Drowova dcera

21. Poutník

Nisstyre kráčel jasným ranním světlem, tvář chráněnou a skrytou pod záhyby kápě. I přes snahu drowího kněze nebyl ještě dost silný, aby mohl sesílat mocná kouzla nutná pro okamžité přemístění. On i jeho bojovníci byli nuceni vyrazit pěšky. Pro drowy bylo nesmírně riskantní pohybovat se krajem za dne a Nisstyreho družina – zejména pak Gorlist – začínala být čím dál neklidnější.

Když konečně dorazili k prvnímu z jeskyněmi provrtaných kopců, vrhalo pozdně odpolední slunce dlouhé stíny přes kamenitou zem. Kouzelník, jehož oči byly nejvíc uvyklé krutému dennímu svitu, byl první, kdo si všiml čtyř v dálce ležících nehybných postav. Nisstyre tiše, ale zuřivě zaklel, když v nich poznal drowy, které poslal pátrat po Liriel Baenre.

Přispěchal k nim. Ulevilo se mu, když zjistil, že stále dýchají. Ještě lepší bylo, že jednomu z nich trčela z ramene šipka. Nisstyre se sehnul, vytáhl ji a přičichl k ní. Charakteristický pach drowího uspávacího jedu – lektvaru založeného na magii Temných říší – byl na zbrani stále patrný.

„Ona to opravdu dokázala!“ zamumlal si pro sebe kouzelník.

Nisstyreho to zjištění tak potěšilo, že lovce probral mnohem jemnějšími kopanci, než by uplatnil za jiných okolností. Použitý jed účinkoval nanejvýš pár hodin a tudíž bylo pravděpodobné, že se Liriel nedostala daleko. Ovšem to jenom za předpokladu, že cestovala pěšky. Nisstyre se modlil, aby se nepřemístila magickou branou. Sice byly způsoby, jak vystopovat kouzelníka i po stříbrných cestách magie, ovšem ty byly mimo jeho schopnosti.

Z chmurných úvah ho vytrhl až vítězný výkřik. Gorlist ho zavolal k sobě a ukázal na malý, slabý otisk elfí boty.

Nisstyre přišel, ale rukama zuřivě gestikuloval v tiché řeči drowů, aby bojovníkovi připomněl, jak je důležité být nenápadný. Gorlist souhlasně přikyvoval, avšak plísnění přestál s trpělivostí napjatého luku.

Nisstyremu došla marnost jeho snahy, a proto dychtivého drowa vyslal mávnutím ruky na lov. Zároveň se ale stále držel v jeho těsné blízkosti. Když si uvědomoval Lirielinu skutečnou cenu, nemohl si Nisstyre dovolit ztratit ji kvůli Gorlistově pomstychtivosti.

Je zvláštní, přemítal Nisstyre, že Gorlist svůj hněv zaměřil na tu dívku, a ne na lidského válečníka, který ho tak vážně zranil. Během chůze se mu myšlenky točily kolem podivného člověka a jeho amuletu, který nyní vlastnila Liriel.

Také musel zvážit možnost spojení mezi těmito dvěma zoufalými bytostmi. Zajisté se již setkaly, neboť kdo jiný by si zasloužil takové náročné divadlo, které ho Liriel nechala sehrát v Temných říších? Toho člověka znala a bála se ho; to bylo jisté. Jak se však setkali a k čemu by mohlo dojít, kdyby se jejich cesty znovu střetly? Bylo nemyslitelné, že by pyšná příslušnice rodu Baenre spojila síly s lidským mužem, a to bylo dobře. Kouzelníkovi se ani trochu nelíbila představa Lirieliny magie temných elfů ve spojení s mužovým neuvěřitelným bojovým šílenstvím. Vhaeraunových následovníků bylo příliš málo, než aby je mohl riskovat v takhle nerovné bitvě!

Celý den se Liriel s Fjodorem střídali na hlídce a při odpočinku. Drowí elfka věřila kouzelnému kruhu, že od nich odvrátí zvědavé oči, ovšem ochranu proti fyzickému útoku neposkytoval. Oba cestovatelé zůstávali bdělí, a to nejenom vůči vnějšímu nebezpečí, ale i vůči sobě navzájem.

Protože nemohli spát, mluvili spolu. Fjodor vyprávěl jeden příběh za druhým. Některé byly hrdinské, jiné komické, avšak všechny skrývaly významy, které Liriel zajímaly. Neméně fascinující bylo Fjodorovo neustálé srovnávání mezi „těmi, kteří spřádají myšlenky, a těmi, kteří spřádají sny“. Drowové – s výjimkou stále se zmenšující hrstky těch, kteří odpočívali formou elfského transu – nesnili ani během spánku, ani v bdělém stavu. Přemýšleli, kuli pikle a pak spali. Liriel sama do transu neupadala, přesto přemýšlela, jestli by se její pátrání po runové magii nedalo označit za jistý druh snu. Jestli ano, tak potom by i ona byla v srdci tkalcem snů. Něco takového bylo pro menzoberranzanského drowa naprosto cizí, ale přesto se zdálo, že k ní se to jaksi hodí a zaplňuje to vnitřní prázdnotu, již nikdy dřív nedokázala pojmenovat.

