Drowova dcera

11. Falešné stopy

Rychle a tiše běžela Liriel lesem zpět ke své magické bráně. Její spěch překvapil podivné stvoření, velké, šedivě zbarvené zvíře s hnědýma očima a dvojicí silně rozvětvených rohů. Zvíře odskákalo a brzy se ztratilo mezi stromy. Liriel se na okamžik zastavila a pozorovala to vznešené stvoření. Kdykoliv jindy by ho následovala, možná kvůli lovu a možná jen aby se o něm dozvěděla něco víc. Dnes ji však očekávala mnohem důležitější kořist.

Měla jistou představu, kde by asi Poutníkův amulet mohl být, a čas k jeho nalezení se krátil. Rychle vstoupila do brány, která ji vrátila zpět do Temných říší. Kouzelný let byl svižný a krátký a donesl ji kousek od místa, kde spolu s mužem bojovala proti hlubinným netopýrům.

Liriel kráčela po vlastních stopách zpět do jeskyně, kde se s Fjodorem z Rašemenu poprvé setkala. Očekávalo ji tajemství, které musela rozluštit. Klekla si na zem, aby prozkoumala tělo jednoho z netopýrů, kterého ten člověk zabil.

Dokonce i ve smrti působil hrozivě. Pomačkaná křídla dosahovala rozpětí dobrých sedm stop a jako dýka ostré tesáky v ochablých čelistech byly stejně dlouhé jako její prsty. Byl zázrak, že člověk dokázal něco takového zabít, ale ještě podivnější bylo, že obří netopýři vůbec zaútočili. Ačkoliv dragazharové byli extrémně nebezpeční, mohli se zároveň pyšnit nezvyklou inteligencí a jen zřídka zaútočili na něco většího a nebezpečnějšího než velkou krysu. Muselo se stát něco, co je povzbudilo nebo ohrozilo natolik, že se zachovali v rozporu se svými zvyky.

Uchopila dragazhara oběma rukama za křídlo a obrátila ho na záda, aby mohla prozkoumat i jeho břicho. Tam nalezla hledanou odpověď. Podbřišek i nohy zbrázdilo několik dlouhých a tenkých řezných ran: vzájemně se křížící stopy po dvojici čepelí. Taková zranění byla příliš jemná, než aby je mohl způsobit člověkův tupý meč. Dragazhara poznamenala drowí ocel.

Prohlédla těla dalších tří mrtvých netopýrů a na všech našla ty samé stopy a jako přídavek ještě jedové šipky z drowích kuší. Tihle netopýři museli na Fjodora narazit, zatímco prchali z jiné, větší bitvy. Po potyčce s drowími bojovníky musel osamělý člověk vypadat jako velmi snadná kořist.

Tenhle objev potvrdil jedno z jejích podezření: Fjodor při pátrání po amuletu pronásledoval skupinu temných elfů. Co měl ale v úmyslu udělat, pokud by je dostihl, to se Liriel neodvažovala ani hádat. Sice bojoval dostatečně dobře, ovšem stále to byl jen jeden osamělý člověk proti skupině nejsmrtonosnějších bojovníků z podzemních říší!

Sama Liriel se však nezastavovala, aby si promyslela, co proti skupině drowů udělá ona sama. Koneckonců byla princezna Baenre a kouzelnice, smrtící a odhodlaná najít Poutníkův amulet.

Zkoumala zem tak dlouho, dokud nenašla stopy krvavých kapek vedoucí z jeskyně. Některým netopýrům se podařilo setkání s Fjodorovým mečem a palicí přežít a jeden z nich byl dost zraněný na to, aby za sebou zanechal stopu. Protože poraněný netopýr se nakonec vždy vracel do svého hnízda, měla Liriel dostatečnou jistotu, že ji tahle stopa dříve či později přivede zpět na místo původního boje.

Liriel stvořila kouli kouzelného ohně, aby mohla stopu lépe sledovat. Vzrušení ji pohánělo kupředu.

