Drowova dcera

10. Toulavá nemoc

Zbytek Lirieliny cesty Temnými říšemi proběhl v klidu a řada magických bran ji posouvala stále blíž Menzoberranzanu. Poslední kouzlo ji přivedlo zpět do Kharzovy věže. Když prošla portálem, okamžitě se ocitla v kouzelníkově sevření. Uchopil ji za obě ramena a podle jeho výrazu bylo jasné, že neví, jestli ji má obejmout, a nebo s ní třást, dokud jí nezačnou cvakat zuby.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ chtěl vědět. „Černá smrt Narbondelu je dávno pryč a nový den přichází! Celou dobu, co jsi byla pryč, jsem tu chodil sem a tam, skoro šílený strachy!“

„Černá smrt Narbondelu,“ zopakovala Liriel tiše a nepřítomně odstrčila kouzelníkovy ruce. Na Povrchu by to znamenalo půlnoc. Na lesní mýtinu brzy vysvitne slunce a ona tam nebude, aby to viděla!

Na druhou stranu si neuvědomila, že mezitím uplynulo tolik času, a rozhodně nechtěla být mimo Akademii, když kouzlo zahalující Shaktin sledovací kámen vyprchá. Vždycky tu byla možnost, že se jí podaří mistru Zeld přesvědčit, že ji oklamali a že to byl někdo jiný, kdo poslal zvídavé oko do MoďVensisiny komnaty. A takový seznam podezřelých by byl nepochybně velmi krátký.

„Poslouchej, Kharzo, musím se vrátit do Arach-Tinilith. Promluvíme si později.“

„A to je všechno? Víc mi nemáš co říct? Po tom všem, čím jsem prošel – to strašné riziko, starosti, bezesné hodiny – alespoň bys snad mohla…“

Liriel prošla portálem a nechala reptajícího a prskajícího kouzelníka za zády. Sama ve svém potemnělém pokoji pak došla k tomu, že Kharzu vztek dříve či později přejde. Měl by však mnohem větší obavy, kdyby věděl, že jí pomohl odejít z Akademie na nepovolené dobrodružství. Pro oba bylo lepší, že se hned vrátila. Takhle, pokud by došlo k tomu, že by Zeld se svými poskoky vtrhla do Lirielina pokoje, by předpokládanou autorku dalšího z řady žertíků našla za stolem, kterak se s urputností trpaslíka, co těží mitril, prokousává horou knih a svitků.

S nejvyšší možnou rychlostí ze sebe Liriel shodila cestovní šaty a nasoukala se do černého, rudě olemovaného roucha novicek. Zapálila svíčku a kolem rozmístila starší pahýly. Potom hodila několik knih a svitků na zem vedle stolu. Výsledný efekt potvrzoval, že tady probíhá dlouhé a zuřivé studium. Liriel spokojeně přikývla a posadila se. Poslední, co zbývalo, bylo něco se skutečně naučit.

Ale i když se ze všech sil snažila, na kouzla, která by za jiných okolností zcela pohltila veškerou její pozornost, se nedokázala soustředit. Znovu se jí vracely jednotlivé detaily dobrodružství: zázračný jas nočního nebe, uklidňující síla mocných stromů, podivné zvyky kněžek Temné panny a zvláštní setkání s člověkem. Bylo toho skoro příliš, než aby to Liriel mohla všechno strávit.

Obzvlášť příběh, který jí člověk vyprávěl, se stále vracel a hrál jí v hlavě jako vtíravá, dokola se opakující melodie. Liriel se opravdu líbil nečekaný zvrat na konci. Kdyby si drowové potrpěli na příběhy, právě tenhle by je dokázal zaujmout. Ačkoliv jeho poselství ji značně mátlo. Když jí člověk vyprávění nabídl, považovala to jen za podivný lidský zvyk, možná trochu podobný krutému slovnímu šermování drowů. Ale ne, celý příběh byl až příliš dobře vybraný a podobný tomu, k čemu mezi nimi nakonec došlo.

Stejně jako rolník, který zachránil vlka před lovci, i Liriel nejspíš zachránila v boji s hlubinnými netopýry mužův život. Podle drowích zvyků byl její následný nárok na jeho život naprosto oprávněný. Otroctví často vznikalo i na základě menšího práva. A nebo vůbec žádného.

„Staré služby jsou brzy zapomenuty,“ řekl jí muž v příběhu a následně ji obelstil a získal si zpět svobodu. Omlouval se snad předem za zrádné úmysly, a nebo ji rovnou varoval? Jestli tomu tak bylo, zvažovala Liriel s náznakem černého humoru, potom měl muž až příliš vyvinutý smysl pro spravedlnost!

