Drowova dcera

24. Promenáda

Nisstyreho a jeho lovce po celý zbytek cesty ani jednou nezahlédli. Asi to tak bylo lepší, protože samy útrapy cestování byly na Liriel trochu moc.

Fjodor strávil většinu prvního dne stopováním jejich koní, a ačkoliv byla Liriel vděčná za rychlost, kterou jim propůjčili, často si přála, aby prokletá zvířata raději utekla. V Temných říších byla považovaná za skvělou jezdkyni, ale hladké a plynulé pohyby ještěrů se s koňským cvalem nedaly srovnat. Na konci prvního dne bolely Liriel svaly, o jejichž existenci neměla dosud ani ponětí. Ovšem jak plynul den za dnem, začalo si její tělo na nepohodlné natřásání zvykat a ani jasné slunce už ji tak nebodalo do očí.

Dlouhá jízda západním směrem přinesla další změny. Liriel nikdy dřív nečinně neseděla a nepřemýšlela, ale teď jí nic jiného nezbývalo. Marně se snažila najít slova, kterými by popsala to, k čemu mezi nimi na měsícem ozářené mýtině došlo. Konečně se ho prostě zeptala, jaké jsou v téhle oblasti lidské zvyky.

Otázka ho podle všeho nepřekvapila, přesto si dal s odpovědí na čas. „Takové věci se těžko vysvětlují. Zeptej se deseti mužů, co pro ně znamená noc strávená s dívkou, a pravděpodobně dostaneš deset různých odpovědí.“

„Díky, v tomhle ti budu věřit,“ pokrčila rameny. Jen jediná zkušenost v téhle oblasti ji mátla víc, než by dokázala snést, natožpak deset takových.

Fjodor se ironicky zasmál. „Prosím, malá vráno! Muž má svou pýchu.“

Elfka se zamračila. „Nemyslela jsem tím…“

Umlčel ji mávnutím ruky. „Není třeba nic vysvětlovat. Myslím, že nás oba překvapilo, co jsme spolu objevili. Mezi námi je pouto, a tak to zůstane v dobrém i ve zlém. Pochop, že tyhle věci neberu na lehkou váhu, ale myslím si, že nejlepší bude shodnout se na tom, že jsme se setkali jako přátelé, a u toho zůstat.“

Liriel si to promyslela. Zdálo se to rozumné a připadalo jí to správné. Ale stejně… „S přítelem jsem vášeň ještě nikdy nesdílela,“ zapřemítala.

Povytáhl obočí. „A s kým tedy? S nepřáteli?“

Dívce unikl ze rtů překvapený smích. „Ano, to je myslím nejlepší popis.“

„Aha.“ Fjodor přikývl, ale v očích mu při tom jiskřilo. „To mnohé vysvětluje.“

Liriel jeho pošťuchování přijala se sarkastickým úsměvem a byla připravená nechat tohle téma usnout. Rozhovor mezi nimi pročistil vzduch, a to prozatím stačilo. Museli ještě čelit velkým výzvám a ona si nemohla dovolit být rozptylovaná věcmi, které nemohla pochopit. To, čemu zatím porozuměla, bylo samo o sobě dostatečně znepokojivé.

Liriel se smířila s možností, že své drowí schopnosti již nikdy zpátky nezíská. Každou noc, když zastavili k odpočinku, přemluvila Fjodora, aby s ní cvičil šerm. Nisstyre jí nechal zbraně, které nebyly opředené kouzly – několik nožů a dlouhou dýku z nágova těla – a ona byla odhodlaná naučit se s nimi co nejlépe zacházet. Den za dnem se její schopnosti zlepšovaly a efektní styl rozmazlené princezny se pomalu přetvářel v efektivní umění drowích válečníků. Liriel si plánovala pokračovat jako kouzelnice; nágův poklad jí v Přístavu Lebek zajistí nákup složek a knih kouzel. Časem by mohla znovu získat stejnou úroveň síly, jakou ovládala dřív. Do té doby však musela nějak přežít.

Dokud nedorazili do Hlubiny, neuvědomila si Liriel, že neztratila všechno ze svého drowího dědictví. Umění intrik se nedalo zapomenout tak lehce.

