Drowova dcera

18. Noc nad zemí

Po skončení rozhovoru se Shakti Nisstyre dlouho neváhal a opustil Menzoberranzan. Nejdřív poslal pryč z města všechny kupce, které nechtěl obětovat dvojím ambicím kněžky-zrádkyně, a pak prošel řadou bran, které ho vedly do jeho pevnosti na Povrchu.

Když se Nisstyre vynořil do Noci nad zemí, byl oslňující jas jarního přítmí tlumen četnými vrstvami korun listnatých stromů. Zde si drowí následovníci Vhaerauna zřídili nadzemní osadu, která se v malém měřítku přibližovala slávě, již temní elfové zažívali před vyhnáním pod zem. Mezi stromy se kroutily spirálovité pevnosti stvořené z kamene a kouzel, stejně podivuhodné jako domy jakéhokoliv jiného elfského města. Prozrazení se drowové nebáli, neboť Vysoký hvozd měl tisíce jiných tajemství.

Jak se blížila tma, začínali se drowové vynořovat z domovů a rozcházet se za nočními povinnostmi. Většina obyvatel osady byli muži: neklidní mladí šlechtici nespokojení se svým podřízeným postavením v tradiční drowí společnosti, uprchlíci ze zničených šlechtických rodů, ctižádostiví válečníci, jak šlechtici, tak poddaní, kteří přemýšleli, proč drowové nevládnou celým Temným říším. Všichni byli odění v prostých černých šatech a jako následovníci Vhaerauna praktikovali a oslavovali umění nenápadnosti a zlodějství. Přesto ani jeden z nich nevlastnil piwafwi a stráže se na své stanoviště dostávaly žebříky, a ne levitací, neboť ztratily dar vrozené magie. Tihle drowové již nebyli to, co dřív, ale stále se jich obávali.

Ve vesnici bylo málo žen a z nich jen dvě temné elfky. Jedním z nejdůležitějších přikázání Maskovaného boha bylo rozšiřování drowí rasy, a to především na Povrchu. A tak na rozdíl od většiny temných elfů vyhledávali Vhaeraunovi následovníci kontakty s ostatními elfskými národy. Děti vzniklé ze smíšených svazků byli většinou také drowové. Z dlouhodobého hlediska mohlo vyhlazení bledých elfů vypadat i takto.

Nisstyre dotáhl pokyny svého boha ještě o krok dál: udržoval si v povrchové osadě celý menší harém elfek. Nebylo to dokonalé – Vhaeraun naznačoval, že mezi muži a ženami by měla být rovnost – ale bylo to efektivní. S příchodem noci se začínaly budit i děti. Pobíhaly po osadě a předstíraly bitvy, nebo se věnovaly jiným hrám zahrnujícím plížení a přepadání. Nebyl mezi nimi ani jeden čistokrevný drow, avšak většina černých dětí by vzhledem i chováním bez potíží zapadla i do samotného Menzoberranzanu. Našlo se mezi nimi i několik černovlasých a světlých elfských dětí, a dokonce i tmavý půldrow. Chlapec neměl mezi vrstevníky potíže, protože Vhaeraunovi trocha lidské krve mezi jeho uctívači nevadila. Ostatně to byla otázka nutnosti, neboť jen málo drowích žen bylo ochotných následovat Maskovaného boha do Noci nad zemí.

Ne snad že by některá z místních žen byla tak oddaná. Většina patřila mezi stříbrné elfky a všechny bez výjimky byly ubohými vyhnanci, a ať z toho či onoho důvodu neměly kam jít. Nisstyre si musel přiznat, že tohle nebyl právě šťastný způsob, jak založit království.

Ano, nedostatek drowích žen byla potíž, kterou chtěl Nisstyre vyřešit. Se zapojením Lirieliny magie by mohl do Noci nad zemí přilákat i pyšné a mocné ženy. Drowové byli mnohem plodnější než ostatní elfové a jen neustálá bratrovražedná válka udržovala jejich počet na nízké úrovni. Jakmile se však sjednotí, nabude jejich síla děsivých rozměrů.

