Drowova dcera

12. Trolí Most

Fjodor mnoho hodin kráčel strmým tunelem, aniž by měl reálnou představu o tom, kolik času skutečně uplynulo. Když nedokázal dál běžet, zvolnil do kroku, a když se odvážil, tak i odpočíval. Za čas – jak dlouhý nebo krátký říct nedokázal – se stoupání srovnalo a cesta skončila v malé jeskyni.

V ní již temnota nebyla tak neproniknutelná, a i když Fjodor uhasil poslední pochodeň, viděl dostatečně dobře. Po krátké prohlídce našel východ, malou průrvu jen kousek nad úrovní jeho hlavy a ne o moc větší než díra do jezevčí nory. Fjodor použil meč a začal jím odsekávat kámen a hlínu. Když už si myslel, že mu díra bude stačit, chytil se za její okraj a vytáhl se vzhůru. Pomalu a pracně procpal ven ramena. Konečně se vykutálel ven, vyčerpaný, ale šťastný. Dlouhou chvíli ležel na zemi, ztěžka dýchal a obhlížel okolí.

Zem pod ním byla tvrdá a kamenitá a po obou stranách strmě stoupaly stěny rokle. Podle hladkých a kulatých balvanů kolem sebe poznal, že tohle muselo být vyschlé říční koryto. Někdo nebo něco muselo řeku odvést stranou, protože jinak by se tudy v téhle roční době hnala voda z tajícího ledu a sněhu. Vzduch tu byl chladný, avšak o poznání teplejší, než když naposledy viděl denní světlo. Buď strávil podzemním blouděním mnohem víc času, než by kdy hádal, nebo ho magická brána odvedla mnoho mil od Jasanového lesa.

Fjodor obrátil pohled vzhůru. Nad ním se proplétaly koruny mnoha stromů, skrz které k němu prosvítalo narůžovělé ranní světlo. Svítalo. Byl to nejnádhernější pohled jeho života, který navíc již ani neočekával, že by ještě spatřil. Díky drowí dívce nalezl cestu zpět ke slunci. Nedlužil jí tedy jen jeden život, ale rovnou dva.

Postavil se a vyškrábal se do strmého svahu. Pátral po čemkoliv, co by mu mohlo říct, kam se vlastně dostal. Les kolem něj byl hustý a temný, ale k západu porost řídnul a okolí vyschlého koryta tím směrem pokrývalo jen ostružiní a nízké, čerstvě olistěné keře. Vládlo zde jaro, a to mnohem pokročilejší než v jeho domovském Rašemenu.

Fjodor rychlými kroky překonal říční břeh a zamířil k okraji lesa. Ocitl se na vrcholku svahu klesajícího do nízkého úrodného údolí. Spatřil louky hustěporostlé zelenou trávou i rozsáhlé křoviny obsypané bílými květy. Nejvíc ho povzbudil pohled na políčka žita, neboť to jednoznačně ukazovalo na přítomnost blízkých osad.

Mladý válečník spokojeně pokýval hlavou. I přes radost z opětovného nalezení cesty nahoru byl odhodlaný se do Temných říší co nejrychleji vrátit a znovu najít stopu drowích zlodějů. 1 kdyby místní osada nečítala víc než pár usedlostí, stejně by si mohl opatřit nutné zásoby na cestu. Stříbrňáky vydělané během učení u kováře mu stále zvonily v měšci. Dlouhými a nedočkavými kroky zamířil do údolí.

Nedošel ani příliš daleko a již zaslechl zvuky kladiv a pil v pilné práci. Kousek za políčky se k sobě choulilo několik budov skrytých za pevnou dřevěnou palisádou. Fjodor přispěchal k bráně a hlasitě na ni zabušil.

Otevřela se malá fortna a v ní se objevil přísný obličej se šedivými kníry. „Kdo jsi a co tu chceš?“ otázal se chladně.

„Cestovatel, který chce nakoupit zásoby,“ odpověděl Fjodor.

„Pche! Na to je moc brzo,“ zavrčel strážný, ovšem pohled, který na mladíka upíral, ztratil něco z ledovcového chladu.

