Drowova dcera

20. Společné úsilí

Liriel vrhala jeden za druhým nože do quagotových zad. Každý z nich zasáhl, ovšem hustá srst a mohutné svaly zabránily, aby se malá ostří dostala k nějakému životně důležitému orgánu. Medvědovitý bojovník zaryčel bolestí, ale pokračoval směrem k Fjodorovi.

Samice naopak zavrčela vzteky a zaútočila na malou elfku, která zranila jejího druha. Liriel stála pevně na místě, v každé ruce nůž. Krátký mžik a obě vržené čepele se zabodly do quagotových rudých očí. Samice zavřískla a schovala hlavu pod tlapy.

Liriel tasila krátký meč. Věděla, že stvoření je třeba dorazit dřív, než ho zachvátí předsmrtná posedlost. Oslepený, nebo ne, šílený quagot byl smrtící v síle i v zuřivosti. Vrhla se k zraněnému stvoření a jednou, dvakrát ho sekla přes břicho. Quagot přepadl dopředu a chlupatými tlapami si sevřel rozšklebenou ránu. Posledním úderem mu Liriel otevřela hrdlo.

Za sebou zaslechla podrážděné zasyčení. Obrátila se, jen aby stanula tváří v tvář odpornému obličeji, který jí připomínal temně modrého ďasa se šupinatýma špičatýma ušima ve tvaru trčících rohů. Rudé oči mu zlovolně zářily a hadovité tělo se vlnilo, zatímco syčivým šepotem pronášel zakletí. Liriel sice žádného temného nágu nikdy neviděla, ale okamžitě poznala, čemu čelí – magickému stvoření Temných říší, které je svým způsobem stejně nebezpečné jako řádící quagot.

Nága našpulil tenké rty a k mladé elfce vyrazil proud pálící černé kapaliny. Jedová střela.

Liriel natočila meč a plochou stranou čepele proud odpálkovala. Sprška kapek – směs kyseliny a roztaveného kovu – letěla zpět k nágovi. Stvoření zavřeštělo a svinulo se zpět, zatímco Liriel odhodila rychle se scvrkávající zbraň, dřív než jí mohl korozivní jed stéct až k ruce. Ďábelské kapalina rozpouštěla maso stejně rychle jako železo.

Nága se rychle vzpamatoval a začal syčet slova dalšího kouzla. Liriel ho s nesmírným překvapením poznala. Tohle kouzlo vytvořil její otec. Dobře si ho pamatovala, ačkoliv když ta slova slyšela poprvé, byla ještě malým děckem. Právě tohle kouzlo a následný strach a nejistota byly její první vzpomínka.

V odpověď na nágovo zaklínání se kus kamene rozpustil, protáhl a nakonec nabral podobu obřího hada s nestvůrně elfskými rysy. Kamenný nága se skřípěním kamene o kámen vyrazil k drowí oběti.

Aby získala trochu času, hodila po něm Liriel jednoho ze svých vrhacích pavouků. Magicky posílená zbraň se odpornému golemovi zakousla hluboko do krku. Živoucí stvoření by jistě zabila, ale gólem neměl krev, kterou by mohl prolít. A tak jen vycenil tesáky a pokračoval dál.

Liriel však odpověděla stejnou mincí; zopakovala slova nejnenáviděnějšího zaklínadla a přivolala vlastního golema. Ze stěny jeskyně se vyvalil kámen jako mlha a zformoval se do postavy bledě šedé elfské dívky. Kamenný drow se rozběhl na pomoc své paní a obě oživlé sochy se s hlasitým prásknutím srazily.

