Drowova dcera

22. Pavoučí polibek

Drowí elfka a rašemenský muž kráčeli nocí a s prvními ranními paprsky spatřili pole označující přítomnost blízké vesnice. Zastavili se na kopci, ze kterého byl výhled na zelené a sladce vonící místo, kterému Fjodor říkal louka. Za loukou a několika vršky spatřila Liriel záblesk modré a bílé, který nemohl být ničím jiným než řekou Dessarin. Temná elfka přejela krajinu ostrým zrakem a našla místo, které vyhovovalo jejím záměrům: malou zakrytou mýtinu na stromy porostlém kopci, shlížejícím na řeku.

„Musíš zůstat tady,“ varoval ji Fjodor. „Obyvatelé Trolího Mostu si z rukou drowích nájezdníků hodně vytrpěli, a tak by je tvoje přítomnost nepotěšila.“

Liriel to přijala bez námitek. „To mi vyhovuje, stejně už neujdu ani krok.“ Svá slova nakonec zdůraznila širokým zívnutím. Po Fjodorově naléhání se protáhla závojem popínavých rostlin, které dusily malý tis. Stín ji uchrání před sluncem, piwafwi poskytne neviditelnost. Tady bude moct odpočívat v bezpečí.

Když byl Fjodor přesvědčený, že je všechno v pořádku, odspěchal dolů z kopce k Trolímu Mostu. Čas novu již minul, a proto doufal, že strach vesničanů z nájezdu temných elfů odešel s ním. Přesto se cítil provinile, že se vrací s drowími lovci těsně za sebou. Sužovaní vesničané měli i bez něj dost starostí a Fjodor jim nechtěl přinášet další.

Stejně jako předtím, i dnes zaslechl zvuky dřív, než spatřil palisádu. Vrzání kol povozů, směs hlasů davu lidí a občasné tóny flétny nebo jakéhosi strunného nástroje plnily vzduch. Fjodor přidal do kroku. Konečně přijeli kupci a s nimi jarní slavnost.

Nejprve měla Liriel nejčistší úmysly. Jistě, vybrala si místo k útěku a připravila bránu, která mohla odnést jednoho nebo dva lidi, ale to byla jen zdravá opatrnost a nic víc. Skutečně měla v úmyslu zůstat v úkrytu a dohnat zameškaný spánek. Když se poprvé projevila její vrozená zvědavost, zopakovala si Fjodorovo varování o nenávisti lidí k drowům a potlačila touhu vidět lidské tržiště na vlastní oči. To jí vydrželo dobrou půl hodinu.

Liriel si vzala piwafwi a přehodila ho přes sebe. Zázračný třpytivý plášť měl neurčitou černou podšívku, a tak byl skvělý, když chtěl člověk zapadnout do davu. Obrátila ho tedy naruby a na ochranu proti slunci si stáhla kápi hluboko do čela. Pak prohrabala cestovní vak, ze kterého nakonec vytáhla pár rukavic, kterými chtěla zakrýt temnou kůži na rukou a skrýt typicky elfsky štíhlé prsty. Nakonec snesla menší kouzlo, které její tváři propůjčilo lidský vzhled. Výtáhla drobné zrcátko z leštěného bronzu a prohlédla si novou podobu. Zašklebila se a vybuchla smíchy.

Při tom zvuku vylétlo k nebi vyplašené hejno hnědých ptáčků hnízdící v blízkých křovinách. Liriel pozorovala, jak mizí v dálce, a pak vyšla z úkrytu a zamířila dolů z kopce k místu, kterému Fjodor říkal Trolí Most.

Trolí Most ničím nepřipomínal ponurou pevnost z období Fjodorovy první návštěvy. Kupecká karavana nepřinesla jen zboží a příležitost k obchodu, ale také novinky ze vzdálených zemí a povznesenou náladu, která – ačkoliv se ani zdaleka neblížila nadšenému veselí rašemenských oslav – unaveného mladého válečníka uklidnila a potěšila.

Fjodor si všiml, že s karavanou přišli i tradiční průvodci: ozbrojení strážní hledající místo k napití a trochu společnosti, umělci věnující se širokému okruhu činnosti od drátenictví po vykládání budoucnosti, cestující bardi všech druhů, počínaje sběrači klepů a konče žongléry a hudebníky. Také vesničané vyšli v plné síle do ulic. Odění do nejlepších šatů a vystavující plody své zimní práce.

