Signály z vesmíru

9. OTŘES

„Natašo, jste chlapík,“ usmál se akademik Tarabkin a pokynul dívce, aby si sedla do křesla.

„První Seversonova vycházka potvrdila naše předpoklady — a hodně pacientovi otevřela oči. Jsme zase o kus blíž okamžiku, kdy mu budeme moci nalít čisté víno. Potvrzují nám to i jeho dopisy. Stále však je třeba velké — přímo mateřské jemnosti a opatrnosti. V době, kdy Severson zmrzl mezi ledovci, západní vědci ještě ani nesnili o možnosti obnovování života u klinicky mrtvých. Neznali Bruchorenka ani Něgovského a podobné pokusy by považovali za spiritismus. Mnozí vědci v kapitalistických státech si tenkrát dělali větší starosti s tím, jak nejlépe hromadně vraždit lidi v imperialistických válkách, než jak jim prodlužovat a vracet život…“

Tarabkin mávl rukou.

„Nu, ta nešťastná doba je již dávno za námi. Chtěl jsem tím spíše říci, že nejen západní vědci, ale v daleko větší míře také Severson byl době své smrti dalek toho, aby mohl výsledky dnešní vědy jen tak lehce pochopit. Stále se ještě obávám, že po zjištění pravdy upadne náš milý pacient do náboženských bludů.

Proto také stejně jako včera — požádal jsem i dnes všechna moskevská televisní studia, aby o druhé Seversonově návštěvě informovala obyvatele města a požádala je o výjimečnou šetrnost vůči vzácnému hostu.“

Nataša se Seversonem opustili metro a vstoupili do rozlehlého parku. Vzduch byl nasycen vůní květin a jehličnatých stromů. Na cestách, v trávě i tam někde vysoko v modři oblohy koncertovali ptáčci hymnus vrcholícího jara.

„Svět je tak krásný, Natašo,“ vzdychl si Severson po delším mlčení. „Možná, že je to ode mne nevděčnost a skoro troufalost, ale k plnému štěstí mi přece jenom něco chybí. Nezlobte se, říkám vám to jen proto, že vám důvěřuji…“

Nataša se ulekaně podívala na společníka.

„Ne, nebojte se, nic mi nechybí,“ usmál se. „Jen cigareta. Ku podivu, nikoho tu nevidím kouřit — a přece jsem zatoužil po vonném kouři.“

Nataša se rozesmála.

„A já už měla strach, že nejsme dobří hostitelé. Samozřejmě vám splníme i toto přání. Jste však ukázněný pacient a jistě budete souhlasit s tím, abych si vyžádala svolení od soudruha Tarabkina…“

„Jistě, zavolejte mu laskavě a znova mne omluvte, že vás tak obtěžuji.“

Dívka kývla hlavou a mrkla očima na souhlas. „Počkejte na mne, budu tu za chvíli,“ zvolala. A již se jí v běhu rozevlály černé vlasy. Za okamžik se ztratila Seversonovi z očí.

Na tuto příležitost pacient dlouho čekal. Probudil se dnes brzy ráno, ještě před svítáním — a v tu dobu přišel na zvláštní myšlenku: Při druhé vycházce průvodkyni uteče a sám se podívá, jak vypadá život v obdivuhodném městě. Možná, že mu ukazují jen to, co chtějí — a že kdesi za hranicemi přepychu se skrývá holá bída. Kolik takových zdrcujících překvapení zažil pacient při studiích v Londýně! Na jedné straně tam byly nádherné domy — a v docích na periferii živořili lidé bez možnosti výdělku…

Severson dlouho neváhal. Sotva dívka vstoupila do paláce, rozběhl se napříč parkem. Probíhal klikatými cestami a rychle zahýbal za kolosy paláců. Mnozí z těch, kteří ho potkali, dívali se na něho překvapeně. Ale Severson toho nedbal.

Když se mu zdálo, že utekl dosti daleko a že ho Nataša nemůže najít, sedl si na lavičku a nabíral dech. Zdálo se mu, že svěže zelený trávník mu dobrosrdečně nabízí: Pojď, lehni si tu a užij na chvíli prosté přírody. Vstal, popošel pár kroků a jak dlouhý tak široký roztáhl se naznak mezi keři do pestrého koberce lučních květin.

