Signály z vesmíru

10. V ZEMI DIVŮ

Při rozhovoru s Tarabkinem byla Nataša překvapena. Akademik nebyl ani zdaleka tak nadšen, jak mladá lékařka očekávala. Naopak projevil velké obavy o pacienta.

„Neříkejme hop, pokud nepřeskočíme, Natašo,“ řekl vážně. „Vám mladým přece jen někdy chybí rozvaha. Vím, vím, byla jste v těžké situaci a nakonec jste na přemýšlení neměla mnoho času. Nu —“ pokrčil Tarabkin rameny — „uvidíme, co nám přinese zítřek. Doufejme, že jenom věci dobré. Přiznám se vám, že i já jsem v tomto případě v koncích. Copak mám zkušenosti s lidmi, kteří se bez přípravy rovnou probudí do dnešního života?“

„Budu dávat pozor, soudruhu Tarabkine,“ řekla tiše Nataša. „A postarám se o to, aby pacient spal dobře. Zítra ho připravím na spánkovou therapii, souhlasíte?“

Tarabkin přivřel oči a zahleděl se na obrázek zasněžené krajiny, který visel na zdi. Konečně přikývl na souhlas. „Rozhodně mne při sebemenší změně vzbuďte. Dobrou noc…“

Severson spal dobře, díky neškodnému uspávacímu prostředku, který mu Nataša přidala do večeře.

Probudil se svěží. Rychle se oblékl a postavil se k oknu. Pohádkové město se mu nyní zdálo docela jiné, než před několika dny.

„Lidé dnes žijí nádherně — ale kdy vlastně pracují?“ napadlo mu náhle. „Kdo vytváří ten blahobyt kolem? Dosud jsem neviděl nikoho pracovat…“

S radosti uvítal příchod Nataši.

„Přicházíte jako na zavolanou. Už jsem se na vás těšil. Mám k vám totiž velkou prosbu. Mohla byste laskavě nějak vyřídit Míťovi, že jsem nezapomněl na jeho slib? Pozval mne totiž včera do elektrárny, kde pracuje jeho tatínek. Vzpomínáte si?“

„Ano, vzpomínám, přikývla Nataša. „I tam se podíváme. Mám pro vás připravený bohatý program. Ale nejprve bych vás chtěla o něco poprosit. Buďte, prosím, docela upřímný. Jak na vás teď všechno působí? Nejste už nešťastný?“

Severson zvážněl.

„Nevím,“ řekl po chvíli „Zatím jsem pouze zvědavý. Chtěl bych se teď rozběhnout po světě a podívat se, jak se změnil.“

„A cítíte se pro to dost silný? Nebylo by lépe pokračovat ještě v léčení?“ zeptala se dívka starostlivě.

„Proč byste mne měli léčit, vždyť se cítím docela zdráv a svěží,“ divil se Severson. „Ani hlava mne už nebolí.“

„Vím, vím,“ přisvědčila rychle Nataša. „Ale velké rozrušení by vám mohlo uškodit. Možná, že by vám prospěl ještě spánek…“

„Spánek,“ podivil se ještě více Severson. „Snad nechcete abych prospal celý den jako kojenec? Vždyť se mi ani spát nechce!“

„A vidíte — právě spánek to byl, který vám pomohl na nohy. Jak jistě víte ze zkušenosti, po dobrém spánku jste vstal vždy svěží a veselý. Ale po probdělé noci jste byl nevrlý a malátný. Člověk vydrží měsíc bez jídla, ale beze spánku nanejvýš deset dní. Nedostatek spánku totiž působí škodlivě na mozek. A ten proto také potřebuje daleko víc odpočinku, než kterýkoliv jiný orgán.

Jediným odpočinkem pro mozek je spánek, protože při něm skoro vůbec nepracují mozková centra a smyslové ústroje. Velmi dobře to objasnil velký ruský fysiolog I. P. Pavlov. Dokázal, že při spánku se zastaví činnost nervových buněk. Abyste tomu lépe rozuměl: V mozku člověka se odehrávají dva procesy — podráždění a útlum. Podráždění — to je aktivní projev mozku, který nutí jednotlivé orgány člověka, aby pracovaly. A útlum — ten vypíná procesy podráždění, jako když otočíte vypínačem a zhasnete elektrické světlo.