Fjodor pohlédl zpět k východu. Slunce vystoupalo nad zalesněné kopce a dlouhými paprsky zalévalo obilná pole. „Ráno je ještě mladé,“ souhlasil, „ale slyším, že vesnice je již v pilné práci.“

„Připravujeme se na jarní slavnosti,“ vysvětloval strážný. „Řeka o něco klesla a kupci sem dorazí každým dnem. Odkudpak že jsi?“

„Mým domovem je Rašemen.“

„O něm jsem slyšel,“ řekl strážný a podezřívavě přimhouřil oči. „Nejsi jeden z těch šílených berserkrů?“

Na okamžik Fjodor nevěděl, jak nejlépe odpovědět. Mnoho lidí se rašemenských válečníků obávalo, a mohl mu proto být odepřen vstup do vesnice. On však zoufale potřeboval zásoby, a tak si tuhle příležitost nemohl dovolit propást. Na druhou stranu byl zvyklý vždy říkat pravdu.

„To jsem, pane, ale bojuji, jen když musím.“

„Hmm. No možná ti někdo prodá, co potřebuješ.“

Dřevěná brána se rozevřela dokořán a Fjodor se udiveně zadíval na zvláštní vesnici za ní. Dobytek a kozy se mačkaly v těsných ohradách, a navzdory okolním bohatým pastvinám přežvykovaly suchou zimní píci. Jedinou ulici lemovaly masivní budovy ze dřeva a z kamene, které postrádaly jakékoliv pohodlí rašemenských stavení. Žádné malované okenice ani zářivá květinová výzdoba, která vždy rozjasňovala příbytky ve Fjodorově domovině. Na střechách z tvrdé břidlice místo pečlivě spletených došků nehnízdil ani jeden čáp. Všude kolem nebyl ani zlomek barvy, ani zlomek krásy. Celá ze dřeva a kamene vesnice Fjodorovi připomínala pevnost uprostřed zimy.

Její obyvatelé byli stejnou měrou ponuří. Žádný hlouček vesničanů nepostával na dvorech, kde by sdílel poháry horkého kvasu a ranní drby. Muži i ženy spěchali za svými povinnostmi, a pokud se vůbec obtěžovali prohodit pár slov, tak vždy jen krátké a úsečné věty. Několik tuctů vesničanů se staralo o palisádu: přitloukali příčná břevna a ucpávali škvíry hustou načervenalou hlinkou. Další pak po obou stranách hlavní ulice stavěli řady dřevěných stánků a bušení jejich kladiv naplňovalo ranní vzduch. Jiní zase vykládali vlastní zboží určené k prodeji: vlněné přikrývky, klubka nebarvené příze, prosté hrnčířské výrobky, sušené ryby a zvěřinu, kola sýra, hrnce medu a sudy medoviny. Tahle vesnice se skutečně připravovala na jarní trh, avšak všude chybělo radostné očekávání, které by podobnou událost v Rašemenu nepochybně doprovázelo. Tady se lidé tvářili, jako kdyby se chystali na obležení.

„Kde je tohle místo a jak se jmenuje?“ zeptal se Fjodor zvědavě. „Musíte mi prominout, ale cestoval jsem příliš dlouho a ztratil jsem směr.“

Strážný mu věnoval přísný pohled. „Vesnice se jmenuje Trolí Most a je půl dne cesty od čehokoliv. Všude jsou kupecké stezky a řeky a my jsme plácnutí někde mezi tím vším jako bleší kousanec uprostřed zad, kde se na něj nedá dosáhnout,“ zavrčel.

„Kupecké stezky?“ snažil se ho Fjodor popostrčit.

„Na sever od nás je Slatinná stezka, která vede z Tiboru až do Stříbroluní. Hned za ní je řeka Dessarin. Brod mrtvého koně přemosťuje Železnobrodskou cestu, která směřuje do lovecké chaty ‚Volající rohy‘. Odkud jsi přišel ty?“

„Z lesa.“

To byla nejlepší odpověď, jakou mohl Fjodor poskytnout, a zjevně byla také dostačující. Mužovo obočí vylétlo vzhůru a očividně ohromeně přikývl.

