Drowova dcera

19. Uzavřený kruh

Fjodor se probral o něco později téže noci. Chvěl se chladem a známou nevolností následující záchvat berserkrovské zuřivosti. Ztěžka se postavil na nohy a snažil se vzpomenout si na nedávné události. Často se stávalo, že berserkrové se, stále ještě v sevření bojového šílenství, zatoulali daleko od bitvy a nakonec zemřeli vyčerpáním nebo na zranění z boje. Tentokrát to postihlo jeho, protože mělký potok lemující bojiště se stihnul změnit v hluboký chladný proud a na hladině rychle tekoucí vody se odrážel měsíc plující vysoko po obloze.

Mladý válečník si rychle prohlédl utržená zranění. V hlavě mu bušilo a kůže na jedné straně krku pekelně pálila. Opatrně se jí dotkl a ucítil nafouklé puchýře. Okamžitě si vzpomněl na oheň, který po něm vrhl drowí kouzelník. Fjodor si všiml, že látka jeho košile a kazajky byla několikrát proseknutá a oboje má potřísněné krví. Rozvázal si šňůrky na kožené kazajce a svlékl se z poškozených kusů oděvu. Přitom se otevřelo několik sečných ran a začal znovu krvácet. Žádná nebyla hluboká, ale vyžadovaly ošetření.

Fjodor vytáhl z vaku cestovní samovar – malou úzkou konvici ceněnou každým Rašemencem – a nabral vodu z potoka. Za chvíli měl plápolající ohýnek, na kterém ohříval vodu spolu s bylinkami, které byly dobré na léčení i na pití. Když byl čaj silný a horký, nalil trochu na hadřík a opatrně si vyčistil rány. Jedna paže byla celkem v pořádku a tudíž ji jen zběžně obvázal. Druhá vyžadovala větší úsilí.

Vděčný za to, že s sebou vždy nosí náhradní čutoru s rašemenským ohnivým vínem, si silné kořalky zhluboka přihnul. Potom protáhl nit okem zahnuté jehly a začal si sešívat nejhlubší ránu. S rukama chvějícíma se chladem a vyčerpáním to nebyl právě lehký úkol. Fjodor si uvědomil, že jeho tělo prodělalo šok, a kdyby se nezahřál, zemřel by stejně jistě jako čepelí drowího meče.

Když si rány zašil a převázal, sesbíral mladý válečník ze širokého okolí chrastí a z ohýnku udělal planoucí vatru. Pak se svlékl do naha a ponořil se do ledové vody.

Šok ho připravil o dech a rozproudil mu krev v žilách. Fjodor uklidněný známým pocitem vnitřního tepla a vnějšího chladu vystoupal zpátky na břeh. Rašemenci byli zdatný národ, a jak muži, tak ženy se horlivě věnovali závodům ve sněhu – vyčerpávajícímu běhu konanému v zimě a jen v lehkém odění. Fjodor v tomto sportu vynikal, ale také věděl, že v současném stavu by nočnímu chladu nemohl odolávat dlouho.

Mladý válečník doběhl k ohni a sebral meč, odhodlaný zahřát se trochou cvičení. Zbraň však byla příliš těžká, aby ji mohl používat bez výhody berserkrovské zuřivosti; stehy na pažích se napjaly a začaly pálit námahou jen při pouhém zvedání masivní čepele. Vyměnil ji proto za palici a prošel klasickou sestavou úderů a krytů.

Netrvalo dlouho a cvičení spolu s teplem ohně způsobily, že po Fjodorově hrudi začaly stékat čůrky potu. Znovu se vrhl do vody a bojoval s neviditelným nepřítelem. Konečně se zhroutil k ohni, zahřátý, ale naprosto vyčerpaný. Zabalil se do pláště a nalil si ze samovaru hrnek silného čaje. Napil se a poprvé si dovolil vzpomenout si na prodělanou bitvu.

Pamatoval si ji jen matně. Bylo tam několik drowů, z nichž jeden byl zrzavý kouzelník, se kterým bojoval v Rašemenu. Když mu to konečně došlo, naježil zmateně obočí.

To přece nemohla být pravda. Do Temných říší sledoval pět drowů. Na vlastní oči poznal osud všech pěti: dva zabití obřími netopýry a tři temní válečníci padli dnes večer pod jeho čepelí. Pět drowů. Kouzelník byl šestý.

