1. Období zmatků

Nisstyre ignoroval dušené výkřiky bolesti přicházející ze vzdáleného kouta komnaty. Místo toho odhrnul závěsy a shlédl dolů na tržiště. Oči temného elfa, ve slabém světle černé a nečitelné, s chladnou vypočítavostí zkoumaly scénu pod sebou.

Bazar byl jedním z nejrušnějších míst Menzoberranzanu a stejně pečlivě hlídaný jako palácové pevnosti Matron. Dnes s brutální efektivností udržovalo pořádek ještě větší množství vojáků než obvykle. Jako kapitán kupecké společnosti Dračí poklad většinou Nisstyre oceňoval zápal, se kterým bylo tržiště hlídáno; chránilo to místní obchodníky a umožňovalo to i takové obchody, jako byly ty jeho. Dnes však jeho ostrý zrak odhalil i příležitost jiného druhu.

Rty drowího kupce se při pohledu na stráže táhnoucí pryč tělo jednoho z pouličních prodavačů zkřivily. Obchodníkův prohřešek byl nepatrný: příliš se zapomněl během smlouvání o ceně a jeho zákazník to nakonec vyřešil s pomocí otrávené dýky. Menzoberranzanští zákazníci většinou brali smlouvání jako jakýsi druh sportu, a dokonce ho i vítali. Dnes se však i za normálních okolností prchliví drowové zdáli být jako vyschlá hubka čekající na sebenepatrnější jiskřičku.

Obyčejnému pozorovateli by se ruch na tržišti mohl zdát naprosto normální. Některé druhy zboží se prodávaly nadmíru dobře; ve skutečnosti byla poptávka po základních potravinách, zbraních a složkách ke kouzlům přímo horečná. Nisstyre takové dny již zažil mnohokrát předtím. Většinou na Povrchu, když se lidé připravovali na obzvlášť tuhou zimu nebo náhlé obléhání. Připadalo mu očividné, že se obyvatelé Menzoberranzanu na něco připravovali. Nisstyre pochyboval, že by i oni sami věděli na co, ale rozpoznal jejich neklid a rozhodl se ho využít.

Jeho kontakty na Povrchu mu říkaly Lišák a Nisstyre si to jméno oblíbil. Se svými ostře řezanými rysy, elegantníma špičatýma ušima a nezvykle zrzavou hřívou vlasů tuhle divokou šelmu skutečně připomínal. Vychytralostí svého jmenovce se pak mohl pyšnit v plném rozsahu. Na rozdíl od většiny drowů nenosil Nisstyre žádné zbraně, a dokonce ani nevynikal v jejich používání. Jeho zbraní byla jeho mysl – stejně rychlá a zrádná jako meč drowího válečníka – a také kouzla.

Kdysi, před mnoha a mnoha lety, žil v Ched Nasadu, městě velmi podobném Menzoberranzanu. I když byl skutečně slibným mágem, stavěla matriarchální společnost a tyranie Lloth do cesty jeho ambicím takové překážky, které odmítal přijmout. Opustil tedy město a odhalil v sobě obchodní talent; brzy si proklestil cestu až do čela vlastní kupecké společnosti. Rozsáhlé obchodní zájmy mu sice přinesly bohatství, ale ne moc, po které tak zoufale toužil. Ta přišla jako boží dar. Oním bohem byl Vhaeraun, drowí bůh zlodějů a intrik. Nisstyre přijal přikázání svého patrona – přenést drowí přítomnost a moc na Povrch – a celým srdcem se pro ně nadchnul. Jakmile by takové království bylo nastoleno, plánoval sloužit Vhaeraunovi z pozice jeho krále. Nejdříve ovšem potřeboval zverbovat poddané z řad nespokojených drowů.

V těchto dnech byla nespokojenost na vzestupu. To mu říkal nejen zástup informátorů, ale i jeho vlastní oči. Elfové Menzoberranzanu se dosud úplně nevzpamatovali ze selhání magie během Času svárů a z následné porážky z rukou trpaslíků z Mitrilové síně. Do války šli plni důvěry v Matronu Baenre a její Lloth inspirovanou vizi dobývání a slávy. A naprosto selhali, zahnáni zpět do podzemí slátanou aliancí trpaslíků, gnómů a lidí – tedy nižších bytostí – a krutým světlem úsvitu. Přímým následkem takové porážky byl všeobecný pocit ohromení, zrady, bezmoci a hlubokého strachu. Mocnosti, které jim tak nelítostně vládly, také udržovaly město v bezpečí před hrozbami divokých částí Temných říší.

