Signály z vesmíru

27. DOBRÝ SLUHA — STRAŠLIVÝ PÁN

„Pozor, pozor! Za deset minut zapneme pohonné reaktory! Připoutejte se, otočíme letadlo!“

Hlas Molodinové, přenášený do všech kabin, zněl slavnostně.

„Sláva, blížíme se už k cíli!“ zvolala Alena. „Viď, že z toho máš také radost, Leife? Já ohromnou. Cesta byla krásná a zajímavá — všechna čest! Ale všeho dočasu. Přiznám se ti, že ta věčná noc mně už někdy šla na nervy. Ani nevíš, jak se už těším! Ty také, viď. To bude nádhera, až ucítíme pod nohama pevnou půdu a nad hlavou nám zazáří skutečné slunce. A dokonce ne jedno, ale hned tři!“

Ze zásuvky vyndala pouzdro s demodulátorem a podala ho Seversonovi.

„Podívej se na ně… jak vesele nám září vstříc!“

Severson si prohlížel tři slunce se zatajeným dechem. Jak byly pestré! Jedno bylo žluté, jako naše Slunce, druhé oranžové a třetí červené.

„Ke kterému z nich letíme?“ zeptal se zadumaně.

„K tomu největšímu, které svítí rumělkovým svitem. Říkám sice největšímu, ale ve skutečnosti je Proxima Centauri nejmenším sluncem v celém trojhvězdí. Zdá se nám teď největším, protože je nám nejblíže.“

„A jak daleko za ní jsou ta další dvě slunce?“

„Přibližně čtrnáct světelných dnů, čili kousek. Náš Paprsek takovou vzdálenost urazí nanejvýše za šest týdnů. Také se tam podíváme, až se rozloučíme s obyvateli na planetě X. Bude to zajímavá cesta. Zlaté slunce — Alfa Centauri A — má sedm planet a oranžové — Alfa Centauri B — čtyři planety. Je docela možné, že na některé najdeme myslící tvory, podobné našim lidem. Obě slunce se vzájemně otáčejí kolem téhož těžiště i se svými slunečními soustavami. A kolem této dvojice obíhá Proxima se svými planetami…“

V zádi kolosu se ozval šum a praskot.

Trojhvězdí uniklo ze zorného pole přístroje. Hvězdná obloha se dala do pohybu. Objevilo se souhvězdí Panna, pak Vlasy Bereniky, Velký vůz a Malý vůz s Polárkou na oji, Kasiopeia, Mléčná dráha — a souhvězdí Andromeda, uprostřed něhož svítila nepatrná hvězdička — Slunce naši sluneční soustavy…

Na Paprsku nebylo jediného člověka, který by v osudovém okamžiku spal. Ložnice vědců byly prázdné. Všichni se shromáždili v hlavě letadla, aby pomohli při rychlých operacích, které si vyžádalo otáčení letadla.

Sotva se Paprsek ustálil v nové poloze, přišel nový nával práce. Všechny přístroje musely být znovu seřízeny — antény, radioteleskopy, astroradiolokátory, astrogravimetry…

Alena vyhlédla z okna.

„Obloha už stojí nehnutě, můžeme se odpoutat…“

Severson rozepjal pás a zvedl se s křesla. Leknutím vykřikl.

Nohy se podlomily pod váhou těla.

„Neboj se, nic se ti nestalo!“ smála se Alena. „Vrátila se nám pouze tíže. Už jsi na ni dávno zapomněl, viď, Leifíčku?“

„Jsem to hlupák…“ Začervenal se jako děvčátko a napřímil se.

„Je to tím, že Paprsek zmírňuje rychlost. Vím to — a přece jsem na to zapomněl…“

„Nic si z toho nedělej, za osm let člověk na všelicos zapomene… A než začneš chodit, přezuj se. Boty s ocelovými podrážkami jsou zbytečné — podlaha už není magnetická.“

Severson popošel několik kroků a dupl si.

„Rozhodně si na to zvyknu rychleji než na nedostatek tíže,“ usmál se. „Mám takový krásný pocit, jako bych už stál na pevné zemi…“ Vytáhl z kapsy tužku, vyzvedl ji do výše a upustil. Nezůstala nehybně v prostoru, jak by tomu bylo ještě před půl hodinou, ale rychle spadla na podlahu.

„Opravdu jako na Zemi,“ řekl spokojeně.

Na televisním telefonu zablikalo červené světlo.

„Soudružka Svozilová se má dostavit do řídicí kabiny.“

Severson osaměl.

