Signály z vesmíru

4. PROXIMA CENTAURI MLUVÍ?

Akademik Čan-su je na Měsíci již několik let. Z pověření Světové akademie věd řídí velkou observatoř na severním pólu našeho souputníka. S kolektivem vědců zkoumá severní oblohu, zatím co akademik Cahén v druhé observatoři na jižním pólu Měsíce studuje oblohu jižní.

Čan-su pracuje s nadšením. Kolikrát mu už spolupracovníci museli připomínat, že je třeba odpočívat podle dnů na Zemi a ne podle kalendáře na Měsíci, kde den trvá 14 dnů — a stejně tak dlouho noc.

Dnes má Čan-su volný den — samozřejmě podle zemského kalendáře.

Až se porozhlédneme po jeho pokoji, jistě nás tento „den“ udiví.

Velikým oknem se na nás do pokoje dívá černá obloha. A uprostřed ní září — Slunce. Vyhlíží odtud poněkud jinak, než se Země. Jeho tvář je zahalena do šlehajícího plamenného závoje, který vědci objevili se Země při zatmění Slunce a pojmenovali jej koronou.

Skály, roviny i krátery jsou ostře ozářeny slunečním světlem — a na obloze jasně září miliony hvězd.

Nízko nad obzorem nehnutě stojí v temnotách veliká koule. Země…

K ní právě zalétly Čan-suovy zraky. Rodnou planetu prohlíží již nejméně po sté. S polokoule, která je ponořená do stínu zemské noci proniká až sem na Měsíc záře tisíců světel. Jsou to svědectví velké síly člověka, který v těchto místech rozžehl světla velkých měst.

Země, moře i mraky na ozářené polokouli jsou jako pestrá paleta malíře. Z indigově modré plochy Atlantického oceánu oslnivě září odraz slunce.

Téměř celá Evropa je zahalena mraky. Vzduchový obal rozmazává kontury velkého globu… Čan-su pohlédl na hodinky.

Na Zemi — v jeho vlasti — je právě poledne. Pekinská televisní stanice vysílá zprávy.

Akademik zapnul televisor a se zájmem nyní sleduje, co je ve světě nového.

Nejprve reportážní přenos ze Sahary. Před několika hodinami byla dokončena třicátá atomová elektrárna pro čerpací stanice. Dvě třetiny pouště jsou již zúrodněny…

Několik záběrů z Arktidy…

„A nyní radostná zpráva: Pojďte s námi na chvíli do Tarabkinových laboratoří…“

Na obrazovce se objevil celkový pohled do velkého sálu. Kamera se blíží k průhlednému skleněnému hranolu…

Detail — hlava a hrudník krásně urostlého statného muže. Hrudník se pomalu nadzdvihává a klesá. Ústa jsou pootevřena.

„Severson, účastník Amundsenovy záchranné výpravy, žije!“ radostně zní hlas komentátora. „Věda slaví další vítězství nad klinickou smrtí! Sláva Tarabkinovi, jeho kolektivu a všem vědcům průkopníkům!“

Čan-su je dojat. Přisedává blíž k televisoru, aby mu z reportáže opravdu nic neuniklo. Na obrazovce se objevuje Tarabkin. Usmívá se.

„Ano, Severson opravdu žije,“ říká. „Zatím ho uměle udržujeme ve spánku — v duchu léčebné metody velkého fysiologa I. P. Pavlova. Čeká nás ještě mnoho práce — mnoho složitých zásahů. — Ale v tom hlavním jsme zvítězili: život je navrácen…“

Čan-su vypnul televisor a lehl si na pohovku. V myšlenkách zalétl přes vzduchoprázdný prostor do Moskvy, k Tarabkinovi. Moskvu na obrovském globu našel lehce. Svítila s neozářené polokoule jako jasná hvězda.

Po obloze se pojednou mihla dvě světla, která vytrhla Čan-sua ze snění. Za okamžik se světla objevila znova, tentokrát nedaleko observatoře.

Na rovné ploše před hlavní budovou přistálo raketové letadlo v podobě válce. Rozjelo se na pásových podvozcích přímo k hangáru, kde byl již otevřen vjezd do vstupní haly.

Velká vrata se neprodyšně zavřela a za chvíli byla komora vyplněna vzduchem. Z letadla vystoupili tři cestující.

„Kde je, prosím, akademik Čan-su?“ zeptal se štíhlý, černovlasý muž, sotva seskočil na dlažbu hangáru.

„Má dnes volný den, je doma.“ odpověděl muž v kombinése.

„Snad mi odpustí, že ho na chvíli vyruším, doufám, že nespí. Nesu mu totiž důležitou zprávu,“ vysvětloval černovlasý muž již za chůze. Proběhl krytou chodbou a zaklepal na dveře. Sotva se ozvalo vyzvání ke vstupu, vřítil se do pokoje.

