Signály z vesmíru

22. ČERNÝ PASAŽÉR

Akademik Chotěnkov vstoupil do pracovny presidenta Světové akademie věd s rozzářeným obličejem.

„Narodil se vám další syn?“ zažertoval president.

„Ano, krásný, černovlasý syn, soudruhu presidente,“ usmál se Chotěnkov. „Kluk jako buk…“

„To vám tedy s celého srdce blahopřeji, dvojnásobný tatínku,“ radostně potřásl president příchozímu rukou.

Chotěnkov se zatvářil vážně a přimhouřil oči.

„Syn se mi narodil, ale abych pravdu řekl, není můj — —“

„To je pěkné — a čí by tedy byl?“

„Stejně tak by mohl být váš…“

„To snad nemyslíte vážně…“ zamrkal president očima. Tušil sice nějakou čertovinu — u Chotěnkova by to nebylo po prvé — ale tentokrát se opravdu tvářil vážně…

„Rozhodně na tom máte vinu i vy, že syn není můj,“ neúprosně pokračoval akademik. „Vvsvětlím vám to později. Přišel jsem za vámi s jinou záležitosti. Podívejte se“ — ukázal na stěnu — „co myslíte, je tato mapa naší sluneční soustavy správná?“

„Domnívám se, že je. Jinak bych si ji zde nepověsil…“

„Přesto si vám dovoluji tvrdit, že mapa je špatná.“

„Proč by měla být špatná? Vždyť je nesčíslněkrát ověřena mnoha pozorováními… Vy dnes mluvíte v samých hádankách… Nenapínejte mne a raději mi řekněte rovnou, co máte za lubem…“

„Nuže dobrá. Vraťme se tedy k mému novorozenému synovi. Chcete vidět jeho fotografii?“ Chotěnkov vytáhl s kapsy několik snímků a položil je na stůl úmyslně obráceně. President je opatrně otočil — a zarazil se. Hned se však rozesmál.

„To je dobré — to je dobré — říkáte syn — ale vždyť je to dcera…“ Za okamžik však zvážněl.

„Objevil jste další měsíc u Pluta?“ zeptal se.

„Říkám vám, že to není můj syn. A měsíc to také není. Je to planeta…“

„Tedy přece dcera! Počkejte — co to říkáte? Teď jsem si teprve uvědomil… Planeta? A v naší sluneční soustavě? Tvrdil jste přece před chvilkou, že mapa naší soustavy je chybná…“

„Ano, to jsem tvrdil. A důkaz, že mám pravdu, leží před vámi.“

„Tedy — desátá planeta? A je to vůbec možné? Jak mohla tak dlouho unikat našim dokonalým přístrojům? Chcete mně snad tvrdit, že my, kteří jsme už objevili planety u Siria, byli jsme tak slepí, že jsme nedokázali odhalit černého pasažéra, skrývajícího se takřka na dosah ruky?“

„Černý pasažér — ano, to je správné slovo, trefil jste do černého,“ zasmál se Chotěnkov. „Tak se totiž nově objevená planeta skutečně jmenuje.“

„Nejde mi to do hlavy… A kdo ji objevil?“

„Těžko říci. Bylo jich více najednou. Molodinová, Wroclawski, Madarász, Navrátil…“

„Posádka paprsku! To je překvapující. Dvakrát jsme již obepluli celou sluneční soustavu — a nic. Prosím vás, nenapínejte mne už a řekněte mi rovnou, co o tom víte.“

„Zatím toho není mnoho. Zprávu z Paprsku jsem obdržel před deseti minutami a není ještě úplná. Letěla k nám asi šest hodin, čili — před necelými sedmi hodinami se Paprsek setkal s neznámým tělesem, které mu málem zlomilo vaz. Černý pasažér nedostal totiž své jméno náhodou. Planeta je skutečně černá v pravém slova smyslu. Je naprosto bez atmosféry jako náš Měsíc — a je také přibližně stejně velká. Její povrch má obdivuhodnou vlastnost, která ji uchránila před slídivými zraky astronomů: Absorbuje sluneční světlo. Pravděpodobně obsahuje velké procento uhlíku a navíc, má porésní strukturu. Nedivme se tedy, že se tento černý pasažér tak dlouho skrýval před našimi zraky.“

