Drowova dcera

23. Rozdělené cesty

Jak noční hodiny zvolna míjely, pokračovala Liriel podél řeky směrem na jih. Pohybovala se tiše a lehce, ale přesto se při každém kroku přikrčila. Zvykla si kráčet naprosto bezhlučně. Chodidla měla odřená a krvácející, přesto pokračovala v chůzi, dokud to jen šlo. Nakonec se schoulila u kmene stromu, objala se rukama kvůli teplu a začala důkladně probírat současnou situaci.

Její drowí magie byla pryč. Nedokázala přivolat temnotu, vytvořit kouzelné plameny ani levitovat. Bez svých kouzly opředených předmětů nebyla schopná neslyšného pohybu a nemohla se zahalit do pláštíku neviditelnosti. Ani nemluvě o mnohem světštější funkci jak pláště, tak bot! Pryč byla i kniha kouzel spolu se složkami, které by jí umožnily vyvolávat kouzelnická kouzla. Možná ji však neopustila alespoň kněžská magie.

Vzpomněla si na slova Qilué Veladorn, že Eilistraee vyslechne věrné kdekoliv a rovněž kdekoliv odpoví. Mohla i Lloth slyšet tak daleko od menzoberranzanských kaplí? Dívka zkusila jednoduché zakletí, které přivolávalo pavouky – požehnání, jež Lloth poskytovala kterémukoliv drowovi. Zašeptala slova kouzla a napjala uši v očekávání tichého cupitání mnoha tenkých nožiček. Neslyšela však víc než cvrkot cvrčků a vzdálené zahoukání lovící sovy.

Temná elfka si přitáhla kolena k hrudi a položila si na ně hlavu. Pod nesmírnou rozlohou nočního nebe si připadala malá a ztracená.

Po chvíli pronikl závojem chmurných myšlenek střípek známé melodie. Liriel okamžitě poznala divoce strašidelnou hudbu hranou na měsícem ozářených slavnostech kněžek Eilistraee. Aniž by pořádně věděla proč, vstala a začala tančit do rytmu vzpomínané písně. Zavřela oči a plně se oddala otáčení, výskokům a vlnění. Bolest v nohou okamžitě ustoupila a po chvíli se zcela vytratila. Liriel to nikterak nepřekvapilo; v taneční extázi se všechno zdálo možné.

Z blízkého kopce ji pozoroval Fjodor. Měsíc mezitím klesl k obzoru a silueta elfí tanečnice se proti slabému světlu jasně rýsovala. Spolu s Liriel tančila další žena. Zjevně také elfka, ale o polovinu vyšší než kterýkoliv smrtelný drow. Fjodor sice nevěděl, co to má znamenat, ovšem utěšilo ho, že Liriel není sama.

Rychlý proud jarním táním rozvodněné řeky Dessarin unášel kupce Dračího pokladu rychle k jihu. Henge, Vhaeraunův kněz, se zájmem sledoval, jak se Nisstyre pře se svým tetovaným poručíkem. Knězova nenávist k Nisstyremu byla téměř stejně silná jako jeho oddanost Maskovanému pánovi, a tak si tuhle malou vzpouru vychutnával s nestydatým potěšením. Gorlist, jak se zdálo, chtěl smrt té princezny a jejího lidského poskoka. To Hengemu připadalo velmi rozumné. Jistě, ta žena mohla posloužit k chovným účelům, ale podařilo se jim získat její kouzlo, a to Hengemu připadalo dostatečné. Za dobu otroctví v Ched Nasadu viděl až příliš mnoho drowích žen, a jestli Gorlist chtěl jednoho z těch dvounohých pavouků zabít, ať mu Vhaeraun požehná.

