Drowova dcera

17. Zbraně

„Jsem nadšený, že se mi tě tu podařilo zastihnout. Očekával jsem, že touhle dobou budeš již v bezpečí Čarodějce.“

Kharza-kzad se polekaně otočil, aby čelil nevítanému hostu. Když před sebou spatřil zrzavého drowa – který se s urážlivou lehkostí rozvaloval v Kharzově vlastním křesle – proklel kouzelník den, kdy s tímhle kupcem uzavřel první obchod. Nisstyre znovu vklouznul do jeho věže s použitím brány, kterou před mnoha lety vytvořili pro podobné účely, aniž by žádal o pozvání. Pomalu se z toho stával nepříjemný zlozvyk.

„Co chceš?“ dožadoval se Kharza-kzad.

Kupec se usmál a natáhl si nohy na stůl, aniž by věnoval pozornost hromadě svitků, která při tom skončila pod jeho botami. „Nic víc než každý jiný drow ve městě. Chci amulet patřící Liriel Baenre.“

Kouzelník se přinutil neuhnout očima k téměř vybledlému obrysu brány, která ji odnesla do bezpečí.

„Nemám sice tušení, jak se ubožák jako ty o něčem takovém dozvěděl, ale stejně ti to k ničemu nebude,“ pronesl s větším dílem odvahy, než na kolik se cítil. Dokonce i přes nával vzrušení ze svého prvního zabití neměl chuť pozdvihnout bojovou hůlku proti jinému kouzelníkovi. Dobře věděl, že vítězství nezajišťuje jen síla zbraní a kouzel; vyžadovalo to instinkt, který ještě nikdy neměl příležitost vyzkoušet, natožpak rozvinout. Nejlepší způsob, jak se vyhnout konfliktu, myslel si, bude tohohle kupce prostě odradit.

„Z příkazu Vládnoucí rady byl amulet dopraven do Čarodějce k důkladnému prostudování,“ řekl tedy Kharza a schválně zmínil největší autority Menzoberranzanu. „Takže pokud se tam nechceš zapsat jako student, je mimo tvůj dosah.“

„To bych neřekl,“ opáčil Nisstyre chladně, zcela ignoruje vyřčenou urážku. „Z nějakých důvodů pochybuji, že se amulet do Čarodějce kdy dostal. Nakonec jsi pořád ještě tady a nepochybně očekáváš návštěvu své studentky.“

„Tu bych jistě uvítal, ale je nepravděpodobná. Liriel je v Arach-Tinilith,“ lhal Kharza.

„Obávám se, že není. Moje zdroje mě ujistily, že Liriel se skrývá ve městě nebo v blízkých Temných říších. Nebo možná,“ pronesl kupec pomalu, „utekla do Noci nad zemí.“

Nisstyre se náhle postavil a obořil se na kouzelníka. „Řekni mi, co víš,“ zasyčel.

Xorlarrin místo odpovědi sáhl po hůlce za pasem. Jestli někdy cítil k zabíjení odpor, nyní po něm neměl ve svém tvrdém pohledu ani stopu. Po délce zbraně zaplál modrý oheň a k zrzavému kupci vyšlehla koule světla a moci.

Ke Kharzově šoku prošla ohnivá koule hladce Nisstyreho tělem a zasáhla vzdálenou stěnu, kde tiše vybuchla a zasypala koberec jasnými jiskrami. Okamžitě vyskočily plameny a začaly se plazit vzhůru po zdi. Nesmírně cenná tapiserie začala doutnat a černat.

Kharza si uvědomil, že před ním stojící Nisstyre nebyl ničím víc než jen magickou projekcí. Tělo mladšího kouzelníka bylo jinde, možná daleko od Menzoberranzanu, avšak nejspíš jinde v téhle místnosti. Kharza se otočil a zuřivě pátral po sokovi, nenarazil ale na sebemenší známku přítomnosti zrzavého drowa.

„Měl bys odvahu utkat se se mnou venku?“ posmíval se Nisstyreho obraz. „Nebo máme oba společně srovnat tuhle věž se zemi?“

Takže to došlo až sem: neměl jinou možnost než bojovat. Kharza ale kupodivu strach necítil. Místo toho jeho prastaré tělo zachvátila vlna vzrůstající euforie a odhodlaně se zadíval do očí obrazu své nemesis.

„Jsem připravený,“ řekl prostě. „Stačí si jen vybrat místo.“

„To už bylo vybráno a já tě tam očekávám.“ Kouzelná projekce natáhla štíhlou, zdánlivě hmotnou ruku. „Dej mi nějaký osobní předmět, prsten nebo něco takového, a já na tebe vyladím portál.“

Kharza-kzad takový požadavek nepovažoval za nerozumný. Dobře věděl, že magické brány mají různé formy požadavků. Některé vyžadovaly obětování zlata nebo drahokamů, další nabízely přenos jen v určitou dobu a jiné požadovaly kouzla nebo rituály. O nutnosti vyladění ještě nikdy neslyšel, avšak neznělo to nemožně. Stáhl si tedy prsten ze zlata a onyxu a upustil ho do natažené ruky.

