Drowova dcera

13. Polapená tma

Pomalu a opatrně se Liriel pokoušela vytáhnout drobnou dýku z pouzdra. Uplynuly tři dny téměř neustálého studia, které mladé drowí kouzelnici ukázaly rizika a výzvy obsažené v jejím poslání.

Byla si naprosto jistá, že amulet je artefaktem veliké moci. Seslala na něj několik složitých kouzel, která měla odhalit význam drobných run vyrytých do pouzdra. Marně. Prastará tajemství strážila magie mocnější než ta její. Řetízek, který byl v okamžiku nálezu na těle mrtvého drowa přetržený, se sám od sebe opět scelil. V mezeře prostě dorostly nové kroužky, které ale tak dokonale odpovídaly zašlému zlatu zbytku, že Liriel už ani nedokázala poznat, kde mezera vlastně byla. Ještě nikdy neslyšela o magickém předmětu, který by se dokázal opravit bez pomoci. Když zatáhla za rukojeť dýky, nestarala se ani tak o bezpečí amuletu – ten se o sebe dokázal očividně postarat sám – ale o magii, která by se tím mohla uvolnit.

Ať se však snažila, jak chtěla, dýku uvolnit nedokázala. Čepel a pouzdro byly tak pevně spojeny, že mohly být stejně dobře součástí jednoho kusu kovu.

Liriel se s povzdechem zhroutila do křesla. Zašla až moc daleko a až příliš riskovala, než aby teď selhala.

Získat amulet byla ta snadnější část. Najít čas k jeho studiu představovalo mnohem větší zkoušku. Netroufala si přijít za Triel se žádostí o uvolnění, protože jí bylo jasné, že Matrona mistra by ji bez váhání zamítla. Nejlepší tedy bylo snažit se udržet celou záležitost v tajnosti, zejména pak před Triel. Kolovaly jisté zvěsti o tom, že rod Baenre musel čelit několika výzvám, a zaměstnaná Matrona tudíž měla na práci jiné věci než sledovat každý krok své neteře. A pokud by Lirieliny učitelky, obzvlášť Matrona Zeld, věřily, že Matrona mistra si dívčinu absenci sama vyžádala, neodvážil by se o Trielině rozhodnutí nikdo pochybovat.

Na druhou stranu by však mohly být mistry zvědavé a hledat odpovědi nějakým méně přímým způsobem. Sice mohly být Triel věrné, ale zároveň si hlídaly postup svůj i svých rodů. Liriel jasně očekávala, že na ni budou upřeny oči nejméně tuctu vznešených rodů, které se začnou pídit po tom, co asi může rod Baenre považovat za tak důležité, že kvůli tomu umožnil jedné ze svých žen dočasný odchod z Arach-Tinilith.

A tak se také stalo. Liriel a Kharza-kzad umístili kolem jejího narbondellynského domu vrstvy ochranných zaklínadel a vzduch kolem doslova praskal kouzelnými sondami, které žalostně selhávaly. Během tří dnů od jejího odchodu z Akademie se jí ztratili tři sloužící. Liriel neočekávala, že je ještě uvidí, a pokud by k tomu došlo, stejně by jí nebyli k ničemu. Ne po tom, co by jim únosci vysáli z hlavy veškeré užitečné informace. Na druhou stranu nebýt intervence dvou mocných kouzelníků – Kharzy-kzada a samotného arcimága – neměla by Liriel nikdy na tak dlouho klid.

Ano, skutečně se odvážila riskovat a zasvětila do chystaného plánu i svého otce. Vytvořila tím nanejvýš ošemetnou situaci. Gromf Baenre měl dost vlivu na to, aby ji dostal z Arach-Tinilith, přesto každá mistra v Akademii předpokládala, že by se ničeho takového neodvážil bez Trielina přímého příkazu. Liriel si uvědomovala, že hrdý Gromf by takové připomenutí vlastních omezení nenesl dobře a tudíž by v jejím zájmu nejednal, dokud by mu z toho všeho nekynul prospěch.

