Signály z vesmíru

19. OČIMA SEVERSONA

15. listopadu. Dnes znova poznávám, jak to byl dobrý nápad psát si deník. Co se za ten měsíc všechno změnilo! Týden jsem již neměl v ruce pero — a přitom jsem si slíbil, že si události budu zapisovat denně. Neomlouvá mne ani nával práce. Jsem prostě stále ještě nedůsledný. Sám sobě si přece nalhávat nebudu…

Počasí je dosud tak krásné, jako by měl podzim trvat až do jara. Praha se mi líbí stále víc…

Všechny závody započaly již s výrobou součástí pro meziplanetární letadlo. Během minulého týdne se přihlásilo osm vědců do výpravy na Proximu: Chotěnkov, vedoucí astronautického oddělení při Světové akademii, Cahén, vedoucí jižní hvězdárny na Měsíci, a Čan-su, šéf severní hvězdárny, Molodinová, McHardy z americké akademie, Wroclawski z Varšavské university, Madarázs z maďarské akademie a Gruber z astronautického ústavu v Berlíně.

Poslední dobou se mi Alena nějak nelíbí. Obávám se, že něco přede mnou tají. Nechce se snad přihlásit také? Musím si přiznat, že by to pro mne byla rána…

28. listopadu. Moje předtucha se, žel, splnila. Navrátil při našem posledním rozhovoru prozradil, že Alena poletí s ním. Dny našeho přátelství jsou tedy sečteny. Start Paprsku bude zároveň naším rozchodem. Na 17 let? Na vždycky? Jak rád bych jí tu cestu rozmluvil, ale netroufám si. Bojím se o ni — a přitom vím, co pro ni tato cesta bude znamenat. Ona se se mnou rozloučí jako s každým dobrým přítelem. A já…

3. prosince. Na večerní procházce se mi Alena přiznala, že chce letět s Navrátilem. Neřekla mi to prý dosud jedině proto, že nebyla ještě rozhodnuta. Snažil jsem se zůstat veselým, ale všechny žerty mně vázly v krku. Doufám, že to na mně nepoznala… Včera odletěla na Měsíc.

31. prosince. Vracím se právě ze slavnosti rozloučení se starým rokem. Nevyčkal jsem ani do půlnoci. Bylo mi smutno. Alena je stále ještě na Měsíci. Slíbila mi, že se do konce roku vrátí — a nedodržela slovo. Určitě to není její vina — a přece mne to mrzí. Nebo snad ji zdržel Kraus z Tychovské ocelárny? Je daleko zábavnější než já…

2. ledna. Alena se vrátila! Práce na hlavní konstrukci pokračuje rychleji, než se předpokládalo. Mám z toho radost — i nemám…

5. ledna. Fysikální ústav mi na návrh akademika Navrátila věnoval nádhernou helikoptéru. Říkali mi, že je to odměna za vzornou a obětavou práci. Vím však dobře, že mne chtěl Navrátil potěšit. Teprve dnes poznávám, jak vzácný je to člověk i povahově. Zdál se mi dříve trochu přísný. Někdy jsem měl dokonce dojem, že trošičku žárlí na Alenu. A že zná jenom vědu a práci. Kdyby tak… Netroufám si ani dopsat větu…

6 ledna. Včera mi bleskla hlavou myšlenka, kterou jsem si ani netroufal vyslovit. Domníval jsem se, že ji vyplaším z hlavy, ale nepodařilo se mi to. Tvrdošíjně se mi vrací zpět, vnucuje se mi. Nedala mi dnes ani spát. Jak je bláhová: dostat se nějak do Paprsku a letět s Alenou.

Kdybych žádal veřejně o přijetí do posádky, vysmáli by se mi. Vždyť Navrátil mnohokrát už hovořil o tom, že každý člen posádky musí být schopen kdykoliv převzít řízení letadla…

Když vlezu do Paprsku tajně, okradu ostatní členy posádky o svůj díl potravin, kyslíku, vody — o kus ubytovacího prostoru…

Šílený nápad — a přece se asi o to pokusím. Mám takové zlé tušení, že jinak Alenu už nikdy neuvidím.