Okamžitě na to pocítil, jak ho obklopuje magické víření teleportačního kouzla a odnáší ho se silou a rychlostí, jaké ještě nikdy nezažil. Kharza za svůj dlouhý život portály vlastně nepotřeboval. Dokázal vyvolat jen pouhých pět nebo šest a jen jedinkrát některý z nich sám použil: ta krátká cesta z Lirielina pokoje v Arach-Tinilith zpět do Xorlarrinské věže. Samozřejmě že v obecných principech magie se vyznal dost na to, aby Liriel pomáhal při studiu jejích bran, ale sám se neobtěžoval něco z její knihy opsat nebo se naučit. Teď toho litoval, protože tahle nová zkušenost byla nepopsatelně vzrušující.

Náhle ucítil pod nohama pevný kámen a zjistil, že stojí uprostřed rozlehlé a neobývané jeskyně. Zatímco se udiveně rozhlížel, uvědomil si, že tohle je poprvé v životě, kdy se ocitl mimo Menzoberranzan. Za méně vážných okolností by byl fascinován divokou kamenitou krajinou nedotčenou kouzly nebo prací a bublajícím jezírkem roztaveného kamene převalujícím se hluboko pod ním.

Kharza-kzad obrátil pohled vzhůru. Jeho oči nebyly na takové vzdálenosti zvyklé, ostatně ani mysl nebyla připravená je vnímat. Vysoko nad sebou přesto spatřil vzdálené, jasně modré světlo, které mohlo být jen nebem na Povrchu. Zdálo se, že Nisstyre si pro jejich střet zvolil kráter aktivní sopky. Budiž, pomyslel si Kharza a připravil se na nadcházející boj.

„Ukaž se,“ zakřičel. „Ať můžeme začít!“

Místo očekávané odpovědi k němu z jezírka vyrazil proud tekutého kamene. Kharza zkřížil paže před obličejem a pronesl jediné slovo moci. Černě se třpytící, přesto však průhledný štít se zhmotnil mezi ním a blížící se lávou. Zářící kámen zasáhl kouzelný štít s hlasitým zasyčením, okamžitě vychladl a změnil se na pevnou ochrannou stěnu.

Kharza sebejistě seslal další kouzlo, kterým kámen proměnil v oblak prachu a oblázků. Se založenými pažemi a lehce znuděným výrazem ve vrásčité tváři zůstal nehnutě stát.

Jeskyní se rozlehl posměšný potlesk a Nisstyre vystoupil z úkrytu. Zrzavý kouzelník stál na druhé straně vulkánu, na kamenné římse přibližně ve stejné výšce jako Kharza.

„Řekl bych, že první kolo končí remízou,“ připustil s lehkou úklonou.

„A druhé bude moje,“ ujistil ho Kharza. Kouzelník vylovil ze skryté kapsy roucha lepkavou kuličku a vyhodil ji vysoko do vzduchu. Kulička vybuchla, a co bylo dřív jen smotkem pavučin, se roztáhlo do šedých čar magické moci. Do všech směrů vystřelily lepkavé úponky a rychle se na pevný kámen přichytily. Během ani nejedné vteřiny byla jeskyně zahlcená obří našedlou sítí. Jako nějaký obří baldachýn dosahovala pavučina vysoko nad hlavy obou kouzelníků. Velká lepkavá kapka se pomalu uvolnila a se zasyčením dopadla do lávového jezírka dole.

Nisstyreho obličej, který ve tmě rudě zářil, vybledl skoro až do šedi, když mu pavučina stínů začala magicky odčerpávat tělesné teplo. Ve tváři se mu zračilo bolestné utrpení z mrazu a ruce mučivě pomalu skládaly gesta protikouzla.

Kouzelník Xorlarrin však nečekal a sám pronesl slova přivolání. Na jeho příkaz se objevili obří pavouci a rozběhli se pavučinou k určené kořisti. Proklouzli po vláknech a po vlastní pavučině se začali spouštět k Nisstyremu.

„Vhodná smrt pro heretika!“ zaradoval se Kharza-kzad, zatímco osminozí oblíbenci Paní chaosu postupovali blíž a blíž.

„Ty skutečně bojuješ pro slávu Lloth?“ ušklíbl se Nisstyre.

Ruka mladšího kouzelníka pomalu mávla ve výhrůžném oblouku, ne však k pavoukům, ale přímo k pavučině. Kharza tohle dříve nebo později očekával, neboť jen magický útok mohl pavučinu zrušit. K jeho nesmírnému překvapení však zrzavý kouzelník nepoužil rušící energii, ale střelu obyčejného ohně.