Liriel však trápil i fakt, že mužův příběh se v mnoha směrech podobal těm, které četla ve staré knize lidského vědění. Vyprávěli si snad všichni lidé takové příběhy? Bylo vypravěčství přirozeným darem lidí, a nebo možná uměním, které si časem osvojili? Zdálo se jí neuvěřitelné, že by rasa s tak krátkým životem, kterou vždy považovala za méněcennou, mohla mít takhle poutavý zvyk.

Ještě tu ale byla jiná, lákavější možnost, která měla něco do činění s podobností mužova příběhu s těmi v knize. Říkal si Fjodor z Rašemenu. Kde takové místo mohlo být, neměla Liriel ponětí. Možná však daleko se plavící Rusové rozšířili svoji kulturu a kouzla do země modrookého člověka. Možná že rašemenský zvyk zvaný dajemma, tedy tradice posílat mladé muže na dalekou cestu, byl odkazem Fjodorových nepokojných předků.

Možná. Potíž byla v tom, že tohle se Liriel nikdy nedozví. Rašemen možná nutil své mladé k cestování a svobodným průzkumům, ale drowové z Menzoberranzanu měli na věc zcela jiný názor.

Liriel si povzdychla a odsunula stranou svitek, který předstírala, že čte. Ani se neobtěžovala svlékat si roucho a praštila sebou na postel, aby si trochu zdřímla. K přežití dalšího dne potřebovala alespoň trochu odpočinku. A bude to těžký den, protože si nestihla připravit látku na přednášky. Dokonce ani příjemná vyhlídka na probírání detailů Shaktina nevydařeného plánu ji nerozveselila.

Nový den se blížil a z chodby začaly doléhat zvuky ranních ptáčat, ale mladá elfka nemohla usnout. Realita jejího postavení na ni doléhala se všemi svými nepříjemnými požadavky. Výlet na Povrch byl vzrušující a zajímavý, avšak zároveň extrémně riskantní. A k čemu to vedlo? Stejně byla na mnoho dalších let uvězněná v Arach-Tinilith. Od okamžiku, kdy se za ní uzavřela pavučinová brána, se Liriel snažil nepřipouštět si svůj osud a během toho až moc často pokoušela štěstí. Jestliže však měla v tomhle ponurém místě přežít, bude muset přestat se žertíky a přitáhnout uzdu smyslu pro černý humor. Už to samo o sobě bylo dost těžké, ale Liriel hluboko v srdci věděla, že se bude muset vzdát i snu o dobrodružství na vzdálených místech.

Tedy po dnešku.

Zatímco se temná elfka vrtěla v hedvábných polštářích, věděla, že ji očekává ještě jedna probděná noc. Po dnešku se plně oddá kněžským studiím. Usmíří si mistru Zeld a povinnostem se bude věnovat s takovým zápalem, že tím zahanbí i cílevědomou a zbožnou Sos’Umptu. Nejvyšší kněžkou se stane v rekordním čase a přinese čest rodu Baenre. Po dnešku.

Prosím, Lloth, modlila se Liriel tiše, zatímco pomalu usínala. Prosím, dopřej mi ještě jednu noc.

Poprvé za poslední dny poháněla Fjodorovy kroky naděje. Po několika hodinovém pátrání nalezl tunel, o kterém drowí dívka mluvila. Byla tam malá jeskyně posetá kameny a s nepatrným pramínkem vody na dně. Dál prudce stoupala cesta, která mizela v průrvě ve skalní stěně. Jestli tu něco odpovídalo jménu Suchoříčný tunel, pak to bylo tohle.

Sklouzl do rokle a brodil se mělkým pramínkem. Přesně jak předpokládal, byla průrva vstupem do úzkého tunelu. Ten prudce stoupal v těsné spirále, ale mladík se jí takřka rozběhl k slunečnímu svitu.

Do Temných říší se ještě vrátí, vždyť přísahal, že amulet najde, a na to nezapomene, dokud bude žít, ale myšlenka na krátký oddech mu značně zlepšila náladu. Až teď, když byl vnější svět takřka na dosah, si uvědomil, jak stísněné Temné říše vlastně jsou. A to nejen nedostatkem prostoru. Doslova kradly naději a potlačovaly ducha.