10 února. Zítra dokončím kurs řízení helikoptéry. Alena Navrátilovi slíbila, že z počátku bude létat se mnou, abych dostal větší jistotu. Situace se nyní obrátila. Teď zase Alena na mně pozoruje, že něco před ní zamlčuji. Stále se mne ptá, co mně chybí a zda se na ni nezlobím. Škoda, že se jí nemohu svěřit. Znamenalo by to asi konec našeho přátelství…

15. února. Dnes jsem tak překvapen a tak zmaten, že se mi při psaní chvěje ruka. Co se to vlastně se mnou děje? Nepomátl jsem se trochu na rozumu? Domluvili jsme si malý výlet helikoptérou po okolí Prahy. Hned, když jsme se setkali u hangárů, poznal jsem na Aleně, že něco není v pořádku. Měla zarudlé oči, jako by plakala. Na moji starostlivou otázku odpověděla, že málo spala — prý bylo mnoho práce. Jindy je iniciátorem zábavy ona. Stále o něčem vypráví, směje se — jako by chtěla vyplnit mezeru, zaviněnou mou mlčenlivostí. Dnes mlčela ona — a já se snažil udržovat rozhovor. Nějak mi to nešlo. A tak jsme se vznášeli nad zasněženou Prahou jako dva němí. Bylo mi z toho těžko u srdce, ba styděl jsem se za svoji nespolečenskost.

Počasí nám však přálo. Obloha byla bez obláčku. Slunce vykouzlilo v zasněžené krajině nádhernou hru teplých a studených tónů. Letěli jsme nad vltavským údolím směrem k Děčínu. A mlčeli jsme oba.

„Přistaňte, prosím, na této náhorní rovince,“ ukázala konečně Alena dolů. „Malá procházka po sněhu nám neuškodí — a malé osvěžení v tiché restauraci nám dokonce prospěje,“ usmála se skoro bolestně.

Helikoptéra pod mým řízením dosedla jako do peřin (musím se tu pochválit, vždyť to bylo jediné, z čeho jsem měl zatím radost).

Octli jsme se na malé mýtince nad skalnatým břehem Labe. Naproti nám se rozkládalo město Ústí (zjistil jsem to podle mapy) a kousek pod námi stařičký středověký hrad Střekov.

Po několika krocích se Alena rozběhla a zvolala: „Že mne nedohoníte!“ Utíkal jsem za ní úmyslně pomaleji, aby měla radost. Když to zpozorovala, zastavila se — a než jsem se nadál, měla v ruce sněhovou kouli.

„Na neozbrojeného neútočím,“ řekla udýchaně. Teď teprve chápu, že tato dětská hra měla jí dát trochu odvahy do dalšího rozhovoru — a také trochu zapomenutí. A to se jí skutečně podařilo. Koulovali jsme se a smáli se jako opravdové děti.

„Teď nám bude lépe chutnat přesnídávka. Restaurace na Střekově vaří výborně,“ ukázala na starý hrad.

Klikatá cesta, okna zalévaná do olova, starobylé zdi, posypané poprachem jiskřícího sněhu — to všechno na mne silně zapůsobilo. Zdálo se mi opravdu, jako bych se s Alenou vrátil z pohádkového světa blahobytu do světa skutečných pohádek, do světa králů a princezen — a ukrutných bojů na hradbách a pod hradbami. Lepší místo pro svoji zpověď Alena zvolit nemohla.

V komnatě, která je zařízená jako jídelna, Alena opět zmlkla. Při jídle vyskočily jí z očí dvě drobné slzičky. Předstíral jsem, že to nevidím — a usilovně jsem přemýšlel, co mám teď učinit. Bylo mi, jako bych přišel do zakletého zámku a posadil se proti zakleté princezně (Alena je skutečně tak krásná, jako byly princezny na ilustracích v pohádkových knížkách).

„Co vás trápí?“ dodal jsem si přece jen odvahy k otázce.

„Nic mne netrápí,“ řekla tiše a pokusila se o úsměv. „Pohádala jsem se jen trochu s Navrátilem…“

„To se stává. Bez kázáníčka není kostelíčka, znáte přece to přísloví.“ snažil jsem se ji utěšit.