Jednoduché, přesto efektivní. Oheň se okamžitě rozběhl po každém vláknu a během okamžiku vzplála celá pavučina. Byl to nádherný a oslňující pohled a Kharza si ho opravdu užíval. A také to byla geniální strategie, uznal. Teplo a trestající světlo ohně ho nutilo vypořádat se s požárem vlastními silami, což jeho nepříteli dávalo čas shromáždit sílu, aby se trochu probral z kouzelného podchlazení. Naštěstí byl Kharza dobře připraven.

Jednou rukou si zakryl oči proti jasnému světlu a druhou vytáhl z kapsy roucha obsidiánovou rytinu. Jako mistr Čarodějce vlastnil amulet Plelthong, prastarý a mocný drowí předmět, který ovládal množství způsobů útoku i obrany. Kharza pronesl slovo, které přivolalo potřebnou moc. Pozdvihl amulet – vyrytý do podoby usmívajícího se obličeje drowího kouzelníka – a namířil ho na plápolající pavučinu.

Obsidiánové rty se našpulily a amulet vyplivl proud chladného modrého světla. Kouzlo se šířilo a nabíralo podobu kužele moci, který pohlcoval a zhášel oheň. Pavučina přežila, ale byla křehká a zčernalá. Zuhelnatělá těla pavouků se ještě chvíli houpala a pak se šplouchnutím spadla do lávy.

Kharza si dovolil vítězný úsměv a chvilkovou oslavu. Příliš dlouhou: přilétla k němu černá šipka a probodla mu zdviženou ruku. Nesmírně cenný amulet mu vypadl ze sevření a zakutálel se mezi obyčejné kameny.

Kouzelník zakřičel vzteky a bolestí, ale již stihnul poznat cenu za váhání. Ani se neobtěžoval vytrhnout si jako jehlu tenkou střelu z ruky a znovu sáhl po hůlce za pasem a namířil ji před sebe.

Přesně jak předpokládal; vylétly další dvě smrtonosné šipky a další již byla v Nisstyreho ruce. Kouzelnický kupec ji však nehodil. Výsměšně si ji přitiskl ke rtům a pak vrhl vysoko do vzduchu, jako kdyby posílal polibek. S mířením se neobtěžoval a ani nemusel. Opředené kouzly, aby samy vyhledaly cíl, kroužily dlouhé černé zbraně jeskyní, aby se nakonec jako útočící sokoli vrhly na staršího kouzelníka.

Kharza pevně sevřel rukojeť své hůlky jednou, dvakrát a pak potřetí. Dál ji držel připravenou, pokud by přišel třeba i čtvrtý útok. Mířil však přesně a tři světelné koule letěly přímo k přilétajícím šipkám. Kouzelník přivolal vrozenou schopnost levitace a vystoupal v ostrém úhlu vzhůru, aby se tak co nejvíc vzdálil od nevyhnutelného výbuchu.

Koule zasáhly smrtonosné šipky a jedna po druhé explodovaly ve velkolepém záblesku nazelenalého světla. Z koulí vytryskla kyselina rozežírající černý kov. Na místo, kde ještě před okamžikem stál, dopadla sprška žíravých kapiček a roztaveného kovu.

Ale Xorlarrin byl již bezpečně mimo smrtící déšť. Vznášející se vysoko nad bojištěm zaklonil hlavu a vyrazil ze sebe smích čirého nadšení. Jakou úžasnou sílu! Jakou úžasnou destrukci jeho dílo rozpoutalo! Tolik let vlastnil tyhle zázračné hračky, a přitom je nikdy nepoužil!

Nisstyre si všiml sokovy radosti a rostoucího sebevědomí. Věděl, že brzy bude konec, tudíž Kharzovi dovolil ještě trochu potěšení. Všechno šlo přesně tak, jak on, Nisstyre, naplánoval. Zrzavý kouzelník Kharzu-kzada dlouho a důkladně studoval, a tak předvídal každý jeho útok i obranu. Věděl, že Xorlarrin je mistr bojové magie a taktiky, ale zároveň ho znal dost dlouho na to, aby pojal podezření, že osamělost studia a jednostranné zaměření nutné k výrobě divotvorných ničivých zbraní zanechaly v Kharzově vzdělání povážlivé mezery. Možná že byl mistrem magie a spletité drowí logiky, přesto postrádal bojovníkův cit pro terén. Čím jednodušší byl útok proti takovému protivníkovi, tím větší měl naději na úspěch.

V duchu této myšlenky vypustil Nisstyre další kouzlo. Na jeho příkaz se vzduch v jeskyni pohnul, aby získal rychlost. Než mohl levitující Kharza jakkoliv zareagovat, zachytil ho v letu mocný vítr a zdvihl ho ještě výš, přímo do dychtivého objetí pavučiny stínů.

