Drowova dcera

16. Lovci

Sám ve své studovně zvažoval Nisstyre podivné spojenectví, které právě uzavřel. Nabídku Shakti Hunzrin přijal nejen proto, aby získal špeha přímo v pevnosti moci Lloth, ale také aby se dozvěděl víc o magickém zařízení, o kterém se kněžka zmínila. Myslel si, že ví, co by jím mohlo být.

Kouzelník znovu vzpomínal na bitvu v rašemenském lese a na amulet, který si z ní odnesl jako jedinou kořist. Když se hlídka nesoucí amulet nevrátila zpět do Menzoberranzanu, odepsal celý podnik jako ztrátu. Pak došlo k setkání s Liriel a ke znovuobjevení ztracené hlídky. Nisstyre však hledaný amulet nenašel ani na těle drowích vojáků z hnízda, ani na těch dvou zabitých v jeskyni, a dokonce ani mezi kosterními pozůstatky, které později vyzdvihl z doupěte hlubinných netopýrů. Nakonec dospěl k názoru, že amulet byl ztracen někde v jeskyních, nebo že ho dokonce sežral jeden z dragazharů. Liriel se přitom zdála být zaměřená na neznámého nepřítele, kterého se snažila odradit od sestupu do Temných říší. Nisstyreho tehdy ani nenapadlo, že by amulet mohla vzít právě ona. Zjevně však mělo.

Posledním majitelem amuletu byl neskutečně silný lidský válečník, muž, kterého Nisstyre nechal zemřít v rašemenském lese. Drowí kouzelník předpokládal, že právě amulet zapříčinil mužovu šílenou bojovou zuřivost. Jestli ano, k čemu by byl Liriel a proč by ho menzoberranzanské kněžky tak zoufale chtěly?

Nisstyre odstrčil židli a vyšel ze studovny. V celém městě byl jediný drow, který by mohl znát odpovědi na takové otázky.

Kharza-kzad Xorlarrin rázoval místností sem a tam, šílený starostí a nerozhodností. Zeerith Q’Xorlarrin, jeho mladší sestra a Matrona rodu, odešla před několika okamžiky, a to po velice zneklidňujícím rozhovoru.

Zdálo se, že Liriel se dostala do velmi vážných potíží. Starý kouzelník se obával, že něco takového by se příliš živé dívce mohlo jednou stát. Do jisté míry vinil Kharza-kzad sám sebe. Kdyby jen víc porozuměl jejímu plánu, možná mohl nějak zasáhnout a odvrátit katastrofu. Samozřejmě věděl, že Liriel byla na Povrchu a získala tam jakýsi nový druh magie. Neměl ale tušení, že by jím mohl být lidský artefakt, a nikdy by si nepomyslel, že cokoliv člověkem vyrobené by mohlo způsobit takový rozruch a pozdvižení.

Představa drowí magie na Povrchu! Kharza-kzad byl doslova zasažen vlnou důsledků, které by to mohlo mít. Nebyla to však tahle vyhlídka, jakkoliv děsivá mohla být, co starému kouzelníkovi způsobilo nával zuřivosti, zármutku a starostí.

Vynikal ve vytváření kouzelných hůlek, zejména těch, které se daly využít v bitvě. Jeho hůlky patřily k cennému vlastnictví mnoha bojových kouzelníků a stovky nepřátel Menzoberranzanu podlehly jejich síle. Kharza-kzad Xorlarrin však sám nikdy nikoho nezabil.

Starý kouzelník si nebyl jistý, kolik dalších drowů o sobě mohlo něco takového prohlásit, ale věděl naprosto přesně, že jen málokterý by se tím chlubil. Vlastně o tom nikdy dřív nepřemýšlel a nikdy si nepředstavoval ty, kteří padli mocí jeho ničivých hůlek. Nyní ovšem proklínal svou izolaci a zaměření na jediný obor. Kdyby zažil pár bojů nebo vyzkoušel jednu ze svých zbraní, tak by možná byl k zabití své studentky lépe připraven. Matrona Zeerith mu totiž právě přikázala najít Liriel, zabít ji, vzít amulet a zahladit všechny stopy.