S touto příjemnou myšlenkou shromáždil Nisstyre skupinu lovců a přivolal místního kněze, drowa středních let, známého jako Henge. Klerik pronesl opatrnou poznámku týkající se rubínu zářícího ve středu Nisstyreho čela.

„Třetí oko,“ prohodil Nisstyre ledabyle. „Kouzelnické zařízení, kterým se nemusíš znepokojovat.“ Kněz se tvářil pochybovačně, ale dál nenaléhal.

„Váš úkol bude cestovat až k Trolímu Mostu. Ne plenit,“ dodal Nisstyre spěšně, když si všiml divokých úsměvů na všech okolních tvářích. „Místo toho prohledejte okolní kopce a pátrejte po osamělé drowí ženě.“

„Najít jedinou ženu v síti jeskyní?“ zalekl se kněz.

„Nemělo by to být těžké. Nakolik znám Liriel Baenre, ta se nespokojí s poustevnickým životem někde v odlehlé jeskyni. Má k dispozici mocnou magii a pro lidi tudíž nebude jednoduché ji zabít nebo zajmout. Samozřejmě bych byl raději, kdybyste ji našli dřív, než ona najde lidi. Poznáte ji podle amuletu, který nosí: malá zlatá dýka v runami pokrytém pouzdře visící na zlatém řetízku.“

Během řeči si Nisstyre uvědomil, jak málo byla Liriel – a vlastně každá drowí žena – připravena na život nahoře. Pyšné ženy neměly ani tušení o hloubce nenávistného pohrdání, které všichni obyvatelé Povrchu chovali k temným elfům. Ty byly připravené na strach, a ne na opovržení a pronásledování. Utiskovaní muži, kteří dole dokázali přežít mnohá desetiletí, si vedli o něco lépe než jejich privilegované protějšky. I přes sebejistá slova určená lovecké družině si byl Nisstyre vědom důležitosti toho, aby princeznu nalezli dřív, než ji její pýcha a arogance zničí.

Vydal tedy ještě několik posledních pokynů a pak všechny čtyři bojovníky vyslal po její stopě. Myslel si, že ví, kam zamířila. Mohla sice použít mnoho bran, neboť magie temných elfu otevřela portály až do tak vzdálenýchmíst, jako byl například Kalimšan, ovšem cena za takovou moc byla neskutečně vysoká. Magickým cestováním se dalo nejlépe dostat do jeskyní blízko Suchoříčného tunelu. Byly dostatečně velké, blízko Povrchu a obsahovaly jen málo rušení v podobě magického vyzařování. Stručně řečeno představovaly nejsnazší a nejlákavější cíl. Byl si tedy celkem jistý, že Liriel uprchla právě tudy.

Když lovci vyrazili na cestu, přemístili se Nisstyre a Henge do soukromí kouzelníkova vlastního domu. Henge nevypadal, že by ho očekávaný úkol potěšil, ale svůj názor si nechával pro sebe. Nisstyre si toho všiml a necítil potřebu to jakkoliv komentovat. Mezi oběma muži nepanovaly dobré vztahy, ovšem dokud se kněz otevřeně nevzpíral, byl Nisstyre spokojený.

Kouzelník vytáhl medailon s vyrytou podobou draka. Ten přesně odpovídal tetování na tváři jeho poručíka Gorlista a umožňoval mu bojovníka kdykoliv najít. Kouzelník přejel prsty po kovu a pronesl slova, která měla jeho a kněze přenést přímo k válečníkovi.

Dvojice drowů se zhmotnila v malé jeskyni. Tam našli Gorlista a jeho dva společníky, jak si připínají zbraně a připravují se na noční cestu. Drowí bojovník nevypadal, že by ho velitelovo náhlé objevení překvapilo.

„Jak dlouho ještě musím hrát tuhle přihlouplou hru?“ vyštěkl. „Je to ztráta času.“

„Nastala změna plánu,“ odpověděl Nisstyre klidně. „Vrátíte se, jak nejrychleji to půjde, po vlastních stopách zpět k jeskyním. Mám důvod věřit, že tam nebo někde poblíž naleznete Liriel Baenre. Najděte ji a přineste do lesní osady.“

Nisstyre si všiml nadšeného lesku v bojovníkových očích a v duchu přísahal, že jednou bude muset Gorlista poučit, jak vyvážit pomstu a nutnost. Z jeskyně vyšel jako první a ve vchodu se musel kvůli nízkému stropu sehnout.

