Drowova dcera

9. Lovec pokladů

Liriel občas zahlédla člověka na tržišti. Několik zoufalejších a podezřelých lidských kupců čas od času do Temných říší zavítalo, ale stejně jako všichni příslušníci její společenské třídy jimi pohrdala jako havětí a nestýkala se s nimi. Tak blízko žádnému člověku nikdy nebyla. Opatrně se připlížila blíž.

Tenhle byl mladý, podle počítání lidí zhruba v jejím věku, možná o něco starší. Byl asi o hlavu vyšší než ona a mnohem rozložitější. Díky silným svalům připomínal vysokého trpaslíka, ovšem tvář měl bezvousou a s jemnými rysy. Postrádal jakoukoliv drowí eleganci a podle Lirielina vkusu se mohl pyšnit jediným pohledným prvkem: očima barvy jasného topazu. Muž měl tmavé, nakrátko sestříhané vlasy a pokožku tak bledou, že ve slabém světle jeskyně takřka zářila. Liriel si prsty nepřítomně projela vlastní bílé vlasy. Ten muž byl celý obráceně. Tmavý tam, kde ona světlá, a naopak, jako podivné, převrácené zrcadlo.

A jakým zvláštním způsobem bojoval! Chytil jednoho z hlubinných netopýrů za ocas a tloukl do něj dlouhou palicí. Kromě toho ho používal jako štít a odrážel jeho tělem všechny ostatní netopýry, kteří se k němu až příliš přiblížili. Uvězněného dragazhara přešly myšlenky na boj a jen plácal křídly a snažil se uniknout. Bitva měla jakési humorné kouzlo a Liriel uniklo ze rtů zachechtání.

Hned na to uhnul jeden z netopýrů z cesty a zamířil k jejímu úkrytu. Jeho úzké oči se leskly tvrdým světlem barvy drahokamů a vzrušením z objevení nové a menší kořisti slabě zakdákal.

Liriel vyskočila na nohy, v každé ruce jeden nůž. Oba zároveň hodila. Nože se se smrtící přesností zabořily hluboko do očí útočícího netopýra. Tvor narazil do stěny tunelu a ve spršce uvolněných kamenů a prachu se skutálel na zem.

To už měla temná elfka připravenou další zbraň: prak vlastnoručně vyrobený z kůže provazu. Sehnula se a sebrala hrst malých kamenů. Jeden ihned vložila do praku a roztočila ho. Zbraň jí svištěla kolem hlavy a pak náhle kámen vypustila. Ten s rychlostí ohnivé koule odlétl k místu, kde člověk bojoval s nočním lovcem.

Střela zasáhla uvězněného dragazhara mezi oči. Omráčené stvoření sebou zaplácalo a spadlo na zem. Muž se snažil zaštítit pažemi, ale váha bezvládného hlubinného netopýra byla příliš velká a on se pod jeho tělem zhroutil. Jeho palice sklouzla po kamenité zemi.

Za okamžik ze sebe muž odhodil netopýří křídlo a vyplazil se ven. Setkal se s Lirieliným pobaveným a zvědavým pohledem a poplašeně vytřeštil podivně modré oči. Z pouzdra na zádech tasil velký černý meč a přikrčil se do obranného postoje. Tak moc ho zaskočilo náhlé zjevení drowí elfky, že úplně pustil z hlavy ostatní kroužící noční lovce.

Liriel ukázala prstem. „Za tebou!“ vykřikla drowím jazykem.

Muž zaváhal; možná nerozuměl jejím slovům, nebo se jen nechtěl otočit zády k temnému elfovi. Liriel vyplivla slova zaklínadla a mávla rukou. Směrem k člověku vyrazil kouzelný oheň.

Padl na zem a odvalil se Lirielině ohnivé kouli z cesty. Když chtěl, dokázal být i rychlý; to mu musela přiznat. Hbitěji, než by někdo na první pohled hádal, vyskočil znovu na nohy. Právě včas, aby viděl, jak byli útočící netopýři zasaženi.