Kharzu-kzada ani nenapadlo, že by se příkazu mohl vzepřít. Byl menzoberranzanským drowem, nízkým mužem, který přes svoji moc a čestné postavení v Čarodějci musel podle zákona uposlechnout vůli vládnoucí ženy.

Kouzelníkovy seschlé a pokroucené prsty se sevřely kolem hůlky zastrčené za opaskem a v duchu se připravil na to, co muselo být vykonáno. A přece mu důvěrně známý předmět připadal na dotek cizí, stejně jako děsivý úkol před ním.

V zamčeném pokoji v domě Hunzrin, zaštítěná ochrannými kouzly, která ji ochraňovala před zvědavými pohledy jiných, pronášela Shakti slova kněžského kouzla. Bylo riskantní přivolávat Lloth v takové situaci, ale jestli při ní bohyně nestála, chtěla to Shakti vědět co nejdřív.

Mladá kněžka byla jednou z posledních, které po událostmi nabitém setkání opustily kapli Baenre. Nízkému postavení rodu Hunzrin vděčila za to, že měla místo až na samém konci sálu, a tak se mohla snadno zdržet na místě a pozorovat, které kněžky si vyměňovaly spiklenecké pohledy, a které odcházely s tichou zuřivostí. A tam ve stínu kaple právě ona, Shakti Hunzrin, jako jedna z mála spatřila skutečnou vůli Lloth.

Ohromná kouzelná iluze, stále se měnící pavouk a žena, shlédla na věrné Pavoučí královny zlatýma očima ve tváři Shaktiny nenáviděné rivalky. Když však byla kaple téměř prázdná, iluze se znovu proměnila a drowí oči změnily barvu z jantarové na karmínovou. Pro Shakti to znamenalo jasné poselství.

Paní chaosu odmítla rozsudek smrti vynesený nad Liriel Matronou Zeerith Q’Xorlarrin a místo něj zahájila soutěž. Llothina náklonnost byla vrtkavá a dostalo se jí jen nejschopnějším a nejpodlejším drowům. Právě teď se zdálo, že se jí těší Liriel Baenre, ale Shakti měla v úmyslu se jí zmocnit.

A tak pronášela slova modlitby k temné bohyni drowích elfů a žádala ji o kouzlo neviditelnosti, kterým by zahalila svého služebníka. Ssasser, temný nága, dychtivě čekal po jejím boku. Hadovité stvoření bylo stočené před zdobeným zrcadlem a slabé světlo svíček zasazených do jeho rámu se odráželo od jeho modrých šupin. Shakti se zavřenýma očima pronesla poslední slova kouzla. Nezpochybnitelně nadšené a vítězné zasyčení oznamovalo, že Lloth na její modlitbu odpověděla. Shakti otevřela oči: nága byl pryč.

Kněžka pozdvihla vidle a zamávala jimi před zrcadlem. Ve skle se okamžitě objevil nágův odraz. Jeho odporný obličej se děsivě zamračil a podrážděně zakmital dlouhým a tenkým jazykem

„Neměj strach, Ssassere. Kromě tohohle odrazu jsi stále neviditelný,“ oznámila mu Shakti. Na to, aby magicky nadané stvoření jen tak pustila z dohledu, byla příliš opatrná. Nága byl sice otrokem rodu Hunzrin, ale jinak byl stejně zrádný a podlý jako drowové, kterým sloužil. Ssasser by jistě uvítal příležitost k zabití kněžky; a skutečně, mazané stvoření se již začínalo odsouvat mimo rám zrcadla.

