2. Dcery Baenre

„Baenre je mrtvá. Nechť dlouho vládne Matrona Triel.“

Tato slova byla během dní, kdy šlechtici, vojáci i poddaní jeden za druhým defilovali před obávaným černým trůnem – divem, v jehož lesklých hlubinách se chvěly a zmítaly duše Baenřiných obětí – aby přísahali věrnost nové Matroně, pronesena mnohokrát, vždy s různým stupněm upřímnosti.

Triel Baenre sama nebyla na pohled nijak impozantní. Na výšku nedosahovala ani pěti stop a tělo měla štíhlé a dětsky nevyvinuté. Podle měřítek temných elfu nebyla nijak pohledná. Její bílé vlasy byly sice dlouhé, ale řídké a svázané v pevném účesu kolem její drobné hlavy jako koruna. Oděná byla prostě: dlouhá elfí drátěná košile přetažená přes jednoduché černé roucho kněžky. Přesto Triel nepotřebovala formální odznaky šlechty. Patřila mezi nejvyšší kněžky Lloth ve městě a těšila se plné přízni své bohyně. Mladá Matrona přímo vyzařovala auru sebejistoty a každého poddaného zdravila vpravdě královským pokynutím hlavou.

Ve skutečnosti se Triel ve své nové roli necítila tak pohodlně, jak by se mohlo zdát. Usazená na trůně své matky si připadala jako děcko, které si jen hraje na něco, co není. U krve Lloth, klela tiše, její nohy ani nedosahovaly k podlaze! Možná jen drobná potupa, avšak Trielině utrápené mysli se její volně se houpající chodidla zdála být zlým znamením, věštícím její nepřipravenost na budoucí úkoly.

Triel věděla, že podle všeho by měla pociťovat radostnou euforii a doslova se vznášet v oblacích. Nyní byla Matronou matkou Prvního rodu Menzoberranzanu. Moc jí nebyla nijak neznámá – jako Matrona mistra kněžské školy Arach-Tinilith zastávala pozici nesmírné vážnosti – avšak na trůn své nedávno zesnulé matky nikdy nepomýšlela. Vždyť vládla tolik staletí, že se zdála být věčnou. Dokonce i její rodové jméno zemřelo s ní. Pro celé generace drowů Trielina matka byla Baenre, byla Menzoberranzan. Každé opakování formule „Baenre je mrtvá“ dunělo v Trielině hlavě jako rozsudek konce, dokud neměla pocit, že začne nahlas křičet a nebo zešílí.

Konečně byla ceremonie u konce a Triel byla ponechána o samotě, aby se mohla věnovat úkolu přestavby roztříštěné domácnosti. To představovalo vskutku velkou výzvu. Síla rodu spočívala v jeho kněžkách a těch během války její matky zemřelo až příliš mnoho. Mnoho jiných dcer – a pak také jejich dcer – odešlo, aby založily vlastní rody. Teoreticky byly menší rody spojenci rodu Baenre, ale ve skutečnosti se v první řadě staraly o tkaní pavučiny moci a intrik.

Kromě nedostatku kněžek trápila rod absence bojového mistra. Trielin bratr Berg’inyon zmizel během války. Jako velitel mocných ještěřích jezdců vedl útok na povrchové spojence Mitrilové síně a nikdy se nevrátil do rodného domu. Mnoho drowů padlo během děsu a zmatku, který vypukl po svítání, a nebylo nepravděpodobné, že mezi ně patřil i bojový mistr Baenre. Triel ale měla jiné podezření. Často cítila, že pud sebezáchovy mladého muže dalece přesahoval jeho oddanost rodu. Ať už se však za Berg’inyonovým zmizením skrývalo cokoliv, nic to neměnilo na tom, že byl pryč. Možná že byl mladý – sotva šedesát let starý – ale i přesto byl silným bojovníkem a bude těžké ho nahradit. Lloth chraň; možná že si bude muset pořídit Patrona, který by roli bojového mistra převzal!

Trieliným prvním úkolem však bylo vybrat svoji nástupkyni v Arach-Tinilith. Obvykle by pozice Matrony Akademie přešla na nejvyšší kněžku Lloth z rodu Baenre. Hned po Triel jí byla Merith, obyčejná poddaná, kterou rod před lety zverboval, to když se její kněžské schopnosti začaly vynořovat na povrch. Merith sice po titulu Matrony mistry prahla, ale naprosto nepřipadala v úvahu. Stala by se v té pozici potenciální ostudou rodu Baenre. Bývalá dcera metaře neměla sebemenší porozumění pro jemné detaily protokolu ani nedokázala ocenit rafinovanou pavučinu intrik. Kromě toho byla nadmíru násilnická. Zkrátka v situaci, která volala po stiletu, představovala trpasličí sekyru. Triel očekávala, že její drahá adoptovaná sestra každým dnem chytne vzácnou a smrtelnou chorobu.

To znamenalo, že nejpravděpodobnější kandidátkou zůstávala Sos’Umptu, strážkyně kaple rodu Baenre. Sos’Umptu byla rodilou členkou rodu, její přízeň u Lloth byla zajištěná a její postavení kněžky úctyhodně vysoké. Po pečlivém zvažování se tedy Triel rozhodla nechat poslat pro mladší sestru a nabídla jí Arach-Tinilith.

Sos’Umptu, daleka radosti z povýšení, se zděsila myšlenky, že by měla opustit rodovou kapli. Triel ji přemlouvala, lichotila a vyhrožovala, ale nakonec přistoupila na to, že prozatím bude muset vykonávat obě role současně. Její sestra to přijala s ulehčeným oddechnutím a obrátila se ke dveřím, které vedly zpět do její milované kaple.