Fjodor se snažil vyřídit všechny pochůzky co nejrychleji. Nepoužíval platinové mince, které Liriel získala z těla nágy, ty by na vesnickém trhu přilákaly nechtěnou pozornost. Jeho vlastní stříbro se k chystaným nákupům hodilo mnohem lépe. Nejdřív koupil dva koně: grošovanou klisnu a hnědého valacha; obě rychlá a vytrvalá zvířata. Chlapci pomáhajícímu ve stájích vtiskl do ruky hrst měďáků a požádal ho, aby koně vyvedl z vesnice a uvázal je na východním cípu louky. Chlapec byl příliš nadšený nenadálým bohatstvím, tudíž ho ani nenapadlo klást ohledně nezvyklého požadavku nějaké otázky. Skutečně, ani Fjodor sám nevěděl, proč to udělal. I přes bezstarostné veselí vládnoucí tomuto dni se cítil podivně nesvůj. Rychle nakoupil několik dalších věcí: podomácku tkané šaty místo svých spravovaných, dámský plášť s kápí na ochranu Lirielina citlivého zraku před sluncem, sušené cestovní příděly, drát na nastražování pastí, kus vydělané jelení kůže na záplatování bot a šatů a další rozličné věci nutné na dlouhou cestu. Fjodorovy potřeby byly skromné a byl zvyklý šetřit, přesto však neodolal ještě jednomu nákupu. Šlo o přívěsek, poslední zbývající výrobek trpasličího šperkaře. Fjodor okamžitě poznal, proč drahokam nebyl prodaný, ale právě kaz z něj dělal dokonalý dar pro Liriel. S požadovanou sumou se tak s radostí rozloučil.

Přestože se již chtěl vrátit k úkrytu, kde drowí elfku zanechal, Fjodor si od rána neodpočinul ani se nenajedl a před ním byla stejně dlouhá cesta jako ta sem. Rozhodl se proto zaskočit do vesnického hostince na něco k zakousnutí a k zapití. Hostinská Saida ho poznala a zavolala na jednu z obsluhujících dívek, aby mu našla místo v horním patře. Protlačil se přeplněnou nálevnou a vystoupal po schodech. Jedna z ložnic byla vybavená stoly a Fjodor si našel prázdné místo u okna. Pod ním byla střecha kuchyně a za ní tržiště. Zatímco se cpal chlebem a sýrem, mohl pozorovat radostný ruch pod sebou.

Náhle, s rukou na půli cesty k ústům, ztuhnul. Odstrčil jídlo stranou a naklonil se blíž k oknu.

Poblíž středu návsi spatřil drobnou, štíhlou postavu zahalenou v tmavém plášti. Jednoznačně ženská postava mohla patřit někomu starému i mladému, tmavému i světlému. Kvůli šatům nijak nevyčnívala, neboť hodně návštěvníků mělo podobné oblečení – toho dne vál vítr přímo od řeky a vzduch byl chladný a lezavý. Přesto přitahovala zvědavé pohledy. Kráčela až příliš lehce a pohybovala se hladce a elegantně.

Žena se na chvíli zastavila u jednoho ze stánků a rukou v rukavici zkoumala vystavené zboží. Vtom k ní přistoupil okolo procházející žoldnéř a chytil ji za zápěstí natažené ruky. Naklonil se blíž a pronesl něco, co Fjodor nemohl slyšet. Slova však doprovázel výmluvným trhnutím hlavou směrem k hostinci.

Žena Fjodorovi dobře známým nadřazeným způsobem zdvihla kápí zastíněnou hlavu. Vyskočil na nohy a prodral se kolem korbely obtěžkané dívky. Ta vydala nelibé vypísknutí, které se rychle změnilo ve skutečný křik, to když Fjodor vykopl jedno z oken.

Pod ním byla střecha přízemní kuchyně; strmě skloněná a končící kousek od země. Protáhl se rozbitým oknem a nohama napřed dopadl na střechu z hrubých břidlicových tašek.

