Signály z vesmíru

23. VZRUŠENÉ CHVÍLE

Na Seversona učinilo Navrátilovo vyprávění hluboký dojem. Hned při prvních slovech si vzpomněl na záhadný dopis a tajný rozhovor s Ditrichsonem.

Že by přece…

Podezření rychle vzrůstalo. Když si v ložnici ulehl na postel, zaměstnávalo už všechny jeho myšlenky.

Což jestli se Watson tajně schází s Ditrichsonem? Co dělá o samotě? Nepracuje snad na plánu přepadení posádky Paprsku?

Pokud se tajnými plány zabýval jenom Olaf, nebylo tu tak velké nebezpečí. Olaf je příbuzný, dalo by se s ním mluvit.

Ale co teď, když za zády nic netušících poctivých lidí číhají dva zločinci? A vím o nich jenom já! Mohu ještě mlčet? Nebudu spoluvinníkem? Když však oba prozradím, udám i svého synovce. Nebude to zrada na vlastní krvi?

Severson se převracel na posteli se strany na stranu a čelo ho pálilo. Prudký tep srdce cítil až ve spáncích.

— Udám je, — rozhodl se po těžkém duševním zápase.

— Jak však prokážu, že jsou zločinci? — uvědomil si najednou. — Vždyť Ditrichson varovný dopis zničil — a jiných hmatatelných důkazů nemám. Všechno zapřou a prohlásí mne za blázna. Nakonec budou vědci věřit spíše svým kolegům než neznámému návštěvníku z minulosti…

Alena! Alena je má jediná záchrana. Ta určitě uvěří! Svěřím se jí se svým tajemstvím.

Ne, to nemohu. Hned by mi přestala věřit, poněvadž jsem jí všechno tak dlouho zamlčoval. Neodpustila by mi, že jsem něco před ní skrýval…

Severson za celou dobu, určenou ke spánku, nezavřel ani oka. Půl hodiny před zahájením směny vstal, umyl se — a rozhodnutí odložil o den. Pak o týden — o měsíc…

— Proč jsem tak zbabělý?! — vyčítal si neustále.

— Kdyby ses raději zítra probudil v Jarlsbergu, — přál si kolikrát, když uléhal ke spánku.

Život v malém opuštěném světě mezi dvěma hvězdami plynul zatím klidně, bez velkých vzrušení. Se Země přicházely zprávy o nových úspěších lidstva v boji s nepřízní přírody — a s planety X nesrozumitelné programy s vřískavou hudbou. Zdálo se, že jsou stále stejné. Jen poslech se nepatrně zlepšil.

Seversonovo špatné svědomí pomalu usínalo…

Až jednou…

„Vidíte, Leife, mnozí měli obavy, že se tu v Paprsku utrápíme nudou — a zatím nám tu ubíhá čas rychleji než na Zemi. Uvědomujete si vůbec, že bez několika dnů letíme vesmírem celý rok?“ zeptala se Alena, když se setkala se Seversonem v laboratoři.

„Dlouhý čas má jenom člověk nečinný,“ uvažoval Severson. „My si tu na nedostatek práce nemůžeme naříkat,“ zasmál se. „Kolik důvtipu si vyžádá třeba jen tahle naše kuchyně. Robinson to měl opravdu pohodlnější. Když měl hlad, zabil některé zvíře a bylo po starosti. Pro nás je zásobování poněkud složitějším problémem — ba přímo vědou v pravém slova smyslu. Maminka vařila podle kuchařky, kde stálo: Vezmi tři vejce, patnáct deka másla, půl kila mouky a deset deka cukru. Žloutky utři s cukrem a bílky, šlehej — a tak dále. Ta by se podivila, kdyby četla naše kuchařské předpisy: Vezmi atomy uhlíku, přidej do nich třicet elektronů a povař je pod tlakem tří tisíc atmosfér… A to ještě to říkám velmi zjednodušeně.“

„A dodejte ještě, že v naší závodní jídelně se musí každý nejprve naučit jíst,“ zasmála se Alena. „Vzpomeňte si jen, jak jste se ošíval, když jste musel po prvé vypít šálek čaje z láhve s podobným dudlíkem, jaký mají kojenci…“

Dívka se zarazila. U vchodu do laboratoře se ozval podivný šramot.

