Drowova dcera

5. Kouzelné plameny

Výraz ve tváři Kharza-kzady Xorlarrina, když se Liriel zjevila v jeho soukromých komnatách, byl přesně takový, v jaký doufala. Kouzelníkův vyhublý obličej ztuhl šokem a vyslal síť prasklin skrz ustarané rysy brázdící jeho čelo a sbíhající se k očím. Kromě toho se ještě tvářil provinile a rudýma a lehce vypoulenýma očima přejížděl sem a tam věžní komnatou v obavě, co by ještě mohlo následovat.

„Přišla jsem na hodinu,“ oznámila samolibě.

Kouzelník přistoupil blíž, aby prozkoumal jemnou pavučinu točících se a zářících světélek lemujících magické dveře. „Nikdy jsem tě neučil, jak stvořit bránu!“ namítl kňouravým hlasem. „Jak jsi to udělala? Nikdo přece nezná vchod do mé věže kromě…“ Náhle se odmlčel a rychlým, nervózním pohybem si rukama projel skrz zbytky vlasů.

Liriel se usmála a objala ho pažemi kolem krku. Dostane se jí její lekce kouzel, ale také musela vykonat jistou sladkou pomstu.

„Vím, že jsi mě neučil přímo tenhle malý trik,“ zapředla, „a když pomyslím na všechny ty promeškané příležitosti… Představ si, že bych si k tobě mohla zaskočit, kdykoliv bych chtěla…“

Kouzelník z rodu Xorlarrin si několikrát odkašlal a ustoupil. „Ano. Jistě. Jsem si jistý, že jednou ano, ovšem teď mám jinou práci.“

„Ne, to nemáš,“ pronesla náhle hlasem pevným jako ocel. „Je čas na naši hodinu.“

Kharza si povzdechl a zdvihl ruce. „Tak dobře, ale nejdřív mi musíš říct, jak ses naučila stvořit bránu a kdo ti to kouzlo dal. Tohle musím vědět kvůli tvé vlastní bezpečnosti. Kouzelníci jsou zrádná banda a většina bran má skryté nároky a tajná omezení. Nemůžeš si skrz ně jenom tak probíhat sem a tam, víš?“

Dívka mu ukázala svoji novou knihu kouzel a ujistila ho, že její otec, arcimág, cítil, že je na taková kouzla připravená. Ještě jako dítě se Liriel naučila, že jméno Gromfa Baenre je skvělým „posledním argumentem“, a používala ho, kdykoliv chtěla nějaký rozhovor skutečně urychlit. A opravdu, přesně jak předpokládala, se všechny Kharza-kzadovy námitky rozplynuly rychleji než pára nad hrncem a mohli se tak vrátit k práci bez jeho obvyklé haštěřivosti.

Společně procházeli Lirielinu knihu kouzel, nacvičovali příslušná gesta a prozkoumávali omezení a tajemství různých kouzelných bran. Liriel se do výuky vrhla se svým obvyklým zápalem a její soustředění ani na okamžik nepovolilo, dokud se nedostali téměř do poloviny knihy.

„Tahle brána vede na Povrch,“ zamumlala. Pohled, který upřela na učitele, byl prosycený údivem a ohromením. „Tahle brána vede na Povrch! Neměla jsem ani tušení, že něco takového existuje!“

„Ale jistě, moje drahá,“ odpověděl kouzelník jemně. „Je mnoho takových kouzel. Většinou je používají útočné oddíly nebo někteří obchodníci. Copak jsi nikdy nepřemýšlela nad tím, jak se ryby z několik set mil vzdáleného Moře padlých hvězd dostanou čerstvé až na tvůj talíř?“

„Já ani nevím, jak se dostanou z tržiště na můj talíř,“ prohodila nepřítomně. „Jen si to představ, Kharzo! Spatřit na vlastní oči Země světla!“

Xorlarrin se nad unešeným výrazem své žačky zamračil. „Když už musíš mluvit o takových věcech, Liriel, dávej pozor, kdo poslouchá. Takováhle kouzla se schraňují jako drahé kameny a jejich učení je mistry Čarodějce pečlivě omezováno. Kdyby se rozkřiklo, že ses učila právě je, nabrala by tvoje studia u mě rychlý konec.“

Světlo v Lirieliných očích náhle pohaslo. „Ale ona už skončila,“ oznámila truchlivě. „Tohle je poslední lekce a zítra se musím hlásit v Arach-Tinilith.“

„Ty, a kněžkou!“ Kouzelníka ta představa očividně zděsila.