„Ne, zůstaň tu ještě chvíli,“ požádala ji Triel vyčerpaně. „Musím s tebou mluvit ještě o jedné věci. Rod Baenre zoufale potřebuje nejvyšší kněžky, zejména v rodě narozené šlechtičny. Ty víš, že nemám vlastní dcery a ani není pravděpodobné, že je budu mít. Proto musím při obnově síly rodu spoléhat na své sestry a jejich děti. Ty uchováváš záznamy o porodech: co mi můžeš říct o naší situaci? Jsou mezi mladými ženami nějaké neobyčejně talentované?“

Strážkyně kaple si odkašlala. „Tou nejnadanější bude pravděpodobně Liriel. Gromfova dcera…“ napověděla, když Triel nevypadala, že by si vzpomněla.

Vzpomínka náhle zapadla na své místo a Triel vyvalila oči údivem nad možností, která se tu nabízela. Gromfova hýčkaná a svéhlavá dceruška jako nejvyšší kněžka Lloth. Jak groteskní a zvrácené!

Pokud si Triel vzpomínala správně, Gromf ji začal vychovávat před asi čtyřmi desetiletími a nepochopitelně ji prohlásil za svou. Liriel se díky tomu pyšnila jménem rodu svého otce, což bylo v jejich matriarchální společnosti něco neslýchaného. Její matka, kráska k ničemu z bezvýznamného rodu, zmizela a o dítěti nikdo mnoho let neslyšel, s výjimkou šeptaných zvěstí, že ji Gromf nechal zdivočet. Na prahu dospělosti si Liriel vytvořila vlastní místo v životním stylu bohatých společenských kruhů. Triel zaslechla příběhy o jejích činech, které jí vysloužily stejným dílem obdiv i nechvalnou proslulost. Ačkoliv byla považována za tvrdohlavou a rozmarnou, vykazovala podle všeho nebývale bystrou mysl a talent pro kouzla. Jak lépe by se něco takového dalo využít než při službě Lloth?

Triel se krutě usmála. A jak by to Gromfa rozzuřilo! Podle zvyku i zákona vstupovaly dívky ze vznešených rodů do kněžské části Akademie se začátkem dospělosti, nebo s pětadvacátým rokem života, podle toho, co přišlo dřív. Gromf to ovšem po své dceři nevyžadoval – možná to dokonce zakázal! Arcimág byl sotva oddaným služebníkem Lloth a Triel sem tam zachytila známky jeho hořké nelibosti nad kněžskými vládkyněmi. Pokud by však Matrona Triel poručila, neměl by Gromf jinou možnost než svoji dceru do Arach-Tinilith poslat.

A Liriel Baenre jako nejvyšší kněžka Lloth by se stala nejen zářivým klenotem v koruně rodu Baenre, ale také mocnou připomínkou Gromfovi, v čích rukou je v Menzoberranzanu skutečná moc.

Triel se obrátila zpět ke své mladší sestře. „Ale, Sos’Umptu,“ pronesla lstivě, „ty mě překvapuješ! Nikdy bych si nepomyslela, že jsi schopná takového zrádného důvtipu.“

Sos’Umptu sebou cukla, ale nic neříkala. Drsná zkušenost ji naučila, že lichotek je třeba se obávat. A skutečně, Trielin pohled se náhle zatvrdil a dál se upíral na její mladší sestru.

„Skoro jako by to vypadalo,“ pokračovala nová Matrona matka, „že strážkyně kaple vlastní nadání, která dalece přesahují jí zvolenou oblast vlivu. Dej si pozor, aby se tvé ambice nechovaly stejně!“

Sos’Umptu klesla do uctivé pozice. „Toužím jen sloužit Lloth a své sestře, Matroně matce,“ pronesla zapáleně.

Ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné, vycítila Triel, že mladší dera rodu Baenre mluví pravdu. Matrona ani nevěděla, jestli má na sestřinu nepřirozenou absenci touhy po moci pohlížet s úlevou, a nebo pohrdáním. Nakonec se usmála a pokynula jí, ať vstane. „Tvá oddanost tě šlechtí,“ řekla suše, „a tvůj nápad má svou cenu. Pošli někoho, ať tu dívku najde a okamžitě ji sem přivede.“

„Budete si přát, aby byl Gromf u vašeho rozhovoru přítomen?“

Do Trieliných tváří se nahrnulo tolik horka, až v temnotě zářila jako rubín. „Nepotřebuju požehnání svého bratra v tomhle ani v ničem jiném,“ odsekla.

„Samozřejmě že ne, Matrono Triel,“ pospíšila si Sos’Umptu s vysvětlením a znovu se hluboce uklonila. „Jen jsem si myslela, že by vás možná potěšil pohled na Gromfovo neštěstí.“

Nebezpečný lesk Trieliných očí změkl do pobavené jiskry. „Moje drahá sestřičko, pro dobro rodu Baenre bys měla častěji vycházet ven z kaple!“

Mezitím, daleko od přijímacího sálu rodu Baenre, poskakovala Gromfova dcera tunely Temných říší. Oči jí při propátrávání temnoty před ní rudě zářily a občasný závan vzduchu jí zatahal za vlnité bílé vlasy splývající až k pasu. Byla oblečená do cestovního: boty a kalhoty z měkké a pružné kůže, kazajka z prošívaného hedvábí a navrch jemná drátěná košile. O rameno si opírala tři stopy dlouhý oštěp se zubatým hrotem a ve volné ruce nesla malé bola, kterým za chůze točila ve složitých vzorech.

Za ní, bezpečně mimo dosah její vířící zbraně, se vlekl mladý drowí pár. Žena nosila odznak rodu Shobalar, nižšího klanu proslulého vzácnými kouzelnicemi. Druhým drowem byl výjimečně pohledný muž v honosném oblečení, ale jednoduše spletenými vlasy, které ho označovaly jako prostého poddaného. Oba nesli stejné oštěpy jako Liriel a vrhali po okolí pátravé pohledy, zatímco se proplétali polem nízkých ostrých stalagmitů vystupujících z kamenného podloží.