„Nedivím se, že jsme ho neobjevili z našich observatoří na Zemi ani na Městci. Ale jak to, že ho nenašly průzkumné výpravy? Nebo proč ho neprozradily gravitační síly?“

„I na tuto námitku nám dali lidé z Paprsku odpověď. Černý pasažér je od dráhy Plutona vzdálen téměř dvě světelné hodiny. Když naše první výprava proťala Plutonovu dráhu, nalézal se zřejmě na druhém konci sluneční soustavy. Podobně tomu bylo i při druhé výpravě. A co se týče grvitačních sil, ty jsou vzhledem k jeho nepatrné velikosti příliš malé, aby mohly nějak ovlivnit pohyb Plutona.“

President akademie si znovu pozorně prohlížel snímek desáté planety.

„Nuž, zatím nám nic jiného nezbývá, než srdečně uvítat nového souseda a opravit naše nedokonalé mapy,“ řekl v zamyšlení. „Škoda, že ho neznáme lépe. Možná, že nám prozradí mnohé z tajemství, které ještě obestírá vznik naší sluneční soustavy. Dokonce nemůžeme ani vyloučit možnost, že je to chybějící článek do Mendělejevovy tabulky astronomů, která nám umožní přesně určit zákonitost pohybu a složení nebeských těles. Kdybychom měli stejnou tabulku jako chemikové, stačilo by nám, abychom u vzdáleného slunce objevili třeba jenom tři planety — a pro ostatní bychom s naprostou jistotou nechali volná okénka, ve kterých by byla přesně určena váha, rychlost oběhu a složení dosud nenalezených planet… Nemohu si pomoci, ale znova a znova se mi vtírá myšlenka, že sluneční soustavy a atomy mají v mnohém obdobnou zákonitost…“

„Chcete tím říci, že naše Země je pouhým elektronem v jakémsi obrovském atomu?“ usmál se Chotěnkov.

„To ne, to jsem vám tím nechtěl říci — vy to ostatně dobře víte. Nemůžete však vyvrátit, že studium slunečních soustav nám již vícekrát otevřelo oči i v atomové fysice…“

Desátá planeta „Černý pasažér“ přinutila posádku Paprsku, aby citelně pozměnila plán cesty. Po tak nepříjemné zkušenosti Navrátil nařídil, aby rychlost letu byle zvyšována daleko pomaleji než se původně předpokládalo. Kdo mohl zaručit, že se neobjeví další pasažér? Pak by to možná dopadlo daleko hůř…

Brzy se ukázalo, že opatrnost byla na místě. Po několika dnech se Paprsek setkal s dalším obyvatelem vesmíru. Bloudil sám a sám nekonečnými prostory. Tentokrát to však nebyla planeta, ala kometa, kterou přilákala zvědavost do rodiny našeho Slunce.

Objevila se celkem nečekaně. Její lehounké, téměř nehmotné tělo zazářilo bleděmodrým světlem na hvězdné obloze — a ztratilo se z dohledu. Nezanechalo za sebou žádné jiné stopy, než několik nových otazníků v myšlenkách hvězdoplavců, kteří se zadumali nad zákonitostí existence komet.

Astroradiolokátory a astrotelevisory bez přerušení ohmatávaly prostory před sebou. Jejich hlášení byla stejně stručná jako záznamy astrogravimetrů: Volno!

Atomové reaktory začaly zvyšovat svou činnost.

Rychlost letu pravidelně narůstala.

100 kilometrů sa vteřinu…

500 kilometrů sa vteřinu…

1000 kilometrů…

5000 kilometrů…

10.000…

50.000…

100.000…

Zprávy se Země se stále více opožďovaly.

„Ať jsem první dojička mléčné dráhy, jestli mne ta rychlost světla brzy nevyvede z míry!“ rozčiloval se inženýr Fratev. „Ať děláš, co děláš, těch prokletých tři sta tisíc kilometrů za vteřinu nepřekonáš. Není to k vzteku? Proč tomu vůbec říkáme rychlost? Vždyť se ty radiovlny vlečou jako hlemýžď! Pro naši sluneční soustavu nám ještě jakž takž stačily. Ale co s nimi teď? Na Proximu se trmácejí přes čtyři roky. To je mi pěkný sdělovací prostředek! Pozdravíš přítele u Alfy Centauri,Nazdar‘ — a teď si pěkně čekej přes osm roků, až zaslechneš jeho odpověď,Buď zdráv!‘. Co teprve, až se jednou podíváme na opačnou stranu Galaxie! Krásně se pak dovíš až po sto letech, že se ti narodil syn. Ještě štěstí, že jsme si dokázali prodloužit život na těch sto padesát let. Jinak bychom se o stoletém kojenci vůbec nedověděli…“

Podivnou náhodou neodpověděl Fratevovi Navrátil, který již otvíral ústa, aby se rozhovořil, ale hlavní vysílač se Země.

