Drowova dcera

14 Shakti

„Tři dny!“ zuřila Shakti Hunzrin a hodila džbán na vodu proti dveřím svého pokoje. Jemná hrnčířské práce se s uspokojivým trištivým zvukem rozprskla do oblaku střepů a prachu. Náladu jí to však nezlepšilo; v ničení neživých objektů se vůbec dalo najít jen málo uspokojení. Znovu začala neklidně rázovat sem a tam. Cítila se při tom asi tak patřičně jako trpaslík ve vodě.

Kněžka vyplýtvala spoustu času a kouzel tím, že sledovala příchody a odchody své sokyně z rodu Baenre. A to všechno k ničemu. Matrona mistra dala neteři, proti vší logice, zvláštní volno. A k čemu? Podle všech zpráv se Liriel zabednila ve svém domě. Naše malá princezna se jistě potřebovala vzpamatovat z těch celých pěti dní v Arach-Tinilith, pomyslela si Shakti kysele.

Ale tři dny? I ona sama dostala jen sem tam několik hodin, a to jen aby se mohla věnovat naléhavým rodovým záležitostem.

Náhle se Shakti uprostřed kroku zastavila. Možná, zamyslela se, by jí několik hodin mohlo stačit.

Uhladila si záhyby roucha a netrpělivě si přičísla vlasy – měla zvyk se během záchvatů rozcuchat. Její trepky cestou za Matronou Zeld rozdrtily několik střepů z rozbitého džbánu.

„Proč potřebuješ opustit Akademii a proč s tím jdeš za mnou?“

Obě to byly rozumné otázky a Shakti na ně byla připravená. „Přichází pářící období rothe,“ vysvětlovala kněžka. „A nikdo o tom neví víc než já. Dokonce ani sami rothe,“ dodala pyšně.

Mistra Zeld při tom podivném prohlášení naježila obočí, ovšem nakonec se rozhodla dál v téhle oblasti nepátrat. „Ty jsi ale studentka dvanáctého ročníku a skoro nejvyšší kněžka. Za tebe já nezodpovídám.“

Shakti se naklonila dopředu. „Ale můžete mi dát svolení k odchodu. A bude to prospěšné pro nás obě. Mohu se vrátit s určitými informacemi.“

„Musím se přiznat, že o intimní život dobytka příliš velký zájem nemám,“ odvětila mistra kyselým tónem.

Mladá kněžka ztichla a bojovala proti narůstajícímu vzteku. Neočekávala, že by mistra mohla být takhle nepřístupná. Podle všeho Zeld nechovala Liriel v oblibě a mělo by ji těšit, kdyby té mladé studentce někdo srazil hřebínek. A pokud by to ještě přivodilo potíže rodu Baenre, tím lépe.

„Smím mluvit upřímně?“

Zeldiny rty se zkroutily do výrazu ironického pobavení. „To by bylo osvěžující.“

Kromě toho to také mohlo být smrtící, proto se Shakti rozhodla volit další slova velice opatrně. „Arach-Tinilith je silou našeho města a slávou Lloth. Po celá staletí nesměli studenti opouštět Akademii, dokud jejich výcvik neskončil. Nyní, v těchhle obtížných dobách, potřebují jednotlivé rody všechny své členy, a to včetně těch nejmladších. Přesto se svolení k opuštění Akademie neudělují jen tak, a ne bez vyhlídky na budoucí prospěch.“

Mistra Zeld napjatě naslouchala a rozuměla tím pádem i slovům, která Shakti nevyslovila. „A ty se mi pokoušíš říct, že tvoje potřeby jsou dostatečně významné, aby ospravedlnily uvolnění.“

Kněžka Hunzrin sklonila v uctivé úkloně hlavu. „Možné ne natolik významné jako plány větších rodů.“