Řekla mu tedy dost o své návštěvě Povrchu, včetně informací získaných od kněžek Eilistraee, aby ho zaujala. Neopomněla zdůraznit, že nahoře žijí drowové, jež mohou sesílat kouzla a mají schopnosti, které ti dole postrádají. Slíbila, že se od nich naučí co nejvíc a pak se s ním o nově získané poznatky podělí. Gromf ji pozorně vyslechl, položil jí mnoho vlastních otázek, a až když souhlasila s tím, že se stane jeho vyslancem na Povrchu, souhlasil, že jí pomůže.

Alespoň že svolil. Jak by, pokud by to prasklo, celou věc Triel vysvětlil, byla jeho starost; Liriel byla víc než ochotná přehodit případný spor na oba sourozence. Přestojí vzpomínka na otcův výraz v okamžiku, kdy mu vyprávěla o jiném božstvu, nutila přemýšlet, jestli udělala dobře, když ho také zapojila. Jak by takovou informaci mohl ambiciózní Gromf využít?

Stejně tak nedůvěřovala Kharza-kzadovi. Podobně jako Gromf měl i on vlastní zájmy. To bylo zjevně prokázané podivným darem brány, která spojovala Lirielin pokoj s jeho pracovnou a která jí umožňovala kdykoliv se z Akademie vytratit. Předtím si prostě myslela, že kouzelníkův zájem o její osobu je daný osobními důvody a že si užívá její společnost a následné vychloubání se, ke kterému tím získával záminku. I kdyby nepovyprávěl jediný vylhaný příběh, bylo zřejmé, že je mu společnost mladé a krásné ženy milá. Jistě v tom ale bylo víc. Liriel byla přesvědčená, že její učitel má vlastní plány a že z ní chce učinit součást své zatím neodhalené pavučiny intrik.

Přesto ho potřebovala. Jako mistr Čarodějce měl přístup ke svitkům a knihám, které byly ostatním zapovězené, a kouzelnická věž rodu Xorlarrin patřila k nejlépe vybaveným laboratořím v celém Menzoberranzanu. Zdálo se, že za to do značné míry vděčí kouzelníkovým neustálým tajným obchodům s Dračím pokladem.

Ten představoval další Lirielin risk. Poslala pro Nisstyreho a požádala ho, aby jí prodal všechny knihy s lidským věděním, které dokázal během velmi krátké doby koupit nebo ukrást. Jejich vlastnictví bylo samozřejmě nezákonné a jen jejich nákup ji přiváděl na hranici chudoby, avšak neviděla jinou možnost. Neodvážila se ptát přímo po knihách o runové magii, protože se bála, že by tím příliš odkryla karty. Černooký kupec byl rovněž kouzelník a Země světla znal lépe než kterýkoliv jiný menzoberranzanský uživatel magie. U něj bylo ještě pravděpodobnější než u Kharzy, a dokonce víc než u Gromfa, že si dá její plán dohromady.

Zatím však byl víc než nápomocný. Přinesl několik krabic knih a nabídl jí, ať si vybere, které potřebuje, a zbytek bez zaplacení vrátí. Nabídl se, že jí zodpoví všechny otázky o Zemích světla, a dokonce naznačil, že by mu bylo potěšením posloužit jí jako průvodce. Vůbec naznačoval hodně věcí, a to s takovou smělostí, které by se jiný mužský obyvatel Menzoberranzanu neodvážil. Ačkoliv Liriel neměla o románek se zrzavým kupcem zájem, některé jeho další nabídky by jistě využila, kdyby měla čas.

Čas. Liriel s povzdechem mrkla na zářící písek v hodinách. Ta trocha času, kterou se jí podařilo ukrást, se nezadržitelně chýlila ke konci, neboť dříve či později se i nanejvýš zaměstnaná Triel musí o její nepřítomnosti dozvědět a donutí ji vrátit se zpět do Arach-Tinilith. Tři dny ve skutečnosti představovaly víc, než v co se odvážila doufat.

Dobře ukradený čas zužitkovala. Podařilo se jí zapamatovat si mapy pozemních krajů a naučila se víc o způsobech jejich obyvatel. Co se ale nedozvěděla, bylo, jak používat nový amulet.

