3. Fjodor z Rašemenu

Sluneční kotouč lehce vystoupal nad vrcholky sněhem pokrytých borovic a Ašanské jezero získalo ve slabém světle narůžovělý nádech úsvitu. Z jeho východního břehu vybíhal k nebi strmý svah, jehož vrchol se skrýval v hustých mracích. Na jeho úpatí přitáhl mladý muž statnému koníkovi uzdu. Horský poník – hustě ochlupené, zavalité zvíře se stejně velkou náladovostí jako silou – zadupal kopyty do zmrzlé země a nespokojeně zafrkal.

„Uklidni se, Sašo,“ zabroukal jezdec pozoruhodně hlubokým, melodickým hlasem. „Ty i já jsme sice jeli celou noc, ale nakonec jsme tohle místo našli.“

Mladík se zhluboka nadechl chladného ranního vzduchu. „Copak to necítíš?“ zamumlal. „Právě zde byla vybojována a prohrána velká bitva. Zde začneme.“

S těmito slovy se Fjodor z Rašemenu svezl ze sedla. Prohlédl si kopec před sebou a rozhodl se, že dál bude muset pokračovat pěšky. Saša sice mohla vypadat jako horská koza – kromě bitevní vřavy, kde zase ze všeho nejvíc připomínala divokého čtyřnohého trpaslíka – avšak tenhle svah byl příliš strmý dokonce i na ni. Nechal ji tedy nepřivázanou stát pod kopcem a začal stoupat na vrchol hory.

Zima byla toho roku drsná a jaro si dávalo na čas. Vzduch mrazivě štípal a sníh mu během výstupu křupal a vrzal pod podrážkami bot. Fjodor byl však v takových drsných podmínkách doma. Tohle byla jeho zem a všech devatenáct let života strávil právě zde. Rašemen byl vepsán do ostře řezaných plání jeho tváří, tmavých, rovných vlasů v barvě stromových větví bez listí a sněhově bledé pokožky. Fjodor byl silný muž, statný, a jen vlas ho dělil od šesti stop výšky. Byl také prostý muž; cestoval obalený vrstvami teplých hrubých šatů rolníků a pod praktickým pláštěm z tmavé vlny. Jeho jedinými zbraněmi byl tupý, hrubě vykovaný meč z jakéhosi tmavého kovu a tři stopy dlouhá palice z lehkého, ale jako kámen tvrdého naplaveného dřeva. Právě teď ji používal jako hůl, kterou při výstupu znovu a znovu zapichoval do sněhu.

Konečně Fjodor vystoupal na vrchol. Na okamžik se zastavil a rozhlédl se po kraji. Rozkládalo se před ním Ašanské jezero i se svým okolím, jasně viditelné i přes závoj mraků, schoulených kolem vrcholku hory. Směrem na sever se táhl hluboký, prastarý Jasanový les. Nezměrné plochy z něj teď zůstaly holé jako připomínka a pozůstatek několika měsíců, během nichž padly stovky stromů za oběť sekerám tuiganských barbarů. Nájezdníci zplundrovali obrovské kusy lesa kvůli stavbě lodí pro svoji neblahou plavbu. Fjodor při pohledu na další ponurou jizvu na tváři své země v němém smutku zavrtěl hlavou.

Tuiganští barbaři se prohnali jeho milovaným Rašemenem a všude zanechali bolest a zkázu. Postavil se jim, a nebýt příkazu Čarodějnic vládnoucích této zemi, bojoval by s nimi i teď. Fjodor však v bitvě prokázal svou cenu, a tak byl se ctí poslán pryč za zvláštním posláním. A poslán pryč byl i nyní.

Fjodor osud přijal bez námitek, neboť právě on si nejvíc uvědomoval, jaké nebezpečí pro své okolí představuje. Bezpochyby bude za Rašemen znovu bojovat, ovšem ne dřív, než se mu podaří zkrotit nepřítele, kterého si nosil v sobě. Jen pouhý pohled na dávno vychladlé bojiště dole mu v žilách zažehl nebezpečně známé plamínky.

Mladík se proto raději obrátil k zplundrované krajině zády a rozhodl se čelit očekávanému úkolu. Na samém vrcholku hory se tyčila kamenná věž; zběžně ji přeletěl očima a vydal se sněhem hledat prastarou studnu. Vzadu za věží nalezl prostou kruhovou skruž a okamžitě mu došlo, že tohle je zdroj jedinečných sil tohoto místa.

Poklekl na jedno koleno, aby uctil prastarého a tajemného ducha sídlícího na tomto vzdáleném kopci. Věž byla na tomhle místě síly postavena před mnoha staletími. Síla Čarodějnic zde byla mocnější než jinde a jen malý kruh několika z nich dokázal ochránit západní hranice země. Odtud byly vysílány obávané lodě proti všem, kteří se odvážili plavit po Ašanském jezeře. Bez posádky a ozbrojené mocnými kouzly se vrhaly na všechny bez rozdílu. S pomocí ducha tohoto místa mohly Čarodějnice dokonce přivolat vodní přízraky: tvory složené z páry, jejichž dotek smrtelně pálil a horký dech dokázal tavit i elfskou ocel. Fjodor takové příběhy slýchal od dětství a nyní měl ty zázraky spatřit na vlastní oči.

