Drowova dcera

15. Rady a spiknutí

Každý den v Arach-Tinilith končil v kapli při modlitbách a vzdávání úcty bohyni drowů. Ačkoliv měly bohoslužby mnoho podob, všechny byly děsivými a monumentálními událostmi. I sama kaple, vytesaná z jediného kusu černého kamene, vzbuzovala obdiv. Středový stupínek obklopovaly do kruhů umístěné sedačky, kde každá řada byla výš než ta předchozí, aby všichni měli volný výhled na temný oltář. Kruhovou budovu podpíralo pět pilířů, které se setkávaly u stropu kupolovitého sálu a vytvářely součást obrovské plastiky pavouka s hlavou nádherné drowí ženy, který byl oblíbenou podobou Pavoučí královny. Gigantický pavouk byl lemovaný kouzelnými ohni, které vrhaly stíny po moři dole shromážděných temných tváří.

Shromáždil se zde celý Arach-Tinilith, od Matron mister až po nejmladší novicky, a rytmická litanie stovek elfských hlasů se rozléhala mohutným sálem. A ze všech těch hlasů patřil ten pravděpodobně nejzapálenější Shakti Hunzrin, která v záhybech roucha skrývala záznamy, které znamenaly jistou zkázu její nenáviděné sokyně.

Litanie s blížícím se koncem rituálu nabírala rychlost a sílu. Jedna ze starších studentek pomalu přistoupila k oltáři a nesla před sebou stříbrný podnos. Na něm spočívalo stále ještě tepající, čerstvě vytržené drowí srdce. Patřilo muži, což bylo obvykle považováno za menší oběť, ale dnešní rituál měl zvláštní moc. Dnešní noci byl naplněn jeden z nejbrutálnějších požadavků Pavoučí královny.

Oddanost Lloth byla nade vše důležitá a převyšovala jakékoliv osobní vazby. Nejvíce se jí hnusila možnost, že by jedna z jejích kněžek mohla příliš lpět na pouhém muži. Čas od času bylo tedy kněžce přikázáno, aby zabila svého milence, Matroně aby obětovala Patrona svého rodu, matce aby nabídla otce svých dětí. Tohle vědomí způsobovalo, že se drowové naučili nechovat ani nevyžadovat city. Cena byla pro obě strany až příliš vysoká. Když však mladá kněžka přistupovala k oltáři, svědčil její pevně odhodlaný výraz, spolu s krví na jejích jemných rukách, o tom, že se s úkolem vyrovnala se ctí.

Kněžka zdvihla podnos vysoko nad hlavu a hromový chvalozpěv nabral podobu jediného pronikavého tónu. Hlasy stejně vysokými a strašidelnými jako elfské píšťaly začaly drowí ženy zpívat rituální píseň přivolání. Matrona Triel Baenre, oděná do čisté černi nejvyšší kněžky, vystoupila z řady. Její hlas, kouzly posílený tak, aby dosahoval stejné intenzity jako zpívající shromáždění, začal pronášet hluboko posazenou modlitbu kontrastující s písní.

Dnes byly píseň i vzývání spíše jen formalitou, neboť nyní Lloth promlouvala jen zřídka, a to jen k nejmocnějším kněžkám. Šeptalo se, že smrt tolika kněžek během války a následného, stále ještě trvajícího boje oslabila moc samotné bohyně. V dávno minulých letech – ještě před Časem svárů a katastrofální válkou – byly podobné ceremonie ze strany Lloth často odměněny nějakou známkou spokojenosti: novým kouzlem, vytvořením magického předmětu, objevením záplavy cupitavých pavouků, a nebo dokonce zjevením některého z jejích služebníků. Při vzácných příležitostech se objevilo i samotné zhmotnění bohyně. Zdálo se ale, že ta doba nenávratně minula.

Náhle kouzelné ohně vyhasly a sál byl uvržen do temnoty. Píseň utichla a všechny oči se s ustrašeným očekáváním upřely na slabou záři rodící se v samotném srdci kaple.

Uprostřed místnosti, v místě, kde ještě před chvilkou byl oltář, stálo ohromné, odporné stvoření. Jeho neforemné tělo připomínalo hroudu napůl rozteklého vosku a obrovské vypouklé oči přehlížející shromáždění zářily zlověstným rudým světlem.

Srdce uctívačů Pavoučí královny sevřela směs extáze a děsu. Tohle byl yochlol, stvoření z nižších sfér a služebník Lloth. Jeho zjevení znamenalo, že oči Pavoučí královny jsou na ně, ať už v dobrém, nebo ve zlém, upřeny.

„Anarchie.“

Yochlolův hlas byl slabý a tichý, sotva slyšitelné zašeptání, a přesto každé ucho v místnosti jasně slyšelo to jediné varovné slovo.

Beztvaré tělo se zavlnilo a vystřelilo chapadlovitou končetinu, kterou vyrazilo stříbrný podnos ze stále ještě pozdvihnutých kněžčiných rukou. Obětované srdce prolétlo vzduchem a přistálo v klíně postarší kněžky. V nastalém tichu znělo zvonění stříbra o kámen jako zvěstování zkázy.

Yochlol se přesunul kupředu a zmocnil se srdce z krví potřísněného kněžčina klína. Pozdvihl obětinu vzhůru.