Kamenný nága se okamžitě omotal kolem elfské válečnice a zkusil ji stisknout. Tělo z tvrdého kamene se však nepoddalo. Zaklonil tedy hlavu a udeřil široce rozevřenými čelistmi. V příštím okamžiku vyplivl střepiny vlastních kamenných zubů. Drowí gólem sevřel štíhlýma rukama nágův krk a pokusil se jej uškrtit, pochopitelně se stejně malým úspěchem jako před několika okamžiky jeho protivník. Obě stvoření, rovná si silou i bezmyšlenkovitou poslušností, se převalovala a snažila se vzájemně přetlačit.

Skutečný temný nága mezitím zahájil vlastní útok. Vyrazil kupředu, ostrý jedový bodec na špičce ocasu zdvižený vysoko nad hlavu. Liriel uskočila do strany, překulila se a skončila s odhozeným quagotovým mečem v ruce. Oběma rukama ho zvedla nad hlavu a sekla po nágově smrtícím ocase. Těžká čepel projela šupinami a kostí a s tlumeným třesknutím se zastavila až o kámen. Nága zavřískl a začal se svíjet bolestí. Odseknutý ocas ho o kousek dál nevědomky napodoboval.

Když byl temný nága na pár chvil mimo hru, měla Liriel čas zaměřit se na Fjodora. Celkem se mu dařilo držet si quagotího samce od těla, ale rukávy měl roztrhané a krev mu volně stékala po rukou. Vytrhla od opasku další bola, krátce s ním zatočila a nechala ho letět ke quagotovi. Dlouhý provaz se mu znovu a znovu obtáčel kolem krku a obě závaží získávala s každou otáčkou vyšší rychlost. Nakonec se s uspokojivým dvojitým zaduněním srazila s jeho hlavou. Hlubinný medvěd však zůstával na nohou. Místo toho jen zachrčel a zaútočil na provaz. Ten snadno povolil a Liriel věděla, že na stvoření přišlo předsmrtné šílenství.

Hodila další bola, tentokrát proti jeho kotníkům. Šelma se na okamžik zapotácela, ale pak kombinací poskoků a posunů pokračovala k Fjodorovi. Liriel se rozběhla, skočila stvoření do zad a vší silou kopla. Konečně se quagot zakymácel a šel k zemi.

Drowí elfka se vyškrábala na nohy a chytila Fjodora za ruku. „Pojď!“ vykřikla a táhla ho za sebou. Sklonil meč a následoval ji v bezhlavém útěku z jeskyně.

Venku se Liriel ani ne sto kroků od ústí jeskyně zastavila. „Počkej. Teď jim celou tu věc shodím na hlavu,“ oznámila ponuře.

Fjodor pozoroval, jak dívka provádí jednotlivá gesta kouzla. Nakonec obě ruce namířila před sebe a z prstů jí vytryskl kouzelnický blesk, který znovu a znovu bičoval vnitřek jeskyně. Do vzduchu se vznesl oblak prachu; kámen praskal a pukal. Konečně se jeskyně v lavině kamení a prachu zřítila.

Drowí elfka sklonila ruce a jako by celá ochabla. Fjodor ji opatrně objal a posadil na zem. Sám viděl rašemenské Čarodějnice provádět v bitvách podobné věci a uvědomil si, že mocná magie si vyžádala svoji cenu. Že mladá dívka dokázala ovládat tak mocná kouzla, bylo ohromující.

„Wychlaran,“ zamumlal s velkou úctou a priklekl k ní.

S obtížemi na něj zaměřila pohled zlatých očí, tentokrát vzdálený a matný. „Cože?“

„To je čestný titul, který patřící Čarodějnicím, jež vládnou naší zemi. Je tomu stejně i u vás? Vládnou tam lidé jako vy?“

Dívka sebou trhla. „Ne, v této chvíli ne,“ zamumlala a odvrátila zrak. „Zapomeň na ‚čestné tituly‘ a podobné nesmysly. Jmenuju se Liriel.“

Fjodor jméno nahlas zopakoval a očividně si zamiloval jeho melodický zvuk. „Hodí se k tobě.“

