Signály z vesmíru

1. SYN SEVERU

V třetí kabině meziplanetárního letadla je šero. Proniká sem jen jasný pruh světla, které odráží Sluncem ozářená Země.

Muž, který sedí v křesle u okna, se marně snaží odtrhnout zrak od nezvyklého obrazu. Neustále bloudí očima po obrovské kouli, plující věčnou nocí — a sní…

Jeho široká ramena se pojednou zachvěla, jako by se náhle probudil ze spánku. Odvrátil hlavu od okna a zašeptal do šera kabiny: „Spíte, Alenko?“

„Ne, Seversone. Už přes hodinu jsem vzhůru… Nechtěla jsem vás však vyrušovat… Je vám smutno, viďte?“ Dívka se poněkud naklonila dopředu. Na její oválný obličej dopadala záře z okna.

„Nedá se tomu říci smutek, co teď prožívám, Alenko. Víte“ — s námahou hledal Severson slova — „člověk si tu připadá jako anděl s obrovskými křídly. Vznáší se v nekonečném prostoru, s obrovských výšek si prohlíží světadíly — a vzpomíná… Je to takový zvláštní pocit.“

Severson mávl rukou směrem k oknu:

„Podívejte se jen na ten obrovský živý globus v dálce. Co všechno jsme na něm my lidé už prožili!.. Jenom já sám kolik bych toho mohl vyprávět!..“

Zasmál se a pohladil si bradu.

„Jenže já toho vůbec málo namluvím. Nu, co se dá dělat — drsný sever mne naučil mlčenlivosti. Někdy je to dobré — ale někdy to může být také chyba. Na příklad zrovna vůči vám je to vrcholně nezdvořilé. Známe se dosti dlouho — a co o mně víte? Nic. Moje minulost je pro vás skryta mlhami, řekl by básník.“

„Nevěřte tomu, není to tak docela, jak to říkáte,“ zasmála se Alena a zatvářila se záhadně. „Něco o vás přece jenom vím — můžete mně klidně vyzkoušet. Chcete?“

„Nuže dobrá, milá žákyně, povězte mi tedy něco o Seversonovi. Ale prosím pěkně, aby to bylo z doby jeho prvního života, kdy ještě slyšel jen na své původní jméno,“ zažertoval Severson.

„Prosím, pane učiteli. Severson se narodil roku 1880 v Norsku. Je tam velmi krásně. Vím to, neboť jsem tam byla jednou na návštěvě. Závojem mlh tam prostupují vrcholy Hagenfieldu, na kterém podle pověsti starých Vikingů sídlili bohové větrů a bouří. Ledovcům v severním Norsku se tenkrát říkalo „věčné“.

Když Severson vyrostl v jinocha, poslali ho rodiče na studie do Anglie. V tu dobu rostla sláva Roalda Engelberta Amundsena, velikého dobyvatele obou pólů. Mladý Leif — neboť tak se Severson jmenoval křestním jménem — sledoval Amundsenovy výpravy s napětím. Vždyť v něm viděl svůj vzor a nakonec i splnění svých snů z dětství. A Amundsen si obdivu opravdu zasloužil. Byl to muž nesmírné odvahy a ryzího charakteru, člověk šlechetného srdce. Severson s obdivem sledoval tenkrát v novinách Amundsenovu odvážnou výpravu se šesti lidmi na sedmačtyřicetitunové skořápce Gjöa k severnímu pólu a všechny zprávy o Amundsenovi pečlivě vystříhával a ukládal do desek.