Tunel byl úzký, sotva dost široký pro tři nebo čtyři vedle sebe kráčející drowy. Před nesčetnými staletími vyhloubila tekoucí voda v jeho stěnách hluboké brázdy, čímž vznikly úzké hřebeny lemující obě strany. Chodba připomínala hrudní koš jakéhosi obřího monstra a Lirieliny společníky to víc než jen zneklidňovalo. Pevně svírali ratiště svých zbraní a tiše proklínali bláznivý vrtoch, který je přiměl opustit relativní bezpečí Menzoberranzanu. Temné říše byly nepředvídatelné a plné nebezpečí. Jen nemnozí se do nich odvážili bez pečlivé výzbroje a podpory kouzel. Když je však pozvala Liriel Baenre, jak by mohli odmítnout?

Liriel byla zdaleka nejoblíbenější ženou v jejich kruhu, skupině bohatých mladých drowů šlechtického i prostého původu, kteří se s typickým drowím zápalem věnovali zábavě i intrikám. Byla mladší než většina z nich – stále ještě nedosáhla čtyřicátých narozenin, což ji stavělo do období bouřlivého drowího dospívání – a mohla se pyšnit stejně svěží krásou jako lidské dívky před dosažením sedmnácti let věku. Rovněž měla k dispozici bohatství a postavení členky rodu Baenre. Mnoho jiných mladých drowů mělo také bohatství, krásu i postavení. Liriel však byla pozoruhodná svým pohotovým smíchem a chutí k životu, což bylo ve chmurném Menzoberranzanu nanejvýš vzácné. Stejně výstřední bylo i její upřednostňování hledání dobrodružství a magických znalostí před společenskými intrikami. I tak jen nemnozí dokázali odolat jejímu bizarnímu šarmu a mnoho mladých drowů soupeřilo o příležitost zúčastnit se jejích dobrodružství. Ti, kteří přežili, mohli počítat s lepším společenským postavením a několika dobrými příběhy k vyprávění na večerních oslavách.

I se slibnou vyhlídkou před sebou se Lirielini společníci cítili s každým krokem hůř. V chodbách panující naprosto neproniknutelná temnota jim ani trochu nevadila. To samé se ale nedalo říct o okolním hrobovém tichu. V Menzoberranzanu se hluk běžného života sléval v neustálé, kouzly tlumené šumění, občas okořeněné výkřiky. Ve vnějších tunelech jim ale jindy tak tiché vlastní kroky duněly v uších jako kameny padající do hluboké studny. Liriel se samozřejmě díky svým kouzly opředeným elfím botám a dvěma tuctům let strávených na podobných průzkumech pohybovala tiše jako duch. Chůzi měla lehkou a odhodlanou a oči upřené k očekávaným dobrodružstvím.

I přesto si Liriel uvědomovala nepohodlí svých společníků. Bythnaru Shobalar znala velice dobře; obě spolu cvičily od raného věku. Gromfa jeho vzácná dceruška zjevně unavila krátce po adopci, a tak ji poslal k rodu Shobalar, aby se tam věnovala kouzlům pod vedením jeho kouzelnic. Mezi ní a Bythnarou rychle zahořela dětská rivalita, která je provázela po další roky. Liriel to přijala s klidem, a dokonce si ji i začala užívat. Posílilo to snažení jich obou, a navíc to přidávalo jiskru jejich přátelství. Kromě zájmu o kouzla však mnoho společného neměly. Bythnara nesdílela Lirielino nadšení pro dobrodružství nebo smysl pro humor. Občas ostatním připadala vzdálená – a zbytek času nudná a nezajímavá – ale Liriel si byla těchto omezení vzájemného přátelství vědomá.

„Už tam budeme?“ stěžovala si Bythnara za jejími zády.

„Brzy.“

„Vždyť už tu takhle chodíme celé hodiny a teď jenom Lloth ví, kde vlastně jsme! Můžeme tu umřít a nikdo by se o tom ani nedozvěděl!“

Liriel se obrátila přes rameno a mrkla na přítelkyni. Ani na okamžik však nezpomalila. „Omyl, Bythnaro: ty bys tu mohla umřít a nikdo by se to nedozvěděl.“

Kouzelnice zúžila oči. „To má být výhružka?“

„Jistěže ne,“ pronesla Liriel jemně a obrátila pohled znovu před sebe. „To byla urážka. Až já umřu, tak to ostatní poznají. Na druhou stranu v tvém případě…“

„Možná že nejsem proslulá divokým životem jako ty, ale to není důvod k pohrdání. Ostatně ‚opatrnost je matkou moudrosti‘,“ citovala Bythnara upjatě.

„A otcem nudy,“ opáčila Liriel hladce. „A co ty, Syzwicku?“ zeptala se muže. Bythnařin současný partner byl synem prosperujícího výrobce parfémů. Byl až zvrhle bohatý, velmi elegantní, plný života, ovšem zároveň ovladatelný – takové kvality mu zajišťovaly popularitu mezi ženami z jejich kruhu. „Taky sis to snad začal rozmýšlet?“

„Jistěže ne,“ pronesl pevně a přehodil si ratiště oštěpu na druhé rameno, „ale je pravda, že jsme pryč už hodně dlouho.“

„Bude to stát za každý okamžik cesty,“ slibovala Liriel. Náhle se zastavila a rukou jim pokynula, aby učinili totéž. Ukázala dolů a oba její společníci zalapali po dechu.