Teď je mu blaze u srdce. Blahoslavený úskok s cigaretou. Toto je skutečnost, která je mu tak blízká jako starostlivá máma. Tak krásné chvíle sladké pohody prožil již víckrát — tam doma v Norsku, když drsná příroda se rozezpívala přicházejícím létem…

Na obloze mezi tiše šumícími stromy pomalounku pluly bílé obláčky. Jen občas se tu zatřepetaly vrtule pestré helikoptéry.

Odkudsi přilétla babočka a důvěřivě si sedla na koleno nehnutě ležícího hosta. Tykadly prozkoumala základnu — a zase odlétla. Také cvrček se osmělil a zmáčkl housličky.

Ještě tu chybí jediný zvuk — a budu doma. Ozvi se jen, ty milý zvone našeho kostelíčka! Přileť sem s teplým vánkem od fjordů a vrať mne do šťastného dětství…

Náhle něco zašumělo vzduchem a Severson ucítil náraz do podrážky pravé boty. Rychle otevřel oči a ulekaně si sedl.

U nohou mu leželo podivné letadélko.

Nervosně se otřásalo a z dvou oválných otvorů vyprskával narudlý kouř.

Uprchlík se sklonil a opatrně vzal letadélko do ruky. Rozhlédl se, a když nikoho neobjevil, dal se do podrobnější prohlídky záhadné hračky.

„Vtipně řešeno.“ přemýšlel. „Létá to — a přece to nemá vrtuli. Nešlo by téhle myšlenky využít i pro skutečná letadla?“

„Sláva, tady je!“ ozval se znenadání dětský hlas. Severson se polekaně ohlédl. Na trávníku mezi křovím se objevil chlapec s červeným šátkem kolem krku. Rozběhl se k Seversonovi, ale najednou se zarazil.

„Vy jste Severson, viďte,“ řekl nesměle.

„Ano, říkají mi tak. A jak jsi mne poznal? Vždyť jsme se ještě — pokud si pamatuji — neviděli.“

„Jsem Dimitrij Petrovič Zajcev a doma mi říkají Míťo,“ představil se chlapec a pomalu popošel blíže. „A vás znám velice dobře. Kdo by vás dnes na světě neznal! Často jsem vás viděl v televisi, jako třeba tenkrát, když vás našli zmrzlého na Ledovém ostrůvku, nebo když vám tarabkinovci opět vrátili život. Bylo to úžasné, když jste po prvé vydechl, nebo když jste se zájmem sledoval programy v televisi! Věřte, soudruhu Seversone, skoro jsem vám to fantastické dobrodružství záviděl — to bych chtěl prožít také…“

Severson se díval na chlapce překvapeně. Marně vzpomínal, při které příležitosti ho mohli filmovat nebo fotografovat. Vždyť žádnou kameru nikde neviděl.

„O vás nám často vyprávěl také náš soudruh učitel,“ pokračoval chlapec. „Ptali jsme se ho, jak na vás působí dnešní svět, ale soudruh učitel to nevěděl. Za těch mnoho let, co jste ležel zmrzlý mezi ledovci, tolik se toho přece změnilo! Je to pro vás překvapení, viďte?“

Severson s úžasem sledoval poslední chlapcova slova. Pak náhle vyskočil, jako by jím projel blesk.

„Co to říkáš, chlapče nešťastný! Jak to, že jsem ležel mezi ledovci mnoho let? Vždyť bych tam zmrzl na rampouch! Kdo ti tohle nalhal?“

Chlapec se rychle probral z prvního úleku.

„Vy to, soudruhu Seversone, ještě nevíte? Vy si pořád ještě myslíte, že žijete někdy v roce 1928?“ divil se. „Ale proč vám to vůbec už dávno neřekli? Proč vám to zapírají? To mně nejde do hlavy! Takhle vás okrádat o to nejlepší na vašem dobrodružství! Já bych za to dal nevím co, aby mne také probudili k životu až po mnoha letech. Kdoví, jak budou potom vypadat letadla a kam se všude ještě dostaneme do vesmíru. A jak se zas změní celý svět!“

Statnému muži se najednou podlomila kolena. Klesl do trávy a chytil se za hlavu.