Přesto se klerik kapitánovi otevřeně nepostavil. Jednou to zkusil, jen aby vyměnil jeden druh otroctví za jiný. Před mnoha lety ho Nisstyre vlákal do Vhaeraunových služeb a výměnou za útěk z Ched Nasadu si vyžádal přísahu krevního pouta. Jakékoliv zakolísání loajality způsobilo na jeho těle hluboké, magií vyvolané rány. Kněz si stále ještě nesl jizvy z předchozích vzbouření a menších selhání ve službě; za dlouhé roky se však naučil, kde přesně leží hranice kletby. Stále byl schopen některých menších činů, a proto pozoroval a čekal na příležitost.

Náhle Nisstyreho zradil hlas a rukama se chytil za drahokam ve tvaru oka, který měl zasazený uprostřed čela. Gorlist to očividně považoval za rozkaz k odchodu, tudíž se vzdálil s prudkostí, která jejich vratký člun nebezpečně rozhoupala. Klerik k sobě mladého drowa zavolal. Pak Gorlistovi podal malý stříbrný kroužek do ucha.

„Tohle sice vypadá jen jako maličkost, přesto ať je válečník zručný, jak chce, některé úkoly jsou velice nebezpečné. Nos tohle a všechna zranění se ti vyléčí.“

Ve válečníkovi se střetla pýcha s praktičností. Pak vrhl opatrný pohled na Nisstyreho a připnul si náušnici na místo.

Zpátky v Menzoberranzanu měla Shakti na kupeckého společníka jen málo času. Její matka, Matrona Kinuere, byla nadšená tím, že do jejího rodu přibyla další nejvyšší kněžka, a zaradovala se nad projevem přízně ze strany Baenre. Okamžitě začala plánovat válku s rodem Tuin’Tarl. Nepřirozený mír musel dříve či později skončit a ti, kdo pak budou připraveni nenápadně jednat, budou ve výhodě.

Shakti tak byla okamžitě zaplavená povinnostmi spojenými s novým postavením, ale nevadilo jí to. Raději pozorně naslouchala a učila se dovednostem, které snad jednoho dne ovládne a využije v mnohem větším měřítku. Na své lovce však nezapomněla; když se Ssasser neozval, jeho i quagoty odepsala jako ztracené. Na druhou stranu Nisstyreho mohla a také měla v úmyslu držet pevně v rukou.

Když se kněžce konečně dostalo chvilky pro sebe, vytáhla věšteckou misku z černého rubínu a seslala kouzlo, které ji s drowím kupcem spojilo. Okamžitě se jí naskytl podivný pohled: malý člun plující rychle tekoucí řekou plnou třpytivých odlesků. S Nisstyrem bylo několik drowích válečníků a on se právě s jedním z nich hádal. Aby si získala jeho pozornost, vyslala do rubínového oka rychlý záblesk bolesti. Kouzelník sebou škubl a zdvihl ruce k čelu. Ten pohyb způsobil, že zlatý amulet visící na jedné z nich se dostal do Shaktina zorného pole.

„Odvedl jsi dobrou práci,“ pochválila ho slovy, která mu telepaticky vysílala do hlavy. „A co teď?“

Odvezu amulet na jih, aby ho tam prozkoumali drowí kouzelníci. Až mi jeho tajemství odhalí, vrátím se do Menzoberranzanu.

Shakti přikývla. Byla si jistá, že kouzelník skutečně udělá přesně to, co říkal; jak by také ne, když ho mohla sledovat, kamkoliv šel, a zabít pouhou myšlenkou. Přesto měla z tónu mentální odpovědi pocit, že by mu zcela důvěřovat neměla.

„A co Liriel Baenre?“

Ta se do Menzoberranzanu nevrátí.