„No výborně,“ pronesla suše. „Přesně v to jsem celý život doufala.“

Mrkla jeho směrem a všimla si jiskry pobavení v jeho očích. Nevypadal, že by ho její sarkasmus urazil a nebo že by se v její přítomnosti cítil nesvůj. Všimla si, jak moc je ve skutečnosti mladý – vlastně sotva víc než chlapec. Chlapec se svaly trpaslíka a jizvami válečníka. Ti lidé jsou tak plní rozporů… Oči měl modré a inteligentní, způsob mluvy otevřený. V Menzoberranzanu by takové chování bylo považované za známku prostoduchosti, ale Liriel se rozhodně nenechala nachytat dvakrát. Dobře si všimla napjaté pohotovosti ve svalech mladého muže a skutečnosti, že ruku drží v těsné blízkosti rukojeti za opaskem zastrčeného velkého loveckého nože.

Vtom se ze zničené jeskyně ozvalo kamenné burácení. Liriel na okamžik ztuhla nevěřícným děsem. Druhý takový zvuk ji nabil energií a vyskočila na nohy. „Quagot,“ řekla naléhavě.

Fjodor se postavil vedle ní a tázavě si ji změřil.

„To medvědovité stvoření!“ zavřískla. „Přichází!“

„Ale to není možné,“ řekl. Tvářil se podezíravě, jako kdyby z její strany očekával temnou lest.

Liriel bezmocně sykla a vrhla se na tvrdohlavého muže. Společně se ve víru rukou a nohou začali kutálet z kopce pryč od jeskyně. Odstrčila ho od sebe, stočila se do klubíčka a pažemi si zakryla hlavu. Přesně v tom okamžiku explodovalo kameny ucpané ústí jeskyně. Vylétla k nim sprška kamení a prachu a ze skály vyrazil quagot.

Hlubinný medvěd byl špinavý a potlučený. Kožich mu pokrývaly temněrudé skvrny a ze srsti na jedné ruce mu trčel zlomený konec kosti. Přesto si stvoření současný stav neuvědomovalo; odkoplo stranou balvan a odpotácelo se od jeskyně. Čumákem rychle nasávalo vzduch a pátralo po kořisti. Quagotovy oči zářily rudě i v jasném měsíčním světle a špínou a krví vyztužená srst trčela na všechny strany tak, že se sedm stop vysoké stvoření zdálo ještě větší a divočejší. Ve zdravé ruce drželo potlučeného temného nágu za zmrzačený ocas a mávalo s jeho deset stop dlouhým tělem jako s bičem.

„Neposlouchal jsi mě,“ sykla Liriel Fjodorovi do ucha.

Ale ten neposlouchal ani teď. Rychlým, plynulým pohybem se s mečem v ruce postavil na nohy. Pohled mladého válečníka se zatvrdil a k Lirielinu překvapení se zdálo, že celý vyrostl, až se skoro quagotovi vyrovnal. Temná elfka se chytře odkutálela stranou mimo pokračující střetnutí. Skočila za nějaké balvany a odtamtud pozorovala člověkův prudký útok.

Medvědovité stvoření škublo mrtvým nágou dozadu a pak jím s neuvěřitelnou silou švihlo proti Fjodorovi. Muž byl připraven. Vytočil se prudce doleva a přesunul meč nízko a dozadu. Jak nágova mrtvá hlava vystřelila kupředu, sekl vzhůru proti ní. Široká tupá čepel hladce prosekla šupinatou zbroj a odťatá hlava vylétla v působivém oblouku vzhůru.

„Matko Lloth,“ vydechla Liriel, která vše sledovala s rozšířenýma očima a vzrůstajícím vzrušením.

Fjodor se s mečem před sebou znovu rozběhl vpřed. Quagot zbraň srazil stranou, nevšímaje si nově otevřeného hlubokého zářezu na dlani. Znovu zamával mrtvým nágou. Z otevřeného krku volně stříkal ichor, ale člověk byl již příliš blízko, aby mu bič mohl nějak ublížit. Quagot tedy odhodil hadí tělo stranou a udeřil muže hřbetem krvácející tlapy; rána tvrdě dopadla a vyvedla Fjodora z rovnováhy.