Útlum tedy brzdí činnost nervových buněk a zabraňuje tomu, aby se nevyčerpaly a nezahubily. Při útlumu mají buňky dost času, aby se občerstvily. Pavlov přišel na to, že útlum má nejenom ochranný význam, ale i léčebný. Dokázal, že mnohé nemoci u člověka vznikají přepětím a vyčerpáním mozkové kůry a že se tyto nemoci nedají léčit jenom působením na nemocný orgán, ale že je třeba odstranit původce nemoci — přepětí. A tu přišel lékařům na pomoc spánek. Pavlov po mnoha pokusech zjistil, že některé uspávací prostředky působí příznivě na organismus.

Teď snad mi už budete věřit, že právě spánek vás natolik posílil, že se dnes cítíte zdráv…“

„Věřím vám. Vždyť jsem vám vždycky věřil. Ale spát se mi opravdu nechce, věřte mi také. Raději bych se šel podívat do té Míťovy elektrárny. A ze žádného rozrušení nemějte strach. Zažil jsem už mnoho dobrodružství — třeba jen na výpravách s Amundsenem — a vidíte, jsem tady — a dokonce docela veselý… Nejsem přece pápěrka.“

„V tomto paláci bydlíš, Míťo, viď?“ zeptal se Severson, když naši tři poutníci přicházeli k velké budově, porostlé divokým vínem a vyzdobené sochami.

„Ne, tady pracuje můj tatínek, soudruhu Seversone,“ vysvětloval chlapec. „To je naše atomová elektrárna.“

Severson nevycházel z údivu.

„Takhle přece továrny nevypadají! Tu by mohl bydlet anglický lord! A kde jsou komíny? Čím se tu topí?“

„V našich elektrárnách se dnes už netopí,“ vysvětlovala Nataša. „Vědci zjistili, že atomy, z kterých se skládá všechna hmota, ukrývají v sobě obrovskou energii, kterou je možno uvolnit a využít ve prospěch člověka. Pojďme jen dovnitř, uvidíte sám.“

Návštěvníci prošli ozářenou chodbou a vstoupili do prostorné místnosti.

„A, vzácná návštěva je už zde,“ vítal příchozí statný muž v bílém plášti. „Vítám vás, soudruhu Seversone, v naší továrně na energii. Co byste chtěl vidět nejdříve, příteli? Dispečera, reaktor, nebo expedici elektřiny?“

„Pomalu, pomalu, soudruhu Zajceve,“ smála se Nataša „Nemluvte na nás sanskrtem. Vždyť náš host vám vůbec nerozumí. Jistě bude se mnou souhlasit, když vám navrhnu, abyste to rozhodl sám.“ Zajcev se poškrábal za uchem.

„Tož dobře, přátelé. Ale kam dřív? Co takhle k dispečerce?“

Hosté souhlasili. Na pobídku Zajceva vstoupili do výtahu a sjeli o několik poschodí níž, do podzemních místností.

Seversona překvapovala vzorná čistota a krásná výzdoba stěn. Maně si vzpomněl na papírnu, ve které pracoval kdysi jeho strýc. Bylo tam plno špíny, haraburdí a hluku. A zde — zde je ticho jako v kostele.

Jedny z dveří dlouhé chodby se otevřely a před návštěvníky se objevil podivný obraz. Uprostřed sálu byl upevněn obrovský model krajiny, který zářil mnoha různobarevnými světly. Mezi miniaturními horami a řekami byla postavena stejně malá města, označená různými značkami. Také světla byla očíslována.

Teď teprve si Severson povšiml, že sál není tak docela liduprázdný, jak se na první pohled zdálo. Ve skleněném pavilonu, zavěšeném na stěně nedaleko stropu a vyzdobeném pestrými květinami, seděla světlovlasá dívka a pozorně sledovala svítící model. Jednou rukou byla opřená o lenoch křesla a druhou měla položenu na šikmé desce stolu před sebou. Deska bvla vyplněna knoflíky a obrazovkami.

Dívka ve skleněném pavilonu se na okamžik podívala dolů na návštěvníky, usmála se na pozdrav — a znova se věnovala desce s obrazovkami a knoflíky.

Zajcev jí pokynul pravicí a obrátil se k hostům.

„V práci s ní není žádná zábava. Je to takový náš malý Perun, který vládne hromy a blesky nad celým moskevským krajem. A jak je na nás přísná! Dopisy přijímá jenom s plným titulem: Naděžda Molodinová — atomo-elektrárenský dispečer moskevského kraje. Na to si potrpí.“ Zajcev ztlumil hlas a naklonil se k uchu Seversona.