Liriel bezcílně zakroutila rukojetí. K jejímu překvapení se drobná dýka poddala, otočila se a uvolnila z pouzdra.

Temná elfka zlatý předmět důkladně prozkoumala a dočkala se druhého překvapení. Nebyla to dýka, ale malé dláto. Drobné nářadí zůstávalo jasné a ostré a bez jediného náznaku rzi, a to přesto, že dno pouzdra vyplňovala voda.

„Dláto,“ zamumlala. „No ovšem!“

Temná elfka se znovu vrátila ke knize o runové magii a se vzrůstajícím vzrušením jí začala listovat. Téměř na konci nalezla hrubě načrtnutý obrázek prastarého rozložitého dubu. Jmenoval se Potomek Yggsdrasilův a jeho pokroucený kmen byl poznamenaný runami tisíce kouzel. Podle textu pod obrázkem mohly být do jeho kůry vyryty jen nejmocnější runy, pouze nástroji vytvořenými nejschopnějšími runovými mágy a požehnanými bohy starých Rusů.

Liriel zdvihla drobné dláto a s úctou si ho prohlédla. Bylo možné, že by v ruce držela právě takový nástroj? Důkladně si znovu prostudovala obrázek. Ano, některé ze znaků na prastarém dubu byly stejné jako na amuletu.

Mohla by však ona, drowí elfka z Temných říší, použít tenhle nástroj k vyrytí kouzla do kmene posvátného dubu? Vytvoření runy nebylo podobné kouzelnickým kouzlům, které ovládala s takovou lehkostí a jistotou. Runa, již by k tomu účelu potřebovala, se nedala naučit ze svitku, ale musela vzniknout v mysli a srdci. A klíčem k tomu byla jen dlouhá a nebezpečná cesta jako ty, které podnikali staří Rusové, aby rozšířili jak své území, tak magickou moc. Jen skrze změnu a růst, skrze tvrdě vydobytý vnitřní vhled, mohla runa přijít ke svému sesílateli.

Liriel, chvějící se vzrušením, sebrala svitek pergamenu a pečlivě ho uhladila. Byla na něm zobrazená mapa severních zemí a podle Nisstyreho zachycovala země, které se nacházely nad jí známou částí Temných říší. Prstem našla vzdálené město Hlubinu a pak jím přejela přes moře na ostrov Ruathym. Tam žili předkové Rusů. A tam také stál Potomek Yggsdrasilův, prastarý posvátný dub.

Cíl tedy již měla. Pokud jí z cesty vzejde potřebná runa, sešle kouzlo, kterým získá trvalé vlastnictví drowí magie.

Nejdřív ji ovšem bude muset přenést přes všechny dlouhé míle na Ruathym. Odpověď na tento problém představovala kapka vody zachycená v pouzdře. Kniha o runové magii obsahovala spoustu příběhů o posvátných studnách a pramenech. Voda byla v Temných říších hojná, a kromě obvyklé životodárné přirozenosti neměla další význam. Lirielin tmavý domov měl ale také svá místa moci.

„Liriel Baenre, ty jsi se konečně naprosto zbláznila!“

Pokud by autorkou tohohle prohlášení nebyla dvouhlavá saň, která byla sama napůl šílená, mělo by jistě větší dopad.

„Říkám ti, Zz’Pzoro, že tohle bude fungovat,“ trvala mladá elfka na svém a dál malým mitrilovým krumpáčem sekala do stěny sloje. „Jen zůstaň ještě minutku nebo dvě v klidu.“

„Tak zůstaň v klidu, říká,“ zabručela pravá hlava a vlastně tak oslovením levé hlavy doslova propadla samomluvě. „Co si vlastně myslí, že jsme? Kolibřík?“

Odpověď levé hlavy zanikla v zazvonění dalšího úderu, následovaném dunivým zapleskáním dračích křídel, to když se pokoušela udržet na místě. Stoupající teplý proud pomáhal udržet její tělo ve vzduchu, ale vznášení se na místě bylo obtížné pro jakéhokoliv draka a za jakýchkoliv okolností.