Cestička krvavých kapek skončila v rozlehlé temné jeskyni. Tady nebylo žádné světlo, žádný kámen z fosforu nebo světélkující rostliny jako v té, které si zvykla říkat Fjodorova jeskyně. Liriel ale viděla dostatečně dobře. Vzory tepla ve vzduchu a v kameni ukazovaly ponuré okolí v takových detailech, o kterých by si světlo mohlo nechat jen zdát. Dokonce i nejchladnější kameny Temných říší si držely trochu tepla.

A těla dvou drowích mužů, stejně chladná jako jejich kamenná hrobka, vydávala typicky slabou namodralou záři mrtvého masa.

Liriel k nim přistoupila. Klekla si vedle nich a začala je prohledávat. Její snaha jí vynesla několik pěkných nožů a cetek, ale ne hledaný amulet.

Statečně spolkla zklamání, posadila se na paty a znovu zvažovala celou situaci. Tihle muži byli jen poddaní a žádný z nich neměl odznak, který by ukazoval na podřízenost některému z menzoberranzanských rodů. Byli dobře vyzbrojení, ale i tak bylo divné, že jsou jenom dva. Liriel si do Temných říší mohla troufnout díky kouzlům, ale jen drowí kouzelníci vycházeli v takhle malých skupinách. Tihle muži však neměli žádnou knihu kouzel, váčky se složkami kouzel, hůlky ani jiné kouzelné zbraně. Rozhodně šlo o vycvičené bojovníky, možná ještě tak zloděje, ale nic víc.

Oba muži utrpěli zranění od dragazhařích tesáků a spárů na křídlech, ovšem žádné z nich nebylo dostatečně hluboké, aby se ukázalo být smrtelným. Tihle drowové byli zřejmě zabiti netopýřími jedovými ostny.

Liriel se postavila a vyvolala další kouli kouzelného ohně. Pozdvihla ji vzhůru a obhlédla okolní jeskyni. Jako němé svědectví dlouhého a tvrdého boje ležela na zemi těla asi tuctu dragazharů. Bylo možné, aby tito dva drowové bojovali sami?

Ne, všude kolem leželo pohozeno tolik zbraní, že by je ti dva nikdy nemohli unést. Lirielinu pozornost upoutaly dva stejné meče, štíhlé a pokryté runami. Sehnula se a přejela prsty po jedné ze třpytících se čepelí; magie jí protékala jako krev žilami. Tohle byly neocenitelné zbraně a nepochybně pýcha jejich majitele. Pustila z hlavy nápad, že přeživší drowové uprchli a nechali těla padlých přátel ležet. Žádný temný elf by neopustil takové zbraně, dokud by byl schopný je používat.

Několik kroků od pohozených zbraní zahlédla Liriel skvrnu chladné, zaschlé krve. Pár okamžiků strávila hledáním, až konečně o nějakých deset stop dál objevila další cákanec. Náhle všemu porozuměla.

Hlubinní netopýři si kořist obvykle dotáhli zpět do svého hnízda, aby si usnadnili její následné požírání, obzvláště cítili-li se ohroženi. Boj s drowy by se za takové ohrožení rozhodně počítat dal – Liriel musela dragazhary obdivovat, že vůbec takhle dlouho odolávali. Museli být hodně vyhladovělí. Bylo však divné, že tu jen tak nechali ležet dvě těla.

Po chvilkovém váhání se Liriel znovu vydala po krvavé stopě. Netopýří hnízdo muselo být poblíž. Jakkoliv byli dragazhaři velcí, nemohli těla dospělých drowů nést příliš daleko.

Přesně jak očekávala, dorazila zanedlouho k cíli. Vchod do hledané jeskyně se nacházel vysoko v kamenné stěně tunelu. Šlo o téměř horizontální štěrbinu, která se pro obří netopýry zdála být až příliš malá. Liriel vyskočila, zachytila se za její okraj a vytáhla se vzhůru, aby nahlédla dovnitř.

