Signály z vesmíru

8. OPOŽDĚNÁ VESMÍRNÁ POŠTA

Do Cahénovy observatoře na jižním pólu Měsíce přiletělo několik hostí se Země. Byli to nejen odborníci v radiové astronomii, ale i jazykovědci a astrobiologové. Záhadné signály z vesmíru zaujaly celé lidstvo.

Nedaleko observatoře — na veliké skále, připomínající stůl s ubrusem — montovali lidé ve skafandrech další tři obrovské radiové dalekohledy. Cahén chvílemi opouštěl hosty a se zájmem si prohlížel rychlou a dokonale mechanisovanou práci montérů. Lidé se tu pod širou oblohou dorozumívali malými vysílačkami, umístěnými na kukle nad hlavou.

Slunce, které na hvězdné obloze zdánlivě opisovalo velkou elipsu kolem Země, přiblížilo se právě k obrovskému globu.

Za několik minut ukáží měsíční hodiny poledne.

Slunce je již těsně u velkého tenounkého srpku Země…

Již se ho dotýká.

A teď se už obě nebeská tělesa vzájemně srazí! Ne — bylo to jen pouhé zdání. Slunce se pouze pomalu schovalo za velkou kouli naši rodné planety. Ale jak úžasný je to obraz!

Srpek Země se proměňuje v rozžhavený rubínově rudý prsten, který vytvořila prozářená atmosféra. A celý obraz korunuje stříbřitě zelená záře, pronikající kolem siluety Země do temného vesmíru.

Zdá se, že v této fantastické záři se lidé i měsíční krajina proměnili v měď.

„Po dobu zatmění Slunce rozžehněte všechny světlomety,“ žádá jeden z mužů ve skafandru.

Světlomety však zůstávají slepé.

„Co je se světlem? Nevidíme!“ ozývá se opět ve všech sluchátkách.

„Atomová elektrárna na Moři nepokojů má poruchu. Okamžik strpení, přepojuji na Keplerův kráter.“

…Zatím lidé na Zemi — nevím už ani po kolikáté — se zatajeným dechem sledují ve svých televisorech nerušeně krásný pohled s Měsíce na zatmění Slunce…

Soudruhu Cahéne, širokopásmový radiový reflektor signály z Proximy nezachycuje,“ hlásí muž na obrazovce služebního televisoru.

Opravdu — žádný šelest.

„Zapněte tedy reflektor pracující na stošedesáticentimetrové vlnové délce — je právě dokončen.“

Cahén sedí u řady očíslovaných obrazovek a napjatě je sleduje. Osm kontrolních obrazovek ukazuje stejně přerušované vlnovky — na deváté jsou zatím jenom nejasné šmouhy.

Pojednou dostávají přesné tvary.

Cahénovy oči rychle přelétávají z deváté obrazovky na osmou.

„Úžasné, Alenko. Na stošedesáticentimetrové vlně jsme zachytili další signály! Pojďte se honem podívat.“

Osmahlá dívka oválného obličeje rychle přispěchala a sedla si vedle Cahéna.

„To je překvapující.“ zvolala, když chvíli pozorovala řadu obrazovek. „Planeta v Proximě Centauri vysílá současně na dvou vlnách — a na každé docela jiné signály!“

„Ano, zřejmě docela jinak klíčované. No, pěkně děkuji — zase o starost víc pro naše luštitele! — Okamžik — právě zapnuli další dva reflektory.“

Jako by se obrazovky pomátly.

Cahén přiskočil k televisnímu telefonu a rychle stiskl knoflík.

„Soudružko, prosím vás, spojte mne ihned se Světovou akademií věd, mám pro ni důležitou zprávu.“

A za chvíli již hlásil téměř telegraficky stručně:

„Vlna 160 centimetrů — nové signály.

Vlna 178 centimetrů — další signály.

Vlna 196 centimetrů — opět jiné signály.

Závěr: Planeta X v souhvězdí Centauri vysílá několik různých pořadů. Podám další zprávy. Končím.“

Cahén se zasmál.

