Drowova dcera

7. Další světy

Později téhož dne se Liriel vrátila studovat do své nově opravené a pečlivě uklizené komnaty. Předtím se jí v hlubinách arach-tinilitské knihovny podařilo najít zajímavý svitek, který obsahoval kouzlo k vytvoření portálu, jímž se dalo nahlédnout do jiné sféry. Šlo o extrémně náročné kouzlo, které slibovalo vyzkoušet její schopnosti až na samu hranici i za ni. Liriel byla právě hluboce zahloubaná do jeho studia, když se ozvalo nesmělé zaklepání na zcizené dveře.

Její soustředění se zhroutilo a za očima jí vybuchla bolest. Zuřivě zaklela a promnula si rukama oči. Kdyby se jí totéž stalo během sesílání, a ne jen studia kouzla, potom ji zpětný zášleh uvolněné energie mohl zabít. Kdo mohl být tak stupidní, aby ji obtěžoval právě v takové chvíli? Studijní čas byl posvátný a žádná kněžka během něj nesměla rušit jinou. Přesto se slabé zaklepání ozvalo znovu.

Liriel odstrčila židli a zamířila ke dveřím. Naklonila se blíž k mezeře u zárubně a sykla: „Tohle by rozhodně mělo stát za tu bolest, kterou mám v úmyslu způsobit. Kdo je to?“

„To jsem já,“ ozvala se tlumená odpověď pronesená známým naříkavým mužským hlasem. „Pusť mě dovnitř, Liriel, než mě někdo uvidí.“

„Kharzo?“ zamumlala šokovaná neočekávanou návštěvou svého učitele. Otevřela dveře, popadla kouzelníka za rukáv a zatáhla ho dovnitř.

„Jsem tak ráda, že jsi přišel! Neuvěříš tomu, co se teď právě učím!“ vykřikla šťastně. Na dřívější hněv zcela zapomněla; když tu teď Kharza-kzad byl, mohl jí pomoci s novým kouzlem. Sebrala svitek ze stolu a zamávala mu jím před nosem. „Tohle mi umožní vidět do jiných sfér! Proč jsme nikdy nic takového nestudovali?“

„Drowí kněžky čerpají sílu a spojence z nižších sfér. Jak dobře víš, kouzelníci mají jiné zdroje síly,“ odpověděl Kharza-kzad a nepřítomně si prsty hrál s cípem svého rukávu. „Jen zřídka přivoláváme na pomoc tvory z Propasti a pozorovat je není zas až taková zábava.“

Liriel se zašklebila a klesla na hromadu polštářků. „Ale stejně mi můžeš pomoct s jeho učením. Sedni si, Kharzo, a přestaň sebou šít, hrozně mě to rozčiluje.“

Kouzelník zavrtěl hlavou tak silně, že si okamžitě rozcuchal tenké bílé pramínky svých dlouhých vlasů. „Nemůžu tu zůstat moc dlouho. Jen jsem ti chtěl přinést tohle.“ Ze širokého rukávu vytáhl malou tmavou knížečku a podal ji Liriel.

Zaujatá elfka ji otevřela a nastavila tlumenému světlu svíčky. Na stránkách zažloutlého pergamenu nalezla podivné runy, stejně hranaté jako ty drowské, ovšem jednodušší a ne tak pečlivě zapsané.

„Co to je?“

„Taková kuriozita, na kterou jsem náhodou narazil,“ odpověděl Kharza spěšně a toporně, jako kdyby tuhle otázku čekal a odpověď si předem připravil. „Kupec jednoho mého známého mi prodal krabici knih. Některé byly cenné, jiné jen zajímavé. Obávám se, že tahle patří mezi ty druhé, ale myslel jsem si, že tebe by při tvé nenasytnosti mohla zajímat.“

Liriel mu věnovala škádlivý pohled. „Tu neznáš ani z poloviny.“

Kouzelník si povzdechl. „Pýcha starého drowa značí jeho pád,“ citoval smutně známé rčení. „Tebe nikdy nenapadne odpustit mi můj politováníhodný nedostatek taktu, stejně jako tě nepřestane bavit mě mučit, že?“

„Nejspíš ne,“ souhlasila vesele, avšak vzápětí se znovu vrátila k novému pokladu. Neznámý jazyk nepředstavoval problém: jednoduché kouzlo přeložilo neznámé naškrábané znaky do elegantní drowí abecedy. Liriel přejela zrakem několik stránek, pak na učitele upřela nevěřícný pohled.