Kněžka-zrádkyně zaklonila hlavu a nadšeně se zachichotala. Silně toužila na vlastní oči vidět podrobnosti smrti své sokyně, a tak seslala kněžské kouzlo čtení myšlenek a vyslala ho po karmínové stezce. Vhaeraun k ní byl štědrý a ze všech darů boha zlodějů si Shakti nejvíc užívala právě tahle drobná vloupání do myslí a duší. Z Nisstyreho paměti vytrhla poslední vzpomínku na Liriel. Princezna, ačkoliv značně ošumělejší, než jak si ji Shakti pamatovala, byla zjevně živá a rázovala si to po říčním břehu jako rozzuřený panter. Shaktina povznesená nálada se zřítila k zemi a ona zúžila své rudé oči.

„Ty jsi mi lhal! Žije!“

Řekl jsem snad, že ne? Pokud si dobře vzpomínám, požadovala jste jen to, aby se Liriel nikdy nevrátila do města. A to bylo zajištěno.

„To nestačí!“ zavřískala kněžka a oběma rukama sevřela okraje věštecké misky.

Záblesk zuřivosti šlehl magickým portálem a zasáhl kouzelníka silou blesku. Rubín v jeho čele se rozzářil tak, že to vypadalo, jako kdyby vzplál karmínovým plamenem. Mučený Nisstyre zaječel a pak se jako bez života zhroutil do náručí drowích následovníků.

Shakti zděšeně odtáhla ruce od misky, zrak stále upřený na blednoucí scénu na hladině. Neměla v úmyslu udeřit a zjevně zašla příliš daleko. Opatrně natáhla prst a lehce se jím dotkla povrchu misky. Ucítila, že v rudém krystalu stále hučí síla magie. Ulevilo se jí; znamenalo to, že pouto ještě nebylo přerušeno a Nisstyre nezemřel. Přesto do Noci nad zemí mohla nahlížet jen jeho očima, takže dokud se znovu neprobere, nemůže jí být k užitku.

Vystřízlivělá z téhle jen těsně odvrácené katastrofy se Shakti usadila v křesle a zamyšleně se zadívala na rubínovou misku. Ještě se musela hodně naučit o povaze nově získané moci a jak ji co nejlépe využít ve svůj prospěch. Jednu věc se ale již naučila: nestačilo to. Nisstyre byl cenný spojenec, ale zranitelný stejně jako všichni smrtelníci.

Zatímco upírala zrak na věšteckou misku, zvažovala kněžka další přístupové cesty k moci a zdrojům Noci nad zemí.

Úsvit Liriel probral z krátkého spánku. Došla zpět k řece, kde se chtěla napít a opláchnout. Tam na kamenitém břehu našla pečlivě složený nový plášť a pár nízkých bot hrubě sešitých z měkké kůže. Nebylo pochyb, kdo je tam zanechal.

Drowí elfka zmateně zavrtěla hlavou. Lidé se o prastarém umění soutěže měli ještě zjevně co učit. Dary však přijala a pokračovala po proudu. Cestou začalo hučení vody postupně sílit. Řeka zde byla mělká a rychlá. Na opačném břehu, ne příliš daleko, se Nisstyreho lovci pokoušeli přetáhnout člun přes nebezpečný úsek toku.

Liriel se přikrčila za blízké keře a pozorně nepřátele studovala. Nyní byl ideální čas na útok. Ačkoliv v ní zbývala jen trocha magie, rozhodla se za každou cenu najít netradiční použití pro menší kouzlo. Hučení proudu ale myšlení příliš neprospívalo a sluch zcela otupovalo. Zbavená magie cítila dívka tuhle ztrátu ještě citelněji.

Naštěstí nic z toho neotupilo její ostrý zrak. Koutkem oka zahlédla, jak se k ní plíží známá tmavá postava. Liriel se otočila právě ve chvíli, kdy se na ni tetovaný muž se zbraní v ruce vrhl. Na poslední chvíli tasila dýku a ránu srazila stranou. Rozmáchlým sekem meče jí vyrazil zbraň z ruky, přiskočil k ní a chytil ji za zápěstí.