Co však z těchto vládnoucích sil zůstalo? Prastará Matrona Baenre, která vedla město po několik staletí, chybovala ve snaze o vyvolání války na Povrchu a za svou chybu zaplatila životem. Několik nejmocnějších rodů bylo v rozkladu. Za normálních okolností se většina městských drowů nestarala, kterých osm rodů zasedá ve Vládnoucí radě. Nyní je ale blížící se boj o moc ohrožoval všechny. Mnozí se obávali, že oslabené a rozptýlené město může být vystaveno útoku, možná ze strany blízkého společenství illithidů a nebo jiného drowího města.

Nisstyre zastával názor, že takové obavy rozhodně nejsou nepodložené. Plná polovina z dvacetitisícové drowí populace Menzoberranzanu vytáhla na Mitrilovou síň a nikdo nevěděl jistě, kolik se jich vlastně vrátilo. I během klidnějších dob bylo jen málo rodů, které poskytovaly informace o přesném početním stavu svých vojsk, tím méně se jim chtělo přiznat sníženou sílu během období zmatků.

Nebylo žádným tajemstvím, že několik nejsilnějších bojových mistrů – generálů armád jednotlivých rodů – zemřelo nebo zmizelo. Stejně tak se ztráty neomezily jen na oblast profesionálních vojáků. Stovky běžných poddaných sloužily v rolích pěšáků a jen několik tuctů se jich vrátilo zpět ke své práci. Tento problém byl ještě umocněný ochromujícími ztrátami na životech mezi příslušníky ras, které menzoberranzanským drowům sloužily jako otroci. Koboldi, minotauři i skřeti byli využiti jako obětní jednotky a pod sekerami trpaslíků Mitrilové síně a meči a šípy jejich spojenců padali po tisících. Jejich obvyklé úkoly tak dnes zůstávaly nesplněny.

Jiné kultury by snad mohly přilákat pracovní sílu i nadanější jedince odjinud, ale něco takového přesahovalo kapacitu hrdosti pyšných drowů. Postavení znamenalo vše a nikdo nebyl ochotný se tvrdě vydobyté pozice vzdát pro společný prospěch. Menzoberranzanští drowové se nedokázali spojit v cestě za vítězstvím a ani semknout po nevyhnutelné porážce.

A právě zde, přemítal Nisstyre, se nacházelo jádro jeho problému. Temní elfové mohli být motivováni jen příslibem osobního zisku. Postavení, moc: tohle byla lákadla potřebná k vytažení hrdých drowů na světlo. I když život v Temných říších a Menzoberranzanu čelil novému stupni děsivého chaosu, většina drowů si nedokázala představit jiný svět. Svět na Povrchu jim nabízel jen porážku, zostuzení a zrak spalující hrozivé slunce.

S hlubokým povzdechem spustil kupec znovu závěs a obrátil se k úplně jinému divadlu. Drowí muž, poddaný středních let a nezajímavého vzhledu, seděl připoutaný řetězy k těžké kamenné židli. Okolo něj jiskřivě praskala koule slabého nazelenalého světla a nad ním se nakláněl černě oděný drowí muž, který se zavřenýma očima a nataženýma rukama pronášel litanii zaklínání. Kněžská magie splývala z konečků každého jeho prstu a s prskáním se jako temný blesk uzemňovala v těle přikovaného drowa. Vězeň se bolestně zmítal, zatímco se mu jeho mučitel – kněz Vhaerauna, patrona zlodějů – přehraboval v hlavě a kradl jeho tajemství.

Konečně kněz spokojeně přikývl. Světelná koule s tichým lupnutím vyhasla a vězeň, slabě napůl bolestí a napůl úlevou sténající, by se nebýt řetězů zhroutil k zemi.

Trochu zvláštní zacházení s důvěryhodným zdrojem informací, ale Nisstyre neměl jinou možnost. Cena za chybně vloženou důvěru bývala vysoká. V Menzoberranzanu k rozsudku smrti stačilo jen podezření z uctívání jiného boha než Lloth. Následování jiných, či dokonce žádných bohů bylo nanejvýš moudré pečlivě střežit.

Dokonce i nyní, s městem ve zmatku a s podrytým systémem základních pravidel, se jen málo drowů odvážilo zašeptat Vhaeraunovo jméno, nebo dokonce snít o životě bez menzoberranzanských omezení. Právě takové jedince však Nisstyre opatrně vyhledával. Někteří z nich byli jako tento zmučený elf, jehož nenávist k matriarchální vládě byla natolik silná, že byl dobrovolně ochotný podstoupit cokoliv, jen aby se dožil jejího konce. Většina drowů ale požadovala víc: něco, co by mohlo vymazat hořké vzpomínky a nabídlo příležitost k získání mnohem většího dílu moci, než měli k dispozici nyní.