„Ta kniha je z Povrchu!“

„Ano, myslel jsem si, že by mohla být,“ řekl a neklidně se ošil.

„Jsou tam příběhy o lidech, kteří si říkali Rusové, jejich hrdinech a bozích. A také něco o runové magii. To má být co?“

„Samozřejmě víš, že runy a črty mohou být očarovány a použity jako ochranné prostředky,“ začal.

„Jistě, jistě,“ přerušila ho netrpělivě. „Ale tohle je něco jiného. Tohle je magie vytvořená pomocí nových run. Jak se něco takového dělá?“

„O tom nic nevím, ale zní to až příliš jednoduše, než aby to bylo skutečně mocné,“ zavrhl Kharza s pohrdavým odfrknutím celý nápad. „Lidští mágové jen zřídka – pokud vůbec někdy – dosahují takové úrovně moci, jakou známe my v Temných říších. Neztrácel bych čas s jakýmkoliv magickým učením dávno mrtvé lidské kultury. Myslel jsem si ale, že by tahle kniha mohla částečně uspokojit tvoji touhu po vzdálených místech, dokud jsi uvězněná v Akademii.“ Pokrčil omluvně rameny. „Zdá se ale, že nebude ani potřeba. Neměl jsem tušení, že se o jiných světech budeš učit takhle brzy.“

Dívčin úsměv byl zářivý a zcela upřímný. „I přesto je ta kniha úžasná a já si přečtu každé slovo. Už jenom to, že jsi na mě myslel, je dostatečným darem.“

Kharza-kzad si nervózně odkašlal. „V tom případě se vrátím zpět do své věže. Jestli nebudeš mít námitky, stvořil bych stejnou bránu, kterou jsi použila ke vstupu do mé studovny i ty.“

„Proč jsi takhle nepřišel i sem, místo aby ses plížil chodbami?“

„To kouzlo jsem si z tvé knihy neopsal a i přes různé klepy jsem nevěděl, kde přesně se tvůj pokoj nachází,“ pronesl s nečekaným přídavkem suchého humoru. „Bez přesné představy o cíli může být magické cestování nebezpečné a nepředvídatelné.“

„Skutečně. Mohl jsi třeba skončit v bublinkové koupeli s mistrou Zeld,“ zamumlala se zrádně vážným výrazem.

„Ano. Ehm. Dobře.“ Kouzelník zaváhal a jeho ustarané vrásky se zkroutily do téměř panického výrazu. „Kdybys chtěla, mohl bych bránu vytvořit trvale, takže bys ke mně mohla zaskočit, kdykoliv bys chtěla. Mohl bych ti dál pomáhat se studiem kouzel a snadno ti opatřovat potřebné zásoby a zboží.“ Spěšně ze sebe návrh vychrlil a při čekání na odpověď přešlapoval z nohy na nohu.

Lirielin úsměv zamrzl. Ačkoliv se dar jediné knihy mohl zdát upřímným, takováhle nebývalá štědrost působila falešně. Kharza-kzad byl opatrný, mrzutý a od přírody samotářský. O své studenty se nestaral a strávil víc času výzkumem kouzel a výrobou hůlek než učením v Čarodějci; jeho titul mistra byl spíš čestný než skutečný. Jediným důvodem, proč ji vůbec přijal, bylo jméno a vliv jejího otce. Kharza rovněž nenáviděl risk a teď nabízel otevřené porušení pravidel Tier Breche, jen aby ji mohl dál učit. Starý drow měl jistě postranní úmysly, ale to měli nakonec všichni. Dokud se bude chovat opatrně, neviděla jediný důvod, proč jeho nabídku nepřijmout.