Oheň její vlákna sice poškodil, ale žádná fyzická síla nemohla zničit její magii. Starý kouzelník narazil na lepkavá vlákna a zůstal viset obličejem dolů přímo nad lávovým jezírkem. Očima střelil k Nisstyremu, který již spřádal gesta dalšího kouzla, které mělo pavučinu opravdu zničit. Kharza to okamžitě pochopil a uvědomil si nebezpečí své situace. Schopnost vrozené levitace již vyčerpal. Jakmile pavučina povolí, tak by snad mohl stihnout seslat obyčejné kouzlo levitace, ještě než by dopadl na zem a zabil se. Nebyl si jistý; nikdy nezkoušel, jak dlouho trvá takový pád.

Kharza-kzad neměl na rozhodnutí příliš času, protože během tří úderů srdce bylo kouzlo dokončeno a on se řítil do zhoubného jezírka. Starý kouzelník viděl jen jedinou šanci na přežití, a tak se jí chopil. Během pádu sevřel v ruce další hůlku, jeho největší dílo a nejpečlivěji střežené tajemství.

Tentokrát byla řada na Nisstyrem, aby se smál, zatímco jeho rival sebou plácnul do roztaveného kamene. Tohle střetnutí si naplánoval krok za krokem a tudíž měl po ruce i kouzlo, které mělo vylovit kosti starého drowa. Od začátku pochyboval, že by živý Kharza-kzad dobrovolně poskytl užitečné informace, ale znal způsoby, jak donutit mluvit pravdu ducha. Brzy bude vědět všechno, co se kouzelník kdy dozvěděl o Liriel Baenre a jejím amuletu, a pak se pro oboje vydá.

Nisstyreho smích náhle odumřel. V lávě se něco hýbalo. Nějaký temný tvar se prodíral na hladinu bublajícího jezírka. Před jeho šokovaně vytřeštěnýma očima se z roztaveného kamene vynořila kostlivá drowí postava. Všechno maso se v lávě rozpustilo, avšak kouzelníkovo roucho – a pravděpodobně také magie v něm obsažená – přežilo bez úhony. Nisstyre netušil, jak to Kharzakzad udělal. Dobře však poznal, čím se starý drow stal.

Kharza-kzad byl nyní drowím kostějem, kouzelníkem temných elfu, který existoval i po smrti a bez omezení ducha a těla. Nezranitelné a takřka nezničitelné mohlo tohle stvoření podle libosti sesílat všechna kouzla, která za četná staletí svého života starý drow nasbíral.

Drowí kostěj vystoupal vzhůru a zastavil se až v úrovni očí ohromeného nepřítele. Pozdvihl kostěnou ruku. Sevřenou v prstních kůstkách měl tenkou kovovou hůlku, stále ještě zářící tím, jak byla ponořená v žhavé lávě.

„Můj nejdokonalejší výtvor,“ oznámil nemrtvý kouzelník šepotem vyschlým jako stará kost. „Hůlka kostěje. Chtěl bys znovu vidět, jak účinkuje – třeba na sobě?“

Nisstyre byl ve velmi nevýhodném postavení, ovšem i tentokrát chtěl mít poslední slovo. Sevřel teleportační prsten, který ho měl odsud odnést, a vykouzlil posměšný úsměv.

„Možná za několik staletí, až se stanu svědkem Vhaeraunova vítězství a unaví mě život, mohl bych tuhle nabídku přijmout. Až ten čas přijde, tak tě zcela určitě najdu stále tady.“

Na ta slova probudil kupec magii prstenu, která ho měla odnést z vulkánu a mimo dosah drowího kostěje.

Časem bývalý Kharza-kzad najde cestu zpět do Menzoberranzanu, ale Nisstyre věděl, že kouzelník zná jen málo kouzel pro stvoření bran. Ujistil se – nebo alespoň udělal tolik opatření, kolik mohl udělat vzhledem k tomu, jak pečlivě svá tajemství všichni drowové střežili – že Kharza nebude znát cestu zpět do své věže. V současnosti tedy Nisstyre vnímal návrat do města jako bezpečný krok.

Od Kharzy sice potřebnou informaci nezískal, ale v Menzoberranzanu byl ještě jeden drow, který o Lirieliných plánech věděl víc, než přiznával. Nastal čas navštívit nového spojence.

Shakti Hunzrin se do Tier Breche vrátila právě na začátek přednášky. Spolu s tuctem dalších studentek vyšší úrovně se zúčastnila hodiny zabývající se způsoby přístupu do nižších sfér a jednání s jejich obyvateli. Tenhle předmět Shakti vůbec nezajímal; skutečně, po událostech několika posledních dní jí celé studium v Arach-Tinilith připadalo jako chmurné zklamání. Uvítala by téměř jakékoliv vyrušení.

Téměř.