„Ale tentokrát je to vážnější. Mám obavy že Navrátil na mne navždy zanevřel…“ To mne opravdu překvapilo. Aniž čekala na další otázky, pokračovala sama:

„Včera večer po skončení směny jsem mu řekla to, o čem jsem už několik dní rozhodnuta. Že se totiž letu na neznámou planetu u Proximy neúčastním…“ Byl jsem tak ohromen, že jsem nebyl schopen slova. Ptala se mne, zda z toho mám radost — a já nesměle, ale nicméně přece jen — jsem přisvědčil. To ji trochu uklidnilo.

Teď teprve, když jsem si to pořádně v klidu promyslel, poznal jsem, jak jsem jednal sobecky. Teď teprve jsem pochopil, že Alenka se zřekla letu kvůli mně. Že ke mně cítí asi totéž co já k ní. Mohu to dopustit, abych byl příčinou zřeknutí se celého životního cíle? Mohu po ní žádat tak velkou oběť? Bojím se však, že jsem příliš sobecký a příliš zbabělý, než abych mohl jednat jinak…

6. března. Alena stále trvá na svém rozhodnutí — a já dosud nenašel v sobě tolik síly, abych ji přemluvil. Ona i já pracujeme na přípravách letu ještě s větším nadšením než dříve, abychom Navrátila aspoň nějak odškodnili, ale přesto se mi zdá, že mezi námi leží nějaký stín. Navrátil je sice ke mně stále stejně pozorný a laskavý, ba skoro ještě víc, ale já dobře cítím, že ve mně vidí příčinu Alenina ústupu. Dokonce i u Aleny pozoruji, že už není tak šťastná a veselá, jak bývala.

Stavba letadla pokročila už tak daleko, že v květnu může být přikročeno k hlavní montáži. Mnoho závodů z nejrůznějších zemí dodalo již součásti a přístroje pro vnitřní zařízení — a akademik Scheiner oznámil, že i práce na hlavní konstrukci bude za měsíc skončena. Mám obavy, že se konečné montáže v dílnách na Měsíci nebudu moci zúčastnit, Navrátil mne tam asi nepozve…

21 března. Osud se mi mstí za mé zbabělé jednání. Dostal jsem se do podivné situace. Mám být zrádcem — nebo udavačem? Netušil jsem, že mohou být na světě tak zákeřní a zlí lidé.

Včera odletěla Alena do Moskvy do atomického ústavu, kde konstruují pro Paprsek atomové reaktory. Procházel jsem se tedy večer po Praze sám. Zamířil jsem na Petřín, v úmyslu, že si prohlédnu Palác české a slovenské kultury. Když jsem vystupoval po mramorovém schodišti, vroubeném dlouhou řadou soch, všiml jsem si, že nějaký muž jde stále za mnou, jako by mne sledoval. V první okamžik jsem dostal podezření, že jsem špehován. Abych se o tom přesvědčil, zda muž jde skutečně za mnou, nečekaně jsem se obrátil a vracel se po schodech dolů. Muž stál chvíli nerozhodně, pak se rovněž otočil a pustil se za mnou.

Pod Petřínem jsem zahnul doleva, směrem k starobylé části Prahy.

Neznámý muž šel stále za mnou. To mne pochopitelně rozzlobilo. Zastavil jsem se a čekal, až mne dohoní. Již jsem otvíral ústa, že mu vynadám — on mne však předběhl.

„Jste pan Severson, není-liž pravda?“ oslovil mne.

„Proč se ptáte, když to víte stejně tak dobře jako já?“ řekl jsem nevrle. „Kdo vám nařídil, abyste mne špehoval? Snad Navrátil?“ zeptal jsem se zpříma. Muž zavrtěl hlavou.

„Ne. Rád bych se s vámi seznámil, jsme totiž nejen krajané, ale dokonce příbuzní. Jsem Olaf Dietrichson,“ začal nečekaně hovořit norsky. A jeho norština — ba i úzký obličej a světlé vlasy — skutečně nasvědčovaly tomu, že mluví pravdu. Prohlásil, že je můj prasynovec (jak komické — je starší než já) a že mne chce poprosit o pomoc, ale že by se se mnou raději poradil někde o samotě a ne zde zrovna na ulici. Zeptal se mne, zda mám chvíli čas, že by mne rád pozval na kávu do některé tiché kavárny v starobylé Malé Straně pod Hradem. Rád jsem souhlasil — a musím se přiznat, že mne toto nenadálé seznámení velmi potěšilo. Po dlouhém čase si konečně mohu pohovořit s někým rodnou norštinou — a ten někdo je dokonce můj pokrevní příbuzný.