„Důležitá zpráva pro Paprsek,“ několikrát opakoval hlesatel. „Oznamujeme vám, že slovenský vědec doktor Zajac, vynálezce astrogravimetru, oznámil Světové akademii věd, že se pokouší o nový způsob sdělování pomocí gravitačního pole. Podle jeho domněnky je to možné. Poněvadž se gravitace šíří mnohokrát rychleji než světlo, znamenalo by to, že by se také urychlilo meziplenetární a mezihvězdné zpravodajství. Žádáme vás proto, abyste jeden z astrotelevisorů trvale nařídili směrem k Zemi a pravidelně sledovali jeho kontrolní záznamy. V případě, že se Zajacova domněnka potvrdí, naše první zprávy pomocí gravitace vyšleme v telegrafických značkách…“

Zpráva se Země vyvolala u posádky Paprsku vlnu nadšení. A je to docela pochopitelné. Vždyť čtyři světelné roky, které si vyžádá každá zpráva se Země na Proximu, trápily nejen inženýra Frateva, ale také všechny ostatní členy posádky. Kdyby se cokoliv na Zemi změnilo, lidé z Paprsku se to po přistání na neznámé planetě dovědí až po letech…

„Neradujme se předčasně,“ přihlásil se o slovo Navrátil, sotva vlna nadšení poněkud opadla. „Modulování gravitace je zatím jenom domněnkou a do jejího uskutečnění je ještě daleko. Spokojme se zatím s hlemýždí rychlostí světla. Nezapírám však, že doktorovi Zajacovi držím všechny palce včetně palců u nohou,“ zasmál se.

Pohonné reaktory utichly. Paprsek dosáhl již plánované rychlosti — 150.000 km za vteřinu. Dál poletí setrvačností.

Na Watsonově služebním televisoru se rozsvítilo červené světlo. Na obrazovce se objevila snědá tvář Aleny. Zářila nadšením. „Nezlobte se, že vás vyrušuji ve službě. Velmi mne však zajímá, co tomu říkáte…“

Watson se letmo podíval na obrazovku, usmál se — a znovu se věnoval svému průzkumnému astrotelevisoru.

„Čemu? Té rychlosti?“ zeptal se pomalu. „Jsem rád, že jsem se mýlil, vždyť to víte. Ještě však není všem dnům konec. Ještě se neobjímáme s lidmi na planetě X… Kdo z nás ví, co nás ještě potká cestou…“

Alena zvážněla.

„Přiznám se, že jsem byla trošku škodolibá. Chtěla jsem vám připomenout, že dosud žijeme a že ta rychlost nám nijak neubírá na zdraví ani na náladě… Mrzí vás, soudruhu Watsone, že jste se přihlásil do naší výpravy? Nebyl to jen chvilkový,truc‘ kterého teď litujete?“

Watson nervosně zamrkal očima.

„Nic mne nemrzí,“ řekl nevrle. „Naopak, jsem rád, že se mohu přesvědčit na vlastní oči, jak to všechno dopadne. Možná, že vám ještě prokážu cenné služby… A teď mne, pěkně prosím, nevyrušujte. Obávám se, že se ještě s něčím nepříjemným setkáme…“

Otočil se k služebnímu televisoru zády a bystrým zrakem sledoval velkou promítací plochu přístroje, který prohledával temné prostory před letadlem.

— Podivín — pomyslila si Alena a vypnula aparát. — Asi je příliš unaven…

Po pravdě řečeno, unaveni byli všichni členové posádky. Let sluneční soustavou si vyžádal nejvyšší bdělost. Žádný z vědců nedodržoval plánovanou dobu odpočinku. Hlavní pozornost byla zaměřena na přístroje, bez kterých by se Paprsek nemohl s jistotou pohybovat vesmírem.