Přesto si Fjodor vzpomínal na upřímný smích temné elfky a zvědavost v jejích zlatých očích. Tak vypadal někdo, kdo žije naplno, a ne jen přežívá bez naděje na lepší život. Přesto musel přemýšlet, jaký druh stvoření může žít na takovém temném a zlém místě. Fjodor za svůj život poznal nebezpečí i těžkosti a několik posledních dní vyzkoušelo jeho sílu a odvahu až na samou hranici. Nemohl ani odhadnout, co mohly Temné říše způsobit těm, kteří v jejich hlubinách prožili všechny dny. Elfí dívka byla krásnější, než se slovy dalo vyjádřit, a v bitvě stejně odvážná a schopná jako kterékoliv rašemenské děvče, přesto byl její drowí původ neoddiskutovatelný. Co tohle znamenalo, neměl Fjodor ponětí.

Mladý bojovník si musel znovu připomenout, že si musí dávat větší pozor na okolí a že tahle ponurá a nebezpečná země není místem pro ty, kteří sní.

Když se ale škrábal vzhůru, provázela ho temná dívka na každém kroku.

Čas v Arach-Tinilith plynul vlastním tempem. Liriel si byla jistá, že během ranní přednášky o výlučnosti drowů uplynuly dva nebo tři dny. Tiše děkovala za všechny divoké noční oslavy, kterých se za ty roky zúčastnila. Bez takového tréninku by nikdy nedokázala sebrat dostatek energie, aby teď mohla zůstat vzhůru. I přesto cítila, jak se jí během mistřina řečnění zavírají oči. Liriel doufala, že mistra si její otupělý výraz vyloží jako napjatou pozornost.

Dokonce i lekce o nižších sférách byla zklamáním. Mistra vytvořila sledovací portál do Tartaru, který nebyl podle Lirielina názoru hodný ani návštěvy. Bylo to místo šedé mlhy a bezcílného zoufalství. Kroutící se cesty podle všeho nikam nevedly a okřídlení běsi s psími hlavami nebyli ničím víc než banální inkarnací zla. Létali, vřeštěli, roztrhali na kusy každou nešťastnou bytost, která zavítala do jejich temného světa. Všechno bylo tupě předvídatelné.

Hodina neposkytla ani žádné osobní drama. Shakti byla přítomná, jako vždy vážná a vzdálená, ale stále zjevně v přízni přítomné mistry. Vypadalo to, že její selhání proběhlo na čistě soukromé úrovni, rozhodla se nakonec Liriel. Shakti musela nějak odolat nutkání ohlásit, že mladá členka rodu Baenre opustila půdu Akademie. To Liriel rozladilo – doufala, že Shakti způsobí nepříjemnosti – ovšem i na ni zapůsobila trpělivost a odhodlání její sokyně. Kněžka Hunzrin patřila k houževnatým typům a zjevně byla odhodlaná sledovat svoji kořist tak dlouho, dokud neobjeví něco dostatečně odsouzeníhodného. Ze Shakti se stávala zajímavá sokyně. Trpělivá jako pavouk a stále poblíž na číhané, čekající na jediný chybný krok. Ta myšlenka Lirielině náladě nijak nepomohla.

Odpoledne neslibovalo zlepšení, neboť Liriel musela zase jednou čelit následkům svého nekonvenčního dětství. Výcvik ve zbrani byl povinný pro všechny drowy bez ohledu na třídu nebo pohlaví. Liriel zasahovala se smrtící přesností vším, co se dalo hodit, a celý život jí taková dovednost připadala dostačující. Naneštěstí nebyly bola, praky ani vrhací pavouci považováni za součást výzbroje šlechtičen. Když drowové vstupovali do Akademie, očekávalo se od nich zvládnutí jak meče, tak typické drowí zbraně: malé kuše střílející otrávené šipky. Ta nepředstavovala problém – Liriel vždycky dokázala zasáhnout cokoliv, na co namířila – ale o šermířské umění se nikdy nezajímala. Jak se však měla rychle dozvědět, zájem byl volitelný; dovednost povinná.

Jejím instruktorem byl jeden ze starších studentů z Bojové Magthere. Statný a dosti nepohledný muž z jakéhosi menšího rodu vypadal napůl rozladěný tím, že musí vyučovat kněžky prvního ročníku, a napůl nadšený z toho, že dostal šanci vyvyšovat se nad příslušnici rodu Baenre.

„Třese se ti zápěstí,“ plísnil ji. „Jenom dvě hodiny cvičení, a už nemůžeš!“

Liriel nechala paži klesnout a hrot těžkého cvičného meče opřela o podlahu cvičného sálu. „Nejsem zvyklá na zacházení s mečem,“ pronesla na obranu.