Časem, zapřísahal se Nisstyre, najde to něco, co menzoberranzanské drowy přivede na jeho stranu. Koneckonců byl Dračí poklad proslulý právě tím, že dokázal sehnat naprosto cokoliv, a to bez ohledu na náklady.

Menzoberranzan nebyl jediným místem, které trpělo válkou a spory. Daleko v drsné zemi kopců a lesů v nejvýchodnější výspě Faerunu zažívali obyvatelé Rašemenu vlastní období zmatků. Magie – síla, která vládla a chránila jejich zemi – se v nedávné době zrádně zvrtla. Prastaří bohové a dávno mrtví hrdinové kráčeli zemí a národ tkalců snů byl mučen podivnými nočními můrami a ze sna burcujícími stavy šílenství. Ze všeho nejnebezpečnější bylo selhání mystických ochran utkaných vládnoucími Čarodějnicemi, které k Rašemenu znovu obrátilo zrak jeho nepřátel.

Ze všech rašemenských válečníků zřejmě žádný nepocítil zhroucení magie stejně intenzivně jako Fjodor. Byl to mladý muž, který se pyšnil klidnýma rukama u kovářské výhně a chladnou rozvahou v bitvě. Tvrdě pracoval, ale podle všeho byl tak trochu ztracený ve snech, a to i podle rašemenských měřítek. Fjodor vždy přispěchal s nějakou písní nebo příběhem tak hbitě, že by tím zostudil nejednoho potulného barda, a jeho hluboký znělý bas se při práci často mísil se zvoněním kladiva. Stejně jako většina jeho krajanů dokázal ocenit prosté radosti života, zatímco těžkosti přijímal s odevzdaným klidem. Jeho jemná povaha a pohotový úsměv se zdály být v přímém rozporu s hrozivou pověstí, které se těšil; Rašemen byl proslulý silou a zuřivostí svých berserkrů, mezi něž patřil i Fjodor.

Rašemenští proslulí válečníci používali málo známý kouzelný rituál, kterým u sebe vyvolali stav bojové zuřivosti. Podivným zvratem osudu se kousek tohoto zbloudilého kouzla uvolnil a usadil se v mladém Fjodorovi. Stal se tímhle podivným způsobem přirozeným berserkrem, schopným vstoupit do stavu neuvěřitelného bojového šílenství jen silou vůle. Nejdříve byla tato jeho nová schopnost uctívána jako bohy seslaná, a když se z východních stepí přihnala Tuiganská horda, stanul po boku svých stejně nadaných bratří a bojoval s bezbřehou zuřivostí.

Všechno by bylo dobré, nebýt další matné vzpomínky z časů pokřivených kouzel. Fjodor, tkadlec snů, byl neustále pronásledován nočními můrami, které sužovaly jeho krajany v Času svárů. Nikomu o tom neřekl, protože velká část jeho lidu – většinou prostí rolníci – v sobě měla hluboko zakořeněnou pověrčivost a každému opileckému snu přisuzovala symbolické významy a viděla v nich zvěst blížící se zkázy. Fjodor sám věřil, že ví, čím sny skutečně jsou, a čím ne.

Dnes si však nebyl jistý. Probral se přímo z jedné noční můry a zjistil, že zalitý ledovým potem a s bušícím srdcem vzpřímeně sedí na svém slamníku. Znovu se neúspěšně pokusil o návrat do říše spánku, protože druhého dne měl opět čelit Tuiganské hordě, a potřeboval proto veškerou sílu. Dnes také bojoval a bojoval dobře – nebo mu to alespoň říkali. Jeho druzi mu nadšeně připíjeli a vychvalovali množství barbarů, jež toho dne padlo pod Fjodorovým černým mečem. On sám si ale z bitvy skoro nic nepamatoval. Vlastně z každého dalšího boje si pamatoval méně a méně, což ho velice znepokojovalo. Možná proto ho neustále pronásledovala ona noční můra.

V ní se nacházel uprostřed hlubokého lesa, kde podle všeho bloudil ve zmatku, který vždy následoval po vyprchání bojového šílenství. Paže, tvář i tělo měl pokryté pálícími škrábanci. Matně si vzpomínal na hravé kočkování se svou polodivokou společnicí, sněžnou kočkou. Časem mu v tom snu vždy došlo, že zdánlivě nevinná hra v něm musela nechtěně probudit bojové šílenství. Výsledek boje si nepamatoval, ale meč měl až po jílec pokrytý stále ještě teplou krví.

V bdělém stavu Fjodor věděl, že tenhle sen, jakkoliv znepokojivý, neznamenal proroctví budoucího boje. Jednou se mu skutečně podařilo zkrotit sněžnou kočku, to však bylo před mnoha lety a mezitím se v míru rozešli, když se šelma znovu vrátila do lůna přírody. Tenhle sen ho pronásledoval, protože se v něm zhmotňoval jeho nejhlubší strach: přijde snad jednou okamžik, kdy ho válečná zuřivost zcela pohltí? Zničí snad v jediném záchvatu šílenství nejen nepřátele, ale i své milované?