Osm ozbrojených ženských stráží – součást elitních sil rodu Baenre – přišlo až ke dveřím třídy a zdvořile Shakti poručilo, aby je doprovodila. S sebou měly i disk, vznášející se dopravní prostředek používaný nejmocnějšími Matronami a kněžkami. Shakti nikdy nečekala, že by se na jednom z nich svezla, ovšem nyní si hladkou cestu k sídlu rodu Baenre a v doprovodu stráží nedokázala vychutnat. Vysláním disku totiž Matrona Triel neměla v úmyslu uctít hosta, ale ukázat vlastní moc a postavení. Shakti to připadalo jako první krok k velmi veřejné popravě. Lloth sice vyhlásila, že žádná kněžka nesmí zabít druhou, avšak klan Baenre se zdál vždy být mimo zákon.

Příjezd k pevnosti její vyhlídky nijak nezlepšil. Byla dovedena až do samotného jejího srdce – rozlehlé kaple. Ve dveřích se kolem ní protlačil zamračený a vážný Gromf. Shakti náhle pochopila proč: kolem oltáře se shromáždilo osm kněžek. Schylovalo se k temnému obřadu, který nesměl spatřit žádný ubohý muž.

Matrona Triel Shakti pokynula, aby přistoupila k oltáři. Jak se mladší kněžka blížila, zdvihla Matrona zvolna ruku. V ní svírala bič zakončený dvěma zlostně syčícími hadími hlavami.

„Lloth ví, co je v tvém srdci,“ pronesla Triel chladně vyrovnaným hlasem. Pomalu se se zábleskem posměšného pobavení v obvykle nečitelných očích začala přibližovat.

V té chvíli Shakti pochopila, že Pavoučí královna byla svědkem jejího jednání s Nisstyrem a zpravila První Matronu o její zradě. Protože neexistovalo nic, co by mohla udělat, zůstala Shakti stát a očekávala první úder zbraně. K jejímu nesmírnému překvapení obrátila Matrona Baenre bič v ruce a podala jí ho rukojetí napřed.

„Dle příkazu Lloth jsi tímto pozdvihnutá do postavení nejvyšší kněžky. Tento bič je tvůj. Vystup na oltář k obřadu vyladění.“

Ne beze strachu Shakti uposlechla příkazu. Obřad, který většinou následoval po vyřazení studentek, již měla tu čest spatřit. Nebyl to právě pohled pro slabé. Klidně by ho však podstoupila, jen kdyby Triel skutečně důvěřovala.

Tentokrát ale Matrona Baenre dodržela slovo a kruh kněžek provedl rituál, který zbraň vyladil na emoce jediné nositelky.

Mnohem později všech osm kněžek pomohlo Shakti z oltáře. Živí hadi, kteří ji poutali na místě, se stáhli do stínů, až na tři, kteří se přidali k těm na biči. Shakti obdivovala novou zbraň se směsicí pýchy a obdivu. Pět hlav! Jen několik málo kněžek bylo poctěno stejným počtem a takový bič byl známkou nejvyšší přízně Pavoučí královny.

Triel mávnutím ruky propustila ostatní kněžky a pak Shakti pokynula, aby si sedla.

„Nyní si musíme promluvit o tvé budoucnosti,“ začala přímo. „Do Akademie se s výjimkou závěrečného ceremoniálu vracet nemusíš. Můžeš se svobodně věnovat záležitostem svého rodu, a to s plnou hodností a vážností nejvyšší kněžky. Jestli tě pak povinnosti čas od času odvedou mimo Menzoberranzan, budiž. Rody Baenre a Hunzrin spolu v minulosti spolupracovaly a nyní se k tomu pro větší slávu Lloth vrátíme s ještě větší intenzitou než dřív.“

Shakti začal postupně docházet skrytý význam Trieliných slov. Měla sloužit rodu Baenre jako kněžka-zrádkyně! Čas od času došlo v církevních řadách k odhalení špeha – většinou mužského kněze – který zdánlivě sloužil Lloth, ve skutečnosti však Vhaeraunovi. Opak byl téměř neznámý a vyhlídka na získání takového špeha způsobovala, že Triel doslova slintala radostným očekáváním.

Shakti to přijala a znovu se zadívala na hadí bič za pasem. Lloth ji sváděla. Ji!

Triel pokračovala v proslovu, během něhož rýsovala Shaktin úkol do nejmenších podrobností, prokládaných občasnou výhružkou. Kněžka Hunzrin však její slova neslyšela. Jiný hlas, ještě mocnější, si vyžadoval její pozornost.

Nejdříve začal jako šepot, temný vemlouvavý hlas v její hlavě, ale postupně sílil a dával Shakti kouzla blokace mysli. Dával. Shakti si byla jistá, že nová kouzla bude moct seslat bez předchozího odpočinku nebo studia.

Tahle kouzla jsou jen první z mých darů. S jejich pomocí se můžeš zaslíbit Lloth, naléhal hlas, a zároveň si zachovat věrnost ke mně.

Hlas pokračoval sliby moci, prohlášením, že může poskytnout nesmrtelnost, a dokonce i náznaky, že zatím ještě nenašel vhodnou drowí družku.