„To je zjevné,“ ušklíbl se muž. „Viděl jsem i děti, co dokázaly bojovat líp. Co jsi celé ty roky dělala?“

Odhrnula si z čela pramen vlhkých vlasů a věnovala mu odhodlaný úsměv. „Poptej se po okolí. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“

„Dargathan Srune’lett.“

„Rod Srune’lett,“ zamyslela se Liriel a přejela přísného válečníka očima od hlavy k patě. „Ano, když to říkáš, už tu rodinnou podobu vidím.“

Muž se zamračil a tváře mu zahořely do ruda. „Kněžky rodu Srune’lett byly často označovány jako „tlusté sestry“ – samozřejmě že ne, když byly v doslechu – a mnoho členů jejich klanu, mužů i žen, postrádalo štíhle elegantní postavy, které představovaly drowí ideál krásy.“ Dargathan byl, jak se zdálo, na tento fakt více než jen trochu citlivý. Pozdvihl meč do vysokého výhružného střehu.

„Obranná pozice,“ zavrčel.

Liriel se mu přímo postavila a zvedla svou až příliš těžkou zbraň. Než se její unavené svaly zmohly na reakci, vrhl se muž do útoku. Jedinou ranou čepele rozťal příčným sekem její tuniku od ramene až k pasu. Nevěřícně se zadívala na odhalenou drátěnou zbroj.

Dívka na něj upřela vražedný pohled a několik okamžiků sledovala jeho posměšný výraz. Pak náhle s čepelí namířenou na jeho srdce vyrazila. Muž útok hravě srazil stranou a odtančil z dosahu rychlostí, která odporovala jeho neohrabané postavě.

„Obranná pozice,“ zopakoval Dargathan, tentokrát samolibě. „Pracuj na svém postavení. Stále nepříteli odhaluješ moc ze svého těla. Pamatuj si: levá noha vzadu, levé rameno vzadu. Cíl musí být co nejmenší.“

Liriel zaskřípěla zuby, avšak poslechla. Znovu a znovu s ní muž nacvičoval postavení a prováděl ji základními útoky a kryty v boji s jednou čepelí. Dargathan možná postrádal štíhle svalnatou postavu a bleskové reflexy nejlepších drowích bojovníků, ale jak hodiny plynuly, musela Liriel uznat, že je schopný učitel. Probíral s ní každý její pohyb a krok za krokem jí ukazoval dovednosti, které si bojovník osvojoval lety tvrdého výcviku a cvičení. Podle měřítek většiny ras byla Liriel schopnou bojovnicí. Od drowů se však očekávalo mnohem víc. Jak lekce pokračovala, uvědomovala si postupně, jak málo o tomto umění ve skutečnosti ví. A také ji bolel každý sval a šlacha.

„To bude prozatím stačit,“ prohlásil Dargathan konečně. „V šermu platí dvě základní přikázání: nauč se základy a připrav se na nečekané. Na tom prvním jsme dnes zapracovali. Se skvělým učitelem a tvrdou prací bys ještě mohla mít naději.“

S tímto arogantním prohlášením zasunul muž meč zpět do pochvy a obrátil se k odchodu. Liriel počkala, dokud nedošel ke dveřím, a pak na něj zavolala jménem.

Dargathan se otočil a spatřil svou žačku, jak na něj míří mečem zdviženým vysoko nad ramenem v poloze oštěpu připraveného k hodu. V očích jí zaplálo nebezpečné světlo a vrhla zbraň přímo na něj. Meč letěl rychle a přesně a čepel se zakousla hluboko do mezery mezi zárubní dveří a zdí. Tam se chvěla jen několik palců od jeho vytřeštěného obličeje.

„Děkuji za výuku, ó nejskvělejší z učitelů,“ pronesla Liriel sladce s rukama v bok ve výsměšně ženské póze. „Ale příště bychom mohli zapracovat na přípravě na nečekané.“

Aby ještě víc zdůraznila svá slova, vytáhla ze skryté kapsy bola a začala je roztáčet nad hlavou. Muž se obrátil a utekl ze sálu, kde zcela zanechal své nadřazené vystupování.

Takže i v Arach-Tinilith je možné užít si trochu zábavy, pomyslela si Liriel, zatímco znovu schovávala svou oblíbenou zbraň z dohledu.

Jakmile skončila večerní bohoslužba, odspěchala Liriel do svého pokoje. Nic, dokonce ani pálivá ztuhlost svalů po vyčerpávající lekci šermu ji nemohlo odradit od další výpravy na Povrch. Pro poslední cestu by byl každý jiný cíl nedostatečný.

