Signály z vesmíru

24. DETEKTIVOVÉ

Když se Severson dověděl, že jeho prasynovci skončila už povinná karanténa, navštívil ho v nemocniční kabině. Přes to, že byl překvapen špatným vzhledem nemocného, ovládl se a pozdravil ho s úsměvem:

„Jsem rád, že to už máte za sebou, Olafe. Vypadáte dobře, za několik dnů budete opět jako rybička…“

„Ba ne,“ smutně zakýval hlavou Ditrichson. „Jsem ještě příliš slabý. Ještě si poležím — nejméně měsíc. Znám tu zatracenou nemoc a dobře vím, jak probíhá.“

Posadil se na posteli a ukazováčkem Seversonovi naznačil, že má přistoupit blíže.

„Nebojte se, strýčku, nenakazím vás. Rád bych vás o něco poprosil — a nerad bych,aby to slyšely nepovolané uši. Stěny někdy slyší… Nic na tom sice není, ale bude lépe, když to zůstane mezi námi…“

Severson se naklonil k ústům nemocného a nosem vtáhl pach zpoceného těla.

„Všechno, co vám teď řeknu, udělejte s nejvyšší opatrností a tak, aby vás nikdo neviděl. Neříkejte o tom ani své snoubence, zbytečně by to zkomplikovala. Později vám všechno vysvětlím… Tedy: Až budete mít službu v laboratoři, vypůjčte si tam hráškově zelený přístroj AUK 235. Pokud si pamatuji, je uložen nedaleko vysokotlaké pece. Nepozorovaně ho zaneste do mé kabiny. Nejvhodnější okamžik bude pravděpodobně hned po střídání směn, kdy jedni spí a ostatní jedí. Ale teď dávejte pozor: Ještě než otevřete dveře kabiny, přístroj si dejte před sebe, a to tak, aby kulatý otvor vpředu směřoval do kabiny. Pak otočte červeným knoflíkem na pravé straně skřínky. Rozsvítí se červené světýlko, kterého se nijak nemusíte lekat. Je to pouze znamení, že přístroj je v chodu. Za celou dobu pokud bude zapnut, neotáčejte ho otvorem proti sobě ani před něj nedávejte ruku. Zasáhly by vás škodlivé paprsky, čili, jak říkáme my, fysikové, polarisované radioaktivní záření,“ zašklebil se Ditrichson.

Severson chtěl něco říci, ale prasynovec mávl rukou.

„Nepřerušujte mne a raději dávejte pozor, strýčku. Na každém slově záleží. Tedy — až přistroj uvedete v činnost, otevřte dveře a vstupte s ním do kabiny. Zůstaňte však pouze na prahu — a teď pracujte rychle. Jako baterkou prosviťte přístrojem celý prostor kabiny. Radím vám, abyste postupoval naprosto systematicky: odshora dolů. Jistě jste už pochopil, proč to musíte udělat. Ochráníte tak své zdraví před mozkovými viry, které možná v kabině ještě poletují…“

„Promiňte, Olafe, ale tohle už udělal za mne Wroclawski hned, jakmile jste onemocněl. Říkala mi o tom Alena,“ přerušil ho Severson.

Ditrichson zblednul.

„A víc vám neříkala? Nezmiňovala se snad o tom, že Wroclawski našel v mé kabině něco — zvláštního?“ zeptal se nejistě.

„Ne, co by tam mohl najít?“ divil se Severson, který dosud nechápal příčinu podivného chování prasynovce. Tušil sice, že ho zasvěcuje do nějakého tajemství, ale marně si lámal hlavu co by to mohlo být.