Shakti se k Vhaeraunovi nikdy nemodlila, přesto s údivem poznala hlas Maskovaného pána. Drowí bůh tedy nejen existoval, ale byl dost mocný, aby mohl tajně šeptat přímo v Llothině svatyni! A ona mu naslouchala; zlákaná, a přesto nebudící hněv Pavoučí královny. Vhaeraunovy mentální štíty byly zjevně mnohem mocnější než kterékoliv jiné, jež Shakti znala, jinak by se hadí hlavy, které se dál svíjely po jejím boku, okamžitě obrátily proti nevěrné kněžce. Taková kouzla mohla v Menzoberranzanu, kde každá nejvyšší kněžka dokázala číst myšlenky jiné, znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Dvě božstva, libovala si Shakti, soupeří o moji věrnost! To ji samozřejmě stavělo do neskutečně nebezpečné pozice, ale zároveň slibovalo moc přesahující nejšílenější sny. Možná nepřežije, avšak rozhodně neodmítne.

Nisstyreho rozhovor se Shakti Hunzrin nešel ani trochu tak, jak si ho plánoval. Na zavolání sice přišla dostatečně rychle, ale do jeho místa moci s sebou přinesla hadí bič nejvyšších kněžek.

Kouzelník opatrně skryl strach. Po staletí mělo Llothino kněžstvo svatý úkol vyhledávat a ničit Vhaeraunovy uctívače. Shakti proti němu sice neměla žádný důkaz, ovšem když teď byla nejvyšší kněžkou, stačilo jediné slovo k tomu, aby byl zaživa stažen z kůže a v kusech rozvěšen po různých koutech Arach-Tinilith.

Obvinění ale mohla být vznesena oběma směry a ona se nakonec sama nabídla, že se stane kněžkou-zrádkyní.

„Jestli jsi v závazku vůči Vhaeraunovi upřímná, tímhle si jeho přízeň rozhodně nezískáš,“ pronesl suše a ukázal na svíjející se zbraň s hadími hlavami.

Shakti mu věnovala nadřazeně sebevědomý úsměv. „Vhaeraun stojí při mně,“ řekla pevně a pak pronesla slovo moci, které Nisstyre – sám mocný kouzelník – ještě nikdy neslyšel. Objevil se temný stín, zavířil místností a usadil se na Shaktině tváři, kde nabral podobu poloviční masky z nejčernějšího sametu. Kouzelník okamžitě poznal zjevení Vhaerauna, Maskovaného pána.

Před Nisstyreho ohromeným pohledem natáhla dvojitá kněžka dlaň. V ní měla usazený drahokam, jiskřivý rubín velikosti a tvaru drowího oka.

„Tohle je jen jeden z darů Maskovaného pána, kterých se mi dostalo,“ oznámila Shakti s temnou radostí. „Na oplátku ho nyní dám tobě.“

Její sametová maska se rozplynula a znovu se přetvořila do podoby černého stínu. Temnota se natáhla jako dým a kouzelníka pohltila. Nisstyreho ohromení se změnilo v děs, když si uvědomil, že se nemůže hýbat ani mluvit.

Shakti, stále ještě s rubínem v natažené dlani, přistoupila blíž. Pak ho přitlačila na Nisstyreho čelo. Drahokam se se spalujícím zasyčením propálil do masa a zanořil se hluboko do lebky. Bolest překonala cokoliv, co kdy zažil nebo si představoval. Jen pevně sevřené paže jeho neviděného zrádného boha ho udržely, aby nespadnul.

Konečně utrpení skončilo a doběla rozžhavená bolest v Nisstyreho mozku se změnila v pálivé tepání. Shakti se usmála a přejela prstem přes stále ještě viditelnou část drahokamu. „Třetí oko,“ vysvětlila mu. „Tenhle rubín je vyladěný na věšteckou misku, která mi umožní kdykoliv vidět to, co vidíš ty, dokonce i v Noci nad zemí.“

Právě tenhle výraz nejvíc ze všeho Nisstyreho přesvědčil, že drowí bůh je skutečně na Shaktině straně. Jen následovníci Vhaerauna mluvili o Povrchu jako o Noci nad zemí. Bůh s touhle kněžkou promluvil a i přes zbraně, kterými Lloth vládne, ji obrátil na svoji stranu. Které z božstev pro ni ale bylo hlavní, nedokázal říct. Právě tahle nejistota činila z kněžky nejnebezpečnější sílu.

„Kamkoliv půjdeš, moje oči půjdou s tebou,“ pokračovala Shakti. „Mocí drahokamu budu moct promlouvat v tvé mysli a způsobovat strašnou bolest. Jestli se mě pokusíš zradit, zemřeš,“ pronesla s nově nalezeným klidem skutečně mocných.