„Vítám vás, Cahéne,“ usmál se Čan-su a zvedl se s pohovky. „Co vás sem přináší? To jste musel mít pěkně naspěch, když jste svou návštěvu ani neohlásil. Mohli jsme vám připravit pohoštění…“

Cahén si potřásl s Čan-suem pravicí, sáhl do kapsy, mlčky vytáhl svitek filmu a roztáhl jej na stole.

„Co tomu říkáte?“ přejel prstem po celuloidovém pásu.

„Že je to záznam o zachycených radiových vlnách z vesmíru. Nu — a co je na tom zvláštního? Objevil jste snad další radiohvězdu?“

„Podívejte se jen pozorněji,“ vybídl Cahén, založil si ruce a pohupoval se na špičkách chodidel.

Čan-su pomalu projížděl očima lesklý pás.

Najednou se zarazil.

„Poslouchejte, to přece nemá s radiovou astronomií pranic společného. Zaznamenával jste si snad signály ze Země?“

„Ne. Tyto signály jsme zachytili při zkoumání hvězdy Proxima Centauri. Omyl je vyloučen.“

Čan-su znova a znova procházel celuloidový pás.

„To by ovšem znamenalo…“ zarazil se. „Máte přesně zaměřen zdroj?“

„Pochopitelně,“ usmál se Cahén. „Je nedaleko Proxima Centauri. Z toho usuzuji, že jde o planetu. Potvrzuje to také skutečnost, že během doby, kdy signály studuji, se zdroj sotva znatelně posunul v kruhové dráze okolo Centauri.“

„Délka vlny?“

„Sto osmdesát dva centimetry.“

Čan-su si přejel rukou po čele.

„Proč jste to nehlásil dříve? To je přece úžasné zjištění! To přece připouští domněnku, že tu jde o signály myslících tvorů!“

Cahén si pravicí pročísl kudrnaté, modře se lesknoucí vlasy.

„Opatrnost, matka moudrosti. Vždyť jsem sám nevěřil svým očím ani uším. Říkal jsem si: Než s tím, Roberte, půjdeš na světlo, snaž se tomu přijít na kloub. Přiznám se, že jsem si už zahrál i na detektiva.“ rozesmál se Cahén a třemi prsty se opřel o filmový pás.

„Jak vidíte, vysílání je soustavně přerušováno. Délka vysílání i mezer se rychle mění. Nejprve jsem se snažil najít v tom nějakou pravidelnost. Té tu však není.

Mohu to doložit mnoha metry záznamů. Mezery i vysílání jsem si tedy proměnil v jakousi komplikovanou telegrafní abecedu. Tady ji máte. A Cahén položil na stůl tlustý blok, hustě popsaný dlouhými čarami a tečkami.

„Je to zpropadeně složitá abeceda, na to můj hvězdářský rozum nestačí. Zítra chci odletět na Zemi a předložit svůj objev k posouzení Světové akademii věd.“

Čan-su, který byl dosud skloněn nad pásem, se narovnal a položil Cahénovi ruku na rameno.

„Navrhuji jiný postup. Byl bych spíše pro to, abyste Světové akademii odeslal podrobnou zprávu — a abyste mne pozval do vaší observatoře na jižním pólu. Víc hlav — víc rozumu. Než přijde rozhodnutí akademie, chtěl bych vám být ve studiu signálů nápomocen…“

Cahén ochotně souhlasil.

Během několika minut byl Čan-su připraven na cestu. Konferenčním televisorem oznámil spolupracovníkům Cahénovu zprávu i svůj úmysl.

Všichni byi překvapeni. Oběma vědcům přáli mnoho zdaru v dalším bádání a napjatě očekávali jeho výsledky.

Že by v souhvězdí Centaura žili lidé?…

Vzduch v první kabině hangáru rychle řídl a ustupoval vakuu.

Vrata se otvírají a raketové letadlo vyjíždí na startovací plochu.

Zelené světlo na dispečerské věži a již se letadlo vznáší — — (málem jsem z pozemského zvyku řekl „ve vzduchu“, ačkoliv, jak víme, na Měsíci vzduch není. Musíme se tedy spokojit zjištěním, že se letadlo vznáší) nad měsíčním povrchem.

Několik kilometrů pod letadlem se rychle mění měsíční krajina. Velohory, malé krátery, puklinami rozryté roviny, rokle a strmé skály. Tu a tam třikrát dole blikne světlo. Obyvatelé Měsíce to již znají. Je to pozdrav některé z výzkumných stanic, umístěných pod povrchem Měsíce. Za necelé půl hodiny nám již na obzoru září světla obseřvatoře B.

Letadlo přistává na jižním pólu Měsíce…