Uvnitř bylo jen několik málo dospělých dragazharů, kteří viseli za ocas ze stropu jeskyně. Kromě nich viděla asi čtyřicet nebo víc mladých. Ti se svou lesklou černou srstí a drobnými naducanými tělíčky vypadali celkem roztomile. Také oni viseli v úhledné řadě, podle všech známek nakrmení a spokojení.

Liriel pokývala hlavou, když několik další dílů skládačky zapadlo na místo. Nutnost nakrmit tolik mladých musela být motivem k útoku na skupinu drowů. Netopýři nechali ty dva otrávené bojovníky ležet nejspíš proto, že jejich mladí se nemohli nakrmit otráveným masem. Podle počtu mláďat Liriel usuzovala, že jeskyně slouží jako domov pro několik loveckých smeček – minimálně šedesát až osmdesát dospělých jedinců. To by ke zničení menší skupiny drowích bojovníků jistě stačilo.

Pečlivě jeskyni s nízkým stropem přejela očima. Jen málo drowů navštívilo podobná místa, ale ti, kteří tak učinili, pak tvrdili, že jsou hotovými nalezišti pokladů. Liriel měla na mysli jeden konkrétní poklad.

Drowí elfka se opatrně ohlédla přes obě ramena. Tunel byl, kam až oko dohlédlo, tichý a pustý. Netopýři byli znovu na lovu a v jeskyni zůstalo jen několik samic dohlížejících na mláďata. Liriel si uvědomovala, že její vyhlídky nejsou dobré; na druhou stranu však nikdy nebudou lepší.

Vytáhla se na římsu. Zabalila se do piwafwi a vkradla se do hnízda. Do nosu ji udeřil ostrý pach guana a v duchu děkovala za své elf! boty, jež jí umožnily kráčet bez nechutného křupavého mlaskání, které by jinak její příchod nevyhnutelně doprovázelo. Nedošla ani moc daleko, když šlápla do něčeho měkkého. Sklonila se, aby se mohla podívat.

Bylo to tělo vysokého drowího muže – nebo spíš to, co z něj zbývalo. Jemná drátěná zbroj zastavila tesáky a zanechala tělo prakticky nepoškozené, avšak z končetin zůstalo sotva víc než kosti. Poblíž ležela další dvě těla ve stejném stavu jako to první.

Kdyby Liriel potřebovala připomenout nezbytnost opatrného a tichého postupu, nemohla by si ani přát lepší způsob. Opatrně prohledala napůl snědená těla. Našla slušnou zásobu otrávených šipek a několik velmi pěkných nožů. Za jiných okolností by si je přivlastnila, ale tahle těla ještě v budoucnu budou prohlížet a ona nechtěla, aby o její návštěvě kdokoliv věděl.

Uplynulo několik okamžiků, než Liriel konečně našla, co hledala. Jeden z mrtvých drowů měl na krku, schovaný pod drátěnou vestou kožený váček pověšený na dlouhém řemínku. V něm nalezla tři palce dlouhou dýku v runovém pouzdře visícím na přetrženém řetízku. Liriel sevřela amulet vítězoslavně v pěsti a vycouvala z doupěte.

Odspěchala do relativního bezpečí zářící jeskyně, kde si svoji kořist důkladně prohlédla. Ano, přesně tuhle cetku zahlédla ve Fjodorově mysli. Konečně pochopila, jak něco takového mohlo muže přilákat do Temných říší. Pokud to skutečně byl Poutník, pak šlo o unikátní magický poklad, artefakt z dávno minulé éry podivných a mocných čar. Nalézt takovou věc stálo za celoživotní hledání. Vlastnit ji pak stálo za všechna rizika, která Fjodor podstoupil.