„Cestovat sám Vysokým hvozdem si dovolí málokdo. Vždycky jsem si myslel, že všechny příběhy o berserkrech jsou přehnané, ale vyjít z toho místa v jednom kuse chce celého chlapa. A taky není divu, že si připadáš zmatený. Tam se dá bloudit klidně celý život a ven se člověk ani nemusí dostat.“

Ačkoliv jména stezek a řek mu nic neříkala, o Vysokém hvozdu Fjodor již slyšel. Mělo jít o hluboký a magií nasáklý les, neuvěřitelně prastarý a rozlehlý, a především vzdálený mnoho stovek mil od domova. To vědomí bylo závratné, avšak vypořádal se s ním jako se vším: odevzdal se osudu a zaměřil se na nejbližší nutný úkol.

„Byl bych moc vděčný, kdybyste mi řekl, kde bych mohl koupit zásoby,“ řekl.

Strážný zamyšleně našpulil rty a upřel pohled na Fjodorův těžký meč. „Bude to trvat tři, možná čtyři dny, než dorazí první karavana,“ pronesl uvolněně. „Co tu třeba do tý doby počkat? Práce je tu dost, stačí se jen na pár dní upsat.“

Fjodorovi se na jazyk drala otázka, k čemu by jim vlastně byl. Místní obyvatelé pracovali zuřivým tempem; s takovou by měli všechno dokončit před polednem. A kromě toho, proč by se měl vůbec napevno zavazovat? Copak slovo muže těmhle chmurně se tvářícím vesničanům nestačilo?

„V tom případě bych se najedl,“ rozhodl se Fjodor strážného otázku obejít. „Je v Trolím Mostě hostinec?“

V mužových očích to tvrdě zazářilo. „Takže zůstaneš. Dobře, to je moc dobře.“ Mávnul na kolemjdoucího, vysokého muže s dlouhými údy, který se vyznačoval špinavým lněným kabátem a zarputilým výrazem. „Hej, Toskere! Vezmi tohodle mladíka ke Kouřící konvi a řekni Saidě, ať se o něj dobře postará.“

Muž přistoupil blíž a sjel Fjodora pohledem. Krátce se při tom zastavil na jeho zbraních a rozložitých ramenou. „Žoldnéř?“

„To jistě ne, pane.“

Víc se k tomu Fjodor nechtěl vyjadřovat a ve vší slušnosti ani říct nemohl. Rašemenští válečníci bojovali, jen když museli. Braní životů bylo krutým činem a mladý válečník měl pro ty, kteří se tím způsobem živili, vyhrazeno jen pohrdání.

„No tak dobře, ale stejně pojď,“ pronesl muž zklamaně.

Fjodor neochotného průvodce následoval dolů úzkou ulicí, dokud nedorazili k hostinci. Ten také ani trochu nepřipomínal útulné, domácky působící krčmy jeho domoviny. Místo toho se ocitl v místnosti velké jako stodola, s kamennými stěnami a okny se skly zasazenými do olověných rámů. Podél jedné ze stěn se táhl dlouhý nálevní pult lemovaný stoličkami. Asi polovina z nich byla obsazená vesničany, kteří si zaskočili na rychlou snídani v podobě černého piva a obilné kaše.

Rašemenec se posadil vedle svého průvodce. Hostinská Saida k nim přispěchala v každé ruce s jednou kouřící miskou. Šlo o obtloustlou ženu ve středním věku s oříškově hnědými vlasy, rozumným výrazem a praktickým šálem ze šedé vlny. Naproti tomu vesta, kterou nosila pevně utaženou přes košilku, byla jasně rudá. Byla to první skutečná barva, kterou Fjodor na tomto ponurém místě spatřil, a přijal to jako dobré znamení. Zdvořile starší ženu pozdravil: „Dobrý den, Saido. Nevíte náhodou, kde bych si tu mohl koupit zásoby na cestu?“

„Mám jich po ruce dost,“ odpověděla. „Co bys potřeboval?“

Fjodor přednesl výčet zahrnující sušené porce jídla, pořádný kus lana a tolik smolných pochodní, kolik jen mohl unést. Tosker se zakuckal pivem a upřel na něj pátravě zúžené oči.