Gorlist přitiskl ostrou čepel meče na Lirielinu kůži. „Mám tě poznamenat stejně jako ty mě, kouzelnice?“ zeptal se. „Jak bys mě mohla zastavit? Kde jsou tvá kouzla teď?“

Vysmíval se jí, ale Liriel z jeho očí vyčetla ponížení a došlo jí, o co tady jde. Drowí válečníci se vždy pyšnili tím, že nemají jizvy – pravděpodobně byla první, kdo se ho kdy dotkl čepelí, tudíž vážně zranila jeho pýchu.

„Co na to řekne tvůj pán?“ opáčila. „Nisstyre bude zuřit, když se dozví, že jsi mi ublížil!“

„Možná ano, ovšem určitě ne hned,“ řekl muž záhadně. „Nisstyre mi za poškození tvého těla možná nepoděkuje, ale když tě ponížím a pokořím, tak byho to mohlo potěšit.“ S krutým úsměvem na rtech vrátil zbraň do pochvy a přitáhl si Liriel blíž k sobě.

Jakmile jí došly jeho úmysly, vytřeštila překvapením a pohoršením oči. Neměla čas tasit zbraň, neměla čas seslat kouzlo, avšak Liriel znala i jiné způsoby obrany. Překřížila prostředníček přes ukazováček a vrazila lakované nehty improvizované zbraně hluboko do Gorlistova oka.

Zařval bolestí a naslepo se ohnal; pěst tvrdě dopadla na Lirielino ucho a poslala ji k zemi. Gorlist si otřel krev z obličeje a přiskočil k ní. Ignorujíc zvonění v uších vykopla Liriel vší silou vzhůru. Mířila přesně a dočkala se odměny v podobě dalšího bolestivého výkřiku, tentokrát o oktávu vyššího, než byl první. Gorlist sebou praštil o zem, tiše sténal a stočil se pevněji než vyděšený ježek.

Liriel se vyškrábala na nohy a obrátila se k útěku. Muž po ní sáhl a podařilo se mu sevřít ji za kotník. Volnou nohou dupla na Gorlistovo zápěstí, ale její bota z měkké jelenice neposkytovala dostatečnou ráznost, a tak se nevysvobodila. Rychle přehodnotila situaci a kopla ho do obličeje. Podařilo se jí ještě několik podobných úderů, dokud ji Gorlist nechytil i za druhou nohu. Rychlým škubnutím je k sobě obě přitáhl. Liriel bezmocně zamávala rukama a padla rovnou na záda. Její hlava zaduněla na kamenité zemi. Síla nárazu – ačkoliv utlumená hustou hřívou vlasů – ji omráčila.

Muž se k ní připlazil a od pasu vytáhl dlouhý nůž. Zbývající zdravé oko mu krutě svítilo. Liriel se na okamžik ulevilo – takže ji nakonec chce jenom zabít.

„Vypadni od ní!“ poručil hluboký hlas.

Gorlist vzhlédl a pohled na důvěrně známého muže, který se po něm právě vrhal, ho zjevně vylekal. Drow však byl rychlejší a obrátil ošklivě vypadající nůž proti muži.

Ale Liriel byla ze stejné rasy a stejně rychlá. Sebrala veškerou zbývající sílu a srazila Gorlistovu paži stranou jen okamžik před tím, než by se Fjodor na nůž nabodl. Oba bojovníci se od ní odvalili a snažili se jeden druhého přetlačit. Liriel je napjatě sledovala; výsledek zatím nebyl ani trochu zřejmý. Člověk byl o hlavu vyšší a pravděpodobně o polovinu těžší než Gorlist, který byl ale pohyblivější a téměř šílený vzteky, bolestí a zraněnou pýchou.

Liriel trpělivě čekala na příchod Fjodorova berserkrovského záchvatu, který rozhodne. Zatím však nepřicházel. To jí dělalo starosti; Gorlist stále držel nůž a byla jen otázka času, kdy najde mezeru v mladíkově obraně.