Cestou dolů ještě zahlédl, jak se žoldnéř zamračil a přitáhl si dívku k sobě. Kápě jí sklouzla z hlavy a na slunci se zaleskly bílé vlasy rámující tvář černější než bezměsíčná noc.

V tom okamžiku Fjodor dopadl na zem a srazil při tom dva statné kupce. Odvalil se z nich stranou a znovu vyskočil na nohy, tentokrát již s mečem v ruce. Nevšímal si křiku a pěstí hrozících kupců a začal se prodírat davem k místu, kde stála odmaskovaná Liriel.

Postupoval pomalu, protože zpráva se davem rozšířila naopak rychle a s ní i panika, která svojí silou zdaleka neodpovídala drobné drowí postavě v jejím středu. Mnoho lidí se před obávaným temným elfem obrátilo na útěk a sráželo a pošlapávalo při tom pomalejší nebo méně vystrašené jedince. Tlak a směr pohybu vyděšených vesničanů držel Fjodora dlouhou dobu na místě.

Pak došlo k další, mnohem ošklivější změně nálady. Oblast kolem drowí dívky se vyprázdnila a vesničané zjistili, že je sama. Celoživotní nenávist a generace donedávna zapomenutých křivd byly namířeny proti temné elfce.

Stejně jako psi kroužící kolem uvězněné sněžné kočky se začali znovu opatrně přibližovat. V odpoledním slunci se zaleskly nože.

Fjodor odstrčil z cesty párek vyděšeně civících minstrelů a vrhl se kupředu právě ve chvíli, kdy Liriel shodila rukavice a začala provádět gesta sesílaného kouzla. Někteří z útočníků si toho rovněž všimli, správně zařadili povahu pohybů rukou a couvli. Fjodorovi se tak na okamžik otevřela cesta až k Liriel. Její oči našly jeho, všimly si taseného meče a zaváhaly. Pak jednou štíhlou rukou mávla vzduchem a rozptýlila magii, kterou dosud shromažďovala. Zavřela oči a přitiskla si obě ruce na spánky, jako kdyby chtěla dotírající dav vytěsnit z hlavy.

Okamžitě ji obklopila koule neproniknutelné temnoty, která dvaceti stopami v průměru zahalila větší část návsi. Dav od nepřirozeného úkazu spěšně couval a mnozí se žehnali proti drowímu zlu.

„Co je pro jednoho noční můra, je pro druhého příležitost! Tak hrr na ni!“ zakřičel známý hlas. Muž s tmavou bradkou se protlačil až na vnitřní okraj davu, zamířil na střed koule a vypustil šíp do místa, kde Liriel stála. Fjodor okamžitě poznal lovce odměn a rozběhl se k němu.

Z opačného konce koule se ozvalo mužské zasténání bolesti a ženský výkřik. „Zabila ho! Střelila mojeho Tyrona!“

Ještě než stihl založit druhý šíp, chytil Fjodor lovce odměn za ruku. „Ty zatracený idiote!“ zahřímal. „Tvůj šíp proletěl tmou do davu za ní.“

Muž sklonil luk. Pohlédl na Fjodorův tasený meč a zamyšleně se podrbal ve vousech. „Zase ty, co? Navrhni něco lepšího a jedno z uší té děvky bude tvoje.“

Neúprosná a tentokrát čistě jeho vlastní zuřivost zaplavila mladého válečníka. Napřáhl se a plochou stranou čepele praštil lovce odměn těsně nad opasek. Z lovce sípavě unikl vzduch a muž se složil k zemi. Fjodor se přemístil mezi půlnočně černou kouli a dav. Meč držel výhružně před sebou.

„Liriel!“ zakřičel, aniž spustil oči ze zachmuřených vesničanů. „Jsi zraněná? Jsi vůbec tam?“

„A kde bych měla být?“ odsekla. Zdálo se, že její hlas přichází seshora, těsně zpod horního okraje temnoty. „Co kdybys šel za mnou?“

S posledním varovným pohledem k vesničanům vstoupil Fjodor do koule drowí magie.