Cestou, mi vyjmenoval všechny naše předky. Z pečlivého rodokmenu vyplynulo, že jeho babička byla moje sestra.

Prošli jsme několika klikatými uličkami, až jsme konečně ve středověkém domě s podloubím našli kavárnu, jakou si můj prasynovec přál: málo navštěvovanou a skutečně tichou. Klenutý strop podepřený kulatými sloupy, stěny do výše člověka pokryté výdřevou, dřevěné lavice… Jaký to rozdíl oproti moderním pohostinským sálům se vším pohodlím a přepychem! Když prasynovec začal hovořit o minulosti, domníval jsem se nejprve, že podlehl vlivu prostředí. Teď však už chápu, že mne tam zavedl úmyslně…

„Jste nyní spokojen, strýčku?“ zeptal se. Nečekal však na odpověď a pokračoval.

„Obávám se, že tento svět není pro vás, že si v něm musíte připadat jako cizinec.“

Přikývl jsem, neboť takovéto pocity mne do nedávna přepadaly často.

„Teď však už začínám vaší době rozumět,“ řekl jsem rychle na omluvu, „poznal jsem už, že dnes žijí lidé daleko šťastněji než za mého mládí…“

K mému největšímu překvapení prasynovec zavrtěl hlavou.

„Nevěřte tomu. Dnešní doba vzala všechny možnosti rozvoje podnikavým lidem…“

„Tomu nevěřím,“ odporoval jsem rozhodně. „Podívejte se třeba jenom na našeho akademika Navrátila. Kdo mu bere možnosti rozvoje? Nikdo. Naopak, k tomu, aby mohl uplatnit svůj skvělý návrh na dobytí sousední sluneční soustavy, pomáhá mu dokonce Světová akademie věd — a tím téměř všichni lidé na světě.“

„To máte pravdu, strýčku. Ve vědecké práci může vyniknout, ale jen ve vědecké práci. A i tak: co z toho všeho bude mít? Jeho myšlenka se stane brzy všeobecným majetkem — a sousední soustavu neovládne on, ale všichni lidé na světě, mám-li použít vašich slov.“

Tato slova mne nesmírně udivila.

„Já vám nerozumím, Olafe,“ zvolal jsem. „Ani Amundsen přece nechtěl ovládnout severní pól…“

Prasynovce jsem však nijak nevyvedl z míry.

„To nemůžete s naprostou jistotou tvrdit. Vzpomeňte si jen na staré anglické cestovatele, kteří jako první bílí lidé vnikli do temných částí Afriky, nebo kteří objevili Austrálii a neznámé ostrovy. Nebyli oni prvními hlídkami anglické armády, která brzy potom objevená území ovládla? Stala se nová území majetkem všeho lidstva? Ne. Stala se majetkem velkého anglického impéria, které sílilo každou novou kolonií. Vidíte, každý nový objev posílil moc Anglie, a tím i moc objevitele. A bylo to tak správné. Člověk má vrozenu nejen vůli k životu, ale i vůli k moci. Touží nejen žít, ale i vládnout jiným. I dnes se rodí vyvolení silní jedinci, kteří jsou předurčeni vládnout lidem. Nemají však možnosti rozvoje a uplatnění. Jejich ušlechtilý cit je udušen vždy hned v zárodku…“

Prasynovec zmlkl, aby mi dal možnost přemýšlet o své filosofii. Musím přiznat, že jsem ji příliš nechápal. Já přece nikdy netoužil po tom, abych mohl vládnout nad jinými lidmi… Či snad nejsem vyvoleným?

Zdálo se, že Olaf četl mé myšlenky, neboť pokračoval:

„I vy, strýčku, jste mužem šlechtického ducha. I vám, příslušníku našeho slavného rodu, je předurčeno vládnout…“

„Komu — a proč?“ zakoktal jsem v obavách, že můj příbuzný se zbláznil.

On se však usmál.

„Nebojte se, strýčku. Není to tak nerozumné, jak se vám asi na první pohled zdá. Až vás zasvětím do našeho velkého tajemství, snadno pochopíte, že mluvím zcela rozumně.“ Ztišil hlas.