Znovu a znovu viděl Fjodor pomalu hasnoucí život ve zlatých očích své kočky. Ať se snažil, jak se snažil, nedokázal ten obraz zaplašit, tím méně se zbavit strachu, že se právě tohle jednoho dne skutečně stane.

A jak očekával první ranní paprsky, ucítil Fjodor na svých mladých ramenou tíhu osudu a neubránil se myšlence, že by sen nakonec mohl přece jen být proroctvím.

Shakti Hunzrin se pohodlně opřela na přídi člunu a zadívala se na dva mladé muži lopotící se u vesel. Byli to její bratří, princové-pážata, jejichž jména si vybavila jen zřídkakdy. Tři drowí sourozenci mířili k Ostrovu rothe, mechem porostlému kousku země uprostřed Donihradského jezera. Rod Hunzrin dohlížel na většinu městských farem, včetně stáda rothe drženého na ostrově. Období zmatku po válce přineslo Shaktině rodu čtyřikrát tolik povinností, než měl dříve.

I přesto s pochmurnou náladou hleděla na své bratry, krví nezkalené mladíky, ozbrojené noži a vidlemi. Cestovat s tak nedostatečným doprovodem nebylo jen nebezpečné, ale dokonce přímo urážlivé, a Shakti Hunzrin byla na urážky velmi citlivá, ať už byly jakkoliv nepatrné.

Člun s temným zaduněním přirazil ke kamennému molu, což Shaktiny myšlenky přivedlo zpět k úkolu, jež ji čekal. Postavila se na nohy, podrážděně srazila ruce nehodného doprovodu a bez pomoci vystoupila na břeh. Donihrad byl možná mimo hlavní cesty pro většinu drowů, ale právě tady byla Shakti doma a tady poroučela. Na okamžik stála na úzkém molu a se zakloněnou hlavou obdivovala miniaturní pevnost nad sebou.

Správcovské komnaty se tyčily nějakých sto stop nad její hlavou, vytesané z pevného kamene, který tvořil hladkou zeď vystupující přímo z vody. Shaktin člun přirazil ke břehu v jediném dobrém kotvišti: drobné zátočině nelemované ostrými vystouplými kameny, kterými byl jinak obehnán celý ostrov. Jediná cesta z něj vedla skrz kamennou pevnost a jedinou cestu do doku představovalo úzké schodiště vytesané do skalní stěny. Voda kolem ostrova byla chladná a hluboká a až na několik málo slabě zářících skvrn hlubinných ryb také naprosto černá. Čas od času se vždy našel někdo, kdo se pokusil tyto vody přeplavat. Dosud nikdo nepřežil.

Shakti ignorovala schody a rovnou se hladce vznesla k bráně do pevnosti. Nejen že jí tato krátká levitace poskytla mnohem působivější příchod, ale měla i praktický účel. Hrdí drowové s jejich láskou ke kráse nedovolovali nedokonalým dětem přežít a neměli v oblibě ani ty, kterým se vyvinulo nějaké postižení či nedokonalost v průběhu života. Shakti byla neuvěřitelně krátkozraká a stálo ji velkou námahu, aby to před světem utajila. Nevěřila si tedy natolik, aby se pokusila vystoupat po schodech. Ve skutečnosti ani nevěděla, jestli by byl horší samotný krkolomný pád dolů, nebo případné pozdější vysvětlování, proč k němu vlastně došlo.

Správkyně, žena z nižších větví rozvětveného stromu rodu Hunzrin, se při Shaktině příchodu do rozlehlého středového sálu hluboce uklonila. Takové vyjádření úcty Shakti trochu uklidnilo, a ještě víc ji potěšila skutečnost, že oba bratři beze slova zaujali pozice stráží po obou stranách vstupu, jako kdyby již byla Matronou matkou.

Odložila vlastní zbraň – třízubé vidle se štíhlou, runami pokrytou násadou – a přistoupila k vzdálenějšímu oknu. Pohled, který se jí naskytl, nebyl potěšující. Mechová a lišejníková pole byla nebezpečně spasená a zavlažovací kanály ucpané a zanedbané. Rothe přecházely sem a tam a vyhledávaly ojedinělou pastvu. Jejich obvykle hustá a dlouhá srst ztratila lesk a zplstnatěla. Shakti si bolestně uvědomila, že při stříhání získají jen málo vlny. Ještě znepokojivější byla naprostá temnota, v níž pastvina tonula.