„Chápu.“ Zeld se zaklonila v křesle a přemýšlela o slovech mladé kněžky. Konečně se jí podařilo vyjádřit, co zamýšlí, a to s ohromující jemností. Samozřejmě že mistra Zeld Shaktiny motivy chápala od samého počátku a zdržovala jen kvůli tomu, aby ji donutila vyložit na stůl alespoň nějaké karty. Shakti nebyla jediná, kdo přemýšlel o tom, co má asi rod Baenre za lubem, že k tomu potřeboval Gromfovu kouzelnickou dceru. Mnoho dalších se pokoušelo opatrně vyzvídat – vzbudit hněv mocného Prvního rodu se nevyplácelo – ale dosud všichni selhali. Možná že odhodlaná kněžka plná nenávisti by si mohla vést lépe. Pokud by Shakti selhala, tak by to nebyla žádná ztráta. Kdyby však uspěla, byl by Zeldin klan nově získanou informací přímo nadšen a jí samé by se dostalo odměny za Shaktinu práci.

„Máš mé svolení k odchodu. Pod podmínkou, že se vrátíš včas na bohoslužbu. To samozřejmě není jediná podmínka.“

„Samozřejmě.“

„Po návratu mi budeš vše hlásit a nic nevynecháš.“

Shakti zdvořile přikývla a postavila se k odchodu. „Náš rod zakoupil nový druh k chovu, aby oživil stádo. Máme v úmyslu zapojit jak divoké, tak větší povrchové rothe. Očekáváme, že výsledek bude pozitivní. Bude mi potěšením přinést vám kopii chovných knih. V budoucnu, až se vás budou ptát na důvod mé absence, se to může ukázat jako užitečné.“

„Tvá pozornost k detailům je chvályhodná,“ řekla Zeld suše. „Ještě mám ale jednu podmínku. Jestli selžeš, potom tenhle rozhovor nikdy neproběhl.“

Shaktiny rysy zkřivil chmurný úsměv. Dokonale si navzájem rozuměly, aniž by bylo třeba slov. „Chápu vaši zdrženlivost,“ pronesla jemně. „Chov rothe je jen sotva oblíbeným konverzačním námětem. Dávno jsem si všimla, že moje nadšení pro něj sdílí málokdo.“

„Dokonce ani rothe, řekla bych.“

Ale Shakti tak spěchala pryč, že ironickou poznámku nezaslechla. A i kdyby ano, stejně by ji neocenila.

A bylo to takhle lepší, uvědomila si Zeld. Shakti byla nadaná, nevyzpytatelná, tvrdě pracující a naprosto zlá. Ačkoliv byla kněžka Hunzrin mladá, stával se z ní schopný nepřítel. Kdyby k tomu byla obdařena nadhledem, který se často projevoval právě černým humorem, byla by ještě mnohem nebezpečnější. I bez něj však bylo lepší ji sledovat.

Každý drow, dokonce i mocné mistry Arach-Tinilith, si dával pozor na potenciální ohrožení.

Typické, pomyslela si Shakti s hořkým pohrdáním, Liriel Baenre samozřejmě musela mít dům přímo naproti nejproslulejšímu narbondellynskému domu zábavy. Usazená v polštářky vystlaném výklenku a skrytá očím náhodných pozorovatelů za závěsy staženými z obou stran sledovala mezírkou miniaturní hrad patřící její sokyni.

V ruce svírala kus adularu, který očarovala, aby sledoval Liriel, a který tak nevysvětlitelně skončil v ložnici patřící mistře MoďVensis Tlabbar. Získat ho zpět nebylo nijak snadné a právě teď Shakti vynaložené námahy litovala. Ani magie kamene nedokázala proniknout závojem kouzel halících Lirielin dům. Shakti zkusila rovněž kněžská kouzla, ovšem tentokrát ji Lloth nechala na holičkách. Ať již měl rod Baenre v plánu cokoliv, Paní chaosu se to očividně zamlouvalo.

Shakti to ale úkol jen ztěžovalo, protože pak jí nezbývalo než k Liriel domů skutečně fyzicky proniknout. Špehové jí hlásili, že viděli, jak dívka opouští dům, avšak kdo mohl říct, jak dlouho zůstane pryč? Jestli měla Shakti najít cestu dovnitř, musela to zvládnout brzo. Krátkozraká kněžka zuřivě zamžourala, ale takhle z dálky neviděla nic, co by jí mohlo pomoct.