To samé dokázal i smích, o který se během dne mnohokrát podělili. Chvílemi vážný a pak zase hravý Fjodor vnímal svět s pokřiveným černým humorem, který nebyl příliš vzdálený jejímu vlastnímu. Jeho hluboký basový smích se často připojoval k jejímu. Tak se drowové nechovali. Jejich humor byl založený na soutěživosti a smíchu na úkor druhých. Docela si začínala užívat i Fjodorovy drobné posměšky, které v sobě neměly nic ze zlovolných úmyslů obvyklých u ní doma.

Fjodor jí vyprávěl o své zemi a o zemích, jimiž prošel, a o bitvách, které viděl. Ačkoliv v jeho slovech poznala lásku k cestování a k dobrodružství rovnající se té její, překvapilo Liriel, že k umění boje jako takovému netíhne.

„Jestli se nezajímáš o šerm, jak je potom možné, že bojuješ tak dobře?“ chtěla vědět.

Mladý muž pokrčil rameny. „Rašemen je malá země obklopená mocnými nepřáteli. Každý Rašemenec se od raného věku učí bojovat.“

„Stejně tak drowové. V tobě je však mnohem víc než to,“ prohlásila Liriel klidně. „V Menzoberranzanu jsem viděla několik lidí. Někteří bojují lépe než jiní, ale všichni snadno umírají. Ty se ovšem držíš života s mnohem větší odolností, než by se zdálo přirozené.“

Fjodor dlouho tiše seděl a měřil si ji vytrvalým, klidným pohledem. Liriel si na okamžik vzpomněla na kouzlo Llothiných kněžek umožňující čtení mysli a říkala si, jestli ji člověk nezkoumá podobným způsobem. Nezdálo se sice pravděpodobné, že by obyčejný lidský muž, a navíc prostě oděný poddaný, mohl ovládat taková kouzla, ale Liriel se již stihla naučit nesoudit příliš rychle. Když mladý bojovník konečně přikývl a rozhovořil se o sobě blízkých věcech, měla podivný pocit, že právě prošla druhem zkoušky.

Temná elfka napjatě naslouchala Fjodorovu vyprávění o rašemenských berserkrech a podivné chorobě, která ho odlišuje od zbytku bratrstva bránícího zemi. Poslali ho pryč, protože již nedokázal ovládat bojové šílenství a stal se tím pádem nebezpečným všem okolo.

„To je naprostý nesmysl!“ přerušila ho Liriel rozhořčeně. „Po tom, co jsem tě viděla v boji, mě nenapadá jiný válečník, kterého bych měla po svém boku raději!“

Mladý muž jí věnoval prchavý poloúsměv. „To je pro mě čest, má malá vráno. Pomysli však na nebezpečí. Musím bojovat, dokud proti mně někdo stojí. A to nebývá vždy ta nejlepší strategie pro mě nebo mé spojence. Čeho se ale bojím nejvíc, je,“ řekl tiše, „čím bych se mohl stát, než boj skončí. Sama jsi viděla, co jsem udělal medvědovi. Na svou duši přísahám, že kdybych měl možnost svobodně se rozhodnout, nikdy bych nic takového neudělal. A jestli už teď nedokážu své činy ovládat, jak dlouho bude trvat, než nerozpoznám přátele od nepřátel?“

Liriel přikývla. „To chápu.“

„Potom také pochopíš účel mé dajemmy. Čarodějnice, které vládnou mé zemi, mě vyslaly najít prastarý amulet, který může pojmout tuhle nebezpečnou sílu, takže ji znovu budu moct ovládat vůlí.“

O ano, tomu rozuměla velmi dobře. Lirielino srdce náhle pokleslo pod vahou ukradeného amuletu. „Neříkej. Amulet, který dokáže uchovat magii,“ zopakovala otupěle.

„Přesně tak tomu je. Jak ale funguje, netuším.“

Možná že on ne, ona to ale věděla. Liriel se nedokázala radovat z toho, že o moci amuletu ví víc než Fjodor a možná i samotné rašemenské Čarodějnice. Teď byl její, vykoupený vysokou cenou, a tak to také musí zůstat. Ale přesto…

„Co se stane, jestli ho nikdy nezískáš zpátky?“ zajímala se.