Spolu s Fjodorem se k městu blížili od severu. Z opatrnosti zvolili trasu přes okolní pole a vyhnuli se rušným cestám. Konečně spatřili vysoké věže tyčící se nad zelenými pastvinami. Ještě chvíli nechali unavené koně pokračovat a nakonec je zastavili na vrcholku nízkého, stromy porostlého kopce.

Před nimi se na rozlehlé pláni a na křižovatce několika obchodních stezek rozkládala Hlubina, Město divů. Dívčinu tvář prozářil nadšený úsměv. Doširoka roztáhla paže, jako kdyby jimi chtěla obejmout celý svět.

Jak nádherné bylo město usazené mezi mořem a oblohou! Vzduch slabě voněl solí a nesl s sebou vzdálené hučení, které mohlo být jen hlasem moře. Město samo bylo větší než Menzoberranzan a překypovalo pohybem. Lidé na povozech a koních projížděli branami dovnitř. Liriel nechala paže klesnout k bokům.

„Brány,“ zamumlala a náhleji došla svízelnost jejich situace.

„Všichni příchozí musí projít kolem ozbrojených stráží,“ dodal Fjodor ustaraným tónem. Pohlédl na společnici. Dokonce i v rukavicích a s kápí do čela se bez pomoci kouzel nemohla vydávat za člověka. A všechna kouzla vypotřebovala během riskantní cesty na západ.

Drowí elfka se kousla do spodního rtu a začala zkoumat městské hradby. Jistě měly nějakou slabinu, místo, kudy by mohla nepozorovaně proklouznout, ale ne. Hradby byly vysoké a silné a okolní pláň neposkytovala příliš možností k úkrytu. Pozorovala kupecké karavany a zvažovala, že by se do nějaké nenápadně vetřela. Ani to by k ničemu nebylo – strážní důkladně prohledávali každý vůz.

Liriel dušeně zaklela a obrátila pozornost k pláni. Ta byla travnatá a hladká, sem tam s nějakým trsem keřů nebo stínem stromu. Uprostřed toho příjemného místa někdo vztyčil množství velkých stanů z pestrobarevných látek a ozdobených složitými erby. Kolem nich se ochomýtal zástup lidí oděných do barevného hedvábí, nádherných kožešin a šperků. Jarní vánek k nim zavál vůni chutného jídla a zvuky hudby a oslav. Bohatí zahálčiví lidé užívající si hostinu, pomyslela si Liriel.

Vtom se hudba změnila a nabrala vznešený tón promenády. Liriel přimhouřila oči. Povšimla si omračující různorodosti lidských kostýmů – z nichž některé byly vylepšené kouzly – a způsobu, jakým tanečníci procházeli kolem květy vyzdobeného pódia. Koutky rtů se jí zvolna zvedly do úsměvu. Temní elfové měli podobný zvyk: společenské tance známé jako illiyitrii. Většina z nich byla součástí politických jednání a byla plná nenápadně výhružných pozic a pohybů, ale občas se i promenáda stala záminkou k méně nebezpečnému druhu soupeření, kdy šlo o bohatství, krásu a důvtip projevené skrze marnivé kostýmy.

Náhle Liriel napadlo, jak by se mohla dostat do města.

Čekala a pozorovala, dokud se muž se ženou, smějící se nad nějakým vínem vylepšeným žertem a vzájemně se o sebe za chůze opírající, neuchýlili do soukromí keřů lemujících úpatí kopce. Žena byla malá a štíhlá, oblečená v těsném bílém hedvábí. Hlavu jí zakrývala složitá maska v podobě hlavy jednorožce, vinným opojením značně posunutá na stranu.

„Počkej tady,“ sykla Liriel Fjodorovi do ucha.

Než mohl Rašemenec odpovědět, sklouzla z koně a začala potichu sestupovat ze svahu. Fjodor zaslechl několik tupých úderů. Po chvíli ticha se elfka znovu objevila a v rukou vítězoslavně nesla lesklé hedvábí.