V době zrychlování bylo také velmi ztíženo spojení se Zemí. Známý Dopplerův princip si neúprosně vynucoval složité manipulace s vysílači i přijímači. Úměrně k růstu rychlosti bylo nutno neustále měnit kmitočet — jinak by bylo spojení téměř nemožné. Nepříjemně se začalo projevovat i zpožďování zpráv, zaviněné vzrůstající vzdáleností.

Nejtísnivěji působil na vědce zjev, který sice předvídali, ale který nicméně byl naprosto nezvyklý:

Čím rychleji se řítil Paprsek vesmírem, tím více se měnily hvězdy před letadlem a za ním. Jejich žluté světlo se pomalu změnilo v oranžové, pak v červené a temně fialové. Svítily stále slaběji, až nakonec pohasly úplně. Naše Slunce se schovalo za černou clonu, kterou lidské oko nemohlo proniknout.

Smutné bylo rozloučení s žlutou hvězdičkou, která pro celou Zemi znamená život. Zmizela v temnotách i s celým souhvězdím Andromedy, jež ji věnčilo.

Také cíl cesty — Alfa a Proxima Centauri — utonul v temnotách. Pouze souhvězdí, viditelná z bočních oken kolosu, dál vesele svítila na obloze.

Kam se ztratily hvězdy před Paprskem? Proč zhaslo naše Slunce? Touto otázkou si naši poutníci hlavu nelámali. Věděli, že kmitočet světelných vln, šířících se ve směru letu, se vlivem rychlosti změnil natolik, že je lidské oko přestalo vnímat.

Tma přede mnou, tma za mnou, neveselé cestování — řekne si možná některý z čtenářů. Ale nebude mít pravdu. Vědci ani při poloviční rychlosti světla neztratili s očí start a cíl své pouti vesmírem. Kde nestačil lidský zrak, pomohla věda. Navrátil společně s Čan-suem a Cahénem ještě před odletem Paprsku zkonstruovali zvláštní demodulátory, které vracely světlu jeho viditelnost. Navenek to byly velmi jednoduché přístroje: dvě trubice připomínající divadelní kukátko, skřínka s elektronkami a pružné pásy, které si vědci natahovali na hlavu, aby nemuseli okuláry přidržovat rukama. Po stranách měl každý demodulátor dva knoflíky, kterými jej bylo možno přeladit buď pro pohled vpřed, nebo dozadu.

Je samozřejmé, že také hvězdářské dalekohledy a všechny přístroje, závislé na světle, musely být přizpůsobeny novým podmínkám. Bylo nanejvýš nutné, aby všechny tyto změny byly provedeny rychle a včas. Posádka mezihvězdného letadla nesměla ani na chvíli ztratit orientaci.

Nedivme se tedy, že vědci byli na počátku bleskového letu unaveni.

Uběhlo několik dnů — a stále si ještě mnozí z nich nezvykli na mrtvolný klid, který nastal po ztichnutí pohonných reaktorů.

Stejně těžce si zvykali na dvě velké černé díry ve hvězdné obloze. Vždyt demodulátorů používali jen ti, kteří měli právě službu v řídicí kabině a v pozorovatelně.

Tím častěji vyhledávali po službě klubovní místnost, kde ve společné zábavě s nich jako zázrakem padaly tísnivý pocit a únava.

Vědci se tu proměnili v umělce.

Z Navrátila se vyklubal schopný klavírista, z Madarásze virtuos na housle a cimbál. Z počátku sice nebyly jejich výkony valné. Ruce v prostoru bez gravitace nechtěly poslouchat. Hlavně první pokusy na cimbálu byly přímo směšné. Netrvalo však dlouho — a sálem zazněl divoký čardáš a hned polka. Také milovnicí vážné hudby přišli na své.

Wroclawski se zanedlouho pochlubil svými novými verši. Cahén kantátou na planetu X a Gruber fantastickými kresbami. Scheiner hrozně litoval, že si nemůže zamalovat akvarelem.

„Jen to zkuste.“ smál se Navrátil.

„Dobrá, ať je legrace,“ souhlasil Scheiner a odešel do svého pokoje. Vrátil se s velkou paletou a několika štětci. Pootevřel baňatou láhev a trhnutím z ní vychrstl trochu vody. Čirá tekutina vytvořila hned kouli, která se vznášela ve vzduchu jako mýdlová bublina.