Jeden z hlubinných netopýrů na poslední chvíli uhnul; druhý dostal přímý zásah. Síla výbuchu odhodila stvoření dozadu a obrovská křídla se před ním sepjala jako prosebníkovy dlaně. Liriel pokračovala v útoku tím, že vrhla sérii dalších nožů. Tři nože jeden za druhým zasvištěly vzduchem a proťaly dragazharovi oči a srdce.

Člověk jí věnoval spěšné děkovné pokývnutí a zdvihl meč, aby odrazil útok přeživšího netopýra. Dragazhar obkroužil jeskyni a nyní se blížil k muži. Tesáky se ve slabém světle zaleskly a stvoření se vrhlo na svou oběť. Člověk pozdvihl vysoko meč a připravil se odrazit netopýrovo kousnutí.

A je to, pomyslela si Liriel zklamaně. Bitva končila. Na rozdíl od člověka jasně viděla, co přijde: skutečný útok povede netopýrův ocas. Dragazharův dlouhý ocas byl zdvižený do vzduchu a připravený udeřit ostrým jedovým hrotem. Žádná její zbraň ho nemohla zastavit včas.

Liriel bezmocně sledovala, jak se hlubinný netopýr blíží. Přesně jak čekala, změnil na poslední chvíli směr a vyrazil vzhůru z dosahu meče. Ostnatý ocas šlehl kupředu.

Ale muž hodil meč vzhůru. Jeho těžká čepel zasáhla nočního lovce a srazila ho v letu, zatímco se bojovník vrhl po útočícím ocasu. Sevřel ho těsně nad ostrou špičkou a pověsil se za něj oběma rukama.

„A teď co?“ zamumlala pro sebe Liriel chmurně. Muž sice úspěšně odvrátil útok, avšak neměl žádnou zbraň, kterou by netopýra dorazil.

K jejímu překvapení ho začal roztáčet nad hlavou jako velké bola. Byla to podivuhodná obrana – samotná síla rotace zabraňovala netopýrovi v útoku – ovšem žalostně krátkozraká. Přes svou zjevnou sílu s ním nemohl muž točit dlouho a ani nabrat dostatečnou rychlost, aby ho mohl takhle zabít. Zlobr nebo gobr by něco takového dokázali – pokud by ovšem měli dostatek rozumu k vymyšlení podobného plánu – ale jakmile muž netopýra pustí, tak se znovu vrátí a zaútočí.

Pokud ovšem…

Liriel se v hlavě zrodil důvtipný plán a okamžitě se ho chopila. S použitím veškeré disciplíny svého kouzelnického výcviku potlačila zvuky bitvy a vrátila se zpět k poslední svobodné noci v Menzoberranzanu. Zavřela oči a vzpomínala na tepající hudbu a kouzelné plameny nedeirry. Ponořená hluboko do taneční extáze si jen sotva uvědomovala kouzelníka, který se jim vznášel nad hlavami a rukama spřádal kouzlo, které zrychlilo pohyby tanečníků do rozmazané šmouhy. Viděla ho však a teď si vzpomínala.

Otevřela oči a rukama zopakovala kouzelná gesta. Muž i netopýr byli okamžitě zahaleni modrými kouzelnými plameny. Oddechla si úlevou, zatímco magie převzala vládu a mužovy pohyby se začínaly zrychlovat.

Liriel tasila krátký meč a přikradla se tak blízko, jak se jen odvážila. Napjala se, oběma rukama sevřela jílec a čekala na správný okamžik.

Muž i netopýr se v sevření kouzla temných elfu otáčeli stále rychleji a rychleji, neustále lemováni kouzelným ohněm. Obří netopýr se brzy pohyboval takovou rychlostí, že za sebou ve vzduchu zanechával světelnou stopu. Jeho vřeštivý nářek se zcela ztrácel ve svištění vzduchu. To by mělo stačit, pomyslela si Liriel. Vyrazila kupředu a mávla mečem vzhůru.