Potlačila tedy bušení v hlavě a barevná světla vybuchující jí před očima a připlazila se ke dvěma bojovníkům. Z rukávu vytáhla skrytý nůž a čekala na vhodnou příležitost. Pak vrazila čepel mezi oba muže a rázně jí přejela přes Gorlistovo hrdlo. Drow se zmohl jen na bublavý protest a ochabl.

Fjodor se odtáhl od umírajícího soupeře. Dlouhou chvíli na sebe oba rivalové v boji o Poutníkův amulet v trapném tichu hleděli.

„Příště neohlašuj, že se blížíš,“ navrhla Liriel mrazivě. „Nejdřív zabíjej, a pokud pak budeš mít ještě nějaké otázky, najmi si kněžku a ta se zeptá ducha.“

Odpověděl s lehkým, chmurným úsměvem. „Nemám ve zvyku útočit zezadu. Ty a já děláme věci jinak.“

„To jsem si všimla! Drowové nepřátelům rozhodně nedávají výhody, natožpak dary.“

„Přesto jsi je přijala.“

„Samozřejmě. Přemýšlím prakticky,“ prohlásila. „Jak vždycky říkáš, jsou tu ti, kteří spřádají myšlenky, a ti, kteří spřádají sny. Dohromady máme oboje. Navrhuji, abychom se vykašlali na tenhle nesmysl a vrátili se k důležitějším věcem. Spolu.“

„Ale jak můžeme, když si navzájem nevěříme?“ chtěl vědět a modrýma očima si ji pátravě prohlížel.

Elfka si založila ruce na prsou a shlédla k němu. „Tak jaké je teď skóre?“

Fjodor zamrkal a odtáhl se zpět. „Skóre?“

„Skóre, vždyť víš: já jsem ti tvou tzarreth zachránila čtyřikrát a ty moji třikrát – takhle to myslím.“ Povytáhla bílé obočí. „To o něčem vypovídá, nemyslíš?“

Fjodorovi se pomalu začínalo rozsvěcet. „Chceš tím říct, že bych ti měl věřit?“

Dívka pokrčila rameny.

„Řekl bych, že pokud budeme pokračovat jako doteď, nebude mít amulet ani jeden z nás,“ řekl opatrně.

„Konečně začínáš mluvit rozumně!“ nedokázala se Liriel ubránit nadšení. „Takže dohodnuto!“

„Opravdu? Jestli amulet může mít jenom jeden z nás, kdo to bude?“

„O tom se budeme bavit, až přijde čas,“ uzavřela Liriel.

Obrátila se směrem po proudu. Drowí lovci již byli skoro z dohledu. „Do devíti pekel! Nikdy je nechytíme! Kde jsou ti tvoji dlouhonozí ještěři?“

„Koně utekli – zřejmě je odehnali drowové.“ Zaváhal. „Ještě je jeden způsob. Můžeme postavit vor, ale v tak divoké vodě to je riskantní.“

V očích jí zablesklo zbrklé nadšení. „Tak do toho!“

Usilovně pracovali na tahání naplaveného dříví ke břehu, kde ho svazovali do hrubé plošiny. Fjodor k provizornímu plavidlu připevnil provazy jako úchyty na ruce a pak ho společně dotlačili do proudu. Nemuseli s ním ani moc daleko a už se jim málem vytrhlo ze sevření.

Rašemenec zakřičel na Liriel, aby si vylezla nahoru. Vyškrábala se na vor a ovázala si kolem ruky provaz. Pak chytila Fjodora za vestu a pomohla mu k sobě.

Vtom vyrazili, uchváceni proudem jako suchý list. Fjodor se pokoušel kormidlovat tím, že se palicí odrážel od ostrých kamenů vyčnívajících z vody.