Když se Severson vracel z Anglie ze studií, měl štěstí, neboť v Oslo po prvé spatřil Amundsena. Tento velký orel severu přijel právě do své vlasti jako nesmrtelný vítěz nad jižním pólem. Je to tak, milý Seversone?“

„Dívám se na vás, Alenko, jako na zjevení — a nevěřím svým uším. Odkud to všechno víte?“

„Jen strpení, pane učiteli, ještě jsem neskončila,“ smála se Alena. Podepřela si bradu rukou, jako když usilovně přemýšlí. „Brzy potom se Severson seznámil s Amundsenem osobně. Kdybych byla spisovatelkou, popsala bych vám i Amundsenovu tvář. Byla ošlehána polárními větry a ostře a tvrdě modelována. Amundsen měl orlí zrak — a přece každý jeho pohled byl pohlazením. Uměl své spolupracovníky nadchnout k velkým činům a v neštěstí povzbudit.“

„K čertu, to už je na mne přece jen silná káva, Alenko. Nezlobte se, ale vždyť vy mi tu za chvíli budete vyprávět i to, co jsem si kdy myslel… Buď jste spiritistkou — anebo jste dokonce také tenkrát žila — a probudila se po sto letech?“

„Ani to, ani ono, Seversone. Žádné zázraky se na světě nedějí. Musím vás poučovat jako chlapce, ačkoliv jste o hezkou řádku let starší“ — smála se Alena. „Copak je to tak těžké zajít si do universitní knihovny a pročíst si literaturu o Amundsenovi? Není jí tam málo a téměř v každé knize se hovoří i o vás, o vaší účasti na jeho slavných činech.

Dočetla jsem se tam i o tom, jak došlo k vašemu poslednímu letu na záchranu Nobileho. Zakončení letu ovšem v literatuře chybí. To znáte zatím jenom vy, Seversone…“

Alena sňala ochrannou kaučukovou helmu s hlavy a položila si ji na klín.

„Vím, že je to proti předpisům,“ řekla jaksi na omluvu, „ale v těchto místech se nemusíme obávat žádné prudké změny kursu naší rakety — vždyť tu dnes neletím po prvé. Ostatně si ji za chvilinku zase nasadím. A vy se na mne nezlobte, že jsem vám připomněla ty smutné chvíle. Hovořme raději o něčem jiném…“

„Ba ne — stejně jsem vám chtěl o tom vyprávět už dříve. Vždyť na to vzpomínám často. A dnes bych se zrovna rád vyzpovídal. Na zeměkouli jsem si už našel místa, kde můj příběh začal. To bylo tenkrát, kdy po první světové válce přišel mezi nás Ellsworth. Byl to milionářský synek z Ameriky a k nám ho hnala touha po dobrodružství. Chtěl tak přehlušit nudu svého přepychového, neplodného života. Poněvadž jsme však jeho peněz potřebovali — stát nám toho tenkrát mnoho nedával — přijali jsme ho do kolektivu.

Ellsworth navrhl Amundsenovi výpravu vzducholodí k severnímu pólu. Moc se mi to nezamlouvalo. Svému milovanému mistru jsem řekl, že mám vážné pochybnosti o předpokládaných výhodách a možnostech takového pytle naplněného vodíkem a že se mi nelíbí přítomnost žhoucích motorů vedle zásob pohonných látek. Na ledových pláních severu nejsou pohodlná letiště, namítal jsem. Pro sněhové bouře a prudké vichřice bude vodíkový balon mýdlovou bublinou. Připomínal jsem případ nešťastného polárního badatele Andréa, který roku 1897 zmizel se svým balonem beze stopy.

Namítali mi, že taková vzducholoď s motory je docela něco jiného, že si může namířit, kam je jí libo. Balon byl plánován o obsahu stokrát větším, než měl balon Andréův. Ellsworth jej dal stavět v Italii.

A tak jsme se vlastně dostali do styku s Nobilem. Byl konstruktérem vzducholodí a jako člověk veliký nadutec a ctižádostivec.

Nad mou námitkou, že motory nebudou nic platné, až se všechno lanoví, kabiny i balon obalí ledovou námrazou, jen pohrdlivě mávl rukou.