„Pevně věřím, že vy, člověk naší krve, se nestanete podlým denunciantem a že to, co vám teď řeknu, nevyzradíte ani Navrátilovi, ani slečně Svozilové, s kterou, jak pozoruji, jste navázal nedávno poměr…“

„Jsme pouze přátelé,“ ohradil jsem se. „Můžete klidně hovořit. S tím, co kdy slyším, nechodím na trh…“

„Tak je to správné. Je vidět, že jsem se ve vás nezklamal,“ pochválil mne prasynovec a pokračoval:

„Tedy: aniž kdo o tom tuší, existuje ještě na světě tajná společnost, ve které jsou sdruženi duševní aristokrati, lidé z bývalé vyšší společnosti. Jsem také jejich členem. Říkáme si Bratrstvo silné ruky. Není nás mnoho — a přece jsou mezi námi vyvolení téměř všech velkých bílých národů. Barevné nižší rasy do Bratrstva nepřijímáme. Několik našich bratří zastává dnes důležité funkce v lidské společnosti…“

„A proč je vaše společnost tajná?“ divil jsem se. „Vždyť všechny národy dnes žijí svobodně a také jedinci — jak jsem pozoroval — nejsou nijak omezováni na své svobodě…“

„Vidíte — a přece se musíme skrývat. Kdybychom se svým programem vyšli na světlo, pozavírali by nás všechny — taková je teď ta dnešní svoboda. Dříve se mohli našinci svobodně zastávat čehokoliv — a do programu si mohli veřejně dát třeba ovládnutí světa nebo válku — a nikdo jim nic neudělal. Ani nemohl, vždyť měli moc. A o navrácení této moci tajně bojujeme.“

Nevycházel jsem z překvapení.

„Nač je vám třeba moci? Vždyť každý dostane, co potřebuje, nikdo se nemusí bát o to, co bude zítra jíst, nebo zda nedostane práci…“

„Ale nikdo nesmí také říci: já vám nařizuji a vy musíte poslouchat. Nezlobte se, že vám neřeknu všechno — ještě by to bylo příliš předčasné — ale ta doba jednou přijde…“

„Co vaše Bratrstvo chce tedy učinit?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Již jsem vám to řekl: vybojovat si znova moc.“

„Jak? Se zbraní v ruce?“ zachvěl jsem se.

„Nakonec i se zbraní. V nejméně očekávanou chvíli postavíme svět do šachu. Je mezi námi dost znalců atomové energie, kteří dokáží obnovit slávu atomových zbraní…“

V universitní knihovně jsem viděl snímky z dvou strašlivých výbuchů atomových bomb v Hirošimě a v Nagasaki v Japonsku. Vzpomněl jsem si na ně — a přepadla mne hrůza.

„Snad nechcete znovu vraždit nevinné matky a děti?“ zvolal jsem rozhořčeně.

Olaf mne uchopil za ruku a bolestivě stiskl.

„Proboha, tišeji, ať nás nikdo nezaslechne,“ zasyčel mi do ucha. „Možná, že toho ani nebude zapotřebí — a vám se rozhodně nic nestane,“ snažil se mne uklidnit. „Ostatně, máte teď dosud slabé nervy — a jste příliš sentimentální. Co vám záleží na několika milionech neznámých lidí? Vždyť na světě je jich dost. Pláčete snad nad dobytčetem, které zabíjejí na jatkách?“

Udělalo se mi nevolno — a přiznám se, dostal jsem ze svého synovce strach.

„Proto jste mne vyhledával, abyste mi vyprávěl — tohle?“ vykoktal jsem nesměle. V duchu jsem již měřil vzdálenost od stolu ke dveřím, abych mohl v příhodnou chvíli uprchnout. Olaf mne však stále držel v zápěstí.

„Potřebuji od vás malou pomoc,“ řekl s ledovým klidem. Zarytě jsem mlčel, jsa rozhodnut nepromluvit až do skončení této podivné besedy.

„Jsem význačným pracovníkem výzkumného ústavu nukleárního v Oslo,“ pokračoval neúprosně strašlivý prasynovec. „Zítra nebo pozítří se přihlásím do Navrátilovy výpravy. Necpal bych se tam — pro našince je to příliš riskantní podnik — ale byl jsem pověřen důležitým úkolem. Rád bych, milovaný strýčku, kdybyste mně při plnění tohoto úkolu pomáhal. Ve dvou se to lépe táhne…“

Teď jsem už nemohl mlčet.