Síla nárazu jí skoro vykroutila paži z ramenního kloubu, ale ostrá elfí ocel přeťala kosti i šlachy a čistě oddělila netopýra od jeho ocasu. Náhle uvolněný tvor se nedobrovolně rozlétl proti stěně tunelu, kde se rozplácl jako obří hmyz. Muž se stejně nekontrolovatelně odkutálel opačným směrem, kde se zastavil nárazem o velký stalaktit. Omráčený nebo mrtvý zůstal ležet.

Liriel vrátila meč zpět do pochvy. Naklonila hlavu ke straně a začala si velkého muže znovu prohlížet. Uplynulo několik minut a on se stále ještě nepohnul. Začínala si pomalu dělat starosti. Přikradla se blíž a sehnula se k němu, aby se mohla lépe podívat. Natáhla ruku a jemně se dotkla bledé pokožky na obličeji.

Jeho ruka vyrazila rychlostí útočícího hada a sevřela se kolem jejího zápěstí. Liriel s podrážděným syknutím uskočila dozadu, avšak mužovo sevření bylo příliš pevné a nepovolilo. Volnou ruku nechala sklouznout k jílci dýky a přimhouřené oči upřela na tepající žílu na jeho krku. Jedno rychlé seknutí a bude volná.

„Máte mé díky, paní,“ pronesl nečekaně hlubokým, zvučným hlasem. Jeho modré oči byly zblízka ještě více zneklidňující. „Nebýt vaší magie, jistě by mě ta stvůra přemohla. V mé domovině se říká, že jen hlupák chytá sněžnou kočku za ocas.“ Sklouzl očima k jejímu pevně sevřenému zápěstí a k noži v druhé ruce. Na rtech se mu objevil hořký úsměv. „Jestli je tomu tak, pak jsem dvakrát hlupákem.“

Hovořil obecnou řečí, jazykem používaným kupci. Byl podobný řeči skřetů, a tak mu Liriel rozuměla a s trochou snahy se jím i domluvila. Došlo jí, že s tímhle mužem se vlastně dokáže dorozumět, a ve svém vzrušení zcela zapomněla na nedávné vražedné úmysly i vlastní zajetí.

„Jak jsi věděl, jak hlubinný netopýr zaútočí?“ chtěla vědět.

Při té nečekané otázce vytřeštil modré oči. „Vyverny útočí stejně,“ odpověděl prostě.

„Vyverny?“

„Jsou to takoví malí draci s jedovým ostnem na ocase.“

Draky znala a dokázala si takové stvoření představit. „A tamten meč,“ řekla a ukázala nožem k tupé, těžké čepeli ležící několik stop od nich. „K čemu máš takovou zbraň? K čemu je dobrý meč bez ostří?“

Znovu ten samý slabý úsměv. „Vidíš ten meč? Jak je velký a těžký? Většinou ho nedokážu udržet. Copak bych se s ním nepořezal, kdyby byl skutečně ostrý a já ho upustil, malá vráno?“

Vrány znala Liriel též. Někteří kouzelníci je měli za mazlíčky a ti hladcí černí ptáci byli stejně krásní jako zrádní. Takové přirovnání ji na rozdíl od jeho odpovědi potěšilo.

Zhoupla se na patách – tak daleko dozadu, jak jen jí stále ještě pevně sevřené zápěstí dovolilo – a zhodnotila toho zvláštního muže. Osamocený člověk procházející Temnými říšemi. Buď byl neuvěřitelně mocný, nebo naprosto šílený, a nebo ještě hloupější, než by kdy považovala za možné.

„Co tady děláš?“ zeptala se prostě.

Jeho modrý pohled zapátral v jejích očích a zdálo se, že odpověď důkladně zvažuje. „V mé zemi je zvykem, že mladí mužové podstupují dajemmu. To znamená cestu na vzdálená místa, která nám pomáhá lépe poznat a pochopit svět.“

„Dajemmu,“ zopakovala. Jaký div, že lidé skutečně podněcují své mladé, aby cestovali! Nemohla si pomoct a musela srovnat tento přístup s uzavřeným a vše cizí nenávidějícím Menzoberranzanem, což jí přivodilo bodnutí závisti.