Když se Fjodor vrátil s koňmi, barvily již paprsky zapadajícího slunce hladinu řeky Dessarin. Liriel zvířata, tak rozdílná od jízdních tvorů Temných říší, fascinovala, ovšem dnes večer ji zaměstnávaly jiné úvahy. Fjodor byl od doby, kdy prošli únikovým portálem na mýtinu, podivně zamlklý. Liriel předpokládala, že se na ni zlobí, že se vplížila do vesnice. Kdyby si vyměnili role, ona by na jeho místě doslova zuřila. Ještě nikdy dřív nepřiznala vlastní chybu a teď zjišťovala, že to není nijak snadné. Počkala, dokud se nenajedli a při střídavých hlídkách se trochu neprospali, a pak to zkusila.

„Dnes jsem nás oba ohrozila.“

„Oba jsi nás zachránila,“ opravil ji Fjodor. „Se svými kouzly jsi mohla utéct, jakmile tě objevili. Když jsi mě viděla, zastavila jsi se.“

Liriel otevřela ústa, ale zjistila, že vlastně nemá co říct, a zase je zavřela. Když se podívala zpátky, přišlo jí její vlastní chování poněkud podivné. „A co jiného jsem mohla dělat? Jak tě znám, mohl jsi mezi těmi lidmi zase začít masakr!“

„Byl bych příchod zuřivosti uvítal,“ řekl hořce, „ale ta nepřichází z mé vůle.“

„Zkusil jsi to?“ zeptala se dívka, kterou informace vyvedla z míry. Záchrana sebe sama byla prvním pravidlem drowí společnost a to, o co se pokoušel, by téměř jistě znamenalo jeho smrt.

Fjodor pokrčil rameny. Dlouho tiše seděli, naslouchali začínajícímu žabímu koncertu a sledovali měsíc stoupající nad kopce.

Po nějaké době si od opasku odepnul malý sametový váček a podal ho dívce. „Tohle je taková hloupost, kterou jsem našel na tržišti.“

Liriel zvědavě uvolnila šňůrky a obrátila váček vzhůru nohama. Do dlaně jí vyklouzl tenký zlatý řetízek a na něm velký šperk stejně sytě zlaté barvy jako její oči. Byla to nádherná práce, neboť i když byl řetízek starý, šlo nepochybně o dílo elfů a kámen vypadal jako vybroušený a vyleštěný trpasličím řemeslníkem. Přímo uprostřed kamene byl malý, dokonale zachovaný černý pavouček. Liriel zadržela dech. Žluté kameny byly v Menzoberranzanu vzácné a takovou ozdobu by jí mohla závidět každá Matrona!

„Jak se taková iluze dělá?“ zajímala se a otáčela kámen ze strany na stranu.

„To není iluze,“ odpověděl Fjodor. „Ten kámen je jantar. V mé zemi je celkem hojný – krásný, ale nijak drahý.“

„A ten pavouk?“

„Ten je skutečný, zachycený v kameni přírodním neštěstím. Jantar byl kdysi mízou – krví stromů. Nebo to alespoň říkají ti, kteří spřádají myšlenky,“ dodal tiše.

Rozpoznala stoupající tón v jeho hlase a sama dokončila větu: „A ti, co spřádají sny?“

Fjodor byl dlouhou chvíli zticha. „V mé zemi se vypráví příběh o jistém válečníkovi. Když ho opustilo bojové šílenství, toulal se zmatený a zraněný krajem, až zabloudil hluboko do lesa; hlouběji, než by jakýkoliv člověk měl. Za čas dorazil na kouzly obestřené místo a usadil se k odpočinku ve stínu mocného stromu. Pak v dálce spatřil pannu z hvězdného třpytu a stínů. Byla krásnější než jakákoliv, kterou kdy viděl nebo o níž snil. V mé zemi se říká, že muž zemře, když život překoná jeho sny. A tak válečník odešel ze života s vidinou krásné panny před sebou a nevidomý strom uronil zlaté slzy. Jestli zármutkem, nebo závistí, to nikdo neví.“

Poprvé za svůj krátký život nedokázala Liriel najít slova. Události dnešního dne, pečlivě zvolený dar a půvabně podaná poklona skrývající se ve Fjodorově příběhu se jí hluboce dotkly, a zároveň ji zmátly. Na okamžik si celým srdcem přála, aby byla zpět v Menzoberranzanu. Její domovské město bylo se vším chaosem a neustálým bojem mnohem snadněji pochopitelné. Tam znala pravidla a dokázala podle nich hrát. Tady ale netušila, co si počít se všemi rozpornými emocemi, vyvolanými zvláštním světem.