Fjodor přiklekl ke studni a odhrnul sníh stranou. Pak nabral několik hrudek ledem obalené zeminy a pevně je sevřel v dlaních. Přesně jak doufal – a jak se obával – se mu vybavila vzpomínka na věci minulé.

Spatřil kruh žen v černých rouchách a s maskami na obličejích, které se vzájemně lehce dotýkaly konečky prstů a pronášely zaklínání, které pojilo jejich moc do jediného silného kouzla. Oněmělý údivem sledoval, jak Čarodějnice povolaly proti tuiganským nájezdníkům legendární ochrany.

Na rozdíl od mocných žen vládnoucích Rašemenu nebo Prastarých, jež naučili lidi s příslušným nadáním, jak vytvářet kouzly nabité artefakty, neměl Fjodor nadání pro magii s výjimkou té, která mu během bitevní vřavy hořela v žilách a poháněla meč. Měl ale, stejně jako mnoho jeho krajanů, malý zlomek Zraku. Byl to značně nespolehlivý dar, většinou asi stejně ovladatelný jako sen, a Fjodorovi se zdálo, že k němu přichází právě tak často, aby začal být otravný. Avšak na těchto místech, místech moci, zanechaly děsivé i pozoruhodné události ozvěny pro všechny ty, kdo je dokázali slyšet.

Mocí Zraku Fjodor pozoroval, jak kouzelné lodě Čarodějnic napadly narychlo postavená tuiganská plavidla. Slyšel, jak Čarodějnice přivolaly jedovaté mlhy, kterými obklopily jezero, a probudily pod hladinou číhající obří dračí želvy. Tuigané umírali po stovkách a po tisících.

To vše Fjodor viděl a pociťoval při tom chmurné uspokojení z Čarodějnicemi vykonané spravedlnosti. Pak náhle vidění vybledlo. Stále ještě vyladěný na ozvěny bitvy vycítil Fjodor vzpomínku na přítomnost nové síly, zlovolné magie, která spalovala a ničila vše, čeho se dotkla. To, co viděl, však byl jen stín vzpomínky; žádný obraz nedoplnil pocit číhajícího zla, nic mu nenapovědělo, jak bitva skončila.

Fjodor odhodil hrst zeminy a postavil se. Odpovědi, které hledal, se daly najít jen ve věži samé. Ačkoliv se děsil toho, co by tam mohlo být, obrátil se k jediným dveřím a kopnutím si otevřel cestu dovnitř.

Rychle prohledal spodní patra. Nikde ani náznak mystického kruhu, který zahlédl během vidění. Agónie umírajících žen visela ve vzduchu zakleté věže, ale Čarodějnice prostě zmizely. To Fjodora nepřekvapovalo; temné sesterstvo se o své členky staralo dokonce i ve smrti. Jejich těla byla bezpochyby vyzvednuta s pomocí magie a přepravena k slavnostnímu pohřbu v pevnostním městě Čarodějnic daleko na východě. Stále tu ovšem zůstávalo tajemství: jedna ze žen vlastnila prastarý magický poklad a ten se do rukou sesterstva již nevrátil. Fjodorovým úkolem bylo najít ho.

Fjodor pokračoval v pátrání, dokud nedosáhl vrcholu věže. Nejvyšší komnata každé věže byla obvykle tou nejzabezpečenější a právě zde se uchovávaly poklady.

Dveře byly pootevřené, ochranná kouzla se zřejmě vyčerpala. Fjodor do nich strčil palicí a ony se se slabým zavrzáním zhouply v závěsech dovnitř.

Okamžitě na jeho smysly zaútočil příšerný zápach: nezaměnitelně nasládlý pach lidského rozkladu. Fjodor si paží zakryl nos, aby se uchránil alespoň před nejhorším, a vstoupil dovnitř. Tam nalezl několik rozhozených těl v různých stádiích rozkladu a všechna v rudých rouchách. Některá vypadala jako čerstvě zesnulá, jiná představovala hnijící hromady, ze kterých stoupala pára, a jiná nebyl ničím víc než hromádkami prachu.

„Rudí mágové,“ zamumlal si pod vousy a konečně měl pocit, že začíná rozumět tomu, co se zde vlastně událo. I přes mládí strávil Fjodor několik let tím, že bojoval s mocnými nepřáteli, kteří ze všech stran obklopovali jeho zemi. Před příchodem Tuiganské hordy byl největším z nich Thay, prastará země ovládaná mocnými Rudými mágy. Mnoho kouzelníků používalo kouzla k prodloužení vlastních prašivých životů daleko za přirozené hranice; to by vysvětlovalo různá stádia rozkladu.