„Já — já — já bych vám…“ Zarazil jsem se. Chtěl jsem totiž říci, že bych mu v jeho plánech nikdy nepomáhal, ale zavčas jsem si uvědomil, že prasynovec je nebezpečný zločinec, který by se možná neštítil sáhnout ani na svého strýce. „Rád bych vám pomohl,“ řekl jsem zbaběle, „ale nemohu. Pomáhám sice při stavbě mezihvězdného letadla, ale letu se nezúčastním.“

Olaf mávl rukou.

„Zatím jste nebyl pozván. Budete-li však chtít, Navrátil vás určitě vezme s sebou, zvláště když se za vás přimluví vaše snoubenka…“

Bylo mi, jako by mi někdo vrazil nůž do prsou.

„Alena také nepoletí,“ řekl jsem zoufale. „Odřekla to kvůli mně.“

Olaf byl na mou odpověď asi připraven, neboť klidně navrhl: „Tady zas pomůže vaše slovo, vám určitě neodřekne…“ Vzpomínka na Alenu mne opět trochu povzbudila.

„Nezlobte se, Olafe, ale to, co po mně chcete, je přímo nemožné.“

Prasynovec přivřel oči a upřeně se zahleděl do mého obličeje. „Dám vám dvacet čtyři hodiny na rozmyšlenou. Zítra v tutéž dobu vás čekám opět zde. Moje žádost je prostá, nezapomeňte: Chci, abyste prostřednictvím své snoubenky doporučil moji účast ve výpravě — nebude to nic těžkého, vždyť jsme krajané a já dokonce odborník v astronautice — a za druhé, abyste byl mým společníkem na cestě k Proximě. Ani to nebude pro vás velkým oříškem. Pokud jsem se informoval, drahý strýčku, jste schopným pracovníkem Navrátilova kolektivu a akademik si vaší práce velmi váží. Určitě najde pro vás nějakou funkci i v meziplanetárním letadle. Varuji vás však před mnohomluvností. Musel bych potom zapomenout na to, že jsme blízcí příbuzní… Naše moc sahá daleko… Jo — a ještě maličkost: V případě, že odmítnete spolupráci, neručím vám za bezpečnost slečny Svozilové. Případné nehodě nezabráníte ani tím, necháte-li mne při nástupu do letadla zatknout. Nezapomeňte, že nejsem v Bratrstvu sám…“

Zvedl jsem se a obrátil se k východu. Prasynovec mne zadržel.

„Ať vám nenapadne poštvat proti mně lidi na ulici. Nevrátím-li se do půlnoci na určité místo, neručím ani za Svozilovou ani za vás… Strýčku,“ snažil se najednou obměkčit hlas. „Nezlobte se, že vám vyhrožuji — to víte, boj je boj. Buďte, proboha, ujištěn, že to s vámi myslím dobře. Poznáte to sám, až se naše plány uskuteční…“

Přes to, že jsem byl prasynovcem zdrcen, vznítila se ve mně jiskřička zvědavosti.

„Proč vlastně se pouštíte do tak — řekněme nerozumných — plánů?“ zeptal jsem se. „Proč chcete letět do druhé sluneční soustavy?“

„Vidíte, že se rozumně dohodneme,“ usmál se spokojeně Olaf. „Udělal jsem chybu, že jsem vám to neřekl hned. Tedy: nejprve několik otázek: Proč tam letí Navrátil?“

Odpověděl jsem mu, že chce probádat neznámé planety a život na nich, že zároveň chce prozkoumat přírodní zákony, které ovládají naši Galaxii — a vůbec, že chce rozšířit obzory vědy.

„Záhadná planeta X vysílá k nám signály, které jsou vlastně souvislými zprávami neznámých lidí,“ pokračoval prasynovec. „Tam také zamíří Navrátil nejdříve. Co chce dělat na této obydlené planetě?“

Ani tato otázka mne nepřivedla do rozpaků.

„Kdo by se nechtěl seznámit se svým sousedem, byť by žil i na samotě, na míle vzdálené od jeho sídla? Vědecká výprava chce poznat život a kulturu neznámých lidí a navázat s nimi přátelství…“ Dosud jsem ani netušil, co má můj prasynovec za lubem. Na vysvětlení jsem však nemusel dlouho čekat.