Liriel se chvatně oblékla a ozbrojila. Přitom si všimla, že její piwafwi ztratilo něco ze svého lesku a že chůze v jejích kouzly opředených elfich botách již není tak dokonale tichá. Šokovalo ji, že i jediná hodina na Povrchu dokázala takhle oslabit její drowí magii. Jak jen mohou kněžky Eilistraee přežívat? pomyslela si. Kolik magie a dědictví musely obětovat, aby mohly tančit v měsíčním světle? Byly ještě drowy, a nebo jen elfy s tmavou kůží? To byly jen některé z otázek, které hodlala kněžkám Temné panny položit.

Mladá kouzelnice spěšně nastudovala potřebné kouzlo a pak přivolala portál do Kharza-kzadovy pracovny. Doufala, že instruktor již bude spát a vyhne se dalším nekonečným otázkám. K jejímu překvapní se však z kouzelníkových soukromých pokojů ozýval tichý, ale rozzlobený mužský hlas. Její vrozená zvědavost jí nedala a donutila ji to prozkoumat; Kharza byl natolik samotářský, že přítomnost jiného temného elfa v jeho útočišti musela znamenat něco skutečně významného.

Měsíční svit však lákal až příliš silně hlasem, který nedokázala ignorovat, a proto znovu vstoupila do vířícího tunelu, který vedl na lesní mýtinu.

Znovu se ocitla na kolenou a s rukama na lesní půdě. Znovu se dostavil překvapivý nával živoucí zeleně, která ji ze všech stran obklopovala. A znovu slyšela hudbu temných elfu, strašidelně vířivou melodii, která jí byla tak povědomá. V Temných říších by samozřejmě nebyla hraná na harfu. Drowové ji považovali za fádní a rušivou, ale zde, v měsíčním světle, zněly její stříbřité tóny přirozeně a případně.

Liriel rychle vyrazila k hudbě. Tentokrát již věděla, že mimo podzemí se zvuk nese podivně přímým směrem, a proto ji sledovala rovnou až na palouk Temné panny. Tenhle svět byl tak jiný. Liriel byla zvyklá sledovat zvuky, které prosakovaly vrstvami kouzel nebo se odrážely kamenným bludištěm chodeb. Zde se dal každý zvuk snadno rozeznat, ovšem kladlo to o hodně větší nároky na sluch.

Potemnělé chodby Temných říší, pohybem překypující jeskyně s Menzoberranzanem uvnitř: to vše, ačkoliv rozhodně ne tiché, bylo zahalené v oparu neustálého šepotu. Tady vládla všudypřítomná radostná kakofonie. Všude kolem cvrkal drobný neškodný hmyz a tlustí vodní ještěři kvákali své písně. Zpívaly však i stromy, jejichž větvemi a listy se proháněl šustivý vítr. Zvuky hvězdami zalité země byly stejné jako její barvy – příliš živé, příliš rozmanité. Tenhle svět útočil na všechny smysly takovým způsobem, jaký ani divoká Liriel nepovažovala za možný. Zde se každý její nerv zdál být odhalený a přecitlivělý. Ještě nikdy si nepřipadala tak malá a bezvýznamná.

Ještě nikdy si nepřipadala tak naživu.

Liriel se prodírala bludištěm zelené a hnědé k ohněm osvícené mýtině. Zde našla kněžky Eilistraee, všechny oděné ve stříbřitých řízách a usrkávající z hrnků kouřící a voňavý nápoj. Ysolde Veladorn při jejím příchodu vzhlédla a pokynula jí, aby přistoupila blíž.

„Jsem ráda, že ses dnes v noci vrátila, sestřičko,“ pronesla radostným hlasem a postavila se, aby Liriel přivítala. „Máme ještě jednoho návštěvníka, který by se s tebou rád setkal.“

Další temná elfka se postavil vedle Ysolde. Liriel zalapala po dechu, když se před ní strašidelně zhmotnily všechny příběhy z Času svárů. Šeptalo se, že tehdy Lloth procházela ulicemi Menzoberranzanu v podobě vysoké a až příliš krásné ženy. Tahle žena pak nemohl být nikdo jiný než samotná Eilistraee.

Tyčila se do výšky plných šesti stop a celou ji rámovala stříbřitá záře připomínající měsíční paprsky. Vlasy barvy stříbra se jí vlnily skoro až k zemi a její roucho se mihotalo vlastním světlem. Dokonce i oči měla stříbrné, větší než většina drowů a orámované silnými bledými řasami. Kůži měla stejně temnou jako Liriel a ve světle, které ji obklopovalo, zářila pyšnou černí.

