Signály z vesmíru

25. VÝLET DO VZDUCHOPRÁZDNÉHO PROSTORU

Jediná vteřina stupně, o kterou by se Paprsek vychýlil ze své dráhy, znamenala by v těchto obrovských vzdálenostech ztrátu cíle a zbloudění v nekonečných prázdnotách vesmíru. Proto pozornost vědců, kteří se střídali ve funkci kapitána letadla, byla nyní soustředěna hlavně na vyrovnávání letu. Při ztížené orientaci musela být všechna měření provedena s nejvyšší možnou přesností. Nejprve určil polohu letadla každý sám, nezávisle na výpočtech druhých — a teprve potom, po srovnaní všech výsledků, byly opraveny pravděpodobné chyby a zahájeno manévrování.

Severson využil tohoto údobí zvýšené činnosti k splnění úkolu, který mu dal Ditrichson. Bez velkých potíží odnesl z laboratoře polarisační přístroj a prozářil jím celou Olafovu kabinu.

Dvě plechové krabičky nalezl v tajné skrýši, kterou mu prasynovec popsal. Schoval si je do kombinésy a rychle se s přístrojem vrátil do laboratoře, aby byl na svém místě, kdyby ho snad někdo náhodou potřeboval.

— Polovina úkolu je splněna, — řekl si ulehčeně, když si sedl na postel ve své kabině.

Opatrně vytáhl jednu krabičku a prohlížel si ji se všech stran. Bílý, matně se lesknoucí kov byl hladký — bez jakýchkoliv značek a nálepek.

— Co v ní může být? Škoda, že tu není gravitace. Možná, že bych to uhodl podle váhy.

Zatřepal krabičkou u ucha, ale uvnitř se nic nepohnulo.

Přiložil ji těsně k uchu a pozorně naslouchal, zda v ní netiká nějaký pekelný stroj. Opět nic…

— Otevřít — nebo neotevřít? Váhal.

— Raději ne, — rozhodl se konečně. — Olaf mne určitě zbytečně nevaroval…

Obě krabičky schoval do skřínky s prádlem a zamířil k atomové elektrárně.

Gruber a Madarász, kteří měli službu u reaktorů, nevěnovali příchozímu příliš pozornosti. Seděli před dlouhou, do půlkruhu stočenou deskou a bedlivě sledovali kontrolní obrazovku.

„P 327, R 72, A 136, K 720,“ ozval se Navrátilův hlas z řídicí kabiny. Vědci otočili několika knoflíky, podívali se na sebe, kývli hlavou na souhlas — a Madarász ohlásil:

„P 327, R 72, A 136, K 720 — provedeno!“

Severson je mlčky pozoroval. Trpělivě čekal, až s nimi bude moci promluvit.

„Mohu si prohlédnout pohonné reaktory?“ zeptal se, když se mu zdálo, že je vhodný okamžik k rozhovoru.

„Prostor pod námi je uzavřen,“ odpověděl úsečně Gruber, aniž se na Seversona podíval.

„Jak víte, jsou v provozu,“ mírnějším hlasem dodal Madarász. „Až vyrovnáme let, rád vám pomohu při studiu.“

„Promiňte, — neuvědomil jsem si to,“ vykoktal Severson zmateně a tiše vyklouzl z elektrárny.

— Jsem to hlupák, — vyčítal si. — Zatracená nevědomost! Zatracené krabičky i s prasynovcem a celým jeho povedeným bratrstvím! Proč se vůbec chovám jako slabomyslný? Proč mně Olaf nařídil, abych krabičky vhodil do pohonných reaktorů? Asi je mám tak zničit.

Ale proč je tedy bral s sebou do letadla, když je mám teď zničit?

Podívám se věci na kloub — otevřu je, — rozhodl se náhle.

Nebylo to však tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Víčko krabičky odolávalo i násilnému páčení. A doléhalo tak těsně, že se pod ně nedala vsunout ani špička nože, který si vzal Severson na pomoc.