„To je od tebe milé, Kharzo,“ řekla. „Sice mě tu hodně zaměstnávají, ovšem jsem si jistá, že se mi někdy brzo podaří vyklouznout ven.“

„Ano. Jistě. No, sama dobře víš, kde mě najdeš.“

Kouzelníkovy ruce prolétly sérii gest zaklínání a v pokoji se objevil slabý ovál dveří. Na rozloučenou dal ještě Liriel slovo moci, které bránu mělo znovu aktivovat, a pak vkročil do svobody vnějšího Menzoberranzanu.

Opět sama si Liriel povzdychla. Jestli se jí chtěl Kharza tímhle způsobem pomstít za to, jak si ho dobírala, našel si opravdu originální způsob. Vědomí, že ke svobodě jí stačí jediné slovo, neklidnou elfku ještě řádně potrápí. Otec jí dříve dal knihu kouzel, aby v případě nutnosti mohla půdu Akademie opustit, ale později jí kladl na srdce, aby ji používala nanejvýš opatrně. Tím s největší pravděpodobností myslel, aby nic nedělala, dokud jí to sám nepřikáže, pomyslela si s návalem vzpurného vzteku. Měla však dostatek rozumu, aby správně chápala veškerá rizika a poučila se z nich.

Od dohořívajícího pozůstatku staré svíčky zapálila novou a znovu se vrátila ke studiu. Kniha od Kharzy byla velmi stará a příběhy v ní jednoduché, ale docela poutavé. Vyprávěly o neklidných lidech, kteří před dávnými časy vypluli v dlouhých člunech na moře, nejdříve aby plenili a zabíjeli, později aby se usadili. Přesto z každé stránky tryskala energie a láska k dobrodružství. Liriel si nakonec četla dlouho do noci a spotřebovala spoustu vzácných svíček.

Úvahami o lidech se nikdy nezabývala, avšak tyhle příběhy ji zaujaly. Nazažloutlých stránkách znovu ožívaly příběhy o odvážných hrdinech, podivných a divokých zvířatech, mocných primitivních bozích a kouzlech, která byla nedílnou součástí vzdáleného světa. Liriel hltala slovo za slovem, vstřebávala ten prastarý jazyk, myšlení tehdejších lidí a jejich podivnou magii. Její vzrušení rostlo s každou další stránkou.

Koncept runové magie ji fascinoval. Některé runy byly jednoduché a šlo se je snadno naučit; jiné byly jedinečné a hluboce osobní. Každá runa musela být před tím, než byla použita v kouzlu, napřed vytvořena. Takovému procesu se říkalo tvarování a probíhal ve třech stupních – plánování, tesání a aktivace. V průběhu cesty nebo jako výsledek prožitých dobrodružství začala runa v mysli sesílatele postupně nabývat konkrétní podobu. Až když byla plně zformovaná, bylo možné ji vytesat. Mnoho kouzel přímo určovalo, do jakého povrchu je třeba rýt. Například jednoduchá runa léčení musel být vyryta do větve stromu, konkrétně dubu.

„Co je to strom?“ zamumlala Liriel, ale ihned se vrátila ke čtení.

Posledním krokem bylo nabít runu silou skrze pomazání nebo vyřčení zaklínadla příslušného kouzla. I tento krok se zdál být velmi osobní; žádný koupený kouzelný svitek nemohl přinést výsledek. Liriel vstřebávala podivnou filozofii a zároveň zamyšleně přikyvovala. Kharza měl pravdu: na první pohled vypadala runová magie směšně jednoduše. Přesto však kladla na mága velké nároky. Magie přicházela skrze pouť, ať už duchovní, nebo dobrodružné poslání.

Pouť. Velké poslání.

Náhlá vlna touhy ji zasáhla se silou fyzického úderu. Náhle si uvědomila, že tohle bylo to, po čem celý život toužila. O tom byly všechny výpravy do Temných říší a nekonečné společenské přesouvání městem. Byla rozenou cestovatelkou uvězněnou mezi bytostmi, které byly spokojené se životem i smrtí v jeskyni velké jen dvě míle napříč. Jakkoliv byl Menzoberranzan kouzelný, pro někoho jako ona nebyl dost velký.