Trojice stanula na břehu řeky. Několik stop pod nimi se převalovala temná masa vody. Řeka tekla pomalým tichým proudem hlubokých toků a od vodní hladiny k nim zavanul mrazivý chlad. Říkalo se, že pochází ze zemí ledu vysoko nad Temnými říšemi. Ačkoliv vzduch tady dole byl teplejší než voda, vznášel se nad ní jako přízrak na stráži neustálý oblak mlhy.

„Člun je přivázaný přímo pod námi,“ řekla Liriel a ukázala dolů na štíhlou veslici.

Vyskočila do prostoru nad temnými vodami. Přivolala vrozenou schopnost levitace, chvíli zůstala viset ve vzduchu a pak se lehce snesla na příď člunu. Její společníci ji napodobili s mnohem menším nadšením. Rychle se usadili, aby zastavili pohupování plavidla. Velice dobře věděli, že si nemohou dovolit se převrhnout, a to nejen kvůli ledové vodě.

Právě se totiž vypravili na lov pyrim, malých divokých rybek, které vzrostlého ještěra dokázaly obrat na kost během pár chvil. Zároveň byly neuvěřitelně útočné a prý vyskakovaly nad hladinu, aby napadly zvířata, která se chtěla napít. Jejich zuby byly tak ostré a čelisti tak silné, že první kousnutí bylo prakticky bezbolestné a oběť si ho často ani nevšimla. Bolest se ale rychle dostavila, protože krev ve vodě přilákala tucty dalších žravých rybek. Jejich lov byl nebezpečnou kratochvílí a nehody při něm byly časté.

První výzvou bylo vůbec se dostat do takhle hlubokých tunelů vedoucích k řece, kudy málokdy procházely i drowí hlídky. I řeka sama byla rizikem – na pohled klidná, avšak plná zrádných vírů a silných nahodilých spodních proudů. A ryby byly nebezpečné i po smrti. Jejich maso bylo jemné, lahodné – a vysoce jedovaté. Pečlivě připravená pyrima byla opojnější než víno a jakákoliv oslava, na které se podávala, se automaticky stala událostí. Smrtelné nehody během hostin se čas od času stávaly, ale byly vzácné. O přípravu se starali důkladně vycvičení kuchaři, kteří věděli, že na výsledku závisí především jejich vlastní životy.

Oslava však byla dalekou budoucností a výzva lovu přítomností. Liriel se nohou zapřela o břeh a silně zatlačila. Člun, připoutaný ke kamenitému břehu lehkým mitrilovým řetězem, zamířil doprostřed proudu. Když se plavidlo ustálilo, vzala Liriel oštěp a postavila se s pevně rozkročenýma nohama na příď.

Bythnara ji napodobila na zádi, zatímco Syzwick se kvůli vyvážení usadil ve středu. Člun byl úmyslně navržený tak, aby na něm mohli zároveň pracovat dva lovci, a přitom zůstávali jeden druhému bezpečně mimo dosah. Ryba totiž útočila i po nabodnutí a víc než jeden drow byl v minulosti pokousán úlovkem svého kolegy. Kdo však mohl říct, zda šlo nehodu, či úmysl?

Liriel vytáhla z váčku u pasu dvě lahvičky a jednu hodila Bythnaře. Obě byly očarovány tak, aby svůj obsah – krev rothe – udržely teplý. Liriel otevřela svoji a opatrně nechala jednu kapku skanout do vody. Drowím na teplo citlivým očím se zdála být jasně červená. Viditelná však mohla v ledově chladné vodě zůstat jen chvíli. Liriel si připravila oštěp a napjala zrak. Zářící kapka zmizela náhle a beze stopy.

Lirielin oštěp prorazil vodní hladinu. Triumfálně ho zdvihla nad hlavu – na jeho konci se třepala nabodnutá ryba velikosti její dlaně. Pyrimy nebylo ve vodě možné vidět, protože teplota jejich těl byla naprosto stejná jako okolní vody. Až v teplejším vzduchu šlo jasně vidět jejich oválné tělo se stříbřitými šupinami a jemnými ploutvemi – až na ocelově tvrdé ostré zuby v mohutných čelistech byly vlastně krasavice.

„Chytej, Syzwicku,“ prohodila Liriel ledabyle a prudkým škubnutím oštěpu mu úlovek hodila. Drow zbledl a ucuknul. Zbytečně: ryba sebou vlhce pleskla do bedýnky u jeho nohou.

„Kdybys netrefila…“ začal Syzwick.

Liriel mu věnovala drzý úšklebek. „Zatím se mi to nikdy nestalo! Nedělej si starosti, drahoušku, to poslední, co bych chtěla udělat, je pustit hladovou pyrimu do tvého klína,“ zapředla sladce. „Jedno kousnutí a už bys nám nebyl k ničemu.“

Bythnara sevřela rty; Liriel při tom pohledu musel potlačit povzdychnutí. Její přítelkyně dokázala být tak majetnická! Liriel neměla v úmyslu nic jiného než Syzwicka trochu poškádlit, protože dobře věděla, že pohledný muž dokázal košilatý humor ocenit. Bythnara si však takové poznámky vždy vykládala jako projev zájmu.

Syzwick si kouzelničina rozmrzelého výrazu nevšiml; oplzle se na Liriel zašklebil a povytáhl obočí.

„Jedno kousnutí?“ vyzval ji.

Liriel ho sjela hodnotícím pohledem. „No, možná dvě,“ připustila.

Bythnara si odfrkla a divoce zatřásla lahvičkou. Řekou se rozlily jasné kapičky.

