorovatele.

„Stále mám tu mapu, kterou jsi mi dal,“ lhala Liriel sladce. „Za pár dní můžeme být spolu v tvé lesní pevnosti. O amulet se můžeme podělit, přesně jak jsi mi slíbil. Jen pomysli na sílu, kterou bychom spolu mohli ovládat! A já bych ti pak pomohla zbavit se tamtoho, přesně jak jsem slíbila.“ Ukázala na rubín, který se v tom okamžiku skoro chvěl zhmotněnou zuřivostí.

„Ona lže,“ zašeptal Nisstyre s tváří zkřivenou agónií. „Ano, ano – dokážu svoji věrnost.“ Znovu zvedl hůlku a zamířil na cíl.

Ale Liriel mezitím sáhla po vlastní zbrani – smrtícím a unikátním drowím kouzlu, které se nikdy dřív neodvážila vyzkoušet. Rychle sebrala z hromady trpasličích kostí u nohou zub a hodila ho po kouzelníkovi. V tom okamžiku se mu ruce zmučeně zkroutily do spárů. Hůlka spadla mezi zlaté mince, ale Nisstyreho pozornost byla plně soustředěná na odpornou metamorfózu. Palec se mu scvrkl a vyrostla na něm kulatá hlavička s kusadly. Prsty se zvětšily a rozdělily se na dva, čímž vytvořily osm dlouhých a chlupatých končetin. Co bylo dřív obratnou kouzelníkovou rukou, stalo se chlupatým černým pavoukem. Bezmyšlenkovitě hladový se stočil k paži hostitele a začal se krmit. Na okamžik zůstal Nisstyre omráčený děsem a bolestí a jen zíral, jak se pavouk smrti prožírá vzhůru paží. Pak se vzpamatoval a začal koktat slova kouzla, které by zlomilo smrtící zakletí.

Liriel mezitím pátrala po další zbrani. Znala hůlku – však ji také vyrobil Kharza – a věděla, jaký bude Nisstyreho příští útok. Zuřivě se prohrabovala nashromážděným bohatstvím. Zz’Pzora tvrdila, že viděla magické zrcadlo – lhala jí snad?

Čerstvě uzdravený Nisstyre sklouzl o pár stop níž a sehnul se pro hůlku. Zdvihl ji nepoškozenou rukou a zamířil na Liriel. Proud plamene žhavějšího než dračí dech vyrazil k dívce.

Přesně v tom okamžiku Liriel úspěšně nalezla hledaný předmět. Prsty sevřela kolem zlaceného rámu a prudce zrcadlo přemístila mezi sebe a kouzelníka. Zavřela oči a odvrátila hlavu od spalujícího světla. Kouzlo dračího dechu zasáhlo stříbrnou plochu zrcadla a obrátilo se zpět k sesílateli.

Nisstyre v panice vytřeštil černé oči. Plamen zasáhl mince u jeho nohou a roztavený kov pohltil jeho nohy. Výkřiky utrpení, které mělo postihnout Liriel, se téměř nedaly poslouchat.

Následky působení dračího dechu byly úchvatné, ale krátké. Během několika málo chvil zlatá hromada ztuhla natolik, že opět dokázala unést Lirielinu váhu. Vyšplhala po ní k umírajícímu nepříteli a sklonila se k němu. Rubín vypadal, jako kdyby vylézal ven z čela, a jeho světlo sláblo spolu s kouzelníkovou unikající životní silou. Liriel ho vydloubla ven a usmála se do něj, jako kdyby byl neviditelný pozorovatel přímo před ní.

„Prohrála jsi,“ pronesla stručně. Pak kámen odhodila na hromadu dalších.

Fjodor se plazil po břiše tunelem vedoucím k dračímu doupěti. Následoval Zz’Pzoru. Bylo zvláštní sledovat, jak se tělo purpurové temné elfky mění v plazí. Její současná podoba bude bezpochyby ještě působivější. Fjodor za všechna léta cestování a boje žádného draka neviděl. V jeho době nebyli tak hojní jako ve starých příbězích. Brzy však spatří ne jedno, ale hned dvě tato stvoření. Jedno z nich slíbil zabít; druhé slíbilo zabít jeho.