Liriel schovala tvář do dlaní a snažila se nahlas nekřičet. Mladá dívka dosud nepoznala zoufalství, teď na ni těžce dolehlo. Stěny jejího pokoje se k ní přibližovaly, dokud nepohltily světlo svíčky.

Náhle, stejně rychle jako přišel, okamžik zoufalství zmizel, vytlačený z hlavy smělým plánem. Liriel pomalu zvedla oči k věštecké misce.

A proč ne? pomyslela si vzpurně. Jestliže jí bylo povoleno nahlížet do Propasti a studovat její stvoření a tajemství, proč by se nemohla víc dozvědět o svém vlastním světě? Možná že v Zemích světla dosud žili nějací potomci Rusů životy plné vášnivé volnosti, jejichž zlomky zahlédla na stránkách staré knihy. Proč by je nemohla najít a naučit se jejich způsobům?

Došlo jí, že ani to by nemuselo být dost. Okamžitě myšlenku potlačila a vrátila se zpět k vzácnému svitku. Naučila se brát, co jí život přinesl, a zároveň nepřemýšlet o tom, co by mít nemusela.

Temná elfka zapálila další svíčku a začala studovat, jak by mohla získat přístup do Zemí světla.

Fjodor neměl nejmenší tušení, kolik času už v Temných říších strávil. Dokonce i čas tu byl podivně narušený a neskutečný. A nebylo to jen tím, že byl daleko od uklidňujícího rytmu slunce a měsíce. Neustálá vyčerpávající potřeba zůstávat ostražitý způsobovala, že každý okamžik se mu vryl pevně do paměti a zůstával v ní jasný a čistý dlouho poté, co měl uvolnit místo dalšímu. Jistým způsobem mu tohle zpomalování času připomínalo to, které zažíval během berserkrovské zuřivosti, a také bylo stejně vyčerpávající.

Do Temných říší si přinesl dostatek jídla a pití na dva dny, ale i když jedl i pil úsporně, bylo skoro všechno pryč. Horší však bylo, že mu docházela zásoba pochodní. Za celou cestu nenašel vůbec nic, co by mohlo vypadat jako hořlavé, a to byla potíž. Dokud měl světlo, mohl Fjodor sledovat stopu drowích zlodějů. Stál před těžkou volbou: jít dál, a nebo se pokusit najít cestu na Povrch, opatřit si zásoby a zkusit to znovu.

Fjodor pokračoval. Stopování bylo obtížné, a kdyby se teď zastavil, nemusel by stopu znovu najít. I když se drowové pohybovali v pětičlenné skupině, našlapovali lehce a v tomto pro něj cizím terénu se dala těžko zachytit jakákoliv stopa.

Když takhle zvažoval obtížnost svého úkolu, nepřišlo mu zatím na mysl, co by dělal, kdyby drowy skutečně našel. Věděl, co dokázal, a to ho pohánělo.

Ve své zemi, známé válečníky-berserkry, patřil Fjodor k nejlepším. Získal si úctu, a dokonce se mluvilo o tom, že má být jmenován Tesákem – náčelníkem zodpovědným za skupinu válečníků. Byl respektovaný, ale také se ho pro to, kým byl, báli. On se zase pro změnu bál toho, čím by se mohl stát.

Jednou z rašemenských nejméně pochopených tradic byla destilace jhuildu, nápoje tak silného, že se mu běžně – a zcela trefně – říkalo „ohnivé víno“. Méně silná varianta byla vyráběna pro obchodní účely, ovšem chuť na ni si vyvinulo jen nemnoho cizinců. Každý berserkr nosil bezednou láhev s nekonečnou zásobou jhuildu a čas od času z ní upíjel, aniž by pociťoval silnější účinek než po jakékoliv obyčejné lihovině. Před bitvou se však používal při rituálu, který zažehával plamen vášně a pozdvihoval válečníkovu zručnost a zuřivost do jinak nedosažitelných výšin. Tohle se Rašemenci učili od kolébky a nikdo bez správného výcviku nedokázal berserkru úspěšně propadnout.