„Je to sen, mámení — asi blouzním,“ zašeptal.

Chlapec zbledl. Rychle si klekl vedle Seversona a objal ho.

„Není vám dobře, soudruhu? Hned tu bude náš lékař.“

Severson zachytil chlapce za ruku.

„Počkej, nechoď nikam, to nic nebylo, jen trochu nával krve do hlavy — už je zase dobře,“ pokoušel se o úsměv. „A prašť mne — pořádně mne prašť!“

„Proč bych vás měl bít? Vždyť jste mi nic neudělal,“ divil se opět chlapec.

„To já jen tak — abych se přesvědčil, zda skutečně nespím,“ trpce se usmál. „Víš, nerad bych se opět probudil mezi ledovci. Není to žádná legrace — umírat tak sám — tak opuštěný od všech lidí…“ Nepřítomně se zahleděl do svěže zeleného křoví.

Chlapci vyhrkly slzy z očí.

„Ne, ne, nebojte se, soudruhu Seversone. Co vás to vůbec napadá?

Jste už přece docela zdráv. A jak byste se teď mohl dostat do ledových plání? Ty tam už přece ani nejsou. Ledový ostrůvek, kde vás loni našli zmrzlého, není už vůbec ledový. To bysto měl vidět, jak je teď krásně zelený a jak tam vesele rozkvétají jarní květiny. Viděl jsem to zrovna včera v televisi,“ snažil se chlapec uklidnit zdrceného muže.

Severson mlčel. Zpytavě si prohlížel chlapcův upřímný obličej.

Napjaté ticho přerušily hlasy zpěváků, které sem dolétly s teplým vánkem odněkud z dálky. Vrabec, který před běžícím mužem polekaně odlétl, vrátil se opět na trávník a vesele se rozštěbetal…

„Tak nevím, kdo z nás je vlastně blázen, řekl posléze Severson spíše pro sebe. „Mám dojem, že sis to všechno popletl a že máš nějak moc bujnou fantasii. A já už málem bral tvá slova vážně! Ty mi tu vyprávíš, že v Arktidě kvetou květiny. A kde jsi nechal ledovce? Je vidět, že jsi nikdy Arktidu neviděl, jinak bys mi tu nemohl vyprávět takové pohádky.“

Pohladil chlapce po světlých vlasech a v duchu ho politoval: „Chudák, má sotva něco přes deset let — a tak se mu pomátl rozum…“

„Opravdu to nejsou pohádky, soudruhu!“ bránil se chlapec. „Já zásadně nelžu — to mi můžete věřit. Světová akademie věd skoro všechny ledovce rozbila — zůstaly už jenom některé kolem severního pólu. Vždyť jsme se o tom učili ve škole! A já se učím dobře — mám samé jedničky…“

„Nu, dobrá, dobrá, já ti tedy věřím —“ zasmál se Severson a ještě jednou chlapce pohladil.

„Já se vám ani nedivím, že vás tak všechno překvapuje. Vždyť před vaším letem s Amudsenem jste toho ještě mnoho neměli. Říkal nám to soudruh učitel. Neměli jste prý ještě ani televisi, ani raketová letadla, ani hvězdárnu na Měsíci, ani atomové elektrárny — prostě nic. Lidé prý tenkrát poháněli vlaky čmoudivým uhlím, strašně se dřeli v továrnách — a tisíce dělníků dělaly na jednoho boháče, který se měl dobře. A jak jste strašně bydleli! Modely vašich měst a domů jsem viděl v museu. A potom se nedivím, že tenkrát byly ještě na světě nakažlivé nemoci. A ty války! Ani tomu nechci věřit, že kdysi byli lidé tak hloupí a pro zlato se zabíjeli. To neměli nic kloudnějšího na starosti?“

Severson opět zpozorněl. Že by si tohle všechno chlapec pouze vymýšlel? Vždyť ty paláce okolo jsou skutečně pohádkové… A ten zvláštní telefon… A Robert mi také pořad nepíše — ani Roald… Ale — vždyť je to všechno nesmysl! Kde bych se tu vzal? Copak jsem spal někde v konservě…?

Severson ohrnul dolní ret a citelně se zaškrábal na levé tváři.