„Dobře, že nás tu neslyší. Musím vám na ni totiž něco prozradit. Náramně by se zlobila, kdyby mne teď poslouchala. Ona je totiž taková hračička. K tomu, aby měla přehled o spotřebě elektřiny v jednotlivých městech a budovách, stačily by jí až až přístroje na kontrolní desce, kterou má před sebou. Ale to by nebyla ona!

„Tu práci je třeba nějak zpříjemnit,“ prohlásila, sotva se naučila aspoň trošinku rozumět kontrolní desce. A za krátký čas nato se objevila v mé pracovně s velkou stočenou rolí kreslícího papíru. Když ji rozvinula na stole, kroutil jsem nad tím hlavou. „Saprloty,“ povídám, „od kdy se zabýváš kreslením a ptačí perspektivou? Hádám, že je to moskevský kraj z rakety. Na co se trápíš s takovou mravenčí prací, atomo-elektrárenský dispečere?“ Podívala se na mne rozhořčeně — až jsem se lekl. „Copak budu pořád koukat jenom do obrazovek a světýlek?!“ řekla. „Proč bych si nemohla svou práci zpříjemnit? V dispečerské centrále si postavím plastický model celého kraje — a signály měst, závodů a obytných domů si umístím na jejich modelech. Přehled budu mít stejně dobrý — a pěkně se budu dívat do rodného kraje!“

Nu — a teď to začalo. Od té chvíle ji přestali zajímat i chlapci. Každý den mi přinášela ukázat nové domečky, stromy a mosty. Po měsíci zjistila, že tak složitý model neudělá ani za dva roky. A ona se té krásy nemohla dočkat! Co myslíte, že udělala? Nu — jednoduchou věc: pozvala si na pomoc pionýry z technických kroužků. I tuhle náš Míta se přihlásil. To je také takový kutil. A teď to letělo jako v pohádce. Jednou vám přijdu do haly — a koukám, div mi oči nevypadnou. Na velkém podiu se přede mnou rozprostírá celý kraj — i s řekami a parky. Koukám se pod podium — a co nevidím: Naděžda sedí na zemi s nějakými náčrtky a uděluje pokyny. A kluci i holky z kroužku radioamatérů lezou sem a tam a montují něco nad hlavou. Ten den navečer se po prvé rozzářila tahle světla,“ ukázal Zajcev na velký model krajiny. „Co tomu říkáte? Není to hračička, ten náš malý Perun?“ zasmál se a podíval se znova na dívku.

„Ty čerte,“ zahrozil prstem. „Ale spolehnutí na ni je, to se musí přiznat. Při její směně nemáme nejmenších poruch v dodávce proudu.“

Severson si se zájmem prohlížel model a chvílemi zalétl zrakem k skleněnému pavilonu.

„Kteroupak část jsi vyrobil ty?“ obrátil se k Míťovi.

Chlapec se rozhlédl po modelu.

„Tak třeba zrovna támhle ten automat, na kterém se rozsvítilo červené světlo. Podíveje se — Naděžda už světýlko uviděla a zapíná silnější proud.“

„Vysvětlím to srozumitelněji, Míťo,“ zasmála se Nataša. „Ta miniaturní budova představuje velký automatisovaný závod,Srp a kladivo,‘ kde se vyrábějí helikoptéry. Takovým závodům říkáme zkráceně automat.“

„A červené světlo hlásí, že automat potřebuje zvýšenou dodávku proudu,“ pospíšil si hned Míťa. „Nepůjdeme už dál, tatínku?“

„Dělám tu průvodce tobě nebo hostům?“ zlobil se naoko Zajcev. „To víte, — jako každého kluka ho nejvíce zajímají mašiny. Do výrobní části se dostane málokdy a tož by rád využil teď příležitosti… Ale nakonec je možno s jeho návrhem souhlasit, co říkáte? Nu — napřed však malé občerstvení, abych se neprohřešil povinnostem hostitele…“

Návštěvníci se vrátili do Zajcevovy pracovny a pohodlně se rozesadili do křesel kolem nízkého konferenčního stolku.

„Než ještě vstoupíme do dílen, bude třeba několik věcí objasnit,“ ujal se slova Zajcev, sotva skončil telefonický rozhovor se závodní kuchyní.