Na rozdíl od kolegů válečníků byl Fjodor přirozeným berserkrem. Zuřivost k němu přicházela i bez jhuildu nebo rituálu. Bojoval s větší úporností než jeho druhové, ale bez kontroly. Dokud záchvat šílenství trval, nedokázal myslet strategicky nebo změnit taktiku, aby pomohl a ochránil ostatní Rašemence. Jediné, co Fjodor dokázal, bylo zaútočit a pobíjet nepřátele, dokud proti němu nějací stáli. Jednoho dne to bude znamenat jeho smrt, tím si byl Fjodor jistý. Nebyla to však smrt, čeho se bál. Fjodorovým nejhlubším strachem bylo, že přijde den, kdy nedokáže rozeznat přátele od nepřátel.

Bitva na lesní mýtině ho silně znepokojila. Před tou nocí bojoval, jen aby ochránil své krajany a svou zem. Tentokrát ale propadl šílenství kvůli bandě drowích zlodějů! Co přijde dál? Spojí se s thayskými kouzelníky při útoku na kruhové věže rašemenských Čarodějnic? Ne, bude mnohem lepší, když zemře v téhle vzdálené zemi.

Cesta před ním začala zničehonic strmě stoupat. Fjodor se vyškrábal na vrchol svahu a zdvihl pochodeň vysoko do vzduchu. Před ním opět prudce padala a zatáčela strmě doprava. K jeho nesmírnému překvapení vycházelo zpoza zatáčky slabé světlo.

Opatrně a tak tiše, jak jen dokázal, se k němu připlížil. Zvuk kapající vody s každým okamžikem sílil a vzduch byl vlhký jako na jaře v mokřinách. Když konečně obešel roh, připravil ho pohled, který se mu naskytl, o dech.

Dostal se do další jeskyně. Tahle byla menší než předchozí, avšak podivnější než cokoliv, co kdy viděl. Stěny zde byly vlhké a na nich v podivných útvarech rostly trsy mechu a hub, které zářily tlumeným nachovým a modrým světlem. To se odráželo od mokrého černého kamene a zaplňovalo jeskyni. Fjodor před sebe natáhl ruku; dokonce i jeho kůže vypadala, že světélkuje modravou září.

Mladý válečník se zhluboka nadechl a rozhlédl se kolem sebe. Naučil se myslet na Temné říše jako na masu ničeho víc než kamene, ale v téhle jeskyni rostlo udivující množství různých druhů rostlin. Temně modré kapradiny obklopovaly malé jezírko a bledý stříbřitý mech visel ze stropu jako krajkový závěs. Poblíž, přímo pod převislou římsou, rostly trsy hub. Fjodor přiklekl blíž, aby se na ně lépe podíval.

Ještě nikdy neviděl houby v takových barvách a tak podivných tvarů. Některé vypadaly jako houby jeho domovských lesů až na to, že byly mnohem větší a v podivném odstínu fialové. Jiné působily mnohem nehmotněji. Jemná stavba a křehké okraje, které vypadaly, že se při sebemenším dotyku zničí. Byly tam i pýchavky v odstínech karmínu a levandule a bledé houby připomínající malé silné strážce.

Mohl by zkusit nějaké z nich sníst, rozhodl se Fjodor, ovšem jen jako druhou možnost k vyhladovění. Dokonce i v jeho domovině byly některé houby jedovaté; kdo mohl vědět, jaké podivné účinky by mohly mít tyhle? Alespoň že ty bledé tlusté houby vypadaly trochu povědomě. Pokud by k tomu někdy mělo dojít, začal by právě jimi. Natáhl ruku, aby se jedné z nich dotkl. Houba ucukla a vydala pronikavý vysoký vřískot.