„Nedávej do vody tolik krve najednou,“ varovala ji Liriel přísně. Bythnařinu špatnou náladu sice mohla snášet, ale jen do určitých mezí. „Nechceš je přece úplně vybláznit.“

Ta představa přinutila mladou žárlivou kouzelnici vystřízlivět a obě ženy pak dlouhou dobu lovily v tichosti. Ve své pozici na samotné špici člunu pracovala Liriel rychle a přesně. Znovu a znovu se nakláněla nad hladinu a nabodávala jednu rybu za druhou. Ona sama se o pyrimy, s výjimkou vzrušení z lovu, nezajímala, ale měly pro ni ještě jeden význam, který by jejím společníkům ani nepřišel na mysl. Dnes se jí v hlavě urodil nápad na další riskantní dobrodružství a měla příliš dobrou náladu na to, aby si ji nechala Bythnarou zkazit.

Člun se lehce pohnul a Liriel koutkem oka zahlédla, že se Bythnara posadila a odložila oštěp. Žena se bolestně zašklebila a promnula si rukou krk. Pak sáhla do vlastního cestovního vaku, ze kterého vylovila malý flakónek. Z něj si do ruky nalila trochu jakési štiplavě páchnoucí masti a začala si ji vtírat do stran krku.

Liriel se před očima varovně zablesklo. Na lovu pyrim byla často a dobře znala svalové napětí, které vyvolávala dlouho nehybná poloha následovaná bleskovými údery oštěpem. Bythnara si masírovala špatné svaly.

Na okamžik Liriel pocítila známý pocit prázdnoty v hrudi, tupou bolest, která se vracela s každou další zradou. Rychle ji však odvrhla a chladně poočku sledovala přítelkyni z dětství. Přesně jak Liriel předpokládala, se Bythnařiny prsty pohybovaly ve známých složitých vzorcích. Kouzelnice se pokoušela seslat kouzlo. A to ne nějaké obyčejné a snadné. Liriel sama se ho naučila teprve minulý týden od svého nového mocného učitele. To ale Bythnara samozřejmě nevěděla. Lirielin učitel ji zakázal podělit se s kýmkoliv o nově naučená kouzla a pro jednou tak mohla blahořečit pověstné lakotné mánii menzoberranzanských kouzelníků.

Bythnara se postavila, protáhla se – stále si nevědomá faktu, že její oběť vycítila lov uvnitř lovu. Liriel dobře věděla, co bude následovat. Prudké máchnutí rukou, které k přídí člunu vyšle ohnivou kouli.

Stále v pevném postavení lovce Liriel znovu přivolala vrozenou schopnost levitace. Pak se náhle hladce vznesla vzhůru, zavířila dokola a použila oštěp k jeho původnímu účelu, tedy k hodu. Zubatý hrot pronikl do Bythnařiny hrudi a kouzělničino nedbalé zívnutí se změnilo ve výraz šoku a bolesti. S divoce mávajícíma rukama se zřítila dozadu do vody.

Pyrimy ji okamžitě napadly. Liriel se vznášela nad mlhavým závojem řeky a netečně pozorovala vířící a bublající vodu pod sebou, zrudlou teplem zrádného těla bývalé přítelkyně.

Když se divoké zmítání loďky konečně ustálilo a vody se opět uklidnily a potemněly, snesla se Liriel zpět. Syzwick stále ležel na břiše na dně člunu, kam se ve snaze udržet ho v klidu na hladině moudře vrhl.

Liriel si ho dlouze prohlížela a zvažovala, jak s ním nejlépe naložit. Aromatická mast, kterou Bythnara použila, pocházela bezpochyby ze zásob jeho otce. Zdálo se pravděpodobné, že Syzwick se na Bythnařině plánu podílel. Možná mu mrtvá kouzelnice prozradila něco, co by Liriel mohlo pomoci objasnit motivy jejího činu. Jestli ano, potom chtěla slyšet odpovědi. Nakopla ho a ani trochu se při tom nedržela zpátky.

Syzwick se vyškrábal na středovou lavici a horečnatým pohledem čelil Lirieliným karmínovým očím.

„Všem odpřísáhnu, cokoliv budeš chtít,“ začal Syzwick překotně. „Řeknu, že tě Bythnara napadla. Tomu všichni uvěří, protože tě opravdu nenáviděla. Vždycky tě nenáviděla – no, spíš žárlila – a nikdy se neobtěžovala to skrývat. Každý to ví. Každý nám uvěří,“ pokračoval v blábolení, „často mluvila o tom, že by tě chtěla vidět mrtvou. Nikdy bych ale nevěřil, že by něco opravdu plánovala. A přísahám – přísahám při osmé noze Lloth! – že bych s takovým plánem nikdy nesouhlasil, i kdyby ho měla a požadovala moji pomoc! Vždyť to víš, Liriel. Jenom o tvojí smrti mluvila – jenom mluvila; vždyť víš, jak to chodí.“

„Ano,“ pronesla Liriel bezbarvým, upjatým hlasem.

Opravdu to velmi dobře věděla. A Syzwickovo horečnaté blábolení konečně začínalo dávat smysl. Tenhle muž o chystaném útoku skutečně nic nevěděl. Jediné, co viděl, bylo, že Liriel zabila jeho paní, a teď se staral o vlastní přežití. Vražda – jak celou událost musel Syzwick vnímat – byla mezi temnými elfy naprosto akceptovatelná, a dokonce velebená, ale jen za předpokladu, že nemohla být dokázaná. Syzwick byl jejím svědkem, a proto pochopitelně očekával, že i on bude odstraněn. Prosil o život a sliboval, že bude svědčit, že ze strany Liriel šlo jen o sebeobranu.

Jak ironické, pomyslela si v duchu, že tím vlastně nebude říkat nic jiného než čistou pravdu! O tom by ho však nikdy nedokázala zcela přesvědčit. A dokonce by se o to, kvůli vlastním, napůl pochopeným důvodům, ani nechtěla pokoušet.

„Bythnara uklouzla a spadla,“ promluvila konečně.