„Nechtěj mě naštvat,“ zamručela. Rozvázala šňůrky, které jí k opasku poutaly malý kožený vak. „Ale přinesl jsem ti dárek na rozloučenou. Tady mám poslední dodávku šupin hlubinného draka. Obvyklou půlku zisku můžeš poslat na moji novou adresu. Anebo ještě lépe,“ dodala lstivě, „můžeš mi ji osobně přinést na naše další dostaveníčko. Moc by mě mrzelo, kdyby měla skončit jen kvůli mému studiu v Akademii. A co teprve všichni ti, kteří se bavili tvými historkami. Jistě netrpělivě očekávají pokračování.“

Na kouzelníkově tváři se mihnul výraz čiré paniky. Spěšně od studentky couvnul. Liriel byla sice mladá, ale přesto měla pozoruhodné nadání pro magii a tvořivý zápal pro pomstu.

„Nechtěl jsem tím nikomu ublížit,“ zakoktal.

„A taky neublížil, drahý Kharzo. Myslím si, že bys však měl vědět,“ zašeptala a svůdně přistoupila blíž, „že tvoje malé příběhy mě ani trochu nedocenily. Ani se nepřiblížily skutečnosti. Je vážně škoda, že se nikdy nedozvíš, jak omezenou představivost máš.“

S těmito slovy se drowí dívka otočila, vstoupila do stále zářící brány a zmizela. Zůstal po ní jen lehce výsměšný smích, který stále ještě zvonil věží, když z předpokoje vstoupil štíhlý zrzavý drow.

„Tohle je tygřice, co ví, jak sametovou tlapou prolít krev,“ poznamenal křivě. Nisstyre, kapitán obchodní družiny Dračí horda, se usadil do Kharzova křesla a upřel na staršího kouzelníka dlouhý tázavý pohled. „Zdálo se, že se velice zajímá o Noc nad zemí. To bychom měli podporovat.“

„I kdybych chtěl, tak bych s tím nemohl nic dělat,“ odvětil Kharza upjatě.

„Ale jistě že můžeš.“ Nisstyre hodil na stůl tenkou, v kůži vázanou knihu. „Tahle kniha obsahuje lidské vědění – nic důležitého, avšak mohlo by to povzbudit její chuť na zakázané ovoce. Postarej se, ať se k ní dostane. Jestli jsem tu dívku odhadl správně, potom ji zhltne jako nic a přijde si pro další. Pak nás představíš. Tou branou, kterou tak zručně vyvolává, sem může kdykoliv přicházet a povídat si se mnou.“

„Je to riskantní.“

„Kouzelníci uctívající Vhaerauna musí hodně riskovat,“ odpověděl kupec lstivě. Kouzelníkovy koktavé protesty uťal nelítostným pohledem. „Říkáš, že mou víru nesdílíš. Možná je to pravda. Stále se mnou ale obchoduješ, i když víš, kdo jsem a co dělám. To by v jistých kruzích mohlo způsobit slušný rozruch.“ Krátce se zachechtal. „A taky slušný rozklad. Nebo už Matrony matky Menzoberranzanu nemají tohle kouzlo v oblibě? Slyšel jsem o jedné, která se tímhle způsobem čistě zbavovala všech Patronů, kteří ji znudili. Prach z nich pak prý používala pro lektvary. Jenom doufám, že měla dost vkusu a nebyla to afrodisiaka,“ dodal zamyšleně. „To by milostnou touhu jejích dalších oblíbenců asi příliš nepovzbudilo.“