„Další obětovaný život,“ zasyčelo stvoření. „Myslíte snad, že taková jatka Lloth těší?“

Na ta slova předstoupila Triel Baenre a sklonila hlavu v uctivé pokloně. „Takový byl po nesčetná staletí dle příkazu Lloth zvyk drowů. Pouč nás, kde jsme chybovali.“

„Příliš mnoho krve špiní ulice Menzoberranzanu,“ oznámil yochlol nezemským šepotem. „Zbylo jen málo drowů, a vy přesto bez ohledu na následky zabíjíte další. Vše jste ohrozili svými sobeckými ambicemi. Lloth poroučí, že tohle soupeření mezi rody musí přestat. Stejně tak i osobní honba za mocí mezi jednotlivými rody. Dokud Lloth neporučí jinak, musí mezi jejími následovníky zavládnout mír. Dnes, v hodině černé smrti Narbondelu, se dvacet nejmocnějších zbývajících rodů shromáždí v Qu’ellarz’orlu.“

Dále je yochlol vyjmenoval od rodu Baenre po rod Vandree. „Takto budiž vůlí Lloth určeno vaše pořadí, dokud se bohyni nezalíbí uvolnit vás z tohoto vynuceného míru. Každý rod, který do určené hodiny neurovná své spory a nezvolí si Matronu, bude nevyhnutelně zničen,“ varovalo je stvoření. „Rozejděte se nyní za svými rody a šiřte slova Lloth.“

Yochlolovým tělem proběhlo další zachvění a služebník se roztekl do bublající louže. Z horké hmoty se vznesl dým v podobě množství přízračných pavouků a zamířil k vyryté podobě Lloth svírající kapli v kamenném objetí. Poté, stejně náhle, jako se objevilo, bylo yochlolovo zjevení pryč.

Drowí kněžky seděly v omráčeném tichu. Lloth, Pavoučí královna a Paní chaosu, volala po míru! Nikdo netušil, jak by si to měl vysvětlit!

Znovu to byla Matrona Triel, kdo ticho přerušil. „Slyšely jste. V určenou hodinu se setkáme v sídle rodu Baenre.“

Její prohlášení vyvolalo zamračené výrazy. Yochlol oznámil, že místem setkání se měl stát Qu’ellarz’orl. Nejvýznamnější menzoberranzanská čtvrť získala jméno podle malé jeskyně, která tradičně sloužila jako místo zasedání Vládnoucí rady. Každá žena v sále toužila jednou tam zasednout a většina z nich realisticky usoudila, že tohle bude jejich jediná příležitost si tento sen splnit. Přesto se nikdo neodvážil zpochybnit příkaz Matrony mistry. Triel Baenre podle vůle Lloth stále vládla Prvnímu rodu. Kromě toho pro to existovaly i praktické důvody, neboť v celém Qu’ellarz’orlu byla jen kaple rodu Baenre dost velká na to, aby mohla pojmout takové shromáždění.

A tak se temné elfky vytratily do tmy. Zatímco každá žena spěchala do rodové pevnosti, přemýšlela, jak daný vývoj co nejlépe využít ve svůj prospěch. Tohle podivné a nepřirozené příměří muselo časem skončit a do toho nádherného dne se daly učinit rozsáhlé přípravy.

U základny Narbondelu, přírodního kamenného sloupu, který podpíral strop jeskyně a odměřoval běh času, stála osamělá postava. Gromf Baenre, arcimág Menzoberranzanu, čekal a sledoval, jak magické teplo v jádru sloupu klesá k nejnižšímu bodu. Brzy přijde půlnoc – černá smrt Narbondelu – a on sešle kouzlo, které celý proces znovu nastartuje.

Ačkoliv v dohledu nebyl nikdo, kdo by ho mohl pozorovat a závidět, naznačoval Gromfův pyšný postoj, že si je naprosto vědom toho, jak impozantně musí vypadat. Nádherný arcimágův plášť, jiskřivé piwafwi, jehož četné skryté kapsy obsahovaly víc magických pokladů než celý Čarodějec dohromady, mu pyšně splýval z ramenou. Bohatě vykládané brože ho držely na místě, a navíc mu i zdobily ramena. Arcimág se dotkl jedné z nich, safíru velikosti pěsti, který obsahoval kouzla potřebná k novému zažehnutí městských hodin.

Gromf věděl, že působí omračujícím dojmem i bez vnějších odznaků moci. Vysoký, pohledný a s mladicky energickým vystupováním, které by mu mohl závidět lecjaký student Bojové Magthere, dokázal vzbuzovat jak obdivné pohledy, tak strach a úctu. A skutečně byl velmi obávaný, neboť v celém Menzoberranzanu nebyl jiný kouzelník stejně mocný jako on. Tahle temná hodina patřila jen jemu a každodenní sesílání kouzla představovalo malou soukromou oslavu jeho vlastní moci.

Kouzelník začal s meditací, která mu měla pomoct soustředit se na přípravu k čarování. Vtom koutkem oka zahlédl vznášející se disk, který plul širokou ulicí přímo k němu. Za ním nepochodoval obvyklý vojenský doprovod, ale skupina v rouchách oděných kněžek.

Gromf se zamračil, když poznal Matronu Barrison Del’Armgo z druhého nejmocnějšího menzoberranzanského rodu. Co tady v tuhle hodinu mohla chtít?

Jeho zmatení ještě vzrostlo, když si všiml, že se z elegantního Narbondellynu blíží další disk. Za ním následovalo několik otroky nesených nosítek. Přicházely další kněžky; některé na ještěrech, jiné pěšky. Z obou stran kolem něj proudily kněžky z téměř celého města a s tichým odhodláním směřovaly do pevnosti Baenre.

V Gromfově srdci vzplála spalující zuřivost. Bylo zjevné, že se schyluje k důležitému setkání, a on nejenže nebyl pozván, ale dokonce ani informován. Dělo se něco převratného a on musel zjistit co.