Sotva se jí novopečený malíř dotkl štětcem, roztekla se po celém povrchu štětce a rychle přetékala i na ruku. Než štětec prošel předepsanou drahou od barvičky k papíru, jeho štětinky byly dokonale suché.

„Nic se nesmějte,“ zlobil se naoko Scheiner. „Však já si něco vymyslím — namaluji vám tu potom tolik akvarelů, že vás to bude mrzet…“

Lidé se v klubovní místnosti střídali stejně pravidelně, jako se střídaly směny. Občas byly služby přehozeny, aby se všichni vědci mohli seznámit blíže. Cesta je dlouhá a daleká. Tím těsněji je třeba udržovat kolektiv, tím pevnější musí být vzájemné přátelství.

„Zdá se mi, že Watson se nám nějak vyhýbá,“ povšimla si jednou Alena. „Za celou dobu letu jsem ho zde viděla jenom jednou.“

„Skutečně, máte pravdu. Aleno,“ souhlasil Navrátil. „Teď si teprve uvědomuji, že do klubovní místností nechodí. Kdykoliv jsem s ním chtěl mluvit ve volném čase, zastihl jsem ho buď v jeho kabině, nebo v observatoři, kde mlčky sledoval činnost služby.“

„Možná, že je nenapravitelným samotářem,“ uvažovala Alena.

„V tom to asi není, tomu nevěřím,“ odporoval Severson. „Kdo byl větším samotářem než kdysi já? Zvláště po probuzení. A dnes by mne samota určitě dohnala k šílenství. Copak může být na světě člověk, který by ani v této nekonečné noci nezatoužil po společnosti lidí? Když si pomyslím, že bych tu teď letěl docela sám, samotinký, otřesu se hrůzou…“

„Máte pravdu, Leife,“ řekl zamyšleně Navrátil — a podle starého zvyku zavřel oči. „Ale proč se nás tedy straní? Či snad nemůže zapomenout na naše dřívější spory? Nebo nám nedůvěřuje?…“

„Nebo se obává, že my nedůvěřujeme jemu,“ vyhrkl ze sebe Severson.

Navrátil se na něho překvapeně podíval.

„Proč tak soudíte? Jak by mu něco takového mohlo vůbec napadnout?

Tomu nevěřím,“ mávl rukou. „Nicméně si s ním promluvím a zeptám se ho docela zpříma, proč se nám vyhýbá…“

O čtyřiadvacet hodin později přišel Navrátil do klubovní místnosti hluboce zadumán.

„Co vás trápí?“ zeptala se Alena, která na svém učiteli okamžitě poznala, že něco není v pořádku.

„Nevím, co si mám o tom myslit. Představte si. Navštívil jsem Watsona, jak jsem slíbil — a než jsem se vůbec dostal ke slovu, uvítal mne: „Vím, proč za mnou přicházíte. Chcete se mne zeptat, proč nechodím na besedy do klubu. Nemám pravdu?“ Dovedete si představit, jak mne tím překvapil. Povídám mu tedy: „Ano, udivuje mě, že to víte — a ještě více nechápu vaše samotářství. Jedno naše moravské přísloví říká: Kde jsou kamna, tam je pec, kde jsou lidé, tam je řeč. V angličtině se to sice nerýmuje, ale pravdy je v tom hodně. Kdysi se u nás na vesnici s oblibou besedovalo u pece, hlavně v zimě. Hospodyně při besedě předly len nebo se dralo peří. Večer co večer se scházeli mladí i staří — a věřte, i v těžkých dobách jim pak bylo veseleji. Samota, milý Watsone, není zdravá…“ Vyprávím mu o všem možném, působím na jeho cit a přesvědčuji ho vědecky — a on jenom pokyvuje hlavou, usmívá se a mlčí. „Nebojte se — rozhodně se nedomnívám, že mně po našich sporech nedůvěřujete,“ povídá mi najednou. Tisíc mlhovin — povídám si — ten člověk nám buď čte myšlenky, nebo je jasnovidec. „Kdepak,“ povídám a pořád se ještě divím. A on mně dává jasně najevo, že o tomto problému nechce dál hovořit. „Nezlobte se, ale zatím vám nemohu říci, proč nechodím do klubu,“ řekl mi na zakončenou. Prý až přijde čas, dovím se to. A teď si, člověče, lámej hlavu, co má za lubem…“

„Podivín, myslila jsem si to už dávno,“ usmála se soucitně Alena.