Ale Liriel nepatřila k těm, co žijí v minulosti. Odmítla nepříjemné nové pocity a uchýlila se k něčemu, čemu rozuměla.

Drowí dívka svižně vyskočila na nohy. Zbroj, zbraně i šaty skončily na zemi a brzy stála před společníkem oděná jen v měsíčním světle.

Fjodorův pohled potemněl. Konečně známá emoce! pomyslela si Liriel s úlevou. Touha plála stejně temným plamenem u mužů drowích i lidských. Přesto se mladý muž nepohnul. Sice neodvrátil zrak, ale zjevně si nebyl jistý, jestli má její nabídku přijmout, nebo ne.

Liriel na okamžik málem zachvátila panika. Chtíč bylo známé a uklidňující území, jeden z mála citových projevů, který si drowové směli dovolit. Jestli ne tohle, tak co potom? Jinou cestu zkrátka neznala.

Pak Fjodor natáhl ruku a ona k němu s výrazem smíšeného triumfu a úlevy přistoupila.

Měsíc vystoupal vysoko na oblohu a zaléval jejich tábor slabým světlem, avšak oni si ubíhajícího času nevšímali. Člověk se ve složitých hrách drowů nevyznal a Liriel zjistila, že jí to nijak nechybí. Tohle bylo něco docela jiného, radostného a současně hluboce znepokojivého. Byla mezi nimi upřímnost a blízkost stejně nemilosrdná jako sluneční svit. Spalovala její duši, stejně jako ji svítání bodalo do očí. Skoro to nedokázala snést, ale zároveň nemohla přestat.

Liriel se snažila vzpamatovat a získat alespoň zlomek kontroly nad situací. Přetočili se a tentokrát ona skončila nad ním a převzala vládu nad důvěrným tancem. Dokonce i tehdy ji jeho modré oči svíraly v objetí, které bylo nepříjemně blízké. Zavřela oči, aby se uchýlila do skrytu tmy.

Fjodor to viděl a ani nepotřeboval Zrak, aby poznal čistě sebezáchovnou povahu gesta. Přijal Lirielinu nabídku sebe sama jako dar, i když nechápal, co ten čin pro drowí dívku znamená. Stejně tak si nebyl jistý, jakou roli sehraje tahle noc v jeho životě. Přesto podivným způsobem svého lidu věděl, že jeho osud je nějakým způsobem spojen s temnou elfkou. Naprostá neskutečnost té představy ho ani trochu netrápila; Fjodor byl zvyklý brát život tak, jak přicházel.

Nepochopitelně si vzpomněl na mládě sněžné kočky, se kterým se před lety spřátelil, ačkoliv věděl, že si ho nikdy nebude moct ochočit. Prostě to přijal s klidným odevzdáním, které bylo dědictvím rašemenského lidu. Nevinil kočku z toho, že žila podle své přirozenosti, a ani si nepřál, aby byla jiná. Přesto se tehdy citu nebránil a neudělal to ani teď. Ti, kteří spřádají myšlenky věděli, že objímat drowa je naprosté šílenství. Ti, kteří spřádali sny chápali, že radosti života se měří na okamžiky.

Fjodor natáhl ruku, aby ji pohladil po tváři. Lirieliny rty se slabě usmály a on po nich lehce přejel prstem. Otevřela oči, zadívala se na něj a její zlatý pohled okamžitě ztvrdl. Odtáhla jeho ruku pryč a pohlédla mu do tváře. Na okamžik se Fjodorovi zdálo, že v chladném jantaru zahlédl stopu vlhkosti. Pak Liriel zaťala pěst a udeřila s ní milence do spánku.

Fjodorovi vybuchl v hlavě oslepující záblesk, sežehl mu smysly a zakryl měsíc. Když světlo a bolest ustoupily, zbyla temnota.

Liriel vyskočila na nohy a přejela si hřbetem ruky přes oči. Hořce se proklínala za to, že si dovolila polevit v ostražitosti a zradila svou drowí výchovu. Cena za to byla – přesně podle očekávání – vysoká.