Za ta dlouhá léta práce v laboratoři znal už všechny přístroje tak dokonale, že mohl pracovat samostatně.

Podíval se na hodinky.

— Ještě dvacet minut, — řekl si a položil před sebe silný blok, který proměnil v důvěrný deník.

— Čím začít, — přemýšlel a z roztržitosti okusoval konec tužky.

— Dojmů je tolik…

„Buďte zdráv a vesel, strýčku! Jak se máte?“ ozvalo se najednou ve dveřích.

— Olaf — co tu chce?

Podíval se na něj překvapeně a místo odpovědi kývl hlavou.

„Tváříte se tak kysele, jako byste žvýkal šťovík. Nemáte snad ze mne radost?“ usmíval se Ditrichson sladce. „Mám zde na hodinku zaskočit za Svozilovou, je na kapitánské poradě. Vidím, že byste ji tu viděl raději než vlastního synovce. Nu, snad se sneseme. Co tu máte důležitého na práci?“

„Za deset minut musíme vyjmout z mezihvězdného prostoru umělé bílkoviny. Vystavili jsme je tam záření paprsků zero. Pokus číslo 823. Ale to si zařídím sám…“

„Jak vidím, nejste dnes nějak v náladě, strýčinku. Nu jak chcete. Podívám se tedy, jak pokračuje příprava jídel…“

„I to si obstarám sám,“ řekl Severson nevrle.

Ditrichsonovi se vznítily v očích zelené plamínky, ale ovládl se. Sedl si do křesla a zadíval se na kontrolní desku vysokotlakého kotle.

„Poslyšte, mám nápad,“ obrátil se za chvíli k Seversonovi. „Chtěl byste své snoubence udělat radost?“

„Radost? A čímpak?“ zeptal se Severson neochotně.

„Pokusem číslo 824, který možná přinese překvapující výsledky. Můžete pak klidně říci, strýčku, že to byl váš nápad. Rád vám ho daruji.“

„Není třeba — nerad se chlubím cizím peřím, jak říkává Navrátil. Jak si pokus představujete?“

„Celkem jednoduše. Vyzkoušejme, jaké změny způsobí v umělých bílkovinách radioaktivní záření. Než se Svozilová vrátí, může být pokus hotov. Ta se pak bude divit, až ji vybídneme, aby si bílkoviny prohlédla pod elektronovým mikroskopem…“

Seversonovi se návrh líbil. Na chvíli se dokonce i zbavil nepříjemného pocitu z Olafovy přítomnosti.

„Dobrá — a jak to provedeme?“

„Podívejte se…“ Ditrichson vytáhl z regálu plochou uzavřenou nádrž s bílkovinami a podal ji Seversonovi.

„Zajděte s tím do atomové elektrárny. Nevcházejte tam však hlavním vchodem, zbytečně byste rušil službu u reaktorů. Projděte zadními dveřmi číslo 14. Přímo proti dveřím uvidíte stěnu s několika uzávěry. Jeden z nich otevřete a vložte do něho kazetu s bílkovinami. Nechte ji tam pět minut — to stačí úplně. Pak ji přineste sem — to je vše. Nic složitého na tom není. Já se zatím postarám o pokus číslo 823. Kdy mám kazetu vytáhnout?“

„Za dvě minuty. Pomohu vám ještě.“

„Ale, strýčku, copak jsem malé dítě? Vždyť jsem starší než vy. Jen klidně běžte, škoda času. Svozilová se může brzy vrátit — a bylo by po překvapení…“

U dveří číslo 14 se Severson zarazil.

— Neposlal mne Olaf pryč jenom proto, aby nám něco provedl v laboratoři? napadlo mu. Již se chtěl vrátit, ale nakonec si to rozmyslel.

— Za těch deset minut, co budu pryč, nemůže tam nic pokazit. Ostatně — všechno si pak důkladně překontroluji.

Vstoupil do úzké chodby. Podíval se na stěnu s několika řadami uzávěrů a rozhlédl se.

Trhl sebou úlekem. Jeho zrak padl na několik skafandrů, které byly připevněny plátěnými pásy k protější stěně. Na první pohled se zdálo, že tam stojí opřeno několik lidí…

Zasmál se své bojácnosti a kazetu s bílkovinami položil na podlahu. Stoupl si pak na špičky, uchopil kovové kolo uzávěru a několikrát jím otočil.

— Ještě málo, — řekl si po prvním nezdařeném pokusu uzávěr otevřít — a točil kolem dál.