A podstoupí. S touhle myšlenkou se Lirielino nadšení vypařilo a na tváři se jí usadil zamračený výraz. Samozřejmě že se člověk vrátí, a jestli ona našla mrtvé kupce, jemu by se to také mohlo podařit. Za tu krátkou dobu, co ho znala, se ukázal být schopným a silným mužem. Bez výhody elfích bot a piwafwi poskytovanou neviditelností se však nepochybně připojí k drowím bojovníkům a nakrmí netopýří mláďata.

Liriel ani nenapadlo zamyslet se, proč by se o něj měla starat. Nemohla prostě ztrácet čas a v hlavě se jí rychle zrodil plán, který sliboval dosažení potřebného cíle. Vytáhla knihu kouzel a vytvořila magickou bránu do Kharzovy věže. K tomuhle potřebovala kouzelníkovu pomoc.

Když ale vstoupila do studovny, nebyl Kharza sám. Její učitel seděl za stolem a ruce svíral tak pevně, až mu zbělely klouby. Rozvalený v blízkém křesle pak byl drowí muž, pravděpodobně nejexotičtější temný elf, jakého kdy Liriel viděla. Své dlouhé, měděné zbarvené vlasy měl svázané do silného uzlu a ve slabém světle svíčky mu oči zářily stejně černě jako ebenová kůže. Ostře řezaný obličej se vyznačoval vysokými lícními kostmi, špičatou bradou a úzkým nosem. Byl štíhlý a bohatě oblečený a z jeho chování čišela pýcha a moc. Tohle všechno vstřebala Liriel jediným pohledem a okamžitě opět pustila z hlavy. Jindy by se o něj snad zajímala, ovšem tentokrát měla na starosti důležitější věci.

„Kharzo, musíme si promluvit,“ řekla spěšně, zatímco na cizího elfa upírala významný pohled.

Než mohl kouzelník odpovědět, postavil se zrzavý drow a vysekl Liriel zdvořilou úklonu. „Pozdravil bych vás, paní, avšak neznám vaše jméno ani rod,“ pronesl. „Kharzo, byl bys tak laskav?“

Kouzelníkovy ustarané vrásky se změnily v kaňony, ale přesto začal s formálním představováním. „Liriel z rodu Baenre, dcero arcimága Gromfa Baenre, mám tu čest představit ti mého společníka Nisstyreho, kapitána kupecké družiny Dračí poklad.“

Nisstyreho černé oči zazářily a znovu se uklonil. „Neočekával jsem takovou čest. Náš společný přítel mě právě ujišťoval, že jste byla jeho nedávným darem velmi potěšená.“

„Kniha lidského vědění,“ řekl Kharza neochotně, když si všiml Lirielina tázavého výrazu. „Získal jsem ji právě od Nisstyreho.“

„A považoval bych si za čest, kdybych vám mohl poskytnout další, pokud byste si to ovšem přála. Dračí poklad je známý tím, že dokáže opatřit cokoliv, a to bez ohledu na cenu. Jsem si jistý, že tady kouzelník by to jistě potvrdil. Jeho rod zásobujeme již mnoho let.“

Taková uspořádání nebyla neobvyklá, to Liriel věděla. Mnoho šlechtických rodů sponzorovalo kupecké společnosti, které představovaly jediný kontakt se světem mimo Menzoberranzan. Na oplátku pak strach z případné odvety Matrony matky poskytoval společnosti takový stupeň ochrany, kterého by jinak nemohla dosáhnout. Liriel si okamžitě uvědomila cenu takového spojence, a tak na exotického muže bez váhání obrátila plnou sílu svého úsměvu.