Usadila se do Nisstyreho křesla a pak mu pokynula, aby se posadil do menšího, určeného pro hosty. Učinil tak, aniž by vlastně vůbec chtěl. „Obdržel jsi Vhaeraunův dar a teď je řada na Lloth.“

Kouzelník přijal toto oznámení s tichým děsem. Jestli z něj bůh učinil otroka této ženy, co by potom mohla udělat Pavoučí královna? Vtom přišlo druhé překvapení: Llothiným darem byla informace.

Shakti mu prozradila vše, co věděla o Lirielině amuletu, a dokonce mu věnovala kopie jejích poznámek. Detaily pokusů té mladé kouzelnice sice nebyly zmíněné, ale tohle bylo zjevné: Lirielin amulet byl skutečně ten, který Nisstyre ukradl lidskému válečníkovi, a dával jí schopnost přenést do Noci nad zemí jak její vrozenou drowí magii, tak kouzelnická kouzla temných elfu.

Nisstyre přijal novinky se vzrušením, které překonalo i předchozí bolest a ponížení. Tohle byl ten dlouho hledaný klíč, který mohl pyšné drowy vylákat z podzemní domoviny! A jestli tohle zařízení mohlo být dále vyráběno, jaké divy by s jeho pomocí mohl vykonat! Představil si armádu drowů, tichou a neviditelnou sílu, valící se zemí na Povrchu. S něčím takovým bylo Vhaeraunovo království – a také jeho vlastní postavení – prakticky jisté.

Kouzelník pohlédl do Shaktiných zářících karmínových očí a spatřil v nich odraz vlastní touhy po moci. „Zájmy Vhaerauna a Lloth se nemusí křížit,“ zkusil to. Když ho Shakti nepřerušila, pokračoval s větší jistotou. „Sama víte, co by tenhle amulet mohl znamenat. Jestli padne do rukou vládkyň města, jen posílí jejich moc a podpoří nikdy nekončící chaos. Město bude dál fungovat jako všechna staletí předtím. S takovou mocí ve svých rukou bych mohl sesbírat drowí armádu a vyvést ji do Noci nad zemí. Jste mladá; než dovršíte druhé století věku, mohla by se armáda vrátit a být vám k dispozici. Mohla byste vládnout Menzoberranzanu.“

„A z Menzoberranzanu Temným říším,“ dodala Shakti sebevědomě. „První přikázání Lloth bylo již příliš dlouho ignorováno. Většina drowů uvítá příležitost dobýt Země pod zemí.“

„Mám mnohé spojence ve světě na Povrchu,“ pokračoval muž. „Zásoby, otroci, informace – tohle všechno budete potřebovat k dosažení cíle. Čím víc moci budu mít, tím víc pomoci vám mohu poskytnout.“

Kněžka přikývla. „Tvoje království nahoře a moje dole.“

Přes všechno, co se dnes stalo, to bylo uspokojivé uspořádání. Nisstyre se usmál a ostrá bolest uprostřed čela ustoupila při slovech stvrzujících dohodu do pozadí.

Shakti spěchala do svých soukromých komnat v rodové usedlosti. Ostře zaklepala na zeď a temný nága se na zavolání doplazil tunelem k ní.

„Co jsi pro mě zjistil?“ chtěla vědět.

Nága spěšně vyzvrátil mapu světa na Povrchu. Když Shakti svitek vyhladila, zakmitalo stvoření jazykem k místu blízko velkého lesa.

„Tady mnoho jeskyní je,“ zasyčel hadovitý mág. „Ssasser tam byl, Ssasser se tam narodil. Blízko Povrchu, žádné magické vyzařování. Mnohokrát tam viděl přicházet drowy branami. Jestli drowí žena kouzelnice, tudy mohla jít. Ssasser vezme quagotí bojovníky a půjde magickou branou.“ Temný nága se zarazil a znovu hromově říhl. Vyplivl sadu hřebenů, krásných a drahých předmětů vyrobených z krunýřů obřích želv z Temných říší a posázených drahokamy. „Tyhle Ssasser vzal z domu drowí ženy. Quagotí bojovníci z nich pach natáhnou a půjdou po stopě.“

Znělo to jako rozumný plán, ale Shaktiny krátkozraké oči se podezíravě zúžily. Nága získal většinu kouzelnického výcviku od rodu Hunzrin a kněžky jen zřídka používaly teleportační kouzla. Díky moci Lloth se přesouvaly mezi sférami, a to s udivující lehkostí, avšak jen zřídka měly kouzelnické schopnosti, které by jim umožnily ovládnout brány nutné k přesunu mezi různými místy v rámci Materiální sféry.

„A kde jsi ty získal potřebné kouzlo?“ Ani nečekala na odpověď. Jednoduché zakletí pro čtení myšlenek vyvolalo obraz knihy kouzel, a tak mu poručila, aby ji hned vydal. Nága znovu poslušně vrhnul a vzdal se kořisti. Shakti ji samozřejmě neotevřela. Byla příliš chytrá, než aby zkoušela číst neznámá kouzla.