Nakonec i přes všechny mé námitky byla loď od italské vlády zakoupena a vystrojena na cestu. Po dlouhém, trapném jednání s Nobilem dostala jméno Norge. Italie — a s ní i Nobile — byla tenkrát zachvácena horečkou fašismu a nadýmala se před zrcadlem světové římské říše. Italové, načichlí fašismem, chtěli za každou cenu, aby i jejich vzdušná loď nesla znamení jejich nadřazenosti. Amundsen se tomuto nátlaku bránil, až došlo mezi ním a Nobilem k roztržce.

Přesto nakonec vzducholoď v roce 1926 odstartovala a jedenáctého května jsme na ní dosáhli pólu. Zakroužili jsme nad ním ve dvou velikých obloucích a posádka shodila na pól vlajky tří národů — norskou, italskou a americkou. I v tomto slavném okamžiku se italští šovinisté vyznamenali. My si s sebou vzali jen malé vlaječky, abychom nezatížili zbytečně loď, zatím co Italové vybalili nad pólem ze svých zavazadel řadu nejrůznějších vlajek, z nichž jedna byla tak obrovská, že ji při shazování nemohli ani pořadně rozbalit a protlačit oknem.

Po návratu se rozpory mezi Amundsenem a Nobilem ještě prohloubily. Nobile pomlouval Amundsena kde mohl. Všechny zásluhy připisoval sobě a celkově se snažil vědecko-badatelský význam výpravy proměnit v oslavu vlastní osoby.

Nobile se později rozhodl, že podnikne novou výpravu na severní pól, tentokrát bez Amundsena. Postavil vzducholoď Italia a 23. května 1928 s ní vyplul z Kingsbay k severnímu pólu.

A pak již následovaly události, které tenkrát vzrušily celý svět. Italia skutečně dosáhla severního pólu, ale na zpáteční cestě došlo — na neštěstí — k splnění mé předpovědi. Italia se stala nezvěstnou.

Sta rozhlasových stanic a desetitisíce radioamatérů snažily se zachytit radiosignály z pohřešované vzducholodi. Marně… Arktida žárlivě střežila své tajemství. Konečně přišlo trochu naděje ze Sovětského svazu. Mladičký ruský radioamatér Šmidt v jednom z nejzapadlejších koutů SSSR uslyšel signály v cizím jazyce. Slova, která zachytil s éteru, pamatuji si dodnes:

Itali Nobile Franz Josef SOS SOS SOS terra tengo Eh H.

Ač amatér o katastrofě ničeho nevěděl, odeslal volání Nobileho do Moskvy. Sovětská vláda okamžitě informovala Italskou vládu a sama zahájila přípravy na pomocnou výpravu.

Zpráva o trosečnících vzrušila i Amundsena. Okamžitě zapomněl na osobní spory i na urážky a rozhodl se, že Nobilemu půjde na pomoc. Na poradě ministerstva války v Oslo, na kterou byl Amundsen pozván, se rozhodlo, že ministerstvo ihned prozkoumá všechny možnosti pátrání po trosečnících a podle možnosti uspořádá záchrannou výpravu letadly.

Amundsen se telegraficky obrátil na Ellswortha se žádostí o pomoc, ale americký milionář tentokrát neprojevil ochotu otevřít svůj měšec, jak to učinil při výpravě s Nobilem. Přihlásila se však francouzská vláda, která Amundsenovi nabídla letadlo Latham.

Amundsen nabídku přijal. Nechal se znovu informovat o stavu pátrání, a když zjistil, že Nobileho výprava nebyla dosud nalezena, nařídil urychlené přípravy k odletu.

Počasí nám nepřálo. Dvakrát jsme museli start odložit pro deštivé počasí. Když jsme si vsak uvědomili, že tam těm na severu je ještě hůř a že určitě již nemají více zásob, než na třicet dnů, rozhodli jsme se, že budeme riskovat.

Ostatně — Guilbaud byl výborný pilot a dovedl přesně plnit Amundsenovy rozkazy. Já dostal funkci pozorovatele.