„Dnes v noci nepotřebuji další knihy, ale možná bys mi mohl pomoct s jinou záležitostí. Potřebovala bych si najmout diskrétní pracovní sílu.“

Kupec povytáhl měděně zbarvené obočí. „Ve městě by měl být dostatek žoldnéřských skupin.“

„Ano, a většina z nich podléhá nějaké Matroně,“ zavrhla tu možnost. „Tohle je osobní a citlivá záležitost.“

„Chápu. Co přesně máte v úmyslu?“

„Našla jsem v tunelech drowí hlídku pobitou dragazhary. Potřebovala bych jejich těla spolu s mrtvými netopýry přemístit do ústí Suchoříčného tunelu a tam naaranžovat tak, aby to vypadalo, že k boji došlo právě tam.“

Nisstyre dívku dlouho pečlivě studoval. „To by se jistě dalo zařídit, ovšem nedochází mi účel takového jednání.“

Liriel pozdvihla bradu do podoby královské přezíravosti. „Přijmi úkol, nebo odmítni, ale neodvažuj se vyzvídat.“

„Tisícero omluv, paní,“ zamumlal kupec bez náznaku upřímnosti. „A jestli ho přijmu, potom předpokládám, že takovou výpravu můžete financovat, že?“

Nonšalantně vyslovil požadovanou cenu; byla vysoká, avšak ani zdaleka ne tak, jak Liriel očekávala.

„Zaplatím tolik i víc,“ slíbila. „Můžu i okamžitě, a to ve zlatě nebo v drahých kamenech, jak je libo. Také ti ukážu polohu dragazhařího hnízda. Všechny poklady vykopané z jejich guana si můžeš nechat, na ně si nárok nekladu. Navíc jsem ještě napočítala asi čtyřicet mláďat. Hlubinní netopýři jsou oblíbenými společníky kouzelníků; chyť si jich několik a vycvič jako mazlíčky. Tím získáš dobře dvacetinásobek naší dohodnuté částky. To všechno můžeš mít, pokud uděláš všechno, co ti řeknu – a bez otázek. Přijímáš tyhle podmínky?“

Nisstyre se usmál. „S radostí.“

„Skvěle. Kharzo, tebe budu taky potřebovat.“

Kouzelník se zalekl. „Mě? Mám vstoupit do dragazhařího doupěte?“

„No jistě, proč ne? K čemu jsou dobrá kouzla, když se nepoužívají?“

„Ale…“

„Jestli je připravíme o zdroj potravy, zaútočí. S tím počítej. A podle toho, co jsem viděla, žije v té jeskyni velká komunita, minimálně šest loveckých smeček. Budeme potřebovat dalšího kouzelníka.“

„Řekl bych, že v tom vám mohu pomoci já, má paní,“ skočil jí do řeči kupec. „Stejně jako vy jsem i já velmi dobře obeznámen s uměním magie.“

Liriel si zrzavého drowa prohlédla od hlavy k patě a rozhodla se jeho prohlášení věřit. Kupečtí kapitáni se často mohli pyšnit velkým bohatstvím a vlivem. Nikdo nemohl takového postavení dosáhnout bez pozoruhodné zručnosti se zbraní nebo kouzly a tenhle muž nevypadal jako bojovník. Byl až příliš štíhlý, příliš jemný a neprakticky elegantní.

„Bude to stačit, Kharzo?“

„Jeho schopnosti jsou dostatečné,“ připustil starý drow neochotně.

Liriel přikývla. „Dobře, tak tedy začněme.“

„Ihned?“ zajímal se kupec.

„Jistěže ihned!“ odsekla. Zmocnila se přesýpacích hodin z Kharzova stolu, obrátila je a se zaduněním postavila zpět. „Nejdřív musím vzít pár věcí ze svého pokoje. Zatím sežeň tři svoje nejlepší mužské bojovníky – tři, ne víc – a přiveď je sem, než se písek přesype.“ Na ta slova vyvolala portál do Arach-Tinilith a přímo jím proskočila.

„Jak zajímavé,“ pronesl Nisstyre a upřel na hostitele výsměšný pohled svých černých očí. „Neřekl jsi mi, že Liriel Baenre byla na Povrchu.“

„A jak jsi…“ Kharza-kzad náhle zmlkl a kousl se do rtu.