Zz’Pzořina situace byla dále komplikovaná dodatečnou vahou drowí elfky, která se usadila na místě těsně za jejím dvojitým krkem. Liriel nebyla ani tak těžká – většina hlubinných draků považovala devadesát liber vážícího drowa za svačinku, a ne zátěž – ovšem Zz’Pzora patřila mezi ne příliš vzrostlé zástupce svého druhu. A drowí elfka sama nebyla v právě vyvážené pozici. Vykláněla se daleko do strany, a vždycky když udeřila do kamene, musela oslabit sevření své dračí nositelky. Každým okamžikem je svéhlavá temná elfka mohla obě shodit na zem.

„Rozhlédni se kolem sebe,“ žádala ji pravá hlava. Stvoření nebezpečně podkleslo, a muselo proto usilovně zamávat purpurovými křídly, aby se vrátilo do původní pozice. „Celá jeskyně září energií! Vyber si přístupnější místo.“

Liriel zavrtěla hlavou a znovu udeřila. Po kameni se rozběhla vlasová prasklina zvýrazněná namodralou září, která prosvítala i vrstvami magie prostého kamene.

„Tohle je nejlepší místo, a ty to víš, Zip,“ odpověděla elfka nepřítomným hlasem. Když stěna konečně povolila, mohla se soustředit na opatrné zvětšování sítě prasklin. „Jehla lítice má víc magie než tuna kamení z tohohle místa.“

Jehla lítice, štíhlý kus zářícího kamene, který vypadal, jako kdyby zachytával a zesiloval okolní vyzařování, získal jméno od skutečné lítice – nemrtvé drowí ženy – která v Zz’Pzořině doupěti kdysi strašila. Zmizela však dlouho před jejím zrozením. Porazila ji Zz’Pzořina matka, a to v bitvě tak mocných kouzel, že tím možná nechtěně přispěla k neobvyklému vzhledu svého potomka. Ať už to ale bylo jakkoliv, zmutovaná saň o tom nechtěla příliš často a ani usilovně přemýšlet.

V tu chvíli Liriel odhodila krumpáč a začala zoufale pomalu odlupovat vrstvy kamene jen za pomoci rukou a nože. Zz’Pzora se při zazvonění mitrilu o kámen dole zachvěla.

„Takhle klidně můžeme dopadnout i my, uvědomuješ si to?“ poznamenala pravá hlava.

„Snažím se co nejvíc spěchat,“ ujišťovala ji Liriel. I ona si byla velmi dobře vědomá vratké situace. Přála si, aby s sebou mohla vzít Kharzu, který by jí jistě pomohl s levitačními kouzly, ovšem starý a vetchý kouzelník by cestou umřel strachy. Sjíždění vody nebylo nic pro slabé.

Liriel sice mohla vystoupat vzhůru i s pomocí vlastní schopnosti levitace, ale tím by ji pro zbytek dne zcela vyčerpala. Stáleji čekala cesta zpět šachtou a při ní by se musela svěřit jen Zz’Pzořině síle a nemohla se spolehnout na to, že nepodlehne náhlému pokušení a „náhodou“ nepustí provaz. Místo toho se radši jednou rukou držela dračího krku a odsekávala kousky kamene.

Náhle sloj zalilo jasně modré světlo – jehla lítice byla uvolněná z obalu. Liriel znásobila úsilí, protože ani její na světlo citlivé oči, ani Zz’Pzořiny tohle nemohly dlouho snášet. Opatrně vložila hrot dýky pod odhalenou hranu kamene a vypáčila ho ven. Amulet jí již visel připravený kolem krku; upustila zářící kousek kamene do pouzdra a rychle zpátky zašroubovala dláto s rukojetí v podobě dýky.

„Hotovo!“ oznámila. „A teď dolů.“

„Tiamat budiž pochválen,“ zabručely obě hlavy naráz jméno dračího boha. Pak se stvoření sneslo dolů ke kamenné zemi a úlevně dosedlo.