Již udělala několik kroků, aby se podívala, co se děje, když tu se dveře prudce otevřely.

Objevil se v nich Ditrichson. Oči mu horečnatě plály a rozcuchané vlasy vlály mu kolem hlavy jako meduse. Chvějícíma se rukama se přidržoval veřejí a nepřítomným zrakem chvíli tupě zíral do laboratoře.

Severson se otřásl hrůzou.

„Doktorko Svozilová, zachraňte mne,“ zašeptal Ditrichson a schoulil se do klubíčka.

Když ho Seversona Alenou vzali do náruče, aby ho odnesli dokabiny pro nemocné, byl už v bezvědomí.

Alena mu rychle změřila tep a teplotu.

„39,8. Zavolejte hned Wroclawského, Leife. Pokusím se zatím určit diagnosu…“

Výsledek lékařské prohlídky byl překvapující: Prudký virový zánět mozkových blan.

„Nakažlivá nemoc. Jak je to možné?“ kroutil hlavou Navrátil.

„Dnes, kdy už ani na Zemi není nakažlivých nemocí,“ dodala Molodinová. „Kdy nám atomová energie pomohla zbavit se všech nebezpečných mikrobů i virů… Tím překvapivější je to zde, v uzavřeném prostoru, který jsme tak důkladně probádali…“

„Zbývá tu už jen jedna možnost: Ditrichson měl nákazu v sobě hned při vstupu do Paprsku,“ mínil Scheiner.

„To není možné,“ bránil se Wroclawski. „Jak víte, spolupracoval jsem na Ditrichsonově zdravotní prohlídce těsně před startem a mohu přísahat, že byla provedena stejně důkladně jako u ostatních.

V žádné mikroskopické sondě nebyly objeveny ani mikroby, ani viry.“

Akademik Navrátil položil na stůl několik snímků.

„Tyhle sondy však jasně ukazují celou kolonii virů v nebezpečné blízkosti mozkové kory. Pravdu má nesporně soudruh Scheiner. — Teď si teprve uvědomuji — včera těsně před zahájením směny mne Ditrichson navštívil a požádal mne, zda by místo něho nemohl převzít službu v elektrárně akademik Watson. Prý mu to ochotně přislíbil. Když jsem se Ditrichsona zeptal po příčině, řekl mi, že se necítí dobře. Vypadal zdravě a tak jsem si myslil — přiznám se — že trochu simuluje. Již delší dobu totiž pozoruji, že mu práce příliš nevoní. Nevěděl jsem ovšem, že v sobě nosí tak těžkou nákazu,“ dodal Navrátil na omluvu.

Při zmínce o Watsonovi to v Seversonovi hrklo jako ve starých hodinách.

— Proč Olaf požádal právě Watsona? — blesklo mu hlavou. — Zřejmě se stýkali tajně. Nemá Watson prsty také v jeho onemocnění? Ne — teď už nesmím mlčet. Po prvním zločinu by mohly následovat další… Všechno řeknu — alespoň Aleně. Všechno? I o Ditrichsonovi? Ne, toho zatím neprozradím. Stejně je nemocen a nemůže tedy nikomu ublížit…

Alena, která nyní vykonávala funkci lékaře, většinu času prodlela u nemocného. Seversonovi se stýskalo. Veselý život v klubovní místnosti ho už tolik nelákal. Volný čas trávil většinou v knihovně, kde teď daleko usilovněji doháněl to, co kdysi zaspal v Arktidě. Prohluboval své povrchní znalosti nukleární fysiky, studoval biologii a seznamoval se s novými stroji a přístroji. A večer, když se uzavřel do své ložnice, přemýšlel o tom, jak sdělí své palčivé tajemství Aleně. Pečlivě promýšlel každou větu, ba každé slovo. Svou výpověď se učil nazpaměť — a vkládal do ní také odpovědi Aleny.

Stav nemocného se zatím podstatně zlepšil. Po rychlém zásahu Wroclawského a Aleny horečky klesly. Příčina nemoci — viry — byly nejprve isolovány od organismu a hned nato zničeny.

Konečně nadešel okamžik, kterého se Severson tolik obával. Dvacetkrát si už řekl, že bude mlčet — a dvacetkrát se znovu rozhodoval, že promluví.