Odvrhla ostrou bolest, neboť šlo o rouhání, a znovu se soustředila na člověka před sebou. Touhu po dobrodružství a objevování chápala celým svým srdcem, proč by si však kdokoliv z Povrchu vybral cestu do smrtících Temných říší? Jistě musel mít kromě obyčejné zvědavosti i jiný motiv. Možná se o něj nechce dobrovolně podělit, ale mohla by mu ho prostě vysát z hlavy.

Dokonce i kněžky novicky dokázaly sesílat kouzlo, které jim umožňovalo zahlédnout myšlenky druhých. K tomu se potřebovala dotýkat posvátného symbolu Lloth. Jednu ruku ale pevně svíral muž a druhá držela nůž. Sice ho mohla zabít, ovšem ne dřív, než by jí rozdrtil kosti v zápěstí. Illithidí pat, vzpomněla si na komický pohled na dva česače myslí, kteří stáli proti sobě a navzájem se ochromovali psionickými kouzly. Aby zvrátila rovnováhu, sáhla Liriel po další zbrani.

Zvolila svůj nejzářivější úsměv a nasměrovala na člověka jeho plnou sílu. „Dokonce i sněžná kočka – ať už to je cokoliv – musí být dost chytrá, aby poznala, kdy boj skončil. Pusť mě a já odložím nůž,“ zapředla svůdně. „Potom si můžeme… promluvit.“

Muž si ji změřil s upřímným obdivem, ale v očích mu zůstával obezřetný výraz. Pak náhle pokrčil rameny a pustil její zápěstí. „Předpokládám, že to nemůže uškodit. Proč bys mi pomáhala v boji, a teď se najednou obrátila proti mně?“

No jistě, proč? pomyslela si Liriel ironicky a uvědomila si, že tenhle muž se má o drowech ještě stále co učit. Na druhou stranu, ona se měla zase co učit o lidech a ještě nikdy neměla příležitost k takhle blízkému kontaktu. Pomalu ustupovala, dokud se nestáhla z jeho dosahu. Teprve potom odložila nůž.

Liriel se dotkla symbolu Lloth visícímu jí kolem krku a tiše pronesla slova kouzla, které jí umožňovalo nahlédnout do myšlenek jiných. Lloth stála při ní, a jakmile bylo kouzlo dokončeno, viděla Liriel, že mužovu mysl nejvíce zaměstnává obraz drobné zlaté dýky na jemném řetízku.

Lovec pokladů, pomyslela si znechuceně a zhoršila si názor na toho muže o několik stupínků. Do Temných říší se sám odvážil jen kvůli zlaté cetce. Nejen že to byl člověk a muž, ale ještě tak trochu jednoduchý.

Přesto však ukázal sílu i odvahu. Takové vlastnosti Liriel obdivovala i u nižších bytostí. A jistě by jí mohl říct něco víc o světě na Povrchu. Mohlo by být zábavné držet si ho chvíli poblíž.

Jak u Liriel bylo zvykem, činy přicházely v těsném závěsu za nápady. Postavila se a bradu zvedla vzhůru do výrazu královské nadutosti „Právě se vracím do svého města a ty půjdeš se mnou,“ poručila.

Mysl jí zuřivě pracovala již během těch slov. Toho člověka zanechá ve svém domě v Narbondellynu, samozřejmě pod dohledem ostatních sluhů, a pak se vrátí do Akademie. A nikdo se nic nedozví. Později může vždycky říct, že si lidského otroka jednoduše koupila od kupecké skupiny. Lidští otroci byli v Menzoberranzanu sice vzácní, ale občas se nějaký našel. Bude to znít dostatečně přesvědčivě.

Muž ji dlouho tiše studoval. Zcela jistě její záměry neuhodl, protože v očích se mu neusadil strach a obočí se mu na čele zaraženě spojila.