Ditrichson se poněkud uklidnil a pokračoval: „Brzy to poznáte sám. Tedy: pro jistotu to udělejte přesně tak, jak jsem vám to vylíčil, i když tam byl už Wroclawski. Jde přece o vaše zdraví, strýčku, ne? Vidíte — a teď dál: Otevřte levou dolní skřínku a vyndejte všechny věci. Pak stiskněte pravý roh zadní stěny. Stěna se trošičku odklopí. Pomocí nože ji vysuňte ven. V prostoru za pohyblivou stěnou objevíte dvě plechové krabice. Schovejte je, prosím vás, do kombinézy a uveďte zase všechno do původního stavu. Ve vhodný okamžik vhoďte pak krabice do pohonných reaktorů! Nemusíte se ničeho obávat, jak víte, reaktory teď nepracují, protože letíme vesmírem setrvačností.“

„Dobře. Ale teď mi otevřeně řekněte, co je v těch krabicích,“ zeptal se přísně Severson. „Nejsou tam náhodou výbušniny?“

Ditrichson se přidušeně zasmál.

„Proč by tam měly být právě výbušniny? Či si snad, strýčinku, myslíte, že jsem se zbláznil a vyhodím teď do povětří loď, na které sám pluji? Jen se nebojte, výbušniny v krabicích nejsou. A i kdyby byly, nic by reaktoru neudělaly. Je stavěný na větší trhací sílu, než by mohly způsobit dvě nepatrné krabičky. Radím vám dobře — nebuďte zvědavý a udělejte to přesně tak, jak vám to teď říkám. Řekl jsem vám už, že se později všechno dovíte, i to, co je v krabicích. Teď vás však co nejdůrazněji varuji: neotvírejte je — v zájmu vlastního zdraví…“

Severson byl zmaten.

„Dobrá, Olafe, udělám to přesně tak, jak mne žádáte. Ale dejte mně čestné slovo, že neprovedu nic zločinného…“

„Zločinného — fuj, jak škaredé slovo,“ rozhorloval se Olaf. „Ale když chcete, prosím — čestné slovo…“

Tím se také rozloučili.

Severson dlouho váhal, zda má Olafa uposlechnout nebo ne. Kdyby tu měl po ruce alespoň pověstnou vrbu do které Kukulín v Havlíčkově Králi Lávrovi našeptal své tajemství. S Alenou se poradit nemůže. Musel by potom s celou pravdou ven. Proč by však Olafovi nevěřil? Zatím byl vždycky upřímný. A dal čestné slovo…

„Tak co jste si vymyslel, Sherlocku Holmesi?“ uvítala ho Alena, když skončil službu u vysílače pro Zemi.

„Mnoho času na přemýšlení mi nezbylo. Všechen volný čas jsem věnoval reportáži. Ještě mi to bude hezky dlouho trvat než překonám Egona Ervina Kische,“ usmál se.

„Dočkej času jako husa klasu, řekl by Navrátil. Všechno přijde. Řekla bych dokonce, že vaše reportáže mají na Zemi větší úspěch, než měly kdysi Kischovy.“

„To je možné, ale zásluhy na tom nemám víc, než co by za nehet vzal, to uznáte. Nebýt Navrátila a Molodinové, nevěděl bych ani, co lidem na Zemi říci a co jim ukázat. Ale teď k věci, něco mne přece jen napadlo. Nejprve bychom měli prohlédnout Watsonovu kabinu…“

„Myslíte to vážně, nebo žertujete?“ zeptala se Alena nedůvěřivě.

„Myslím to vážně. Nic mu neukradneme — a všechno zase uvedeme do původního pořádku. Má-li čisté svědomí, nebude se na nás zlobit, ani když se to později doví. Mně může prohlednout kabinu kdokoliv a kdykoliv. Neskrývám v ní nic, o čem by nemohl vědět každý…“

„Říkal jste přece, že si píšete deník, a ten se nedává číst nikomu — pakliže ovšem je psán upřímně,“ namítala Alena. „Já bych ho aspoň číst nechtěla. To je přece čistě vaše soukromá věc…“

„Ano. to máte pravdu. Ale kdyby šlo do tuhého, nebránil bych se, aby ho vyšetřující orgány přečetly. Mám docela čisté svědomí.“

„Kdo nás dva však určil, Leife, abychom vykonávali funkci vyšetřujícího orgánu? Nikdo. Vidíte to.“

„Děláme to však pro dobrou věc,“ bránil se Severson. „A deník nemusíme konečně prohlížet…“

„Stále ještě nejsem přesvědčena o správnosti takového počínání,“ váhala Alena.