„Alenko, rád bych se vám s něčím svěřil,“ začal nesměle, když se sešli v klubu. Byli tam téměř sami. Jen na opačné straně kruhové místnosti seděli Čan-su s Cahénem nad zmagnetisovanou šachovnicí a občas popotáhli ocelovou figurkou.

„Napadlo mi to v době, kdy jste zachraňovala Ditrichsona,“ dodal rychle šeptem. Náhle si uvědomil, že mluví docela jinak, než jak se to naučil o samotě. Ta tam byla všechna odvaha. Jasně si uvědomoval, že mu na čele vyvstávají kapky potu, který se hned rozlil po celém povrchu těla a příjemně chladil.

„Co vás trápí? Jen ven s tím,“ povzbuzovala ho Alena, která zpozorovala, že s jejím přítelem není něco v pořádku.

„Necítíte se snad nemocen?“ zeptala se náhle a zbledla. „Kdy jste se naposledy setkal s Ditrichsonem?“

„Naposledy jsem ho viděl před měsícem. Domníváte se snad, že jsem se od něho nakazil?“

„Doufejme, že ne,“ pokoušela se o úsměv Alena. „Ale — opatrnost matka moudrosti, jak říká akademik Navrátil. Jak vidím, udělali jsme chybu, že jsme speciální lékařskou prohlídku neprovedli hned u všech členů posádky. Spoléhali jsme příliš na výpověď Ditrichsona, který tvrdil, že se v poslední době stýkal jenom s Watsonem, Čan-suem, Molodinovou a Cahénem. Kapitánem je dnes Molodinová —“ zaváhala.

„Okamžik, požádám ji hned, aby virovou zkoušku nařídila u všech členů posádky. Jak vidět, příliš jsme zpohodlněli. Příliš jsme si zvykli na život bez nakažlivých chorob. Málem jsme už zapomněli na všechnu ostražitost. Ale řekněte mi, kdo by něco takového očekával zde, v Paprsku, který je dvojnásob dobře chráněn před nezvanými hosty?“ dodala již cestou k vchodu do hlavní šachty.

— Já hlupák, že jsem s tím vůbec začínal — rozčiloval se v duchu Severson. Pozdě bycha honit, řekl by však Navrátil. Teď se už nedalo ustoupit.

Když mu Alena po návratu z řídicí kabiny oznámila, že se má bezodkladně dostavit do ordinace k Wroclawskému, cítil se Severson jako odsouzenec, kterému odložili popravu na příští den.

Výsledek virové zkoušky byl negativní, k velké radosti Aleny i Seversona.

„Hlavně když jste zdráv. Všechno ostatní se dá lehce napravit, viďte, Leife,“ oddechla si Alena a šťastně se usmála.

„Nu — a nyní mně povězte, co vás trápí…“

„Trápí a netrápí“ usmál se rozpačitě Severson. „Mé domněnky jsou možná stejně liché jako vaše s tou nemocí. Co vám teď řeknu, jsou opravdu jenom domněnky, kterým se možná budete smát Ale za úvahu stojí.“

Zmlkl na okamžik, aby si lépe promyslil, jak na to.

Alena trpělivě čekala, až znova naváže rozhovor.

„V době, kdy jsem byl sám, sledoval jsem život v letadle pozorněji než dříve,“ lhal Severson. „Zdá se mi, že tu není všechno v nejlepším pořádku…“

Alena pozvedla údivem obočí, ale nepromluvila.

„Především se mi nelíbí Watson…“

Severson čekal, jak jeho slova zapůsobí. Alena se ulehčeně zasmála.

„Tedy Watson se vám nelíbí? A já si už myslila, že vám tu někdo křivdí. Abych pravdu řekla, také ho nemám příliš ráda. Nelíbí se mi jeho věčné samotářství…“

„Mně nejde jenom o jeho samotářství,“ skočil jí Severson do řeči. „Vzpomeňte si jen, jak ostře vystoupil proti vám na zasedání Světové akademie věd. Řeknete mi možná, že svou chybu uznal a že dokonce se sám dobrovolně přihlásil do nebezpečné a riskantní výpravy. Není to však při nejmenším podezřelé? Nezdá se vám to divné, že vlk se přes noc změnil v beránka? Možná, že Watsonovi křivdím, ale nic bych za to nedal, že se k nám přidal jenom proto, aby celou výpravu znemožnil a tím dokázal, že pravdu měl on…“