„Zní to, jako kdybys chtěl jít pod zem. To by udělal jenom blázen.“

„Ano, zřejmě máte pravdu,“ odpověděl Fjodor smířlivě a zhluboka si přihnul. Nápoj to byl hořký, ale zaplnil mu prázdný žaludek vítaným teplem.

„Jestli to jsou drowové, po kom pátráš, potom ani nemusíš opouštět tohle prokleté údolí,“ ozval se z kouta místnosti třaslavý hlas.

Fjodor se otočil. Seschlý stařec se zdvihl ze židle a dokulhal k nálevnímu pultu. Tvář měl hluboce zvrásněnou starými jizvami a jedno zavřené víčko se mu propadalo do prázdného očního důlku. Ačkoliv ráno teprve začínalo, očividně již nějakou dobu popíjel, a v téhle chvíli byl dávno mimo hranice jakéhokoli taktu.

„Buď zticha, starý blázne,“ vyštěkla Saida.

Stařec byl však příliš ztracený ve vzpomínkách a pivu, než aby se nechal takhle snadno zastavit. „Každý rok přicházejí,“ zamumlal a zjizvený obličej se mu při vzpomínce na prožité hrůzy zkřivil. „Každý rok. Nikdy se nedá říct, kdy přesně, ale většinou udeří za bezměsíčné noci.“

Fjodor provedl v duchu několik rychlých výpočtů. V den, kdy následoval drowí zloděje do portálu, měsíc ustupoval. Jestliže v Temných říších strávil opravdu odhadované tři nebo čtyři dny, tak se skutečně blížil nov. To by vysvětlovalo opravy palisády, ustájená zvířata a všeobecný stísněný pocit. Co potom ale ty zuřivé přípravy na jarní trhy?

„Jestliže je vesnice v nebezpečí, proč připravujete slavnost?“ zeptal se. „Nebo se kupci v těchto zemích něčeho takového nebojí?“

„Kdyby o tom věděli, tak by se opravdu báli,“ řekla Saida chmurně. „Obvykle touhle dobou už karavany stihly nejen přijít, ale i odejít. Letos jsou však vysoké hladiny řek a karavany mají zpoždění. Už takhle tady nerady zastavují, jsme totiž moc daleko od cest, jestli ovšem drowové zaútočí a kupci tu ještě budou, budeme je další jaro vyhlížet marně. A co bude s Trolím Mostem pak?“

Muž několik míst od Fjodora praštil korbelem o pult. „O důvod víc, abysme ty drowy sami našli a pobili dřív, než zaútočí,“ zavrčel. „Pak je můžeme napíchat na kůly a používat v poli jako strašáky.“

Následný sbor souhlasného mručení a čirá nenávist čišící z vesničanova hlasu vyslaly dolů Fjodorovou páteří zamrazení odporu. Ztratil úplně chuť k jídlu a napůl snědenou misku kaše odstrčil stranou. Právě se chystal zeptat Saidy, kolik jí dluží, když ho muž s tmavými vousy po jeho levici šťouchnul loktem.

„Vypadáš jako schopný mladík. Jestli s tím svým mečem umíš i zacházet, moh by ses v Trolím Mostě pár dní zdržet. Vždycky říkám, že co je pro jednoho noční můra, je pro druhého příležitost.“

Pak zpod kazajky vytáhl kožený pásek. Na něm visel trojúhelníkový kus tmavé kůže. Ačkoliv bylo vyschlé, šlo v něm na první pohled poznat elfi ucho. Muž zamával trofejí Fjodorovi před nosem.

„Kouzelničtí vládci Nesme platí za každé takové ucho stříbrem. Jdeš do toho se mnou, synku?“

Fjodor se neodvažoval odpovědět. Kdyby nahlas řekl, co se mu honilo hlavou, tak by na něj vousatý muž zajisté zaútočil, a mladý válečník věděl, že by na tasenou čepel odpověděl s chladnou zuřivostí záchvatu berserkra. Lovec odměn naštěstí dál nenaléhal.