Ohromená a vyděšená klesla Liriel na kolena. Pochybovala, že by mohla existovat jiná bohyně než Lloth, a teď se za svou neochvějnou víru v Pavoučí královnu měla dočkat smrti. Ruka mladé drowí elfky sklouzla k posvátnému symbolu visícímu jí kolem krku. Ten ji označoval za následovnici Llotha kněžku-novicku Paní chaosu. V její domovině byli všichni, kteří uctívali jakékoliv jiné božstvo než Lloth, bez milosti zahubeni. O tom, jaký osud ji tedy v rukou Eilistraee očekává, neměla nejmenší pochybnosti.

Ysoldin úsměv při dívčině nečekané reakci vybledl. Následovalo pochopení, doprovázené úžasem, který dal jejím rysům novou podobu. Vrhla se kupředu a vytáhla mladou elfku zpět na nohy. „Nemáš se čeho bát, Liriel. Tohle je má matka, Qilué Veladorn. Je kněžka Temné panny stejně jako my všechny.“

Vysoká elfka se usmála a její stříbrné oči dívku uklidnily. „Slyšela jsem, že jsi cestovatelka, Liriel Baenre. I já jsem daleko od svého domova. Připoj se k nám, jestli chceš, a možná bychom si mohly vyměnit příběhy o vzdálených zemích.“

Liriel se stále cítila zmatená, ale zároveň ji již zcela pohltila hřejivá krása vysoké elfky a její šarm, a tak Ysoldu následovala k ohni. Chvíli jí stačilo jen sedět, usrkávat horké svařené víno a naslouchat hovoru ostatních žen. Kněžky se k Qilué chovaly s velkou úctou a byly plné otázek o její práci v Promenádním chrámu. Lirielina vrozená zvědavost jí však nedovolovala zůstat dlouho zticha.

„Kde je ten chrám? Je také v lese?“

Qilué se usmála. „Ne, Promenáda leží blízko Přístavu Lebek, místa, které má jen velmi málo společného s touhle klidnou mýtinou.“

„Přístav Lebek,“ zamyslela se Liriel. Název zněl lákavě. Sliboval nebezpečná dobrodružství a plavbu po otevřeném moři. „Kde je to místo?“

„Je to podzemní město velmi podobné Menzoberranzanu a leží hluboko pod velkým pobřežním městem zvaným Hlubina. Většina obyvatel Hlubiny ví jen málo o světě pod nohama a ještě méně jich skutečně sestoupí pod zem. Z nich pak ještě méně přežije. Je to nebezpečné místo, kde neplatí zákony.“ Qilué se během řeči tvářila ponuře a smutně.

„Jestliže si to myslíte, proč tam zůstáváte?“ zeptala se Liriel.

„Je nás tam potřeba,“ odpověděla kněžka prostě.

To bylo na Lirielino chápání příliš jednoduché. Byla vychována, aby vše zkoumala po jednotlivých vrstvách a pátrala po skrytých významech a motivech. Proto se nedokázala zbavit pocitu, že Qilué jí neříká všechno. Byl Přístav Lebek podobný Temným říším, odkud drowové nemohli nadlouho odejít, aniž by přišli o své schopnosti?

„Můžete na Povrchu sesílat kouzla?“ vyrazila ze sebe.

Qilué se zatvářila překvapeně. „Ale jistě. Temná panna slyší vyvolené kdekoliv a také kdekoliv odpovídá.“

Liriel zamyšlené přikývla. Kněžka samozřejmě mluvila o kněžské magii, která byla velmi rozdílná od vrozených sil, jimiž ona sama vládla od dětství. Stále to ale bylo něco. Přemýšlela, jestli by ji Lloth slyšela i tak daleko od menzoberranzanské kaple. Ruka jí zabloudila k symbolu Pavoučí královnya tiše pronesla slova kouzla, které by jí umožnilo přečíst myšlenky téhle královsky vznešené elfky.

Nepřišel ani záblesk, ani zašeptání. Kouzlo nefungovalo; modlitba zůstala nevyslyšená. V Zemích světla byla skutečně sama.

Vzhlédla k laskavým očím Qilué. „Ysolde mi říkala, že jsi schopná kouzelnice a skvěle zvládáš otevírat brány. Řekni mi, jaký je tvůj příští cíl?“

„Tohle je můj poslední výlet na Povrch na mnoho dalších let,“ přiznala Liriel smutně. „Až do konce výcviku nesmím opouštět Arach-Tinilith. Zatím jsem měla štěstí, ale dříve nebo později mě chytí. Moji lidé by s něčím takovým mírně řečeno nesouhlasili.“

„Chápu. A jejich souhlas je pro tebe důležitý?“

„Pro mě je důležité přežití,“ odvětila prostě.