Fjodor trhnul rukou pryč. „Ty houby křičí,“ zamumlal nevěřícně. Copak by mu k tomu asi mohly říct kapradiny? Sice neměl chuť to zjišťovat, ale za jejich porostem se nacházela voda a takovou příležitost si nemohl nechat ujít.

Kapradinami se propletl bez incidentu a pak se zastavil. Napůl ve vodě a napůl na břehu ležely kosti dávno mrtvého poutníka. Ovšem jaké kosti! Vypadaly jako pozůstatky ještěra, ale velikosti rytířova válečného koně. Ještě podivnější bylo, že kolem masivní kostry ležely kousky kůže a kovu. Fjodor se předklonil, aby si je lépe prohlédl. Kostra byla až na zlomenou kost na jedné noze nedotčená.

Válečník si uvědomil, k čemu asi došlo, a zavrtěl hlavou. Někdo ještěra používal jako jezdecké zvíře, a když si zlomil nohu, zanechal bezcenného plaza jeho osudu. Neposkytl mu tak ani dar smrti. Fjodor pomyslel na Sašu a přemýšlel, jaký druh bytosti by se mohl takhle zachovat k věrnému společníkovi.

Mladík se naklonil, aby se napil, a náhle věděl, jaké smrti se ubohému zvířeti nakonec dostalo. Z vody stoupal slabý zápach. Fjodor do ní ponořil ruku a přičichl. Již jednou cítil vápno. Tehdy bylo období moru, který si vyžádal mnoho životů. Nikdy nezapomene na strašné léto a na pach vápna rozsypaného do otevřeného hrobu. Postavil se a odstoupil od smrtícího jezírka.

Fjodor se rozhlédl po jeskyni. Po stěnách stékaly čůrky a z tunelů hlouběji pod zemí sem doléhaly hlasitější zvuky řinoucí se vody. Ne všechny přítoky mohly být jedovaté. Vodu brzy získá a tohle pravděpodobně byl nejlepší způsob, jak ji najít. Na druhou stranu se podzemní tunely tak nepředvídatelně kroutily, že ke zdroji zvuku to mohlo být jen pár kroků, a nebo také celý den cesty. Nakonec se rozhodl, že nejlepší bude jít stejnou cestou jako drowí zloději. Vždyť i oni musí potřebovat pitnou vodu, a tudíž by ho k ní měli nakonec dovést. Rychle si prohlédl různé východy z jeskyně a nakonec v jednom z nich našel stopy elfích bot.

Modré světélkování časem zmizelo a světlo jeho louče se proti němu zdálo zdravé a čisté. Cesta, po které Fjodor kráčel, byla úzká a strmá a on začal v nezvykle řídkém vzduchu brzy lapat po dechu. Nedošel ani zvlášť daleko, když našel vodu. Z výklenku ve stěně tryskal miniaturní vodopád a mizel v mělkém, rychle tekoucím proudu. Ten ještě několik kroků sledoval cestu, ale pak se ztrácel v prasklině v zemi. Nad ní se skvěla přes tunel natažená ohromná pavučina. Na ní zachycené kapičky ji při dopadu světla rozsvítily všemi barvami duhy. Fjodor si všiml několika zástupců hmyzu klouzajících po hladině potůčku – dobré znamení, že by voda mohla být pitná. Opatrně ji ochutnal a zjistil, že je sladká.

Fjodor se vrhl na zem a začal zhluboka pít. Úlevně a spokojeně vydechl a sáhl po láhvi na vodu. Náhle ztuhnul a začal si v duchu nadávat. Kde byly pavučiny, tam většinou byli i pavouci, a on přesto přišel bezstarostně až na dosah jako obyčejná moucha. Když hleděl do očí toho největšího pavouka, jakého kdy viděl, získal velice dobrou představu, jak se takový hmyz musí cítit.

Pavoukova hlava byla velká skoro jako mužská pěst a ve světle pochodně se jeho srstí porostlé odulé břicho lesklo jako pečlivě udržovaná srst domác íkočky. Celé stvoření mohlo být tři stopy široké a připravené vyrazit na svých osmi dlouhých nohách k cíli.