Zatímco Fjodor probíral tenhle problém, došlo mu několik jiných, avšak stejně znepokojivých faktů. Pamatoval si složité tetování táhnoucí se jednomu z temných elfu podél čelisti. Fjodor si byl dostatečně jistý, že ani jeden z drowích zlodějů nebyl takhle označený. A vlasy měl krátce pristřižené. Tak krátce, že se Fjodorovi sotva podařilo ho za ně zvednout. Všichni drowové, které viděl v Rašemenu, měli vlasy dlouhé a vzadu svázané. Bylo možné, že by sledoval špatnou skupinu drowů, nebo měl vzpomínky na noční bitvu zkreslené?

Mladý válečník pohlédl na meč a vzpomněl si na zabití zručného šermíře. Ani si nevzpomínal, že by ho z jeho těla vytáhnul. To sice bylo znepokojivé, ale Fjodor věděl, že ne zřídkavé. Zbraně byly vzácné a drahé a berserkři si je často brali zpět instinktivně. Přesto mu vadilo, že si na to nevzpomínal.

A pak ho se silou úderu praštila do očí další věc. Zbraň si zpět vzal, ale nevzpomněl si na nejdůležitější úkol. Neprohledal těla drowů, jestli nemají Poutníkův amulet!

Fjodor sklonil hlavu a zoufale zavyl. Jeho berserkrovské záchvaty se stále zhoršovaly a přestával se během nich ovládat. Pamatoval si z nich čím dál méně, pokaždé zabloudil dál od bitvy a tentokrát se nechal tak pohltit, že pustil z hlavy i své poslání. Ne, amulet bude muset najít co nejdřív, než ho bojová horečka spálí a sežehne. Nechtěl ani pomyslet na to, co by on sám mohl udělat, než by si pro něj přišla smrt.

V duchu se rozhodl, že se okamžitě vydá po svých stopách zpět a chybu napraví. Jestli byl Poutníkův amulet tam, tak ho najde. Jeho potlučené a vyčerpané tělo ale odmítlo uposlechnout. A kromě toho slabé měsíční světlo se ke stopování nehodilo.

Hned za svítání, slíbil si, zatímco usínal; hned za svítání se znovu vydá na cestu. Jestli při něm budou stát bohové, bude mít naději vymanit se z podivného otroctví, které bylo jeho dědictvím a kletbou.

Krátce po svítání se Fjodor vydal zpět na bojiště. Ke svému překvapení tam nalezl těla jen dvou drowů a stopy tří párů elfích bot ustupujících k východu. Znovu začal s pronásledováním a ani se neobtěžoval přemýšlet o tom, kde se tu vzal další drow. Když si uvědomil, že stopy se stáčí v kruhu, skončil se stopováním a zamířil nejkratší cestou k jeskyni vedoucí zpět do Temných říší. Cestoval rychle, protože na rozdíl od drowů nemusel každé ráno pátrat po úkrytu před světlem. Navíc odpočíval jen málo. Rozhodl se, že tentokrát musí temné elfy dostihnout dřív, než proklouznou do smrtícího podzemního bludiště chodeb.

Dva dny, odhadoval Fjodor, nebo možná o trochu déle a znovu stane na okraji děsivého světa. Jak rázně kráčel drsnou krajinou, měl dost času přemýšlet, jaký druh boje ho tam očekává a kolik dalších drowů se mezitím připojí ke kluzké družině, jejímž naháněním strávil tolik dní.

Liriel doklopýtala do měsíčního světla dva dny poté, co bylo vystrčena z Menzoberranzanu. Kharzovo teleportační kouzlo ji přeneslo blízko jeskyně, kde pro Fjodora z Rašemenu naaranžovala falešnou bitvu. Dál pokračovala stejnou cestou, kterou mohl jít i člověk, prudkým stoupáním vedoucím do sítě jeskyní rozesetých po kopcích.

Na útěku před Temnými říšemi a vražednou drowí chamtivostí, kterou nechtěně vyvolala, se ani jednou neodvážila zastavit. Kharzovo varování jí neustále znělo v hlavě jako posměšný smích a ona utíkala dál skrze tunel a do bludiště jeskyní. Její orientační smysl ji neomylně vedl ke světlu.

Liriel se pomalu vykradla z jeskyně, i přes únavu ostražitá a bdělá. Pohled, který se jí naskytl, ji rozechvěl a rty se jí pohnuly do neslyšného výkřiku zoufalství.

Krajina, která se před ní rozkládala, nepřipomínala nic, co viděla nebo si představovala. Kameny posetá vrchovina se táhla donekonečna a vysoko nad ní se hrozivě tyčila nezměrně hluboká noční obloha. Tohle nevypadalo jako les s jeho uklidňujícími stěnami stromů a popínavých rostlin a mýtinami, jež byly jako jeskyně vytesané do masy husté zeleně. Ne, tohle byla otevřená a pustá krajina.