„Tohle je děsivá země,“ řekl pomalu, „a nehodí se k osamělému putování. Pokud si přeješ cestovat se mnou, nabízím ti ochranu po celou dobu, kdy budou naše cesty společné.“

„Nabízíš ochranu?“ zopakovala nevěřícně, příliš omráčená, než aby se mohla smát. Že jí člověk, a ještě k tomu muž, nabízel, že ji ochrání – ji, šlechtičnu, drowí ženu, kouzelnici a kněžku Lloth – bylo naprosto směšné. „Ty o Temných říších nic nevíš, že?“

„Zdá se, že ne,“ souhlasil.

„Tak se pořádně podívej,“ poradila mu a rozpřáhla paže, aby mu prohlídku usnadnila. „Černá kůže, bílé vlasy, špičaté uši, oči, které ve tmě rudě září. Zastav mě, jestli ti něco z toho začne připadat povědomé.“

„Jsi drow,“ řekl, ovšem stále nechápal.

„Správně. Velmi správně,“ pochválila ho uznale Liriel. „Takže jsi o nás slyšel. Drowové vládnou téhle ‚děsivé zemi‘ – tvoje slova, ne moje – a my určujeme pravidla. Kdybych zrovna náhodou nebyla poblíž, byl bys žrádlo pro netopýry. Podle mých pravidel je teď tvůj život můj. A právě teď by se mi čirou náhodou hodil nový otrok.“

Muž to zvážil a lehce se při tom tahal za ušní lalůček. „Ale proč? Sama říkáš, že ochranu nepotřebuješ.“

„Chci se dozvědět víc o Povrchu,“ vypálila Liriel bez obalu.

„Vědění je dobrá věc,“ souhlasil, „a žádný muž by si jistě nemohl přát krásnější paní. Ani muži, ani ženy z Rašemenu však nikomu neslouží jako otroci.“

Liriel povytáhla obočí. „Tak to možná začneš novou módu.“

„Možná ne,“ řekl jemně, ale Liriel v jeho modrých očích zahlédla záblesk hněvu a očekáváním se napjala.

Muž se vrhl pro palici. Ve chvíli, kdy se jeho ruka sevřela kolem násady, vytáhla Liriel nůž a hodila. Ostří se zakouslo hluboko do dřeva, jen pár palců od jeho ruky, a výhružně zadrnčelo.

Aniž by ztrácela byť jediný okamžik, vytvořila Liriel malou průsvitnou kouli. Uvnitř vířily proudy světla a střela pulsovala stěží drženou mocí. Několikrát ji s významným úsměvem na rtech vyhodila do vzduchu a znovu chytla.

„Drowí ohnivá koule,“ pronesla lhostejným hlasem. „Při dotyku vybuchují. A asi sis už všimnul, že když na něco mířím, trefím.“

Člověk stáhl ruce od palice a zdvihl je v gestu odevzdání se. „Máš dobré argumenty,“ připustil.

Ironicky humorný tón v jeho hlase Liriel překvapil. Ten člověk ukazoval víc důvtipu, než by kdy očekávala. Byla skoro škoda zotročit takové stvoření.

„Nechat tě tu zemřít by bylo plýtvání,“ přemítala nahlas stejným dílem k sobě jako k člověku. „A sám a prakticky neozbrojený bys určitě zemřel. Přijde mi jako zázrak, že jsi přežil skoro celý den!“

„Jenom jeden den?“ zopakoval nevěřícně.

Elfka na okamžik vypadala zmateně, ale pak se ovládla. „Musel jsi přijít Suchoříčným tunelem. Výstup na Povrch je od téhle jeskyně asi den cesty, ovšem řekla bych, že jsi možná cestou trochu bloudil.“

„Jen jeden den cesty,“ zopakoval muž zamyšleně.

„Jeden,“ potvrdila Liriel. Přistoupila blíž a šťouchla do něj chodidlem. „Tak vstávej. Odcházíme.“

Uposlechl ji a elfka instinktivně o krok ustoupila. Zblízka se muž zdál být větší. Liriel měla asi dva palce přes pět stop a štíhlou postavu typickou pro všechny elfy. On byl alespoň o hlavu větší a díky širokým ramenům a silně osvaleným pažím mohutně stavěný. Elfku to ohromilo, ale neznepokojilo. Se svými kouzly a dokonalejšími zbraněmi měla stále navrch.