„Jak jsem to věděl?“ posmíval se kupec. „Vždyť je to zřejmé, můj drahý kolego. Sice ne detaily, ale obecný rámec jejího plánu je jasný. Jak jistě víš, Suchoříčný tunel vede na Povrch. Naše malá princezna chce někoho odradit od toho, aby ji sledoval až do Temných říší. A jaký lepší způsob by se dal najít než zinscenovat děsivou bitvu? Rozházej těla několika drowích válečníků, několik nestvůrných netopýrů a i ten nejodvážnější obyvatel Povrchu si pronásledování raději rozmyslí. Vlastně je to celkem chytré. Víc by mě však zajímalo,“ pokračoval zamyšleně, „jakého nepřítele považuje za hodného takové námahy.“

„Nemám tušení,“ odpověděl xorlarrinský kouzelník a založil si paže na hubené hrudi. „A jsem si jistý, že to ani zjistit nechci!“

Kupec se zdvihl z křesla. Oběma rukama se opřel o stůl a naklonil se až ke starému kouzelníkovi.

„Riziko,“ pošeptal mu spiklenecky. „Každý následovník Vhaerauna musí být připravený ho podstoupit.“

S posledním posměškem zanechal Kharzu samotného, aby si, jak bývalo jeho zvykem, prskal své námitky. Byla to podivná hra, ale Nisstyremu se líbila. Časem si třeba Kharza na všechny narážky zvykne. Nebylo to příliš pravděpodobné, ale kouzelník z rodu Xorlarrin a mistr Čarodějce by pro uctívače Vhaerauna představoval zajímavou posilu.

Kupec spěchal z kouzelníkovy věže do svého pronajatého domu poblíž Bazaru. Teď, když se s Liriel Baenre setkal tváří v tvář, se o ni zajímal víc než kdy jindy. Myslela sama za sebe a hrála podle vlastních pravidel. Nebyla otrokyní fanatismu, který ochromoval tolik menzoberranzanských drowů. Byla zkrátka ideální kandidátkou pro konverzi k Vhaeraunovi. Samozřejmě že v plném rozsahu vlastnila povýšenou aroganci typickou pro všechny ženy ze šlechtických rodů, to se však dalo časem změnit. Ve skutečnosti právě vyhlídka na pokoření té malé princezny připadala Nisstyremu nejpřitažlivější.

Nejdřív si ji bude muset získat. To, že si ho najala na tenhle úkol, bylo čiré štěstí. A fakt, že popis mrtvých drowů odpovídal jeho ztraceným zlodějům, byl ironicky zábavný. Ušetřila mu čas i náklady, které by ho jejich hledání jinak stálo.

To jí Nisstyre samozřejmě neřekl, také neviděl důvod, proč by měl. Mezitím dorazil do najatých kasáren a vybral tři nejsilnější bojovníky. Když byli seznámeni s úkolem a vyzbrojeni, dovedl je bez odkladů do Xorlarrinské věže.

Liriel tam na ně již čekala a doslova pukala netrpělivostí. Zběžně si muže prohlédla a prohlásila je za dostačující. S Kharza-kzadovou pomocí je pak poslala branou za jejich mrtvými kolegy. Nisstyreho nechala, aby se o sebe postaral sám. Pokud by na něco takového jako kouzelník nestačil, potřebovala to vědět hned. Když se všichni sešli na druhé straně, dovedla je na místo boje s dragazhary a vysvětlila jim svůj plán.

„Pět drowů vstoupilo do téhle jeskyně. Dva z nich vidíte mrtvé před sebou; další tři jsou žrádlem pro netopýry. My teď můžeme postupovat dvěma způsoby. V první řadě můžeme vyzvednout zbytky těch tří z jeskyně a riskovat, že hlubinné netopýry podráždíme, nebo vy tři můžete nafingovat bitvu a zanechat stopy vedoucí na Povrch.“

Bojovníci si vyměnili pohledy. Dva z nich vypadali, že si při téhle nečekané změně plánů oddechli – dokonce ani nejkrvelačnější drowy nepřitahovala myšlenka na boj se smrtícími netopýry – ale třetí, vysoký drow s nakrátko zastřiženými vlasy a tetovanou tváří, vyjádřil očividné znechucení.