Elfka mrkla k odhozeným šatům, ale na oblékání nebyl čas. Dokonce nestačila ani zdvihnout zbraň. A tak jen stála na místě, ve tváři výraz chladné pýchy typický pro nejvyšší kněžky Lloth, zatímco drowí lovci vstupovali na měsíčním světlem zalitou mýtinu. Nebála se jich. Nakonec měla stále svoji magii a k porážce kouzelníka to chtělo víc než jen pár drowích bojovníků.

Všech šest lovců vytvořilo kolem tábora ostražitý kruh. Liriel poznala čtyři, které nedávno uspala, stejně jako muže s krátce zastřiženými vlasy a dračím tetováním na tváři. Vrhla významný pohled na jeho paži a věnovala mu slabý, posměšný úsměv, který se ještě rozšířil, když mu druhové museli silou zabránit, aby netasil meč. Úsměv však zmizel v okamžiku, kdy lovce odstrčil a do kruhu vstoupil zrzavý drow s černýma očima. Další kouzelník rozhodně vychýlil jazýček vah ve prospěch bojovníků.

„Nisstyre,“ zasyčela. „Přišel jsi mi snad nabídnout další pomoc?“

„Cokoliv si jen budete přát, drahá paní,“ řekl a uklonil se. „Nejdřív ale odstraníme zbytečná rozptýlení.“

Obrátil se na sotva se ovládajícího Gorlista a ukázal na člověka. „Konečně jsi ho našel. Zkus zjistit, jestli se ti ho podaří zabít aspoň ve spánku.“ Schválně promluvil takhle krutě, aby bojovníkovu zuřivost namířil jiným směrem než na dívku.

„Nemusíš se obtěžovat,“ řekla Liriel chladně a obdivovala se, že dokáže mluvit tak klidně. „Už je mrtvý.“

Nisstyre přejel pohledem nehybnou postavu své lidské nemesis a pak se tázavě obrátil na Liriel. „Pavoučí polibek, že? Podivný konec dostaveníčka při měsíčku! Slyšel jsem, že máte dobrodružné choutky, má drahá, ale tohle překonává všechny příběhy. Skoro tomu chudákovi závidím,“ dokončil zdvořile. „Některé věci stojí i za smrt.“

Liriel dělala, že si lesku v kupcových očích nevšimla. Zdvihla bradu a připomněla si, že je žena z rodu Baenre.

„V tom případě ti přeju dlouhý a zdravý život,“ opáčila povýšeným tónem, který si její příbuzné měly možnost vybrousit během staletí nezpochybnitelné vlády. „Jestli jsi přišel kvůli pomstě na tom člověku, jdeš pozdě. Je mrtvý. Poděkuj mi, že jsem ti ušetřila práci, a ztrať se.“

„Ve skutečnosti hledám jistou kouzelnou cetku,“ řekl Nisstyre měkce. „Amulet ve tvaru dýky.“

Odpověděla posměšným odfrknutím a široce rozpřáhla ruce, jako kdyby ho vyzývala k prohlídce. „Jak můžeš vidět, já ho nemám,“ řekla.

„Taková škoda. Vždycky jsem měl pocit, že pátrání po informacích je ze všeho nejzábavnější,“ odpověděl kouzelník. Natáhl ruku a významně si na ní srovnal četné prsteny. Jeden z nich, široký zlatý kroužek osazený jiskřivým černým drahokamem, jí byl hrůzostrašně povědomý. Liriel vytřeštila oči, když v něm poznala prsten bývalého učitele. Kouzelník si toho všiml a usmál se. „Mohu vás ujistit, že on ho již nepotřebuje.“

Takže Kharza je mrtvý, pochopila Liriel se směsicí zármutku a strachu. Jak moc kruté mohlo Nisstyreho „pátrání po informacích“ asi být a kolik mu Kharza o amuletu řekl, než se dočkal smrti?

Zdálo se, že dost. Nisstyre zatlačil na velký černý kámen a ten se zhoupl na miniaturním závěsu. Nabral ze skrytého prostoru pod ním špetku prášku a vyhodil ji do vzduchu. Nezemsky přízračné modré světlo kouzla odhalujícího magii ozářilo mýtinu. Většina Lirieliných věcí se rozsvítila: její drátěná zbroj, elfí boty, piwafwi, většina nožů a vrhacích zbraní. Ovšem amulet – dokonce i schovaný na dně cestovního vaku – doslova zaplál azurovým ohněm.

