Drowova dcera

6. Arach-Tinilith

„S tím spratkem Baenre musíme něco udělat!“ zahřímala Zeld Mizzrym. Kněžka se očividně chvěla zuřivostí a pod černo-purpurovými záhyby kněžského roucha se jí pravidelně a výrazně zvedalo a znovu klesalo poprsí.

Matrona Triel Baenre se v křesle pohodlně opřela a změřila si mistru zodpovědnou za studentky prvního ročníku. Její povytažené obočí varovalo rozlícenou elfku, aby pokračovala nanejvýš opatrně. „Z čeho je moje neteř obviněna tentokrát?“ zeptala se, přičemž neopomněla zdůraznit rodinnou vazbu.

„Další žertíky,“ zavrčela Zeld, která byla očividně příliš rozzuřená, než aby jí narážka došla. „Dnes ráno našla Shakti Hunzrin pod postelí pole hub. Měla bych dodat, že v případném hnojivu.“

Matrona mistra si povzdychla. Liriel nestrávila v budově ve tvaru pavouka ještě ani tři dny a už se stihla stát hlavní podezřelou skoro tuctu malých žertíků. Byla v nich dobrá, to musela Triel uznat, ale Matrona Baenre se obávala, že mladá elfka jednou zajde příliš daleko. Méně zručný vtipálek by na jejím místě byl dávno chycen při činu a zákonitě jednou musí přijít i den, kdy se tomu nevyhne ani Liriel. Triel měla s talentovanou dívkou plány, které nezahrnovaly její proměnu do ebenové sochy varující ostatní studenty před nedodržováním pravidel.

„Můžete dokázat, že za to může Liriel?“ požadovala chladně.

Mistra zaváhala. „Ne, předpokládám, že ne. Shakti je však ve svém obvinění nezlomná a skutečně má právo požadovat potrestání mladší studentky.“

Triel si znovu povzdechla. Nebylo nijak neobvyklé, že si mladé novicky mezi sebou vyvinuly vzájemnou rivalitu, osobní msty a zášti. Ve skutečnosti byla právě tohle skvělá příprava na život mimo Akademii, a proto od toho nebyly odrazovány. Tohle však začínalo přerůstat přes hlavu. I když Shakti Hunzrin nebyla Lirielin jediný cíl, rychle se stával nejoblíbenějším. Ne, že by to někoho zajímalo. Shaktin rod nepatřil mezi velké a na jejich obchodní záležitosti pohlíželi svrchu i někteří bohatí poddaní, kteří tyhle šlechtice snobsky nepovažovali za nic víc než za povýšené vidláky. Shakti tomu zažitému obrazu nijak nepomáhala. Její všudypřítomné vidle a neustálé nudné monology o chovu a péči o rothe vlastně ani nemohly pověsti rodu škodit víc. K tomu všemu postrádala sebemenší stopu smyslu pro humor, byla mstivá vůči svým družkám a k sluhům a mladším studentům se chovala krutě. Pokořující žertíky vůči její osobě v takovém případě představovaly skvělý způsob, jak srovnat účty, a Liriel si díky nim vysloužila značný díl tichého obdivu. Stručně řečeno, Arach-Tinilith se zase jednou nenudil.

Například minulou noc došlo k vyrušení v kapli, když Shakti – pilná a pečlivá studentka, která se pomalu blížila k postavení nejvyšší kněžky – přistoupila k oltáři, aby provedla večerní oběť. Její magické vidle ji následovaly v dokonalé parodii její nápadně kolébavé chůze. Liriel samozřejmě popřela jakoukoliv účast, ale Triel měla jasno. Celkem nic s tím ovšem dělat nemohla, protože Lloth to podle všeho překvapivě nepopudilo. Dokonce se zdálo, že zlá bohyně si čas od času chtěla užít trochu černého humoru. Časem se rozmarná Pavoučí královna Lirielinými kousky nepochybně unaví, ale prozatím byla divoká dívka novinkou a těšila se Llothině plné přízni.