„Zůstaň na místě, kde tě uvidím,“ vyštěkla kněžka. „A poslouchej dobře: teď se vrátíš do Lirielina domu. Pátrej po čemkoliv, co by ti pomohlo ji vystopovat. Se získanými informacemi se vrátíš sem. Já ti potom dám párek quagotů, kteří ti při lovu pomohou. Až Liriel zabiješ a přineseš mi její amulet, dám ti svobodu.“

Zrcadlová tvář temného nágy se při těch slovech rozjasnila. Quagot bylo obrovské dvounohé stvoření s bílou srstí, které vypadalo jako neskutečný potomek zlobra a medvěda. Nebyl právě chytrý, ale měl silné lovecké instinkty a v boji byl silný a zrádný. Někteří drowové je zotročovali jako vojáky a stráže. Ssasser nade vše rád vydával rozkazy a s takovými vojáky se mu nádherný úkol v podobě zabití drowí ženy jistě podaří splnit.

„Ssasser slyšel všechno, co paní Shakti říká. Ssasser teď lovit?“ žadonilo stvoření.

Když se mu dostalo souhlasného přikývnutí, vyrazil ven úzkým tunelem, který vedl z místnosti a mířil dolů napříč stěnami usedlosti.

Shakti se usmála, potěšená jeho nadšením. Dračí poklad chovala ve velké vážnosti a rozhodnutí spojit se s Nisstyrem nebylo ani trochu neuvážené. Když už však měla k dispozici více lovců, hodlala je na Lirielinu stopu nasadit všechny.

V kopcích severně od vesnice Trolí Most se Fjodor z Rašemenu přikrčil za rozptýlenou hromadou kamení a nakoukl do malé jeskyně. Slunce za jeho zády pomalu vycházelo nad obzor, ale ranní vzduch byl stále ještě chladný a kamenitou půdu pokrývala noční jinovatka. Mladý válečník si dýcháním zahříval ruce a usadil se, aby čekal a pozoroval. Několik dní strávil lovem a teď měl poprvé za tu dobu kořist na dohled.

V hlubinách jeskyně vzplála jiskra a vzápětí další. Během několika okamžiků se rozhořel malý ohýnek, vydávající jen skromné světlo. Ve vzduchu se nevznášela vůně pečícího se masa, což ale Fjodora nepřekvapovalo. Zdálo se, že drowové jedí jídlo syrové. Sledoval tyhle tři lesem a víc než jednou nalezl pozůstatky nedávno zabitého úlovku. Ačkoliv ani na okamžik neztratil jejich stopu, nenarazil na žádné zbytky ohniště. Spíš ho tedy překvapilo, že se temní elfové nyní odvážili riskovat. Samozřejmě svítalo a malý ohýnek zapálený kvůli teplu mohl být v takhle malé jeskyni uprostřed pustých kopců jen stěží někým zaznamenaný.

Před začátkem každého dne vyhledali drowové úkryt před sluncem. Okolní drsná krajina byla plná jeskyní, ale tohle bylo poprvé, kdy Fjodor skutečně našel jejich skrýš. Lovil temné elfy celé dny, počínaje okamžikem, kdy v Temných říších narazil na jeskyni posetou těly temných elfu a hlubinných netopýrů. Něco na tom pohledu mu nesedělo; co přesně, nedokázal říct. Prohledal těla dvou zabitých drowů a ani na jednom z nich hledaný amulet nenašel. To ho nepřekvapilo, protože přeživší by takový poklad jistě vzali s sebou a nenechali by ho jen tak ležet. Sledoval krvavé šlápoty tří přeživších drowů vedoucí strmým tunelem do drsných skalnatých kopců. Dál každou noc směřovali na západ, a to tempem, kterému přes den Fjodor sotva stačil.

Teď však přišel jeho čas. Až se s příchodem noci drowové vynoří z jeskyně, získá Fjodor amulet zpět, nebo zemře v boji.