„Platí stříbrem!“ zavolal místo toho na celý sál. „A my tu přesto sedíme s rukama v klíně! Proč se při každém novu schovávat za hradby? Přišel čas lovu!“

„Říká se, že drowy je těžké zabít,“ vložil se do hovoru další muž, vytáhlý chlapík s toulcem šípů přes rameno, jehož popruh během řeči významně poplácal. „Ale já si myslím, že když je střelíš, pojdou jako každý jiný zvíře.“

Tosker se na stoličce neklidně zavrtěl. Všechny řeči o boji mu očividně neseděly. „Ještě lepší by bylo zjistit, odkud přicházejí, a zavřít je tam.“

„A co ty o tom víš?“ odsekl lovec odměn. Naklonil se dopředu přes nálevní pult a upřel na Toskera pohrdavý pohled. „Na poli se možná vyznáš, ale kdys naposledy vystrčil nos z údolí? V kopcích a lesích je víc jeskyní, než má pes blech. Tam by člověk mohl hledat celý život, a stejně by jejich hnízdo nenašel!“

Fjodor o takovém místě věděl, ale nedokázal promluvit. Pouhé dva dny cesty, pokud by tedy tihle lidé měli odvahu skutečně do Temných říší vstoupit, by jim stačily, aby dorazili do jeskyně, kde se setkal s drowí dívkou. Nedělal si iluze, co by ji čekalo v rukách těchhle tvrdých a zahořklých vesničanů, a něčeho takového se určitě nechtěl zúčastnit.

Fjodor ani na okamžik nepochyboval, že obyvatelé Trolího Mostu nájezdy temných elfů skutečně trpěli. Věřil tomu, že drowové byli skutečnými původci neštěstí a zvěrstev, které jim příběhy připisovaly. Zároveň však bojoval ve válce a dobře věděl, jakých hrůz je schopen člověk. Přesto na svoji rasu nezanevřel a nehodlal okamžitě odsoudit každého člena nějaké jiné.

I přes své mládí Fjodor věřil, že taková rozhodnutí může dělat jen u jednotlivých osob. Jeho omezený Zrak mu čas od času poskytoval pohled na to, co by mohlo být, či co bylo. Sice na něj zcela nespoléhal, ale již stačil zjistit, že v odhadování lidí je lepší než leckterý moudřejší muž. Přesto pro něj byla temná elfka záhadou. Její smích byl čistě elfský a Fjodorovi připomínal vílí zvonky nebo radostné děti. Na druhou stranu byla stejně zrádná a smrtící, jak to o drowech tvrdily příběhy. Přesto nebyla živoucím obsidiánem ani zhmotněním čistého zla. Fjodora překvapil pohled na její výraz, když mluvil o dajemmě. Na okamžik za cizíma zlatýma očima zahlédl spřízněnou duši. Ještě víc ho však znepokojovalo mlhavé, ale dostatečně jasné přesvědčení, že tahle dívka by se mohla stát stejně mocnou – a stejně důležitou – jako Čarodějnice, které byl vychován uctívat. Nejhorší pak byl pocit, že jeho osud je s tím jejím nějak spojen. Vždyť to byla temná elfka! Fjodor netušil, jaká tajemství by se pod její krásou mohla skrývat; věděl jen to, že nedokáže udělat nic, co by ji mohlo vystavit pomstě obyvatel téhle vesnice.

Fjodor tedy mlčel a dokončil snídani ve společnosti mrzutých mužů. Když dojedl, koupil od Saidy vše potřebné. Hostinská mu naúčtovala víc, než by mělo všechno stát, on se však nechtěl zdržovat smlouváním. Jakkoliv byly chvíle strávené na slunci vzácné, zdržovaly ho od splnění životně důležitého poslání.

Jakmile se mohl zdvořile vytratit, nechal Fjodor Trolí Most daleko za zády a vydal se po vlastních stopách zpět do lesa. Znovu nalezl průrvu a protáhl se dovnitř. Opět ho obklopila náhlá temnota, a tak zažehl první ze smolných borových loučí. Pak se rozhodl a nalezl kámen, který byl dost velký, aby vstup utěsnil, a učinil tak. Poté s vysoko zdviženou pochodní zahájil opětovný sestup do nitra Temných říší.