— Krabička je zřejmě z hliníku. — pomyslel si. A hliník je dosti měkký. Při trošce trpělivosti se za hodinu dostanu dovnitř…

Plech byl však daleko tvrdší, než Severson předpokládal. Ostří nože se při prvním setkání s kovem ulomilo, aniž v něm zanechalo sebemenší rýhu. Prudké údery na kolmo postavený nůž dopadly stejně bezúspěšně. Jediným výsledkem byla ulomená špička nože.

— Čertovo dílo! rozčilil se a mrskl krabičkou na podlahu. Pružná podlaha ztlumila náraz a záhadný předmět odrazila opět do prostoru.

Severson vykulil oči: Krabička byla otevřena — a kolem ní se vznášelo několik proužků hedvábného papíru a řada skleněných ampulek, v jakých bývají dopravovány injekční látky.

Uchopil jednu z nich a prohlédl si ji proti světlu. Tekutina uvnitř byla naprosto čirá…

Mezitím pokračovala krabička s ampulkou na své cestě kabinou podle zákona: úhel odrazu rovná se úhlu dopadu. Vypolštářované stěny však odrážely letící předměty nejrůznějšími směry. Za chvíli to v kabině vyhlíželo jako v rojícím se úlu.

Krabičku a několik ampulek ulovil poměrně brzy. Na prohlížení však nebylo kdy. Nejprve bylo nutno pochytat také ostatní ampulky, aby při svém volném letu nenarazily náhodou na tvrdý předmět a nerozbily se.

V Seversonovi se probudila lovecká vášeň. S koženou kuklou létal po kabině a s úsměvem na rtech vzpomínal na potrhlého profesora botaniky, který se síťkou v ruce běhal po louce za vzácným motýlem. Trvalo to dobrých dvacet minut, než se poslední létající předmět octl v kapse kombinésy.

Všechny nápisy na skle byly latinské a laiku nesrozumitelné.

Severson zabalil ampulky do hedvábného papíru a uložil zpět do krabičky.

— Jednu bych si měl schovat jako corpus delicti — pro případ potřeby, — napadlo mu. Bez dlouhého vybírání vzal první, na kterou sáhl. Dvojnásob pečlivě ji omotal jemným papírem a vstrčil do kapsy. Přiklopil víko krabičky a vsunul ji opět mezi prádlo…

Pohonné reaktory opět utichly. Život posádky se vrátil do normálních kolejí.

Na návrh Molodinové byl změněn rozvrh služeb. Po šestihodinové směně, která měla na starost řízení a provoz letadla, připadly na každého vědce ještě dvě hodiny, určené vědecké práci. Tím snad nechceme říci, že do té doby členové posádky ve volném čase vědecky nepracovali. Šlo spíše o to, aby průzkum mezihvězdných prostorů byl prováděn systematičtěji. Proto také byly rozděleny i jednotlivé úkoly: Čan-su a Cahén budou zkoumat radiohvězdy. Madarász kosmické paprsky, Navrátil střed naší Galaxie, Watson ostatní galaxie, McHardy mlhoviny, Scheiner novy, Fratev znovu přeměří paralaxu hvězd — a tak dále.

Jak vidno již z krátkého a stručného výpočtu úkolů, práce tu bylo dost — žádný z členů posádky nemusel mít strach z dlouhé chvíle nebo z nudy.

Také chvíle společné zábavy byly stále stejně pestré. Čech i Rus, Číňan i Američan, Polák i Bulhar — všichni si přinesli ze svých domovů nepřeberné kulturní bohatství. Veselé i vážné historky z minulosti, vzpomínky ze života, anekdoty, verše, veselá kouzla a společné hry — jedním slovem nevyčerpatelné studnice zábavy i poučení.

Velké obliby dosáhlo Seversonovo vyprávění o minulých dobách.

Mladí vědci nové generace nevycházeli z údivu nad pošetilostí lidí, kteří se bez protestu nechali vykořisťovat a stejně slepě se na rozkaz pánů hnali do války proti slabším národům. Skutečně volné chvíle, které Seversonovi zůstaly, věnoval výzvědné službě.

Alena pomalu ztrácela o Watsona zájem.