Sevřel v dlaní rodový odznak, který mu visel kolem krku, a pronesl slova, která ho měla rychlostí myšlenky přenést do rodové pevnosti. K jeho naprostému ohromení se nic nestalo. Mocný arcimág města Menzoberranzanu stál sám ve středu temného nádvoří, odříznutý od rodinného sídla.

Protože nemohl nic jiného dělat, obrátil se Gromf zpět k chladnému kamennému sloupu a začal odříkávat slova zaklínadla.

Triel Baenre seděla v srdci rodové kaple a obhlížela temné tváře před sebou. Ačkoliv byla ve své pevnosti, ve svém království, cítila se celá nesvá a nevěděla, jak by měl setkání zahájit.

Nakonec bylo rozhodnutí učiněno za ni. Malá a seschlá drowí žena se směle prodrala k trůnu. Ostatní kněžky jí rychle ustupovaly z cesty, a dokonce i Triel se postavila a nabídla nově příchozí ženě čestné místo.

Tou starou elfkou totiž nebyl nikdo menší než Hesken-P’aj, Matrona matka rodu Symryvvin a nejmocnější kněžka celého Menzoberranzanu. Ačkoliv byl její rod po nesčetná staletí jmenován vždy na osmnáctém místě, Matrona měla moc, kterou všichni uznávali a respektovali. Hesken-P’aj byla často označována jako „oči Lloth“ a při řídkých příležitostech, kdy opouštěla vlastní dům, jí všichni vzdávali úctu.

Ale Hesken-P’aj mávnutím ruky odmítla nabídku Trielina trůnu. „Byla jsem vyslána, abych zde promluvila, a ne vládla,“ prohlásila netrpělivě. Stará žena se obrátila ke shromážděným kněžkám, zjevně dychtivá odbýt si povinnost a opět se vzdálit.

„Každé nové Matroně dnes Lloth posílá blahopřání. Vládněte dlouho a dobře a obnovte víru v Lloth do jejích bývalých výšin. Samy jste slyšely, že všechny války v Menzoberranzanu musí ustat a město musí být obnoveno. Žádná kněžka nesmí zabít druhou a všechny zdravé děti je třeba vychovat, dokonce i muže. Dokud Lloth sama nerozhodne jinak, bude nad dodržováním těchto nových zákonů dohlížet Vládnoucí rada.“

Stará drowí elfka pak vyjmenovala osm Matron, které město v budoucnu povedou. „Snažte se vládnout dobře,“ nabádala je, „neboť tento mír je dočasný a křehký. Pamatujte, že kdokoliv ho z vlastní vůle poruší, bude bez milosti zničen. Ti, kteří budou hledat jiné cesty rozšíření vlivu Pavoučí královny, dojdou odměny. To je vše, co jsem chtěla říct.“ S těmito slovy se Matrona odhmotnila a zmizela jako pára.

Triel si odkašlala. „Všechny jsme to slyšely. Když byla obnovena Vládnoucí rada, budou všechna budoucí jednání omezena na Osmičku. Pokud ještě chcete říct něco, co by se týkalo tohoto shromáždění, máte nyní možnost.“

Shakti Hunzrin vyskočila na nohy. Taková příležitost se již nikdy nemusela opakovat a ona měla v úmyslu se jí pevně chopit. Lloth mohla anarchii na chvíli odvrátit, ovšem Shakti se stejně pokusí udělat co největší škody.

„Doneslo se mi něco, co se týká všech přítomných drowů,“ začala. „Jedna z kněžek-novicek se zapletla s podivnými kouzly, s lidskou magií. Za jakým účelem, to nevím. Tahle kněžka vlastní amulet, lidský artefakt velkého stáří, který jí umožňuje nést si s sebou drowí magii na Povrch.“

Shakti vylovila ze záhybů roucha několik kusů pergamenu a zdvihla je vysoko do vzduchu. „Zde mám důkaz napsaný přímo rukou oné kněžky. Artefaktem vládne Liriel z rodu Baenre. Svěřuji svůj objev tomuto shromáždění stejně jako úkol rozhodnout o tom, co musí být uděláno.“

Následoval okamžik – jen okamžik – čirého šoku. Pak ve shromáždění vypukl chaos. Kněžky zprávu přijaly s velkou škálou různých názorů. Některé se vzrušeně dohadovaly o naskýtajících se příležitostech, jiné hlasitě volaly po smrti obviněné zrádkyně a jiné – s vážnými tvářemi – drmolily modlitby k Lloth.

Konečně se postavila Matrona Triel. I přes značný nedostatek fyzické velikosti se všechny oči v kapli upřely na její drobný, vzteky planoucí obličej.

„Ticho!“ zahřímala.

Sál okamžitě ztichl. To jediné slovo s sebou neslo sílu kouzla a žádná osoba v kapli tak nemohla promluvit, ať by sebevíc chtěla.