Pokrčil rameny a prohrábl uhlíky v ohni. „Znamená můj život a jakoukoliv pomoc, kterou by mohl můj meč poskytnout při obraně země.“

Liriel se prudce postavila. Zamířila k ústí jeskyně a Fjodorovi, který ji chtěl následovat, pokynula, aby zůstal na místě. Po tom všem, co se mezi nimi stalo, potřebovala chvíli o samotě, aby si věci srovnala v hlavě.

Den se pomalu chýlil ke konci, ale venku před jeskyní vše zalévalo jasně zlaté světlo. Temná elfka zírala tak dlouho, jak to šlo, a pokoušela se zvyknout si na jas světa na Povrchu. Ještě bude trvat mnoho dní, než jím bude moct kráčet bez velkého nepohodlí i za dne. Právě teď ji však trápila otázka, zda jím bude kráčet sama.

Svůj vlastní úkol nemohla jen tak zavrhnout, neboť by ji to mohlo stát život. S vědomím toho, jakou touhu po moci ve svých lidech vyvolala, Liriel pochybovala, že by se do Temných říší mohla někdy vrátit, a to ať s amuletem, nebo bez něj. Ani na Povrchu by bez drowí magie nedokázala přežít dlouho. Byla kouzelnicí, a ne válečnicí, a i když její mistrovství se zbraní bylo pozoruhodné, v nepřátelském světě nemohlo stačit. Ne, amuletu se nemohla vzdát.

A proč by také měla? Fjodor z Rašemenu byl člověk, muž a poddaný, a tudíž podle všech Liriel známých měřítek nebyl hoden pozornosti. Proč potom ten nevítaný zájem o jeho osud? Tahle otázka mladou temnou elfku mátla a rozčilovala.

Ze všeho nejvíc ji ale trápilo, že jedna osoba nemohla povstat, aniž by druhou srazila k zemi. Vždycky to tak bylo a za celý život ji nenapadlo to jakkoliv zpochybňovat. Teď se kruté skutečnosti vzepřela, zkoumala křivolaké uličky své drowí mysli a pátrala po jiném řešení.

A přesto, když se Liriel vrátila do uklidňující temnoty společného tábora, učinila to s amuletem schovaným až na samém dně cestovního vaku.

Za soumraku se Liriel s Fjodorem vykradli z úkrytu a po vlastních stopách se vrátili ke zničené jeskyni. Jak se blížili k bojišti, zvedl se k nebi oblak nespokojeně krákajících vran, vyrušených od hostiny.

Fjodorovy rysy nabraly při prohlídce den starého masakru zachmuřený výraz. Liriel předpokládala, že Rašemenci není připomínka nedávného záchvatu bojového šílenství příjemná, ale přesto bez váhání zamířila přes kameny posetou zem k tělům padlých nepřátel. Potřebovala znát odpovědi na jisté otázky.

Zabitého quagota si nevšímala, místo toho si klekla k pozůstatkům temného nágy. Jeho šupiny byly matné a zaprášené, přesto stále představovaly úctyhodnou zbroj. Svým nejsilnějším nožem Liriel řezala a páčila tak dlouho, dokud neodloupla šupiny z určitého místa. Pak řízla hluboko do masa a z rány vytáhla vak, který vypadal víc jako cestovní pytel než něco, co se dá najít v nedávno ještě živém tvorovi.

Fjodor se zvědavě přiblížil, zatímco Liriel roztáhla jeden ze vstupních otvorů a vysypala ven jeho obsah. Muž se děsil návratu na tohle místo, ale zároveň chápal dívčinu potřebu vědět, kdo ji vlastně pronásleduje. Popravdě si i on sám přál dozvědět se víc o drowím kouzelníkovi jménem Nisstyre, a hlavně to, co po Liriel chtěl. Proto se pozorně díval, jak sbírá několik podivných předmětů: dlouhou dýku se širokou čepelí, slušnou sbírku nožů, několik lahviček lektvarů a jedů, pevně srolovanou mapu, váček plný platinových mincí, další nacpaný k prasknutí drahokamy, několik svitků kouzel a malou knihu. Liriel si z toho všeho nejdřív všimla knihy, sebrala ji ze země a rychle ji prolistovala. Zničehonic jí poklesla ramena.

„Co to je?“ zeptal se Fjodor opatrně.

„Kniha kouzel, opis jedné, kterou s sebou nesu. Je to dílo arcimága Gromfa Baenre, mého otce.“

Hlas drowí elfky byl chladný a vyrovnaný, ovšem Fjodor si v něm všiml slabého náznaku zoufalství. „Možná mu ji někdo ukradl,“ nabídl jinou možnost.