Kharza ztěžka polknul, i když z Nisstyreho lstivého výrazu mu bylo jasné, že ho jenom dráždí. Pokusil se, jak nejlépe to jenom šlo, sebrat cáry své důstojnosti a převzít opět kontrolu nad situací. „Zaplatil jsem ti nemalou zálohu za slíbené rašemenské hůlky,“ změnil upjatě téma. „A přesto ses vrátil bez nich.“

Nisstyre mávnul rukou. „Dočasné zpoždění. Moji muži šli přede mnou jinou branou, která je bohužel zanesla dál od této věže. Každým dnem se vrátí zpět do města.“

To byla pravda, i když poněkud zavádějící. Nisstyre se pyšnil tím, že nikdy přímo nelhal. Jestli si Xorlarrin jeho slova vyložil tím způsobem, že s sebou přinesou i předem zaplacené zboží, potom to nebyla Nisstyreho chyba, že starý drow slyšel to, co slyšet chtěl.

S koncem jednání se liščí kupec zdvihl k odchodu. „Nezapomeň dát dívce moji knihu. Časem tu malou princeznu obrátíme na cestu Vhaerauna, tím jsem si jistý.“ Jeho tenké rty se zkroutily do parodie úsměvu. „Nikdy bych nevěřil, že budu truchlit nad smrtí té staré čarodějnice Baenre, ale teď je mi líto, že nežila dost dlouho, aby se stala svědkem zběhnutí své vnučky!“

Milosrdně si nevědomá toho, že v Xorlarrinově věži se právě rozhoduje o jejím osudu, spěchala Liriel do svého domu v Narbondellynu, aby se připravila na poslední svobodnou noc. Dnes večer pořádala oslavu v jednom k tomuto účelu pronajatém sídle. Malá armáda služebnictva se o vše postarala a ona se musela jen dostavit a užívat si.

Mladá drowka neobvykle klidně a trpělivě seděla a nechala zručné služebnice, aby jí zapletly vlasy do tuctů malých cůpků a ty pak zformovaly do složitého a pracného celku. Liriel většinou nosila vlasy volně rozpuštěné, ale dnes potřebovala účes, který by vydržel i větší zátěž. Také večerní roucho zvolila odolné a nepřekážející v pohybu. Čistě bílé a s odvážně hlubokým výstřihem bylo doplněné dlouhými rozparky umožňujícími jí naplno uspokojit její vášeň pro tanec. Součástí dnešních radovánek měla být i nedeirra – divoká, skoro akrobatická taneční soutěž – kterou Liriel chtěla zahájit sólovým tancem. Milovala ten pocit svobody a rytmický pohyb, který při tance zažívala. Pro ni měl být zbytek večera, jakkoliv příjemný, v porovnání s nedeirrou jen bledým stínem.

Když Liriel dorazila do pronajatého sídla, byli již její přátelé na místě. Bylo zvykem, že hosté přicházeli dřív, aby měli šanci se poznat, povídat, pletichařit a pít kořeněné zelené víno. Příchod hostitele nebo hostitelky pak byl tradičním signálem k zahájení tance. Liriel vplula do místnosti za doprovodu pomalého, hypnotického bubnování. Nedeirra začínala.

Všechny oči se na ni upíraly, když začala nohou vydupávat rytmický kontrapunkt k dunění bubnu. Pokračovala přenesením pohybu na paže, kterými ve vzduchu splétala složité tvary. Jeden za druhým se přidávaly bubny, stejně jako další podivné bicí nástroje známé jen drowům. Pak se náhle ozval hluboký tón flétny, který přešel do podivné, podmanivé melodie, kterou před mnoha staletími zpívali elfové ze Zemí světla. Tihle dávno mrtví elfové by však svou píseň dávno nepoznali; její kouzlo se změnilo a pokroutilo, aby více odpovídalo bytostem, které ji hrály nyní. Stále nádherná si zachovala tajemnost obvyklou pro elfí rasu, avšak ztratila veškerou radost. Na tu drowové dávno zapomněli. Rozuměli jen potěšení, a proto ho vyhledávali, kde se jen dalo, aby jím zaplnili nepoznanou prázdnotu ve svých elfských duších.

