Předehra

Existuje svět, kde elfové tančí pod hvězdami, kde neklidné kročeje příslušníků lidské rasy procházejí stezkami po stále se zvětšujících kruzích. V takové zemi je dostatek dobrodružství k prožití i magie lákající hledače i tkalce snů tisícerými tajemstvími. Její divy by pak dokázaly zaplnit i životní běh mocného draka a většina těch, kdo tam žijí, je spokojena s výzvami, jež jim život přináší.

Je však i malá skupinka těch, kteří si stále ještě pamatují příběhy před spaním, jež je v dětství děsily a naplňovaly úžasem, a tak pátrají po šeptaných zkazkách a chmurných proroctvích, aby je mohli konečně vyvrátit. Tyto smělé duše pak odvážně, či snad bláznivě, sestupují do zapovězených míst hluboko pod zeměmi svého zrození. Ti z nich, kterým se podaří přežít, vypráví o jiném, dokonce ještě podivuhodnějším světě, temné a cizí krajině utkané z vláken snů – a nočních můr. Takové jsou Temné říše.

V jeskyních, jejichž stěny jsou posázeny drahokamy, divokých podzemních řekách a rozlehlých slojích sídlí tvorové Temných říší. Nádherná a zrádná zároveň jsou tato místa a čelní postavení mezi nimi nejspíše zaujímá Menzoberranzan, bájné město drowů.

Život v tomto městě temných elfů byl odjakživa ovládán uctíváním Lloth – drowí bohyně chaosu – a neustálou honbou za mocí a postavením. I v tomto stínu chrámů vládnoucích rodů, daleko od Akademie vyučující boji a fanatismu, však žijí složití a rozliční lidé své obyčejné životy.

Zde drowí elfové, jak šlechtici, tak obyčejní poddaní, žijí, pracují, plánují, hrají si a – občas také – milují. Dávné ozvěny jejich společného elfského dědictví je možné spatřit v umělecké zručnosti vyplýtvané na domech a zahradách, v mistrovství ve zpracování zbrojí a symbolů, v jejich náklonnosti k magii a umění, ale i v nezdolné pýše na jejich bojovou zručnost. Přesto by žádný elf z Povrchu nemohl kráčet mezi svými temnými bratranci, aniž by zakusil děs a nevysloužil si rychlou a krutou smrt. Protože drowové, jakkoliv vznešení a velkolepí skutečně jsou, byli pokřiveni staletími nenávisti a izolace do konečné bizarní parodie svých elfských předků. Omračující úspěchy a mrazivá zvěrstva: takový je Menzoberranzan.

V době přibližně tři desetiletí před tím, než bohové kráčeli říšemi, dosáhl chaos a nepokoj města temných elfu krátkodobé křehké rovnováhy. Bohatí drowové využívali těchto období relativního klidu k ukojení vlastních choutek po přepychu a slastech. Mnoho volných chvil trávili v Narbondellynu, elegantní čtvrti pyšnící se širokými ulicemi, nádhernými domy a drahými obchody, tím vším stvořeným z kamene a kouzel. Scénu zalévalo slabé světlo, většinou pocházející z mnohobarevných kouzelných plamenů. Ty dokázal vyvolat každý drow a jejich využití v Narbondellynu bylo obzvláště marnotratné. Kouzelné ohně zvýrazňovaly rytiny na stěnách sídel, ozařovaly znaky nad dveřmi obchodů, lákaly k vystavenému zboží a třpytily se stejně jako výšivky na rouchách a pláštích bohatých kolemjdoucích.

V zemích na Povrchu, vysoko nad Menzoberranzanem, právě započal pozvolný ústup zimy a polední slunce se pokoušelo rozehřát drsnou krajinu. Temné říše neznaly žádná roční období a ani cykly světla a tmy, avšak drowové se svým činnostem stále věnovali v prastarém, zapomenutém rytmu předků z Povrchu. Magické teplo hluboko v jádru Narbondelu – přírodního kamenného sloupu sloužícího městu jako hodiny – právě šplhalo vzhůru k polednímu bodu, stejně jako se v podzemí neviděné slunce blížilo k zenitu. Drowové dokázali díky infračervenému vidění, jehož ostrost a detailní vnímání by jim mohl závidět i lovecký sokol, rozeznat jemné tepelné vzory měřící plynutí času i v naprosté temnotě.