„Zadržte, proboha, zadržte!“ vykřikl někdo a uchopil ho za ruce. Severson ztratil rovnováhu a klesl volajícímu muži do náruče. Vytřeštěnýma očima se mu podíval do obličeje.

Watson!

„Co blázníte člověče?! Omrzel vás snad svět? Nebo vás ta dlouhá cesta připravila o rozum? To nevíte, že radioaktivní záření zabíjí? Divím se Navrátilovi, že takového nevzdělance vzal do letadla. A ještě víc mne udivuje Ditrichson. Proč vám, hlupák, neřekl, že se tu nikdo nesmí pohybovat bez skafandru? Nevidíte je tu? Ten váš pitomý pokus s bílkovinami lehce mohl skončit rozložením bílkovin ve vašem těle!“

Severson si marně srovnával myšlenky v hlavě. V první okamžik si vůbec nemohl uvědomit, jak se dostal do hlavní chodby a proč mu Watson tak nadává. Jeho poslední slova ho však rázem vzpamatovala.

„Ditrichson za to nemůže. Já na to zapomněl,“ zašeptal. „Jak to, že jste mne tu objevil? Jak víte, že mne sem poslal Ditrichson a že provádíme pokus s bílkovinami?“

„Jak to vím? Prostě jsem váš rozhovor zaslechl. O tom si však promluvíme později. Natáhněte si teď skafandr a dokončete si ten váš zatrolený pokus. Co myslíte, že zjistíte? Nic nového, je to už vyzkoušeno dávno…“

„Vy odposloucháváte televisním telefonem. Můžete mi říci, proč to vlastně děláte?“ zeptal se Severson zpříma.

„Máte pravdu, dělám to — a hlavně dříve jsem se tím bavil často. Je to moje slabost a určitý nezpůsob, přiznávám. Ale nakonec — čemu jinému teď vděčíte za svůj život, než právě mému zlozvyku?“

„Jsem vám velmi vděčen a nadosmrti zavázán, soudruhu Watsone,“ řekl Severson teplým hlasem. „Teď vidím, jak jsem vás špatně znal, jak jsem se ve vás mýlil. Jste dobrý člověk — a právě proto mi nejde do hlavy, proč odposloucháváte cizí rozhovory…“

„Místo abyste mi poděkoval, vyslýcháte mne tu jako prokurátor,“ zatvářil se Watson přísně. „Když tedy jinak nedáte, řeknu vám to. Bylo mně prostě smutno, samotu snáším hůře než si myslíte. Planeta X si vyžádala všechen čas, na zábavu nezbývalo. Navštěvoval jsem tedy kabinu kapitána aspoň po telefonu. O žádné tajnosti tam přece nejde. K vám do laboratoře jsem se dostal náhodou. Nevědomky mne tam přepojil Fratev, když aparátem, na který já byl zapojen, volal soudružku Svozilovou. Doufám, že této mé slabosti proti mně nezneužijete. Jsem tak jako tak na Paprsku neoblíben pro staré spory s Navrátilem. Skoro mne mrzí, že jsem se tenkrát tak nerozvážně přihlásil…“

Severson mu pevně stiskl pravici.

„Naopak, všichni si vás velmi vážíme — máme vás rádi, věřte tomu…“

Tentokrát to myslel opravdově…

Aleně se o události v atomové elektrárně ani nezmínil. Watsona teď navštěvoval často. Drobnými pozornostmi snažil se mu prokázat vděčnost a přehlušit tak špatné svědomí.

Olafovi se důsledně vyhýbal.

— Poslal mne do elektrárny úmyslně, aby se mne zbavil? Tak hluboko přece jen neklesl, aby mohl klidně zavraždit vlastního strýce! Spíše to byla nešťastná náhoda a má prokletá nevědomost…

Dny teď už neběžely, ale vlekly se jako hlemýžď. Odvážní dobyvatelé vesmíru žili v neustálém vzrušení.

Rychlost se už zmírnila natolik, že černé díry v obloze začaly ožívat. Nejprve se objevily matné tři hvězdičky souhvězdí Centaura a Mirah v Andromedě. Brzy nato vystoupily z temnot další hvězdy, až se objevila i malá nepatrná hvězdička — naše Slunce.

Záře tří sluncí pronikla už do kabin jako slabounký svit srpku měsíce.

Jeden z astrotelevisorů byl umístěn v klubovní místnosti, aby mohli vědci sledovat planetu X i ve volných chvílích.

Z počátku se objevila na promítací ploše jako zrnko máku. Pomalu vyrostla v hrášek, pak v malou duběnku — a v tennisový míček.