„Sledujeme ho už hezkou řádku dní, pozorujeme ho při práci a občas nasloucháme za dveřmi jeho kabiny. A co jsme zjistili nového? Nic,“ říkala.

„Je sice pravda, že přijímač v kabině a záhadné poznámky ukazují na něco nekalého, ale velmi pochybuji o tom, že je nám to nějak nebezpečné.

Alespoň teď ne, pokud letíme vesmírem. A do té doby, než přistaneme na planetě X, máme přece dosti času, abychom si na to posvítili…“

Severson dívce neodporoval. Tajně však sledoval Watsona dál. Nešlo mu přec jenom o Watsona, ale i o Ditrichsona — a ti dva už představovali skutečné nebezpečí pro posádku Paprsku…

Ditrichson se konečně uzdravil. Sotva se to Severson dověděl, sedl si k televisnímu telefonu a vytočil číslo Watsonova náhradního aparátu.

Jeho předpoklad se ukázal správným.

Olaf skutečně navštívil Watsona jako jednoho z prvních.

— Jaké štěstí, že tu teď vedle mne nesedí Alena, — řekl si ulehčeně, když napjatě sledoval scénu na obrazovce.

„Jak se daří, marode? Jsem rád, že vás vidím opět v pořádku,“ uvítal Olafa Watson.

„Děkuji, už je to dobré. Ale dalo mi to co proto! Už jsem měl strach, že se z toho nevylízám. Především vám mnohokrát děkuji za přátelskou pomoc…“

„Za jakou?“ divil se Watson.

„Nu, za výpomoc ve službě, za časté návštěvy v nemocnici, i za důvěru, kterou jste mi tam projevil. Je toho dost, ne? Jak jste daleko s prací? Daří se vám to?“

Watson ho uchopil za ruku a přiložil prst k ústům.

„Pst, tišeji, příteli! Co kdyby nás někdo poslouchal! Nejste přece malé dítě, abyste všechno, co víte, vyžvatlal… Jde to dobře kupředu. To bude překvapení, až…,“ a teď snížil hlas tak, že mu nebylo rozumět ani slovo.

„Ty jsi mi pěkný detektiv, Leife,“ ozvalo se najednou za zády Seversona. Polekaně se otočil.

„Nelekej se, to jsem já,“ zasmála se Alena uličnicky „Ale stejně tak dobře by to mohl být někdo jiný. Moc opatrný nejsi, viď, ty můj Sherlocku Holmesi,“ položila mu ruku na rameno.

„Stojíš tu už dlouho?“ zeptal se zmateně.

„Ne, právě jsem přišla. Co je u Watsona nového? A, podívejme se, má vzácnou návštěvu. Zesil, prosím tě, zvuk, ať slyšíme, co si povídají…“

Severson zbledl jako stěna. Naklonil se ke skřínce, aby mu Alena neviděla do obličeje, a chvějící se rukou sáhl na knoflík.

V nouzi nejvyšší je pomoc boží nejbližší, říkávalo se kdysi. A Seversonovi přispěchal teď na pomoc šťastný nápad i bez pána boha.

„Nejde to víc zesílit už jsem se o to pokoušel. Ale o nic nepřijdeš, Alenko. Vyprávěli si anekdoty a některé z nich byly kapánek pikantní, tak raději pokračují šeptem, aby je někdo neslyšel, že se baví tak neslušně.“ rozpovídal se Severson, kochaje se svým důvtipem.

Olaf se skutečně zasmál — a Watson s ním.

„Až se zase dovíte něco nového, pozvěte mne. Buďte hodně zdráv, Watsone! Musím se teď představit Molodinové a Navrátilovi…“

„Vidíš, pořad ti to říkám, že jsme špatní detektivové,“ usmála se shovívavě Alena a vypnula aparát.

Severson uléhal na postel vzrušen.

— Tedy přece — spiklenci jsou spolčeni, — přemítal a po celém těle se mu rozlilo nepříjemné teplo. Zdálo se mu, že tíživý pocit obrovské odpovědnosti se proměnil v balvan, který mu těžce leží na srdci.