Fjodor jí věnoval ustaraný pohled. „Neříkej mi, že jsi…“

„… je zabila?“ dokončila vesele. „To by byla zbytečná práce! Vždyť se sotva drželi na nohou. Stačilo je trochu postrčit. Až se vzbudí, bude je sice bolet hlava, ale o nic víc, než o co se už sami zasloužili nestřídmým pitím. A taky jsem jim nechala nějaké mince,“ dodala suše. „Něco mi říkalo, že trochu neškodné zlodějiny bys asi nenesl dobře.“

Drowí elfka se spěšně svlékla z obnošených cestovních šatů a přetáhla si roucho přes hlavu. Pečlivě si učesala vlasy a nechala je volně spadat podél odhalených ramen. Potom si kolem krku připjala jantarový přívěsek s pavoukem a nedbajíc Fjodorových protestů, podala mu druhé „vypůjčené“ šaty – trochu trávou potřísněnou, přesto stále nádhernou róbu – aby si je vzal přes vlastní oblečení. Potom sebrala dlouhý kus rudého hedvábí, omotala mu ho kolem hlavy jako turban a sepnula zdobeným špendlíkem.

„Tak,“ pronesla spokojeným hlasem. „Přesně takhle to vypadalo na tom muži. Sice nemám tušení, co bys měl být, ale předpokládám, že ti lidé to budou vědět.“

„Chceš se připojit ke slavnosti a pak vklouznout do města spolu s ostatními,“ došlo mu. „Ale co tvůj převlek?“

Liriel se lstivě usmála. „Já jsem drow, samozřejmě. Je to docela exotický kostým a vypadá věrohodně!“ dodala s náznakem ironie.

V očích mu nejdříve blesklo pochopení a vzápětí nelíčený obdiv. Vyměnili si spiklenecké úsměvy a sestoupili z kopce, aby se připojili k oslavě.

Další hodinu Liriel tančila, usrkávala víno, přijímala komplimenty stran svého „kostýmu“ a udiveně pozorovala Fjodora. Ten do veselé společnosti zapadl jako meč do pochvy: smál se, pil a vyprávěl příběhy. Netrvalo dlouho a shromáždila se kolem něj skupina mladých šlechticů, kde se každý mladík snažil překonat ostatní chvástáním se o vlastních dobrodružstvích. Fjodor nechal kolovat čutoru s ohnivým vínem a s napjatou pozorností naslouchal vyprávěným lžím. Liriel zaslechla šeptat jméno Přístavu Lebek a v očích se jí zablesklo pobaveným pochopením. Zatímco ona plánovala, jak se dostat do města, byl Fjodor již o krok dál.

Někdo jí odhrnul stranou vlasy a vtiskl polibek na krk. Instinktivně se se zavrčením otočila.

Vysoký muž se šedýma očima a vlasy barvy slámy o krok ustoupil, jako kdyby ho její reakce vylekala. Liriel v něm poznala jednoho ze šlechticů, který si s Fjodorem vyměňoval příběhy. Ačkoliv kymácivý postoj a téměř prázdná číše v jeho ruce nasvědčovaly tomu, že pro dnešek má dost, Liriel si všimla jeho pronikavě lstivého pohledu a rozhodla se být opatrná. Pak ostrý pohled zmizel a mladík se na ni vyzývavě usmál.

„Ach ano, ty jsi se vžila do postavy.“ Zdvihl ruku ve výsměšně obranném gestu a předstíral, že se krčí. „Musím říct, Galindo, že tentokrát jsi se překonala. Tohle je opravdu úžasný kostým! Neměla bys mít pro lepší efekt taky nějakou strašlivou zbraň – třeba bič nebo tak něco?“

Poprvé v životě Liriel skutečně záviděla nejvyšším kněžkám hadí biče. Odhalila zuby v náhradě za úsměv. „Problém s biči je, že žádný není po ruce, když by byl právě potřeba,“ zavrkala.

Muž zaklonil hlavu a rozesmál se. „To je pravda! Sám si to často říkám.“

Upřel na ni komicky vypadající, ale upřímný pohled a pokračoval v nakažlivém smíchu. Liriel náhle zapomněla na rozčilení. Nefalšovaně se usmála a zkoumavě si pohledného muže prohlédla.

Právě tenhle okamžik si Fjodor zvolil, aby se objevil po jejím boku. Drowí elfka si znovu všimla záblesku pronikavé inteligence, se kterou si šedooký cizinec Rašemence změřil. Než mohl kdokoliv promluvit, přiklopýtala k nim opilá žena s jasně zrzavými vlasy a bohatě odhaleným poprsím a uchopila mladého muže za paži.