„My přijdeme blíž, my přijdeme blíž, my světa dobudeme,“ zvolal slavnostně Navrátil, kdykoliv přišel do klubu a podíval se na astrotelevisor.

Důmyslné počítací stroje typu Svoboda se roztočily na plné obrátky. Bylo třeba co nejrychleji propočítat dráhy všech tří planet u Proximy a hlavně dráhu planety X, přesně určit dobu otáčení kolem slunce a kolem vlastní osy — i vzdálenost mezi Proximou a jednotlivými planetami.

Propočty které by dříve zaměstnaly desítky vědců a vyžádaly si léta, zvládly Svobodovy stroje v několika hodinách.

Paprsek se přiblížil k planetě už natolik, že astrotelevisorem bylo možno sledovat její povrch. Ze čtyř pětin byla pokryta oceánem, zbytek zabíraly dvě pevniny a několik menších roztroušených ostrovů. Přesnou mapu planety vědci ještě vypracovat nemohli. Bránily jim v tom pásy hustých mračen, které se táhly hlavně kolem rovníku. Částečně sice pomohl astroradiolokátor, ale ani ten dosud nedával přesný obraz.

„Mají-li neznámí lidé dokonalejší dalekohledy než my, určitě nás už spatřili,“ uvažoval Wroclawski. „Jak asi na ně náš Paprsek zapůsobí? Domyslí si, že k nim přichází návštěva z jiné sluneční soustavy?“

„Pochybuji. Museli by myslet stejným způsobem jako my,“ řekl zamyšleně Navrátil.

„Mám nápad!“ zvolal Severson. „Přezkoušejte, zda akademik Watson správně pochopil jejich řeč! Vyšleme jim zprávu, že je jdeme navštívit, aby se nás zbytečně nelekli, až se objevíme na jejich obloze!“

Výborně! Ať jsem atom thoria, jestli tohle není dobrý nápad!“ nadšeně souhlasil Fratev.

„Nápad je to opravdu dobrý, ale pochybuji, že to svedu,“ usmál se Watson. „Copak umím tak podivně skuhrat jako oni?“

„Není nic jednoduššího,“ ozval se Madarász. „Přeložte mi zprávu do planetoištiny a připište k textu noty. Zazpívám to jako slavík. Trochu jsem jejich řeč odposlouchal, když jsem studoval hudbu.“

„A na jakém kmitočtu chcete vysílat?“ zeptal se Scheiner.

„Na témže jako oni, — i s tím nepochopitelně velkým zdvihem. To přece svedeme.“ vmísil se do rozhovoru Čan-su.

„To bude překvapeníčko, až jim vpadneme do programu!“ smál se Fratev.

Ujednáno, uděláno.

Příští týden letěly už radiovlny s podivnými zvuky k planetě X. Madarász sehrál svoji roli výtečně. Watson se teď nehnul od přijímače. Trpělivě čekal, zda neznámí tvorové odpovědí.

„Teď! Teď zaslechli naše volání! Vysílač zmlkl!“ volal vítězoslavně.

Za deset minut se stanice opět rozhovořila. Watson spustil magnetofon a zároveň zapisoval. Vysílač opět ztichl.

„Opakujte zprávu! Pokusím se zatím text rozluštit…“

Vzal slovník, který pracně sestavil, a překládal. Když přečetl první větu, zakroutil hlavou:

„To jsem blázen! Vždyť první věta nemá logický smysl: Válka dělá mír, za les házet kamení, čas zkrocený nemůže…“

„Buď nám špatně rozuměli, nebo jim nerozumíme my,“ usmál se Navrátil. „Pokuste se přeložit další věty…“

„Okamžik — obnovili vysílání…“

Watson se opět rozepsal.

„Špatně jim rozumím, vysílání má velké poruchy, poslechněte si.“ přepnul přijímač na reproduktor.

Ozvalo se nepříjemné praskání.

„Vypadá to na bouřku,“ uvažoval Fratev.

„Na planetě X jsem zpozoroval divné záblesky,“ hlásil Cahén z řídicí kabiny.

Vědci přiskočili hned k astrotelevisoru.

„To není bouřka, spíše výbuchy sopek,“ mínil Čan-su.

„Sopečná činnost zasáhla zřejmě jenom levý světadíl…“

„Ale zato pořádně. Chudáci lidé! Nečekaně se octli v ohnivém pekle.“ vydechla pobledlá Alena.

Watson rychle přeladil přijímač.