„Jak se však chcete přesvědčit, zda je Watson vinen či nevinen?“

„Nu — dejme se tedy do toho. A přejme si z celého srdce, aby podezření bylo liché… Pozorovala jsem ho dnes a zjistila jsem, že je to velmi pracovitý člověk. V době, kdy všichni vědci sedí po službě v klubovně a baví se, Watson pilně pracuje v observatoři. Jak jsem si všimla, většinou se točí kolem radioteleskopu. Zdá se, že hledá nové radiohvězdy…“

„Nebo loví nějaké zvláštní vlny se Země,“ dodal Severson záhadně.

„Kdo by je vysílal? Máte vy, Leife, pořádně bujnou fantasii…“

„Třeba, třeba nějaký jeho společník,“ vykoktal Severson. Uvědomil si, že stačilo málo — a prozradil Ditrichsonovo Bratrstvo silné ruky…

Za hodinu poté nastoupil Watson do služby.

Dva naši detektivové vnikli do jeho kabiny. Aleně prudce bušilo srdce. Stále se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že se chová zákeřně jako zloděj.

„Vidíte, měl jsem pravdu,“ zvolal pojednou Severson a vítězoslavně zvedl de výše kovovou skřínku s dvěma obrazovkami a mnoha knoflíky.

„Takovéto přístroje jsme přece do kabin nedostali.

„Opravdu ne,“ souhlasila Alena. „A nekřičte tolik, aby nás tu někdo nepřekvapil. Je to silný přijímač s předzesilovačem,“ dodala, když si aparát prohlédla. „Proč jej má Watson zde? Proč jej nenechal v observatoři? Skutečně tu není něco v pořádku.“

Také v dalších skřínkách ve stěně kabiny našel Severson podezřelé předměty: několik kotoučů filmu se zvukovými záznamy, přehrávací aparát — a silný blok s podivnými nesrozumitelnými poznámkami.

„Vhgt — svls — ohoghim — svln — gh — vhgt,“ četl Severson šeptem. „Buď je to japonština — nebo šifrovaný text.“

„Japonština to určitě není, japonsky trochu rozumím. Ani žádnou jinou řeč mi to nepřipomíná. Spíše bude pravda to druhé… Podívejte se, tyhle značky, to jsou přece náznaky not, — la-la-lá-la,“ snažila se noty přečíst.

„Jsou-li to noty, tak je Watson určitě bez hudebního sluchu. Vždyť to nemá žádnou melodii. Já bych spíše soudil, že jsou to tajné značky.“

„Leife, Leife, zdá se mi, že příliš podléháte romantismu detektivek,“ žertem mu zahrozila prstem Alena. „Za chvilku uvidíte záhadu ve všem. Nicméně tyto přístroje i blok stojí za úvahu. Uložte všechno na původní místo a pojďme už raději. Poradit se můžeme i jinde…“

V klubovně bylo právě veselo. Navrátil vyprávěl veselé historky z moravského Slovácka, které se dědí z dědy na otce a z otce na syna: o tom, jak Francek Pagáč ošidil svatého Antoníčka, jak Jožka Nesvadbúj pucoval okna sekyrú, anebo jak na mezi, pro kterou dva sedláci prosoudili grunt, každou noc strašilo.

„Pojďte si sednout mezi nás,“ zval příchozí rozesmátý Scheiner.

„Jen je nechte na pokoji.“ usmál se lišácky Navrátil „Jistě si chtějí říci něco důležitějšího než jsou ty moje povídačky. A většinu historek už oba znají. Vždyt jsou to moji staří spolupracovníci — a ty já něčím podobným častuji často.“

Alena se začervenala až za uši.

„Pojďme mezi ně,“ zašeptala.