„Sloužíme bohyni chaosu,“ podotkla Triel.

„Lloth budiž chvála,“ zareagovala kněžka. „Ale brzy přijde den, kdy ta zkažená malá holka zajde příliš daleko!“

„A až se tak stane, sdělí mi to sama Lloth,“ zavrčela Triel. „Dávej si pozor, abys za Pavoučí královnu nemluvila, když o to ona nestojí!“

Zeld vyvalila oči, když si uvědomila, jak daleko zašla. Hluboce se uklonila. „Žádám o vaše a Llothino odpuštění,“ zamumlala a prsty instinktivně načrtla znamení podřízenosti, kterým se tradičně odvracela nepřízeň Pavoučí královny.

Triel ji okamžitě uťala. „Jak pokračují Lirielina studia?“

„V některých oblastech nadmíru dobře,“ připustila mistra. Její hlas již zněl klidněji a také opatrněji volila slova. „Má neobyčejnou schopnost učit se a pamatovat si kouzla. Proslýchá se, že se jí dostalo kouzelnického výcviku.“

Poslední větu Zeld pronesla s lehce stoupající intonací otázky. Triel odpověděla chladným, upřeným pohledem.

„Necháváte ji postupovat vlastním tempem, jak jsem vám řekla?“

„Zajisté, Matrono mistro. Dívka byla pečlivě vyzkoušena a shledána způsobilou přeskočit jisté oblasti studia. Vykazuje ohromující nadání pro magické přenosy. Dnes začala výuku nižších sfér se studentkami dvanáctého ročníku. Takovým tempem by se mohla naučit přivolávat menší démony, nebo dokonce zvládnout přesun sférami, ještě před koncem prvního roku učení. Na druhou stranu,“ varovala Zeld, ‚je Liriel v jiných oblastech překvapivě nevědomá, a to i podle standardů novicek prvního ročníku. Její formální vzdělání bylo trestuhodně zanedbáno. Neví prakticky nic o slavné historii Menzoberranzanu nebo o uctívání Pavoučí královny. A ačkoliv se v oblasti společenského protokolu orientuje dostatečně dobře, nemá představu, kde je její místo v řadách Llothiných kněžek.

„Vyplňování takových mezer je tvoje práce,“ pronesla Matrona mistra chladně. „Nakonec, jestli má Liriel dostatek času na žertíky, potom nemůže být vytížená.“

Zeld se napjala, avšak do hádky s mocnou Triel se pustit nechtěla. „Máte mé slovo. Rod Baenre získá další nejvyšší kněžku v rekordním čase.“

„Skvělé. Chci být i nadále informována o Lirieliných aktivitách.“

„O, jsem si jistá, že o nich uslyšíte,“ odvětila mistra suše. „Pamatujte, že byla pro účely studia sférického cestování umístěna do dvanáctého ročníku. Alespoň část dne tak bude ve stejné třídě jako Shakti Hunzrin.“

V soukromí svého pokoje v dormitoři hodila Shakti Hunzrin zrádné vidle proti zdi. Náraz zbraně a následné řinčení o zem byly přehlušeny kněžčiným zuřivým jekem.

Jako další vzduchem prolétly Shaktiny šaty. Nějak došlo k tomu, že všechny byly prosyceny pachem hnoje, a zuřící žena je ze sebe strhávala a odhazovala pryč. Přistoupila k umyvadlu a přičichla k vodě ve džbánu. Alespoň že ta není tím pachem poznamenaná, pomyslela si ponuře. Nalila trochu vody do umyvadla a začala se drbat houbou.

Shakti ani na okamžik nepochybovala, kdo byl za její nejnovější zneuctění zodpovědný. Dobře si pamatovala údiv a vztek v očích Liriel Baenre, když jí jako nové studentce přikázala, aby ji obsluhovala při snídani. Shakti měla plné právo něco takové požadovat, ale Liriel jí přesto otevřeně odmítla vyjádřit úctu, kterou si poctivě vydobyla dvanácti roky dřiny v tomhle pavoučím vězení. A co hůř, té malé mrše to prošlo!