„Takhle původní nabídka nezněla,“ ozval se Nisstyre. „Co netopýří hnízdo? Co poklady? Co jejich mláďata?“

„Moje prvotní nabídka zahrnovala, že uděláš, cokoliv řeknu, a bez ptaní,“ řekla Liriel netrpělivě. „Až skončíte s prací, dovedu vás k jejich jeskyni. Poklady i netopýry si pak můžete opatřit ve volném čase.“

Kupec přijal změněné podmínky s úklonou. „Jak říkáte. V tom případě se ale nemohu ubránit zvědavosti. Proč tady jsem, když k žádné bitvě s dragazhary nedojde?“

„A kdo říká, že nedojde?“ odvětila. „Neptal by ses, kdybys věděl, jak blízko odsud jejich hnízdo vlastně je. A čím déle tu stojíme, tím větší je riziko.“

„Chápu.“ Nisstyre se na okamžik zamyslel. „Znám ještě jeden průchod na Povrch, nedaleko Suchoříčného tunelu. Je blíž a představuje kratší cestu do Noci nad zemí. Mají ho mí bojovníci použít?“

Liriel ochotně souhlasila. Nechtěla, aby se Fjodor z Rašemenu na zpáteční cestě setkal s třemi drowy. Že se člověk vrátí, o tom nepochybovala, a pro tyhle tři vycvičené bojovníky temných elfů by nepředstavoval překážku. Možná by dokázal Nisstyreho vojáky vystopovat až nahoru, a možná by je dokonce i dostihl, ale o tom pochybovala. Mnohem pravděpodobnější bylo, že by je sledoval, dokud by stopa nevychladla, a pak by šel svou cestou a neměl by důvod vracet se do nebezpečných Temných říší. To se jí skvěle hodilo.

Liriel tedy vedla elfy, nesoucí dva mrtvé drowí muže, k Suchoříčnému tunelu. Nakonec se hodil i Nisstyre, který s pomocí několika šikovných levitačních kouzel přepravil do jeskyně pár netopýřích těl. Kouzelník s okem umělce a zápalem pro násilí zaranžoval falešné pozůstatky bitvy. Liriel byla spokojená.

Zbývala jedna věc. Liriel vybrala největšího z Nisstyreho bojovníků, odvážného muže s vytetovaným drakem na tváři. Odhadovala, že právě tenhle by měl nejspíš přežít to, co měla v úmyslu. Kromě toho vykazoval jen málo snahy skrýt svoje opovržení nad celou záležitostí. Na takové projevy neposlušnosti nebyla Liriel od služebníků zvyklá, a tak chtěla, aby se mu za ně nakonec dostalo odměny.

Přikázala mu, aby si stáhl jeden z kožených chráničů předloktí. Uposlechl ji a s trochu výsměšným a trochu zvědavým úsměvem na rtech natáhl ruku. Liriel ho uchopila za zápěstí a pevně je sevřela.

„Jak se jmenuješ a co ti připadá tak zábavné?“ chtěla vědět.

„Říkají mi Gorlist. Já nepřátele ničím; neztrácím čas děláním falešných stop, které by měli sledovat,“ pronesl drow s neskrývanou pýchou. Pro lepší efekt zaťal pěst, čímž se mu svaly na paži napjaly a úctyhodně zmohutněly. Kromě toho se svojí ukázkou síly hravě dostal z Lirielina sevření.

„Nenecháváš falešné stopy,“ zopakovala s náznakem černého humoru a znovu ho chytla za ruku. „Legrační, že to říkáš právě ty, Gorliste.“

Jediným bleskově rychlým pohybem vytáhla nůž a vytvořila jím hlubokou ránu táhnoucí se přes mužovu paži. Gorlist při pohledu na valící se krev nevěřícně vytřeštil oči a vykroutil se z jejího sevření.