„Druhá stanice mlčí, asi stojí na světadíle, který postihla přírodní katastrofa…“

Navrátil zapnul televisní telefon:

„Soudružko Molodinová, zvyšte rychlost — je nebezpečí, že přijdeme pozdě…“

„Vulkány oživly i na druhém světadílu!“ zvolal zděšeně Wroclawski.

Všichni zmlkli. S hrůzou v očích sledovali strašlivý obraz na promítacím plátně.

„I první stanice už mlčí…“

Watson vytáhl z kapsy kapesník a pomalu si utíral zpocené čelo.

„Jako bych svými nešťastnými proroctvími přivolal katastrofu.“ řekl zdrceně. „Já přece prorokoval, že se tu s žádnými lidmi nesetkáme.“

„Nepředbíhejte události a neztrácejte hlavu,“ chlácholil ho Navrátil. „Sopečná činnost je sice strašný zjev, ale život na planetě zničit nemůže. Zvláště nemůže zahubit celé lidstvo. Obyvatelé planety jsou přece inteligentní tvorové. Znají radio a je tedy pravděpodobné, že mají také svoje letectvo. Při nejhorším se zachrání ve vzduchu…“

Paprsek se už k planetě přiblížil tak, že ji vědci spatřili pouhým okem.

Sopečné záblesky dosud neuhasly…

Madarász vpadl do řídicí kabiny a zavrávoral. Na jeho bledý obličej dopadla rudá záře červeného slunce, které oslnivě svítilo z hvězdné oblohy v ruce křečovitě svíral právě vyvolanou — ještě mokrou fotografii.

„Soudružko Molodinová, soudruhu Navrátile, je to strašné — je to nad mé síly…“

Vzali ho pod paží a posadili do křesla. Mlčky rozvinul fotografii na kolenou.

Na snímku byla zachycena část planety s pravou pevninou. Na několika místech vyvstávaly z jejího povrchu ohnivé koule. Na vrcholcích koulí — jako trnitá koruna — vyrážel prudce letící dým. Z šera svítila ostrým fialovým světlem klikatá pohoří.

„To nejsou výbuchy sopek — to jsou…“ Hlas uvázl Molodinové v krku. „Výbuchy atomových pum,“ zašeptal Navrátil.

Madarász vytáhl z kapsy letecký snímek výbuchů v Hirošimě a Nagasaki a položil ho vedle fotografie.

„Není o tom pochyby.“ dodal sklesle.

„Planeta X je silně radioaktivní,“ vpadlo do toho hlášení z pozorovatelny.

„Přišli jsme pozdě! Šílenci! Proto jim dala příroda mozek, aby se vzájemně zabíjeli?“ Molodinová sevřela ruce v pěst.

„Sami nad sebou si vynesli rozsudek smrti. A jak strašné smrti! Ti kteří nebudou zabiti hned, dlouho budou umírat v nejkrutějších bolestech. My však nesmíme ztrácet hlavu. Posádce zatím nic neříkejte. Na všechno zlé je času dost…“

Paprsek se přiblížil k planetě. I ostatní vědci už tušili, že se na ní odehrálo něco nezvyklého. Teď teprve, když uviděli dohasínající atomovou válku na vlastní oči, uvědomili si, že tu — miliardy kilometrů od domova — odehrává se tragedie, jaké snad vesmír dosud nepoznal.

Všichni kteří měli právě volno, shromáždili se v klubu a mlčky pozorovali hrůznou scénu. Žádný nechtěl zůstat sám — pocit úzkosti je nutil držet se v těsném kolektivu…

Watson se opřel čelem o chladné sklo okna a zašeptal: „Nikdy jsem netušil, že Dantovo peklo uvidím na vlastní oči.“

Ještě několik výbuchů — a nad planetou X se rozhostil mrtvolný klid. Jen tu a tam prorážela oblaka dýmu a prachu rudá záře požárů.

Paprsek se snesl níž a začal kroužit kolem planety.

Na promítacím plátně astrotelevisoru se objevil příšerný obraz zkázy: Hořící města, vesnice a lesy, na uhel sežehlá pole. Místy se válely spálené mrtvoly těch, které výbuch zasáhl z větší dálky. Horské masivy a kovové konstrukce světélkovaly zelenavým svitem, jako by byly potřené fosforem. Podobně zářila i celá atmosféra na neosvětlené polokouli.

A nad tím vším plálo krvavé slunce. Zdálo se, že také plakalo. Dlouhé jazyky protuberancí vyšlehávaly do černé oblohy a pomalu se odpoutávaly od své ohnivé matky.