Nespal celou noc, jak se ze zvyku říkalo době, určené ke spánku. Jak víme, na Paprsku nebylo noci ani dne, jara ani zimy. Dobu práce, studia i odpočinku určovaly pouze atomové hodiny, které neúprosně měřily čas bez ohledu na nezvyklé prostředí.

Podle tohoto pořádku bylo tedy pro Seversona ráno, když se odhodlal k odvážnému činu…

Službu měl tentokrát kratší než obvykle. Řídil vysílání pro Světovou akademii věd.

Sedl si k mikrofonu a přečetl hlášení o výsledcích vědeckého průzkumu. Většinou to byla čísla, značky a zkratky, z nichž mnohým vůbec nerozuměl. Srozumitelná mu byla pouze jediná zpráva: „Madarász při průzkumu kosmického záření objevil dosud neznámé paprsky, které působí rušivě na některé prvky, hlavně s menší atomovou vahou. První pokusy ještě neskončily. Podrobnější zprávu vám dáme později. Paprsky nazýváme zatím,zero‘.“

Severson ani netušil, jak velký rozruch tato zpráva způsobí, až se po dlouhé pouti vesmírem dostane na Zemi…

Skončil vysílání a tajně se vytratil do skladiště. Pozorně si prohlédl seznam uskladněného zboží, opsal si jedno z čísel a vyhledal bednu, ve které byl hledaný předmět uložen. Na štěstí byla upevněna hned na kraji, aby mohla být po přistání vyložena mezi prvními.

Otevřel ji a vylovil z ní koženou brašnu s fotoaparátem. Uvedl zase všechno do pořádku a jako zloděj se špatným svědomím odplížil se do své kabiny. Tam teprve si fotoaparát prohlédl důkladně. Jeho značku znal. S podobným aparátem se seznámil za pobytu v Praze. Byl to dokonalý přístroj, s nimž se dalo pracovat i v úplné tmě.

Z podlouhlé skříně, umístěné ve stěně kabiny, vyňal dlouhé smotané lano a skafandr, který byl připraven pro případ hrozícího nebezpečí.

Pootevřel opatrně dveře a rozhlédl se. Chodba byla prázdná.

Jednou rukou přitiskl k sobě podivná zavazadla a druhou se přitáhl k pružné tyči na stěně. Několika hbitými pohyby doručkoval k východu z letadla. Rychle stiskl červený knoflík a chvíli netrpělivě čekal.

Vedle knoflíku se rozsvítilo zelené světlo. Otevřel dveře a vstoupil do úzké komory, kterou před okamžikem vyplnil vzduch.

Všechna tato zařízeni znal dokonale — spolupracoval na jejich montáži v halách na Měsíci. Dobře věděl, že při otevření výchozích dveří zazní v řídicí kabině poplašný signál, který kapitána letadla okamžitě upozorní na závadu. Vytáhl proto z kapsy nůž a všechna lanka na stěně přeřízl. Tím zároveň zhasl i zelené světlo, svítící do chodby.

Teď teprve si klidně navlekl skafandr. Jeden konec lana si připnul na přesku u pasu a druhý ke kroužku na rámu dveří.

Takto zajištěn otevřel východ z letadla a pomalu vplul do volného mezihvězdného prostoru.

Strachem se mu sevřelo hrdlo. Křečovitě se přidržel veřejí a přitiskl se k hladké stěně kolosu. Hvězdná obloha se v ní odrážela jako v zakřiveném zrcadle. Hvězdy svítily klidně a nepohnutě. Zdálo se skoro, že Paprsek ztratil svou šílenou rychlost a nehybně teď stojí ve vzduchoprázdném prostoru.

Mrtvý klid rušila jenom kulatá okna, svítící tu a tam z obrovského trupu letadla.

Severson opatrně pootočil hlavu. Jeho zrak padl na velkou kouli, ve které jako v hlavě byl umístěn mozek kolosu: řídicí kabina, pozorovatelny, observatoře a vysílací stanice. Za velkými okny se pohybovali vědci. Klidně konali svoji práci, aniž tušili, že se na ně někdo dívá zvenčí.