Varovalo ho jen zašustění listů. Nisstyre se otočil a zjistil, že se na něj řítí černovlasý muž s bledou palicí vysoko nad hlavou a chladným ohněm v modrých očích. Ačkoliv se to zdálo nemožné, poznal v něm drowí kouzelník šíleného válečníka, kterého on sám nechal uvězněného v ledu umrznout na vzdálené lesní mýtině.

Drow zdvihl ruku a z prstů mu vyskočil temný plamen, který neodbytného člověka okamžitě obalil. Válečníkova palice prolétla skrz oheň a mířila přímo na kouzelníkovu hlavu.

Nisstyre zaslechl dunivý náraz a pak už jen viděl rychle se blížící kamenitou zem. Necítil bolest a předpokládal, že by za to měl být vděčný, ale místo toho ho zachvátila chladná zuřivost. Kouzelník se, zatímco se propadal do tmy, držel toho pocitu; věděl, že pomsta je mocnou silou a možná jedinou, která mu umožní probojovat si cestu zpět.

Fjodor odkopl tělo zhrouceného zrzavého kouzelníka stranou a očima přeletěl scénu před sebou. Horko berserkrovského šílenství pohánělo jeho tělo a mysl do takové míry, až měl pocit, že celý svět kolem něj zpomalil a dává mu tak čas reagovat. A nebo útočit. V tomhle stavu pozměněného vnímání Fjodor nikdy necítil bolest, ale podle pachu spálené kůže poznal, že temný oheň drowova kouzla jej zasáhl do ramene. Rovněž necítil ani strach, a to přestože si všiml, že proti němu stojí tři dobře vyzbrojení bojovníci.

První temný elf zaútočil se dvěma čepelemi v rukou a samolibým úsměvem na rtech. Během postupu prošel zbraněmi sérií složitých pohybů: křížením, vířením a sekáním do vzduchu. Celé představení mělo nepochybně sloužit k zastrašení a zneklidnění protivníka, jako když si kočka hraje ve stodole s myší. I přes rudou mlhu bojové zuřivosti si Fjodor nemohl pomoct a musel drowovu eleganci obdivovat. I při zrychleném vnímání šlo o oslňující ukázku šermířského umění. Elfský bojovník dosahoval takového stupně obratnosti a dovednosti, že ho Fjodor nedokázal ani pochopit, natož se mu vyrovnat.

Ale ani potom strach nepřicházel. Mladý berserkr se zadíval na kmitající se paže a třpytivou stopu kouzly opředených zbraní a dospěl k rozhodnutí, že někde za clonou horečné aktivity musí být i hrudník. A tak Fjodor pozdvihl meč nad hlavu, zaměřil se na bod přímo ve středu úžasného tance čepelí a vší silou hodil. Mocná zbraň vylétla k drowovi stejně přímo a přesně jako vržené kopí. Vířící čepele se okamžitě zkřížily v krytu a tři meče se srazily s kovovým zařinčením a sprškou jisker. Ani drowovo umění a rychlost však nemohly odvrátit prostou sílu úderu. Tupý meč projel jeho tělem a zastavil se až při žebra lámajícím nárazu záštity o hrudník.

Fjodor měl palici v ruce ještě dřív, než první drow padl a ostatní dva si uvědomili smrt svého druha. Postoupil kupředu, odhodlaný bojovat, dokud proti němu bude někdo stát.

Druhý drow si toho možná všiml, protože s tasením mečů zaváhal. Místo toho vytáhl malou kuši a rychle za sebou vypálil několik šipek. Letěly tak rychle, že je nebylo možné sledovat. Možná že uspávací jed mimo Temné říše vyprchal, ale drow měl stále ještě smrtící mušku a byl si jistý, že drobné šipky se zabodnou hluboko do mužových očí, mezer mezi žebry a poruší životně důležité cévy na krku a ve slabinách. Sice bez jedu, ovšem člověk bude mrtvý tak rychle, že si to ani nebude mít čas uvědomit.