Fjodor hleděl na vlastní vylekaný obličej, který se mu tisíckrát vracel v pavoukových složených očích. Děs, který očekával, nepřicházel. Na rozdíl od štírovité věci nebylo stvoření bezduché. Naopak ho obestírala aura ostražité inteligence. Očividně se o něj zajímalo stejně intenzivně jako on o ně a také stejně opatrně. Pomalu a tiše začal pavouk couvat, vždy jen s jednou zdviženou nohou. Když se dostal mimo dosah, vydal štěbetavý zvuk a začal stoupat do vzduchu.

Fjodor ohromeně sledoval, jak pavouk šplhá vzhůru po hedvábném vlákně. Doma při této činnosti sice viděl hodně pavouků, avšak nikdy si neuvědomil, jak vznešeně elegantní ten tichý let je. Bylo záhadou, že tak velké stvoření může kráčet po tak tenké stezce. Ještě divnější bylo, že obří pavouk uprostřed pohybu prostě zmizel, a to dřív, než dosáhl stropu tunelu.

Kouzelný? přemítal. Jestliže houby mohly křičet, proč by pavouk neovládal magii?

Nebo možná patřil někomu, kdo mohl.

Myšlenka pobídla Fjodora k akci. Rychle naplnil láhev vodou a spěchal dál tunelem. Jestliže byl pavouk druhem posla, potom jeho přítomnost na tomhle místě bude rychle odhalena. Pokud nezíská amulet dostatečně brzo, zemře v tomhle bizarním, strašném světě. Ze všeho nejdůležitější bylo, aby neustále zůstával ostražitý.

Tohle si velice dobře uvědomoval: Temné říše nebyly místo pro ty, kteří sní.

Noc již téměř končila, když se Liriel konečně cítila být připravená kouzlo vyzkoušet. Ze všeho nejdřív zapálila několik svíček a rozmístila je po kraji věštící misky. Přivolaný obraz nevyzařoval žádné teplo, a tak nebylo možné ho bez světla vidět. Misku naplnila vodou a jako kouzlem požadovanou drcenou substanci rozdrobila jednu z prastarých stránek knihy.

Měkce pronesla slova zaklínání. Voda divoce zavířila a pak se znovu vyhladila v černou hmotu. Dychtivě se naklonila nad misku.

V ní spatřila vodu. Obrovské množství vody, stoupající a opět klesající ve zpěněných vlnách. Moře, pomyslela si vzrušeně. O tom již slyšela. Vypadalo úžasně, tak rozlehle, svobodně a plné možností. Voda klesala i stoupala, aniž by byla vidět příčina toho pohybu, ať již kameny, nebo peřeje. Divokými vlnami se probíjel největší a nejpodivnější člun, jaký kdy viděla.

Jeho trup byl dlouhý a štíhlý, vytvořený ze silné a bledé substance, a korunovala ho ohromná, bílá a na krajích pevně zakroucené křídla. Ta se sice nehýbala, ale člun přesto klouzal hladinou s udivující rychlostí a vždy, když se jeho příď zakousla do vln, vystříkla k nebi sprška bílé pěny a vodní tříště. Nejzajímavěji vypadala samotná příď, která byla hrubě vytesána do podoby připomínající dračí hlavu.

Takže potomci Rusů stále žijí, žasla Liriel, a stále ještě brázdí moře ve svých slavných plavidlech. Kam až by jí mohla dračí křídla odnést, pomyslela si toužebně, kdyby cestovala s neklidnými lidmi! Hluboce se předklonila, a zatímco se nechávala pohltit obrazem ve vodě, sevřela oběma rukama pevně okraj misky.