„Tady jsi, Dane,“ zacukrovala. „Všude jsem tě hledala!“

„Náš tanec?“ zamumlal nepřítomně.

Zrzavá žena se usmála jako hladový trol. „Pokud jsi ovšem neměl na mysli něco mnohem… zajímavějšího.“

Pozvání bylo neomylně okaté a zaujalo veškerou jeho pozornost. Uchopil ženu za ruku a sklonil se k ní. „Myrno, moje drahá, phlar Lloth ssinssrickla,“ řekl ohnivě a přiložil si její prsty k ústům.

Překvapený smích vyrazil z Lirielina hrdla. Když se Lloth chichotá, řekl jako odpověď na ženiny milostné návrhy – sotva poklona, za kterou ji ta culící se, rozpálená děvka zjevně považovala. Och ano, tenhle je chytrý!

Lirielin smích náhle odumřel. Tenhle je až moc chytrý.

Třemi podivně vyslovenými slovy řekl světlovlasý muž hodně a odhalil ještě víc. Věděl, co je zač, a dával jí to najevo. Zároveň ji vyzkoušel do větší hloubky než jen v prostém porozumění drowí fráze. Tenhle rouhačský malý žertík by se u skutečné následovnice Lloth setkal s rozzlobeným zachmuřením. Ačkoliv Liriel předpokládala, že veselí hrálo v její prospěch, zlobila se sama na sebe, že se nechala chytit do mužovy mnohovrstevné pasti. U takhle nudných lidí zkrátka podobně jemnou záludnost nečekala. A jak se u Devíti pekel mohl člověk naučit několik slov jazyka drowů?

Fjodor vycítil její znepokojení a objal ji kolem pasu. „Má paní?“ zajímal se a upřel na vyššího muže vyzývavý pohled. „Je všechno v pořádku?“

Cizinec se na ustaranou elfku a jejího zjevného zastánce nevinně usmál. „To zajisté je, příteli. To byl skvělý příběh, co Regnet vyprávěl, že? A nejpodivnější bylo, že byl z větší části pravdivý! A i když riskuji, že se budu opakovat, Galindo, tohle je opravdu zatím tvůj nejlepší kostým. Na první pohled trochu zneklidňující, to ano, ovšem Temná panna ti opravdu sluší. Užijte si tedy oslavu, oba.“

S těmi záhadnými slovy se muž vmísil do davu a spolu se zrzavou ženou mířil rozhodně k tanečníkům, a ne do soukromí stanů, které by ona zjevně upřednostňovala. Liriel však v jeho slovech na rozloučenou odhalila všechny vrstvy významů. Napětí z ní vyprchalo a zůstala opřená v uklidňujícím objetí Fjodorových silných paží.

Kolem prošla sloužící ve volném rouchu a s maskou medúzy nesoucí tác s mořskými pochoutkami. Liriel zničehonic vyhládlo. Pomohla si k několika kouskům kořeněné olihně a během žvýkání pozorovala záda vzdalujícího se muže.

„Víš,“ zauvažovala, „myslím, že v tomhle městě bych dokázala žít.“

Houf krys šplhal drápatýma nohama po Liriel. Temná elfka několik drobných stvoření shodila a seskočila z úzkého kamenného bidýlka do po pás hluboké vody. Zadržela dech před neuvěřitelným zápachem a potlačila touhu počastovat drobnou pištící havěť, která ji zahnala do hnilobného kalu, pořádným přídělem vrhacích nožů. Nemělo smysl ztrácet zbraně ve vodě a špíně kanálů.

„Tohle nebyl jeden z mých nejlepších nápadů,“ zabručela k Fjodorovým zádům. Rašemenec se neotočil. Opatrně pokračoval dál, obklopený kruhem světla z pochodně. „Tohle je cesta, o které se Regnetův příběh zmiňoval. Možná to není nejlepší přístup do Přístavu Lebek, ale aspoň se hodí pro drowa, který nechce vyvolávat zbytečný rozruch.“

Liriel věnovala Fjodorovým zádům vražedný pohled. „No jistě! Já se ve vaší žumpě přece musím cítit jako doma. Tady bych dokonale zapadla a nikoho nepobuřovala!“

„Ale no tak, má malá vráno,“ odpověděl škádlivě. „Kde zůstal tvůj smysl pro dobrodružství?“

Odpověděla drowí průpovídkou, která se vzpírala překladu. Rašemenci ale její základní poselství stejně došlo, a tak se od rozladěné společnice moudře trochu vzdálil.