— Skutečné nic netuší? Nespatřil mne náhodou někdo? — lekl se Severson a rychle se podíval na svůj skafandr. Dopadal na něj jenom slabounký odraz světla. Na tak velkou vzdálenost nemohl být viditelný…

Chvíli pozoroval život v hlavě Paprsku.

Vše v pořádku! Vpřed!

Postupovalo se mu špatně. Rukavice klouzaly po lesklém kovu a kmity nohama a rukama příliš nepomáhaly. Přitom bylo nutno důsledně se vyhýbat ozářeným oknům, takže cesta se stále prodlužovala.

Zastavil se, aby si odpočinul a přesněji určil cíl. — Ano, tahle řada je to — šesté okno…

Šplhalo se mu již líp — konečně přišel na nejvýhodnější systém: kmih levou nohou, pravou rukou se přichytit a skrčit se. Kmih pravou nohou, napnout tělo a levou rukou se přichytit…

Lezl jako žába, ve strachu, aby se neopatrným pohybem neodrazil od trupu letadla. Okamžitě by odletěl do prostoru a musel by začít od píky: přitáhnout se pomocí lana k východu a pak znova prodělat trudnou cestu po lesklém kovu.

Chvílemi se mu zdálo, že místo něho se pohybuje kolos pod ním. Byl to klam, který vzniká v prostředí, kde není nahoře ani dole. Člověk si pořád myslí, že má hlavu nahoře…

Nejvíce ze všeho se Severson obával pohledu pod sebe a za sebe. Číhala tam na něho strašlivá závrať, která odzbrojuje největší siláky.

K cíli namáhavé pouti se dostal teprve za hodinu. Zachytil se okraje okna a chvíli odpočíval. Pak vytáhl z kapsáře skafandru zrcátko a naklonil je před očima do takového úhlu, aby se mohl nepozorovaně podívat do kabiny.

Na lesklé ploše zrcátka se objevil Watson. Seděl zády k oknu a psal.

Severson nahlédl do okna. Na stole ležely záhadné tabulky, které si už s Alenou prohlédli, a nějaké slovníky.

Watson občas přejel tužkou po rubrikách tabulky, poznamenal si něco a zalistoval v některém slovníku.

Teď se podezřele pohnul…

Severson schoval rychle hlavu za rám okna.

Když za chvíli nahlédl opět do kabiny, Watson měl na uších sluchátka a otáčel ladicím knoflíkem magnetofonu.

— Asi si nahrává na pás vysílání se Země, — dohadoval se Severson.

Rychle vytáhl fotoaparát z brašny, zaostřil a stiskl spoušť.

— Jeden snímek už máme, — řekl si spokojeně. — Pro jistota ještě jeden, kdyby se ne…

Aparát mu najednou vypadl z ruky a trup letadla sebou trhl a otočil se kolem své osy.

Severson hrůzou zavřel oči. Zdálo se mu, že padá do bezedné propasti.

Prudké trhnutí mu opět připomnělo záchranné lano.

Rychle zpět do letadla! Co se s ním stalo?

Po několika pohybech mu novým leknutím ztuhla krev v žilách. Někdo ho uchopil za ruku. Otevřel oči.

Před nim stál Navrátil, ozářený světlem z komory. Vtáhl ho dovnitř a prudce přibouchl dveře.

„Co blázníte, člověče? Jste náměsíčník — nebo sebevrah?“

Vzal ho pod paží a vešel s ním do chodby. Tam teprve si sundal kuklu skafandru a odšrouboval také Seversonovu.

„Promiňte, že jsem se na vás tak obořil,“ řekl už mírnějším hlasem, když spatřil křídově bledou tvář záhadného poutníka.

„Co jste tam, pro pět ran do škopku, hledal, nešťastníče?! Pálí vás snad dobré bydlo? Nu — uklidněte se nejprve, vždyť já se polekal možná víc než vy…“

Severson stál před Navrátilem jako opařený. Vzpomněl si na fotoaparát.

„Ja — já — jsem — fotografoval,“ zakoktal ustrašeně jako žáček, kterého přistihl pan učitel při opisování.