V této hodině přetékaly ulice aktivitou. Drowové byli v Narbondellynu zdaleka nejpočetnějším národem. Bohatě odění temní elfové se procházeli po široké třídě, prohlíželi si vystavené zboží nebo se zastavovali v elegantních podnicích a tavernách na pohár kořeněného perlivého zeleného vína. Městské stráže zde často hlídkovaly na hřbetech velkých osedlaných ještěrů. Drowí kupci bičem poháněli tažná zvířata – nejčastěji ještěry nebo obří slimáky – která přepravovala jejich zboží na tržiště. Čas od času se živé moře rozestoupilo, aby umožnilo průchod drowího šlechtice, většinou ženy vznešeně usazené na otroky nesených nosítkách nebo na magickém, vznášejícím se disku.

V Narbondellynu se však vyskytovaly i ojedinělé hloučky tvorů jiných ras: otroků plnících přání temných elfu. Skřetí sloužící klopýtali za svými paními, obtěžkaní nakoupeným zbožím. V jednom z obchodů, připoután řetězy a pobízen třemi po zuby ozbrojenými drowy, pracoval neochotný trpasličí kovář na opravách jemných zbraní a šperků svých pánů. Dvojice minotaurů zastávala funkce domácích stráží u jednoho obzvláště působivého sídla. Oba stáli čelem k tomu druhému po jedné straně vchodu, takže se jejich mocné zahnuté rohy spojovaly do smrtícího oblouku. Kouzelné plameny vykreslovaly jejich masivní, devět stop vysoká těla v takovém světle, že se zdáli být živoucími sochami. Tucet koboldů – drobných příbuzných skřetů s krysími ocasy – číhal v úzkých kamenných výklencích a jejich vypoulené oči neustále neklidně sledovaly dění na ulici. Čas od času některý z nich náhle vyrazil, aby zdvihl kousek odhozeného provázku nebo uklidil trus po některém z ještěrů. Jejich úkolem bylo udržovat ulice Narbondellynu dokonale čisté a k zajištění motivace k jeho dokonalému plnění sloužil zlobří poháněč vybavený bičem a dýkami.

Jeden z koboldů, po jehož zádech se táhly nedávné stopy po zlobrově biči, byl právě plně pohroužen do leštění veřejné lavice při kraji ulice. Příliš se však soustředil na to, aby se vyhnul budoucímu trestu, že si nevšiml tichého disku, který dorazil až k němu. Na tomto magickém dopravním prostředku seděla drowí žena v přepychovém rouchu a špercích, za níž v strašidelném tichu pochodovaly tři stovky drowích vojáků v třpytivých drátěných zbrojích s odznakem jednoho z vládnoucích rodů. Bič zakončený hadími hlavami u ženina opasku dával světu najevo, že je nejvyšší kněžkou Lloth, a nadutě vystrčená brada se dožadovala okamžitého uznání a respektu. Většina obyvatel Narbondellynu jí okamžitě poskytla oboje. Spěšně jí a jejímu doprovodu uhýbali z cesty a ti nejbližší při jejím průchodu zdvořile sklonili hlavu a nebo se ohnuli v kolenou, to podle jejich vlastního postavení.

Zatímco vznešená kněžka libující si v opojné kombinaci úcty a závisti klouzala dolů ulicí, padl jí zrak na zaměstnaného kobolda. Během mrknutí oka byl původní výraz královské domýšlivosti vystřídán maskou smrtící zuřivosti. Malý otrok jí sice přímo v cestě nepřekážel, ale svým nezájmem dokazoval nedostatek úcty. Něco takového prostě nemohlo být tolerováno.

Kněžka se přiblížila. Když tepelný stín disku padl na lopotícího se kobolda, zavrčel malý tvor podrážděním a vzhlédl vzhůru. Při spatření blížící se smrti hrůzou ztuhl, stejně jako myš čelící dravcovým spárům.

Nad koboldem odsouzeným k záhubě hrozivě se tyčící kněžka vyňala tenkou černou hůlku a začala měkce zaříkávat. Z její špičky se vyhrnuli droboučcí pavoučci a rozběhli se ke své kořisti. Cestou rostli, dokud nedosáhli velikosti mužské dlaně. Přelili se přes kobolda a během okamžiku ho pokryli silnou sítí lepkavých vláken. Pavučina zalepila tvorova ústa a utlumila jeho smrtelné výkřiky. Otrokova agónie netrvala dlouho. Obří pavouci vysáli šťávy své oběti během chvíle. Za čas kratší než samotný popis události zůstala z kobolda jen hromádka hadrů, kostí a silné kůže. Na kněžčin pokyn se vojáci dali znovu na pochod a tichými elfími botami dokončili zkázu vysušeného koboldího těla.