„Říkají ti Míťo, viď,“ řekl pomalu. „A umíš opravdu pěkně vyprávět. Pověz mi tedy, co se se mnou stalo v Arktidě. Jsem na to strašně zvědavý.“

„To nevím, soudruhu Seversone, o tom nám ve škole nic neříkali — to víte lépe vy — já u toho přece nebyl,“ zasmál se Míťa.

„No, vidíš, a přitom mi říkáš, že jsem zmrzl. Dobře. Ale zmrzlého člověka už neprobereš, to snad chápeš. Copak se na světě dějí zázraky? Polozmrzlého ještě snad probudíš, to bych připustil… Počkej, teď mi napadlo: Oni mne našli polozmrzlého a já následkem toho na několik let ztratil paměť a schopnost myslet, přestal jsem vnímat… Že je to tak? Mnoho let jsem však v tom stavu nemohl být — vždyť jsem nijak nezestárl. Když se podívám do zrcadla, připadám si dokonce mladší, než když jsem startoval v Tromsö.“

Míťa stiskl Seversonovi ruku.

„Vidím, že mi stále nevěříte, soudruhu Seversone. Ale já opravdu nikdy nelžu — vážně! Jak bych vám to měl všechno vysvětlit? Všiml jste si někdy, že když je velký mráz, zmrzne voda v malém rybníce až na dno? Vidíte — a v tom rybníce zmrznou i ryby a žáby, to přece víte. A jen se podívejte na ta zmrzlá zvířátka na jaře! Když se voda zase oteplí, rozkoukají se a frrr — a už jsou zase čilá.“

„Tak ty si myslíš, že jsem také ryba a mám tak studenou krev, abych si mohl klidně zmrznout mezi ledovci a pak se nechat rozmrazit a zase pěkně běhat, viď?“

„To ne, to vám neříkám,“ ohrazoval se Míťa. „U vás to nebylo tak jednoduché. To si nedovedete ani představit, co to dalo tarabkinovcům práce, než vás po tolika letech znovu přivedli k životu. Schválně jsem se šel na ten vědecký film podívat do biografu.“

„Nedělej si ze mne legraci,“ smál se Severson. „Říkám ti už po druhé, že zmrzlého člověka neprobudíš, člověk přece není žába.“

„To vám také netvrdím, že člověk je žába, to vím dobře. Ale vy asi ještě nevíte, že vědci rozdělili smrt na dvě. Jedné smrti říkají klinická — a druhé biologická.

Ta klinická smrt, to ještě nic není. To člověk sice umře, ale pořád ho můžete ještě znovu oživit, protože i ten nejjemnější organismus zůstal v pořádku. Soudruh učitel nám říkal, že slavný lékař Něgovský oživoval klinicky mrtvé už v roce 1944. Vyprávěl nám, že v tu dobu byla Velká vlastenecká válka s německým fašismem a že lékařské brigádě Něgovského předali jednou zemřelého vojáka, který se jmenoval V. D. Čerepanov. Zemřel při operaci následkem šoku a prudké otravy krve. Brigáda Něgovského se ho ujala několik minut po smrti. Vyměnila mu krev — a po chvíli už se Čerepanovovi slabě ozvalo srdce. Po třech minutách začal dýchat a za hodinu se mu vrátily první záblesky vědomí.

Soudruh učitel říkal, že ještě nebylo vyhráno, Čerepanov se ještě nakolik dní potácel mezi životem a smrti. Celý první den vůbec neviděl — a dokonce dostal i zápal plic. Ale nakonec se po čtrnácti dnech uzdravil. Sám jsem si v museu prohlížel zažloutlý výtisk moskevské „Pravdy“ z 11. září 1944, kde byla zpráva, že Čerepanov odjel domů zdráv.“

„Vyprávíš mi tu úžasné věci a skoro ti začnu věřit. Ale sám přece říkáš, že Čerepanova začali křísit několik minut po smrti — a já podle tvých slov jsem byl zmrzlý mnoho let,“ namítal Severson.