Bez varování něco Liriel uchopilo za nohu a stáhlo pod hladinu. Neviditelné stvoření ji kopající se a bránící táhlo k díře ve dně tunelu a pak se i s kořistí ponořilo hlouběji.

Liriel vytáhla z boty nůž a začala zuřivě sekat po chápavé končetině. Sevřelo ji druhé, naprosto stejné chapadlo. Liriel poznala únosce a přestala se bránit. V plicích ji pálilo, přesto stále zůstávala nehybná a nechávala se přitáhnout blíž. Skrz kalnou vodu zahlédla vypoulené oko a klapající zobák obří olihně. Když byla dostatečně blízko, sekla ji nemilosrdně přes oči. Oliheň nebezpečnou svačinku okamžitě pustila. Vodou se rozlil temný inkoust a zraněný tvor vystřelil do bezpečí.

Liriel se probojovala zpět na hladinu a zhluboka se nadechla odporně páchnoucího vzduchu. Vydrápala se na římsu tvořenou kamenem špatně zasazeným do zdi tunelu. Kolem lýtka měla zachycený škubající se kus odseknutého chapadla.

„Řekla bych, že na tom karnevalu jsem snědla nějaké tvé příbuzné,“ zamumlala si pro sebe. Chytila špičku chapadla a odloupla ji. Spodní strana byla pokrytá pří savkami a z několika drobných kruhových ran se jí vylila krev. Liriel zaťala zuby a odhodila věc pryč. Bolest byla silnější, než očekávala, a zavyla.

Fjodor se k ní konečně otočil. „Neměla bys dělat takový hluk,“ napomenul ji. „Nemůžeme vědět, na co se tady dole dá narazit.“

Liriel zaťala zuby a skočila zpět do vody. Jak se brodila ve Fjodorových stopách, utěšovala se představou, jak mu useknuté chapadlo omotává kolem krku.

Náhle se před nimi proti vší logice objevil nádherný měsíční svit, pokrývající kalnou vodní hladinu stříbrným příkrovem. Fjodor se při neočekávaném pohledu zarazil, ale Liriel, která byla v oblasti kouzel mnohem obeznámenější, ho bez dlouhých okolků postrčila skrz třpytící se portál.

Na druhé straně brány se vynořili na břehu široké podzemní řeky. Slabý přísvit světélkujících hub ozařoval jeskyni za ní, ve které se rozkládaly budovy vytesané z kamene. Město bylo nepochybně drowí, menší než Menzoberranzan a postrádající nádherné světlo kouzelných ohňů, ale Lirieliným očím připadalo neméně krásné.

„Co je tohle za místo?“ zamumlal Fjodor.

„Tohle je Eilistraeeina Promenáda,“ ozval se jim za zády melodický hlas, „a váš příchod je očekáván.“

Oba společníci se naráz otočili. Před nimi stanula nádherná drowí žena, vyšší než Rašemenec, se stříbrnýma očima a vlasy utkanými z měsíčního svitu. Po boku jí stály drowí stráže v jemných drátěných zbrojích a ozbrojené meči a dlouhými luky.

Fjodorova ruka instinktivně sklouzla k jílci meče. K jeho překvapení však Liriel nadšeně vykřikla a vrhla se do ženiny náruče. Nevšímající si vlastní důstojnosti ji elfí žena sevřela v sesterském objetí.

„Qilué! Jak jsi se o nás tak rychle dozvěděla?“

„O vašem příchodu nás zpravili Harfeníci.“

Liriel se odtáhla a tázavě naježila obočí. Měla podezření, že světlovlasý muž s veselýma šedýma očima a nevyzpytatelnou myslí na ně Eilistraeeiny následovnice upozorní. Tak trochu to i sám naznačoval zmínkou o Temné panně, ale narážka na hudebníky jí moc smysl nedávala.