Liriel rozbolely oči z toho, jak se je snažila upírat do nezvyklé dálky. Podle map, které stihla nastudovat, věděla, že se vynoří někde západně od velkého lesa, kde tančily uctívačky Eilistraee. Zde bylo jen pár stromů a žádný z nich v sobě neměl mystickou mohutnost, známou z tamtoho lesa. Tyhle rostliny připomínaly trpaslíky: malé, tvrdé věci, které si své místo vydobyly úpornou dřinou v zemi.

Na křídlech nočního větru k ní dolehly hlasy – tvrdé, ale přesto zpěvné zvuky mohli vydávat jen drowové. Na okamžik se Liriel lekla, že ji pronásledovatelé našli. Pak si vzpomněla na podivně přímou cestu, kterou se zde zvuky šíří, a uvědomila si, že hlasy vycházejí zpoza jeskyní.

Přitáhla si k sobě piwafwi a pronesla slova, která jí propůjčovala neviditelnost. Přesto se stáhla ke stěně a přikrčila za kámen. V té pozici opatrně čekala a pozorovala. Bylo možné, že drowové jsou stejní jako ti, které potkala v lese: ochotní a vlídní. Liriel doufala, že tomu tak bude, protože si v téhle bezútěšné zemi začínala připadat opuštěná a zranitelná.

Brzy měla temné elfy na dohled. Mrštní, zahalení v černé a s bílými vlasy skrytými pod kápěmi se pohybovali s obdivuhodnou nenápadností. Přesto Liriel okamžitě poznala, že nejsou z Temných říší. Neobestírala je aura magie, a i přes to, že noc byla jasná, zářily jejich oči rudě, a to mohlo znamenat jen používání tepelného vidění. Dokonce i Liriel, jejíž oči byly zvyklé na studium při svíčkách, dokázala ve svitu měsíce vidět s použitím obyčejného zraku. Měli snad tihle lovci tak otupené smysly?

Zahalená v piwafwi a obutá do elfích bot měla proti nim výhodu neviditelnosti a ticha. Připlížila se blíž, aby zjistila, co mají podivní drowové za lubem. Čím víc se blížila, tím víc byli neklidní a měli sklony sahat ke zbraním, jako kdyby jejich lovecké instinkty dokázaly vnímat i to, co smysly ne.

Jak dlouho musíme ještě čekat? pronesl jeden z nich drowí znakovou řečí skládající se z gest rukou a výrazů v obličeji.

Ta děvka určitě projde tudy, trval na svém druhý. Budeme hledat tak dlouho, jak bude třeba.

Čtyři muži troufající si přepadnout ženu? To byla naprostá urážka! V Lirielině pyšném srdci vzplálo rozčilení a poprvé od útěku z kouzelnické věže dokázala soustředit myšlenky.

Rozbalila svazek šipek, jejichž hroty byly ošetřeny uspávacím jedem, a jednou z nich nabila malou kuši. Tohle bude pro amulet druhá zkouška, neboť jed byl připravován v místech vysokého stupně vyzařování a na otevřeném vzduchu dlouho nevydržel.

Rychlým a jistým pohybem Liriel vystřelila. Drobná šipka našla cíl a jeden z temných lovců vyskočil překvapením. Sáhl za sebe a vytrhl si šipku ze zadku. Chvíli na ni s komicky nevěřícným výrazem zíral a pak se bezvládně složil k zemi.

Žena se zašklebila a vděčně amulet poplácala. Vystřelila další tři šipkya sledovala, jak zbylí tři lovci vrávorají a padají. Když všichni podlehli uspávacímu jedu, vybalila se ze záhybů pláště a vykročila kupředu, odhodlaná získat nějaké informace. Sedla si na drowa, který padl jako poslední, a několika ráznými fackami ho probrala.

Temný elf otevřel oči. Otupělý a bojující s účinky jedu se pokusil soustředit na mučitelku.

„Koho hledáte?“ zeptala se drowím jazykem.

Oči mu spočinuly na malé zlaté dýce visící jí kolem krku. „Já… řekl bych… tebe.“

Liriel se zděšeně zhoupla dozadu. Jak je možné, že po ní pátrají i drowové z Povrchu? Oběma rukama sevřela zajatcův plášť a tvrdě s ním zatřásla.