„Tohle jsou skutečně znepokojující zprávy,“ přiznala Matrona Baenre. Mluvila dokonale vyrovnaným hlasem, ale pohled, který věnovala Shakti, byl zhmotněním čiré zlovůle. „Samozřejmě si všechny uvědomujete, že mě osobně tenhle objev staví do velmi složité situace. Liriel své skutky spáchala během mé vlády a tudíž je zcela lhostejné, jestli konala na můj pokyn, a nebo za mými zády. Vskutku jsem vděčná za Llothin mír,“ dodala Triel upřímně a velmi významně. „V tomto světle nové svornosti v klidu probereme nejlepší možný postup a rozhodnutí ponecháme v rukou Lloth. Ty,“ ukázala na oslnivě krásnou ženu usazenou v čele delegace rodu Faen Tlabbar. „Vyjádři se, Matrono Ghilanno.“

Nově pozdvihnutá Matrona se se zašeptáním hedvábí a jemným zazvoněním šperků postavila. Rod Faen Tlabbar trpěl většími vnitřními sváry než většina jiných, neboť jak jeho původní vládkyně, tak dědička byly zabity. Celé město vědělo, že Ghilanna si svoje postavení vydobyla v krutém a krvavém boji se sedmi sestrami, přesto byl jemný vzhled té ženy v naprostém rozporu s její smrtící pověstí. Ghilanna Tlabbar byla vysoká a štíhlá a stejně marnivého vzhledu a chtivých zvyků jako všechny ženy toho rodu. Na rozdíl od většiny kněžek se nedostavila v prostém rouchu, ale v nádherných černých šatech. Pevně utažený a odvážně vystřižený korzet byl lemovaný drobounkými černými perlami a skrze tenoučkou látku sukní se dala jasně vidět celá délka jejích nohou. Pečlivě nalíčený obličej se však tvářil sveřepě.

„Tahle nová magie by mohla znamenat konec vlády Matron,“ začala Ghilanna přímo. „Lidé Menzoberranzanu se podřizují naší vládě – alespoň částečně – protože nemají jinou možnost. Jen málo jich může dlouho přežít v divokých Temných říších, a i když ano, tak se tomu dá sotva říkat život. Rovněž pro nás není místo v Zemích světla. To bylo nedávnými událostmi jasně prokázáno. Zvažme však tohle: kdyby kouzelníci mohli kouzla sesílat na Povrchu se stejnou silou jako zde, co by je drželo pod naší vládou? Jejich oči jsou uvyklé světlu a se svou mocí by nahoře mohli nejen přežít, ale i prosperovat.

Dokonce i poddaní,“ pokračovala Ghilanna vážně, „umělci a vojáci by se mohli nechat zlákat příležitostí vydobýt si své místo nahoře. A proč ne? I nejobyčejnější drow vládne schopnostmi, které by mu lidský kouzelník mohl závidět. Naše přirozená odolnost vůči magii je postrachem všech kouzel užívajících národů. Jejich moc po nás sklouzává jako pouhé kapky vody. Neviditelnost, ticho, temnota, nezranitelnost vůči magii – takové je dědictví každého drowa. A nezapomínejme, že nemnozí se mohou postavit smrtícím dovednostem drowího bojovníka – a kdo z nás nebyl cvičen v zacházení se zbraněmi? Zvažme tohle všechno a zeptejme se sami sebe, kolik drowů by zůstalo v Menzoberranzanu pod naší vládou, kdyby věděli, že mají moc usadit se jinde.“

Mez’Barris Armgo, Matrona rodu Barrison Del’Armgo, obdržela jako další v pořadí Trielino svolení k vyjádření názoru. Jako vládkyně Druhého rodu byla Mez’Barris zjevně rozzuřená, že bylo nějaké svolení vůbec potřeba. A aby toho nebylo málo, první směla promluvit Matrona nižšího rodu! Triel však měla shromáždění pod naprostou kontrolou a jediné, co Mez’Barris mohla učinit, bylo vybít si hněv na čerstvé Matroně Tlabbar. Pohled, který vrhla po mladé ženě, byl naplněn pohrdáním.

„To byla skvělá řeč,“ ušklíbla se Mez’Barris. „Ghilanna dokáže vnést eleganci a styl i do rouhačství. A o rouhání bezpochyby šlo – jiné označení pro její slova ani být nemůže,“ zvolala Mez’Barris hlasem zvonícím vášní. „Vládneme s požehnáním a mocí Lloth, nebo ne? Pavoučí královna nemůže být ohrožena nějakou holkou a její kouzelnou cetkou, a stejně tak ani my, její kněžky!“

Posadila se za doprovodu souhlasného mumlání.

„Souhlasím s Matronou Mez’Barris. Tenhle objev nepředstavuje žádné ohrožení zavedených pořádků. Právě naopak. Můžeme z něj těžit všechny,“ vložila se do debaty Matrona Miz’ri. Její klan, rod Mizzrym, byl pozoruhodný obchodními kontakty, ochotou jednat s jinými rasami a zálibou ve zrádných dvojích hrách. Matroniny rudé oči při zvažování naskýtajících se úžasných příležitostí rudě zasvítily.

„S touhle takzvanou cetkou,“ pokračovala Miz’ri, „bychom se mohli vypravit do Zemí světla s takovou výzbrojí jako ještě nikdy předtím. Kdo by se pak mohl postavit našim kupeckým družinám a nájezdnickým komandům? Jen pomyslete na to bohatství! Tenhle magický předmět je jen další obyčejný nástroj. Máme ho a měli bychom ho použít.“

Jako další se k promluvě postavila Kyrnill Kenafin. Její rod byl v současnosti zařazen jako desátý, ale její arogantní vystupování a kruté karmínové oči dokazovaly, jakým tyranem ve skutečnosti je. V rodu Kenafin vládly kněžky neomezeně a velice si libovaly v podřizování si a v týraní mužských členů.

„Všechny tyhle řeči o tom, že by takovou věc mohli používat poddaní, muži a kouzelníci jsou naprostým nesmyslem. Odváží se snad používat bič s hadími hlavami nejvyšších kněžek? Jistěže ne! A bude to stejné, když si tenhle předmět přivlastníme jako kněžky Lloth – tak jako všechny případné vyrobené kopie. Kdo se nám odváží postavit?“ Kyrnill zdůraznila otázku drsným a sebevědomím úsměvem.