„Elektrárna, ve které jste dnes vzácným hostem, soudruhu Seversone, vyrábí elektrický proud z uvolněné atomové energie. Jak jsem slyšel, jste povoláním letec — tedy technik — a techniku jste také studoval v Londýně. Nemusím vám proto vysvětlovat všechno od píky.“

„O atomech toho moc nevím,“ řekl nesměle Severson. „Pamatuji si jenom, že se skládají z protonů, neuronů a elektronů a že kladné protony tvoří podstatu jádra atomu… A že kolem tohoto jádra obíhá právě tolik záporných elektronů, kolik je protonů v jádru. Nebo snad jsem to spletl?“

„Výborně, výborně, je vidět, že jste studoval s vyznamenáním,“ klepl Zajcev dlaněmi do opěradel křesla a naklonil se dopředu.

„Nu — a tady právě začíná historie atomové elektrárny. Všeteční vědci totiž zjistili, že atomové jádro skrývá v sobě obrovskou energii, která se dá uvolnit buď rozbitím jádra nebo skládáním jader ze součástí. Kladivem rozbít atom samozřejmě nešlo,“ zasmál se — „a tak se hledaly jiné prostředky. Chytré hlavy přišly nakonec na to, že by to mohly být samotné protony některých látek, ale že by se jim musela dát pořádná rychlost, aby s jádrem vůbec pohnuly. Honili je tedy v kruhové dráze kolem dokola tak dlouho, až letěly patřičnou rychlostí. Tak vznikly cyklotrony a jiné urychlovací přístroje.

Teď se už konečně podařilo atom rozbít.

Výsledek byl tenkrát překvapující. Z gramu rozštěpených atomů uranu získala se tenkrát dvaapůlmilionkrát větší energie než z gramu benzinu, který byl v tu dobu nejlepší pohonnou látkou pro letadla.

Objev uvolňování atomové energie přišel ovšem ještě v době, kdy na Zemi panovalo nebezpečí válek. A byli tenkrát na světě i takoví vědci, kteří ho za peníze prodali americkým imperialistům a ochotně se zúčastnili vyrábění atomových pum pro vraždění lidstva. Tak se stalo, že prvními lidmi, kteří na své kůži po prvé ucítili účinky atomové energie, byli obyvatelé dvou japonských měst, kteří byli v roce 1945 vyvražděni americkými atomovými bombami.“ Zajcev mávl rukou, jako by chtěl zaplašit těžký sen.

„Ale nechme smutných vzpomínek, přátelé. Lidstvo poměrně brzo poznalo, jakým nebezpečím je atomová energie v rukou válečných paličů. A toto nebezpečí mu také nakonec rychleji pomohlo otevřít oči a pochopit v čem je kořen zla — že štěstí i samotnou existenci všech národů světa ohrožuje hrstka ziskuchtivých imperialistů. Dnes už třicet let žijeme ve věčném míru. Dávno jsou odstraněny příčiny válek a celé lidstvo užívá atomové energie jedině k pokořování přírody, k vědeckým účelům, k rozmnožování blahobytu, o kterém se ostatně můžete přesvědčit na vlastní oči, příteli Seversone. Okamžik, právě přichází občerstvení.“

Zajcev přiskočil k otvoru ve zdi, vzal podnos s jídlem a položil ho na stolek.

Severson se zatím plně pohroužil do myšlenek a zdálo se, že přestává vnímat své okolí. Zajcev to hned zpozoroval.

„Jsem to popleta! Unavuji vás učenými přednáškami… Poslužte si. Vás by jistě daleko víc zajímala kuchyň, kde vaříme atomovou energii, viďte?“

„Ba ne, — “ vytrhl se Severson z myšlenek. „Na osudy lidstva teď myslím často. Moc jsem toho zaspal, to teď vidím. A také ve vědomostech jsem zůstal pozadu. Co vím o atomové energii? Nic! Co vím o vaší podivuhodné televisi? Nic! Všechno to bylo vynalezeno beze mne!“ Trpce se zasmál. „Mám teď co dohánět, abych vám vůbec porozuměl. A přiznám se, že mám strach…“

„Čeho byste se bál,“ zeptala se Nataša se špatně skrývanými obavami. „Ani zde v elektrárně, ani kde jinde vám nehrozí žádné nebezpečí. Lidé dnes atomovou energii a všechny stroje i přístroje ovládají dokonale…“