Člun se ostře stočil. Jeho bílá křídla se na chvíli divoce zatřepala a pak se prudce přesmykla ke straně. Přímo před ním, za hrdým drakem na přídi, se nacházel ostrov, jehož břehy se téměř ztrácely za oparem a vodní tříští. Ostrovy Liriel znala, neboť i ve městě se na Donihradském jezeře daly najít ostrůvky kamene a hlíny. Tohle místo ale připomínalo pastvinu rothe asi jako černé a klidné Donihradské jezero moře. Ostrov byl přímo ohromný, i s divokými kameny posetým pobřežím a strmými útesy. A byl zelený. Tak zelený, že jen pouhý pohled na něj zraňoval oči.

Ostrov se každým okamžikem zvětšoval, neboť člun se k němu řítil ohromující rychlostí. Náhle se ze skal vynořila zátoka. Velký, hluboko zakousnutý záliv zastíněný největšími a nejpodivnějším rostlinami, jaké Liriel kdy viděla. V něm se nacházelo přístaviště lemované drobnými postavičkami lidí, kteří čekali, aby mohli cestovatele uvítat doma. Liriel cítila vábení přístavu stejně silně, jako slyšela volání moře. Bez mrknutí a jen sotva dýchající upírala zrak do misky.

Uplynulo ještě několik okamžiků, než si uvědomila bolest spalující ji za očima. Nejdříve ji připisovala intenzivnímu soustředění, ale pak si všimla, že nebe změnilo barvu. Úžasně živá půlnoční modř vybledla do třpytivého stříbra. Moře se také měnilo a jeho čím dál jasnější odstín se vymykal popisu a spaloval zrak. Náhle Liriel pochopila, co se děje.

„Úsvit,“ zašeptala s bázní. „Slunce přichází.“

Slunce. Nesmiřitelný, spalující nepřítel, který porazil její lid v bitvě s trpaslíky, oslepující světlo, jež je věznilo pod zemí. Podivné bylo, že Liriel nepociťovala nic ze strachu nebo nenávisti, o kterých ji učili, že by je měla cítit. Místo toho vnímala jen pohlcující touhu spatřit takové divy na vlastní oči. Za něco takového by dala cokoliv, slibovala.

Vtom se jí se silou zrádného vbodnutí dýky do zad vrátila realita jejího života a mysl poutající obraz v misce se zachvěl a zmizel. Liriel se zhroutila zpět do židle.

Ne, opravila se; za něco takového by dala všechno.

Možná se nemusela bát slunce. Ne ona, jejíž oči si od pěti let zvykaly na svit svíček. Liriel však dobře věděla, co by se jí stalo, kdyby kráčela Zeměmi světla. Její magie temných elfu by z ní byla vypálena.

Slyšela šeptané příběhy o válce na Povrchu a o tom, jak s příchodem svítání přestala kouzla fungovat podle očekávání a jejich materiální složky se začaly rozpadat. Na Povrchu by byla zranitelná jako ještě nikdy v životě. Její kouzelné zbraně by přišly o svoji sílu, stejně jako zbroj. Její vrozené drowí schopnosti by postihlo totéž. Liriel předpokládala, že by dokázala žít bez kouzelných plamenů, něžného levitačního vznášení se i magického piwafwi, které jí poskytovalo neviditelnost. Možná by mohla přežít i bez neuvěřitelné odolnosti vůči magickým útokům, která byla dalším dědictvím drowů. Předpokládala, že by mohla žít, ale takový život by měl asi stejné následky jako dobrovolná hluchota pro hudebníka nebo slepota pro malíře.

Ano, možná by mohla podniknout výpravu do světla, ovšem jen za cenu ztráty vlastní identity. Magie temných elfů byla něčím víc než sbírkou kouzel, schopností a zbraní. Byla její vášní a dědictvím. Protékala jejími žilami; dávala tvar každému jejímu plánu a činu. S ní byla drowem. Bez ní by byla čím?

Jako náměsíčná se Liriel postavila a zvedla věšteckou misku. Naklonila ji a nechal vodu pomalu vytékat na koberec. Pak ji prázdnou odhodila stranou a obličejem napřed se zhroutila na postel.

Podruhé v životě si Liriel přála, aby mohla plakat. Poprvé to bylo dne, kdy ztratila matku. Nyní truchlila nad ztrátou otevřeného moře a nově zrozeného snu.