Drow však nemohl vědět, že Fjodorovi připadá let šipek jako líné plachtění. Se zdánlivě neskutečnou rychlostí mávl kyjem sem a tam a srazil je stranou, aniž by při tom zpomalil postup ke dvěma zbylým válečníkům. Mocný, vzhůru směřující úder palice zasáhl drowího střelce doprostřed trupu. Nejdřív ho zlomil v pase a pak odhodil dozadu. Temný elf tvrdě dopadl o několik stop dál, tělo zkroucené do takových úhlů, kterých by zaživa nikdy nedosáhlo.

Fjodor se obrátil na posledního drowa – krátkovlasého válečníka s dračím tetováním na tváři – a zvedl palici v přípravě na dolů směřující úder. Blížil se rychlým a plynulým krokem.

Poprvé ve století dlouhém životě pomyslel Gorlist na ústup. Chvilkový vrtoch ale okamžitě pominul a drowí bojovník sevřel oběma rukama kopí. Kdysi ho získal od zabitého lesního elfa a nechal si ho magicky vylepšit pro větší sílu a rychlost. Tenhle šílený protivník vyzkouší jeho kvality jako ještě nikdo předtím.

Gorlist ho vztyčil před sebe a držel jako hůl. Jednou s ním zavířil ve vzdorné ukázce vlastních schopností.

Na víc neměl čas. Mužův dřevěný kyj se v rozmazané šmouze snesl dolů. Gorlist roztáhl ruce nad hlavou a vykryl úder středem ratiště. Magie vydržela, avšak drtivá síla nárazu vyslala skrz drowovy paže žhavé proudy bolesti dolů do páteře. Podlomila se mu kolena a šel k zemi.

Temný válečník viděl palici, jak znovu klesá. Odvalil se stranou a přitom ve znecitlivělých prstech sevřel jílec dýky. S neuvěřitelnou rychlostí a hbitostí, které temné elfy proslavily a kvůli nimž byli tak obávaní, se Gorlist ještě několikrát převalil, až skončil v kleče za mužovými zády.

Očima rychle změřil vzdálenost dělící ho od berserkrových kotníků. Jeho kouzly opředená dýka mohla snadno projít koženou botou a přeseknout šlachy pod ní. Ochromený člověk už nebude bojovat stejně dobře. Gorlist se vrhl vpřed a zasadil záludně krutý úder.

K jeho ohromení byly mužovy reakce ještě rychlejší než jeho. Lidský bojovník vyskočil a ve vzduchu se obrátil. S dokonalým načasováním nadskočil nad drowovým střemhlavým výpadem. Gorlist tvrdě dopadl na zem a muž mu vzápětí přistál každou botou na jedné ledvině.

Pyšný drow, který se vysmíval bolesti, zavyl utrpením. Člověk odtančil stranou a Gorlist již potřetí sledoval snášející se rozmazanou šmouhu kyje. I kdyby byl schopný se pohnout, byl tentokrát útok příliš rychlý a nestihl by ho vykrýt a ani se mu vyhnout.

Gorlist při nárazu dřeva do hrudního koše ucítil tříštění kostí. Tentokrát nevykřikl, ovšem ne vlastní zásluhou. Nebyl na to čas. Nebyl čas na nic. Člověk ho chytil za vlasy, vytáhl vzhůru a strhnul mu hlavu prudce na stranu.

Podivný bojovník držel štíhlého drowa na délku natažené paže a popošel o několik kroků dopředu. Gorlist se sice nohama sotva dotýkal země, ale všiml si, že takhle zblízka vypadá muž mnohem menší. Byla to podivná myšlenka, která k němu přicházela skrz závoj bolesti z četných zranění, avšak Gorlist se ji zapamatoval. Přežil již mnoho bojů a vždy díky tomu, že znal nepřátele. Jednoho dne mu možná znalost, že muž není navzdory zdání sedm stop vysoký válečník, pomůže. Bez ohledu na bolest zůstával Gorlist vnímavý vůči okolí a díky tomu mu náhle došlo, co s ním chce člověk udělat.