Qilué zůstala dlouhou chvíli zticha. „Máš i jiné možnosti.“

„Tančit při měsíčku,“ řekla Liriel hořce. „To je sice hezké, ovšem co pak? Co třeba úsvit? Nenáviděl a pronásledoval by mě každý člověk nebo elf pod sluncem a neměla bych ani nejjednodušší kouzla, abych se zaštítila.“

Zdvihla cíp piwafwi a zatřásla třpytivým pláštěm Qilué před očima. „Podívejte se na tohle: každým okamžikem je matnější. Takhle daleko od sil Temných říší jeho magie slábne. Ve své domovině dokážu kráčet tiše a neviditelná. Tady bych byla zranitelná a všem na očích. Moje zbraně, moje zbroj, složky mých kouzel – všechno by se na slunci rozpustilo.“

„Nebyla bys bezbranná,“ vložila se do řeči Ysolde. „Máš meč.“

Liriel zasténala a promnula si bolavé svaly v pravé paži. „To mi ani nepřipomínej! Takže mi říkáš, že bych se kvůli přežití musela spoléhat na nejslabší z mých schopností. Děkuju, ale ne.“

„Naučila by ses nové cesty,“ řekla Ysolde.

„Toho se právě bojím!“ pronesla Liriel vášnivě. „Vy mi vůbec nerozumíte. Já nemůžu jen tak zahodit svoje dědictví. Nemůžu zapomenout na drowí kulturu, ztratit vrozenou magii nebo jakoby nic zapomenout všechno, co jsem se naučila za tři desetiletí studia kouzel temných elfů! Vám to možná zní jenom jako sbírka zvyků či schopností, ale ve skutečnosti to představuje mě samotnou.“

Qilué položila ruku na rameno své dcery. „Nech ji být, Ysolde. Všichni musíme kráčet po nám určené cestě,“ pronesla s lehkým pokáráním. Liriel pak řekla: „Přišla jsi se sem učit. Tvůj čas je krátký. Proč se tedy nezeptáš na vše, co by tě zajímalo?“

Otevřeně ohleduplný přístup starší ženy zastihl Liriel nepřipravenou. Protože však žádnou příležitost nikdy neodmítla, zeptala se na Rašemen a zvyky té země.

„Rašemen leží daleko na východ odtud,“ začala Qilué. „Žijí tam Čarodějnice, moudré ženy vládnoucí mocným a málo známým druhem magie. Jedna z mých sester s nimi nějaký čas studovala.“ Odmlčela se a v koutcích úst jí zahrál drobný úsměv. „Mnozí ji nazývají Čarodějnicí, ale málokdo vlastní ví proč.“

„Rašemenské Čarodějnice by cvičily drowy?“ zeptala se ohromeně Liriel. „To jsou ti lidé naprosto šílení?“ V Menzoberranzanu bylo jakékoliv vědění pečlivě schraňováno a jen neochotně sdíleno. A nebyla to jen záležitost lakoty, ale přímo přežití. Jakákoliv zbraň poskytnutá drowovi by byla zcela jistě obrácena proti dárci.

„Učily moji sestru,“ odpověděla kněžka s opatrným výrazem, „protože věděly, že se z její strany nemusí ničeho obávat. Proč se o tu zemi zajímáš?“

„V Temných říších jsem narazila na lidského muže. Říkal si Fjodor z Rašemenu a vyprávěl, že podstupuje dajemmu – objevitelskou cestu.“

„Takový je jejich zvyk,“ souhlasila Qilué, „ale překvapuje mě, že by někdo z nich sestoupil pod zem. Lidé Rašemenu jsou sice nebojácní, avšak nemají ve zvyku zahazovat své životy.“

„Tak to jste nepotkala Fjodora,“ odvětila Liriel suše. „Ten vypadal odhodlaný udělat přesně tohle. Řekněte mi, víte něco o lidech zvaných Rusové?“

Kněžka přijala rychlou změnu tématu bez jediné poznámky. „Před mnoha staletími žili takoví lidé. Za ta léta však spojili svou krev s lidmi mnoha národů a mnoho z jejich jazyka a zvyků bylo ztraceno. Staré způsoby jsou nejsilnější na ostrově Ruathym.“