S bezmocným syknutím opustila dům zábavy a rychle přešla ulici. Jako spousta menzoberranzanských drowů cestovala zahalená v piwafwi a s kápí staženou hluboko do čela. Moc dobře si však uvědomovala, že díky své statné postavě a nápadně kolébavé chůzi podezřela vyčnívá, a nechtěla být viděna, jak dům pozoruje příliš zblízka. Mohla se tudíž odvážit jen jednoho nebo nanejvýš dvou procházek kolem.

Nejdřív neviděla nic, co by jí mohlo pomoct. Městské domy, dokonce i ty patřící poddaným, byly hotové pevnosti chráněné magií a zrádně skrytými mechanismy. Žádnou cestu dovnitř neviděla. Pak si náhle všimla pohybu ve zdánlivě pevném kameni předních dveří. Ven se vyklopila malá dvířka a vykoukla černo-červená hlava skvrnitého ještěra. Jazykem ochutnal venkovní vzduch a vystřelil zpět do stínů.

Kněžka se ušklíbla. Konečně trhlina v obraně její soupeřky! Slyšela drby, že rozmazlená princezna si vydržuje sbírku exotických tvorů dovezených ze vzdálených koutů Temných říší, a dokonce ze Zemí světla. Tahle dvířka měla Lirieliným malým domácím ještěrům bezpochyby umožňovat, aby mohli kdykoliv sami vyklouznout ven a pak se opět vrátit.

Bylo samozřejmě možné, že i tahle cesta byla magicky chráněna. To Shakti nemohla zjistit jinak než to prostě vyzkoušet.

Nejvyšší možnou rychlostí se tedy přemístila do domu jistého kouzelníka, značně zručného poddaného, jehož služby byly k pronajmutí. Samozřejmě že v jejím rodě byly kněžky, které ovládaly mocnější kouzla než ona sama, a dvě nebo tři z nich by dokázaly seslat právě to potřebné. To by ale znamenalo přivolávat Lloth – za všech okolností nebezpečný podnik a naprosté šílenství, pokud účelem byl přímý útok proti ženě z Prvního rodu Menzoberranzanu. A kromě toho šlo o osobní věc a Shakti do ní nechtěla zapojovat rodinu. Mezi drowy bylo vždy mnohem levnější koupit si službu než přijmout laskavost. Cena za to druhé byla vždy jiná, než by jeden očekával.

Za hodinu již spolu s kouzelníkem proklouzla zadními dveřmi do sídla rodu Hunzrin. Dovedla ho do kasáren, kde byli ubytovaní klanoví vojáci. Jednoho z nich vybrala – samozřejmě že postradatelného muže – a vysvětlila mu, jaký úkol ho očekává.

„Vstoupíš do domu Liriel Baenre dvířky, která slouží její sbírce domácích ještěrů. Tady kouzelník tě zmenší na zlomek tvé velikosti.“

„Jak moc?“ otázal se voják.

Shakti před sebe natáhla ruce, horní čněla nad spodní asi o šest palců.

Muž zbledl tak moc, že v infračerveném spektru prakticky zmodral. „Ale ještěři… „ začal.

„Máš snad zbraně,“ odsekla. „Vojáci rodu Hunzrin si musí poradit s většími nepřáteli, než jsou domácí ještěři!“

Voják zvážil zuřivost zračící se v kněžčině tváři a rozhodl se, že nejbezpečnější bude mlčet a poslechnout. Samozřejmě že pro šest palců vysokého drowa byl velký gekon skoro stejně nebezpečný jako drak!

Sklonil tedy hlavu v gestu podřízenosti a respektu. „Jak poroučíte, Matrono…“ muž se odmlčel a nechal tak svoji záměrnou chybu viset ve vzduchu jako vůni z kadidla. „Paní Hunzrin,“ opravil se.