Syzwick zmateně nakrčil čelo a očekával, že to Liriel rozvede. Když k tomu nedošlo, přijal lež s horlivým přikývnutím.

„Bythnara se natahovala pro rybu, když člun narazil na jeden z těch malých vírů,“ začal si vymýšlet. „Zatočilo to s námi dokola. Ona ztratila rovnováhu a vypadla. Snažili jsme se jí pomoct, ale pyrimy byly příliš rychlé.“

Zadržel dech a očekával dívčinu reakci. Konečně se na Lirielině tváři pomalu rozlil ponurý úsměv a Syzwick si zhluboka úlevně oddechl.

„Ještě jedna věc.“

„Cokoliv!“ přitakal dychtivě.

„Plánovat jakýkoliv skutek vyžaduje klást vrstvu na vrstvu; to víš. Když je pak dokonán, je lepší udržovat věci prosté, že?“

Syzwick na okamžik umlkl. „Bythnara uklouzla a spadla,“ zopakoval původní verzi.

„Hodný hoch,“ pronesla suše. „Taky by sis měl pamatovat, že pyrimy umí zabíjet víc než jen jedním způsobem. Opravdu by mě nepotěšilo, kdyby některého z mých dnešních hostů postihl, řekněme, smrtelný případ trávicích obtíží.“

„Neřeknu ani slovo,“ sliboval. „Nikdy.“

Liriel přikývla a za clonou úsměvu skryla víc, než by chtěla přiznat. „V tom případě tě teď spolu s rybami dostaneme zpět do Menzoberranzanu.“

Pomalu se z dneška stává den, všimla si Liriel, kdy se nic nedaří podle plánu. Měla v úmyslu dostat Syzwicka zpět do města a spolu s ním většinu úlovku, pak se vrátit do Temných říší a směnit zbytek jedovatých malých mršek. Čekalo ji několik obchodů, musela se naučit nějaká kouzla, navštívit nějaké lekce, vyrovnat staré dluhy a k tomu dostaveníčko s jistým žoldnéřem – a to všechno před začátkem nočních oslav. Stručně řečeno to měl být jeden z typických obyčejných dní.

Nejdřív přišla „nehoda“ na lovu; potom, právě když opouštěla dům – miniaturní hrad v Narbondellynu, který jí věnoval otec k pětadvacátým narozeninám – zapulsoval tichý poplach rodového prstenu.

Liriel podrážděně naježila obočí a začala prsten vyhrabávat ze dna vaku. Sice se od ní očekávalo, že bude odznaky rodu nosit neustále, ale ona odmítala mít prsteny. Své dlouhé štíhlé ruce měla ráda a ráda je zdobila složitými tetováními a lesklými laky na nehty, avšak prsteny nenosila. Nožem dokázala házet jako nejlepší hospodský hrdlořez, a i když se většina drowů shodovala, že šperky jim mušku nekazí, Liriel si myslela, že bude lepší zbytečně neriskovat.

Konečně prsten našla a sevřela ho v dlani. Ano, znovu to pocítila: tichý magický poplach, který byl vyladěn přímo na její smysly. Zatím ho slyšela jen jedinkrát, to když jí byl před asi tuctem let věnován. Každý šlechtic Menzoberranzanu nosil odznak svého rodu; rod Baenre ovšem zašel ještě dál a každého člena připoutal na čarovné vodítko. Při zaznění poplachu se od příslušného Baenre očekávalo, že okamžitě všeho nechá a poběží do rodového sídla. Až doteď byla Liriel něčeho podobného ušetřena. Mumlajíc kletby vyskočila na hřbet jezdeckého ještěra a obrátila ho k domovu předků.

Palác rodu Baenre byl rozlehlou monumentální stavbou. I pouhé přírodní kamenné formace působily ohromujícím dojmem, ale Matrony rodu přidávaly po staletí složité rytiny, cibulovité kupole zvýrazněné kouzelnými ohni a plot v podobě pavučiny, který měl být utkaný samotnou Lloth. Podle Lirielina názoru to však bylo všechno přehnané. Dekadence nevadila, ale tohle se jí zdálo až moc.

Brána se při jejím příjezdu rozlétla dokořán a řada vojáků se hluboce poklonila. Zlobří sluha přispěchal, aby převzal jejího ještěra, a doprovod osmi ozbrojených žen – elitní stráž Matrony matky – ji dovedlo skrz kroutící se chodby až do samotného srdce paláce: rodové kapli Baenre. Tohle začíná vypadat zle nedobře, pomyslela si Liriel ponuře, obklopená tepelným stínem své eskorty.

Ještě monumentálnější shromáždění ji pak očekávalo v kapli. Dvě mocné kněžky: Sos’Umptu, strážkyně kaple v tmavém kněžském rouchu a s pobledlým zbožným výrazem ve tváři, a Triel, nově pozdvihnutá Matrona matka. Z těchhle dvou Liriel jasně upřednostňovala nudnou a obyčejnou Sos’Umptu. Strážkyně jen zřídka vyšla z milované kaple, ale aspoň se o ní dalo říct, že je soucitná a nějaká. Triel na druhou stranu představovala dvounohého pavouka: chladná, čistě praktická, krutě efektivní. Po boku sester stál strnulý Gromf. Liriel pohled na otce nejdříve potěšil, ale pak si všimla ponurého výrazu v jeho tváři. Nad drowími sourozenci se hrozivě vznášela obrovské iluze, pocta Lloth neustále měnící podobu z obřího černého pavouka na krásnou drowí ženu a zpět. Kouzlo vytvořil před asi padesáti lety sám Gromf, aby si udobřil tehdejší Matronu. Šeptalo se, že tímhle darem Lloth si neuctivý arcimág vykoupil život poté, co až příliš rozzlobil Matronu matku. Méně se však vědělo, že podobu drowí ženy vytvořil podle své tehdejší souložnice. Liriel si tvář dávno zesnulé matky nepamatovala, ale její vlastní podobnost s pavoučí elfkou byla zarážející a znepokojivá. Mladá drowí dívka se zhluboka nadechla a vkročila do kaple.