Nisstyre se sehnul a zdvihl vak ze země. Celý jeho obsah pak vysypal na zem. Ven se vyhrnuly zlaté mince i třpytivé drahokamy a oči drowích zlodějů se rozzářily neskrývanou chamtivostí. Nisstyre je mávnutím ruky zadržel a zmocnil se jasně zářícího amuletu.

„Ztrácíš čas. Nic s ním nedokážeš!“ řekla Liriel chladně.

„Možná ne. Ovšem daleko na jihu je město ovládané drowími kouzelníky, kteří jsou zručnější než ty i já dohromady. Až bude moc amuletu má, budu moct osvobodit svůj lid z falešné závislosti na Lloth. A pak konečně,“ uzavřel Nisstyre vítězně, „drowové opět zaujmou své místo v Noci nad zemí!“

Tohle bylo na Liriel trochu moc. „Ty uctíváš Eilistraee?“

„To sotva,“ odpověděl kouzelník suše. „My následujeme Vhaerauna, Maskovaného pána, drowího boha zlodějů. Eilistraee a její neschopné děvky myslí jenom na tancování při měsíčku a na pomoc nešťastným kolemjdoucím; my tu budujeme království!“

Nisstyre se obrátil na Gorlista. „Seber všechno, co září. Chci prostudovat každý magický předmět, který vlastní.“

Liriel zachvátila panika. „Ty mě tu necháš bez jakékoliv magie?“

„Ne tak docela,“ ujistil ji Nisstyre. „Mezi Vhaeraunovými následovníky je místo pro všechny, kteří se zřekli Noci pod zemí. V tvém případě je to dokonce vysoké místo! Já sám budu mít tu čest učinit tě svou družkou.“

Liriel se mu vysmála do tváře.

Na okamžik si myslela, že ji kouzelník srazí, ale pak se jen uklonil, tentokrát posměšně. „Jak si přejete, princezno. Časem se naučíte, že drowové mohou přežít jen tak, že drží pospolu, a potom se ke mně vrátíte.“ Zpoza opasku vytáhl malý svitek a podal jí ho. „Tohle je mapa. S její pomocí můžete najít cestu do blízké osady Vhaeraunových následovníků. Nemagické zbraně a bohatství si můžete nechat – jestli se chcete někdy dostat do lesní pevnosti, budete oboje potřebovat.“

Svitek pergamenu mu vyrazila z ruky. Pokrčil rameny a odvrátil se. „Jak si přejete. Dříve nebo později se znovu setkáme, princezno.“

„S tím počítej,“ zamumlala Liriel, zatímco se poslední z lovců ztrácel ve stínech.

Počkala, dokud všichni nebyli z dohledu a z doslechu, a pak si klekla k Fjodorovi a začala ho fackami probírat k vědomí. Celou dobu při tom šeptala upřímné děkovné modlitby – každému a všem drowím bohům, kteří mohli naslouchat – že Fjodor zůstal po celý rozhovor poslušně „mrtvý“.

Po několika chvílích jednoduché, leč účinné léčby Rašemenec zasténal a pohnul se. Posadil se a rukama se chytil za spánky. Jeho zamlžené oči se upřely na Liriel. Nejdřív se vrátily vzpomínky a pak se o slovo přihlásilo zmatení. „U nás doma se takové věci dělají jinak,“ zamumlal.

Liriel se náhle postavila. Natáhl se a chytil ji za ruku. „Proč?“ zeptal se tiše. „Nic víc nechci vědět. Jen mi řekni proč.“

Odstrčila ho a začala sbírat svršky. „Jestli tě to zajímá, tak jsem ti právě zachránila život,“ zavrčela. „Přišel sem Nisstyre a jeho drowí zloději. Kdybych je nepřesvědčila, že jsem jim ušetřila práci, okamžitě by tě zabili.“

Fjodor stále vypadal překvapeně. „Ale jak mohli věřit, že jsi mě zabila, když přišli právě v takové chvíli?“

„Protože tak to chodí.“ Přerušila zavazování tuniky a pohlédla mu přímo do očí. „Takové hry se zase hrají u nás doma. Jedna z nich se jmenuje pavoučí polibek, podle pavouků, kteří zabíjejí hned po spáření.“

Muž na ni upřel zjevně zděšený pohled. Liriel se v duchu připravila na odpověď. Podle toho, co se o lidském společníkovi stihla dozvědět, očekávala zhnusení, odpor, hrůzu a možná naprosté odmítnutí.