Jeden z vojáků bezděčně šlápl na pavouka, který se zapomněl pozadu a skrytý mezi hadry vysával poslední kapičky. Nacucaný členovec s odporným čvachtnutím pukl a zalil svého vraha ichorem a tekutým koboldem. Bohužel pro vojáka se kněžka právě v té chvíli ohlížela přes rameno a stala se tak svědkyní toho, jak pavouk, posvátný tvor Lloth, ztratil v jediném okamžiku jak svůj oběd, tak život. Tvář drowí ženy se zkřivila hněvem.

„Svatokrádež!“ vykřikla hlasem vibrujícím silou a kouzly. Mávla prstem k hřešícímu vojákovi a požadovala: „Okamžitě vykonejte zákon Lloth!“

Aniž by přerušili krok, tasil po každé provinilcově straně jeden voják dlouhou dýku s ostrou čepelí. Udeřili současně a s nacvičenou účinností. Jedna čepel přilétla zprava a vykuchala nešťastného drowa; útok zleva mu prořízl hrdlo. Během jediného úderu srdce byla chmurná povinnost dokonána. Vojáci pochodovali dál a tělo bývalého druha nechali ležet v rozlévající se kaluži krve.

Průvod drowích vojáků způsobil jen krátké ticho. Jakmile byli pryč, bylo skončeno i představení a obyvatelé Narbondellynu obrátili pozornost zpět ke svým záležitostem. Nikdo z diváků se právě proběhlým popravám nevzepřel.

Většina dokonce ani neukázala sebemenší známku jakékoliv reakce. Výjimku tvořili jen ostatní koboldí otroci, kteří s pomocí košťat a věder uklízeli vzniklý nepořádek. Menzoberranzan byl pevností Lloth a její kněžky byly neomezenými vládkyněmi.

I přesto se ale procesí pyšné ženy drželo v uctivé vzdálenosti od černého sídla na konci ulice. Na rozdíl od domů známých obyvatelům na Povrchu byl tento vytesán přímo doprostřed stalaktitu, přírodní kamenné formace visící ze stropu jeskyně jako obří ebenový tesák. Nikdo se ho neodvážil dotknout, neboť do něj byla vyryta složitá síť symbolů, které se neustále náhodně přesouvaly a měnily. Jeden každý z nich mohl být magickým znakem připraveným vypustit zkázu na neopatrné nebo nešikovné.

Toto stalaktitové sídlo bylo soukromým útočištěm Gromfa Baenre, arcimága Menzoberranzanu a nejstaršího syna nezpochybnitelné (i když nekorunované) královny města. Gromf měl samozřejmě k dispozici vlastní pokoje v okázalém paláci rodu Baenre, ovšem kouzelník byl majitelem pokladů – a ambicí – které chtěl uchránit před zraky svých ženských příbuzných. Čas od času se tedy stáhl do Narbondellynu, aby si vychutnal svoji sbírku magických artefaktů, prostudoval četné svazky kouzelných knih a nebo se potěšil s nejnovější souložnicí.

Možná více než jeho zjevné bohatství nebo proslulé kouzelnické schopnosti svědčila o Gromfově postavení jeho možnost vybírat si partnerky. V matriarchálním městě měli muži jednoznačně podřízené postavení a většina z nich byla vydaná na milost ženským vrtochům. Dokonce i někdo tak mocný jako Gromf Baenre byl nucen vybírat si své souložnice nanejvýš diskrétně. Ta současná byla nejmladší dcerou menšího rodu. Mohla se chlubit nebývalou krásou, ale jen minimálním nadáním pro kněžskou magii. To jí v městské hierarchii dávalo jen velmi nízké postavení, čímž však v Gromfových očích vzrostla. Menzoberranzanský arcimág neměl Pavoučí královnu ani její kněžky v lásce.

Zde v Narbondellynu však mohl na takové záležitosti alespoň na čas zapomenout. Bezpečnost jeho sídla byla zajištěna ochrannými symboly venku a samota jeho soukromé studovny byla chráněna magickým štítem. Studovna byla rozlehlou místností s vysokou kupolí vytesanou přímo do černého kamene a byla osvětlena jedinou svíčkou umístěnou na stolku. Drowím citlivým očím připadal její měkký svit stejně oslňující jako obyvatelům Povrchu jasný den v pravé poledne. Právě zde kouzelník seděl a studoval zajímavou knihu kouzel, kterou získal z rychle chladnoucího těla bývalého soka.