„Konečně jsi zde,“ poznamenala Triel obvyklým upjatým a nečitelným hlasem.

Liriel ji pozdravila hlubokou úklonou. „K vašim službám, teto Triel.“

„Matrono Triel,“ opravila ji Sos’Umptu ostře a umožnila hněvu nad takovým nedostatkem úcty, aby se jí odrazil ve tváři. Zhluboka se nadechla a zjevně se chystala začít s obvyklou tirádou.

Triel ji ale rázným gestem umlčela. Naklonila se kupředu a upřela na Liriel dlouhý pátravý pohled. „Doneslo se mi, že přišel a minul pětadvacátý rok tvého života a ty jsi ještě nevstoupila do Akademie, jak zákon a zvyk velí všem těm, kteří jsou šlechtické krve. Téměř patnáct let jsi ztratila v radovánkách, zatímco ses měla připravovat sloužit rodu Baenre.“

Liriel pozdvihla zrak a upřela ho přímo na Matronu. „Dobře jsem ten čas využila. Můj otec,“ zdůraznila a přímo se podívala na arcimága, „zařídil, že se mi dostalo nejlepšího možného magického výcviku.“

„Nenavštěvovala jsi Čarodějec,“ poukázala Triel na existenci drowí školy magie.

„Přímo ne,“ souhlasila Liriel. Gromf odmítl sponzorovat její studia v Čarodějci, protože jako jediná žena, a navíc jeho dcera, by se stala terčem četných intrik a přinesla by rodu nechtěnou pozornost. Slíbil jí ale, že nedostatek formálního vzdělání se jí nijak nedotkne. Použil všechen svůj vliv a bohatství, aby jí zajistil nejlepší učitele a poskytl dostatečné zdroje, s jejichž pomocí si dokázala opatřit jakékoliv knihy nebo složky kouzel, po kterých zatoužila. Krátce mrkla Gromfovým směrem a doufala, že ji podpoří. Arcimágův upjatý výraz však naznačoval, že z této strany se jí pomoci nedostane.

„Ale studovala jsem pod vedením mistrů z Čarodějce. Mým současným učitelem je Kharza-kzad Xorlarrin,“ jmenovala mocného kouzelníka se specializací na vytváření bojových hůlek.

Triel si neuctivě odfrkla. „Podle mých zpráv jsi ty učila toho starého rothe, a ne naopak! Kharza-kzadovo chvástání proniklo z Čarodějce do Bojové Magthere, a dokonce i do Arach-Tinilith. O tvých eskapádách si vykládá celá Akademie.“

To o tvých taky, pomyslela si Liriel vzdorně. Fakt, že Triel nikdy nepřijala druha, byl veřejně známý a šeptanda naznačovala, že chutě Matrony matky jsou zvrhlé i podle drowích měřítek. Mluvit o něčem takovém nahlas by ale nebylo ani trochu moudré. Stejně tak nepociťovala Liriel potřebu potvrzovat nebo vyvracet chvástání svého učitele. Na Trielino obvinění proto odpověděla neutrálním výrazem.

Matrona Baenre střelila pohledem na Gromfův zamračený obličej a drobný úsměv nadzdvihl koutky jejích rtů. „Vlastně by se dalo říct,“ pokračovala měkce, „že se mnozí nemohou dočkat dne, kdy konečně vstoupíš do Akademie.“

Takže tak. Ta stará potvora konečně ukázala zuby. Lirielino srdce pokleslo, ale až příliš dobře si uvědomovala, že chystaný úder nemá jak a čím odvrátit. Co se dá dělat, pomyslela si hořce, nakonec si dokázala představit i horší osud. Ztráta svobody bude těžko snesitelná, ale studium magie se jí líbilo. Kromě toho Kharzovo vychloubání, jakkoliv bylo ve skutečnosti vylhané, jí ušetří potíže, které by jí jinak budování pověsti osoby milující zábavu stálo. Takhle by Akademií mohla bez potíží protančit.

„Kdy?“ zeptala se Liriel prostě.

„Když uvážíme tvé už teď patnáctileté zpoždění, nemáme kam spěchat. Zítřek bohatě postačí,“ rozhodla Triel a v očích jí zazářilo zlovolné pobavení.

„Jak rozkazujete, teto Triel,“ souhlasila Liriel. „Dostavím se do Čarodějce, než teplo Narbondelu dosáhne poledne.“

Trielin úsměv se ještě víc rozšířil. „Obávám se, že jsi mě nepochopila, drahé dítě,“ řekla a z hlasu jí odkapával med plný jedu. „Ty se dostavíš do Arach-Tinilith.“

„Cože?!“

To slovo vylétlo z Liriel na křídlech zuřivosti a překvapení. Obrátila se k otci. Arcimág pozdvihl ruku a zatvářil se tak odmítavě, že okamžitě umlčel dceřiny ještě nevyslovené námitky.

„Takový je zvyk města a přání Matrony Triel,“ oznámil pevně.

Mladé elfce se podařilo přikývnout. Zlobila se stejným dílem na Triel za to, že ji takhle odhodila do kněžské školy, jako na sebe, že se nechala takhle hloupě chytit do sítě staré pavoučice. Celou dobu ji nechala myslet si, že půjde do Čarodějce, ačkoliv od začátku měla v úmyslu poslat ji do kněžské školy. Liriel se nedokázala příliš soustředit a Trieliny instrukce i následné propuštění jen stěží vnímala, stejně jako otcovu ruku na svém rameni, když ji ne právě jemně vyváděl ven z kaple.