„To jsem už zpozoroval, Natašo, a právě proto mám strach. Na obtíž nikomu být nechci — a řekněte mi, jak se se svými vědomostmi uživím, když ničemu dnes už nerozumím…“

„Tak je to tedy?“ vydechla ulehčeně. „Z toho nemějte nejmenší strach. Vždyť všechno dohoníte! Směle můžete pokračovat ve studiích a podle libosti si zvolit povolání — nebo zůstat letcem.“

„Rád bych to udělal,“ řekl Severson nejistě, „ale kde vzít na to peníze? Otec byl nižším úředníkem a nemohl mi tedy zanechat žádné dědictví. Ale práce se nebojím, ani té sebetěžší. Mohu kopat třeba krumpáčem…“

„Ten byste našel, už jenom v museích, soudruhu Seversone,“ zasáhl do rozhovoru Míťa. „Dnes se už nikdo tak nelidsky nedře. Nač by potom byly stroje?“

„A studium nemusíte platit,“ dodala Nataša. „To je dnes zadarmo. Oplatíte nám je svým vzděláním.“

„Začneme tedy hned,“ navrhl Zajcev a aniž čekal na odpověď, ukázal na velký obraz na stěně. „Podívejte se, příteli. Tady máte celou naši elektrárnu jako na dlani. Tady jsou prozrazena všechna tajemství výroby elektřiny z atomů. V modrém rámečku vlevo je schéma nejstaršího způsobu, kterým jsme začali. Ten šedivý kotel je reaktor, ve kterém se uvolňuje atomová energie z uranových tyčí. Celý proces je třeba regulovat, aby nám to všechno nevybuchlo jako atomová puma. Na to jsou do reaktoru zasunuty kadmiové tyče, které se posunují samočinně dovnitř a štěpení uranu udržují stále na stejné hodnotě. Proč, to se všechno dovíte při dalším studiu — bylo by toho teď mnoho najednou.

Vnitřek kotle je isolován vrstvou berylia nebo čisté tuhy, aby neutrony neunikaly z kotle.

Štěpením atomů získáme tak v reaktoru obrovskou tepelnou energii. A co teď s ní, jak ji využít? Jde to několika způsoby. Při tomto nejstarším způsobu je cesta od tepla k elektřině poněkud složitá. Do reaktoru vháníme zespod některý z nehořlavých plynů, jako na příklad helium. Ten se rozžhaví a přichází potrubím do parního kotle. Odtud jde pára do turbíny, která roztočí generátor.

Dnes už získáváme elektřinu z atomů daleko jednodušší cestou. Ostatně, přátelé, vždyť se na to podíváme zblízka…“

Návštěvníci vyšli z místnosti do dlouhé chodby, prozářené bílým světlem. Po příkladu Zajceva vstoupili na pohyblivý pás, který byl pomalován ornamenty jako perský koberec.

Severson si při pomalé jízdě se zájmem prohlížel stěny chodby, bohatě zdobené freskami, sgrafity a mosaikami na nejrůznější náměty. Když přijeli ke skleněné překážce, chtěl seskočit s pohyblivého pásu, ale Míťa ho zadržel. Dveře se totiž před návštěvníky samy rozestoupily — a pak zase zavřely.

„To bude trvat, než si na vaše vynálezy zvyknu!“ ťuknul se prstem do čela. „Vždyť totéž jsem už zažil v růžovém paláci při druhé vycházce!“

Návštěvníci se octli v rozlehlém sále. Na matně se lesknoucí podlaze se odrážela zeleň pestrých květin a obrysy bzučících turbin a generátorů. Stály v dlouhé řadě kolem oken s výhledem na vzdálené město.

„Tak tedy vypadá atomová elektrárna staršího typu,“ vysvětloval Zajcev. „Reaktory jsou ukryty za silnou zdí, která chrání živé organismy před radioaktivním zářením. Záření totiž vzniká při rozštěpení atomu a na člověka i na rostliny působí škodlivě — při větší dávce i smrtelně. Podívejte se dovnitř,“ pobídl Seversona k řadě kukátek ve stěně.

Severson byl pohledem dovnitř zklamán. Očekával stejný obraz, jako když se díváš do žhavého nitra vysoké pece — a zatím viděl jenom řadu velkých válcových kotlů olověné barvy, které stály na silných trojúhelníkovitých podstavcích.