Další důkaz toho, pomyslela si Shakti hořce, jak špatně je tohle město vedeno. Kněžky stanovovaly pravidla a pak je podle libosti porušovaly. Shakti měla pocit, že Liriel si mohla dovolit dělat, cokoliv se jí zachtělo, a to díky jménu, které prostě zdědila. Nikdo z rodu Baenre se podle všeho nemohl mýlit, a to i když stará Matrona dovedla město na pokraj zkázy. Ať už ale uplynulé dva dny přinesly cokoliv, Shakti alespoň poskytly jasný cíl pro její zuřivost, rozmrzelost a frustraci. Vše, co bylo na Menzoberranzanu špatného, mělo konečně jméno.

Shakti nenáviděla Liriel Baenre. Čistota a síla toho pocitu převyšovaly všechno, co dosud mladá kněžka poznala. Nenáviděla Liriel pro její vysoký šlechtický původ a všechen zmatek způsobený dlouhou vládou její babičky a zkázonosnou válkou. Nenáviděla tu dívku pro její krásu a okamžitou oblíbenost v Akademii. Nenáviděla Lirielin bystrý smysl pro humor; kdykoliv byla ta potvora nablízku, měla Shakti pocit, že je terčem vtipu, kterému ona jediná nerozumí. Nenáviděla Liriel pro její pohotovou mysl a lehkost, s níž se učila věcem, které by měly vyžadovat roky námahy. Ze všeho nejvíc ji však nenáviděla kvůli patnácti rokům svobody. Ona sama musela do Akademie vstoupit na počátku dospívání, a proč by na tom Baenre neměla být stejně? Za všechny tyhle nespravedlnosti, přísahala Shakti Hunzrin, jednoho dne Liriel Baenre draze zaplatí.

Temná elfka se rychle oblékla a ozbrojila a následně vklouzla do kroutících se chodeb vedoucích do dormitoře studentek prvního ročníku. Liriel samozřejmě dostala vlastní pokoj, i když většina kněžek musela až do pátého roku studia žít s jednou nebo dvěma spolubydlícími. Všechny studentky prvního ročníku právě byly na několikahodinové přednášce o zvěrstvech, kterých se na drowech dopustili elfové z Povrchu, následované obvyklým vybízením k šíření slávy Lloth ovládnutím nejdříve Temných říší a následném vyhubení ostatních elfských ras. Byla to dobrá řeč, pomyslela si Shakti hořce, a jako obvykle zcela ignorovaná kněžkami, které byly u moci. Když Menzoberranzan konečně vytáhl do války, bylo to proti hnízdu trpasličích poskoků. A co měl takový katastrofální pokus společného s prvním a druhým přikázáním Lloth? Ještě méně než nic, pěnila Shakti. I kdyby ale celá přednáška neměla jiný účel, alespoň jí poskytne soukromí potřebné pro zamýšlený úkol.

To, o co se žena pokoušela, bylo extrémně riskantní, avšak právě teď neměla náladu na složité jemnůstky. Nejdříve našla Lirielin pokoj a následně kolem sebe jednoduchým kouzlem stvořila kruh ticha. Rozhlédla se na obě strany a namířila vidlemi na dveře. Z bodců vyšlehl kouzelný oheň a kamenné dveře se bezhlučně roztříštily. Shakti prošla oblakem prachu a dýmu a vstoupila do místnosti.