„Dostali se Rusové až do Rašemenu?“

Kněžka se zamyslela. „Nejsem učenec, ale vzpomínám si, že před dávným časem, ještě než se lesy a řeky Anaurochu obrátily v prach, byl Rašemen obsazen a osídlen rasou mořských barbarů, kteří cestovali tak daleko do vnitrozemí, jak jim řeky umožňovaly. Nikdy jsem mezi nimi nehledala spojitost, ale když se nad tím zamýšlím, mají prastará kouzla obou zemí mnoho společného.“

Zdviženou rukou zastavila Lirielinu další otázku. „O jejich kouzlech vím málo. Jen tohle: obě kultury jsou silně propojené se svými zeměmi. Obě čerpají magii z míst moci a duchů, kteří na nich sídlí.“

Liriel přikývla. Velmi dobře věděla, že i Temné říše mají taková místa. Právě to ji nejspíš nejsilněji vázalo k zemím dole, neboť magie jejího lidu silně závisela na vyzařování Temných říší.

„Když Čarodějnice vládnou zemi, znamená to, že nesmí překročit její hranice,“ hádala Liriel. „Ale co Rusové, kteří neustále cestovali? Nevypadá pravděpodobně, že by se jen tak vzdali takové síly.“

„O Rusech mnoho nevím,“ přiznala Qilué. „Ze starých příběhů bych hádala, že nájezdníci spoléhali více na meč a sekyru než na kouzla, ale Čarodějnice mohou a také občas cestují. Sestra mi říkala o unikátním artefaktu, prastarém amuletu, který dokázal načerpat moc takových míst pro případ, že by Čarodějnice potřebovaly opustit svoji zemi.“

„Amulet,“ zopakovala Liriel a vzpomněla si na drobnou zlatou dýku, jejíž obraz zahlédla ve Fjodorově mysli. „Nevíte, jak vypadá?“

„Ale jistě. Sestra ho před mnoha lety vlastnila. Říkala mu Poutník. Je to drobná dýka v runami pokrytém pouzdře.“

Liriel jen s velkým úsilím dokázala zakrýt příval vzrušení. „Jak funguje?“ zeptala se tak lhostejně, jak jen dokázala.

„Neznám všechny podrobnosti,“ odpověděla starší elfka. „Sylune – má sestra – mi říkala, že amulet dokáže načerpat sílu z míst moci, avšak pouze dočasně. Jen málo Čarodějnic opouští zemi na dlouho, a proto jim to stačí. Podle legend by měl ale Poutník dokázat sílu načerpat i trvale. Jak, to bohužel nevím. Tohle tajemství bylo ztraceno.“

Možná ano, a možná ne, prohodila Liriel tiše. Její bystrá mysl mezitím přeskakovala od jedné možnosti k druhé a spřádala zoufalá vlákna do nového a tudíž nečekaného celku. Jestli se toulaví Rusové usadili v Rašemenu, mohl být Poutník jejich dílem. Pokud ano, klíčem k jeho silám by měla být runová magie. Jestliže Fjodor skutečně pátral po Poutníkově amuletu, mělo by prastaré zařízení být někde v Temných říších. Jestliže se jí podaří ho najít, mohla by ho přizpůsobit k načerpání své vlastní magie. A proč ne? Drowí vrozené schopnosti a magie v jimi vytvořených předmětech byly posíleny vyzařováním typickým pro Temné říše. Nebyla tohle snad jistá forma místní magie?

Jestli, a ještě jednou jestli. V celém plánu bylo příliš mnoho ‚jestli‘, ale to Liriel v nadšení nebrzdilo. Poprvé v životě měla sen o cestování Zeměmi světla na dosah. Někteří drowové – jako tyhle kněžky – mohli opustit své dědictví a zavrhnout Paní chaosu. To však nebylo pro Liriel myslitelné. Milovala divokou krásu Temných říší, a ačkoliv toužila po dobrodružství v zemi pod nebem, chtěla mít možnost vrátit se domů. Kdyby dokázala najít amulet a vyzkoušet jeho síly, mohla by najít způsob, jak vystoupit na Povrch za vlastních podmínek: tichá, nepředvídatelná, záhadná, mocná, kouzelná, smrtící temná elfka.

Liriel se náhle spontánně natáhla dopředu a objala královskou ženu. „Musím teď jít, ale nedokážu ani vyjádřit, jak moc pro mě tahle návštěva znamenala!“

Qilué si na dlouhý okamžik změřila dívčin nadšený výraz a zlaté oči. „Promenádní chrám,“ zopakovala měkce. „Pamatuj si to jméno. Ještě bys ho někdy mohla potřebovat.“