„To je pravda,“ přisvědčil ochotně Míťa. „Ale pořád jste byl mrtvý jenom klinicky. Ve velkých mrazech přece nemůže přijít biologická smrt, která už organismus rozkládá, to vám dosvědčí náš soudruh učitel. Neslyšel jste náhodou o ruském vědci Bachmetěvovi? Ten přece žil už tenkrát, když jste byl takovým chlapcem, jako jsem teď já. A Bachmetěv právě dělal první pokusy s oživováním zmrzlých tvorů. A dařilo se mu to. A brzo po něm velký ruský vědec Kaptěrev dokázal oživit mikroorganismy, ráčky a řasy, které byly zamrzlé v ledu několik desítek tisíc let. Jaký je v tom zázrak? Žádný!“

Severson, který napjatě poslouchal, přikývl.

„Dobrá, zdá se to pravděpodobné. Ale pořád mi nejde na rozum, jak je možno oživit mrtvého — byť i jen klinicky mrtvého, jak říkáš.“

„I to vám mohu vysvětlit,“ řekl ochotně Míťa. „Už jsme to ve škole probírali. První pokusy s oživováním klinicky mrtvých psů dělal moskevský lékař S. S. Brjuchonenko někdy v roce 1935. Vždycky psovi vypustil všechnu krev a tím ho vlastně zabil. Ale organismus psa zůstal takto neporušený. Potom počkal čtyřicet minut — a zase psovi krev vrátil. Brjuchonenko dokázal také oživit useknutou psí hlavu. Už tenkrát tvrdil, že bude možno vrátit život i zmrzlým lidem. A vidíte, měl pravdu. Jinak bych tu teď s vámi nemluvil. Už mi věříte, soudruhu Seversone?“

Užaslý Severson si přejel rukou po čele a pokrčil rameny.

„Nevím. Je to pro mně opravdu těžké — jen tak uvěřit, i když si nemyslím, že bys mi teď lhal… Ty tedy říkáš, že jsem spal mezi ledovci mnoho let. A kolik?“

Míťa se zatvářil šelmovsky.

„Hádejte! Kolik byste řekl?“

„Nemám o tom ani zdání,“ řekl zamyšleně Severson. A najednou se prudce otočil k chlapci.

„Ale chtěl bych nějaký důkaz, Míťo, nějaký hmatatelný důkaz, že jsem opravdu zaspal. Máš snad při sobě noviny s dnešním datem?“

„To nemám,“ zaváhal Míťa a chvíli přemýšlel.

„Počkejte — už to mám! Pojďte se se mnou podívat do universitní knihovny, není odtud daleko. Tam vám všechno ukážu černé na bílém…“

Severson souhlasil a hned se vydali na cestu. Šli zrovna směrem, odkud zaznívala hudba a zpěv.

„V přírodním divadle dávají právě Prodanou nevěstu,“ vysvětloval chlapec, „nechcete se tam na chvíli podívat?“

„Děkuji, až snad později,“ zavrtěl zamyšlený muž hlavou. „Jsem teď příliš zvědav na to, co mi ukážeš v knihovně…“

„Buďte zdráv, Vasile Vladimiroviči! Podívejte se, jakého vám vedu vzácného hosta!“ zvolal Míťa hned u vchodu do jedné z čítáren.

Starší muž, který byl právě skloněn u dlouhého regálu s knihami, se obrátil k příchozím. Když spatřil Seversona, překvapeně zamrkal očima.

„Vítám vás, soudruhu Seversone,“ zakoktal a přísně se hned podíval na chlapce. „A ty bys zasloužil menší záhlavek, nezbedo! Nataša Orlovová už přes dvě hodiny lomí rukama, kde se jí ztratil společník — a ty nám zatím vzácného hosta vodíš bůhvíkde po Moskvě. Což jsi neslyšel hlášení?“

„Ne,“ zasmál se Míťa. „My se zatím dobře bavili. Vysvětloval jsem soudruhu Seversonovi, jak se z Arktidy dostal k nám…“

Starší muž zmateně zamával rukama.

„Ty jsi tedy už všechno vybrebtal? A víš ty vůbec, co jsi učinil?“

„Nebojte se, pane,“ zastal se chlapce Severson. „Vím už všechno — nebo téměř všechno — a jak vidíte, netruchlím. Přiznám se — byla to pro mne silná dávka, ale už jsem se s tím vyrovnal. Mám k vám teď jen jednu prosbu. Nemáte tu náhodou norské noviny z července 1928?“

Muž se zkoumavě podíval na Seversona a pohladil si prošedivělou bradku.