„Ať si s tím lámou hlavu, nejsem přece detektiv.“ Alena se zahleděla k záhadnému souhvězdí a řekla spíše pro sebe:

„Tedy přece jen objevíme ve vesmíru myslící tvory, podobné lidem…“

Náhle se otočila k Cahénovi.

„Poslouchejte, tak mne teď napadlo. Pokusili jste se již na signály odpovědět?“

Cahén se zadrbal za ušima a pokrčil rameny.

„To víte, že pokusili. Jak známo, stalo se nám už víckrát, že signály byly na několik hodin přerušeny. A v tuto dobu právě jsme z filmového pásu vysílali zachycené signály zpět — samozřejmě na stejné vlně. Poznačili jsme si přesný astronomický čas zahájení a konce vysílání — a teď si pěkně počkáme přibližně osm a půl roku na odpověď. Nesmíte totiž ani jako astrobiolog zapomínat, že Proxima Centauri je od nás vzdálena více než čtyři světelná léta. A to znamená, že stejně dlouho tam letí i radiové vlny, které — jak známo — se šíří prostorem téměř stejnou rychlostí jako světlo, to jest přibližně 330.000 kilometrů za vteřinu ve vzduchoprázdném prostoru.

Ergo kladívko — více než čtyři roky tam — a stejně dlouho zpět — pakliže nám záhadní tvorové odpovědí hned, odpovědí-li nám vůbec. Existence myslících tvorů u Proximy není totiž stále ještě prokázána, to nesmíme zapomínat.“

„Ale prokážeme ji,“ řekla rozhodně Alena a upřeně se podívala do Cahénova obličeje.

„Dobrá, dobrá, jen klid,“ usmíval se Cahén. „Jak však drahé děvče, chcete tuto existenci prokázat? Zatím se nikomu nepodařilo signály rozluštit. A není naděje, že se to v nejbližší době podaří. A je to pochopitelné. Vždyť lidé u Proximy, jsou-li tam jací, mají jistě docela jiný způsob myšlení než my. A pak: čekejte si na novoroční blahopřání přes osm let! To přece bude složitá domluva.“

„Nežertujte,“ zlobila se dívka. „O existenci lidí u Proximy se přesvědčíme docela jinak. Prostě se tam půjdeme podívat.“

„No, pěkně děkuji,“ zasmál se Cahén. „Přeji vám šťastnou cestu a desetkrát prodloužený život. Jak dlouho tam, děvče nešťastné, chcete letět, když sluneční paprsek tam šílenou rychlostí letí přes čtyři roky?“

„Přesněji řečeno — čtyři roky, tři měsíce, dvacet jeden den a sedm hodin. To vím — i když jsem pro vás pouze astrobiolog,“ zlobila se Alena. „Přepočítáme-li tuto vzdálenost na kilometry, je to asi 40.000 miliard kilometrů, neboť světelný rok se rovná 9.456 miliardám kilometrů.

Pamatuji si dokonce ještě ze školy na názorný příměr, který nám aspoň trochu pomáhá představit si tuto úžasnou vzdálenost.,Zmenšeme si naše Slunce, mající v průměru 1,4 milionu kilometru, na velikost malého míčku o průměru osmi centimetrů,‘ říkal nám tenkrát náš milý profesor Svozil.,A stejně tak si zmenšeme našeho nejbližšího hvězdného souseda — stálici Proximu Centauri. Zmenšíme-li ve stejném poměru i vzdálenost mezi těmito dvěma hvězdami, náš míček, představující Slunce, bude v Praze — a Proxima až na pobřeží severní Afriky.‘

Vidíte, drahý Cahéne, že o těch čtyřiceti bilionech kilometrů vím dost — a přece věřím, že se jednou na Proximu podíváme zblízka. Zatím vám nic bližšího neprozradím, vy nevěřící Tomáši. Jedno vám však poradím už teď: počkejte si na referát akademika Navrátila na jednom z příštích zasedání Světové akademie — a pak si na mne vzpomeňte. A na shledanou — na planetě X!“