Gromf byl starý, a to i podle elfského počítání let. Ve zrádném Menzoberranzanu se mu podařilo přežít sedm staletí, a to zejména díky tomu, že jeho kouzelnický talent byl doplněn neméně výjimečnou a zrádnou vychytralostí. Přežil, ale po sedmi staletích byl zahořklý a chladný. Jeho sklon ke zlu a krutostem byl legendární dokonce i mezi drowy. Nic z toho se však neodráželo v kouzelníkově vzhledu, neboť díky mocným kouzlům se stále zdál být mladý a vitální. Ebenovou kůži měl hladkou a bez poskvrnky, ruce s dlouhými prsty štíhlé a vláčné. Dlouhé bílé vlasy se leskly ve světle svíčky a jeho hypnotické oči – velké, mandlového tvaru a v nezvyklém odstínu jantaru – upřeně hleděly do knihy kouzel.

Do studia hluboce ponořený kouzelník víc cítil, než slyšel, slabé zapraskání, které znamenalo, že někdo právě prošel magickým štítem. Odpoutal oči od stránek knihy a upřel vražedný pohled směrem, ze kterého vyrušení přišlo.

Přesto ke svému znepokojení nikoho neviděl. Štít byl sice sotva víc než jen poplašným zaklínadlem, ale jen skutečně mocný kouzelník jím mohl projít a nepřijít o kouzlo neviditelnosti. Gromf se zamračil, až se obě jeho mohutná bílá obočí setkala uprostřed čela. Cítil blížící se bitvu a pomalu palec za palcem přesouval ruku k jedné ze smrtících hůlek za opaskem.

„Podívej se dolů,“ poradil mu melodický hlas, který zvonil rošťáctvím a dětským nadšením.

Gromf ho nevěřícně uposlechl. Tam stála drobná usmívající se dívka, ne víc než pět let stará, a jednoznačně nejkrásnější dítě, jaké kdy spatřil. Byla drobnou kopií své matky, kterou Gromf zanechal spící v blízké komnatě. Dívčin obličejík byl hranatý a její elfí rysy drobné a ostré. Hustá kštice jemných bílých vlásků se jí vlnila pod ramena a ostře kontrastovala s dětskou pokožkou barvy i struktury černého saténu. Nejvýraznější však byly její jantarové oči, stejné jako jeho vlastní, které si ho měřily beze strachu a se zřetelnou jiskrou inteligence. Právě ty oči zbavily Gromfa podráždění a místo něj vyvolaly zvědavost.

Tohle tedy musela být jeho dcera. Z nějakého neznámého důvodu rozezněla tahle myšlenka strunu v srdci samotářského a zlého starého drowa. Bezpochyby byl otcem mnoha dalších dětí, ale to ho ani trochu nezajímalo. V Menzoberranzanu se příslušnost k rodu posuzovala čistě podle linie matky. Tohle dítě ho však zaujalo. Vždyť se mu podařilo projít kouzelnou bariérou.

Arcimág odsunul knihu kouzel stranou. Zaklonil se v křesle a zaměřil pozornost na dívčinu nestydatou zvědavost. Nebyl zvyklý jednat s dětmi, ovšem i přesto ho jeho vlastní slova překvapila. „Takže, holčičko. Nepředpokládám, že bys uměla číst.“

To byla naprosto nesmyslná otázka. Dívka byla sotva odrostlým batoletem. Přesto o ní přemýšlela tak usilovně, až naježila obočí. „Nejsem si jistá,“ pronesla zamyšleně. „Víš, já to nikdy nezkoušela.“

Vyrazila k otevřené knize kouzel a zadívala se na její stránky. Příliš pozdě jí s kletbou na rtech Gromf zakryl dlaněmi oči. Dokonce i nejjednodušší kouzla se mohla stát smrtícími, protože kouzelné znaky útočily na netrénované oči zábleskem oslepujícího světla. Pokus o přečtení neznámého kouzla mohl vést ke strašlivé bolesti, slepotě, nebo dokonce šílenství.

Dívka se ale zdála být nezraněná. Vykroutila se z kouzelníkova sevřenía skočila ke vzdálenějšímu konci stolu. Tam se sehnula, aby z koše vylovila kus odhozeného pergamenu. Pak se znovu narovnala a vytáhla psací brk z Gromfovy nesmírně cenné lahve neblednoucího inkoustu ze šupin hlubinných draků. Nemotorně jej sevřela ve své drobné pěstičce a začala kreslit.

Gromf ji se zájmem sledoval. Dívčina tvář byla zkřivena pevným soustředěním, zatímco pečlivě čmárala jakési vlnící se linky. Po chvíli se s vítězným výrazem obrátila na kouzelníka.