Ale úmrtí samotná? Odpověď na zdánlivou hádanku byla zřejmá všem, kdo vyrostli ve stínu Thaye. Rudí mágové vytvořili formální alianci s tuiganskými nájezdníky, ale jako vždy zůstali bdělí a vnímaví ke všem příležitostem k rozšíření vlastní moci. Každý z nich by s vidinou osobního zisku bez mrknutí oka zabil své druhy. Během nedávné bitvy se tihle kouzelníci pravděpodobně spojili a napadli Čarodějnice, zatímco ty se během obřadu nacházely hluboko v rituálním splynutí. Jakmile ženy v bitvě kouzel porazili, vtrhli do věže a odnesli si všechny poklady. Jeden z nich se pak rozhodl vyzvat ostatní a prohlásil se jediným majitelem kořisti.

Rychlá prohlídka komnaty Fjodorovo podezření potvrdila. Nenašel jedinou cennou věc: žádnou knihu kouzel, žádný z proslulých rašemenských prstenů a kouzelných hůlek a ani špetku něčeho, co by připomínalo složku kouzla. Rovněž těla Rudých mágů byla zbavena všech artefaktů vykazujících známky magie. Přeživší kouzelník si tedy odnesl poklady jak svých nepřátel, tak bývalých spojenců.

Bezpochyby pak uprchl na tajné místo, kde se věnoval studiu soukromé sbírky nakradených předmětů tak dlouho, dokud s její pomocí nezískal dost síly, aby se mohl vrátit do Thaye a rozšířit tam sféru svého vlivu. Než k tomu ale dojde, Fjodor ho jistě najde.

Nejdřív ho však čekal jiný úkol.

Mladík vytáhl těla mrtvých kouzelníků ven z věže. Našel příhodně strmý útes na jižní straně kopce a svrhnul je do rokle. Tam je ponechal napospas mrchožroutům. Fjodor ani nezvážil, že by jim mohl dopřát čestný pohřeb; v jeho domovině si čest musel každý zasloužit. Když se tímhle způsobem zbavil těl, nabral Fjodor vodu z prastaré studny a pokropil s ní okolí znesvěcené věže a pak i každou místnost zvlášť.

Když bylo posvátné místo očištěno, vydal se napůl během a napůl klouzáním zpátky dolů. Dnes musel ještě urazit dlouhou cestu a unavenou Sašu neměl čím jiným pobídnout než příslibem boje na sklonku dne. Bylo štěstí, přemítal Fjodor, že jeho poník nic nemiloval víc než boj.

Fjodor se Sašou strávil celý den pátráním po odpadlém kouzelníkovi. I když byl Rašemenec nadaný stopař, který dokázal ulovit vše od divokých rothe až po nepolapitelnou sněžnou kočku, neočekával, že by se mu mohlo podařit najít kouzelníkovu stopu. Bitva proběhla před mnoha dny a pod čerstvým sněhem leželo pohřbeno tisíce stop. Pamatoval si však jeden starý příběh a myslel si, že ví, kam by se osamocený kouzelník v lese mohl uchýlit.

Odpolední stíny se pomalu dloužily, když Fjodor nalezl první stopy. Obrovské tříprsté otisky jako od obřího kuřete se táhly napříč lesem. Sledoval je hluboko do Jasanového lesa. Tady byl les jiný: tichý a bdící. Okolní stíny byly nepřirozeně hluboké a vysoké, sněhem zasypané borovice si větrem předávaly šeptaná tajemství. Fjodor cítil temná zakletí toho místa a i Saša si během brodění se sněhem neklidně odfrkávala.

Právě se začala snášet noc, když Fjodor našel to, co hledal. Z vrcholku hustě zalesněného pahorku zahlédl v údolí pod sebou malou mýtinu. Na ní stála úpravná dřevěná chýše. Ve většině ohledů byla typickým rašemenským obydlím – malá a útulná, se silnou doškovou střechou a jasně pomalovanými okenicemi. Na rozdíl od většiny ostatních však tahle stála vysoko na kuřích nožkách. Chýše přecházela sem a tam mýtinou jako kohout po svém smetišti.

Fjodor sklouzl ze Sašina hřbetu a přikradl se blíž k mýtině. Dostal se až sem, aniž by si promyslel plán na kouzelníkovo zabití, ale obvykle ho vždy v pravou chvíli něco napadlo, pokud se ovšem dostatečně hluboce zamyslel. Přikrčil se a čekal.