Většinou se však jen drželi, zatímco vor sebou zmítal a otáčel se. Řeka se rychle stala ještě divočejší a vor doslova vyskakoval na zpěněných vlnách jako kůň snažící se shodit jezdce. I přes řev peřejí slyšel Fjodor Lirielin nadšený smích. Vor na děsivě dlouhý okamžik vyrazil vysoko vzhůru a pak sebou tvrdě plácnul na hladinu. Přelila se přes ně ledově studená vlna.

Fjodor vší silou tahal za provaz, aby udržel příď nad hladinou. Kdyby se ponořila příliš hluboko, vor by se zapíchl a oba by je shodil do mrazivé, zpěněné řeky. Několik zoufalých chvil visel jejich osud na vlásku, ale pak už se jejich plavidlo dál hnalo proudem. Mocně si oddechl a obrátil se přes rameno na Liriel.

Byla pryč.

Srdce mu vyskočilo až do krku. Vrhl se po jejím laně a mocně zatáhl. Doufal, že se jí přece jen mohlo podařit se udržet. Lirielina hlava prorazila hladinu a zalapala po dechu. Prskající a kašlající pomalu ručkovala nahoru. Když se dohrabala zpátky na vor, odmítla Fjodorovu ruku a ukázala dopředu. Oči měla divoce rozšířené a vykřikla jediné slovo, které zaniklo v řevu peřejí a bušení Fjodorova srdce.

Otočil se a zdařile napodobil její výraz. Řeka před nimi byla mělčí a jako náhrobní kameny z ní trčela řada ostrých kamenů. Za nimi visela clona vodní tříště a ozývalo se odtamtud dunění padající vody.

Dřevěný vor zaskřípal o kameny a vtom povolilo vázání. Liriel s Fjodorem spadli do víru praskajícího dřeva a točící se vody. Proud je dál smýkal přes mělké kamenité dno a pak náhle volně padali tříští naplněným vzduchem.

Na hladinu dopadli s drtivou silou a ponořili se hluboko pod ni. Fjodor vyplaval na vzduch a zjistil, že je sám. Chytil se plovoucí palice a strčil hlavu pod vodu, aby se podíval po Liriel.

Drowí elfka se s ochable roztaženýma rukama a vlasy vlnícími se kolem hlavy volně vznášela těsně pod hladinou. Fjodor nabral plnou hrst jejích vlasů a dotáhl ji k sobě. Pomalu a bolestivě začal plavat ke břehu.

Díky tomu, že jeho rodná vesnice ležela na břehu ledového jezera, se malý Fjodor naučil pravidla života u vody. Obrátil dívku na záda a začal rytmicky pumpovat. Konečně se jí z úst vylila voda a zalapala po dechu. Po čtyřech se pak vyčerpaně odplazila o kus dál. Fjodor se otočil stranou a dal hrdé elfce čas, aby se zbytku vody zbavila po svém.

Naprosto vyčerpaný a s každým vláknem těla rozbolavělým se mladý muž posadil na spadlý kmen stromu. Moc si ale neodpočinul, protože za chvíli k němu doběhla Liriel s planoucíma očima.

Skočila po něm a oba je srazila do písku pokrývajícího v tom místě břeh. Oběma rukama uchopila Fjodorovu potrhanou kazajku a přitáhla ho k sobě. Jako první ho napadlo, že se proti němu zrádná elfka znovu obrátila, a tentokrát ji za to nemohl vinit. Přesvědčil ji, aby se s ním vydala na nebezpečnou plavbu po neznámé řece a málem za to zaplatila životem. Smrt z jejích rukou by za takových okolností nebyla nezasloužená.

Pak si s naprostým ohromením všiml, že jí z očí neplane zuřivost, ale vzrušení.

„Ještě jednou!“ vyrazila ze sebe a trochu s ním zatřásla. „Pojedeme ještě jednou!“

Fjodor zasténal a upadl zpět do písku. Pohlédl na nezkrotnou drowí dívku a nevěděl, jestli ji má obejmout, nebo se bezmocně rozesmát. A tak udělal oboje.

Tentokrát se k jeho smíchu přidala i ona.