„Jsou to uranové reaktory,“ odpověděl Zajcev na tázavý pohled hosta. „Jak vidíte, žádný zázrak, pouze důmysl člověka. Pojďme však do vedlejšího sálu, tam krotíme atom daleko dokonaleji.“

V sousední místnosti bylo naprosté ticho. Dlouhá řada lesknoucích se kotlů nevydávala ze sebe nejmenší šelest.

„Reaktory tu pracují pod podlahou, ale nebojte se, příteli Seversone, nevybuchnou,“ usmál se Zajcev. „Dávají pouze své teplo kotlům. Zde se už pracuje docela jinak. Teplo se tu promě

ňuje v elektřinu přímo, pomocí thermočlánků.

Princip thermočlánků, myslím, znáte: Spojíte-li dva různé kovy, vzniká mezi nimi rozdíl potenciálů. Když pak jednu stranu ochlazujete a druhou ohříváte, protéká v tomto uzavřeném obvodu proud. U primitivního thermočlánku je tento proud slabý. Závisí na složení kovů a na rozdílu teplot obou spojů. V těchto kotlích byly vytvořeny všechny předpoklady, aby se mohlo dosáhnout dostatku proudu a vysokého napětí. Uvnitř je spojena serie thermočlánků z těžce tavitelných slitin kovů a rozdíl teplot je tu dostatečně veliký. Thermočlánky jsou složeny do růžic tak, že jedny spoje jsou obráceny do žhavého nitra a druhé jsou zvenčí chlazeny rychle tekoucí vodou. Ale ani u tohoto způsobu výroby elektřiny jsme se nezastavili. Ve vedlejším sále máme již reaktory, ve kterých přímo usměrňujeme kinetickou energii atomových částic a proměňujeme ji v pohyb elektronů, takže celý kotel je jakousi baterií, dávající elektřinu. A v našem vývojovém oddělení, které vedu, hledáme další cesty. Tak třeba…“ Zajcev se najednou zarazil. Jeho zrak upoutal muž u rozvodní desky. Máváním naznačoval, že Zajceva volá telefon.

Na obrazovce se objevila usměvavá tvář dívky s tupým nosem a dolíčky ve tvářích.

„Petře Ivanoviči, přijímáš návštěvy?“ zeptala se.

„Alenko, děvče zlaté, kde se tu bereš?“ zvolal muž radostně. „Myslel jsem, že sedíš někde na Měsíci a pěstuješ si ve skleníku rostlinky. Co tě k nám vede? Ještě jsi nezapomněla na staré kamarády ze studií? To víš, že návštěvy přijímám, a zvláště tak vzácné. Jednu mi sem dnes už přivedl Míťa, hned pro tebe přijdu a představím tě…“

„Ne, děkuji,“ zatřásla dívka hlavou. „Nechci vyrušovat — a musím tu ještě něco vyřídit. Navštívím vás večer doma…“

„Nu, dobrá, dobrá, jak chceš, sejdeme se tedy všichni u nás.“

K večeru šel Míťa Nataše a Seversonovi naproti, jak hostům slíbil při loučení v elektrárně. Sedl si na lavičku u vchodu do budovy a trpělivě čekal. Když se na schodišti objevil sám Severson, divil se.

„Kde jste nechal soudružku Orlovovou? Snad jste jí zase neutekl? To jí nemáte dělat! Je tak hodná — a já bych zase dostal vyhubováno,“ strachoval se.

„Nic se neboj, statečný rytíři,“ smál se Severson. „Vše je v nejlepším pořádku. Utíkat už nebudu, copak je mi tu špatně? A Natašu mám u tatínka omluvit. Má nějakou naléhavou práci. Svěřila mne tvému doprovodu. Kudy se vydáme?“

„Jéjej, my bydlíme daleko, soudruhu Seversone,“ zvolal chlapec. „Pěšky bychom tam přišli až někdy po půlnoci. Chcete jet metrem nebo letět helikoptérou?“

Severson zvedl hlavu a chvíli mlčky sledoval poletující vrtulníky nejrůznějších barev, které brázdily vzdušný oceán všemi směry.

„A ty létáváš helikoptérou?“ zeptal se.

„Často, hlavně v neděli s tatínkem a maminkou na výlety.“

„A nebojíš se? Vždyť to letadlo nemá křídla!“

„Proč bych se bál? A nač by měl vrtulník křídla? Vždyť ho nesou vrtule!“

„A co se stane, když motory selžou? To potom padne letadlo k zemi jako kámen, viď?“ A Severson na zdůraznění svých slov tleskl dlaněmi.