Temný nága se i přes kouzlo neviditelnosti opatrně krčil v koutě. Do Lirielina domu proklouzl Ssasser stejnou cestou jako posledně a znovu snadno překonal past spolknutím otrávené šipky. Služebníků, kteří se starali o dům drowí ženy, se nebál, neboť služba rodu Hunzrin mu zajistila dostatečný objem kouzel. Mocná bytost uprostřed Lirieliny studovny ale byla nad jeho síly.

Gromf Baenre, nejproslulejší kouzelník města, seděl za stolem své dcery. Kolem nohou se mu vršily rozházené knihy a na tváři se mu usadil děsivě zamračený výraz.

Dlouhé prsty splétal do vzorců kouzla a slova zaklínání pronášel s přesností získanou díky velké moci a dlouhým rokům praxe. Gestům Ssasser nevěnoval pozornost – jako nága neměl ruce a tudíž by mu stejně k ničemu nebyla – ovšem slovům nejen pečlivě naslouchal, ale v duchu si je opakoval tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že si je pamatuje správně.

Tak moc se však zabýval tajným studiem, že si nejdříve ani nevšiml, jaký byl účinek kouzla. Do studovny se jakoby ze zdí nahrnul dým. Nakonec se mrak odtrhl od stěny a zhmotnil se do podoby živoucí sochy drowa.

„Tady nic užitečného není,“ řekl kouzelník a mávnul rukou k hromadě odhozených knih. „Najdi její služebníky a zjisti, jestli o ní něco neví.“

Golem se uklonil a s nohama hlasitě klapajícíma na kamenné podlaze vykročil z místnosti. Ssasser se odtáhl z dosahu kamenných bot, ale pak se opět natáhl dopředu, zvědavý, co arcimág podnikne dál. Jen zřídka se nágovi dostalo příležitosti pozorovat takhle mocného kouzelníka, a tak doufal, že by Gromf mohl seslat další kouzlo.

To mu však drowí kouzelník nedopřál. Jen si frustrovaně prohrábl rukou dlouhé vlasy a pak se usadil k tichému přemýšlení. Po dlouhé chvíli vytáhl z kapsy třpytivého pláště malou knihu, prolistoval pár stran a odhodil ji na stůl.

„Tohle sám nezvládnu,“ zamumlal si pro sebe, „dokonce ani s kopií knihy kouzel, kterou jsem jí dal. Při použití těchhle bran může být Liriel kdekoliv. Sám město opustit nemůžu. Mohl bych ale svěřit taková kouzla někomu jinému?“

Gromf se postavil a začal přecházet po místnosti. „Ne,“ uzavřel konečně. „Jestli se mi dívku nepodaří najít dřív, než se dozví o hrozícím nebezpečí a uprchne z Temných říší, je pro mě ztracená a její kouzla s ní.“

Z nižšího patra se ozvalo řinčení následované bolestivým výkřikem půlčice, který přešel v rychlé a upřímné brebentění. Kouzelník se usmál a vykročil z místnosti, aby zjistil, jaké informace se jeho kamennému sluhovi podařilo z dívčiny komorné dostat.

Neviditelný nága se s úpomým chvatem přesunul ke stolu. Doširoka rozevřel čelist s hrozivými zuby a vrhl se po vzácné knize. Pozřel ji a několikrát naprázdno polkl, aby urychlil její cestu do vnitřního orgánu, který v té chvíli již ukrýval dva svitky kouzel, několik lahviček s jedem, malou mitrilovou sekyru, celkem pěknou dýku a šipku z kuše, kterou před chvílí spolkl. Ssasser dokázal podle libosti vyvrhnout kterýkoliv z těchto předmětů. Pro jistotu nága pozřel ještě velkou mapu povrchového světa. S tou dokáže hunzrinskou otrokářku přesvědčit, že má dostatek informací k zahájení lovu na odpadlou ženu.

Knihu kouzel si nechá jako vlastní tajnou odměnu.