„Mě by zajímalo,“ začala Ker Horlbar, jedna ze dvou vládnoucích Matron rodu Horlbar, „proč bylo tohle obvinění vůči rodu Baenre proneseno i přes ustanovený mír?“

Několik drowích kněžek si vyměnilo lišácké pohledy. Bohatství i postavení klanu Horlbar záviselo na zemědělství a jeho největším rivalem byl tedy právě rod Hunzrin. Lloth mohla vyhlásit mír, ovšem její následovnice si i tak najdou způsob, jak proti sobě pletichařit.

„Mým úmyslem není obvinit První rod,“ namítla Shakti a znovu se postavila. „Tenhle objev dalece přesahuje ambice kteréhokoliv drowa. Dokonce by mohl být i důležitější než zvyšování bohatství a postavení rodu Horlbar.“

Tahle štiplavá odpověď vyvolala ze strany shromážděných drowů salvu posměšného smíchu, a dokonce i řídký potlesk. I některé kněžky, které se při Shaktině prvním prohlášení jen mračily, vysílaly nyní jejím směrem souhlasná kývnutí a dlouhé, odhadující pohledy. Tahle mladá žena nebyla ještě nejvyšší kněžkou a ani dědičkou matčina postavení v rodu Hunzrin. V Menzoberranzanu se moc nedávala, ale každý se jí musel zmocnit. Žena, která toho byla schopná a k tomu ochotná, stála za pečlivé pozorování.

Debata ještě nějakou dobu pokračovala. Triel vyslechla promluvy všech kněžek, avšak žádná odpověď ji nenapadla. Dokonce i kdyby v tom nebyl namočen její rod, měla celá záležitost víc možností, víc vrstev nebezpečí a důsledků, než mohl drow za tak krátkou dobu změřit.

Konečně se obrátila k Zeerith Q’Xorlarrin. Tahle vznešená žena byla známá diplomatickými schopnostmi a často byla pověřována rozhodováním sporů mezi rody. Dokonce i nyní seděla Zeerith klidně mezi dohadujícími se ženami. Tahle situace jistě prověří i její pověstný úsudek.

„Co k tomuto objevu řekneš ty, Matrono Zeerith?“ požadovala Triel. Byla si jistá, že odpověď, jakkoliv se bude zdát nestranná, zajisté neporuší dlouhodobé spojenectví rodů Baenre a Xorlarrin. „Promluv a my přijmeme tvoji radu, jako kdyby přišla z úst samotné Lloth.“

Matrona se postavila. „Je zřejmé, že se o tomto lidském artefaktu musíme dozvědět víc. A protože se jedná o magický nástroj, navrhuji, aby byl svěřen sboru mistrů Čarodějce. Jen kouzelnická škola má prostředky potřebné ke studiu a případnému vyrobení takového předmětu. Samozřejmě že oboje proběhne pod přísnou kontrolou Vládnoucí rady. Dokud nebude učiněno rozhodnutí, musíme vše udržet v tajnosti a mimo vědomí poddaných. Navrhuji, aby každá kněžka, která o amuletu promluví mimo tuto místnost, s výjimkou rozhovoru s mistrem Čarodějce, byla Vládnoucí radou potrestána odebráním hodnosti a cti, s hrozbou následného horšího trestu, jen co Lloth zruší svůj mír.“

Většina kněžek přikývla a tiše přijala prohlášení Matrony Zeerith.

„A nyní k mladé novicce, která to všechno začala,“ pokračovala Zeerith nečekaně. „Podle příkazu Lloth nesmí jedna kněžka zabít druhou. Podle mě však Liriel ještě nedosáhla tohoto postavení a ještě tudíž není výnosem Pavoučí královny chráněna. Kromě toho se Liriel ukázala být kouzelnicí značné moci, a přesto ještě nebyla podrobena průzkumu mysli potřebnému ke zjištění její oddanosti Lloth. Za oba tyto prohřešky volám po její smrti. Takový je můj soud, který je z rozhodnutí Matrony Triel také vůlí Pavoučí královny.“

Rozsudek, z úst obvykle smířlivé Matrony Xorlarrin znějící nečekaně krutě, vyvolal v sále záplavu temného mumlání.

„Ne.“

To jediné slovo vyvolalo šok a ticho. Sos’Umptu Baenre, obvykle málomluvná strážkyně kaple Baenre, vystoupila do středu sálu. Postavila se před oltář a sebejistě se obrátila ke shromáždění. „Ne,“ zopakovala. „Taková není vůle Lloth.“

Triel, chvějící se vzteky, povstala z trůnu. Se Zeerithiným verdiktem nebyla spokojená, ale před všemi kněžkami Menzoberranzanu se zavázala radu Matrony Xorlarrin uposlechnout. Její autorita byla celou touhle událostí již tak dost zpochybněná a Sos’Umptin nečekaný vzdor představoval víc, než byla mladá Matrona ochotná snášet.

„Ty se odvažuješ mi vzdorovat?“ rozlítila se na mladší sestru. „Jak je možné, že by k tobě Pavoučí královna promlouvala navzdory moudrosti tvé Matrony matky?“

„Lloth mluví k nám všem,“ pronesla Sos’Umptu rozhodně. Kněžka se obrátila a ukázala na magický obraz Lloth, měnícího se pavouka, který se vznášel nad oltářem. Kněžka počkala, dokud se iluze znovu nezměnila do podoby drowí ženy. „Podívejte se na její tvář.“

Tehdy si Triel poprvé v životě všimla, jak nápadně se podobá její neteří. Tentokrát nebylo možné to pominout, neboť oči drowí ženy již nezářily typickým karmínem temných elfů. Místo toho nabraly podivný, velmi vzdálený odstín jantaru. Na tváři magické iluze se usadil temně pobavený úsměv.