Cizinec si to zřejmě také uvědomil, protože se jí zdvořile uklonil. „Jsem Fjodor z Rašemenu a zdá se, že odteď podstoupíme dajemmu spolu. Než však spatřím tvoji zemi, tak by sis možná chtěla vyslechnout jeden příběh.“

Liriel se nad tou podivnou nabídkou zmateně zamračila. „Na to bude čas později.“

„Ale později bych si na tenhle konkrétní příběh nemusel vzpomenout.“

Tomu věřila. S nebojácnýma očima a pomalou a šroubovanou mluvou vypadal trochu natvrdle. A nakonec i začínala být zvědavá, co by jí asi chtěl říct. Na jeho vystupování a způsobu řeči bylo něco, co jí bylo povědomé. Příběhy v její nové knize dýchaly stejnou atmosférou. Odměřeně mu tedy pokynula, aby začal. Muž se pohodlně opřel o skalní stěnu a založil si ruce na prsou.

„Jistý rolník kráčel lesem na trh. Přes rameno nesl velký vak,“ začal Fjodor hlubokým hlasem a zněl při tom tak klidně, jako kdyby seděl u vlastního ohniště. „A blízko něj jeden vlk – velká a zuřivá šelma – unikl z pasti a s lovci v patách utíkal o život. Vlk doběhl k rolníkovi a požádal ho o pomoc. Tomu se vlka zželelo a skryl ho ve svém vaku. Když dorazili lovci, řekl jim rolník, že žádného vlka neviděl. Když byli pryč, otevřel vak a vlk z něj vyskočil s vyceněnými zuby.“

„Ten muž byl hlupák, že pomáhal takovému tvorovi,“ poznamenala Liriel.

„Tak by se to mohlo zdát. Rolník prosil o život a připomínal vlkovi, že ho právě zachránil před lovci. Vlk jen odpověděl: ‚Na staré služby se brzy zapomíná.‘

Rolníka takový chmurný pohled na svět velice zneklidnil. Požádal tedy vlka, jestli by se nemohli příštích tří osob zeptat na jejich názor. Jestliže všechny tři budou souhlasit, že na staré služby se skutečně brzy zapomíná, potom rolník nebude nic namítat a stane se vlkovou večeří. A tak šli a časem narazili na starého koně – to je zvíře dost velké, aby se na něm dalo jezdit – a zeptali se ho, jestli si myslí, že na staré služby se rychle zapomíná. Kůň se nad tím zamyslel a nakonec souhlasil, že tomu tak skutečně je. ‚Mnoho let jsem sloužil svému pánu a vozil ho, kam jen chtěl, i jeho vozík jsem tahal na trh. Když jsem zestárl, vyhnal mě z pastvin do lesů, abych tu zemřel.‘ Rolník a vlk koni poděkovali a pokračovali dál. Za čas narazili na starého psa ležícího ve stínu stromu a i jemu položili tu samou otázku. Pes odpověděl bez rozmýšlení: ‚Ano, tak to ve světě chodí. Mnoho let jsem sloužil svému pánu a hlídal jeho dům i rodinu. Když jsem zestárl a mé zuby jsou teď příliš tupé, abych mohl kousat, vyhnal mě.‘

Brzy na to narazili na lišku, která je malou a vychytralou příbuznou vlka. Povyprávěli jí, k čemu mezi nimi došlo, a položili svoji otázku. Liška však odpověděla: ‚Nevěřím vašemu příběhu! Vlk je příliš velký, než aby se do takového pytle vešel.‘ A tak vlk, dychtivý dokázat pravdu, vlezl zpět do vaku. Liška okamžitě sevřela uzavírací motouz v zubech a silně zatáhla. Rolníkovi pak řekla: ‚Rychle! Hoď pytel i s vlkem tuhle do strže a pak si promluvíme, co mi za tu službu dlužíš!‘