„Harfeníci?“ zopakovala. „Proč by se hráči na harfu něčím takovým obtěžovali?“

„Mnoho lidí sdílí stejný názor,“ řekla starší žena suše. „Ale tohle byl dostatečně zajímavý příběh, aby byl předán dál. Ne každý den se stane, že do Hlubiny vstoupí drowí žena hledající cestu do Přístavu Lebek, doprovázená lidským mužem, který nese láhev jhuildu a mluví s rašemenským přízvukem. Ty tedy musíš být Fjodor, Liriel o tobě mluvila. Já jsem Qilué Veladorn, kněžka Eilistraee. Sloužíme Temné panně, bohyni písní a měsíčního svitu, a v jejím jménu pomáháme všem potřebným.“

Mladý muž před vznešenou elfkou poklekl na jedno koleno. „Temná panna není v Rašemenu neznámá. A myslím, že jsem vás již jednou viděl, paní,“ pronesl pomalu. Pak si vzpomněl na ženinu nepřirozenou výšku a dodal: „Nebo někoho, kdo je vám velmi podobný. Před několika dny jsem tajně pozoroval, jak Liriel tančí v měsíčním světle. Někdo další se k ní připojil. Byl jsem sice daleko, ovšem tu tvář nikdy nezapomenu.“

Elfská žena povytáhla sněžně bílé obočí. „Opravdu? To ale mohl být jen stín samotné Temné panny. Váš úkol musí být vskutku důležitý, když se vám dostalo tak zřetelného projevu její přízně.“

„Řekne mi prosím někdo, o co se tu jedná?“ dožadovala se Liriel.

„Později, dítě,“ uklidňovala ji Qilué. „Teď mi prozraď, jak ti můžeme pomoci.“

Liriel zaváhala. Eilistraeeiny Vyvolené mohly cestovat podle libosti a požehnání jejich bohyně kráčelo s nimi – Poutník jim tudíž k ničemu nebyl. Možná by Qilué a jejím družkám mohla věřit. Pohlédla na Fjodora, který sotva znatelně souhlasně přikývl.

„Fjodor a já potřebujeme Poutníkův amulet: on aby zkrotil záchvaty bojového šílenství a já abych si s sebou mohla nést kouzla temných elfů. Věřím, že jsem zjistila, jak je v něm natrvalo ukotvit. Pro nás oba,“ dodala a pohlédla přímo do Fjodorových tázavých očí.

„A k jakému účelu?“ zeptala se kněžka.

Liriel se obrátila zpět ke Qilué. „Co tím myslíš, k jakému účelu? Fjodor je berserkr a ochránce Rašemenu. Já jsem kouzelnice, jejíž moc pochází z Temných říší a z dědictví drowů. Chceme jen dál být tím, čím jsme.“

„Tvůj přítel touží sloužit své zemi,“ potvrdila Qilué. „Jak ale moc Poutníkova amuletu využiješ ty?“

Liriel zamrkala. Moc byla cílem každého drowa a honba za ní byla účelem sama o sobě. Nikdo se nepozastavoval a neptal se, k čemu jinému než k honbě za další mocí mu bude. Ačkoliv to byla nezvykle těžká otázka, našla Liriel odpověď.

„Amulet byl ukraden drowím kouzelníkem jménem Nisstyre, kapitánem kupecké společnosti známé jako Dračí poklad. Vím, co s ním má v plánu udělat. Doufá, že s jeho pomocí vyláká drowy z Temných říší a přiměje je konvertovat k Vhaeraunovi. Podle toho, jak se Nisstyre a jeho drowí zloději doposud chovali, to nepovede k ničemu dobrému,“ uzavřela Liriel chmurně. „Pokud tedy musím jakkoliv ospravedlňovat svůj nárok na Poutníkův amulet, vzít ho Nisstyremu je dobrý začátek!“

„Začátek!“ vykřikl jeden ze strážných. Vysoký drowí muž v drátěné košili a černé helmě vystoupil po bok Qilué. „Má paní, tohle jméno není v Přístavu Lebek neznámé. Nisstyre je kouzelník z Ched Nasadu a má k dispozici nejméně osm desítek vojáků. Ještě horší je, že se říká, že jméno jeho družiny pochází od skrýše, starého dračího hnízda někde pod městem. Mnozí sestoupili dolů, aby pátrali po pověstném pokladu, ale nikdo se nevrátil. Kdo může vědět, jaké magické ochrany hlídají drakovu sloj?“

„V pořádku,“ řekla Qilué klidně, „v tom případě si bude lepší další plány dobře připravit.“