„Kolik přírůstků zatím máme?“ vyštěkla otázku, když ze sebe setřásla své piwafwi. Jeden z bratrů okamžitě přiskočil, aby třpytivý plášť převzal.

„Jedenáct,“ odpověděl chmurně. „A dvě z nich přišly na svět mrtvé.“

Kněžka přikývla; taková odpověď nebyla neočekávaná. Rothe byla magická stvoření, která vábila potenciální partnery slabými blikajícími světýlky. Obyčejně by touhle dobou měly jejich namlouvací rituály rozsvítit celý ostrov. Zanedbávaná zvířata však byla příliš slabá a apatická, než aby se starala o rozmnožování.

Ale co jiného mohla očekávat? Většina orků a skřetů starajících se o stáda byla naverbována do armády, aniž by se kdo zajímal o přímé důsledky takového činu. Takovými věcmi se vládnoucí kněžky zabývat nemusely. Ty očekávaly, že se jim maso a sýry na stolech objeví jakýmsi kouzlem. Ve své nezlomné pýše nedokázaly pochopit, že některé věci nevyžadují kouzla, ale řízení.

Tomu však Shakti rozuměla a právě tohle mohla poskytnout. Posadila se za ohromný stůl a sáhla po chovné knize, která zaznamenávala nové přírůstky a podrobné detaily chovu. Náhlý potěšující náboj očekávání závratně zrychlil její prsty listující stránkami. Záznamy v chovné knize byly její povinností, než byla odeslána do Akademie, a nikdo ve městě se v chovu rothe nevyznal lépe než ona. Možná že nikdo nesdílel její nadšení pro věc, ale všichni drowové ve městě si mohli užívat jemné maso, sýry a vlnu, které jim poskytovalo právě její umění!

Jediný pohled na současná čísla dokázal ztlumit jak pýchu, tak nadšení. Během let její nepřítomnosti byly nové záznamy vedeny drobným a tenkým písmem. Shakti zaklela, soustředěně přimhouřila oči do úzkých štěrbin a pomalu se prokousávala nečitelnými záznamy. To, co se dočetla, jí na náladě rozhodně nepřidalo.

Během let jejího vyhnanství v Arach-Tinilith, kde studovala na kněžku a plazila se před mistrami Akademie, bylo stádo tragicky zanedbáváno. Rothe byly uzpůsobeny k životu jen na tomto ostrově a pečlivý dohled nad chovem byl proto naprostou nutností.

Mumlajíc kletby zalistovala Shakti na konec knihy, kde byly vedeny záznamy o stavu otroků. Ty byly mnohem méně detailní; podle Shaktina názoru si skřeti mohli skotačit podle libosti a vlastního vkusu, jen když jí to ve výsledku poskytovalo dostatek nových otroků. Podle těchhle čísel byl však i přírůstek jindy tak plodných skřetů nebezpečně nízký. To si Shakti nemohla dovolit. Rod Hunzrin si sice mohl pořídit víc otroků nákupy nebo nájezdy, ale to vyžadovalo čas a peníze.

„Kolik skřetů nám zbývá?“ zeptala se unaveně, zatímco si masírovala bolestivě tepající spánky.

„Asi čtyřicet,“ odvětila správkyně.

Shaktina hlava vyskočila jako na pérku. „To je všechno? Pastevců, nebo chovných?“

„Asi tak půl na půl, ale všichni se věnují pasení. Kvůli lepšímu udržování pořádku byli otroci přesunuti do hlavní chýše.“

Tohle byly další špatné zprávy, protože to znamenalo, že skřeti postrádali čas i soukromí, které potřebovali k páření. Ne, že by obojího vyžadovali nějak zvlášť mnoho, pomyslela si Shakti znechuceně a vrátila se zpět k záznamům. Znovu proklela osud, který ji odtrhl od práce, kterou milovala. Alespoň k něčemu však byla válka dobrá; přísná pravidla, která studenty izolovala ve zdech Akademie, byla zmírněna, neboť mnoho mladých bojovníků, kouzelníků a kněžek bylo zapotřebí doma. Studenti díky tomu měli bezprecedentní svobodu přicházet a odcházet jen na základě povolení, jež nebylo od zaměstnaných mistrů a Matron nijak těžké získat.

V tu chvíli vtrhl dovnitř drowí muž v hrubých šatech obyčejného dělníka. Přirazil za sebou dveře a zajistil je západkou.

„Skřeti se vzbouřili!“ vykřikl.