Daleko od vzhůru nohama obráceného města poskakovala Liriel vesele chodbami Temných říší. Unavená, ale nesmírně šťastná. Když měla Poutníkův amulet v rukou a zakletý tak, aby uchoval jedinečnou magii Temných říší, mohla se v klidu vrátit do Arach-Tinilith, kde hodlala vybrousit své schopnosti a lépe se připravit na cestu do Zemí světla. Nutné roky studia se již nezdály tak dlouhé a ani břímě zrychleného učení tak těžké. Na okamžik si přála, aby měla někoho, s kým by se o svůj úspěch mohla podělit. Něco takového však nebylo v drowí přirozenosti a Liriel byla příliš rozradostněná, než aby se trápila něčím, co ani nikdy nemohlo být. Mladá elfka stvořila bránu, která ji měla přenést do Xorlarrinské věže, a s uspokojeným vydechnutím jí prošla.

Na druhé straně ji přivítal Kharza-kzad, ale nezdál se být ve své obvyklé, čiperně podrážděné náladě. Místo roztěkanosti stál tiše na místě. Řídké vlasy, které mu jindy divoce vlály kolem hlavy, měl nyní pečlivě učesané, a dokonce i vrásky v jeho tváři nevypadaly tak hluboké. Působil podivně odhodlaně a zvláštně vyrovnaně.

„Máš vůbec tušení, co jsi udělala?“ pronesl upjatým, truchlivým hlasem.

Liriel ztuhla, na okamžik omráčená zjištěním, že Kharza nějakým způsobem prohlédl její záměry. Samozřejmě že by ho mohla přesvědčit; již několikrát v minulosti ho dokázala přimět vidět věci jejíma očima. „Jistěže vím, co jsem udělala! Je to vlastně strašně vzrušující. Našla jsem způsob…“

„Podepsala sis rozsudek smrti, to jsi udělala!“ skočil jí do řeči. „Jsi snad naivní a vážně čekáš, že ti vládcové Menzoberranzanu dovolí vládnout takovou mocí? Který drow by nevraždil, aby se jí zmocnil?“

Dívka zmateně zamrkala. Jen málo menzoberranzanských drowů cestovalo Temnými říšemi, s výjimkou hlídek nutných k udržení blízkých tunelů bez nepřátel. Jen málo temných elfů sdílelo její zvídavou povahu, lásku k dobrodružství a zálibu v bezúčelných průzkumných výpravách. A rozhodně se žádný z nich nechtěl vypravit do Zemí světla za znalostmi a runovou magií. Kromě toho, který drow vůbec věděl o její existenci? Byl naprostý zázrak, že ona sama dokázala ze střípků sestavit příběh Poutníkova amuletu. Nikdo jiný nemohl vědět, co pro ni znamenal a k čemu sloužil.

Náhle pochopila. Samozřejmě že to nemohli vědět! Drowové bezpochyby věřili, že i tenhle amulet je jako většina jiných magických předmětů ve městě a jen pouhé jeho vlastnictví kouzelníkem nebo kněžkou dostatečné moci stačí k vyvolání jeho kouzel! Není divu, že Kharza říkal, jak by pro něj mnozí zabíjeli!

„Ale tenhle amulet by jim k ničemu nebyl! Není jako nic z toho, co známe,“ vysvětlovala upřímně. „Nech mě to vysvětlit…“

„Ne,“ zastavil ji Kharza prostě a prudce zdvihl ruku v umlčujícím gestu. „Čím méně toho o amuletu vím, tím větší mám šanci přežít.“

Lirieliny oči sklouzly k bojové hůlce v učitelově pravé ruce a pak se pomalu vrátily k jeho rozhodně se tvářícímu obličeji. Pravda ji náhle udeřila do tváře: Kharza ji chtěl zabít.