„Nahoře — atomová energie, rozdávající život, a dole — ničící tento život…“

Slzeli všichni — a nikdo se za to nestyděl.

„Radioaktivní záření má neobvyklé vlastnosti. Je stejně dynamické jako kosmické paprsky. Podle všech příznaků proniká až do pěti set metrů do země,“ ozval se čísi hlas v reproduktoru.

„To tedy znamená opravdový konec — konec všeho života na planetě,“ řekla dutým hlasem Alena. „Paprsky pomalu zabíjejí i lidi v nejhlubších krytech, mají-li tam nějaké. Tak strašné účinky neměly ani vodíkové bomby na Bikini.“

Severson se chytil za hlavu.

„Soudruzi,“ vykřikl. „Já vás zrazoval! Teď vidím, jakým zločincem je Olaf — jakými vrahy jsou Bratři silné ruky…“

Madarász překvapením upustil filmovou kameru, kterou právě natáčel nejotřesnější dokument v dějinách lidstva. Všichni přistoupili k Seversonovi — v domnění, že se zbláznil.

„Co to mluvíš, můj drahý, vzpamatuj se, neztrácej rozvahu, vždyť takováto katastrofa už naší vlasti nehrozí, dávno jsme poslali atomové dobrodruhy k čertu…“

„Neboj se Alenko, nezbláznil jsem se. Ale dál už nemohu. Ta hrůza dole mně otevřela oči. Dál už nemohu mlčet.“ Zavzlykal.

„Já vám to musím říci! S vámi letí vrah! Vrah. který vám číhá za zády, aby vám provedl tohle.“ Ukázal na planetu X.

„Ditrichson je to — ano, můj prasynovec Olaf! A já ho skrýval, já byl pokrytec, i vůči Alence…“

„Ditrichson přece není váš prasynovec, znám ho už dlouho,“ zavrtěl hlavou Watson. „Jeho prarodiče se přistěhovali do Ameriky již někdy kolem roku 1860. To znamená, že Ditrichson už dávno není Nor, ale čistokrevný Američan. Uklidněte se Seversone. Trochu vám povolily nervy, ale brzy se to zase spraví. I na nás katastrofa na planetě X silně zapůsobila. Wroclawski, nestůjte tu jako solný sloup, — přineste rychle nějaký uklidňující prostředek.“ rozčilil se.

„Nic nechci, nechte mne mluvit,“ křičel Severson. „Bratrstvo silné ruky existuje, není to můj výmysl! Řekl mně to sám Ditrichson, když mne navštívil v Praze. Zde! Zde si to přečtěte v mém deníku.“ vytrhl z kapsy blok a hodil ho na stůl. „Jsou to zločinci, kteří si myslí, že jsou něco víc než ostatní lidé a že bůh jim předurčil, aby vládli ve světě. Síla a moc, to je jejich cíl. Mají možná úkryty i atomové zbraně, které vám jednou hodí na hlavu. Teď my — a za námi — potopa,“ třesoucí se rukou ukázal opět z okna.

„Nesmysl,“ ostře odporoval Gruber. „Copak může ještě na naší Zemi existovat jediný člověk — Homo sapiens — člověk ušlechtilý, který by nevěděl, že atomová válka nutně zničí především útočníka? Takový člověk by už dávno léčil své zdraví v blázinci…“

„Nechte ho mluvit,“ žádal Fratev.

„Ano, Bratrstvo silné ruky připravuje válku,“ umíněně opakoval Severson. „Ditrichson mně to řekl jasně a otevřeně. Sliboval mně, že až oni zvítězí, stanu se stejným pánem jako oni. Já nechtěl být pánem nad jinými lidmi, nikdy jsem po tom netoužil — to mně, proboha, věřte. Já pouze nechtěl být udavačem vlastního synovce. A utěšoval jsem se, že ho nakonec přemluvím, přesvědčím. Teď — nad hrobem planety X jsem však s hrůzou poznal, koho jsem chránil. Poznal jsem, že k zločinu se nesmí mlčet, že mlčet k zločinu znamená s ním tiše souhlasit. Proč jsem tak pozdě došel k poznání? Já totiž přísně rozlišoval — Alenka mně to vyčetla několikrát — já a vy. Watsona jsem podezíral ze samotářství — a zatím já sám jsem se od vás isoloval. Konal jsem sice svoji práci poctivě, ale nesžil jsem se s vámi. Zůstal jsem nakonec odtržen od kolektivu — a proto jsem podlehl zlu. Dnes už to vím a draze jsem tu moudrost zaplatil: nestačí jenom poctivě konat svoji práci a o nic jiného se nestarat! Má-li lidstvo žít opravdu šťastně, je třeba, aby všichni poctiví lidé spojili své síly a společně bojovali za štěstí své vlasti a celého lidstva.“

Alena ho vzala do náruče a hladila ho po vlasech.