„Fotografoval? A co jste tam venku fotografoval, prosím vás? Nebojte se mne přece — vždyť vás nekousnu…“

Seversona polil studený pot.

„Fotografoval jsem Paprsek. Chtěl jsem získat zajímavý snímek pro televisní vysílání,“ napadlo mu šťastně. „Když jste mi zatahal za lano, aparát mi vypadl z ruky.“

„To je nápad — zajímavý snímek! Uvědomil jste si vůbec, že jste tam mohl přijít o život? Jediné zrníčko prachu, letící vesmírem, mohlo vám provrtat srdce. Stejně tak vám mohly uškodit paprsky zero. Nevíme ještě, zda nepronikají i skafandrem. Musíte se okamžitě nechat prohlédnout lékařem…“

Severson se zatím poněkud vzpamatoval.

„Promiňte mně tu nerozvážnost, soudruhu Navrátile. Velice mne mrzí, že jsem vám způsobil tolik nepříjemností. Už to nikdy neudělám — přísahám.“

„To pevně věřím. Máte štěstí, že jsem vás zahlédl z řídicí kabiny. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne! Pamatujte si to! A až vám po druhé něco podobného napadne, poraďte se nejprve se mnou nebo se soudruhem, který bude právě kapitánem.

Rozuměli jsme si?“

„Ano — a neříkejte to, prosím vás, nikomu. Měl bych ostudu.

„Už je pozdě. Viděli vás všichni v řídicí kabině…“

Alena uhodla okamžitě, proč Severson vylezl z Paprsku.

„Vidíš, vidíš, pořád ti to říkám, abys zanechal toho pátrání, že to stejně nikam nevede,“ vyčítala mu. „Kolik chybělo, abych tě ztratila! Kdyby ses alespoň mně slůvkem zmínil… S tím samozvaným pátráním musíme skoncovat. Oznámíme prostě všechno Navrátilovi a bude to!“

„Ne, ne, ještě ne,“ protestoval zoufale Severson. „Ještě není vhodný čas. Slibuji ti, že pátrání už zanechám a že už neprovedu žádnou hloupost. Musíme však Watsona ještě nějaký čas pozorovat. Vždyť kromě věcí v kabině nemáme proti němu žádných hmatatelných důkazů. Pozbyl jsem i snímku, který jsem tak pracně získal… Možná Watsona ještě při něčem přistihneme. Stačí nám k tomu přece televisní telefon…“

„Stará chyba se opět opakuje,“ řekla tiše Alena. „Ale když já ti neumím odporovat…“

Brzy nato navštívil Seversona Olaf.

„Buďte zdráv, strýčku! Jak se vám daří, vy parašutisto? No, no, nezlobte se hned. Přišel jsem se vás jen zeptat, co jste udělal s krabičkami.“

„Zničil jsem je, jak jste žádal,“ zalhal si.

„Opravdu? Nu dobrá… A proč jste vlastně lezl z letadla? Nestopujete mne snad?“ zeptal se s úšklebkem ve tváři.

„Neradil bych vám to. Víte, fízly nemám rád…“

Severson zrudl a mimoděk sevřel ruce v pěst.

„Kdybyste nebyl mým prasynovcem, ztrestal bych vás na místě, vy bratře silné ruky. Příliš si dovolujete. Ale varuji vás, nezahrávejte si se mnou! Stačí slovo — a budete v pasti, z které vám nepomůže ani pánbůh. Znáte přece Navrátilovo přísloví se džbánem a jeho uchem?“

Ditrichson polekaně ustoupil.

„Nechtěl jsem vás urazit, strýčku,“ řekl smířlivě. „Snad ještě není tak zle… Výlet z letadla mi tedy nemůžete vysvětlit?…“

„Mohu,“ odsekl Severson. „Lezl jsem tam vlastně kvůli vám. K reaktorům jsem se nedostal, tak jsem s těmi vašimi prokletými krabičkami praštil do vesmíru.“

„Škoda. Hladina opadla — ještě jsem je mohl upotřebit. Nu i tak vám mockrát děkuju,“ řekl ironicky.