„Dosud vám nenapadlo, co my bychom mohli chtít na planetě X? Vždyť je to tak prosté! Trochu vám pomohu. Navštívili nás už tito neznámí lidé? Dostali se už k nám, na Zemi? Nedostali. To nasvědčuje tomu, že nemají tak vyspělou techniku jako my, že jsou za námi pozadu. Jsou tedy kulturně níž než my. Nevzdělanci také nejsou, jinak by neznali radio. A to je dobré, ba výborné. Budou to dobří pracovníci — a nebude tak těžké rozdělit je na více táborů a ovládnout…“

Teď už mi svitlo v hlavě. Proto tedy chce člen Bratrstva silné ruky navštívit sousední sluneční soustavu! Chce tam zajistit svým bratřím vládu nad neznámými lidmi. Na Zemi to zřejmě nejde tak lehce…

„Milý prasynovče,“ řekl jsem již veseleji. „Myslím, že jste dostal nadlidský úkol. Copak můžete vy sám ovládnout neznámý svět? Nezapomínejte, že budete členem početné posádky — a ta vám váš plán určitě zhatí…“

Olaf se záhadně usmál:

„Mýlíte se. Naopak, posádka mi při plnění úkolu pomůže…“

„Tomu nevěřím,“ zvolal jsem.

„Uvidíte…“ řekl prasynovec — a tím vlastně náš rozhovor skončil. Při loučení mi ještě připomněl dnešní schůzku — a rozešli jsme se.

Dosud jsem se z prvního setkání nevzpamatoval — a za hodinu se mám s tímto hrozným příbuzným sejít znova. Ještě jsem se nerozhodl, co učiním. Na neštěstí je Alena v Moskvě. A možná je to také štěstí, kdož ví? Možná, že bych jí všechno vyzradil — a došlo by k neštěstí… Co mám učinit? Varovat Alenu i Navrátila? Ne, denunciantem nebudu — neříkám to ze strachu. Jak bych mohl udat vlastního prasynovce? Mám tedy zradit své nejlepší přátele, kteří mi vrátili život a obklopují mne láskou a přepychem? Mám mlčet, když vidím, jak chladnokrevně je připravován zločin? Nebudu spoluvinníkem? A na druhé straně: co pomůže, když svého prasynovce udám? Sám řekl, že takových, jako je on, je víc. Nepodaří-li se to jemu, pokusí se o zločin další „bratr“…

Jsem zoufalý. Za okamžik musím jít na schůzku… Kdybych raději nežil…

22. března. Dnes se mi už lépe dýchá. Rozhodl jsem se pro zlatou střední cestu. Slíbil jsem Olafovi pomoc — a také mu skutečně pomohu. Myslím, že to tak bude nejlepší. Požádám také Navrátila o místo v posádce Paprsku. Rozhodně však nepřipustím, aby se mnou letěla také Alenka. Kdo ví, zda se mi nakonec podaří překazit Olafovy plány — a co potom? Kdyby se za letu nedal přemluvit — za osm let bude k tomu příležitostí víc než dost — odhalím jeho plány před celou posádkou. Nepřipustím, aby došlo k zločinu…

29. března. Olaf byl přijat… Když jsem se to dověděl, přejel mi mráz po zádech… Alenka je opět v Praze. Trýzní mne špatné svědomí…

30. března. Včera pozdě večer mi někdo podstrčil pod dveře Olafův dopis. Upozorňuje mne na to, že v posádce jsou už jenom dvě volná místa. Je prý nejvyšší čas jednat… Zítra ráno požádám Navrátila…

1. dubna. Utěšoval jsem se, že Navrátil bude považovat moji žádost za aprílový žert a zdvořile mne odmítne. Překvapilo mne, že má slova vzal vážně a že — mne přijal. Požádá prý hned akademika Tarabkina o souhlas. Teď tedy už nemohu couvnout.

„A poletíte i bez Aleny?“ zeptal se mne Navrátil.

Začepýřil jsem se jako krocan.