Ten hlas byl Shakti povědomí; patřil pohlednému jedinci, který jí poskytoval občasné rozptýlení. Zároveň rozeznala tón v jeho hlase: potěšující směs strachu a ohromení. Zavanul k ní slabý mědnatý pach jeho krve. Ani ten jí nebyl neznámý. Příjemné vzpomínky ale Shaktinou myslí probleskly jen okrajově; právě teď měla největší starost o stádo a krátkozraké oči stále upírala na stránku knihy. „Ano, řekla bych, že právě to udělali,“ souhlasila nepřítomně.

Muž o krok couvl a ohromením mu poklesla čelist. Velmi dobře věděl, že Shakti Hunzrin má sice mnoho zajímavých vlastností, ovšem humor mezi ně nepatří. Na okamžik se mu z hlavy vykouřil i šok ze vzpoury skřetů. Druhý pohled na Shaktino soustředění doprovázené roztržitým pomrkáváním ho přesvědčil, že se mýlil.

Odhodil chvilkové překvapení a přistoupil k jejímu stolu. Vlastní poraněnou ruku pak přistrčil tak blízko, že i krátkozraká kněžka dokázala rozeznat stopy skřetích tesáků a dlouhé rudé škrábance po pařátech.

„Skřeti se vzbouřili,“ zopakoval.

Konečně se mu alespoň podařilo upoutat její pozornost. „Ohlásil jsi to městským strážím?“ chtěla vědět.

Až na příliš dlouhou chvíli zaváhal. „Ano.“

„A? Co říkaly?“

„Že Donihrad má vlastní ochranu,“ citoval drow chladně.

Shakti se hořce zasmála. Taková zpráva se dala přeložit jen tak, že vládnoucí Matrony právě mají na starosti větší problémy než ztrátu pár skřetích otroků. Zbytek města byl před jakýmikoliv na ostrově vzniklými nepříjemnostmi v bezpečí, protože jedinou cestu pryč představoval člun a jediný člun byl bezpečně ukotven za správní budovou. Což ovšem znamenalo, že skřeti napadnou právě tuhle místnost.

Shakti se chopila svých kouzly opředených vidlí – tradiční zbraně rodu Hunzrin – a s chmurným přikývnutím přijala osud. Takže to došlo až sem: rodoví šlechtici byli nuceni bojovat s vlastními otroky.

Vtom se ozvalo škrábání na dveře, zvuk drobných skřetích drápů usilovně ryjících do kamene. Oba princové stanuli po stranách své sestry a pozdvihli vlastní, v krvi dosud nikdy nesmočené zbraně. Shakti ale neměla v úmyslu na malé netvory číhat. Ani ji nikdy nenapadlo, že by mohla utéct. O stáda rothe bylo třeba se starat a přesně to měla v úmyslu.

Místo toho tedy namířila vidlemi na dveře. Zapřela si zbraň o bok a uvolněnou rukou si zakryla oči. Z bodců její zbraně vytryskla magie. Tři proudy bílého plamene vyrazily ke dveřím a jejich těžká kamenná deska vzápětí s dunivým zahřměním vybuchla a pokropila okolí budovy sprškou úlomků.

Na několik chvil se svět omezil jen na oslepující světlo, výkřiky bolesti a kouř prosycený pachem zuhelnatělého masa. Pak se přeživší skřeti znovu shromáždili a pokračovali v útoku. Půltucet těch stvoření, vybavený primitivními zbraněmi z rohů a kostí rothe svázaných dohromady vyschlými šlachami, vtrhl dovnitř.

Shaktin nejmladší bratr vyrazil kupředu s napřaženými vidlemi. Nabodl nejbližšího skřeta a hodil si ho přes rameno jako balík slámy. Zraněný skřet prolétl zadním oknem a s řevem se zřítil dolů. Jeho postupně slábnoucí jekot ukončilo hlasité šplouchnutí do vody plné hemžících se dychtivých světélkujících tvorů. Tváře obou bratrů zkřivily kruté úsměvy, když se pustili do zbylých skřetů a hbitými vidlemi přehazovali krvavou úrodu.

Shakti se držela zpátky a nechala chlapce, aby se trochu vyřádili. Když se vypořádali s první vlnou útočníků, postavila se do sežehlého dveřního otvoru, aby si poradila s dalším útokem. Nejdřív se střetla s vytáhlou samicí se žlutou kůží. Ta se s vysoko pozdvihnutou kostěnou dýkou vrhla přímo čekající elfku. Shakti se útoku chladnokrevně vyhnula do strany a okamžitým protiútokem zabodla vidle hluboko do zdvižené paže.