Liriel sklouzla z dračích ramen a začala sbírat kouzelné předměty. Pokud se dalo usuzovat z obnoveného třpytu jejího piwafwi, tak se jim víc než jen vrátila původní síla, o kterou přišly během dvou výprav na Povrch. A takhle rychle! Nové předměty se na podobných místech musely většinou zanechat několik let, aby do nich magie prosákla; předmět, který se vyčerpal, potřeboval alespoň rok, aby znovu obnovil svoji moc. Liriel úplně poprvé uvěřila, že se jí plán podaří.

„A teď co?“ zajímala se pravá hlava. „Po všech potížích, které jsem kvůli té věci musela podstoupit, bych zasloužila vědět, co s ní zamýšlíš.“

„Odcházím na dlouhou cestu,“ oznámila Liriel šťastně.

„Dobře!“ přikývly obě dračí hlavy naráz. Purpurové stvoření si sedlo na zadek a ruce si podivně elfským způsobem založilo na prsou. „Je s tebou víc potíží, než za kolik stojíš,“ dodala pravá hlava kousavě.

Elfka povytáhla obočí. „Mně budeš taky chybět,“ odvětila stejně hřejivým způsobem. „Ale ještě nějakou dobu neodejdu. Nejdřív dokončím výuku v Arach-Tinilith. Jako nejvyšší kněžka budu mít moc i postavení, abych si mohla odcházet a přicházet podle libosti.“

„V tom případě; vrátíš se brzy?“

Liriel zavrtěla hlavou. „Je mi líto, Zip, ale znovu se ven z Akademie neodvážím. Ovšem přijdu za tebou, jen co skončím.“

„Hmmf.“

Zz’Pzora se urazila. To se prostě nedalo jinak nazvat. Trucovitý výraz vypadal na jejích hrozivých šupinatých hlavách nepatřičně, avšak Liriel připadal spíš roztomilý.

„Ty roky utečou jako nic, uvidíš; jak moje výuka, tak výprava brzy skončí. Až se vrátím, mám ti přinést něco ze Zemí světla?“ snažila se ji zlákat s vědomím, že prozrazení cíle její cesty by Zz’Pzoře mohlo zlepšit náladu.

Dračí oči – všechny čtyři – se rozšířily překvapením. Po tváři levé hlavy se rozlil lstivý úsměv. Až doteď drakovým slovům i činům vládla praktická pravá hlava. Konečně však něco zažehlo zájem vrtkavější poloviny.

„Ano,“ odpověděla. Rozhodnost zněla v jejím štěbetavém dívčím hlase poněkud nepatřičně. „Najdi způsob, jak bych se mohla dostat na Povrch.“

Liriel zamrkala. „No, já měla spíš na mysli něco jako knihu kouzel, poklad nebo něco takového.“

„Nicméně jsi učinila nabídku, a já odpověděla.“

Znovu ten rozhodný a vášnivý tón, tak nečekaný u Zz’Pzořiny levé polovičky. Dokonce i pravá hlava si družku prohlížela s udiveným výrazem.

Po chvíli sdíleného ticha pokrčila drowí elfka rameny. „Tak dobře, Zip. Pokusím se.“

Sliby drowů i hlubinných draků přicházely snadno, ale jen málokdy došly naplnění. Přesto Zz’Pzora vypadala spokojeně. Liriel sesbírala zbytek magických předmětů a přemístila se do šachty. Protentokrát ji saň vytáhla bez obvyklého trhání a zdlouhavých prostojů, které výstup obvykle provázely. Když konečně dorazila na vrchol, zaslechla vzdálené dračí hlasy, vyluzující kvílivou píseň na rozloučenou.

Vůbec poprvé Liriel cítila, že jí smutek zkalil nadšení, a začala si procházet vše, co musela opustit. Ani tak nelitovala toho, že výpravu bude moct započít až za několik let. Stále toho bylo tolik, co mohla udělat nebo zažít přímo v Menzoberranzanu. A čím víc moci načerpá, tím víc si jí odnese do Zemí světla. Ale ať už její čas přijde kdykoliv, Liriel věděla, že cizí a podivnou zemí bude cestovat sama.

Možná, přemítala, zatímco procházela branou, která ji měla přenést zpět do Kharzovy věže, by mohla dnes složený slib přece jen dodržet.