Akademik se však dobrotivě usmál a řekl:

„Dobře vám rozumím. Jste děti. Tušil jsem to hned, co vězí za tím nečekaným odmítnutím. A věděl jsem také, že oba dojdete k rozumu. Ví už Alena o vašem rozhodnutí — nebo jste se dokonce domluvili?“

„Ne, ne,“ řekl jsem rychle. „Ani to, ani to. Prozatím jí, prosím, nic neříkejte. Rád půjdu s vámi i bez ní…“ Navrátil se na mne podíval překvapeně.

„Říkám to stále, že jste děti. Snad jste se nepohádali? Ale což, jen se nebojte, rozumím vám. Ubezpečuji vás, že nedopustím, aby nás Alena opustila.“ Teď teprve jsem zůstal bezradný. Jak zabráním tomu, aby se nezúčastnila tohoto dvojnásob nebezpečného letu? Co jí řeknu?

2. dubna. Alena dnes ráno přiběhla za mnou a bez ohledu na ostatní montéry v hale mne objala.

„Věděla jsem, že pochopíte… Jste statečný — můj statečný Leif.“

Málem se pode mnou podlomily nohy. Na první pohled bylo zřejmé, proč je tak rozradostněna. Navrátil jí všechno prozradil… Posadila mne na jakousi bedýnku a sama si sedla těsně proti mně. Zářila jako slunce.

„Ani nevíte, jak těžké to byly chvíle… Tolik jsem toužila po tom, abych byla mezi prvními, kteří navštíví neznámé světy v temných hlubinách vesmíru… A vás jsem ztratit nechtěla… Chvílemi jsem se na vás i zlobila, přiznám se. Obávala jsem se, že jsem příliš obětovala pro naše přátelství, že jednou — možná někdy v budoucnu — budu oběť cítit jako trpkou výčitku. Že se tato oběť postaví mezi nás jako daleko větší propast, než je obrovský prostor mezi Zemí a Proximou… Jak jsem štastná, že to všechno dopadlo takto…“

Byl jsem rovněž šťasten — i zmaten.

„Vy tedy letíte také?“ zeptal jsem se nejistě.

Zasmála se.

„No, samozřejmě, vy blázínku. Snad byste nechtěl letět sám, vy nenapravitelný sobče? Ptáte se, jako byste z toho neměl stejnou radost jako já,“ zarazila se najednou.

„Mám, jak bych neměl,“ řekl jsem neobratně. „Ale — bojím se o vás…“

Hned se jí vrátila veselá nálada.

„Co se nám dvěma může stát?“ zasmála se. „Co se může stát lidem, kteří pod vedením Navrátila jdou dobývat vesmír?“

Byl jsem odzbrojen. Připadal jsem si teď před Alenkou jako hloupý kluk. — Však ono to všechno dobře dopadne — utěšoval jsem se v duchu. Za osm let se mnohé změní. Možná i Olaf se nechá přesvědčit. Ano, určitě ho přesvědčím, vždyť je to člověk mé krve — a v našem rodě nikdy nebylo zločinců.

27. dubna. Již téměř měsíc jsem neměl deník v ruce. Přiznám se, že jsem si na něj ani nevzpomněl. Není divu, mám teď lepšího zpovědníka… Škoda, přeškoda, že to nejpalčivější tajemství Alence prozradit nemohu… To mně také připomnělo dnes můj věrný deník…

Den velkého startu se rychle blíží. Prvního máje odletíme s Alenou a s celou posádkou na Měsíc, abychom pomohli při konečné montáži. Píší o nás teď všechny noviny na světě — a v televisi je naše výprava denně na programu. Chotěnkov nám asi závidí. Akademie neschválila jeho účast na výpravě. Musí zůstat na Zemi, aby v případě nějaké nehody řídil záchranné práce.

Teď právě mi telefonovala Alenka, že Navrátil určil den startu na čtvrtek 15. května. V ten den prý Měsíc, Země i ostatní planety budou v nejpříhodnějším postavení — s ohledem na gravitační síly…

14. května. Letadlo je již několik dní dokončeno a vyzkoušeno. Včera bylo za přítomnosti presidenta akademie pokřtěno. Dostalo jméno, které mu už dávno navrhl Navrátil: Paprsek. Však také poletí téměř stejnou rychlostí…

Olaf o svém plánu již se mnou nehovoří…

15 května. Za dvě hodiny startujeme …