„Okamžik, prosím, podívám se. Posaďte se u nás…“ pobídl návštěvníky a odešel do vedlejší místnosti.

Sotva se starší muž octl sám, přistoupil rychle k televisnímu telefonu a vytočil číslo. Na obrazovce se objevila Natašina tvář. „Máte pro mne něco nového? Viděl jste snad Seversona?“ zeptala se.

„Ano, je právě u mne — v čítárně. Ale potěšena z toho moc nebudete. Představte si, že Severson ví už všechno…“

„Toho jsem se nejvíc obávala. A jak se pacient chová? Je klidný? Hned k vám přijedu.“

„Je zatím klidný — a chce po mně noviny z roku 1928. Co mám dělat?“

Nataša zaváhala.

„Už nic nezachráníme — půjčte mu je. Za chviličku jsem u vás…“

Když dívka vstoupila do čítárny, Severson byl tak zabrán do prohlížení novin, že ji ani nezpozoroval. Chvějící se rukou listoval ve svázaném ročníku časopisu a pozorně pročítal každý článek, ve kterém se objevilo slovo Amundsen. Teď právě mu padl do oka velký titulek na první straně „Norges Folku“ z 19. června 1928:

Amundsen odletěl na pomoc Nobilemu.

Severson četl zprávu se zatajeným dechem.

„Včera, 18 června, odletěl na letadle „Latham“ náš veliký polární badatel Roald Amundsen. Na palubě letadla jsou dále jeden náš důstojník a francouzští letci René Guilbaud a de Cuverville, radiotelegrafista Valette a mechanik Brazi. Stejně jako to už učinil vícekrát, ani tentokrát nechtěl Amundsen sdělit našemu zpravodaji, kam zejména letí. Všichni čtenáři však vědí z našich včerejších zpráv, že cílem Amundsenova záchranného letu je právě ta skupina výpravy Nobileho, kterou odnesl obal řiditelné vzducholodi. Jak nám právě hlásí náš zpravodaj z Tromsö, Amundsen se brzy po startu telegraficky dotázal na stav ledu u Medvědího ostrova. Zítra přineseme podrobnější zprávu…“ Noviny z dalšího dne však o Amundsenovi mlčely. Na třetí den přinesly krátkou zprávu, že Latham nedává o sobě žádných zpráv.

O několik dní později psaly o záchranných výpravách na pomoc Lathamu. Amundsen byl stále nezvěstný.

Severson pozorně obracel stářím zažloutlé stránky časopisu a marně se snažil zakrýt prudké rozechvění.

„Norsko ztratilo svého velkého genia,“ oznamoval titulek „Norges Folku“ z 1. září 1928 „Včera, půl druhého měsíce po odletu Amundsena, našla rybářská loď,Brodd‘ poblíž Funglö plovák letadla, který nepochybně patří Lathamu. Žel, dnes už tedy nemůžeme pochybovat o tom, že náš velký a nesmrtelný Amundsen zahynul i se svými věrnými druhy někde uprostřed Arktidy. Na vládních budovách byly vyvěšeny smuteční prapory…“

„Amundsen tedy zahynul,“ zašeptal Severson a sklonil hlavu. „Jen já byl zachráněn… A našli jste aspoň jeho mrtvolu?“ zeptal se se slzami v očích. Nataša stála již těsně u něho a hladila ho po vlasech.

„Ne, dosud jsme ho nenašli. Spí asi ve věcném ledu, který ještě zůstal v Arktidě. Ale nalezneme ho určitě — i Valetta a ostatní vaše přátele. A možná, že se s nimi ještě setkáte…“

Seversonovi se zatočila hlava. Tady je tedy vysvětlení pohádkových paláců i marného čekání na dopisy! Proto mi tak odkládali jakékoliv vysvětlení! Jsem tedy sám — beze všech příbuzných a starých přátel, opuštěn — mezi cizími lidmi… Co však se vlastně stalo se světem? Jak žije má rodná víska? Co je doma nového? Jak mne přijme tak úžasně změněný svět? Chci domů — domů — zpátky mezi blízké…

Z horečnatých myšlenek ho vyrušil příjemný hlas Nataši.