Všichni ti, kteří kdy viděli Liriel Baenre, poznali význam oné proměny a spěšný šepot ho rozšířil i k ostatním přítomným.

„Sloužíme Paní chaosu,“ pokračovala Sos’Umptu tiše a ukázala na zjevení se zlatýma očima. „Liriel se v dobrém i ve zlém dostalo přízně Lloth. Vzpomeňte si na slova Matrony Hesken-P’aj: ti, kteří budou hledat jiné cesty rozšíření vlivu Pavoučí královny, dojdou odměny. Možná že Liriel takovou cestu našla. Ještě nemůžeme říct, co nám tahle nová magie přinese. Pohleďte však na vůli Lloth a rozejděte se v míru.“

Shromáždění skončilo brzy po Sos’Umptině prohlášení a menzoberranzanské kněžky se rozplynuly v temnotě.

Zeerith Q’Xorlarrin, Matrona matka rodu Xorlarrin, patřila mezi první, které opustily usedlost Baenre. Zatáhla záclonky v otroky nesených nosítkách a usadila se na polštářcích. Až teprve tehdy dala průchod emocím a zasyčela četné kletby na adresu rodu Baenre a jeho tří generací hlupaček.

Vytáhla do války po boku staré Matrony Baenre a stále v ní ještě vřelo všechno to, k čemu došlo v tunelech pod Mitrilovou síní. Auro’pol, Matrona mocného rodu Agrach Dyrr, byla na příkaz bývalé Matrony Baenre zabita stvořením z Propasti. Sama válka byla dostatečnou pohromou, ale nakonec to byla smrt Auro’pol – která podle všeho nebyla vůlí Lloth – co Zeerith Q’Xorlarrin přesvědčilo, že První rod si svoje postavení již nezaslouží. Triel čekají po zrušení míru velké potíže, tím si byla Zeerith jistá.

Mezitím tu však byly další věci, které mohla udělat. Svým přísným rozsudkem hodně riskovala: neformální a smluvně nestvrzené spojenectví s rodem Baenre i pověst nestranné a spravedlivé diplomatky. Nakonec byla veřejně pokárána způsobem, jaký se tak pyšné Matroně nemohl líbit. Přesto zcela neprohrála. Nové kouzlo bude svěřeno Čarodějci, kde sedm kouzelníků z jejího rodu zastávalo pozice mistrů. Žádný z menzoberranzanských rodů neměl víc kouzelnické moci než Xorlarrin, a ať již budou odhalena jakákoliv tajemství, k uším Matrony Zeerith se donesou dlouho před tím, než budou předložena Vládnoucí radě.

Příležitost pomstít se rodu Baenre tudíž ještě nebyla zcela ztracená. Žádná kněžka Lloth nemohla proti mladé Liriel otevřeně vystoupit, ale mnohem víc drowů zemřelo otrávenou dýkou a kouzelnickými kouzly než pod hadími biči kněžek.

Uchlácholená příjemnými myšlenkami se Matrona Zeerith usmála a pohodlně se v měkce vystlaných nosítkách rozvalila. V hlavě se jí začal rodit úkol pro jejího milého bratra, Kharzu-kzada. Podle všech zpráv měl ten starý blázen svoji mladou a krásnou studentku v oblibě.

A proč, pomyslela si Zeerith, by měly břemeno obětování svých nejmilejších nést jen ženy?

Z okna temné studovny pozoroval Gromf Baenre, jak se město probouzí k životu. Zatímco většina Menzoberranzanu spala, trávil takto sám ve svém narbondellynském sídle spoustu hodin. Nespal – nikdy nebyl schopen usnout – a nyní se spoléhal na magii, která ho držela v mladickém stavu, aby ho udržovala při životě i bez výhody odpočinku. Během několika prvních staletí života nacházel klid v hlubokém meditativním transu, který byl jeho elfským dědictvím. Nyní se mu ale i přes obdivuhodnou kázeň získanou praktikováním kouzel schopnost bdělého odpočinku několik desetiletí vyhýbala. Menzoberranzanský arcimág zapomněl, jak snít.

A tak seděl sám, naplněn chmurnou zuřivostí, a bublal nekonečným pocitem zmaru, který definoval jeho existenci. Když náhle začal pulsovat poplach na jeho rodovém odznaku, nijak mu to náladu nezlepšilo. Zdálo se, že drahá sestřička Triel si konečně žádala potěšení z jeho společnosti.

Dlouhou chvíli si Gromf pohrával s myšlenkou, že by volání neuposlechl. Nakonec se toho ale neodvážil. Triel vládla rodu Baenre, a kdyby vyvolal její hněv, pozbyl by tím jeho život cenu.

Ne že by tedy nějakou měl, pomyslel si Gromf hořce. Tentokrát se neobtěžoval převléct se do roucha a zahalit se pláštěm, které byly odznakem jeho mocné funkce, a tak jen pronesl slova, která ho přenesla do rodového sídla.

Triel nalezl, jak rázuje sem a tam kaplí. S divokým výrazem po něm skočila a pevně ho uchopila za předloktí.

„Kde je?“ chtěla vědět. „Kam jsi ji schoval?“

Gromf okamžitě pochopil, neboť nad sestřinou hlavou se tyčil magický obraz Lloth, vytvořený jeho mocí a kouzly. Nádherná iluze se na něj usmívala s cynickým pobavením ve zlatých očích. Jeho očích a očích jeho neočekávaně schopné dcery.