Když šlo o pohodlí, nehleděla její rivalka na náklady, všimla si kněžka hořce. Lirielin pokoj ani trochu nepřipomínal prosté praktické cely novicek. Úzký kavalec byl nahrazen vznášející se postelí doslova zavalenou hedvábnými polštářky. U stěny stála zlacená masivní truhla a na nízkém pracovním stolku nechyběl stříbrný svícen a štědrá zásoba drahých lojových svící. Stěny zdobila nádherná umělecká díla a Shaktiny nohy se cestou k vyřezávané šatní skříni bořily hluboko do koberce nesmírné ceny. Prudce rozevřela dřevěné dveře a začala se přehrabovat v uvnitř uložených šatech. Černá, rudě lemovaná roucha novicky se tísnila v koutě; většinu místa zabíraly slavnostní roucha, skandální spodní prádlo, noční košilky a lehké taneční střevíce.

Shakti si odfrkla. Nebylo divu, že ta mrcha dostala vlastní pokoj. I kdyby využívala jen polovinu všech těchhle věcí, tak by případná spolubydlící nemohla ani spát, ani studovat.

Kněžku ale ze všeho nejvíc zaujalo cestovní vybavení, pevné boty a sbírka zbrojí a zbraní uložená do úhledné hromádky. Dalo se představit, že by Liriel našla čas i příležitost k oblékání večerních šatů, aniž by opustila Tier Breche, ovšem tahle výstroj se hodila víc na procházení se Temnými říšemi než na studentské oslavy. Ano, byla pravda, že v dnešní době měly studentky více svobody a mohly díky tomu i vyjít ven, ale zároveň bylo zřejmé, že Liriel je postrkována Arach-Tinilithem se zoufalým, skoro až urážejícím spěchem. Rod Baenre potřeboval nejvyšší kněžky k obnovení původní síly, jinak by zaručeně sestoupil z čelního místa žebříčku moci. Shakti upřímně pochybovala, že by Matrona Triel schvaloval, že její drahá neteř opouští Arach-Tinilith, a to kvůli čemukoliv.

Poprvé za téměř tři dny se Shakti usmála. Konečně měla proti čerstvé sokyni nějakou zbraň. Možná chvíli potrvá, než ji chytí při činu, avšak teď už věděla, na co si má dávat pozor.

Bylo nemožné, zjistila Liriel, aby drow umřel čirou nudou. Fakt, že stále ještě seděla živá a dýchající i po čtyřech hodinách blábolení a slovních výpadů, byl dostatečně přesvědčivým důkazem.

Ohromeně si povšimla, že ostatní novicky se zdají být přednáškou upřímně strženy. Přednáškovou komnatou se rozléhalo vzrušené, souhlasné mumlání, občas přerušené výkřiky velebícími Lloth. Možná že ostatní dívky byly jen lepšími herečkami. Liriel tomu moc nevěřila, ale i kdyby to náhodou byla pravda, neměla v úmyslu vybrušovat si tohle umění tím, že by ke sborovému chóru přidávala vlastní extatické výkřiky. Podařilo se jí spolknout všechny uštěpačné poznámky, které se jí draly na jazyk, a to samo o sobě bylo dostatečnou obětí Lloth. Takové sebeomezování nebylo Liriel vlastní.

I přesto nebyla Akademie tak špatná, jak se obávala. Bylo jí povoleno přinést si z domu skromné vybavení a měla neomezený přístup do místní ohromné knihovny a k jejím foliantům a kouzelným svitkům. Toužila také prozkoumat magické poklady Čarodějce, ale měla dostatek soudnosti, aby s tím pokusem prozatím počkala. S výjimkou právě probíhající přednášky, v jejímž průběhu opravdu trpěla, přišly Liriel všechny lekce velmi zajímavé. Kněžská magie byla obzvláště lákavá a brzy bylo zřejmé, že své spolužačky schopnostmi dalece převyšuje. Kouzla sama byla velmi podobná těm, která sesílala během prvních let studií magie, ovšem s jedním důležitým rozdílem: jejich úspěch závisel na přízni Lloth.