Quagot vycítil výhodu a skočil. Člověk se však mezitím stihl vzpamatovat. Hbitě uhnul letícímu quagotovi a stvoření se rozpláclo na zemi, jak široké, tak dlouhé. Fjodor s mečem zdviženým k poslední ráně přistoupil blíž.

Hlubinný medvěd se ale otočil na záda a přitáhl si kolena co nejvíc k tělu. Prudce vykopl a zasáhl muže přímo doprostřed hrudi. Fjodor odlétl dozadu, zády udeřil do stromu a z nárazem roztažených rukou mu vypadl meč.

Quagot kolena znovu přitáhl, tentokrát aby vyskočil na nohy. Stvoření se ztěžka přiblížilo, tesáky vyceněné v tichém vrčení a mohutné paže rozpřažené v chmurné parodii objetí.

Fjodor se odstrčil od stromu a skočil dopředu. Rukama objal medvědovité stvoření kolem pasu a oba se zřítili k zemi jako zápasníci snažící se dosáhnout smrtícího úchopu. Uplynulo několik minut a oba se stále převalovali po zemi, rovni si silou i zuřivostí.

Konečně se muži podařilo přitisknout quagotovi obě tlapy nad hlavu. Stvoření házelo srstnatou hlavou sem a tam, a ačkoliv čelistmi chňapalo, jak se dalo, nedokázalo na nic dosáhnout. Člověk měl totiž vlastní hlavu namáčknutou pod quagotovou a teď ho tlakem na bradu nutil k stále většímu záklonu. Fjodor několikrát divoce trhl hlavou a na bílou srst krku jeho soupeře se vyvalila krev. Quagotův odpor zeslábl do chvění a pak zcela ustal.

Liriel si musela přitisknout ruku na ústa, aby vítězně nevykřikla. Fjodor bestii zakousl!

Přesto ji instinkt varoval, aby zůstala zticha a držela se z dohledu. Stále ještě z úkrytu sledovala, jak se Fjodor pomalu postavil. Vypadalo to, že se scvrkává před očima. Dlouze se díval na mršinu před sebou, jako kdyby si nedokázal vzpomenout, kde se tam vzala. Pak svěsil ramena a vyrazil ze sebe hluboké, zoufalé zasténání.

„Co se stalo?“ zajímala se Liriel zmatená takovou reakcí.

Místo odpovědi si člověk zakryl oběma rukama ústa a odběhl do křoví. Tomu Liriel rozuměla. Quagot smrděl dost strašně i takhle na dálku. Jeho chuť by pak určitě donutila zvracet i zlobra.

Počkala, dokud člověk neskončil a nedopotácel se zpět na mýtinu. Vypadal lépe, i když byl stále mrtvolné bledý. Liriel vystoupila z úkrytu a tiše zatleskala. Fjodor se k ní otočil. Vypadal tak překvapeně, došlo jí, že na ni musel úplně zapomenout. Ačkoliv byla na něco takhle nezdvořilého sotva zvyklá, rozhodla se, že dnes má náladu odpouštět.

„Velmi působivé,“ pochválila ho.

Muž se zatvářil provinile. „Ty jsi to viděla?“

„No ano, samozřejmě. Z bezpečné vzdálenosti to byla skvělá podívaná.“

„Jak můžeš něco takového říct?“ vykřikl. „U všech bohů, vždyť jsem to zakousnul!“

V tom temná elfka neviděla žádnou potíž, a proto jen pokrčila rameny. Musela se zabývat mnohem důležitějšími věcmi. Noc se pomalu chýlila ke konci a spolu s ní i uspávací jed držící drowí lovce mimo hru. „Musíme se schovat. Znám vhodné místo.“

Když zaváhal, chytila ho Liriel za zápěstí a vyhrnula mu potrhaný rukáv. Paži měl posetou hlubokými ranami po quagotových drápech i staršími zraněními, která nutně potřebovala znovu zašít. „Podívej – jsi zraněný. Já jsem unavená. Tak zkus být rozumný.“

Skutečně, Fjodor cítil, jak nastupuje známá nevolnost po berserkrovském šílenství a jak mu měknou kolena. „Příměří,“ souhlasil utahaně.