Bylo to zjevné rýpnutí si a nesmyslné podlézání, které by mu od většiny žen vyneslo ostrou facku – a nebo hůř. Ovšem dokonce i nejnižší voják dokázal ve tváři téhle kněžky vyčíst zapálenou horlivost, výjimečnou dokonce i mezi fanatickými drowy. Shakti v mužových slovech uslyší jen zjevnou poklonu a výsměšného tónu si nevšimne.

Přesně jak čekal, přijala mladá kněžka lichotku se sebevědomým úsměvem. Pokynula kouzelníkovi, který vojákovi podal malý flakónek.

„Až budeš bezpečně uvnitř, tohle vypij. Zlomí to kouzlo a vrátí tě to do původní velikosti,“ instruoval ho kouzelník.

„A ujisti se, že tě nikdo nevidí,“ dodala Shakti. „Sluhy zabíjej, jenom když budeš muset. Až si budeš jistý, že nás nikdo neuvidí, pustíš mě zadem. Zevnitř dveře skoro určitě zabezpečené nebudou.“

Na kněžčin pokyn začal kouzelník se sesíláním kouzla. Se zavřenýma očima napůl prozpěvoval protáhlou litanii zaklínadla a rukama při tom mával ve vzduchu ve složitých gestech. Shakti, i přes svou dychtivost, během toho klidně a trpělivě seděla. Vzhledem k ceně kouzla a reputaci kouzelníka nějaké to představení očekávala.

Voják mezitím stál v pozoru: napjatý, klidný. Litanie dostoupila do vysokého kvílivého vrcholu a s posledním zamáváním rukou a zábleskem narůžovělého světla bylo kouzlo dokončeno.

Z kouzelníkových rukou vyrazil stejně narůžovělý dým, který neomylně zamířil k vojákovi a celého ho obklopil jako mrak ve tvaru drowa. Ihned poté se začal ze všech stran smršťovat a tlačit na mužovo tělo.

Jeho oči se při tom tlaku vypoulily, ale tělo se začalo pomalu a neúprosně kouzelné mlze poddávat. Tvář mu zkřivilo utrpení a ústa se otevřela k výkřiku bolesti. Dál a dál pokračovalo jak zmenšování, tak křik.

Shakti se naklonila blíž a oči jí při tom zářily pokřiveným potěšením. Konečně byl muž dost malý, aby vyhovoval jejím záměrům. Znovu kouzelníkovi pokynula, tentokrát aby přestal. Narůžovělý kouř se okamžitě rozplynul a muž, dost malý na to, aby mohl Shakti sedět na dlani, se zhroutil k zemi.

„A mimochodem, možná to trochu štípne,“ prohodil mág jen tak na půl úst.

Kněžka si dobře všimla kouzelníkova spokojeného výrazu a zvrácené radosti v očích a viděla v nich zajímavý příslib. Dokonce i během pomsty byla Shakti střídmou správkyní, stejně prohnanou jako každý kupec ve městě.

„Tvoje peníze,“ řekla a podala kouzelníkovi mince v o něco menší hodnotě, než na jaké se dříve dohodli. Významně trhla hlavou ke zmenšenému vojákovi a jasně tím naznačila, že potěšení ze seslaného kouzla poskytuje dostatečnou kompenzaci.

Kouzelník se s její tichou logikou nepřel. Vzal si nabízené mince a s posledním spokojeným pohledem na své dílo vyklouzl do tmy, která byla Menzoberranzanem.

Shakti se sklonila a zdvihla vojáka. Musela obdivovat, jak křehký ve své nové velikosti byl. Mohla ho rozmáčknout dvěma prsty. Jen s velkým přemáháním lákavému pokušení nakonec odolala.

Místo toho si slíbila malou odměnu, jen co bude po všem. Tucet malých vojáčků v bitvě na život a na smrt jen pro její potěšení. Jak skvěle a božsky se u toho bude cítit! Bude to téměř, jako by se dotýkala Llothina stínu. Něco takového nebude jen zábava, uvědomila si kněžka; bude to akt oddanosti a bude tudíž stát i za tu vysokou cenu potřebných kouzel.