„Motory neselžou — jsou stále kontrolovány — a za druhé ani potom by helikoptéra nespadla prudce. Vrtule by se při pádu roztočily opačným směrem a letadlo by přistálo jako padák.“

Severson zaváhal.

„Nemysli si, že se bojím — já se jenom tak ptám,“ řekl jakoby na omluvu. „Poleťme tedy helikoptérou,“ rozhodl se konečně. A najednou se zarazil.

„Copak ty umíš řídit helikoptéru? A kde ji máš?“

„Nebojte se, já ji řídit nebudu,“ smál se chlapec. „Zavoláme si aerotaxi. Jejich letadla poznáte podle toho, že mají šachovnicově pomalované dno, jako třeba tamhleto. Je-li volné, sveze nás.“

Severson s napětím sledoval počínání chlapce.

Míťa vytáhl z kapsy kapesník a zamával vstříc letadlu. Pilot ve skleněné kabině pokynul rukou, že znamení bere na vědomí. Vrtulník se zastavil ve vzduchu a pomalu klesal, až se zastavil několik metrů nad hlavami chodců.

Dno vrtulníku se pohnulo a z jeho trupu se vysunuta válcová kabina, která se na několika táhlech spustila k nohám našich hrdinů.

Míťa rychle odsunul část zábradlí a vstoupil do kabiny.

„Nastupte, zde na ulici totiž nesmějí vrtulníky přistávat. Proto naše taxíky mají tyhle výtahy,“ vysvětloval. Kabina s oběma cestujícími vyjela opět nahoru a ztratila se v trupu letadla.

Míťa nabídl svému společníku místo v křesle u okna a sám si sedl naproti. Stiskl knoflík u malého mikrofonu ve stěně a oznámil adresu bydliště.

Vrtulník se dal do pohybu. Rychle stoupal podle oken Tarabkinova ústavu, až se octl vysoko nad palácem.

Severson si maně vzpomněl na poslední let s Amundsenem. V „Lathamu“ byl takový hluk, že se posádka mohla sotva domluvit — a tady je ticho jako v kostele. Motory pracují tak tiše, že je neslyšíš.

Severson byl měnícím se výhledem z okna vrtulníku tak zaujat, že úplně zapomněl na prvotní pocit nejistoty. Teď teprve si mohl udělal ucelenější představu o velikosti a kráse města. Paláce nejrozmanitějších tvarů se rychle střídaly s parky, hřišti a koupališti.

„Všiml sis, Míťo, že neletíme přímo, ale oklikou?“ zeptal se Severson po krátkém mlčení. „To víš, mně jako starému letci to neušlo. Letíme přímo k vám — nebo je to vyhlídkový let?“

„Ne, letíme k nám,“ zavrtěl chlapec hlavou. „Ale blížíme se k letišti a zde už náš vrtulník řídí hlavní dispečer. Jinak by do nás mohlo vrazit některé raketové letadlo — startuje a přistává jich tu pořád hodně. My totiž, soudruhu Seversone, bydlíme až na kraji města, aby měl tatínek blízko do práce. Mezinárodní letiště je daleko od nás.“

„A přistaneme na něm?“

„Proč bychom tam přistávali?“ divil se chlapec. „Domů bychom měli ještě kus pěšky a takhle nás pilot vyloží přímo na střeše.“

„To je škoda,“ řekl nejistě Severson. „Já totiž — mne totiž by letiště velmi zajímalo. Chtěl bych si ho prohlédnout…“

„To klidně můžete i bez přistání. Vždyť ho odtud uvidíte líp než ze země,“ ujišťoval muže chlapec.

Severson pozorně sledoval obzor a netrpělivě čekal, kdy se objeví plocha letiště. Pojednou rychle zvedl hlavu. Na jasně modré obloze se zalesklo stříbrné letadlo s křídly, připomínajícími vlaštovku. Jako šipka proletělo vysoko nad hlavami našich poutníků a zmizelo z dohledu. Zůstala za ním jen bílá čára přes oblohu.

„V tom letadle sedí lidé?“ zeptal se udiveně. A když Míta přikývl, dodal: „Copak snesou takovou rychlost?“

„To přece nebyla ještě žádná rychlost,“ usmál se chlapec. „Letadlo se přece teprve rozjíždělo. To byste měl vidět, jak rychle poletí ve stratosféře. Za půl hodiny bude třeba v Pekinu.“ Severson se zpytavě podíval na chlapce a zakroutil hlavou.