Kouzelník se o krok přiblížil, prázdnou ruku nataženou před sebe a hůlku skloněnou jako připravený meč. „Ten amulet musí být předán do Čarodějce k prostudování. Dej mi ho.“

Ruka se jí sevřela kolem na krku visícího zlatého pouzdra. Snažila se promluvit, ale zjistila, že to nejde. Tak sucho měla v krku a tak silná byla bolest v hrudi. Liriel ve svém mladém životě zažila mnoho zrad, ale žádná nepřišla tak nečekaně jako tahle. Věděla, že Kharzovi na ní zvláštním způsobem záleží, možná víc než komukoliv jinému. Zvykla si na to spoléhat a časem se mezi nimi vytvořilo něco, co připomínalo důvěru. Mezi drowy však důvěra vždy předcházela zradu. Liriel si uvědomila bláhovost svého jednání a přijala trest.

S odvahou a vzdorem očekávaným od temné elfky ze šlechtického rodu zdvihla bradu a připravila se na smrt. Prsty sevřela kolem amuletu a volnou rukou vytvořila posunkovou řečí svá poslední slova.

Udeř. Amulet to přežije. Můžeš si ho pak vzít z popela.

Kharza-kzad pozdvihl hůlku a namířil ji na ni. Mučivě dlouhou dobu proti sobě oba tiše stáli.

Pak, kouzelník zcela nečekaně šťavnatě zaklel a odhodil zbraň stranou. „Nemůžu,“ řekl truchlivě.

Liriel ohromeně sledovala, jak ruce jejího učitele splétají vzorce kouzla. Uprostřed místnosti se objevila třpytivá brána ve tvaru diamantu.

„Musíš opustit Menzoberranzan,“ naléhal kouzelník a strkal ji k zářícím dveřím. „Není pro tebe bezpečné tu zůstávat. Vezmi si svoji novou magii na Povrch a žij tam, jak nejlépe dokážeš.“

„Ale…“

„Teď není čas na hádky. Jdi.“

Omráčená k poslušnosti zamířila Liriel k bráně.

„Počkej!“ zavřískl Kharza a vrhl se kupředu, aby ji zadržel. Chvíli si pro sebe něco mumlal a na prstech při tom dopočítal do devíti.

„Přesně jak jsem si myslel,“ zamumlal. V ruce sevřel provázek vedoucí ke zvonku a naléhavě za něj zatahal.

Na zavolání okamžitě odpověděl mužský sluha. Kharza ho bez váhání pevně uchopil a prostrčil branou. Následoval oslňující záblesk světla a komnatu zaplnil pach pálícího se masa. Nešťastný sloužící zmizel.

„Každá devátá osoba procházející branou je na místě sežehnutá,“ vysvětlil jí Kharza-kzad nepřítomně. „Jak už jsem ti jednou řekl, žádný magický portál není bez ochrany a bez nebezpečí.“

Známý puntíčkářský tón v hlase jejího učitele probral Liriel ze stavu hypnotického šoku. Vrhla se do kouzelníkovy náruče a chvíli tak zůstali stát v zoufalém objetí. Ani jeden z nich nepromluvil, protože pro něco takového neexistovala v drowí řeči slova.

Konečně se od ní Kharza-kzad jemně odtáhnul. „Jdi,“ řekl znovu.

Mladá drowí elfka přikývla a vykročila k bráně. Pozdvihla ruku k pozdravu a zmizela v kouzelné záři.

Kouzelníkova úzká ramena se zvedla a pak s mocným povzdechem znovu klesla. Otočil se, zpomalený neznámými pocity smutku a ztráty, a bránu nechal, aby se sama vyčerpala a uzavřela. Při tom ho do oka udeřil kovový záblesk. Pořádkumilovný starý drow se sehnul a zdvihl mosazný náramek se znakem rodu Xorlarrin, vše, co zbylo po drowím sluhovi.

Kouzelník si ho nasadil na zápěstí. Byl pro něj příliš velký, ale on si trofej s pýchou prohlížel.

„Jak nádherné,“ mumlal si a otáčel rukou tak, aby se leštěná mosaz zaleskla ve světle svíček. „Nakonec se mi přece jen podařilo někoho zabít.“