Liriel slýchala její jméno celý život, ale Pavoučí královna pro ni nikdy nebyla skutečná. Seslání prvního kněžského kouzla to náhle a dramaticky změnilo. Mladá elfka roky praktikovala kouzelnickou magii, k níž využívala svůj vrozený talent a bystrou mysl, která dokázala zvládat i složitá kouzla jako nic. Tvrdou prací, kvalitní výukou a hromadami peněz utracenými za knihy a složky kouzel ze sebe udělala věrohodného mága. Když však nyní seslala své první kněžské kouzlo, oslovila Lloth, a bohyně odpověděla.

Tento okamžik na Liriel zapůsobil jako zjevení. Mladá žena nebyla zvyklá na někoho spoléhat a od dětství věděla, že je ve skutečnosti na vše sama. Využívala různé, ostatními nabídnuté příležitosti, ale když šlo opravdu do tuhého, pak se nemohla na nikoho spolehnout a moc dobře si to uvědomovala. A teď jí zničehonic naslouchala sama bohyně!

Liriel velice dobře znala, jakou pověstí se Lloth pyšní a jak dopadli ti, kteří se Paní chaosu znelíbili. Možná se to jednoho dne stane i jí. Prozatím však k Pavoučí královně pociťovala jen vděk, a možná dokonce rostoucí náklonnost. Pokud by se ale jednou měla dočkat zrady, tak by to pro ni nebylo nic nového. Proto se Liriel tiše pomodlila a ze všech sil se snažila vytlačit z hlavy kněžčino pronikavé kázání. Lloth si bude muset sama přečíst motivy takového jednání z jejího srdce.

Konečně lekce skončila. Nic tak bolestivého nemůže trvat věčně, pomyslela si Liriel suše. Ze sálu vyběhla až neslušnou rychlostí. Další lekce měla být mnohem víc podle jejího vkusu: studium nižších sfér. Možná že nemohla volně zkoumat Temné říše nebo chodit městem po boku svých zábavu milujících společníků, ale učila se, jak se podívat do jiných světů. A to vypadalo slibně!

Liriel si slibovala, že sférické cestování zvládne před koncem roku. Stále ještě před sebou měla hodně učení, ovšem i to bylo součástí cesty.

Takže zatímco se její spolužačky z ročníku vydaly na polední jídlo, spěchala Liriel do svého pokoje pro svitky a věšteckou misku. Ta byla obvyklou součástí vybavení. Kulatá, černá nádoba bez ozdob zatím musela stačit, avšak časem si chtěla pořídit nějakou víc podle svého vkusu. V Mnohokulturní čtvrti znala umělce, který dokázal vytesat misku z jediného kusu obsidiánu a doplnit ji stříbrnými rukojeťmi a výjevy velebícími Lloth. Liriel se neubránila myšlence, co by se s takovou miskou asi stalo, kdyby ji nechala nějakou dobu ležet v Zz’Pzořině doupěti, kde by mohla nasáknout magií Temných říší. Při představě, kolik různých stvoření by pak dokázala přivolat a kolik lumpáren by s jejich pomocí mohla napáchat, jí jiskřilo v očích.

Vtom zahlédla rozbité dveře do svého pokoje a dobrá nálada ji opustila stejně náhle, jako hasnou kouzelné plameny. Opatrně se plížila blíž, připravená přivolat při sebemenším pohybu kouli temnoty. To by každého vetřelce zpomalilo a jí by poskytlo zlomek vteřiny na rozmyšlenou. I když filozofie „zabte je všechny, Lloth už si je vytřídí“ ve vnějším světě fungovala skvěle, Akademie měla vlastní složitou hierarchii a síť intrik, které ještě docela nerozuměla. Například by nebylo moudré napadnout někoho, kdo by její pokoj prohledával na příkaz mistry Zeld.