O několik kroků dál byl strmý svah, který po asi deseti stopách končil v mělkém kamenitém potoce. Gorlist znal nebezpečí takového pádu. Jedno ze zlomených žeber téměř určitě probodne plíci a přivodí mu pomalou, jistou smrt. Zoufalství dalo potlučenému drowovi sílu. Zmocnil se první zbraně, kterou měl po ruce: malého tenkého nože schovaného v rukávu. Vytáhl ho ven a sekl proti mužově hrudi. Hrubá kožená kazajka, oděv lidských rolníků, úder odvrátila stejně účinně jako drowí drátěná zbroj.

Zoufalý drow znovu sekl ubohou zbraní. Podařilo se mu pár zásahů a poznamenal paži protivníka několika krvavými šrámy. Přesto to muže nezpomalilo a ani mrknutím oka na sobě nedal znát bolest. Prostě jen pustil jednu ruku z drowových vlasů a sevřel jí kmitající zápěstí. S lehkostí rozdrtil několik kostí a zabodl nůž do majitelovy ruky. Gorlist však už bolest nevnímal. Nevšiml si ani poranění vlastní ruky, ani zvuku nože dopadajícího na kamenitou zem.

Muž se zastavil, přitáhl si Gorlistovu tvář ke své a pak ho odhodil. Následoval krátký let zakončený mučivým kutálením po kamenitém svahu.

Drow se náhle s trhnutím zastavil o balvan ve středu mělkého toku. Pokusil se vytáhnout na břeh, ale námaha mu přinesla jen záchvat kašle. Gorlist ucítil v ústech vlastní krev a uvědomil si, že další pokusy by byly zbytečné.

Skoro vděčně se ponořil do proudu. Ledová voda tlumila bolest a odnášela ho k zapomnění a k jakékoliv odměně, která na Vhaeraunovy věrné čekala.

Když vše utichlo, vyplížil se Henge, kněz Maskovaného boha noci, z jeskyně, kde zůstal během bitvy ukrytý. Od přírody patřil mezi obezřetné drowy a pohled, který se mu naskytl, ho přesvědčil o tom, že opatrnost bývá matkou moudrosti.

Jeho bratr Brizznarth, který byl proslulý šermířskými schopnostmi, ležel v kaluži krve. Protože mladému drowovi nebylo očividně pomoci, neztrácel Henge čas ani energii truchlením. Poblíž byl jenom jeden další drowí bojovník a ten na tom podle všeho nebyl o nic lépe než Brizznarth, a tak se Henge přesunul k nehybnému tělu vůdce. Poklekl vedle zrzavého drowa a uvědomil si – se značně rozporuplnými pocity – že Nisstyre je stále naživu.

„Co bolí, to sílí,“ zamumlal si s chmurným zadostiučiněním známé lidské přísloví.

Na kouzelníkově spánku našel krvavou skvrnu a prsty nahmatal úctyhodnou bouli. Až se vzbudí, bude ho trápit bolehlav velký jako samotný Tartarus, ale byl skutečně jen omráčený. Kyj ho naštěstí pouze škrábnul. Kdyby ho bojovému šílenství propadlý člověk zasáhl naplno, byl by kouzelníkův mozek rozstříknutý do takové vzdálenosti, že ubohé zbytky v hlavě by z něj udělaly celkem schopnou kněžku Lloth, pomyslel si Henge s náznakem černého humoru.

Zběžná prohlídka kněze ujistila, že Nisstyre neutrpěl další zranění. Položil obě ruce na drowovu zraněnou hlavu a začal pronášet slova modlitby k Vhaeraunovi, modlitby žádající o uzdravení a obnovení. Maskovaný bůh stál při něm: Nisstyre otevřel oči, zadíval se na kněze a vzápětí je podezíravě přimhouřil.

„Nejsi zraněný,“ zamumlal. „Zapojil ses vůbec do bitvy?“

Náhle klerik zalitoval, že ho nenapadlo pomazat se trochou krve, tak hojně prolitou jeho mladším bratrem. „Přežili jsme jenom my dva,“ řekl Henge klidně a kouzelníkovo obvinění obešel. „A ani jeden z nás si moc nezabojoval.“

„Člověk utekl?“

Z Nisstyreho hlasu čišela nevěřícnost. Brizznarth byl jeho nejlepší šermíř a Gorlist by se mohl postavit pěti lidským válečníkům. A tetovaný bojovník to nejednou dokázal. Nisstyre prostě nedokázal přijmout, že by jeho elitní drowí jednotka mohla podlehnout jedinému člověku.