Melodie zrychlila a přes trhané rytmické bubnování se přeléval kvílivý, cize znějící tón flétny. Liriel vířila a skákala do rytmu a její tělo klesalo a stoupalo, když se vlnila kolem přihlížejících drowů. Vtom, v náhlém záblesku kouzelného ohně, ji zalily čistě bílé plameny. Na to znamení všichni čekali a připojili se k ní.

Dokonce i během tance spolu temní elfové soupeřili. Někteří využívali schopnost levitace a předváděli komplikované spektakulární skoky. Někteří akrobacií naopak pohrdali, přešli rovnou ke svádění a smyslnými pohyby se snažili přilákat co nejvíc hladových očí. Bez ohledu na styl tance však všichni pozorně naslouchali; ve složité melodii byly skryty nápovědy budoucího vývoje. Rytmus byl nestejnoměrný a nejsilnější údery bubnů se ozývaly neočekávaně, téměř náhodně. Těm, kteří v hudbě nedokázali správně číst, hrozilo nebezpečí, že ztratí rytmus. Každý takový pak byl okamžitě zahalen kouzelnými plameny jednoho z kouzelníků, kteří obklopovali tančící a pozorně sledovali víření a skoky soupeřících tanečníků. Poražený musel za doprovodu kousavých poznámek a posměšného smíchu opustit soutěž. Zábava tím pro ně ovšem nekončila, neboť se mohli shromáždit na okraji parketu a sázet na dalšího odpadlíka.

Hudba hrála dál a dál a jen několik zručných drowů vypadlo ze složitého rytmu. Ebenové tváře se zalévaly potem a někteří z tanečníků začali odhazovat přebytečné součásti oděvu. Někdy se stávalo, že nedeirra pokračovala, dokud většina drowů nepadla vyčerpáním, ale pro dnešní večer měla Liriel jiné plány. Ze svého místa uprostřed parketu pokynula, aby bylo zahájeno vyvrcholení.

Jeden z najatých kouzelníků se vznesl vysoko nad tančící drowy. Rukama začal spřádat kouzlo a hudba zrychlovala až k nemožnému tempu. Kouzlo však zasáhlo i tanečníky a jejich nohy tak dokázaly udržet s tepající hudbou krok. Rychleji a rychleji vířili sálem a na každém z temných elfu vzplál kouzelný plamen jiné barvy, což nadeirru změnilo v bouři míhajících se světel. Konečně bubny naposledy zavířily a píšťaly vydaly poslední v uších bodající tón. Pak náhle sál ztichl a potemněl.

Bylo to velkolepé kouzlo a drowové je odměnili nadšeným potleskem. Poté, jak bylo po nadeiře zvykem, začali tanečníci shazovat šaty. Osobní sluhové přispěchali sesbírat odhozené oblečení.

Následně byli nazí, ale rozpaky nepociťující drowové dovedeni do další místnosti. Do rozlehlé komnaty s nízkým stropem, jejíž stěny, podlaha i strop byly pokryté hustou sítí průduchů. Jimi se dovnitř nahrnula omamně vonící pára očišťující těla tanečníků a uvolňující ztuhlé svaly. Směr i síla průtoku páry se neustále měnila: v jednu chvíli masírovala krátkými a silnými výtrysky, jen aby za okamžik hladila drowí těla jako jemný smyslný vánek. Zatímco je pára obšťastňovala záplavou příjemných potěšení, přecházeli drowové sem a tam, možná flirtovali nebo tkali složité mnohovrstevné pasti na své společenské rivaly, nebo jen usrkávali světélkujícího zeleného vína ulaver.

Když poslední proud páry vyhasl, vyklouzli temní elfové ve skupinkách po čtyřech až pěti skrz četné, komnatu lemující dveře. Tam v malých soukromých pokojích relaxovali, vyměňovali si nejnovější klepy a připisovali si společenské body ve vtipných konverzacích, zatímco je zruční sloužící masírovali vonnými oleji. Masáže patřily mezi oblíbené činnosti všech oslav a představovaly nejvíce uklidňující druh odpočinku, který si věčně bdělí drowové mohli dopřát.