Na jediné slovo mladé kněžky probleskl hroty vidlí kouzelný blesk, jež okamžitě sjel do nažloutlého těla. S prvním záškubem se zarputilá grimasa otrokyně změnil ve skoro komický výraz překvapení. Řídké prameny vlasů jí zatančily kolem hlavy jako hadi medúzy a její vyzáblé tělo se nekontrolovatelně zmítalo. Další a další blesk se uzemňoval v jejím těle, a i když se klepala a ječela bolestí, neměla nejmenší šanci se od Shaktiných vidlí odtrhnout. Další skřet uchopil samiččino žluté zápěstí, ať už aby ji osvobodil, nebo se zmocnil jejího kostěného nože, a stal se další obětí smrtícího proudu energie. Jiní dva skřeti, kteří se tentokrát jen snažili protáhnout kolem vřeštící dvojice, byli uvězněni řetězem zlovolného kouzla.

S lehkostí, kterou mohla přinášet jenom dlouholetá praxe, ovládala Shakti svoji zbraň i v ní uvězněnou magii. Jen málo skřetům se podařilo proniknout skrz pole praskající energie a pálícího se masa. Ti byli bleskově nabráni oběma bratry a předhozeni ve vodě číhajícím monstrům.

Konečně již žádní další skřeti nepřicházeli. Shakti vyprostila vidle ze zuhelnatělého těla první oběti. Pozůstatky zbylých skřetů se svezly na kouřící hromadu. Elfka ji bez povšimnutí překročila a s neustále zářící zbraní napřaženou jako kopí vyšla ven.

Hrstka skřetů – až příliš malá! – zůstala naživu a pomalu se kradla pryč. Shaktino srdce zachvátila při pohledu na odporné tvory vražedná zuřivost a jen s obtížemi se dokázala udržet a znovu neudeřit. Skřeti populace prořídla a nebyla v lepším stavu než dobytek. Díky drowímu praktickému založení dokázala uznat, že otroci nemuseli vidět jinou možnost než se vzbouřit. Když ale promluvila, zněla z jejích slov nutnost, nikoliv soucit.

„Je nám to jasné,“ začala chladným a odměřeným tónem, „nemáme dostatek otroků, aby se postarali o stáda. Co jste však získali tímhle hloupým útokem? Jak moc si asi myslíte, že nyní budete muset pracovat, když jste tak bláznivě snížili svůj počet? Tohle si ale pamatujte: rothe jsou na prvním místě a všichni se okamžitě vrátíte ke svým povinnostem. Zakoupíme nové otroky a všechny vaše úspěšně oplodněné samice dostanou jídlo a odpočinek navíc; do té doby se všichni podřídíte přísnému rozpisu služeb.“ Významně pozdvihla vidle. „A teď jděte.“

Přeživší skřeti se otočili a rozutekli. Kněžka se obrátila k bratrům. V očích jim zářilo vzrušení z první prožité bitvy a ona velice dobře věděla, jak ho ještě prohloubit.

„Hlídka z Tier Breche měla tuhle malou vzpouru potlačit dávno před tím, než se takhle rozšířila. Jestli je někdo z nich ještě naživu, tak si to nezaslouží. Ty, Bazherde. Vezmi si moje vidle a postav se do čela honu.“

Mladý muž přiskočil, aby převzal mocnou magickou zbraň. Shakti se usmála a podala mu ji. Jakýkoliv úder zasazený drowí Akademii ji těšil. S Tier Breche sice neměla přímo žádný spor a většinou uznávala, že při výcviku bojovníků a kouzelníků odvádí dobrou práci, ale ženy šlechtických rodů byly posílány do kněžské školy a Shaktin odpor vůči nim byl hluboký a neúprosný. Jistě, stane se kněžkou, protože taková byla v Menzoberranzanu cesta k moci, ale pokud by se nabízela jiná možnost, byla by Shakti Hunzrin první, kdo by ji využil.

V předem určenou hodinu se každý menzoberranzanský kouzelník hodný svého jména vytratil na nějaké soukromé místo, aby odpověděl na nebývalou výzvu. Postupně si vzali flakónek se znakem rodu Baenre, zlomili pečeť a sledovali, jak se z ní vyhrnuvší mlha zformovala do tvaru třpytících se dveří. A jeden za druhým pak drowí kouzelníci do čarovných dveří vstupovali. Všichni se octli ve velké, přepychově zařízené síni, možná v Menzoberranzanu, ale možná v jiné vzdálené sféře. Jediné, co všichni s jistotou věděli, bylo, že se dostali do přijímacího sálu Gromfa Baenre a že neměli jinou možnost než se dostavit. Dokonce i rod Xorlarrin, proslulý svou kouzelnou mocí, zde byl z donucení. Plných sedm jeho kouzelníků bylo mistry v Čarodějci, škole magie, a všech sedm neklidně poposedávalo v pohodlných křeslech, která jim byla nabídnuta.