Vzpomínal na staré příběhy o babizně, která kdysi žila v kouzly opředené chýši. V příbězích se říkalo, že chýše se točí a tancuje, kdykoliv její paní – a nebo, jak si teď Fjodor myslel, pán – spala uvnitř. Právě v této chvíli chýše obcházela mýtinu, jako kdyby hlídala. Fjodorovi připadalo, jako že její obyvatel není právě doma. Zanechal Sašu na úpatí kopce a vydal se k chýši. Možná to bylo riskantní, ale jistě bezpečnější než se postavit kouzlům Rudého mága a pozůstatkům kleteb pověstné babizny.

Na okraji mýtiny se Fjodor zastavil a začal si prozpěvovat slova dětské říkanky:

„Zatímco ta paní spí, kuří nohy za ni bdí. Když pak paní odejde, noha chýši pozvedne. Když se paní vrátí zpátky, pustí ji dům dovnitř vrátky. Baba Jaga kouzlo sešle. Poslyš, chajdo, klesni hnedle.“

Při prvních tónech se chýše zastavila a naklonila ke straně, jako kdyby pozorně naslouchala. Když Fjodor dozpíval, přešla do středu mýtiny a přisedla k zemi jako kvočna na vajíčka. Těžké dveře se rozlétly dokořán.

Fjodor tiše poděkoval vesnickému vypravěči. Častokrát se vykradl do domu starého muže, aby si vyslechl příběhy o vzdálených místech i místních kouzlech, aby se naučil zpívat písně a snít sny. Někteří lidé si mysleli, že staré příběhy a písně slouží jen k pobavení dětí nebo ukrácení dlouhých zimních večerů. Ti, kteří se naučili tkát sny, však znali pravdu.

Válečník tasil meč a opatrně se kradl k chýši. Uvnitř nalezl směsici různých kouzel. Zaprášené flakónky navršené na policích, dávno vysušené byliny povalující se po stole hned vedle prastarého hmoždíře s paličkou, kdysi používaného k drcení přísad do lektvarů. Na masivním kamenném ohništi bublal a vypouštěl páru kotel, kterému v tom zjevně nebránila ani nepřítomnost jakéhokoliv ohně, a příjemně tak vyhříval vnitřek domku. Po pokladu tu však nebylo ani stopy.

„Teď přišel čas myslet, a ne snít,“ napomenul Fjodor sám sebe a posadil se do jediné židle. „Kouzelník nevynesl všechny poklady věže Čarodějek ven v pytli.“

Pozorně se rozhlédl po místnosti, pátraje po čemkoliv, co by v prostém zařízení bilo do očí. Konečně mu zrak padl na malou, bohatě vyřezávanou dřevěnou truhličku ležící na stole hned vedle něj. Zdvihl ji a podíval se pod víčko. Až na několik osamocených šperků byla prázdná.

Fjodorovi se rozzářily oči. Vybral si drobný zlatý kroužek a opatrně ho sebral. Jakmile ho vytáhl mimo okraj truhličky, začal se prstýnek zvětšovat. Za okamžik se z něj stal masivní kruh posetý kouzelnými symboly, který byl dost velký na předloktí mohutného muže. Rašemenec pustil poklad na zem a sáhl po bledé dřevěné třísce. Z té se stala hůlka z jasanového dřeva pomalovaná jasně barevnými čarodějnými znaky. Fjodor pokračoval dál a dál a s každým vyňatým předmětem se na jeho místě objevil další. Hromada pokladů mu sahala skoro až ke kolenům, když konečně našel to, co hledal.

Vypadalo to jako obyčejná cetka. Drobná zlatá dýka ne delší než tři palce, visící na tenkém řetízku. Její pochva byla poseta runami jakéhosi dávno mrtvého jazyka a kov byl tmavý stářím a ohmataný. Fjodor si řetízek rychle pověsil kolem krku a schoval si tu vzácnou věc pod šaty. Čarodějnice nic neslíbily, ale zároveň naznačily, že tenhle prastarý amulet by mohl být klíčem k Fjodorovu vysvobození.

Zbytek pokladů nechal navršený na podlaze a vyklouzl do noci. Chýše se okamžitě zdvihla a začala znovu rázovat mýtinou.

Fjodor se s nejvyšší možnou rychlostí vyšplhal do kopce, neboť chtěl být co nejdál od mýtiny, až se Rudý mág vrátí. Poplácal Sašu a vyhoupl se do sedla. Když ji pobídl k chůzi, obrátil se ještě, aby vrhl poslední vítězný pohled na kouzelníkův vypůjčený příbytek.

V tom okamžiku se stíny na vzdálenějším konci mýtiny zdánlivě pohnuly. Ze stromů se vynořila jediná přízračná postava. A vzápětí další. Brzy jich bylo šest. Lidských tvarů, ale tak mrštných a vznešeně se pohybujících, že se zdály být neskutečné a nehmotné. Pomalu a nenápadně se na tichých nohou vyplížily z chránící temnoty lesa na mýtinu.