„Tak se podíváme, co s ní dokážeš,“ oslovila nágu.

Stvoření nosem otevřelo knihu a začalo číst znaky arkán. Potřebné kouzlo však bylo mimo jeho schopnosti; temný nága bolestně zafňukal a zkroutil se do svíjející se změti smyček a záhybů.

Shakti si povzdychla a smířila se s nevyhnutelným: opět bude muset najmout drahého kouzelníka. Nenáviděla jakékoliv utrácení zlata a rozhodně si nemohla dovolit zasvětit do současných plánů někoho dalšího. Co jí ale zbývalo?

Nága, jakmile se probral z kouzlem způsobené agónie, ochotně odspěchal přivolat drowího mága. Shakti mezitím vyslala sluhu, aby přivedl chovný pár quagotů.

Rod Hunzrin choval tahle medvědovitá stvoření pro účely hlídání a boje v první linii. Dokonale vyhovovala oběma účelům. Sedm stop vysocí, silně osvalení a chránění silnou kůží s hustou bílou srstí byli quagoti nejen děsiví na pohled, ale i mocní a zuřiví bojovníci. A pro každého, kdo by je zranil nebo rozčílil, měli připravené ještě jedno nepříjemné překvapení.

Shakti jim dala hřebeny, které Ssasser propašoval z Lirielina domu. Quagoti měli citlivý čich a byli skvělými stopaři, pokud ovšem byli namířeni správným směrem. Přišel čas vyzkoušet Nisstyreho rubín.

Kněžka vytáhla malou věštící misku, temně rudou jako zaschlá krev, a umístila ji nad nágou ukradenou mapu. Pak snesla kouzlo, které jí umožní najít Nisstyreho. Ssasserova mapa zazářila a označilo místo, kde právě teď drowí kouzelník stál. Nága odvedl dobrou práci, protože zářící bod byl právě v místě jím označených jeskyní. Nisstyreho názor na cíl Lirieliny cesty byl podle všeho stejný.

Když se Ssasser vrátil s kouzelníkem, podala mu Shakti knihu kouzel a poručila otevřít bránu blízko místa označeného na mapě. Muž zaujatě zalistoval knihou, dokud nenalezl potřebné kouzlo. Po chvilce studia jej seslal. V Shaktině komnatě se objevil třpytivý ovál.

„Zavře se ta brána sama od sebe, nebo bude potřeba další kouzlo?“ zajímala se.

„Zůstane jen pár chvil a pak se vytratí,“ ujistil ji kouzelník.

Shakti souhlasně přikývla a hadí hlavy u jejího opasku se začaly dychtivě svíjet. Nová nejvyšší kněžka uchopila zbraň a vychutnala si pocit chladného adamantinu v dlani. Pak jí švihla proti najatému kouzelníkovi.

Pět hadích hlav prolétlo vzduchem a zakouslo se do masa. Tělo drowího muže zachvátila spalující a otupující bolest. Neschopen se pohnout, neschopen seslat kouzlo na svoji ochranu se zhroutil k zemi. Ten pohled přivodil Shakti záchvat zlovolného nadšení a znovu a znovu útočila na bezbranného kouzelníka.

Když bylo jasné, že zemřel, odložila Shakti zbraň. Hruď se jí zvedala a klesala zrychleným tempem – mnohem víc vzrušením než námahou ze zabití muže – ale na tváři se jí usadil vzácně vyrovnaný výraz. Kouzelníkova smrt ji uspokojila a protentokrát se cítila šťastná, ovšem zároveň připravená znovu zabíjet.

„Toho muže vezmi s sebou,“ poručila Ssasserovi. Když zmatený nága zaváhal, dodala: „Ty i quagoti byste mohli před začátkem lovu potřebovat menší svačinku. Jen se ujisti, že po něm nezůstane ani stopa.“

Nága se divoce zašklebil a zanořil modré tesáky hluboko do mužova těla. Zdvihl břemeno a dychtivě, i když namáhavě, se proplazil skrz bránu. Quagoti ale zůstali pozadu, očividně zneklidnění neznámou magií.

Shakti se chopila vidlí a bodla jimi jednoho z váhajících tvorů – samozřejmě samce – do zadku. Quagot zařval bolestí a vrhl se do svítícího oválu. Jeho družka poočku mrkala na zamračenou elfku a bez dalšího váhání prošla branou.

Konečně sama vyskládala zrádná kněžka nové zbraně do řady vedle magických vidlí, jež až dosud byly jejím jediným odznakem moci. Obdivovala je – vidle, bič s hadími hlavami, Vhaeraunovu rubínovou věšteckou misku – a v duchu se dohadovala, kterou z nich má nejraději.

Bylo to příjemné cvičení, protože ve skutečnosti si nemusela vybírat. Jednoho dne jistě přijde okamžik, kdy bude taková volba nutná, ale do té doby si Shakti chtěla plně vychutnat všechny své zbraně i moc.