Odstartovali jsme osmnáctého června 1928 z Tromsö. Byl to nevlídný studený den bez slunce. Nebylo náznaků na zlepšení, ale my myslili jen na trosečníky. Vždyť všichni jsme dobře věděli ze zkušenosti, jak se žije mezi ledovci bez pomoci…

Amundsen předpokládal, že Nobileho najdeme za severními břehy Špicberk. Nesmírně jsem Amundsena obdivoval pro jeho velkorysost a lidskost. Vždyť dával teď v sázku všechno — i život, aby zachránil trosečníky, jejichž vůdcem byl Amundsenův úhlavní nepřítel.

Pobřeží Norska se nám ztratilo z dohledu. Latham bylo silné letadlo, takže cesta ubíhala rychle.

Amundsen seděl blízko mne. Mlčky prohlížel mapu a na základě mých hlášení prstem sledoval dráhu našeho letu.

Letěli jsme stále k severu.

Brzy jsme se dostali do neprůhledné mlhy. Amundsen měl obavy, jak vypadá stav ledu kolem Medvědího ostrova. Dotaz jsem poslal telegrafistovi Valettovi, aby jej odeslal. Valette chvíli manipuloval s aparátem, až nakonec nervosně zatřásl hlavou. Aparát nebyl v pořádku.

„Tedy podle kompasu stále k severu,“ ozval se hlas Amundsena.

Tromsö leží na maličkém ostrůvku na nejsevernějším pobřeží Norska, skoro na sedmdesáté rovnoběžce. Medvědí ostrov jsme tedy museli minout přibližně v půli cesty ke Špicberkům — ve směru přesně na západ.

Do letadla se opřel boční nárazový vítr, ale Guilbaud stroj ihned vyrovnal. Zanedlouho jsme se již vznášeli nad válejícími se oblaky mlhy. Nevysoko nad obzorem se na nás usmívalo sluníčko, které omalovávalo okraje chuchvalců mlhy duhovými barvami.

Všichni jsme ulehčeně vydechli.

„Už se nezlobíte na Nobileho, mistře?“ nečekaně jsem oslovil Amundsena. Podíval se na mně tázavě.

„Copak jsem se na něho kdy zlobil?“ řekl mi. „Má chyby jako každý z nás a i když jsou to chyby sebenepříjemnější, pokud nezabíjejí člověka, můžeme je odpustit. Znáte přece francouzské přísloví — pochopit znamená odpustit. Že je to tak, Valette?“

Valette se vzpřímil a odpověděl nečekaně mrzutě:

„Plním zde své povinnosti jako voják. Je mi ctí zúčastnit se záchranné výpravy s vámi, mistře. Ale co se týče mne, myslím, že jste k Nobilemu příliš velkorysý.“

Amundsen se zasmál, ale hned zvážněl.

„Nejde přece jen o Nobileho,“ řekl důrazně. „A vůbec ne o Nobileho. Jde o člověka, o životy lidí.“

Valette se neudržel.

„I o naše teď,“ zvolal. „Nevím, jak by se zachoval Nobile, kdybychom si teď úlohy vyměnili…“

O této námitce jsem přemýšlel i já. Vzpomínal jsem na první výpravu s Nobilem a na jeho provokační kousky, z nichž jeden jsme málem zaplatili životem. Přes to, že velitelem výpravy byl zkušený Amundsen, Nobile zasahoval do jeho pravomoci, bral do ruky výškové kormidlo a dvakrát by nás byl málem vysypal na led. I po skončení výpravy se choval divně. Za zády Amundsena přemlouval jeho starého spolupracovníka Riíser-Larsena, aby svého velitele opustil a spolčil se s Nobilem. A pak ještě v tisku rozšířil štvavou kampaň proti Amundsenovi.

Ze vzpomínek mne tenkrát vytrhlo hlášení Valettovo, že konečně navázal spojení a že ledové poměry u Medvědího ostrova nejsou zrovna uspokojivé.

Místy se objevilo moře s roztroušenými ledovci.