„To nic, drahý, všechno je už v pořádku…“

Navrátil nedůvěřivě pokyvoval hlavou.

Severson to zpozoroval. Vymanil se z objetí a zvolal:

„Vy mně nevěříte? Jeden důkaz mám v kapse. Nevím sice, co to je, ale v pořádku to není. Proč jinak by mne Ditrichson žádal, abych dvě krabičky takových ampulek zničil? Mohu vám je ukázat, schoval jsem je v kabině do skřínky s prádlem…“

Navrátil si prohlédl ampulku proti světlu.

„Okamžitě zatkněte Ditrichsona! Je to opravdu zločinec,“ řekl zlomeným hlasem. „Zločinec nejhoršího zrna. Připravoval bakteriologickou válku. Podívejte se: viry mozkové chřipky — sám si to na ampulku poznamenal tuší…“

Odmlčel se, aby nabral dech.

„Jaké štěstí, přátelé, že se lidstvo na Zemi včas probudilo ze sna, že prohlédlo, v čem je kořen zla! Že poznalo, jakým nebezpečím je pro jeho existenci kapitalismus a imperialismus se svým hlavním zákonem — kdo s koho! Jakým štěstím je pro lidstvo, že těmto zločincům vyrazilo z rukou atomové zbraně, že Sovětský svaz včas mobilisoval národy do boje za mír!

S atomovou energií je to jako s ohněm: Je dobrým sluhou, ale strašlivým pánem. Dnes, na štěstí, není naším pánem, ale dobrým sluhou. Ke kolika velkým vítězstvím nám dal sílu! Jaký blahobyt jsme s touto silou vybudovali na Zemi! Bez ní bychom dnes nebyli ani zde, v sluneční soustavě, vzdálené od našich domovů přes čtyři světelné roky.

Soudruzi! Je to překvapující, ale není o tom nejmenších pochyb: Jsou ještě mezi námi šílenci, kteří v chorobné touze po moci zapomínají na cit člověka k člověku a dokonce ztrácejí i zdravý pud sebezáchovy. Zapomínají, že kdo seje vítr, sklízí bouři! Ta bouře dnes smete jenom je. Lidstvo nepřipustí, aby se opakovaly hrůzy minulosti. Chce žít v klidu a míru. Proto zločince neúprosně rozdrtí.

A ještě jedno poučení nám dávají varovné signály z vesmíru:

V radostném mírovém životě jsme přestali být bdělí a ostražití. Spoléhali jsme na to, že zbytky imperialismu vyprchaly již z myšlení lidí úplně. A co teď vidíme? Přímo na naší palubě žije s námi a jí s námi u jednoho stolu jeden z těch, kteří ještě žijí v neblahé minulosti. Proč s námi letí, proč s námi riskuje a ztrácí čas? Pro zájmy vědy a lidstva? Jistě ne. Nepotřeboval by k tomu ampulky s nakažlivými chorobami, které my vlastně už dávno potřeli na celé Zemi. Na tyto otázky může být jenom jedna odpověď správná: Na planetě X chtěl provést totéž, co chce udělat jeho bratrstvo na Zemi: ovládnout ji — a vykořisťovat neznámé lidstvo. Aby toho dosáhl, neštítil se ničeho. Přišel však pozdě, protože zločinci stejného typu, jako je on, udělali už špinavou práci za něho.

Soudruzi, musím okamžitě ustavit soud a postavit před něj zákeřného škůdce…“

Ditrichsona však hledali marně. Nebyl ani v atomové elektrárně, kde měl mít službu, ani v laboratořích a v klubu — ani ve své kabině…

„Vám bych chtěl, Aleno, říci také několik upřímných slov, — jsme tu náhodou sami… Pamatujte si: láska není slepá ani pasivní. Pravá láska musí lidi pozvedávat, povznášet, dělat je lepšími i když to někdy bolí. Jste člověk nové doby, člověk skutečně svobodný. Měla jste Seversonovi více pomáhat — a ne jenom sladce cukrovat… Nu nic, však vy ještě všechno napravíte. Vždyť je celý život před vámi…“

„Vím, soudruhu Navrátile, vím, že na tom nesu kus velké viny.