Fjodor se zachvěl a potlačil překvapené vydechnutí. Temní elfové! O drowech slyšel mnoho děsivých příběhů. Jeho krajané se s nimi čas od času setkávali v dolech hluboko pod kamennými vrcholky Rašemenu. On sám dosud žádného neviděl. Se svýma zářícíma rudýma očima a pokožkou natolik temnou, že pohlcovala měsíční světlo, vypadali nádherně. Také byli na lovu a žádný žijící dravec nebyl více smrtící.

Aniž by vydal jediný zvuk, se Fjodor svezl k zemi. Ačkoliv byl od skupiny drowích elfu dostatečně vzdálený, nechtěl zbytečně riskovat. Pro jejich oči by teplo koně a člověka zářilo jasněji než maják. Zavedl Sašu za sněhem zapadaný trs ostružiní, kde se přikrčil a pozoroval.

Temní elfové obklíčili kráčející chýší, se zbraněmi lesknoucími se v měsíčním světle v rukou. Jeden z nich – štíhlý muž s liščí tváří a s hustou hřívou zrzavých vlasů – vystoupil dopředu. Rukou črtal ve vzduchu podivné obrazce a zaklínal v ostrém jazyce plném sykavek.

„Tenhle les se dnes v noci hemží kouzelníky,“ zamumlal si Fjodor neklidně. Sledoval, jak se drowovy nohy odlepily od země a jak se vznesl ke dveřím do chýše. Zatímco visel v chladném řídkém vzduchu, pronesl kouzelník další zaklínadlo a pak sáhl po západce na těžkých dřevěných dveřích.

„Ale ne, ten si ještě bude přát, aby to nedělal,“ pomyslel si Rašemenec s krutým úsměvem. Sama chýše měla vlastní magické ochrany, ale nepřítomný kouzelník jistě umístil přímo kolem vzácné kořisti i další.

Katastrofa přišla okamžitě po dokončení myšlenky. Ze dveří vyšlehl záblesk karmínového světla a odmrštil drowího kouzelníka zpět. Ten narazil do blízké borovice a zřítil se k zemi. Z větví se nárazem uvolnila záplava sněhu, která ho pokryla jako chladivý těžký rubáš. Nikdo z ostatních drowů nepřišel kouzelníkovi na pomoc, neboť všechny oči se upíraly na velké dřevěné dveře, které se zničehonic objevily uprostřed mýtiny. Všechny zbraně se pozdvihly k boji.

Dveře se rozlétly dokořán a z neviditelného místa za nimi se vyhrnuli válečníci s psími hlavami, oděni jen do vlastního kožichu. Gnolové, protože těmi netvoři byli, patřili k přirozeným nepřátelům elfů a jako takoví se na zloděje s tmavou kůží s hlasitým vytím a řinčením mečů okamžitě vrhli. Další a další proudili skrz magický portál jako rojící se včely z úlu. Fjodor jich napočítal dvacet. Pak už ale vypukla bitva a v nastalém zmatku se nemohl dál dopočítat.

Mladík sledoval boj s bušícím srdcem a přes to všechno, co kdy o drowech slyšel, se přistihl, že si přeje jejich vítězství. Pouhých šest drowů stálo proti tvorům dvojnásobné velikosti a čtyřnásobného počtu, ovšem jak bojovali! Fjodor byl válečník z národa slavných bojovníků, a ještě nikdy neviděl takové šermířské umění. Ohromeně sledoval bleskové kmitání a sekání elfí oceli, které doprovázelo drowí tanec. Studoval temné elfy, jak bojují, jak se pohybují. Jak zabíjejí.

Gnolové rychle padali a na okamžik se zdálo, že vítězství připadne elfům. Pak Fjodor zaslechl známý obávaný zvuk: suché, těžké pleskání obřích křídel doprovázené chvějivým nezemským jekem, příliš ostrým, než aby vyšel ze živého hrdla. Drowové ho rovněž zaslechli a vzhlédli k nebi. Jejich rudé oči se při pohledu na tu hrůzu, která se k nim řítila, rozšířily.

Neexistují slova, která by dokázala popsat temnotvory. Sice létali, ale nebyli to ptáci. Dříve to byli živoucí tvorové, avšak kouzla Rudých mágů je pokřivila a změnila na znetvořené karikatury. Fjodor neměl tušení, jakým druhem zvířete byli temnotvoři dřív, ale zajisté nějakým velkým. Jak se stvoření řítilo dolů způsobem lovícího sokola, zastřela jeho roztažená křídla měsíc.

Temnotvor se přiřítil k nejvyššímu drowovi, muži, který bojoval se dvěma štíhlými meči. V tom okamžiku si právě držel od těla tři gnoly, zatímco tančil na hromadě těl jejich padlých spolubojovníků. Jestli to bylo proto, aby je zastrašil, a nebo protože s nimi chtěl bojovat z očí do očí, to Fjodor nedokázal říct.