Kouzelník se upjatě vykroutil z Matronina pevného sevření. „Mohla byste být víc konkrétní,“ požádal chladně. „V Menzoberranzanu není nedostatek žen.“

„Však dobře víš, koho myslím,“ vyplivla Triel. „Liriel není v Arach-Tinilith. Ty jsi jí dal svolení k odchodu a ze mě udělal blbce. Řekni mi, proč odešla, řekni mi, kde je, řekni mi o všem, co udělala!“

Gromf pokrčil rameny. „Liriel mi řekla jenom to, že má osobní záležitosti, kterým se potřebuje věnovat. Není mým zvykem vyptávat se žen na jejich pohnutky.“

„Dost už,“ zapištěla kněžka. „Na takové hry nemám čas. Kde je Liriel a kde je ten artefakt?“

Následoval okamžik zaraženého ticha. „Liriel neříkala nic o artefaktu,“ odpověděl Gromf pomalu.

Triel mu uvěřila. Kouzelníkův důvěrně známý chamtivý výraz ji přesvědčil. Artefakty byly vzácné dokonce i v Menzoberranzanu na magii tak bohatém a bylo nepravděpodobné, že by Gromf nechal dceru si s ním hrát, pokud by měl jen tušení o jeho existenci a moci.

„Takže potom nevíš, že Liriel našla způsob, jak přenést drowí magii do Zemí světla,“ prohlásila.

Gromf pomalu zavrtěl hlavou, mnohem víc nevěřícně než zamítavě. „Nevěděl jsem, co měla v plánu. Kdyby ano, tak bych jí ho samozřejmě vzal.“

„A to také musíš udělat,“ naléhala Triel. „Jestli ne, tak ten artefakt skončí v Čarodějci a jeho tajemství budou odhalena všem. Najdi ho a přines sem. Jenom ty a já budeme sdílet jeho moc, pro vlastní prospěch a slávu rodu Baenre.“

„A co Liriel?“

Triel pokrčila rameny. „Pátrá po ní půlka Menzoberranzanu. Ať s tvým přičiněním, nebo bez něj, se dívka nedožije druhého dne. Nikdo se nedozví, čí ruka zasadil ránu, a bude nejlepší, když plod její práce posílí rod Baenre.“

„Ale co tohle?“ zeptal se Gromf a ukázal na zlatookou podobu Lloth, která se tyčila nad oltářem. „Lloth jenom zřídka mluví takhle jasně. Jistě by bylo bláznovství ignorovat takové znamení.“

„Podívej se znovu,“ řekla Triel suše.

Již během jejich řeči se obraz změnil a oči se vrátily k obvyklému karmínovému třpytu. O chvíli později byly znovu jantarové.

Gromf okamžitě porozuměl. Paní chaosu si libovala v poštvávání uctívačů proti sobě. Nejen kvůli vlastnímu potěšení, ale také s vědomím, že ze soupeření vyvázne jen nejsilnější drow. Liriel se možná těšila její přízni, avšak to nijak nezaručovalo dlouhý a šťastný život.

Arcimág nezaváhal. „Udělám to,“ souhlasil.

„Cože? Žádné výčitky?“ posmívala se mu Triel.

„Jenom ta, že jsem nejednal rychleji a sám,“ odvětil otevřeně.

Matrona poznala pravdu v jeho slovech a usmála se. „Ten čas již dávno minul, drahý bratře,“ zapředla. „Teď jsme ty a já spojenci.“

Družně se do něj zavěsila a odvedla ho z kaple. „Tohle byla rušná noc a my toho musíme hodně probrat. Lloth nastolila ve městě mír, abychom mohli obnovit svoji sílu. Rod Baenre je prozatím na svém právoplatném místě, ovšem musíme se připravit na den, kdy mír skončí.“

Gromf se nechal sestrou odvést pryč. Věděl, že s ním Triel manipuluje a využívá při tom jeho touhu po moci a vlivu. Přesto si však cestou z kaple se smrtící ženou po boku uvědomoval, že dokud z toho budou těžit oba, bude jejich spojenectví skutečné.

Novinky o setkání a jeho důsledcích se šířily rychle a od velkých rodů dolétly až do skromných příbytků a obchodů v Mnohokulturní čtvrti. Ještě než Narbondel oznámil příchod nového dne, věděl každý obyvatel Menzoberranzanu, že Lloth vyhlásila příměří. Nikdo ale netušil, co to má všechno znamenat, a po celém městě se spolu se snídaní podávaly i nejrůznější spekulace a domněnky.

V pokoji ve své věži nad Bazarem zvažoval Nisstyre důsledky nového vývoje. Na jednu stranu slibovalo přerušení neustálé války oživení obchodu, a to byla pro Dračí poklad nanejvýš dobrá zpráva. Kupcovu skutečnému cíli a celoživotnímu úkolu by však nijak neposloužilo, kdyby Lloth znovu obnovila svoji plnou moc nad městem.

Nebyl ani potěšen, když mu poručík přišel oznámit, že si s ním přeje mluvit kněžka Hunzrin. Nisstyre netoužil setkat se s kteroukoliv kněžkou Pavoučí královny. Dříve než ale stihl vydat příkaz, aby byla poslána pryč, protlačila se kolem poručíka a vstoupila do pokoje.

Kněžka se s pažemi obtěžkanými knihami zastavila před jeho stolem. Nisstyre se zaklonil v křesle a obhlédl znepokojivé detaily: purpurem lemované černé roucho studentky, odznak menšího rodu a fanatický výraz v její pobledlé tváři.