Ignoroval bolest tepající mu v hlavě a vyškrábal se na nohy. Ze byli Brizznarth a Codfael mrtví, bylo jasné na první pohled. Gorlistův osud však nepřijme, dokud na vlastní oči neuvidí jeho tělo.

„Kde je Gorlist?“

Henge ukázal ke strži. Kouzelník se dopotácel k okraji a nahlédl dolů do potoka.

„Dýchá,“ vyštěkl. „Okamžitě se na něj běž podívat!“

Kněz rozpřáhl ruce v gestu bezmoci. „Pro dnešek jsem vyčerpal všechna léčivá kouzla.“

„Tak použij tohle, ale rychle.“

Nisstyre z kouzelného vaku vytáhl flakónek zářící zelené tekutiny a vtiskl ho klerikovi do ruky. Upřeně sledoval, jak Henge klouže kamenitým svahem dolů a opatrně lije tekutinu do bojovníkových úst. Výsledek byl důležitý, neboť Gorlist byl pro cíle Maskovaného pána nepostradatelný. Kromě toho byl Nisstyreho syn, což by mělo mnohem menší význam, kdyby také nebyl tak skvělý bojovník.

Zraněný drow se pohnul a zasténal. Nisstyre snesl kouzlo, které Gorlistovo pomlácené tělo zvedlo do vzduchu a vyneslo ho ze strže. Kouzelník si všiml růžové pěny u válečníkových úst. Sklonil se a prsty přejel přes drowův hrudník.

Tři nebo možná čtyři zlomená žebra, pomyslel si Nisstyre ponuře. Na krátký okamžik zaváhal, ale pak znovu zalovil v kouzelném vaku pro druhý lektvar. Tenhle byl v lahvičce ve tvaru plamene svíčky a také ohnivě zářil. Byl to lektvar poslední záchrany, neboť i když v krátkém čase vyléčil i nejstrašnější zranění, byla cena za takové služby přiměřeně vysoká. Rychlé hojení kostí i tkání bylo neuvěřitelně bolestivé a bylo udržováno životní silou příjemce. Léčba tedy stála víc energie a způsobovala víc bolesti, než kolik mohl leckterý zraněný drow snést. Vyléčil asi stejně často, jako zabil.

Ale Nisstyre měl nápad. Podal lahvičku klerikovi, který se právě namáhavě vydrápal ven ze strže. „Pomodli se k Vhaeraunovi,“ poručil. „Požádej boha zlodějů, aby ukradl životní sílu jiného tvora a posílil jí tenhle lektvar. A pokud budeme mít štěstí,“ zamumlal si Nisstyre pod vousy, „tak Maskovaný pán použije životní sílu orkem zplozeného člověka, který má tohle na svědomí!“

Henge flakónek přijal a začal pronášet slova modlitby. Kouzelník se mezitím zaměstnal jinými přípravami. Uřízl z blízkého menšího stromku kus silné větve a oloupal z ní kůru. Gorlist se během mučivé léčby bude muset do něčeho zakousnout.

Zraněný bojovník se probral k vědomí a upřel pohled na ohnivě zářící lahvičku v klerikově ruce. Oči se mu rozzářily souhlasným leskem a pokynul knězi, aby mu ji okamžitě podal. Henge uprostřed modlitby zaváhal.

„Dělej,“ poručil Gorlist slabým, krví bublajícím hlasem. Odplivl si a zaklonil hlavu, aby mu Henge mohl lektvar nalít do úst. Kněz mu vyhověl a bojovník tekutinu spolkl jediným hltem.

Okamžitě ho zachvátily křeče. Oba zbylí drowové se vrhli na jeho tělo a marně se je snažili udržet v klidu. Gorlist je nevědomky hravě shodil. V agónii, která napadla každou jeho žílu a šlachu, si ani nevšiml jejich přítomnosti.