Zatímco kouzelníci očekávali příchod městského arcimága, prohlíželi si obezřetně kolegy. Někteří se navzájem neviděli od doby, kdy společně studovali v Čarodějci, neboť kouzelníci shromažďovali svá tajemství ve prospěch moci a prestiže vlastních rodů. Postavení bylo vším dokonce i mezi městskými mágy. Třpytivé znaky rodů byly k vidění všude a ti, jejichž původ jim takovou možnost neposkytoval, se alespoň spokojili s kouzly opředenými šperky. Ve slabém světle síně se třpytily stovky drahokamů, jejichž barvy se odrážely ve všemi nošených lesklých pláštích piwafwi. Někteří kouzelníci byli doprovázení mazlíčky: obřími pavouky, hlubinnými netopýry, kouzly pozměněnými bytostmi, dokonce i rarachy a jiným tvory z Propasti. Rozlehlý sál se rychle naplnil, přesto se ticho spíše prohloubilo a s každým dalším příchozím nadále těžklo napětím.

Když bylo zaplněno i poslední místo, vykročil Gromf Baenre z nicoty přímo do středu síně. Jako obvykle byl zahalen do majestátního pláště arcimága, piwafwi s mnoha skrytými kapsami, které podle pověstí skrývalo víc magických pokladů a zbraní, než by většina drowích kouzelníků zvládla nashromáždit za celý život. Na opasku měl významně vystaveny dvě hůlky a nikdo nepochyboval, že na těle jich skrývá ještě mnohem víc. Gromfovými nejmocnějšími zbraněmi však byly jeho nádherně štíhlé ruce – tak zručné ve tkaní smrtících kouzel – a bystrá mysl, která ho přivedla až k výšinám kouzelnické moci… a odsoudila k životu v nespokojenosti. V mnoha jiných kulturách by někdo mocný jako on byl králem. A ze všech menzoberranzanských kouzelníků měl jen Gromf moc svolat takové setkání.

„Není zvykem, aby se kouzelníci tohoto města shromáždili na jednom místě,“ začal Gromf svoji řeč tím, že nahlas vyslovil myšlenky všech přítomných. „Každý z nás slouží zájmům svého vlastního rodu ve shodě s moudrostí Matrony matky. Tak by tomu mělo být,“ pronesl důrazně. Arcimág se odmlčel a povytáhl jedno obočí, možná proto, aby své tvrzení okořenil trochou ironie.

„Přesto taková spojení nejsou neznámá. Město Sshmath je řízeno koalicí drowích kouzelníků. My z Menzoberranzanu bychom zcela jistě, pokud by to okolnosti vyžadovaly, dokázali totéž.“

Sál zaplnilo mumlání ve všech odstínech a tónech, od vzrušeného až k zhnusenému. Gromf pozdvihl ruku v prostém gestu, které vyžadovalo – a také okamžitě zjednalo – klid.

„Pokud by to okolnosti vyžadovaly,“ zopakoval pevně. „Vládnoucí rada dohlédne na řešení potíží města. Naším úkolem je vyčkávat a pozorovat.“

Znovu se odmlčel a všichni přítomní pochopili skryté poselství. Vládnoucí rada – shromáždění Matron matek osmi nejmocnějších rodů – bylo sotva něčím víc než vzpomínkou. Matrona Baenre, nejmocnější drow celého města, již nebyla mezi živými. Triel, její nejstarší přeživší dcera, se ujme vlády nad rodem Baenre, byla ale mladá a zcela jistě bude muset čelit vyzyvatelkám. Před nedávnem byl Třetí rod zcela zničen tvory z Propasti, ale ne dřív, než jeho odpadlická vůdkyně zabila Matronu a dědičku Čtvrtého rodu. Auro’pol Dyrr, vůdkyně Pátého rodu, padla během války. Protože poklidné dědění moci bylo skutečnou vzácností, mohl být každý z těchto rodů vnitřně rozvrácen dřív, než by nová Matrona matka převzala vládu. I pak by nové Matrony čelily výzvám ze všech stran. Jen zřídka v dějinách Menzoberranzanu bylo tolik míst v Radě najednou prázdných a nejméně u tuctu rodů se dalo očekávat, že vstoupí do války, aby si vylepšily vlastní postavení. Sečteno a podtrženo mohla snaha o obnovu Vládnoucí rady zabrat roky – roky, které si těžce zkoušené město nemohlo dovolit.

„Stejně dobře jako já znáte nesnáze, kterým Menzoberranzan čelí,“ pokračoval Gromf měkce. „Jestliže město upadne do anarchie, budeme mít nejlepší předpoklady pro přežití právě my, kouzelníci. Musíme proto být připraveni převzít moc.“

Nebo se jí zmocnit.

Tato slova zůstala rovněž nevyslovena, ale každý drow v místnosti je slyšel a dobře si je zapamatoval.