„Nezavazuj si to; nesnaž se krvácení jakkoliv zastavit,“ poručila mu. „Chci, abys cestou na Povrch zanechal stopu, kterou by mohl sledovat i k teplu slepý hlupák. Doufám také, že sis toho všiml, nechci tě urazit tím, abys zanechal falešnou stopu. Jsem si jistá, že pravá krev bude mnohem víc podle tvých představ.“

„Ale ta ztráta krve! Takhle nemusím vydržet ani do Noci nad zemí!“ protestoval.

„Přestaň fňukat. Nemusíš krvácet celou cestu. Stačí, když označíš cestu ke správnému tunelu,“ odbyla ho netrpělivě.

Gorlist se dál rozzuřeně mračil. Tenhle muž zjevně nevěděl, kde je jeho místo, a Liriel víc než jen potěšilo, že mu to může připomenout. Znovu sevřela jeho zápěstí. Prstem druhé ruky přejela po okraji řezné rány.

„Kdybych tě chtěla zabít, neřezala bych tě sem,“ řekla mu. S použitím jeho krve místo inkoustu pak prstem načrtla čáru, která směřovala napříč zápěstím. „Řízla bych tě sem.“

Náhle se jí v krví pokryté ruce znovu objevil nůž a ona ho okamžitě přitiskla na právě načrtnutou linii. Mužovu zuřivému pohledu se postavila s chladným úsměvem a vyzývavým výrazem.

Vtom zasáhl Nisstyre. „A my jsme vděčni za vaši zručnost,“ řekl a jemně uvolnil ruku svého válečníka z Lirielina sevření. „Ty, Gorliste, uděláš přesně to, co ti bylo přikázáno. A teď všichni tři utíkejte na Povrch. A potom?“ zeptal se a obrátil se zpět k Liriel. „Kam mají jít?“

Zarazila se a nevěděla, jak odpovědět. Zatím myslela jen na to, jak vytvořit falešnou stopu ven z Temných říší, a neznala jediné místo na Povrchu, které by jim mohla dát jako cíl. Počkat: vlastně znala.

„Hlubina,“ pronesla rozhodně.

Kupcovy tenké rty se zkroutily do úsměvu. „Skvěle zvoleno. Je to dlouhá cesta, ale oni ji zvládnou rychle. Dračí poklad má blízko města základnu.“

„V Přístavu Lebek?“ zeptala se Liriel, které připadalo pravděpodobnější, že drowím kupcům se bude lépe dařit pod zemí než v lidské pevnosti.

Nisstyreho úsměv se rozšířil ještě víc. „Na šlechtičnu z Menzoberranzanu víte o okolním světě opravdu hodně. Nepřekvapilo by mě, kdybychom se brzy znovu setkali, drahá Liriel.“

„To těžko. Ledaže by ses chtěl zapsat do Arach-Tinilith,“ odvětila Liriel s použitím tónu přímo stvořeného k uhašení jiskry v kouzelníkových černých očích. „Příštích několik let budu právě tam.“

„Taková škoda,“ zareagoval kupec zapáleně.

„Takové rouhání,“ opáčila Liriel. „Ale protože nejsi z Menzoberranzanu, Lloth ti tvá slova snad odpustí. Teď bys možná rád viděl cestu do dragazhařího hnízda.“

Nisstyre následoval dívku do úzkého tunelu, který vedl k jeskyni hlubinných netopýrů. Povšiml si sebevědomého způsobu, jakým se divokým terénem pohybovala, a také absolutní nepřítomnosti strachu, přestože nebezpečím Temných říší čelili jen sami dva. Tahle mladá dívka byla nepochybně ostřílená veteránka s touhou poznávat neznámé. Ano, tuhle by jistě dokázal vylákat do Noci nad zemí, ujišťoval se Nisstyre sebevědomě. Jedno postrčení a šťouchnutí a bude jeho.

A tím pádem i Vhaeraunova. V některých záležitostech se i bůh zlodějů musel spokojit s druhým místem.