Protože nemohli dělat nic jiného než čekat, našel si Nisstyre pohodlný kámen a posadil se na něj. Během svého života již viděl mnoho děsivých úmrtí – většinu z nich sám naplánoval a zařídil – přesto se ještě nikdy nestal svědkem takového utrpení. Přesto netečně sledoval, jak se magický oheň propaluje tělem jeho syna.

Konečně Gorlist ochabl a zůstal klidně ležet. „Přežil to?“ zajímal se Henge.

„Jo, přežil.“

Odpověď přišla od samotného Gorlista. Bojovník vyplivl třísky nazelenalého dřeva a pomalu se postavil na nohy. Nisstyre si všiml krvelačnosti v jeho očích. Uvědomil si, že tvrdohlavého drowa bude od pronásledování člověka, který ho tak vážně zranil, těžké odradit. Nisstyre sám lačnil po pomstě, ale potřeboval, aby se Gorlist zaměřil na větší úlovek.

„Podle všeho jsem měl zemřít,“ řekl Gorlist. Přistoupil ke kouzelníkovi a za chůze si uvolnil kožených chránič předloktí. „Řekl bych, že mi dlužíš krevní mstu. A protože nemám potomky, vyberu si ji sám.“

Nisstyre nepochyboval, co bude bojovník požadovat. „Ten člověk byl vážně zraněný,“ lhal. „A i když unikl, dlouho nepřežije.“

Bojovník nad tou zprávou pokrčil rameny, zvedl pěst vysoko do vzduchu a natočil ji tak, aby Nisstyre mohl vidět tenkou jizvu táhnoucí se celým předloktím.

„Já chci ji,“ procedil Gorlist skrze zaťaté zuby.

Kouzelníka to vyvedlo z rovnováhy a na okamžik nevěděl, jak odpovědět. Nisstyre míval ve zvyku vyhovět svým mužům a dopřát jim pomstu, kdykoliv po ní zatoužili. Drowové potřebovali nějaký cíl pro vrozenou nenávist a čas od času bylo dobré, když si vřící vztek na někom vybili. Nebylo ale šťastné, že si Gorlist vybral tak cenný cíl.

„Potom povedeš loveckou družinu, která po ní bude pátrat,“ pronesl kouzelník hladce. „Ale zabít ji nesmíš. Je příliš cenná jak pro magii, kterou vládne, tak pro děti, jež může ve jménu Vhaerauna přivést na svět. Dobře víš, jak je důležité přivádět do Noci nad zemí ženy. Nedovolím, aby byla zabita.“

Gorlist se zamračil.

„Je víc způsobů, jak tu malou princeznu pokořit,“ pokračoval Nisstyre měkce. „Chci tuhle ženu pro Vhaerauna a své vlastní potěšení, ale dělení se mi není proti mysli. Časem se pomsty dočkáš.“

Bojovníkovi konečně došel plný význam kouzelníkových slov a vytřeštil oči. Drowové běžně děsili vlastní lidi a obyvatele Povrchu pobíjeli jen pro samu radost ze zabíjení, avšak to, co právě Nisstyre navrhl, překračovalo nevyslovený kodex temných elfů. Žádné ženy, dokonce ani válečné zajatkyně, se nikdo nezmocnil proti její vůli. Staletí výchovy vytvořila tabu, které bylo zřídkakdy zpochybňováno a jen vzácně porušováno. Ženy měly v jejich společnosti moc, a dokonce i poddané byly považovány za hmotné vtělení Lloth.

A přesto… „Následujeme boha, a ne bohyni,“ zauvažoval Gorlist nahlas.

„Začínáš chápat,“ pronesl Nisstyre pochvalně. Zároveň však zvedl ruku k rubínu, který se mu leskl uprostřed čela. Přemýšlel, jestli jeho společnice slyšela ta slova, a pokud ano, jak bude Shakti Hunzrin takové rouhání snášet.

Bude to ještě nějaký čas trvat, než si zvykne strojit slova a činy tak, aby těšily kněžku drowí bohyně. Nebyl to právě úkol, na který by se Nisstyre těšil.