Naklonil se blíž a nevěřícně zakmital očima z pergamenu do knihy a zpět. Dívce se podařilo nakreslit jeden z čarovných symbolů! Ano, byl sice dosti nepovedený, avšak dokázala tím, že ho nejen viděla, ale dokonce si ho během krátkého okamžiku i zapamatovala. To byl pozoruhodný úspěch pro jakéhokoliv elfa v jakémkoliv věku.

Gromf podlehl okamžitému rozmaru a rozhodl se dítě vyzkoušet. Natáhl ruku a vyvolal na dlani malou kouli zářící kouzelným modrým ohněm. Drobná dívka se zasmála a nadšeně zatleskala. Hodil jí hračku přes stůl, kde ji obratně zachytila.

„Hoď ji zpátky,“ řekl.

Dívka se znovu zasmála, zjevně nadšená tím, že si našla někoho na hraní. Pak s náhlou změnou nálady napřáhla k hodu a zaťala zuby, připravena dát všechnu sílu do jediného hodu.

Gromf tiše poručil magii, aby se rozptýlila. Modré světlo zablikalo.

V dalším okamžiku k němu ale koule skutečně přilétla, a to tak rychle, že ji téměř nestihl chytit. Tentokrát však zářila zlatě.

„To je barva mých očí,“ řekla dívka s úsměvem, který sliboval budoucí generaci drowích mužů nesčetná zlomená srdce.

Arcimág si toho všiml a dokázal to ocenit. Pak obrátil pozornost ke zlaté kouli ve své ruce. Takže tohle dítě již dokázalo vyvolat kouzelný oheň. To byl pro drowí elfy sice vrozený talent, avšak jen málokdy se projevil již v takhle raném věku. Co ještě by mohla dokázat, přemýšlel.

Gromf kouli znovu hodil, tentokrát vysokým obloukem ke klenutému stropu. Vzácně nadané dítě natáhlo ruce a vzneslo se za zářící hračkou s lehkostí, která vzala arcimágovi dech. Sebrala si kouli ze vzduchu, a zatímco se zvolna natáčela na bok, rozlehl se studovnou její vítězný smích. V tom okamžiku učinil Gromf jedno z mála impulzivních rozhodnutí svého dlouhého života.

„Jak se jmenuješ, dítě?“

„Liriel Vandree,“ odvětila okamžitě.

Gromf zavrtěl hlavou. „Již ne. Musíš zapomenout na rod Vandree, protože nadále nejsi jednou z nich.“

Obratně prsty jedné ruky načrtl ve vzduchu kouzelný vzorec. Na to se v pevné protější stěně sálu otevřela trhlina. Dovnitř se jako závan dýmu nahrnul kámen. Temný mrak se vlnil a kroutil, dokud se konečně neodtrhl od stěny.

Během okamžiku se pak zformoval do podoby golema elfí velikosti. Živoucí socha pak před svého pána poklekla a očekávala rozkazy.

„Matka tohoto dítěte opustí tento dům. Dohlédni na to a informuj její rodinu, že ji cestou na tržiště potkala nešťastná nehoda.“

Kamenný sluha se postavil, znovu se uklonil a vzápětí zmizel ve zdi stejně snadno jako přízrak procházející mlhou. Za pár okamžiků se z blízké komnaty ozval výkřik elfí ženy. Výkřik, který začal zděšením a končil přidušeným zabubláním.

Gromf se naklonil nad stůl a sfoukl svíčku, neboť temnota nejvíc odpovídala povaze drowů. Z místnosti okamžitě prchlo veškeré světlo a kouzelníkovy oči změnily barvu z jantarové na jasně rudou, jak změnil vnímání na infračervené spektrum. Pak upřel pevný pohled na dívku.

„Nyní jsi Liriel Baenre, má dcera a šlechtična Prvního rodu Menzoberranzanu,“ oznámil jí.

Arcimág studoval dívčiny reakce. Z tváří se jí vytratil karmínový svit tepla a drobnýma rukama s bledými klouby se musela pevně chytnout desky stolu, aby neupadla. Bylo zjevné, že přesně pochopila vše, k čemu zde dnes došlo. Její výraz však přesto zůstal klidný a ani hlas se jí při opakování nového jména nezachvěl.

Gromf uznale pokýval hlavou. Liriel přijala nový úděl – ostatně ani nemohla udělat nic jiného a zároveň doufat v přežití – ale v očích jí zářil plamen zloby, bezmocného zoufalství a nezkrotného ducha.

Tohle skutečně byla jeho dcera.