Příliš vyčerpaný a skleslý na duchu, než aby se staral, jestli zrádná temná elfka dodrží slovo, ji Fjodor nechal, aby ho dovedla do blízké jeskyně. Lusknutím prstů zažehla malý ohýnek. Zatímco se Fjodor hřál, ošetřoval si mechanicky zranění. Mezitím dívka vytáhla z cestovního vaku zásoby – proužky sušeného masa, ve kterých poznal rothe – a beze slova se najedli. Poněkud občerstvený jídlem a teplem ohně si několikrát přihnul z čutory. Otočil se, aby nabídl i drowí elfce, ale zjistil, že se mezitím vzdálila. Nechápavě pozoroval, jak se Liriel usadila v ústí jeskyně.

„Je stříbrná,“ zamumlala ohromeně. „Obloha je skutečně stříbrná!“

Konečně porozuměl. Tohle bylo její první svítání a z jejího napjatě dychtivého postoje se dalo poznat, že na něco takového dlouho čekala. Aniž by chtěl rušit dívčinu radost, Fjodor si k ní tiše přisedl a pozoroval ji. Oči se jí zalily slzami, jako kdyby trpěla bolestí, přesto pohled od narůstajícího světla neodvrátila. Aniž by se na něj podívala, uchopila ho za ruku a ukázala na objevující se červánky. „Podívej na támhleten kouř! Co je to za barvu?“

„To jsou mraky a jsou růžové. Ty jsi tu barvu ještě nikdy neviděla?“

„Já ještě nikdy neviděla nic takového,“ řekla Liriel a ani na okamžik nespouštěla oči z jasnícího nebe. „Podívej se tam! Ten kou… ty mraky jsou purpurové a zlaté. Takhle to vypadá vždycky?“

„Úsvit? Ne, ten je každý den jiný. A tyhle barvy se znovu vrací, když slunce zapadá.“

Liriel měla sotva čas vstřebat všechny dojmy, když se nad kopci začal vynořovat sluneční kotouč. Vykřikla směsí bolesti a údivu. Oči ji strašně pálily, ale odmítala je zavřít.

Fjodora se její nevinná radost dotkla, a proto jen nerad přerušil kouzlo okamžiku. Pevně dívku chytil za ramena a obrátil ji k sobě. „Nesmíš se dívat do slunce. Dokonce ani teď, když je slabé. Ani my, pod ním zrození, to nemůžeme dělat.“

Naposledy dlouze pohlédla na zlatý zázrak a následovala Fjodora do hloubi jeskyně. „Ono je teď slabé?“ zopakovala nevěřícně.

Zpět v utišující temnotě obrátila na člověka plnou sílu své zvědavosti. V odpověď na její dychtivé dotazy jí vyprávěl vše, co se mu od posledního setkání přihodilo. Když mluvil o zrzavém kouzelníkovi, podařilo se jí nedat na sobě téměř nic znát, ale on si toho stejně všiml.