Liriel zavrtěla hlavou. „Gromf je pravděpodobně nejmocnější kouzelník v celém drowím městě. Magie temného nágy ve srovnání s ním bledne. Ne, tohle stvoření mohlo knihu získat jedině s Gromfovým vědomím a svolením.“

„Je to tvůj otec, chce tě zpátky,“ hádal Fjodor.

„Chce mě zabít! Co si myslíš, že tenhle nága a dva quagoti byli? Diplomatická družina?“

Fjodora tváří v tvář takové zradě nenapadlo jediné slovo útěchy, a tak jen tiše stál, zatímco za všech okolností praktická elfka sbírala nágovy poklady. Dýku si vzala místo meče, o který přišla v jeskyni, a nože si zastrkala do různých pouzder, chytře skrytých všude možně na těle. Zjevně jí nevadilo, že Fjodor ví, kde a čím je ozbrojená.

Mladý muž v tom neviděl jen příznak duševního rozrušení, ale také známku důvěry. Ohromilo ho, že dívka, která tak strašlivou zradu přijala se stoickým klidem, svou důvěru věnovala právě jemu. Fjodor si začal vážit Lirieliny silné chuti do života, avšak teprve teď zahlédl jejího skutečného nezlomného ducha. Jak musel vypadat její život mezi drowy, si nedokázal představit. Měl podezření, že to, čím se mohla stát, by stvořilo příběhy, jež by si pak vyprávěly děti jeho dětí.

Liriel všechno sbalila a knihu si nechala nakonec. Zvedla ji, zaváhala a pak ji podala Fjodorovi. „Tohle je příliš cenné, než abychom to tu nechali ležet, ale já ji nedokážu nést.“

V hlase jí nezněla sebemenší stopa slabosti, jen chladná věcnost. Rašemenec to ocenil a obdivoval ji pro to. Vzal si od ní knihu a umístil ji na samé dno cestovního vaku. Poté elfce podal ruku.

Liriel zaváhala, pak se svými štíhlými prsty dotkla jeho a nechala si pomoct na nohy. Ani pak se okamžitě neodtáhla. Bok po boku odešli do sbírající se tmy.

Minula hodina a pak další, než Fjodor přerušil ticho, které mezi nimi vládlo. „Kam jsi měla namířeno, než se Nisstyre vydal po tvé stopě?“

Na Ruathym, pomyslela si Liriel, ale zatím ještě nebyla připravená podělit se o cíl své cesty. Místo toho jmenovala Hlubinu a on zamyšleně přikývl.

„To je dlouhá cesta, a jestli si chceme před tvými pronásledovateli udržet náskok, musíme cestovat přes den. Budeme potřebovat zásoby a koně. Kousek odtud je vesnice Trolí Most, kde mohu opatřit oboje.“

Drowí dívka se na něj zmateně zadívala. „Ale co tvoje vlastní pátrání? Myslela jsem, že se chceš střetnout s Nisstyreho zloději!“

„A také se střetnu. Nejdřív se postarám, abys dorazila bezpečně do cíle, dokud jsem toho ještě schopen. Jsou v Hlubině lidé, kterým můžeš věřit?“

„Myslím, že ano, ale tvůj…“

Fjodor ji umlčel prstem přitisknutým na její rty. „O mě se nestarej; i můj úkol dojde naplnění. Ať půjdeš kamkoliv, Nisstyre půjde za tebou. Nebo ne?“

„Ano, ale…“

„Už dost!“ rozmáchl rukama v předstírané zlosti. „Neshodli jsme se, že budeme spolupracovat?“

Liriel přikývla. Když o tom Fjodor mluvil, znělo to opravdu jednoduše. V hlavě jí vířily všechny možnosti, které taková dohoda nabízela. Pokud dvě osoby mohly skutečně spojit schopnosti a síly, o kolik víc toho mohly dosáhnout než jednotlivec! Možná že tohle je správná cesta…

A přesto se jí cestou k vesnici začaly vracet vzpomínky na život v Menzoberranzanu. I přes lehkomyslný přístup ke kněžskému životu měla zákony Lloth ukotvené hluboko v hlavě i v srdci. Viděla oběti, které Lloth požadovala, i krutě vynucenou izolaci očekávanou od všech, kdo Paní chaosu sloužili. Moc drowích žen nepřicházela zadarmo a jen Llothiny kněžky dokázaly v plné míře pojmout míru krutosti své bohyně.

Liriel si nemohla pomoct a musela přemýšlet, jakou cenu bude muset zaplatit za to, že pomýšlí na spojení svých sil s lidským mužem. A ještě hůř, že si myslí, že její sen by mohl uvolnit místo jinému. A nejvíc rouhačské bylo, že si vůbec kdy dovolila snít.

Ne, to, co Fjodor navrhoval, nakonec nebylo vůbec snadné.