Do klubovní místnosti vstoupil Severson. Navrátil si vzpomněl, se musí ještě do řídicí kabiny, a odběhl. Severson se naklonil k uchu Aleny a zašeptal:

„Zlobíš se na mne?“

„Naopak, teď teprve tě opravdu miluji…“

„Ty dvě krabičky ležely mezi námi jako balvan — počkej okamžik, skočím pro ně, aby mne už nepálily…“

„Pojď tedy, půjdu s tebou.“

Severson otevřel dveře své kabiny a rozsvítil. Rychle uskočil zpět.

Na jeho posteli seděl Ditrichson. Šklebil se jako šílenec. V levé ruce křečovitě svíral plechovou krabičku a pravou z ní vybíral ampulky a rozbíjel je o podlahu.

„Fauchar, Jones, Severson — všichni tak skončíte! Zamorduju vás jako psy!“ Oči měl nepříčetně vytřeštěné a cukal sebou.

„Pojď, ty vrahu!“ zařval, když spatřil Seversona. „Zabils mně planetu X!“

Krabici s ampulkami mrštil ke dveřím.

Severson prudce přirazil dveře a uchopil Alenu za ruku.

„Zešílel… Zavolej rychle Navrátila…“

Alena odběhla. Opřel se o dveře, aby šílence uvěznil. Ditrichson zalomcoval několikrát klikou a ztichl…

Najednou se dveře prudce rozlétly a Severson ztratil rovnováhu. Šílenec vypadl z kabiny a narazil na stěnu chodby. Odrazil se a zavrávoral. Hned se však vzchopil.

Rozhlédl se. Seversona, připraveného k boji, si však ani nevšiml. Rozběhl se k východu z letadla.

Než se Severson vzpamatoval, otevřel dveře komory a výchozí dveře, odrazil se a skočil do vzduchoprázdného prostoru.

Jeho obličej i ruce se okamžitě zalily krví.

Mrtvé tělo utonulo v temnotách.

Vzduch v chodbě se rozproudil.

Severson skočil do kabiny, u které právě stál, a rychle za sebou přibouchl dveře…

„Viry v Ditrichsonově kabině jsou již zlikvidovány,“ hlásil Wroclawski.

„Je to nakonec chudák — nepoznal nikdy, co je to láska k lidem a štěstí poctivého člověka,“ řekl tiše Navrátil. „Poslal jste už, Seversone, zprávu na Zemi?“

„Ano. Sdělil jsem jim také, že planeta X — Zneužitý atom, jak ji teď nazýváme — stala se hrobem i Ditrichsonovi…“

„Pro lidstvo i pro Bratrstvo silné ruky to bude vážná výstraha. Opravdu varovné signály z vesmíru, jak řekla Alena. Škoda jen, že naši zprávu uslyší teprve za čtyři roky…

A nyní — vpřed, do souhvězdí Alfy Centauri!“

„Počkejte, soudruhu Navrátile,“ položil mu McHardy ruku na rameno. „Neměli bychom tu ještě nějaký čas počkat, až vyprchá radioaktivní záření — a poslat pak dolů letadlo s výzkumnou četou? Prostudovala by tam zbytky kultury a důsledky atomové války. Možná, že by také odhalila záhadu neobvyklého smrtícího záření. Obohatila by tak naši vědu…“

„Nesouhlasím s vámi, soudruhu McHardy. Tvorové na Zneužitém atomu mohli mít určitou civilizaci, ale rozhodně nevěděli, co je to kultura. A potom — nač by nám bylo tajemství smrtících paprsků? Co dobrého by nám přineslo studium obrovského pohřebiště neznámého lidstva? To, co o něm víme, stačí nám dokonale: Zahynulo, protože zneužilo atomovou energii. Dál už jít nemůžeme. Tady i věda stojí na hranici, přes kterou nesmí… Právem si drtivá většina lidstva u nás vynutila zákaz pokusů s atomovými a vodíkovými pumami…“

Zapnul televisní telefon a opakoval rozkaz:

„Směr souhvězdí Alfy Centauri A — vpřed! Ať žije šťastné lidstvo, osvobozené od imperialismu! Ať žije naše věda!“

Do řídicí kabiny vstoupil Čan-su.

„Zachytil jsem právě zvláštní zprávu se Země: Lidstvo pomocí atomové energie ovládlo počasí na celé zeměkouli. Zahajuje útok na ledovce jižního pólu.

Amundsen posílá pozdrav Seversonovi a nám všem…“