Liriel byla nakonec složitého rozhodování ušetřena, neboť uvnitř pokoje nikoho nenašla. Ve vzduchu se ale vznášel výmluvný pach, který způsobil, že se lehce usmála. Shakti Hunzrin to může trvat ještě pár dní, než si všimne, že zdrojem zápachu je její vlastní tělo. Díky zvlášť pro tuto příležitost připravenému triku budou póry té krávy rothe vylučovat pach hnoje tak dlouho, dokud to Liriel nepřestane bavit a sama kouzlo nezruší. Mezitím pachová stopa představovala zábavný způsob, jak snadno sledovat její pohyby.

Nejdříve ze všeho si Liriel zkontrolovala truhlu s knihami. Velmi se jí ulevilo, když našla zámek neporušený. Shakti se mnohem víc zajímala o prohlídku jejího šatníku. Představa té zavalité, prosté kněžky, oblečené v jednom z jejích odvážných rouch, způsobila, že se začala nahlas smát.

Náhle zvážněla a obhlídla škody. Správně by měla mistře Zeld okamžitě oznámit, co se stalo, a nechat Akademii, aby dveře sama opravila. To by však nepochybně vyvolalo vyšetřování, a to se jí příliš nehodilo. I kdyby skutečně chtěla Shakti obvinit, přitáhlo by to nechtěnou pozornost k jejím vlastním nedávným aktivitám. Ne, znala lepší způsob.

Liriel odspěchala do kuchyně, aby tam sehnala někoho na práci. Cestou do spodních pater připomínajících sklepení měla dostatek času, aby přemýšlela nad nedávnou sérií žertíků. Částečně si uvědomovala, že má lepší postavení a může si dopřát mnohem víc než většina obyvatel Menzoberranzanu, ale její úžasný život skončil a provádění schválností bylo posledním – a jednoznačně nebezpečným – způsobem, jak odmítnout realitu. Shaktin přímý útok dával jasně najevo, že zašla příliš daleko. Liriel nechtěla válku, a proto se rozhodla, že pro příště se omezí na diskrétnější metody. Na nádvoří Akademie si prohlédla obsidiánové sochy – vše, co zbylo ze studentů, kteří to také přehnali – a nechtěla se k nim připojit.

Čas poledního jídla mezitím minul a kuchyně byla ztichlá. Našla zlobří otrokyni s pažemi až po lokty v hrnci s mydlinkami. Tyčila se do dvojnásobné výše než štíhlá elfka a vypadala, že je přímo stvořená ke vzbuzování strachem poznamenaného opovržení. Pod tlustou kůží se jí vlnily svaly a ze spodní čelisti čněly psovité tesáky. Tvář jí křivilo nenávistné zachmuření. Oděná jen v kožené zástěře drhla hrnce s takovým zápalem, jako kdyby veškeré špíně vyhlásila krevní mstu.

Poblíž ležely podnosy s nakrájenými syrovými rybami, připravenými k okořenění a večernímu servírování. Elfka si vybrala jeden obzvlášť pěkný kousek, hodila si ho do úst a přátelsky se na zlobří samici usmála.

„Měla bych pro tebe práci, Chirank,“ řekla.

Její výraz se okamžitě rozzářil. „Jestli Chirank práci udělá, tak co Chirank dostane tentokrát?“ zeptala se hlubokým, drsným hlasem.

Liriel jí ukázala velkou zlatou minci. Chirank se jí zmocnila svou masivní, mýdlem pokrytou rukou a silně do ní kousla. S uspokojením zhodnotila hluboké stopy po zubech a šťastně si něco zabručela.

Když byl takto obchod uzavřen, přistoupila Liriel blíž. „Pamatuješ si, kde je můj pokoj? Dobře. Došlo tam k takovému menšímu boji a já bych potřebovala, aby tam někdo okamžitě uklidil.“

„Hodně krve? Drowí těla?“ zeptala se Chirank s nadějí v hlase.

„Tentokrát ne,“ odpověděla temná elfka odměřeně. „Všechno, co je třeba, je jen trocha obyčejného úklidu. A pak je tam takový menší problém v podobě chybějících dveří.“

„Chirank je nevzala,“ bránila se zlobří samice.