„Nevracejte se už do minulosti, náš drahý Seversone. Minulost se už nedá vrátit — a určitě ji rád oželíte, až poznáte, jak rádi jsme vás přijali mezi sebe a jak krásný a bohatý život se otvírá právě teď před vámi.“

Míťa, který se dosud tiše krčil v koutě, přiběhl k Seversonovi a objal ho.

„Mám vás moc rád — a nezlobte se už na mne… Viďte, že budeme dobrými přáteli? A zítra se pojďte se mnou podívat do atomové elektrárny — pracuje tam můj tatínek.“

Severson zarytě mlčel. Nepřítomným zrakem hleděl někam do země a zdálo se, že chlapce vůbec neslyšel.

„Raději jste měli najít Amundsena. Víc by si to zasloužil… A také pro vás by měl větší cenu…“ zašeptal konečně a otočil se k Nataše.

„Chtěl bych domů. Nataško — domů — do Norska,“ řekl prosebně a jeho tvář opět znehybněla. Nataša si přisedla bliž k pacientovi a vzala ho za ruku.

„Ještě trošinku strpení, drahý Seversone. Ještě šest týdnů léčení — a budete docela zdráv. Uběhne to jako voda — a pak vás sama doprovodím až domů — budete-li ovšem o mou společnost stát. A ty černé myšlenky vypusťte z hlavy. Věřte, bude nám tu bez vás velice smutno. Vždyť jsme si na vás zvykli — jste prostě náš. Všichni vás máme opravdu rádi a já — já — já si připadám jako vaše máma, i když jsem o kapánek mladší než vy.“

Severson stiskl Natašinu ruku a vděčně se usmál.

„Máte se mnou starosti, viďte? Tak nevděčného pacienta, jako jsem já, jste jistě už dávno neměli.“ Obrátil hlavu k oknu a zahleděl se na bohatě ozdobené vrcholky sousedních paláců. Aniž se podíval na své společníky, pomalu a s obtížemi pokračoval v řeči:

„Mám toho všeho plnou hlavu — a všechno samý otazník! Kdybych aspoň věděl, co se vlastně se mnou událo a jak jsem se k vám dostal… Můžete mi o tom vyprávět, Nataško?“

Míťa jako by na tuto otázku čekal.

„Vasile Vladimiroviči, nemohl byste soudruhovi Seversonovi půjčit několik živých knih o něm?“ zeptal se rychle a hned dodal: „Vždyť proto jsme sem přece přišli.“

Vasil Vladimirovič zamával rukama.

„Ještě málo jsi toho popletl, uličníku? Neumíš chvíli mlčet? Počkej jen! Všechno povím tatínkovi! Ten ti to už spočítá! Nedejte na řeči nerozumného děcka,“ obrátil se k Seversonovi a pak se s němou otázkou podíval na Natašu.

Nataša chvíli váhala. Citelně se kousla do dolního rtu a zhluboka se nadechla.

„Půjčte nám ty knihy, Vasile Vladimiroviči. Snad to bude tak lepší… Soudruhovi Tarabkinovi pak všechno vysvětlím…“

Severson zpozorněl. Se zájmem sledoval počínání staršího muže.

Vasil Vladimirovič si sedl za velký půlkruhový stůl a stiskl jeden z knoflíků. Na protější stěně zazářilo písmeno S. Pak jako u telefonu vytočil nějaké číslo. Pod svítícím písmenem třikrát bliklo zelené světlo a na levém křídle stolu se otevřela zásuvka. Starší muž do ní sáhl a vytáhl několik kulatých kovových krabic.

„Copak tohle jsou knihy?“ myslel si překvapený Severson a nevědomky si popotáhl křeslo blíž k záhadnému stolu.

„Vše v pořádku. Začneme prvním dílem?“

„Samozřejmě,“ pokusila se o úsměv Nataša a chvějícími se prsty si pohladila vlasy na spáncích. Vasil Vladimirovič vložil krabici do další zásuvky a opět stiskl jeden z knoflíků. Na protější stěně se objevil obraz Seversona.