Rolník popadl pytel a vší silou ho rozhoupal. Při tom trefil lišku a shodil ji do strže i s vlkem. Pak se postavil na okraj vysokého útesu a na zraněnou lišku zavolal: ‚Na staré služby se brzy zapomíná!‘“

Liriel se nad neočekávaným ďábelským zvratem rozesmála. „Znáš další takové příběhy?“

„Spoustu.“

Elfka přikývla a beze slov tím potvrdila rozhodnutí přidat tohohle muže do sbírky svých služebníků. Pak znovu nasadila zachmuřený výraz a významně zamávala koulí v ruce. „Půjdeš přede mnou. Jestli se pokusíš utéct nebo zaútočit, tak po tobě tuhle ohnivou kouli okamžitě hodím.“

„Jak říkáš,“ souhlasil.

Společně opustili slabě osvětlenou jeskyni a zamířili zpět k Lirielině bráně. Muž ale nedokázal kráčet v temnotě a opakovaně zakopával. Konečně se zastavil poblíž ústí nízkého tunelu a vytáhl z vaku klacek. Náhle vzplanutí světla bodlo Liriel do očí.

„Uhas to,“ poručila mu.

„Na rozdíl od tebe nedokážu vidět ve tmě,“ řekl jemně. „A taky se musím napít, jinak neujdu už ani krok. Z boje s nestvůrami a z vyprávění příběhů jednomu vyschne v krku.“

Když temná elfka nic nenamítala, vytáhl z úchytu na opasku láhev a mocně si z ní přihnul. Následně ji nabídl Liriel. „Tohle pochází z mé domoviny. Jsme tím slavní. Jestli chceš, tak si dej, ale je to velmi silné,“ varoval ji.

Liriel se ušklíbla. Mnoho nižších ras, od orků k hlubinným trpaslíkům, trpělo podobnými předsudky, když si mylně vykládaly štíhlé drowí postavy. Vína a likéry povrchových elfů se v Menzoberranzanu daly sehnat, a ačkoliv chutnaly sladce a lehce, několik malých sklenek dokázalo uspat i nejdrsnější trpaslíky. Drowí nápoje – jak se nejspíš dalo čekat – byly ještě silnější. Přijala tedy láhev a napila se.

Tekutina měla strašnou, ostrou chuť a spálila jí ústa jako roztavený kámen. Liriel ji vyplivla a láhev odhodila na zem. Louže kouřícího dryjáku se pomalu rozlévala po skále. Muž okamžitě sklonil pochodeň. Tekutina ihned s hlasitým zahučením vzplála a mezi ním a jeho drowí únoskyní vyskočila plamenná stěna.

Liriel se zapotácela zpátky, dlaně přitisknuté na citlivých očích. Přes hučení plamenů zaslechla mužův hluboký hlas. „Sbohem, malá vráno. Na staré služby se brzy zapomíná!“

V srdci temné elfky zaplála zuřivost jasnější a žhavější než oheň, který přehradil tunel. Jak jen mohla být tak hloupá! Nechat se napálit člověkem, a ještě k tomu mužem! Její pýcha na drowské dědictví a mocnou magii ji dovedla k tomu, že soupeře podcenila.

Jak se jí myšlenky vrátily k událostem poslední hodiny, přiznala si, že možná může mluvit o štěstí, když přišla jen o potenciálního otroka. A vzhledem k tomu, kolik s ním ztratila času, bude ráda, když se dostane zpět do Arach-Tinilith před zahájením ranních přednášek. Ale stejně…

Po tváři se jí pomalu rozlil obdivný úsměv. Ten modrooký člověk prokázal nebývalou vychytralost. Předvedl jí dobrý trik a ona si ho bude ještě dlouho pamatovat.

Zatímco Liriel spěchala k místu druhého magického portálu, říkala si, že události dnešní noci jí zůstanou v paměti ještě velmi dlouho.