„Jistěže ne. Dokázala bys to ale, kdybys chtěla?“

Chirank s obavou zračící se ve zvířecích očích pokrčila rameny.

Liriel přistoupila o krok blíž. „Pamatuješ si ten pokoj, kam jsem tě nedávno poslala odnést hnůj? Chci, abys šla právě tam, ukradla dveře a pověsila je do závěsů mého pokoje. Taky budeš muset vyměnit zámek.“

„To půjde těžko,“ smlouvala Chirank.

Elfka vytáhla další dvě mince. „Ty i já víme, že dokážeš vylomit zámek stejně rychle jako kterýkoliv půlčík. Nikdo tě neuvidí, slibuji.“

„Ty z Chirank uděláš zase drowa?“ zeptala se samice se směsí strachu a zaujetí.

Liriel to na chvíli zvážila. Nebyl to špatný nápad. Chirank byla domácí otrokyně, takže mohla být kvůli nějakému úkolu poslána i do studentských ložnic, ale stejně by to mohlo vyvolat nechtěný rozruch. Liriel proto stvořila iluzi, která dala mohutné zlobří samici podobu jemné drowí ženy oděné do volného roucha nejvyšší kněžky. Elfka si olízla rty a zhodnotila výsledný efekt.

„Vezmi si támhletu lžíci,“ poručila a ukázala rukou na sušící se naběračku.

Když ji Chirank poslechla, seslala druhou iluzi. Naběračka se změnila v bič s hadími hlavami, oblíbenou zbraň všech kněžek. Tenhle měl čtyři zuřivě se vlnící hlavy a rukojeť z vyřezávané černé kosti. Díky tomu vypadal obzvlášť hrozivě. Samice vykvikla a odhodila ho. Na kamennou podlahu dopadl s kovovým zazvoněním.

„Slyšela jsi to? Je to jenom naběračka,“ utěšovala ji Liriel. „Když ji poneseš v ruce a půjdeš dostatečně rychle, všichni ti budou uhýbat z cesty a nikdo si nevšimne, že tvoji tvář nepoznává.“

Elfciny argumenty dávaly smysl. Každý v Akademii, od nejnižší otroků po pokročilé studenty, by se rozzlobené kněžce s hadím bičem vyhnul širokým obloukem. Chirank se sehnula a vlnící se bič opatrně zvedla. Několikrát s ním praštila o umyvadlo, aby se ujistila, že v ruce skutečně drží jen neškodný kus nádobí. Konečně s viditelným ohromením přikývla.

„Když ty máš taková kouzla, proč potřebuješ Chirank?“ zajímala se logicky. „Ta Shakti by se tě bála, kdyby ty tahle kouzla na ni použila.“

„Řekněme, že jsem radši, když si mě nikdo nevšimne,“ odpověděla Liriel.

Samice zachrochtala. Jako otrokyně dobře chápala praktickou moudrost toho být nenápadný. I když se tentokrát chystala udělat vše, co po ní malá elfka chtěla. Chovala se k ní totiž, jako kdyby obě byly ze stejného kmene. Jako takové si sice navzájem nedůvěřovaly, ale společně se věnovaly krádežím nebo pomstě. Pro Chirank to znamenalo největší přiblížení se domovu, které si mohla dovolit. A se zlatem, jež od ní dostávala, si bude moct dovolit propašovat dovnitř dýku. Zlobrům z dobrého důvodu nikdo nedůvěřoval natolik, aby jim byly svěřeny ostré nástroje jakéhokoliv druhu. Chirank byla sice otrokyní, která zbytek života nepochybně stráví prací pro temné kněžky, ovšem až zemře, bude to zlobří smrtí a její tělo bude pokryto krví mnoha drowů.

Samice se usmála tak široce, že její strašlivé tesáky pronikly kouzelnou iluzí a na okamžik se zaleskly proti jejímu nyní drowímu obličeji.

„Čas plenit,“ zavrčela šťastně.