Takovou smrt by si mnoho rašemenských berserkrů nezvolilo, přesto byl Fjodor s osudem spokojený. Ačkoliv byl vyhoštěný z milované země, zemře v bitvě a se ctí. A to bylo víc, než by si zasloužil.

Konečně byla mučivá cesta za ním. Na druhé straně tunelu bylo dračí doupě, obrovská jeskyně rozdělená na dvě části ostrými stalaktity připomínajícími špičaté tesáky a posetá kostmi Pharxových nedávných „jídel“. Uvnitř byli dva draci sevření v plazím objetí. Jedním z nich byla nepochybně Zz’Pzora – nádherné stvoření s dvěma hlavami, purpurovými šupinami a obřími křídly barvy ametystu. Byla ohromná – alespoň padesát stop od špičky ocasu k nozdrám – ale byl to Pharx, kdo Fjodora připravil o dech. Dračí samec dosahoval dvojnásobné velikosti, byl obrněný tmavě kaštanovými šupinami a ozbrojený zuby velikosti dýk a drápy připomínajícími zakřivené scimitary. Tohle, uvědomil si Fjodor s obdivem, je stvoření, které se zavázal zabít.

Z dalšího tunelu dolehlo do jeskyně slabé zasyčení a výkřiky smrtelného utrpení. Pharx okamžitě zvedl hlavu jako obří lovecký pes nasávající vzduch. „Moje zlato,“ zamumlalo stvoření dunivým hlasem. Vymotal se z objetí purpurového draka a kolébavě se rozběhl k chodbě. Hlavu držel při zemi, aby se nepraštil o nízký strop. „Moje zlato se taví! Musíme ho chránit!“

Jak se drak přiblížil k úkrytu, skočil Fjodor do jeskyně a tasil meč. Vší silou sekl a zasáhl tvora mezi oči. Pharx se na místě zastavil, zatřepal hlavou a rozzlobeně si odfrkl. Tupý meč nepronikl šupinami, jen draka na okamžik omráčil.

Zz’Pzora využila situaci. Roztáhla křídla a skočila na Pharxe jako útočící jestřáb. Spáry se zachytila za svislé šupiny samcova břicha, křídly obalila ostny na hřbetě a oběma hlavami se vrhla po jeho krku. Dračí zbrojí mohly proniknout opět jen dračí zuby a Pharx i přes svou velikost nedokázal menší samici setřást. S jednou hlavou by si možná poradil, ale ne se dvěma. Sevřená ve smrtícím objetí se obě stvoření převalovala a zmítala na zemi. Zz’Pzořina křídla byla nejdřív proděravěna a pak roztrhána samcovými ostny, přesto se stále nepouštěla – zuby skřípaly a hlavy sebou trhaly sem a tam, jak se snažila proniknout skrz pevné šupiny.

Fjodor obcházel to střetnutí titánů a čekal na příležitost k útoku, avšak oba tvorové byli v tak těsném sevření, že nemohl udeřit, aniž by zasáhl i druhého. Konečně se Pharxův ocas škubnutím odtrhl od Zz’Pzory. Rašemenec přiskočil a sekl. Nebylo to nic moc, ale mohl samce alespoň rozptýlit a trochu Zz’Pzoře pomoct.

Pharxova obří tlama se otevřela a vydala řev vzteku a bolesti, který otřásl jeskyní. Pak tvor obrátil hlavu k Zz’Pzořině hřbetu a zhluboka vydechl. Z jeho tlamy se vyvalila zhoubná karmínová mlha. Ta ulpívala na hřbetu samice, a kdekoliv se ho dotkla, začaly šupiny tát jako sníh na slunci. Obě její hlavy zavřískly a Zz’Pzora ztratila výhodu sevření sokova hrdla.

Vtom znovu zasáhl Rašemenec. Mečem bodl hluboko do jedné z děr, kterou se jejím zubům podařilo vypáčit, a celou vahou se opřel o jílec, dokud kov nezaskřípal o kost. Pak se vrhl stranou a dlouhou pákou v Pharxově hrdle vytvořil smrtící oblouk. Drakovi se z tlamy vyvalila krev a uhasila podivný plamen, který prožíral Zz’Pzořiny šupiny.