Mohutné spáry se rozevřely a temnotvor zaútočil. V posledním okamžiku se drow vrhl s neskutečnou hbitostí stranou a netvorovy pařáty se místo něj sevřely kolem tři gnolů. Obtěžkaný temnotvor začal stoupat vzhůru. Když si konečně všiml, že byl podveden, vydal zuřivý skřek a gnoly prostě upustil. Zmítající se a vyjící psovití muži padali k zemi. Dopadli tvrdě a zůstali tiše bez hnutí ležet. Obří křídla začala pravidelně bít vzduch, jak temnotvor stoupal k dalšímu střemhlavému útoku.

To však nebyl jediný drowí problém. Ze sněhu se zdvihl vír drobných třpytivých krystalků a s každým okamžikem nabýval na objemu a síle. Vtom s ostrým zapraskáním ustal a na jeho místě stalo osm stop vysoké stvoření zhruba lidského tvaru a podsadité jako trpaslík, které se na elfy okamžitě vrhlo. Fjodor tiše zaklel. Ať už byli sebezručnější, proti ledovému golemovi neměli drowové šanci.

Přesně jak očekával, se štíhlé meče temných elfů od pevného ledového těla nejnovějšího protivníka bez účinku odrážely. Obrovské bílá pěst se sevřela kolem jednoho z válečníků a ledový gólem zdvihl drowa vysoko do vzduchu. Golem si kořist pomalu prohlížel a při ranách, kterými ho drow neustále zasypával, ani nemrkl. Paže temného elfa začala těžknout a údery slábly, to jak chlad golemova nepřirozeného těla okrádal drowa o teplo a životní energii. S ledabylým mávnutím odhodil gólem mrtvé tělo a rozhlížel se po další oběti.

Fjodor pocítil, jak se mu vzadu na krku ježí chloupky a pažemi probíhá brnění. Sklonil zrak k zemi. Sníh pod jeho nohama se rozpustil na břečku.

„Ne,“ zašeptal Fjodor. „Zase ne, ne teď.“

Snažil se vzepřít narůstajícímu přívalu horka a zuřivosti, avšak bylo už pozdě a on to věděl. Jeho poslední vědomá myšlenka patřila Saše. Litoval, že jeho divoký poník ho do bitvy jistě doprovodí. Proti takovým protivníkům neměla naději přežít.

Pak se ho zmocnilo bojové šílenství.

Nisstyre se pod sněžnou pokrývkou zachvěl a pohnul. Po prodělaném pádu ho bolela každá kost a šlacha v těle. Útok ani trochu neočekával – jeho kouzlo mělo zneškodnit všechny pasti na dveřích – ale také byla pravda, že s lidmi, známými jako Rudí mágové, se ještě nikdy dřív nesetkal. Jestli tenhle pokus přežije, příště bude mnohem lépe připraven.

Konečně se vyhrabal ze závěje a zhluboka a trhaně se nadechl. Pak spatřil zjevení řítící se k němu dolů z kopce a málem zapomněl vydechnout.

Lidský muž – nebo to alespoň Nisstyre předpokládal – spěchal k mýtině. Tmavé vlasy se mu ježily kolem hlavy jako bodliny rozzuřeného ježka a tváře mu hořely intenzivním horkem. Válečníkův výraz zářil rudě při obyčejném i infračerveném vidění, přesto se mu koutky zvedaly do zneklidňujícího úsměvu. Zatímco dusal k bitvě, roztínal vzduch dlouhým mečem se širokou čepelí. Na první pohled vypadal válečník jako sedm stop vysoký obr, ovšem Nisstyre byl na iluze zvyklý, a tak ji dokázal prohlédnout. Muž byl ve skutečnosti ani ne šest stop vysoký, a i když se mohl pyšnit mohutnými svaly, neměl být ani zdaleka schopný mávat ohromným černým mečem takovým způsobem, jakým to očividně dělal. Čepel byla široká, její ostří vypadalo silné a tupé, přesto bylo každé máchnutí doprovázené jasně slyšitelným ostrým syknutím. Nějakým kouzlem, které ale Nisstyre neznal, byl tenhle válečník něčím víc, než by měl.

Drowí kouzelník se bolestně vyškrábal na nohy. Ačkoliv vycítil a odhadl podivnou sílu tohoto člověka, patřila jeho první myšlenka – a první kouzlo – mnohem akutnějšímu ohrožení. Podivná ošklivá věc dračího vzhledu se s rozevřenými čelistmi a nataženými drápy řítila z nebe na jeho bratrstvo zlodějů.

Nisstyre napřáhl ruku k nebi. Masivní ohnivá koule vyrazila k letícímu monstru a srazila se s ním s mohutnou explozí, která setřásla sníh z okolních stromů a srazila ledového golema na kolena. Dračí monstrum se ve spirále zřítilo k zemi, kde narazilo se zašlehnutím olejnatého plamene. S posledním, téměř úlevným skřekem pak skončilo nepřirozený život.