„Za chviličku,“ poprosil Severson. „Jen, co se dohodneme, jak dál.“

„Měli bychom o tom říci Navrátilovi.“

„Ještě ne, ještě je moc brzy. Brzy možná přijdeme ještě na závažnější věci. Přišel jsem na nápad, jak můžeme Watsona sledovat i při práci.“

„Jak?“

„Pomocí služebního televisního telefonu. Nevím, jak se to dá zařídit, ale snad to půjde.“

„Dobrá — dobrá — a teď už tiše, sledují nás…“

Seversonův návrh s telefonem byl ještě odvážnější než prohlídka kabiny, ale Alena už neodporovala jako z počátku. Výsledky prohlídky skutečně opravňovaly naše detektivy k účinnějším zásahům.

Uskutečnění návrhu si vyžádalo více času, neboť bylo zapotřebí v centrále udělat takové opatření, aby bylo možno kdykoliv vypnout signální světlo u aparátu, který Watson nejméně používá.

Vniknout nepozorovaně do centrály nebyl snadný úkol, neboť byla umístěna nedaleko atomové elektrárny, kde ani Alena ani Severson nemívali služby.

Příležitost přišla teprve po několika dnech, a to docela nečekaně. Severson byl opět reportérem ve vysílání pro Zemi. Alena měla právě volno a proto přišla do studia, aby svému příteli pomohla. Na programu reportáže byly jako obvykle záběry z jednotlivých pracovišť. Těsně před zahájením vysílání žádal Severson telefonicky všechny členy posádky, aby se připravili. Watsonův služební aparát však nefungoval.

„Volejte zatím další, podivám se do centrály, zda nemá poruchu,“ mrkla Alena významně na Seversona a odběhla.

„Všechno v pořádku,“ usmála se, když se za chvíli vrátila. „Můžeme začít s vysíláním. — I s přijímáním,“ dodala šeptem.

Televisní vysílání se vydalo na dlouhou, předlouhou pouť. Na Zemi dorazí teprve za tři čtvrtě roku. Nechme je letět a zúčastněme se raději prvního pokusu s televisním telefonem…

Alena přikryla oko ikonoskopu tuhým papírem a vytočila číslo Watsonovy pracovny.

Se zatajeným dechem sledovali teď naši detektivové obrazovku. Za okamžik se na ní objevil záběr z observatoře. Watson seděl zády k aparátu, pomocí něhož byl pozorován.

„Podařilo se to,“ šeptala Alena. „Signální světlo nesvítí…“

V tom se Watson otočil. Rozhlédl se po observatoři — a znova se věnoval své práci.

„To jsem se lekl,“ ulevil si Severson.

„Nebojte se, je to v pořádku. Jak jsem vypozorovala, na tomto aparátě Watson téměř nikdy nehovoří. Používá hlavně ten, který vidíte na jeho stole.“

Výjev na obrazovce se neměnil.

„Dnes asi nezjistíme nic zvláštního, vypněme to raději,“ navrhla Alena po deseti minutách. „Watson je příliš svědomitým pracovníkem, aby zanedbával službu u průzkumných astroradiolokátorů a astrogravimetrů.“

Severson již sahal na páčku, když tu najednou Watson vyskočil a zoufale zamával rukama. Rychle otočil červeným vypínačem, kterým bylo možno zapnout aparáty ve všech kabinách najednou.

„Pozor, pozor, nebezpečí, pozor, pozor, nebezpečí dvacet pět minut před námi. Řítíme se do velké mlhoviny. Okamžitě manévrujte vpravo — směr souhvězdí Panny…“

V Aleně by se krve nedořezal.

„Nebojte se, Alenko, mlhovina nám přece nemůže uškodit,“ snažil se ji uklidnit Severson.

„Přidržte se,“ zvolala Alena místo odpovědi. Sotva to dořekla, zachvěla se jim podlaha pod nohama. Oba prudce vrazili do stěny a jejich těla se zabořila do ochranných polštářů.

Pohonné reaktory se za několik okamžiků rozezpívaly naplno.

„Nestalo se vám nic?“ vypravila ze sebe těžce dívka.