Amundsen si přitáhl vatovanou koženou kuklu a nemotornou rukavicí sáhl opět po mapě. Starostlivě pozoroval kompas.

„Domnívám se, že nás vítr příliš sráží k východu,“ obrátil se na mne. Beze slova jsem vzal sextant a pokoušel jsem se zaměřit výšku slunce. Porovnával jsem naměřený úhel s tabulkami a kontroloval jsem čas na svých přesných hodinkách, které jsem si ještě v Tromsö přesně nařídil. Takové měření bývá dost nejisté, zvláště v kymácejícím se letadle a navíc v polárních krajinách s různou lámavostí vrstev. Přesto však jsem zjistil, že míříme poněkud na východ od Medvědího ostrova.

Amundsen nad mým sdělením mávl jen rukou.

„Nevadí,“ řekl po chvilce rozmýšlení. „Italia ztroskotala pravděpodobně na severovýchod od Špicberk. Zachovejte dosavadní směr.“

Po chvilce žádal spojení s Kingsbay na Špicberkách, kde kotvila italská záchranná loď Citti di Milano. Obrátil jsem se s rozkazem na Valetta, ale ten pokrčil rameny. Vysílač mu opět selhával.

„To máme z toho spěchu,“ rozčiloval se. „Odstartovali jsme s Lathamem tak narychlo, že jsem neměl možnost přístroj dokonale prohlédnout. Ještě štěstí, že můžeme přijímat, jinak bychom byli úplně odříznuti od světa.“

Amundsen se zasmušil. Myslel asi právě na totéž, na co jsem myslel já: Co si počneme, jestli někde uvízneme na ledových krách?

Navrhl jsem nesměle, abychom se vrátili. Ztratíme s tím nanejvýš den. A v Tromsö dáme vysílač opravit nebo namontujeme nový.

Amundsen se rozmýšlel. Guilbaud také mlčel. Ale Valette rezolutně prohlásil, že je proti. Spustil na nás: „Když jsme se dali na vojnu, budeme bojovat. Neházejme flintu do žita. Copak jsem taková bačkora, abych poruchu na vysílači neodstranil sám? Navrhuji, abychom letěli dál, a dávám své slovo, že za chvíli ta káča promluví.“

Dodnes si dávám vinu, že jsem tenkrát nedokázal Amundsena a ostatní kolegy přemluvit.

…Nu, ať už tomu bylo jakkoliv, faktem zůstává, že jsme letěli dál.

Ačkoliv Valette stále ještě neodhalil chybu na vysílači, zdálo se, že štěstí nám přeje. Když jsme přiletěli nad dlouhou řadu ostrůvků před Špicberky, mlhy se roztrhaly, takže jsme měli docela dobrou viditelnost.

Amundsen, který měl přesnou mapu Špicberk, nařídil Guilbaudovi, aby se snesl s letadlem o něco níže, abychom se mohli podle ostrůvků přesněji orientovat. Po moři již pluly četné kry a místy se již objevovaly krabaté a trhlinami rozryté souvislé ledové pláně.

Na slídě okna se objevily paprskovité čáry dešťových kapek.

Spustil se déšť, který se za chvíli proměnil v sněhovou plískanici.

Amundsen zaklepal Guilbaudovi na rameno a rukou mu naznačil, že by radil stoupat. Guilbaud kývl hlavou, že rozumí, a zatáhl na páku výškového kormidla. Šla těžce. Ke všemu nás znova obklopila téměř neprůhledná mlha.

Vítr se střídavě opíral do letadla s obou stran a pilot měl co dělat, aby letadlo vyrovnal. Otočil se k Amundsenovi a zvolal:

„Dělá se nám námraza, je to zlé. Balanční křidélka už sotva utáhnu.“

Nabídl jsem se, že vylezu ke křídlům a aspoň z tažných lanek námrazu oklepu.