„Pro válečné rány — co to, prosím vás, říkáte?“ zděsila se Alena. „Watson má své chyby jako každý z nás. Možná, že jich má o něco víc. Ale považovat ho za zločince, to se mně zdá příliš silné. Nezlobte se, Leife, víte dobře, že vás mám ráda, ale jedno vám teď musím vytknout: Ještě jste se nezbavil všech přežitků starého světa. Přes všechnu naši péči dodnes trpíte nedůvěrou v člověka. V každém vidíte nejdříve nepřítele, který vás chce ošidit nebo vykořistit. Nedivím se tomu, za kapitalismu se tak žilo všude. Ale — prosím vás na kolenou — uvědomte si, že od těch dob se svět změnil od základů, že dnes už není člověk člověku vlkem, ale přítelem. Či myslíte, že bychom dokázali pokořit přírodu a dobývat vzdálené končiny vesmíru, kdybychom se nemilovali, kdybychom si dokonce nevěřili?“

Severson zrudl v obličeji. Na širokém čele mu vystoupily žíly.

„Alenko, vím dobře, že jsem člověk starého světa,“ zašeptal vzrušeně. „Možná, že právě proto vidím teď pozůstatky minulosti ve Watsonovi lépe než vy. Obávám se, že totéž, co jste před chvílí řekla o nakažlivých chorobách, platí i v případě Watsonově. Příliš jste se spoléhali na to, že choroby jsou navždy potřeny. A teď se zase příliš spoléháte na to, že v žádném z vás už nezůstala po minulosti ani stopa. Že všichni lidé jsou už dobří. A já tomu nevěřím. Nedávno jsem četl dějiny Sovětského svazu. Znáte přece případ Beriji a jiných záškodníků, kteří se dovedli skrývat přes třicet let po osvobození od kapitalismu, než byli odhaleni. Nezapomeňte, že imperialismus padl teprve před čtyřiceti lety. Že vám tu imperialisté zanechali své děti, do kterých možná vložili stejné símě zloby, jakým byly viry u Ditrichsona.“

Alena se dívala na Seversona s netajeným údivem.

„Teď jste mne pořádně překvapil, Leife. A — přiznám se — dal jste mi pěknou lekci. Vidím, že rostete rychleji, než jsem předpokládala — a omlouvám se. Proč však podezíráte právě Watsona? Máte snad nějaké důkazy? Říkal jste přece, že jste v poslední době pozorněji sledoval život kolem sebe…“

Severson byl v koncích. Stačilo by sice, kdyby Aleně vylíčil případ Ditrichsona a prozradil ji, že existuje tajná zločinecká organisace „Bratrstvo silné ruky“, která chce v příhodný okamžik ovládnout Zemi a prostřednictvím Ditrichsona dokonce i planetu X, ale pomyšlení, že by zradil vlastního prasynovce, vzalo mu všechnu odvahu.

„Watson se skrývá před ostatními,“ začal pomalu po krátké pomlce. „Ví z vás někdo, co dělá o samotě? Neví! Občas se stýkal s Ditrichsonem. A Ditrichson najednou těžce onemocněl. Nemá v tom náhodou Watson prsty? A ještě na jednu podezřelou věc jsem si vzpomněl: Jak to, že Watson věděl, proč za ním Navrátil přichází? Když se nad tím zamyslíte, dáte mně možná za pravdu…“

Severson si oddechl. Výpověď dopadla šťastně. A zapůsobila, neboť Alena se po krátké úvaze zeptala:

„Neměli bychom to říci i Navrátilovi? Zdá se mi, že v mnohém máte pravdu. Stále se mi však nechce věřit, že by Watson tak hluboko klesl. Vždyť je to vědec…“

„Zatím Navrátilovi nic neříkejte,“ řekl rychle Severson. „Napřed bychom se měli přesvědčit sami, zda je na mém podezření něco pravdivého. Nejlépe by bylo, kdybychom ho nějaký čas sledovali. Přesvědčme se, co dělá o samotě, čím se zabývá ve své kabině a jak se chová ve službě.“

„Není to sice docela správné, ale buďsi — zahrajme si tedy na detektivy. Ukáže-li se, že jsme mu křivdili, osobně se mu omluvím…“