Samice se odpoutala od umírajícího samce a v očích jí zářilo kruté potěšení z boje. „Jdeme,“ zahřímala a nejisté vyrazila z jeskyně. „Nemá smysl, aby si Liriel užila všechnu zábavu!“

Pomalu a jen za cenu velkých obětí se Iljrenina jednotka probíjela k sálu s pokladem. Drobná kněžka byla víc než jednou zraněná a ze šatů jí odkapávala mořská voda s krví. Přesto ani na chvíli nezaváhala. Jako kdyby nevnímala bolest a nevšímala si padlých kněžek. Měla úkol a hodlala ho splnit. Jakmile budou lodě obsazeny a drowí děti zachráněny, povede Qilué družinu do kupecké pevnosti, Iljrene se musela postarat, aby se nesetkali s nepřekonatelným odporem.

Liriel vzhlédla, právě když se Zz’Pzora protáhla do jeskyně s pokladem. „Dostala jsi kouzelníka, jak vidím,“ pronesla levá hlava. „Pharx je také mrtvý.“

Temná elfka se usmála. „Tvoříme dobrý pár, Zip.“

„To ano,“ pokývaly obě hlavy na souhlas. Zdálo se, že ještě chce něco dodat, ale vtom se levá hlava zavlnila a bezvládně se zhroutila na krví zbrocené šupiny.

Pravá hlava na to shlédla a podivně se zatvářila. „Toho jsem se bála,“ řekla a tváří napřed padla do hromady zlata.

Liriel při pohledu na strašné zranění na jejích zádech vytřeštila oči. Šupiny zmizely a maso pod nimi vypadalo, jako kdyby ho zasáhla záplava kyseliny. Drowí elfka se vrhla kupředu a sevřela nehybnou hlavu přítelkyně.

„Proklatě, Zip,“ vzlykla.

Do očí levé hlavy se na okamžik vrátil život. „Můj život čítal víc než dvacet tisíc dní,“ řekla smířeným hlasem. „A tenhle byl z nich nejlepší.“ S těmi slovy Zz’Pzora zemřela.

Pravá hlava se zachvěla a zvedla se ze zlaté hromady. „Jedna dobrá rada,“ dodala rychle slábnoucím hlasem. „Nevěř tomu člověku. Je to naprostý šílenec! Slíbil, že mě bude následovat do Pharxova doupěte a pomůže mi bojovat. Výměnou mi nabídl, že kdyby se obrátil proti kněžkám, mám ho na místě zabít. Nejlepší obchod mého života!“ Pravá hlava se zašklebila, ovšem ne Lirieliným směrem. „Odteď je to na tobě.“ S těmito slovy jí zmatněly oči a následovala družku do temnoty.

Dlouhou chvíli se Liriel jen pohupovala a dál držela obří hlavu v klíně. Tak často myslela na vysokou cenu, která se platí za důvěru a přátelství, ale nikdy nepomyslela na to, že by mohla být požadována i po někom jiném. Pak ji probral stále sílící hluk boje, kterému se konečně podařilo proniknout clonou dívčina zármutku a bolesti. Liriel si uvědomila, že Iljrene a její kněžky nakonec přece jen narazily na odpor.

Opatrně položila Zz’Pzořinu hlavu a postavila se. Vzápětí sebou škubla, protože nečekaně stanula tváří v tvář Fjodorovi. Konečně jí došel význam Zz’Pzořiných posledních slov.

„Vypadni odsud!“ zakřičela a strčila ho k tunelu. „Ty tvrdohlavý, hloupý… člověče!“

„Je příliš pozdě,“ odpověděl Fjodor zoufajícím si hlasem. Obrátil pohled k blížícímu se boji a ruku sevřel na jílci meče. Liriel se opět zdálo, že roste a nabírá sílu. Znovu přicházelo bojové šílenství a tentokrát bezpochyby to konečné.

Lirieliny prsty se sevřely kolem amuletu. Naposledy si vychutnala drowí dědictví.

„Ten rituál na přivolání bojové zuřivosti! Udělej ho!“ poručila.

Fjodor jí věnoval překvapený pohled, ale už se nedokázal tak kontrolovat, aby odporoval přímému příkazu. Čarodějnice velely rašemenským berserkrům a on

již před dlouhou dobou přijal Liriel jako jednu z wychlaran. Pozdvihl tedy hluboký hlas k písni, která v jazyce jeho domoviny oslavovala blížící se bitvu.