Shakti muže schovala do záhybů roucha. Tam by měl být v bezpečí. Visící na řetízku jejího rodového znaku a zaklíněný v štědrém poprsí. Takový zjevný projev nadřazenosti žen nad nízkými muži ji potěšil.

Shakti Hunzrin si na jemnosti nepotrpěla.

Kněžka Hunzrin se pod záminkou zvedání spadlého balíčku sehnula a nenápadně položila scvrklého bojovníka vedle dveří do Shaktina domu. Přesně podle pokynů doběhl k dvířkům pro ještěry a zatlačil je dovnitř.

Shakti se zhluboka nadechla a zamířila pryč. Měla v plánu obejít dům širokým obloukem a dostat se k zadním dveřím. Jestli všechno půjde dobře, tak ji její miniaturní špeh pustí do Lirielina hradu a bude tím pádem mít možnost ho rychle prohledat, než se majitelka vrátí.

Za jejími zády se ozval vysoký pištivý výkřik, který zněl jako zraněná krysa. Shakti ztuhla a zaklela. Tak přece jenom byla chráněna i ta malá dvířka.

Obrátila se na patě a zuřivě se zadívala na potácející se postavičku. Rychle muže sebrala a zblízka si ho prohlédla. Z těla mu trčela šipka podobná těm, které drowové používají do kuší. Vzhledem k jeho současné velikosti mohl být muž stejně dobře napíchnutý na tři stopy dlouhé kopí. A šlo o zásah do břicha, jednu z nejbolestivějších a nejpomalejších smrtí vůbec.

Shakti znovu zaklela. Očima přejela ulici. Blížila se hlídka drowů na ještěrech na jedné z tichých obchůzek městem.

„Bál ses ještěrů,“ zasyčela na scvrklého muže. „Za setkání s tímhle bys však měl být vděčný.“

S těmi slovy ho hodila přímo před procházejícího ještěřího oře. Stvoření šlehlo dlouhým tenkým jazykem a obtočilo ho kolem nečekaného pamlsku. Zpátky do tlamy se vrátil tak rychle, že jezdec nestihl zaregistrovat, co vlastně ještěr chytil.

Shakti znovu zamířila do svého rodového sídla. Když teď znala druh pastí strážících vchod, pošle dovnitř jiného, mnohem cennějšího služebníka, než jakým byl mužský voják.

Za necelou hodinu prošla Shakti vítězně Lirielinými zadními dveřmi. Stvoření, které jí uvolnilo cestu, si změřila se směsicí pýchy a odporu. Jeho obličej vypadal jako hnusná parodie drowího vzhledu. Tmavě modrá a s dlouhýma špičatýma ušima, které vypadaly skoro jako rohy, mohla tahle hlava klidně být stvořením z Propasti. Tělo ale patřilo tlustému hadu, téměř deset stop dlouhému a pokrytému temně modrými šupinami. Vlnící se ocas byl zakončen ostrým jedovým bodcem. Tohle byl temný nága, jedno z nejvzácnějších stvoření Temných říší a neocenitelný spojenec rodu Hunzrin.

„Zaplať Ssasserovi,“ zasyčel nága hvízdavým hlasem. Odhalil zuby v dychtivém šklebu a zakmital dlouhým hrotitým jazykem. „Ssasserovo podřízení se rodu Hunzrin skončilo.“

„Na tom jsme se nedohodli. Teprve až budu mít Liriel Baenre ve své moci, budeš volný,“ připomněla mu Shakti.

Stvoření se zamračilo a pak hromově říhlo. Našpulilo tenké rty a vyplivlo k Shaktiným nohám malou šipku. „Tohle Ssasser spolkl, když Ssasser skrz dveře vcházel. Dobrá past to byla. Kdyby Ssasser nevěděl o kouzly opředeném spouštěcím drátu, mohl Ssasser mrtvý být.“

Shakti odkopla šipku stranou. Mezi nágova četná nadání patřila rovněž schopnost spolknout bez úhony prakticky cokoliv. Zbraně, jedy, knihy kouzel – to vše bylo bezpečně uloženo ve vnitřním orgánu, který mu umožňoval nést si s sebou, cokoliv bylo potřeba. Zachycení šipky z kuše bylo samozřejmě trochu neobvyklé, ovšem nága v té zkoušce očividně uspěl.