„Víš ty vůbec, že Pekin je až v Číně, nebo tu snad máte jiný Pekin?“

„Ne, já myslím ten v Číně,“ bránil se Míťa. „A co je na tom divného? Vždyť raketová letadla přiletí stejně brzy do Ameriky nebo do Austrálie. Loni o prázdninách jsem takovým letadlem letěl do Prahy a letos mi tatínek slíbil, že poletíme do Londýna.“

„A za jak dlouho bychom tedy byli v Norsku?“ zeptal se Severson nedůvěřivě.

„To přesně nevím, ale rozhodně by to bylo dřív jak za půl hodiny. Právě na tomhle letišti bychom nasedli do letadla,“ ukázal Míťa dolů.

Severson přitiskl rychle čelo k oknu.

Letiště vypadalo docela jinak, než si ho představoval. Uprostřed stála budova s podivnými konstrukcemi na střeše a od ní se všemi směry paprskovitě rozbíhaly betonové silnice. Místo jedné z nich se zvedal dlouhý šikmý most, který trochu připomínal lyžařský můstek.

„Kam vede ten podivný most, vždyť na druhém konci nestojí žádná budova?“ divil se Severson.

„Panečku, ten vede daleko, soudruhu,“ ochotně vysvětloval Míťa. „Na něm totiž startují meziplanetární letadla, která třikrát v týdnu létají na Měsíc. V takovémhle letadle bych chtěl také jednou sedět…“

„Kam že létají?“ obrátil se Severson prudce k chlapci.

„Nu na Měsíc, na ten, který večer svítí na obloze.“

Severson si chlapce chvíli prohlížel a pak se trpce usmál.

„Neměj mne docela za hloupého, Míťo! I když třeba jsem mnoho let zaspal, přece jen vím, co je možné a co ne. Vím na příklad docela určitě, že mezi Zemí a Měsícem je velký vzduchoprázdný prostor. A teď mne zase řekni ty — když tak všechno víš — o co se opírají letadla, aby se udržela ve výšce? O vzduch, viď? A o co se budou opírat tam nahoře, kde už vzduchu není? Či snad to chceš vyřešit tak, jak to řešil Verne, a klidně letadlo vystřelíš z děla jako náboj? To jde pouze ve verneovkách, protože ve skutečnosti by prudký náraz posádku určité zabil. A potom letadlo by muselo být vystřeleno rychlostí dvanácti kilometrů za vteřinu, aby se vůbec mohlo dostat z přitažlivosti Země. Takové rychlosti se přece nedá dosáhnout žádným výstřelem — to už je spočítáno. Raději mi řekni po pravdě, Míťo, nač mají na letišti ten most.“

„Pořád mi nevěříte, soudruhu Seversone,“ řekl chlapec vyčítavě. „A kolikrát jsem vás už přesvědčil, že nikdy nelžu. Co bych z toho měl! Ten most — to je opravdu startovací dráha pro letadla na Měsíc. Přece ho nevidím po prvé. A meziplanetární letadla vzduch nepotřebují. Vždyť je pohánějí rakety — to jsme už kolikrát probírali ve škole. Zeptejte se jen soudružky Svozilové. Včera se takovým letadlem vrátila z Měsíce — a večer přijde k nám.“

Severson se zamyslil.

„Snad máš pravdu, Míťo, nezlob se na mne. Jsi docela milý společník, nerad bych tě nějak urazil. Ale když zrovna ty mi dovedeš připravit takové překvapení, že se sotva vzpamatuju… Ty tedy říkáš, že člověk se už dostal na Měsíc. Máš-li i tentokrát pravdu, pak ti slavnostně slibuji, že už se opravdu nebudu ničemu divit…“

Míťa se rozhovořil o problémech letu do vesmíru, jak je znal ze školy, ale Severson chlapcova slova příliš nevnímal. Jeho představivost se marně snažila vykreslit podobu ženy, která proletěla vzduchoprázdným prostorem a přistála na Měsíci. Co tam viděla? O čem bude večer vyprávět? Je tam život? Nebo dokonce nějací podivní lidé?

Letiště se zatím dávno ztratilo z dohledu a vrtulník lehce dosedal na širokou plošinu, spojující dvě křídla bohatě zdobeného paláce…