On ale jen zavrtěl hlavou. „Ach, moje malá ubohá vráno,“ řekl měkce. „Jaký život jsi to musela žít!“

Čemu Liriel nerozuměla, to se rozhodla ignorovat. „Vstávej,“ pobídla ho řízně. „Když si pospíšíme, tak je ještě můžeme dohonit.“

Fjodor si ji podivným způsobem změřil. „Vím, proč se jim musím postavit já. Proč bys ale měla riskovat ty?“

„Vzali mi veškerou magii! Zbraně, knihu kouzel, dokonce i boty a plášť!“

„Ale to jsou jen věci,“ podivil se.

„Nisstyre má Poutníka,“ řekla prostě. Bylo nebezpečné mu to sdělit – stále ještě nepřišla na způsob, jak se o moc amuletu podělit – ale neviděla jinou možnost. „V jeho ruce jsem viděla amulet ve tvaru dýky. Nebo je snad i tohle jen ‚věc‘, která nestojí za námahu?“

V očích mu zaplál vztek a sáhl po opasku. „Tisícero omluv, paní kouzelnice! Vaše potřeba je stejně naléhavá jako moje.“

Společně klouzali dolů z kopce za drowími zloději. Liriel bolestí zatínala zuby, když jí ostré kameny a trny drásaly bosá chodidla. Náhle se zastavili na říčním břehu. Drowové byli na lehkém dřevěném plavidle a bidly se odstrkovali do rychlejšího toku dál po proudu. Nisstyre si jich všiml a nařídil zastavit.

„Bravo, princezno!“ zavolal a smutně se usmál. „Podařilo se vám mě přelstít! Přesto jste prohrála.“ Vysoko do vzduchu pozvedl malý předmět. Měsíční paprsky se odrazily od matného zlata prastaré dýky. „Dokud tohle nezískáte zpátky, řekl bych, že vítězství je mé!“ Nisstyre jí poslal vzdušný polibek a pokynul vojákům, aby pokračovali ve strkání člunu do proudu.

„Nezískáte zpátky,“ zopakoval Fjodor. Nevěřícně se obrátil na společnici. „Ty jsi ho celou tu dobu měla u sebe! A přesto jsi mi nic neřekla. Proč?“

Liriel odmítala ustoupit, avšak před jeho obviňujícím pohledem bylo nevysvětlitelně těžké neuhnout. „Měla jsem své důvody.“

Mladý muž se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit. Uchopil ji za ruku a sevřel ji mezi své. „Liriel, nepopírám, že by to tak nemohlo být,“ začal opatrně. „Z tvého pohledu důvody mohly být dobré a dostačující. Pro mě je tohle ale příliš. Tady se rozejdeme.“

Liriel vykroutila ruku z jeho sevření a zapřela si pěsti v bok. Její první reakcí byla zlost. Intriky byly tělem i duší Menzoberranzanu, a dokonce i její nejbližší přátelé to brali v úvahu. Proč Fjodor nemohl být pro jednou rozumný?

„Oba amulet potřebujeme,“ připomněla mu a doufala, že tím udeří na praktickou strunu v něm. „Pokud budeme soutěžit, může vyhrát jen jeden.“

Mladý muž přikývl, čímž smutně uznal, že má pravdu. „Dělej, jak musíš, malá vráno, a stejně se zachovám i já.“

Na okamžik jen zírala, neschopná uvěřit, že právě on by zahájil vzájemné soupeření. V očích se mu zračily smutek a rozhodnost a Liriel instinktivně poznala, že žádná pohrůžka nebo lest ho tentokrát nepřesvědčí. Na vlnu prázdnoty, která ji v tu chvíli zachvátila, nebyla připravená.

Nemajíc lepší nápad se Liriel prostě otočila a rozběhla se dolů po proudu za Nisstyrem a ukradeným amuletem.