„Ssassera to kouzlo neviditelnosti stálo,“ připomněl nága.

„A taky dostaneš úplně zadarmo další,“ slíbila mu kněžka. Kromě dalších zbraní byl nága nedocenitelný také díky magickým schopnostem. Vysoká cena nutná k rozvinutí jejich vrozeného nadání nágy často doháněla k vypůjčování a tohle stvoření bylo až po uši v dluzích, a tak si v nejbližší době rozhodně nemohlo dovolit vykoupit se ze služby rodu Hunzrin. Shakti tedy cítila, že může být štědrá.

Přikázala mu, aby se vrátil domů, a začala prohledávat hrad. Lirielin domov byl, přesně jak Shakti očekávala, hotovým semeništěm úpadku. Vzhledem k tomu, že se kněžka Hunzrin nezajímala o přepych, věnovala zbytku domu jen zběžnou pozornost. Zajímala se o jedinou místnost, a sice o studovnu.

V ní našla přesně to, po čem pátrala. Knihy sice byly vzácné a drahé, ale Liriel si na jejich nedostatek stěžovat rozhodně nemohla. Většina z nich, nádherně vázaných v drahé kůži s vyraženými elegantními drowími runami, byla úhledně srovnaná na policích. Těm Shakti věnovala jen letmý pohled. Mnohem víc se zajímala o primitivní otlučené kusy, které se povalovaly všude možně.

Knihy byly navršené na stole, opřené o stěny i rozházené po podlaze. A jaké knihy! Spousta jich byla o lidech a lidské magii – předmětech v Menzoberranzanu zakázaných.

Shakti si nadšením z takového objevu přitiskla jednu z nich na prsa. Drowové běžně umírali i pro menší přestupky a vlastnictví takových knih by dostalo do potíží i členku rodu Baenre. To ale Shakti ani zdaleka nestačilo; ještě chtěla vědět, proč vlastně Liriel potřebovala tolik informací o světě na Povrchu.

Nikdo by nepodstupoval takové riziko, pokud by byl motivovaný jen intelektuální zvědavostí. Plánoval snad rod Baenre další úder proti tvorům na Povrchu? Nebo snad usiloval o spojenectví se skupinou lidí? Pokud by se jedno z těchhle podezření potvrdilo, město by zcela jistě povstalo.

Shakti knihu odhodila a sáhla po další. Z upuštěného svazku vypadly uvolněné stránky a Shakti okamžitě ztuhla.

Kněžka se sehnul a zvedla jednu z nich. Byla z jemného pergamenu a pokrytá drobným a úhledným drowím rukopisem. Jakkoliv byla krátkozraká, tuhle stránku dokázala přečíst i bez světla, neboť byla popsána neblednoucím inkoustem, vzácnou, zářící substancí dostupnou jen mocným a bohatým kouzelníkům.

Během čtení její i bez toho velké vzrušení narůstalo. Tohle byly Lirieliny poznámky, psané přímo její vlastní rukou! Shakti procházela list za listem a obrázek, který se jí při tom vytvářel v hlavě, překonával i nejtemnější sny o pomstě.

Prostudované stránky se volně snesly k zemi a Shakti si konečně uvědomila plný rozsah svého objevu. V rukou popsaných listech pergamenu četla rozsudek smrti pro Liriel Baenre. Většina drowů by pro vlastnictví takového kouzla zabíjela. A co by z toho mohlo vzejít? Menzoberranzan by se, ať již k dobrému, nebo ke zlému, navždy změnil.

Ale jak mohla Liriel něco takového dokázat? Kněžka dychtivě prohlížela jednu knihu za druhou. Konečně mezi stránkami jedné z nich našla to, co hledala: ručně psaný účet podepsaný známým symbolem. Shakti v něm okamžitě poznala značku Dračího pokladu.