„Ty ho znáš.“

„Obávám se, že ano. To mohl být jedině Nisstyre. Jenom on věděl, kde tě hledat,“ řekla hořce. Vyprávěla mu o kouzelníkově úloze při nastražování falešných stop, které Fjodora odlákaly od Temných říší. „Myslela jsem si, že na Povrchu budeš ve větším bezpečí,“ uzavřela s křivým úsměvem. „Ale asi jsem se spletla.“

Tyhle novinky Fjodora zmátly. „Proč bys něco takového dělala?“

Liriel pokrčila rameny a zastrčila si kousíček vykukujícího zlatého řetízku zpět pod tuniku. „Podařilo se ti napálit mě, a to si zaslouží odměnu. Už je to ale za námi. Teď mám práci.“

Temná elfka vzala malý váček visící jí u pasu a vybrala z něj krásně vypracovaný modrý diamant. Posadila si ho na dlaň a začala s tichou litanií. Za okamžik se šperk rozpadl na třpytivý prach. Liriel se postavila a opatrně rozsypala rozdrcený diamant po obvodu devět stop širokého kruhu kolem ohniště. Potom si začala broukat strašidelnou melodii a tančit v jejím rytmu. Kroutící a kývající se spřádala složitý vzor magie a krásy. Fjodor ji sledoval se stejným zaujetím, jako kdyby kouzlo sloužilo k jeho uhranutí.

Konečně si sedla na zem, unavená, ale spokojená. „Tímhle kruhem teď neproniknou oči žádného kouzelníka, dokonce ani Nisstyreho. To by nám mělo zajistit bezpečí.“

„Je Nisstyre mocný?“

„Je to drow.“

Liriel to řekla se směsí pýchy a chmurné rozhodnosti, která Fjodora zneklidnila. Co to skutečně znamenalo být drow? Téhle elfské dívce nerozuměl a také při druhém setkání se mu zdála stejně záhadná jako při prvním. Zaujatě dívku studoval a až po dlouhé chvíli mu došlo, že ona ho pozoruje se stejným zájmem.

„Bojují všichni lidé jako ty?“ zeptala se s očima zářícíma zvědavostí.

Fjodor se zahleděl do ohně. „Díky bohům ne,“ odpověděl stručně.

„Tak jak potom? A jakými kouzly vládneš?“

Nyní o tom nedokázal mluvit, ne po tom, co udělal. Berserkrovská zuřivost z něj vždy vysála vůli i vtip: teď to vypadalo, že si vezme i duši. To, co dnes v noci udělal, nebylo ani trochu lidské. „To je dlouhý příběh a já jsem strašně unavený,“ řekl prostě.

Liriel to s přikývnutím přijala. „Tak tedy později. Opravdu si musíš odpočinout. Nejdřív mi ale řekni: spíš, nebo upadáš do transu?“

„Do transu?“

Zarazila se a hledala slova. „Sníš?“

„Aha! Ano, to dělám, ve spánku i za chůze,“ odpověděl se slabým úsměvem. „V mé zemi se říká, že jsou dva druhy lidí. Ti, co spřádají myšlenky, a ti, co spřádají sny.“

Temná elfka se nad tím zamyslela tak usilovně, že se jí obě naježená obočí setkala uprostřed čela. Ternní elfové buď spali, nebo vstupovali do transu. O čem to ten člověk mluví? Ta a ještě tisíce jiných otázek se jí honily v hlavě, ale bylo zřejmě, že Fjodor na ně nemůže hned odpovědět. Vtom se jí v hlavě vynořil náhlý a drzý plán a ona neodolala a přijala ho.

„Můžeme chvíli cestovat spolu,“ navrhla šťastně. „Je tolik věcí, o kterých mi můžeš vyprávět!“

Muž se usmál, zjevně okouzlený její krásou a nadšením. „Jsi vždycky takhle horlivá žačka?“

„Vždycky,“ slíbila. Vzájemně se na sebe spiklenecky zašklebili a Fjodora ta možnost začala upřímně lákat.

„Nemůžu,“ řekl s lítostí v hlase. „Musím najít Nisstyreho a další drowy, se kterými jsem bojoval.“

Lirielin úsměv se vytratil. Na okamžik zapomněla, co vlastně člověk hledá: amulet, který nosila skrytý pod tunikou. A zdaleka nebyl jediný, kdo ho chtěl!