Temná elfka mezitím otevřela amulet. Vytrhla čutoru s jhuildem od Fjodorova opasku a zuby ji odzátkovala. Pak ji pomalu a opatrně naklonila nad drobným pouzdrem. Liriel netušila, jestli rituál bude stačit k tomu, aby udržel a ovládal berserkrovskou magii. A jestli vůbec bude fungovat, pak jen dočasně. Zachrání však život jak Fjodorovi, tak drowům, které by jinak pobil. Nikdo další, přísahala si Liriel, nesmí zaplatit za její chyby.

Píseň náhle skončila a Rašemencovy oči ztratily přítomný pohled. Liriel ho v pádu zachytila, lhostejná k tomu, že se vzácná láhev s ohnivým vínem zakutálela mezi ostatní poklady. Tmavé vlasy na Fjodorově zátylku rozdělovala hluboká rána a skrz proud krve Liriel zahlédla kost.

Vzhlédla vzhůru. Nad nimi stál se zakrvaveným mečem v ruce Gorlist. „Teď jsi na řadě ty,“ pronesl s chmurným zadostiučiněním.

Temnou elfku ovládla chladná zuřivost, která zcela zastínila zármutek. „Souboj nablízko,“ vyzvala bojovníka, který se sebevědomě ušklíbl a přikývl. Opatrným a nenápadným pohybem Liriel znovu uzavřela amulet a uvěznila tak magii Temných říší. Postavila se a tasila dýku. Zbraně obou drowů se se zařinčením srazily a smrtící tanec byl zahájen.

Liriel okamžitě zjistila, že Gorlistovy schopnosti dalece převyšují její. Nejdříve dokázala jen odrážet jeho zuřivé, drtivé údery. Muž byl vyšší, těžší a mnohem zkušenější. Dlouhé hodiny cvičení se ale vyplatily a Liriel bojovala s větší zručností, než by sama čekala. Přesto věděla, že v boji Gorlista porazit nemůže. Její jedinou šancí bylo porazit ho rozumem.

Koutkem oka zahlédla, že portálem dovnitř vstoupila Qilué následovaná kněžkami. Nevšimly si jí a přes hluk větší bitvy, která se právě přelila do jeskyně s pokladem, ji nemohly ani slyšet. Drowí ženy tasily zpívající meče a rozběhly se k ústí tunelu, aby se střetly se žoldnéři, které Iljrene neúnavně tlačila zpět.

Náhle Liriel věděla, co je třeba udělat. Pomalu se záměrně nechala zatlačovat zpět k neviditelnému portálu, který vedl k lodím Dračího pokladu. Jestli byla Qilué tady dole, nepochybně to znamenalo, že situace nahoře je pod kontrolou.

Když se dostala k portálu, předstírala zakolísání. Gorlist se ve vidině neodvratného vítězství vrhl do útoku. Liriel se rychlostí blesku vznesla do vzduchu a kopem s otočkou poslala bojovníka skrz portál. Gorlist zmizel, jako kdyby nikdy neexistoval.

Liriel ze vzduchu, seslala kouzlo, které bránu uzavřelo a odřízlo jejího protivníka venku. Až pak se pomalu snesla k zemi a rychle se rozhlédla po jeskyni. Několik kupců stále bojovalo, ale většina z nich padla pod zpívajícími čepelemi kněžek Temné panny. Konečně se mohla věnovat Fjodorovi.

Doběhla k němu, sklonila se a zjistila, že stále dýchá. Rukou přítele objala a sklonila hlavu v upřímné modlitbě za jeho život. Liriel sice žádnou bohyni nejmenovala, nepochybovala ale, kdo jí naslouchá.

Přesně tak ji později našla Qilué. Kněžka položila ruku na dívčino rameno. Liriel vzhlédla. Zjevně si nebyla jistá, co by kněžka mohla teď, když bylo po bitvě, udělat. Pevně sevřela amulet v ruce a ve zlatých očích jí zaplál vzdor. „Nisstyre je mrtvý a následovníci Vhaerauna jsou rozprášeni. Poutník je Fjodorův a můj. Zasloužili jsme si ho!“ zavrčela.

Kněžka se na divokou mladou elfku usmála. „Ještě ne,“ řekla, „ale mám silný pocit, že jednou k tomu dojde.“