Divoký škleb pokřivil její rysy. Moc dobře tuhle kupeckou skupinu znala, vlastně od nich nedávno získala nového býka rothe, jehož bílá barva a neobvykle jemná srst prozrazovaly, že původně patřil rodu Zinard, rodině z drowího města Ched Nasadu. Rothe byl samozřejmě ukradený, protože s tak cenným zvířetem by se původní majitel nikdy dobrovolně nerozloučil.

V ulicích Menzoberranzanu se šeptalo, že od Dračího pokladu se dá koupit zboží všeho druhu, dokonce i ilegální. Kupecké družiny sice hájily zájmy zákazníků, ale Shakti jistě najde způsob, jak jednoho z nich donutit mluvit. V mučení byla stejně zručná jako kterýkoliv jiný temný elf. Slib mlčení, nebo dokonce strach ze smrti z rukou kapitána Nisstyreho, nebudou pro onoho nešťastného muže, který jí padne do rukou, znamenat skoro nic.

Ještě než údery zvonu svolaly Llothiny věrné do kaple, získala Shakti od zvolené oběti některé fascinující informace. Kupec sice o Liriel Baenre nic nevěděl, ovšem o svém zaměstnavateli se rozhovořil nanejvýš výmluvně.

Nisstyre podle všeho nebyl jen kupecký kapitán. Byl kouzelník vyučenýv Ched Nasadu, který před mnoha desítkami let raději uprchl z města, než aby se podrobil myšlenkové sondě zkoumající oddanost k Lloth. Shakti dokázala uhodnout proč.

V posledních, bolestí naplněných okamžicích života se mučený drow přiznal, že sám byl následovníkem Vhaerauna, drowího boha intrik a zlodějů. Zdálo se nepravděpodobné, že by se služebník něčeho takového odvážil bez vědomí a souhlasu svého pária. To dávalo Shakti do ruky mocnou zbraň proti Nisstyremu, ale podivné bylo, že váhala ji použít.

Fascinovala ji myšlenka konkurenčního božstva. Vždycky věděla, že jejím osudem je stát se kněžkou Lloth, takže se podobnými úvahami nezabývala. Nikdy s tím nesouhlasila, avšak neviděla jinou možnost.

Nyní se ale poprvé v životě začala zaměřovat na ambice místo na nespokojenost. Město se vznášelo na pokraji anarchie. Mohl snad někdy být příhodnější čas ke zlomení moci Llothiných kněžek? A dal se najít lepší nástroj než konkurenční božstvo? Jestliže měl Vhaeraun ve městě dostatek tajných a mocných uctívačů, mohla by je třeba přesvědčit k otevřené válce proti selhávajícímu matriarchátu. Ještě lákavější představou byla možnost, že prokázané spojenectví mezi Vhaeraunovými věrnými a rodem Baenre by mohl První rod srazit z výšin moci. Liriel by vzniklý konflikt samozřejmě nepřežila, avšak dokonce i to bledlo v porovnání s velkolepým plánem rýsujícím se v Shaktině mysli.

Anarchie byla sice nanejvýš vhodným nástrojem k rozpoutání radikálních změn v menzoberranzanské společnosti, ale nakonec bude muset někdo znovu nastolit řád. Shakti svým správcovským schopnostem bezmezné věřila, ovšem zároveň si uvědomovala, že žádná osoba nebo skupina nebyla dost silná, aby se zmocnila vlády. Její rodina vlastnila většinu městských zdrojů jídla, a to byla mocná zbraň. Také bude potřebovat silné spojence ve světě mimo město. A kdo by mohl obojí poskytnout lépe než mocný kupecký kapitán, který byl zároveň mágem?

A kdo by byl vhodnější k uchvácení moci z rukou kněžek Lloth než Vhaeraun, bůh zlodějů?

Žena pomalu pokývala hlavou. V nejbližší době bude Nisstyreho muset poctít návštěvou.