„Syn severu — živá kniha Alexeje Čerepanova a Nataši Orlovové,“ ozval se odněkud neznámý hlas — stejně jako v televisi, kterou už pacient znal.

„Psal se rok 1928…“ pokračoval hlasatel, zatím co se obraz pomalu měnil.

„Tromsö,“ zašeptal užaslý Severson při pohledu na snímek přístavního města a povstal.

„Zůstaňte jen pohodlně sedět, Seversone, jsou to pouze dokumentární snímky z vašeho odletu,“ řekla tiše Nataša, která nespouštěla oči se svého společníka.

Následovaly fotografie Amundsena a letadla Lathamu — a pak mapka s pohyblivým letadélkem, které letělo směrem na Špicberky.

Za skupinou ostrovů se pojednou ztratilo a místo něho se objevil červený kroužek.

„Zde — někde nedaleko Ledového ostrůvku — Latham havaroval,“ vysvětloval hlasatel. „Pozorovatel letadla Severson se dostal — neznámo jak — na břeh ostrova, kde zmrzl… Běžely roky, běžela desetiletí. Přišly slavné dny osvobození celého lidstva. Slova Marxe, Engelse, Lenina a Stalina se naplnila. Kapitalismus a imperialismus — stejně jako dříve feudalismus — odešly s jeviště dějin. Navždycky skončilo nebezpečí válek. Obrovská tvůrčí síla, plýtvaná dříve na vymýšlení ničivých zbraní, uvolnila se nyní pro to nejkrásnější: pro boj za šťastný dnešek a ještě krásnější zítřek. Nastal netušený rozmach vědy a techniky. Již za dvacet pět let po odstranění nebezpečí válek mělo lidstvo takovou sílu, že se mohlo pustit do gigantického boje se Saharou a s Arktidou. Během pěti dalších let jsme zatlačili ledovce až k severnímu pólu. A na této slavné, vítězné cestě byl objeven Severson…“

Před široce rozevřenýma očima Seversona se rozvinul úchvatný děj.

Berger hlásí Světové akademii a Tarabkinovi, že v jednom z ledovců na Ledovém ostrůvku nalezl neznámého člověka v oděvu pilota prvních letadel. Leží schoulen v průhledném ledovci, jako by spal. Hlavu má položenu na levé ruce a pravou rukou si svírá kožený kabát s kožešinou, aby chránil teplotu svého těla před větrem.

Na ostrov přilétá veliká helikoptéra. Zatřepetá vrtulemi a přistává mezi ledovci. Na scénu přichází skupina lékařů — tarabkinovci. Zvláštními nástroji opatrně vyřezávají z ledovce velkou krychli s tělem člověka a pomocí jeřábů ji vsunují do trupu letadla.

Objevuje se Moskva — a pak střecha paláce, který už Severson zná.

„V kapse neznámého člověka byl nalezen vojenský průkaz,“ říká hlasatel a na obraze vyvstává snímek rozevřené knížečky. Delší dobu byla zřejmě ve vodě, neboť písmena psaná inkoustem jsou rozmazaná a proměněná v šmouhy. V rubrice pro jméno jsou znatelná pouze čtyři písmena:

Obraz knížky vystřídá záběr z laboratoře. Usměvavá černovlasá dívka (Severson v ní ihned poznal Natašu) říká: „E — son, e — son —, to se mi zrovna nelíbí. Našli jsme ho na Severu — říkejme mu tedy zatím Severson…“

„Rok těžké a odpovědné vědecké práce — rok úporného boje s neúprosnou přírodou,“ ujímá se opět slova hlasatel. „Ale nakonec vítězí věda — a život!

Severson začíná dýchat… Severson po prvé mluví… Věda slaví jedno z největších vítězství —! Smrt je na ústupu!“ Živá kniha končí. Sálem zní hudba, která uchopí člověka do náruče a dá mu křídla. Mohutná kantáta života…“

Severson je dojat.

„Jste zlatí lidé,“ šeptá. „Natašo — Vasile Vladimiroviči — Míťo…“ Hlas mu vázne v krku.

Nataše září oči štěstím. Nejraději by Seversona políbila. Vždyť krise je překonána. Nyní se může směle postavit před starostlivého Tarabkina a hrdě hlásit: „Náš drahý Severson už žije v přítomnosti!“