Mezitím se tři drowí bojovníci vyšvihli na golema a začali sekat do jeho ledového těla. Golem je ale setřásl stejně snadno jako pes vodu z kožichu. Znovu se postavil a upřel ledové oči na Nisstyreho. Pak vyrazil kupředu.

Než mohl kouzelník seslat jediné obranné kouzlo, seskočil muž z posledních několika stop svahu a rozběhl se mýtinou. Zcela při tom ignoroval okolní drowy a zaměřil se jen na golema. Přikrčil se pod úderem kyjovité pěsti z ledu, popadl jílec meče oběma rukama a napřáhl se k mocné ráně.

Silná černá čepel zasvištěla vzduchem a s ohlušujícím drtivým zapraštěním zasáhla golemův bok. Na okamžik se zdálo, že neměla větší účinek než zásahy drowů. Pak se po golemově těle rozběhla síť jemný prasklinek a zamířila dolů k noze. Masivní končetina se rozpadla na ledové střípky a gólem se převážil.

Člověk vyskočil na padlé stvoření a nechal černý meč znovu a znovu dopadat, dokud z golema nezbylo víc než blyštivá hromádka. Hned na to se bojovým šílenstvím zachvácený muž obrátil k nejbližšímu gnolovi. Jediným mocným seknutím zbavil silné stvoření hlavy.

„Ale ten meč nemá žádné ostří,“ mumlal si pro sebe Nisstyre, kterému se z údivu nad neočekávaným spojencem spojila obě zrzavá obočí do jediné linky.

Člověk se mezitím vrhl na dvojici meči vyzbrojených gnolů. Jeden z psovitých humanoidů pronikl mužovou obranou a zanechal mu temnou rudou čáru táhnoucí se přes stehno. Bojovník nejen že neklopýtl, ale dokonce ani nemrknul. Ze zarudlého obličeje se mu řinul pot, který mu na spodní čelisti vytvářel drobné rampouchy a přispíval tak k jeho děsivému vzhledu. Přesto bylo každé seknutí stejně mocné jako to předešlé. Netrpěl únavou; nepoddával se bolesti. Tenhle člověk by byl úctyhodným soupeřem a opatrnost Nisstyremu říkala, že by se ho měl zbavit raději hned. Protože si však muž vybíjel krvelačnost jen na gnolech, dával si drowí kouzelník načas. Nemělo smysl plýtvat životy vlastních válečníků, když byl tenhle člověk tak moc odhodlaný zemřít v boji.

Brzy zbyli jen dva gnolové, snadno přečísleni pěti přeživšími drowy. Boj se chýlil ke konci a spolu s ním i člověkova užitečnost. Nisstyre se začal v duchu probírat svojí sbírkou kouzel, která zabíjejí lidi.

Vtom, jako kdyby cítila, že její obránci brzy podlehnou, se do boje zapojila sama chýše.

Rozběhla se divoce po mýtině a začala drowy pronásledovat. Rychlí a hbití temní elfové by jí mohli bez potíží uniknout do lesa, avšak Nisstyre jim to nedovolil. Nechal v pozdvihnuté ruce zapraskat smrtonosnou magii a zakřičel na ně, aby se okamžitě zastavili a bojovali. Rozkaz byl doprovázen pohrůžkou smrtí.

Chýše honila temné elfy jako poblázněné kopající kuře. Konečně jednoho z nich uvěznila pod svou obří nohou. Spáry ho znovu a znovu drásala a každý pohyb za sebou zanechával dlouhé krvavé brázdy.

Člověk zaútočil. Než stihl Nisstyre jakkoliv zareagovat, začal šílený válečník sekat do ptačí nohy jako dřevorubec podtínající strom. Druhý úder; chýše se začínala naklánět. Třetí úder a noha povolila. Chýše se zapotácela a zřítila k zemi. Několikrát se převalila a nakonec zůstala ležet na doškové střeše jako mrtvý jednonohý pták. Pak, k Nisstyreho zděšení, se prostě vypařila.

Syčící vztekem se drowí kouzelník sehnul a zdvihl úlomek ledového golema. Vyplivl slova zakletí a hodil ho na lidského válečníka. Během okamžiku byl muž znehybněn vrstvou ledu sahající mu až ke krku.

Nisstyre přistoupil k nechtěnému spojenci. „Ať už jsi kdokoliv, ať už jsi cokoliv, tak jsi mě stál celé jmění v knihách kouzel a pokladech,“ zavrčel. „Máš vůbec představu, jak dlouho jsem toho třikrát prokletého Rudého mága stopoval?“

I když obecnou řečí, všeobecným dorozumívacím jazykem obchodníků z Povrchu, vládl bezchybně, uvězněný muž nevykazoval jedinou známku pochopení. Slabý úsměv ani na okamžik neustupoval a jeho modré oči slibovaly smrt. Nisstyre si uvědomil, že útokem se zapsal na mužův seznam nepřátel.