Liriel ji však odmítla a místo toho přecházela z místnosti do místnosti a využívala malých skupinek a neobvykle uvolněné atmosféry k nezávaznému klábosení se svými hosty. Nikdo z jejích přátel nevěděl, že je zítra opustí, ale každému z nich věnovala nevyslovené rozloučení. Svým vlastním způsobem. Nejčastěji ji doprovázela náhlá vypísknutí a záplavy smíchu. Temní elfové si libovali v tricích – malých, neškodných kouzlech použitých jako žert k nachytání druhých. Díky kouzelnickému výcviku Liriel v tomhle sportu neobyčejně vynikala. Kamkoliv přišla, se laskající ruce změnily na ledově chladné, a nebo vonný olej náhle změnil vůni na osobní parfém nenáviděného rivala. Drowové, se svým krutým smyslem pro humor, by oslavu bez podobných kousků nepovažovali za úplnou a dnes je Liriel chtěla plně uspokojit.

Mnohem později, spokojení a odění v čistém slavnostním oblečení, se hosté shromáždili v dalším sále, kde je očekávala hostina. Šlo o elegantní záležitost s mnoha chody jídla, z nichž každý byl doprovázený jiným druhem opojného vína. Ihned po polévce konverzace znovu ožila a sem tam se někteří drowové vytratili pod stoly, aby tam probrali události dnešního večera nebo stvrdili nová spojenectví. Všeobecné nadšení ještě vzrostlo, když se rozkřiklo, že jako poslední chod budou podávány pyrimy. Takové oslavy často končily nevázaným veselím a právě takové jídlo prakticky zajišťovalo, že vyvrcholení dosáhne závratně intenzivní divokosti.

A tak se také stalo.

Oslava pokračovala, dokud zvon neoznámil konec poslední hlídky. Podle zákona i zvyku všechny večírky končily se začátkem nového dne.

Liriel stála ve dveřích pronajatého sídla a sledovala, jak je jejím hostům pomáháno – pokud nebyli přímo vynášeni – do magických nosítek nebo ještěry tažených kočárů. Později najatí sluhové vyhodí hosty, které nebylo možné probrat, na ulici, kde se o ně postarají a rozvezou je domů jejich vlastní otroci. Odolnější drowové, kteří nebyli úplně opilí, postávali v malých hloučcích kolem domu a na ulici, jako kdyby si nechtěli připustit, že noc již skončila.

Náhle hlučný zástup hostů ztichl a ustoupil z cesty magickému disku pokrytému odznaky rodu Baenre. Kouzelný dopravní prostředek se v působivém tichu přenesl ke dveřím domu a Liriel se při tom pohledu stáhlo hrdlo. Životem se řítila tempem, kterému málokdo stačil, ale přesto ji tenhle okamžik dostihl.

Malá Triel slovu své neteře zjevně nevěřila. Matrona sice vyhrožovala, že pokud bude mít zpoždění, pošle někoho, kdo ji do Akademie doprovodí, ale podle Lirielina počítání jí ještě zbývalo několik hodin času. Přesto nebyl na disku usazen nikdo menší než Sos’Umptu, Trielina věrná fenka a podle všeho nový zástupce.

Disk se zastavil před dveřmi nájemního sídla a strážkyně kaple rodu Baenre sestoupila na zem. Tvář jí křivil vztek, zatímco se proplétala davem a kličkovala mezi odpadky až k nezdárné neteři.

„Ještě nikdy jsem neviděla takové bezostyšně hýření a ostudné chování!“ plísnila ji.

Liriel se naklonila blíž. „A chtěla bys?“ zeptala se spikleneckým šepotem. „Ještě pořád nám zbylo pár vystydlých pyrim i mužských hostů, kteří jsou aspoň trochu při vědomí. Mám nechat pro oboje poslat?“

Kněžka odpověděla pohrdavým zasyčením a otočila se na patě. Liriel následovala starší ženu a přemýšlela, jestli se jí víc chce smát, nebo křičet. Pokoušet Sos’Umptu bylo uspokojivé, ale zároveň to bezpochyby bylo na dlouhou dobu poslední Lirielino rozptýlení.