Došli skoro až ke dveřím, když Triel ještě jednou zavolala její jméno. Liriel stále otupělá šokem se ke starší ženě obrátila. Veškerá přetvářka vlídnosti a zdvořilosti zmizela z Matroniny tváře a Liriel ohromila hloubka ledově krutého vítězství v jejích očích.

„Dobře poslouchej, děvenko: jakmile budeš v Akademii, budeš se řídit stejnými pravidly jako každá novicka. Hodně od tebe očekáváme. Budeš vynikat ve studiích, pozdvihneš čest rodu Baenre a získáš si přízeň Lloth, jinak nepřežiješ. Takhle prosté to je.“ Gromfovi věnovala přezíravý pohled a Liriel ledový úsměv. „Ale máš ještě poslední noc volnosti. Užij si ji.“

„Užij si ji,“ napodobila ji Liriel hořce, když po arcimágově boku kráčela chodbou. „A to mi řekne někdo, kdo si jako zábavu představuje bičování otroků hady!“

Rouhavá poznámka donutila Gromfa k šokovaném zasmání. „Musíš se naučit dávat si pozor na jazyk,“ napomenul ji. „Jen málo mister v Akademii bylo stiženo smyslem pro humor.“

„To moc dobře vím! Otče, skutečně se musím stát kněžkou?“ chtěla vědět. „Nemůžete to nějak zastavit?“

Liriel si uvědomila, že vyslovit ta slova bylo chybou ještě dřív, než v chodbě utichla jejich slabá ozvěna. Připomínat pyšnému Gromfovi, že jeho moc má omezení, nebyl právě recept pro dlouhý a šťastný život.

Očekávaný výbuch vzteku však nepřišel. „To, že se staneš kněžkou, bylo mým přáním,“ odpověděl místo toho chladně.

Samozřejmě že lhal. A dokonce se to ani nesnažil skrýt. To mu její budoucnost nestála ani za takové drobné gesto?

„Máš velké nadání,“ pokračoval, „a jako kněžka můžeš dosáhnout mnohého.“

„Pro větší slávu rodu Baenre,“ řekla hořce.

„To také,“ souhlasil Gromf tajemně. Pak se na dlouho odmlčel, jako kdyby pečlivě zvažoval další slova. „Víš, proč jsme my kouzelníci v Menzoberranzanu trpěni?“

Liriel po něm spěšně, vyplašeně mrkla. „Cvičné cíle?“

„Nehraj si se mnou!“ vyštěkl arcimág. „Tohle je důležité a musíš tomu porozumět. Zamysli se nad tímhle: Lloth je jediným povoleným božstvem ve městě a její kněžky vládnou takřka bez omezení. Proč by Menzoberranzan vůbec potřeboval muže, s výjimkou tvoření dalších kněžek? Proč dávat mužům možnost vládnout magií?“

„Jenom málo žen – alespoň v Menzoberranzanu – má ten druh magického nadání, který je pro kouzelnictví potřebný,“ odpověděla.

„No a? To neříká, proč by kouzelníci měli být vůbec povoleni.“

Mladá elfka se ještě jednou zamyslela. „Kněžská moc má omezení,“ usoudila.

„Ale žádná kněžka by to nikdy nepřiznala,“ souhlasil kysele. „Ale tohle si pamatuj: jen málo drowích žen má nadání pro magii a kouzelníci mají přístup k moci, kterou následovníci Lloth nikdy neovládnou. Ta moc je samozřejmě pečlivě hlídaná kněžkami, ale Menzoberranzan kouzelníky potřebuje.“

Arcimág sáhl do skryté kapsy pláště a vytáhl odtamtud malou knížečku. „Tohle ti dávám. Dobře si to nastuduj, protože bez úniku, který ti tato kniha nabízí, by ses v Arach-Tinilith jistě zbláznila.“ Odmlčel se a chmurně se usmál. „Tohle jsem nechal připravit přímo pro tebe – trvalo to mnoho let a stálo život několik kouzelníků. Věděl jsem totiž, že tenhle den jednou přijde.“

Tohle bylo nezvykle tajemné dokonce i na melodramatického Gromfa, pomyslela si Liriel ironicky. Vzala si knížku a otevřela ji na prvním kouzlu. Rychle přelétla zrakem stránku a v náhlém přívalu vzrušení a nevěřícnosti jí došel význam symbolů.

„Tohle je kouzlo pro přivolání brány!“

„A stejně tak i každé další kouzlo v knize,“ souhlasil. „S tímhle budeš moct cestovat tam, kam tě žádná kněžka nebude moct následovat.“

Liriel knihu prolistovala a s každou další stránkou její vzrušení rostlo. Cestování pomocí kouzel bylo v Temných říších značně komplikované a ti, kdo ho zkoušeli, často skončili špatně. Tenhle dar jí nabízel víc svobody, než kolik měla kdy dřív. A ještě lepší bylo, že otec tento den předvídal a připravil se na něj! Liriel si vzácnou knihu přitiskla na prsa.

„Ani nevím, jak vám mám poděkovat!“ vykřikla radostně.

Gromf Baenre se na ni usmál, ale oči měl dál chladné. „Zatím ještě ne, ale až nastane správný čas, řeknu ti, jak příhodně vyjádřit vděčnost. Staň se kněžkou a získej tolik moci, kolik dokážeš. Nikdy ale nezapomeň, že v první řadě jsi kouzelnicí a tvá věrnost patří mně.“

Lirielino srdce zaplavil teplý pocit. Pohlédla do arcimágových jantarových očí a její oči zrcadlily ty jeho. „Nebojte se, otče,“ řekla jemně. „Lloth mě zatrať, jestli někdy zapomenu, kdo jsem.“