„Tak to je se mnou to pravé místo, kde bys měl být,“ řekla ponuře. „Proč si myslíš, že se tu Nisstyre ukázal a proč do jeskyní poslal drowí lovce?“

Takže ji pronásledovali. Proč, tomu Fjodor nerozuměl, ale chladný oheň zuřivosti, který drowí kouzelník v jeho srdci zažehl, vzplál ještě jasněji. „Budu cestovat s tebou,“ řekl. „Až Nisstyre zemře, budeme oba volní.“

V očích se jí zalesklo. „Takže máme spiknutí!“

„V mé zemi,“ řekl a koutky rtů se mu zdvihly do lehkého úsměvu, „tomu říkáme spojenectví.“

Liriel souhlasně přikývla. „To mi vyhovuje.“

Oheň pomalu uhasínal, a tak Fjodor sebral hrst suchých větviček a trochu ho přikrmil. Z nich mu na ruku přelezl drobný hnědý pavouček. Nepřítomně ho shodil. Náraz drobného pavoučka zanesl do rostoucích plamenů.

Liriel ztuhla a zděšeně vytřeštila zlaté oči. Pak zavřeštěla bezeslovným vztekem a skočila po Fjodorovi. Rukama s ostrými nehty mu sekla proti obličeji.

Fjodor ji chytil za zápěstí a zadržel útočící paže, avšak síla nárazu ho odvalila stranou. Rašemenec byl mnohem větší a silnější, přesto musel bojovat několik minut, než se mu podařilo vlastní vahou pod sebou divokou elfku znehybnit.

Zneškodněná, ovšem ne uklidněná Liriel vrhala na přemožitele spalující pohledy. Fjodor jí to vracel se stejnou intenzitou. Od začátku byl připravený čelit ze strany nepředvídatelné dívky zrádnému útoku, ale v jejím výrazu nenašel zradu, nýbrž jen upřímný vztek.

„Co se stalo?“ chtěl vědět.

„Zabil jsi pavouka! Trestem za takový zločin je smrt,“ vyrazila ze sebe.

Fjodorovi ohromením poklesla brada. „To nemůžeš myslet vážně,“ zaprskal.

„Pavouci jsou posvátnými tvory drowí bohyně, ty nevzdělaný vesničane!“

Muž to se střízlivým zájmem zvážil. V poslední době toho hodně prožil, následkem čehož měl nervy napjaté k prasknutí. V takovém stavu mu dívčino prohlášení připadalo úžasně absurdní. „Mám to chápat tak,“ pronesl pomalu, „že uctíváte hmyz?“

Zachovat si za podobných okolností vážnou tvář nebylo nijak snadné, ale Liriel to dokázala. Hrdě vztyčila bradu. „Ano, samozřejmě. Když už tomu tak chceš říkat.“

Fjodor se na dívku na chvíli zadíval a pak položil hlavu do spletených pramenů jejích vlasů a začal se třást. Smích se mu zrodil v břiše a za chvíli propukl s plnou silou. Odvalil se stranou, rukama se držel za boky a kolébal se sem a tam.

Jakmile ji přestala tížit jeho váha, vyskočila temná elfka na nohy, s vrhacím pavoukem připraveným k hodu. Pohled na její zbraň v muži vyvolal další záchvat smíchu.

Liriel zírala na Fjodora, příliš vyvedená z rovnováhy jeho podivným chováním, než aby dokázala patřičně zareagovat na takové rouhání. A tak jen stála a čekala, až mužův nepochopitelný smích utichne.

Konečně přišel k sobě a otřel si slzy z očí. „Myslím, že se už můžu bez dalších odkladů vrátit do Rašemenu,“ řekl a v očích mu přes vážný výraz v obličeji pobaveně jiskřilo. „Protože teď už jsem slyšel úplně všechno.“