„Kdo tě poslal?“ chtěla vědět. „Kdo?“

Ale muž již nedokázal promluvit; jed začal plně účinkovat. Liriel zaklela a postavila se. Obratnými a jistými pohyby prohledala všechny čtyři nedobrovolné spáče. Každému z nich visel na tenkém řemínku kolem krku symbol, podobně jako ona nosila svůj svatý symbol Lloth. Tohle však nebyli uctívači Eilistraee, tím si byla jistá. Kněžky Temné panny prohlašovaly, že pomáhají těm, kdo jsou v nouzi. Ne jako tihle smrtící a záludní drowové. Kým pak ale lovci byli a proč se o ni zajímali?

Liriel se dlouze zamyslela. Opatrnost vyžadovala jejich smrt. Lovili ji a nepochybně se k tomu vrátí. Přesto to odporovalo její přirozenosti. Jestli po ní půjdou, až se vzbudí, nebude mít zábrany je odstranit.

Pohlédla k východnímu obzoru. Jasná safírová modř noci ustupovala; brzy začne svítat. Liriel se zázraku nemohla dočkat, ale byla dostatečně moudrá, aby ho očekávala v připraveném úkrytu.

Vrátila se zpět do jeskyní a rychle se přesouvala kroutícími se chodbami, provrtávajícími okolní kopce. Konečně nalezla vhodné místo: jeskyni s jediným vchodem umístěnou vysoko na svahu. Ústila k východu, takže jí poskytne ničím nerušený výhled na blížící se svítání, a dala se dobře bránit.

Liriel se zabalila do pláště a v napjatém očekávání se usadila na zem. Rychle se jí však zmocnil spánek, skoro stejně rychle jako otrávených drowích lovců. Vyčerpaná dvěma dny nepřetržitého útěku, unavená zármutkem a ztrátou, upadla do bezesného spánku drowů.

Fjodor vstoupil do jeskyně a už čelil napadení. Byla dvě – vysoká stvoření vzdáleně se podobající lidem, ale s bílou srstí a hlavami zuřivých medvědů – a vyřítila se na něj s řevem, při kterém se třásly i kameny. Obě nesla v rukou prosté meče, se kterými mávala s nadšením, ovšem už ne s grácií. To však Rašemence neuklidnilo. Očima rychle změřil spojenou délku paží a mečů a dospěl ke zjištění, že stvoření mají o dobrou stopu delší dosah než on. Většina šermířů prohlašovala, že je důležitá dovednost, a ne velikost. To Fjodor sice částečně uznával, ale dosah byl také důležitý, ne, že ne.

Protože však neviděl jinou možnost, nezbylo mu než tasit meč a připravit se na první divoký úder.

Liriel vytrhly ze spánku známé zvuky: řev rozzuřených quagotů a řinčení oceli. Na okamžik si myslela, že je zpět v Temných říších. Potom se probrala a pomyslela si, co ve jménu všech temných bohů dělá hlubinný medvěd tak daleko od obvyklých lovišť.

Za všech okolností zvědavá elfka se znovu zahalila do piwafwi a zlehka se rozběhla k zuřící bitvě. Quagoti byli lovci, kteří životy trávili dole. Jestliže jeden z nich vyšel na Povrch, potom to bylo z rozkazu někoho mocnějšího. A protože quagoty chytali a cvičili jen drowové, měla Liriel dobrou představu, koho tak asi mohl hlubinný medvěd lovit. Co ji však zajímalo, bylo, kdo nebo co na quagota narazilo.

Následovala hluk boje až do samotného ústí jeskyně. Tam stál Fjodor z Rašemenu a nebojoval s jedním, ale rovnou s chovným párem quagotů.

Náhlá a nečekaná euforie zaplavila Liriel. Odhrnula plášť a vytáhla jedno ze svých bola. Roztočila je nad hlavou a vystoupila z úkrytu.

Fjodor při pohledu na ni vyvalil oči, čímž si vysloužil tvrdé plácnutí plochou stranou quagotova meče. Liriel sebou škubla. Kdyby stvoření bylo o něco zručnější a na poslední chvíli dokázalo zbraň alespoň trochu natočit, tak by teď muž byl čistě rozseknutý. Boj bude nejlepší ukončit co nejdřív.

Opsala tedy zbraní poslední kruh a vypustila ji. Bola se omotalo kolem quagotova meče a váha rotujících koulí mu jej vyrvala z tlapy. Stvoření se tím s očividnou radostí zbavilo překážejícího nástroje, vycenilo tesáky a postupovalo dál na muže. Se zbraněmi, kterými ho obdařila příroda, si bylo mnohem jistější.

Drowí elfka se krutě zašklebila a z opasku vytáhla plnou hrst vrhacích nožů. „Hlubinní netopýři byli jenom rozcvička,“ zavolala na Fjodora a hodila první nůž po útočícím quagotovi. „Teď se podíváme, co dokážeš ve skutečném boji!“