Amundsen o tom nechtěl zprvu ani slyšet. Když však pilot křičel, že pomalu ztrácí vládu nad letadlem, porušil jsem Amundsenův zákaz a vylezl jsem z letadla k levému křídlu. Letadlo se mírně naklonilo na levou stranu a počalo kroužit.

Práce v ledovém vichru šla těžce. Rukavice přimrzaly k příčkám a ruka, kterou jsem držel dřevenou hůlku, byla v rukavici neohrabaná. A jednat bylo třeba rychle. Stáhl jsem tedy rukavici a vzal si hůlku do holé ruky. Několika údery jsem srazil námrazu s lanek a prolezl letadlem k pravému křídlu.

Pravou ruku jsem už necítil. Hůlku jsem si proto přesunul do levé ruky a pravou jsem se křečovitě přidržel příčky. Guilbaud mi naznačil, abych se dobře držel, že chce balanční křidélka vyzkoušet. Letadlo se zakolébalo — a to bylo dobré znamení. Je to tedy v pořádku.

Opatrně jsem lezl do letadla. Vtom letadlo udělalo náhlý obrat a já ztratil rovnováhu. Pravá ruka, kterou jsem se držel příčky, selhala.

Zachytil jsem se lana a sjel dolů s křídla. Několik okamžiků jsem tak visel ve vzduchu. Rychle jsem ztrácel v zmrzlé ruce cit.

Najednou se mi letadlo ztratilo s očí a já padal…

Po několika okamžicích jsem vletěl do něčeho měkkého — jako do peřin. Když jsem se poněkud vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem zabořen hluboko do sněhu. Nejprve jsem se přesvědčil, zda mám ruce i nohy zdravé — a hned poté jsem se dal do kutání. Šlo to pomalu.

Nakonec jsem se však přece jen dostal nahoru. Všechno kolem mne tonulo v mléčné mlze, kterou nepronikl zrak dál než na deset metrů. Naslouchal jsem, zda neuslyším zvuk Lathamu. Nic. Kterým směrem se dát, co si teď počít? Letadlo se jistě vrátí, ale stejně mne neuvidí a v mlze nemůže ani přistát.

Nezbývalo než se dát na zoufalý pochod ledovou plání. Sednout si znamenalo zmrznout…

Pojednou jsem v dálce zaslechl letadlo. Zvuk motoru chvílemi sílil — a hned se zase ztrácel. Latham asi krouží, řekl jsem si, a dal jsem se na pochod za vábivým bzučením letadla.

Klopýtal jsem přes tisíceré překážky, ale vůle k životu mne hnala dál. Obcházel jsem obrovské ledovce a skákal přes trhliny v ledu, až jsem se dostal k překážce nejhorší — k pruhu volné hladiny moře. Nezbylo mi nic jiného než skočit do vody a plavat. Brzy se přede mnou z mlhy vynořila kupa ledové tříště. Zaradoval jsem se. Byl to příznak, že jsem se dostal na nějaký ostrůvek — že pod nohama budu mít pevnou zemi. S námahou jsem se vyškrábal z vody. Mokré šaty se na mně ihned proměnily v ledový krunýř. Zvuk letadla zatím utichl úplně.

Na to, abych se mohl vyšplhat nahoru na ostrůvek, nezbývalo mi už sil.

Odpočinout si — trošičku si odpočinout! Kousek nad hladinou vytvořily ledovce malou jeskyňku. Snad se tam skryju před vichrem a trošku se ohřeju — myslel jsem si bláhově.

Sedl jsem si. Bylo mi dobře. Pomalu mne opouštělo vědomí, až jsem usnul. A spal jsem opravdu tvrdě, téměř na věky…“

Severson zmlkl.

V kabině se rozsvítilo červené světlo a na obrazovce televisoru se objevil obraz plavovlasé dívky, která oznamovala:

„Oblecte si, prosím, skafandry a připravte se.“

„Měl jste to své poutavé vyprávění dobře rozpočítáno, Seversone,“ zasmála se Alena. „Za chvíli přistaneme na Měsíci…“