„Ne, co se děje? Proč nás předem neupozornili?“ řekl vyčítavě Severson.

„Slyšel jste přece Watsona — to byla nejvážnější výstraha, jakou jsem kdy slyšela. Jde nám přece o život, pochopte to. Nám všem. Musíme se vyhnout mlhovině za každou cenu, i kdyby měl někdo z nás při manévrování přijít o život. Zbývá nám příliš málo času. Vletímeli do mlhoviny, shoříme zaživa i s Paprskem.“

„Jak to, že ji Watson zpozoroval tak pozdě?“

„Jak to mohu vědět? Sama se tomu divím…“

Alena se podívala na hodinky.

„Tedy — za čtyřiadvacet minut se rozhodne všechno,“ řekla pomalu.

Severson ji chtěl vzít kolem ramen, ale odstředivá síla ho příliš držela na témž místě, kam byl vržen. „I kdyby to skončilo jakkoliv, stálo to za to žít. Miluji tě, Alenko…“ zašeptal Severson sotva slyšitelně a do očí mu vyhrkly slzy.

„Ty dobře víš, že já tebe též…“

„Zlobíš se na mne?“

„Proč blázínku. Skoro jsem vděčná, že tento těžký okamžik prožíváme. Kdy jindy bychom dostali tolik odvahy, abychom si to řekli tak otevřeně? Bála jsem se, že moji lásku odsuzuješ jako sentimentalitu. Že chceš zůstat pouze u přátelství. Nebo že snad jsi stále ještě věrný dívce, kterou jsi kdysi miloval…“

„Žádnou dívku jsem dosud opravdově nemiloval, neměl jsem prostě na to čas. Měl jsem sice dvě milenky, ale ty se jmenovaly Arktida a Antarktida. Jak se teď asi daří Amundsenovi?“ vzpomněl si najednou na zprávy z Moskvy.

„Co myslíte, podaří se to Tarabkinovi?“

„Myslíme, že se mu to podaří,“ zdůraznila dívka slovo myslíme. Severson pochopil, kam tím míří.

„Promiň, zvyk má železnou košili, řekl by Navrátil,“ usmál se. „Kolik minut nám ještě zbývá?“

„Zapomeňme na čas,“ zaprosila dívka. „Nechmo ho běžet svou cestou. Vyprávěj mi raději o svém mládí. A o tom jak se ti líbilo mezi námi. A o Míťovi z Moskvy. Rád na něho vzpomínáš — a já ráda poslouchám…“

V řídicí kabině všichni mlčí. Molodinová a Navrátil jsou upoutáni v křeslech a napjatě sledují promítací plochu astrotelevisoru.

Gruber se dívá na hodinky. Scheiner má hlavu odvrácenu k hlavnímu trupu letadla. Upřeně pozoruje ohnivou čáru, kterou kreslí na obloze pohonné reaktory.

„Nevyhneme se,“ šeptá Molodinová.

Na trupu letadla vyšlehlo několik plamínků.

Teď zablikaly další.

Houstly.

V některých místech se už kovový plášť letadla rozžhavil do růžova.

Přes všechna opatření teplota vzduchu v kabině nebezpečně stoupala. Vědce zalil pot. Těžce lapali po vzduchu.

„Mlhovina řídne,“ vydechl Navrátil a na okamžik ztratil vědomí.

Skutečně — plamínky rychle pohasínaly. To bylo neklamné znamení, že ubývá také volně plujících atomů vodíku, s kterými se Paprsek setkal při svém nepředstavitelně rychlém letu.

„Mlhovina byla příliš řídká — a zachytili jsme ji jen v okraji,“ radoval se Watson, když se letadlo octlo mimo nebezpečí. „Proto jsem ji také objevil tak pozdě. Přiznejte se, že jste mi všichni v duchu spílali za nepozornost ve službě… Pamatujte si: Všechno, co Watson dělá, dělá pořádně…“

Náhlý pohyb letadla si na štěstí nevyžádal vážné oběti. Jenom Wroclawski to odnesl několika modřinami na čele a na rameni.