„Jak je možné, že takhle bojuješ?“ chtěl drow vědět. „Jakou magií vládneš?“ Válečník nepromluvil, ale Nisstyre ani neočekával nebo nepotřeboval skutečnou odpověď. Poskytne si vlastní.

Kouzelník hodil mužovým směrem špetku žlutého prášku. Z místa těsně pod klíční kostí se okamžitě rozlila slabá modrá záře. Ostatní drowové se mezitím shromáždili kolem a Nisstyre koutkem mysli zaregistroval, že magii hledající kouzlo způsobilo, že se jejich těla na mnoha místech kvůli dosud pečlivě skrytým magickým zbraním rozsvítila. Všiml si jejich vzájemného měření a ustaraných pohledů, které doprovázely nenápadné a kradmé přesouvání rovnováhy sil mezi nimi. Později se tím bude zabývat sám.

Nisstyre ukázal prstem na zářící dýku skrytou za opaskem svého nejsilnějšího bojovníka. „Použij to a prosekej se ledem. Ten amulet chci neporušený, ale jestli budeš muset, řetízek přetrhni.“

Vysoký drow se chopil své kouzly opředené dýky a začal se probíjet ledem obalujícím mužovu hruď. Čepel jednou sklouzla a prolila krev; mužův úsměv se ani nezachvěl. Konečně se drow propracoval k dýkovitému přívěsku a jediným škubnutím přetrhl řetízek. Podal ho Nisstyremu, avšak ten zavrtěl hlavou.

„Ne. Vezmeš si ho ty a odneseš ho do Temných říší. Prostudujeme ho později. Dejte mi asi den nebo dva. Chtěl bych se ještě podívat, jestli by se mi nepodařilo zjistit, kam se při Devíti peklech poděla ta chýše.“

„A člověk?“

„Nechte ho být,“ zavrčel Nisstyre. „Jen ať trpí chladem a větrem. I tak zemře na můj vkus až příliš brzy.“

Kouzelník pronesl ještě jedno zakletí a uprostřed mýtiny se objevil třpytivý ovál. Dal svému kapitánovi posledních pár instrukcí a pak zmizel v lese. Drowí zloději se jeden za druhým vytráceli branou do ještě nebezpečnějších zemí na druhé straně.

Když poslední drow zmizel a nebylo již s kým bojovat, uvolnilo šílenství Fjodora ze spárů. Absolutně vyčerpaný se zhroutil v ledovém vězení. Dokud bitva trvala, necítil bolest, chlad ani unavené svaly. To vždy přišlo později. Sám viděl několik berserkrů zemřít na následky únavy nebo kvůli nesčetným, dříve přehlíženým zraněním. A to byli muži, kteří na rozdíl od něj dokázali zuřivost ovládat a přivolat, jen když ji sami chtěli. Fjodor se považoval za velmi šťastného, že se dožil devatenácté zimy.

Saša, uvědomil si, takové štěstí neměla. Ohnivý poník ležel zapletený s tělem gnola, se kterým bojoval kopyty a zuby, ale četné tenké rány pokrývající jeho hustou srst nepocházely od mečů. Sašu zabila drowí ocel, zatímco bojovala s gnolem, a to bez zjevného důvodu, jen z čiré radosti, kterou temným elfům svévolné zabíjení poskytovalo. Fjodorovo srdce sevřela chladná zuřivost – ne dozvuk berserkrovského šílenství, ale přirozený vztek muže, který se stal svědkem krutosti a zažil nesmyslnou ztrátu přítele.

Dlouhou chvíli pociťoval Fjodor vztek a zármutek. Pak si všiml, že jeho ledové vězení zesláblo. Strašné horko bojového šílenství rozpustilo většinu ledu a on se teď mohl trochu hýbat. Válečná zuřivost ho opustila, ale stále měl svoji přirozenou sílu znásobenou sedmi lety učení u vesnického zbrojíře. A tak napjal svaly a zatlačil proti ledové skořápce.

Minuty plynuly a nic se nedělo. Fjodor se pokusil kývat se dopředu a dozadu a přesouvat váhu ze strany na stranu. Konečně led kolem jeho nohou povolil. Skácel se jako podťatý strom a náraz o zem se postaral o zbytek ledového vězení. Byl mokrý až na kůži a na tuctech míst pořezaný ledovými střepinami, ale aspoň byl opět volný.

Vyčerpaný, avšak odhodlaný Fjodor se vyškrábal na nohy a sebral upuštěné zbraně. Možná že drowímu kouzelníkovi nedokázal odpovědět, když mu mysl svíralo bojové šílenství, ale rozuměl každému slovu. Amulet, který tak moc potřeboval, byl na cestě do obávaných Temných říší.

Fjodor doklopýtal k rychle hasnoucímu světlu ohraničujícímu kouzelnou bránu. Bez jediného zaváhání jí prošel.