„Ano?“ zajímal se. To jediné slovo dokonale vyjádřilo jeho nedostatek zájmu a neposkytovalo povzbuzení k zahájení hovoru.

„Jsem Shakti z rodu Hunzrin. A ty,“ zasyčela kněžka, „ty neuctíváš Lloth!“

Nisstyre povytáhl obě zrzavá obočí. „Usuzuji, že umění rozhovoru není jedním z předmětů v Arach-Tinilith.“

„Také jsi kouzelník,“ nenechala se Shakti vyvést z míry. „Mocný kouzelník, a přesto ses nikdy nepodrobil zkoušce oddanosti Lloth, která je požadována po všech, kteří ve městě praktikují magii. Vzbuzuješ mezi uctívači Lloth nespokojenost a obracíš je na víru ve Vhaerauna, v toho takzvaného boha zlodějů. Za každý z těchto zločinů bys mohl být namočený do roztaveného sýra a předhozený krysám!“

„Hmm,“ zabručel Nisstyre uznale. Zvážil nabízenou představu a rozhodl se zapamatovat si ji pro pozdější užití. Až poté se s plnou pozorností zaměřil na návštěvnici.

„To se musí nechat, kněžko, když dojde na mučení, máte bohatou představivost. A přesto,“ dodal a naklonil se kupředu, zatímco si ji měřil zneklidňujícím pohledem svých černých očí, „by vás někteří mohli označit za nemoudrou. Ovládám podle vás takovou moc, a vy sem přesto přijdete sama a vyhrožujete mi?“

„Přišla jsem uzavřít obchod,“ opravila ho. „Chci abys pro mě chytil jistou ženu. Dobře ti zaplatím.“

Mávnutím ruky odbyl její nabídku. „Na to by se jistě dal najít někdo vhodnější než kapitán Dračího pokladu. Město se jen hemží nájemnými vrahy a lovci odměn.“

„Možná sis mohl všimnout, že jsem nechtěla ji zabít,“ opatrně zdůraznila Shakti. „Chci jenom, abys ji našel a přinesl mi její majetek. Co s ní pak uděláš, nechám na tobě, za předpokladu, že se nikdy nevrátí do Menzoberranzanu. Takhle jednoduchý úkol bys jistě zvládnul.“

„A stejně tak i žoldnéři, a to za mnohem nižší cenu. Ve městě je i hodně takových lidí. Najměte si některé z nich.“

„Nemůžu,“ prohlásila neochotně. „Nemůžu riskovat, že se o tom dozví Matrony. Lloth zakázala, aby jedna kněžka zabila druhou.“

„V tom případě začínám vaše dilema chápat,“ řekl Nisstyre s náznakem pobaveni v hlase. Jeho pečlivě vybudovaná pověst založená na plnění úkolů s maximální možnou diskrétností mu za ty roky přinesla spousty podobných nabídek. „Musí to pro vás být nanejvýš nepříjemné uzavírat obchod s předpokládaným heretikem. Proč tedy právě se mnou?“

Shakti hodila knihy na stůl. „Ty jsi prodal tyhle knihy. Jsou o světě na Povrchu a ve městě jsou zakázané!“

„Takže jsme se vrátili zpět k výhrůžkám,“ poznamenal kupec. „Musím říct, že mě to začíná pomalu unavovat. Jestliže mi nemáte co zajímavého nabídnout…“

„Nabízím ti Liriel Baenre!“

Nisstyre přijal to prohlášení mlčky.

„Není potřeba křičet,“ napomenul mladou kněžku konečně. Ve tváři si s výjímkou cynického úsměvu zachovával nečitelný výraz. „Musím přiznat, že tahle nabídka má v sobě jistou přitažlivost, ale jakou cenu by mohla mít princezna z rodu Baenre pro kupeckého kapitána?“

Shakti se oběma rukama opřela o desku stolu a naklonila se blíž. „Liriel Baenre má magický předmět, který by ti při tvé práci hodně pomohl. Stal se předmětem velkého sporu mezi kněžkami Lloth. Teď ještě o něm víc neřeknu, avšak přines mi ho a já se s tebou o jeho tajemství podělím.“

„Ale vy jste kněžka Lloth.“

„To, a možná ještě víc.“ Shakti mu oplatila upřený pohled. „Čas od času je nějaká kněžka Lloth poslaná jako novicka do konkurenční církve, aby tam sloužila jako její oči a uši. Pavoučí královna špehování schvaluje a někdy i podporuje. Nebylo by tak pro jednu z jejích kněžek nemožné, aby pracovala s těmi, kteří následují Vhaerauna. Informace mohou, ku prospěchu všech, proudit oběma směry. Je to nesmírně riskantní, ale já jsem ochotná to podstoupit.“

Nisstyre si Shakti Hunzrin dlouze prohlížel, zvažoval upřímnost jejích slov a přemýšlel nad nesmírnou cenou její nabídky. Nakonec přihlédl k nenávisti, která jí čišela z hlasu vždy, když pronášela Lirielino jméno, a fanatickému lesku v jejích očích a rozhodl se souhlasit. Na rozdíl od kněžky však nebyl ochotný mluvit tak otevřeně nebo se upsat takhle nebezpečnému podniku.

„Dračí poklad je proslulý tím, že dokáže opatřit takřka cokoliv, a to bez ohledu na cenu,“ řekl a pečlivě zvažoval každé slovo. „Poskytnu vám vaši princeznu, ale musím vás varovat. Odměna by měla stát za celou tu námahu.“

„Věř mi,“ prohlásila kněžka vážně.

Ten návrh byl sám o sobě tak neuvěřitelný, že jak kupec, tak kněžka se nahlas rozesmáli.