Signály z vesmíru

12. NOČNÍ NÁVŠTĚVA

Domů se vrátil host opět vrtulníkem. Doprovázela ho Alena. „Tož hodně zdraví — a nezapomeňte na svůj slib! Na shledanou v Praze!“ volala ještě jednou z okna, když se letadlo lehce jako pírko vzneslo nad střechy Tarabkinova ústavu. Rychle mizelo v dálce — až se proměnilo v jednu z poletujících nočních hvězd prozářeného velkoměsta…

— Na shledanou v Praze, znělo Severinovi v uších ještě za jízdy výtahem i při vstupu do pokoje. Rozhlédl se kolem. — Čím to je, že mi dnes připadá tak malým, že je mi tu dnes tak těsno? divil se. Vytáhl roletu, otevřel okno a hluboce se několikrát nadechl svěžího vzduchu. Hlavou mu zmateně běžely události vzrušujícího dne — a všechny dojmy se vracely s daleko větší působivostí, než jak je prožíval prve. Hrudník mu sevřela podivná tíseň…

Sedl si k psacímu stolu a mimoděk vytáhl ze zásuvky arch papíru a pero.

„Milý Alberte,“ napsal třesoucí se rukou… Náhle se zarazil. Obě slova přeškrtl a papír zmačkal.

Znova sáhl do zásuvky. Vytáhl další list a ztrnule se zahleděl do jeho bílé plochy.

— Komu psát? Komu se svěřit? Vždyť jsem tu na světě tak sám! Starými přáteli opuštěn — a vedle nových tak směšně ubohý.

Vstal a několikrát se prošel po místnosti. A zase se vrátil ke stolu. Musí se zbavit palčivých myšlenek a bouřlivých citů, musí je svěřit aspoň mlčenlivému papíru! Psal rychle, jako by ruku nevedl mozek, ale přímo cit.

Je mi těžko. Ničemu nerozumím. Připadám si jako ubohý mravenec, který z prachu země se dívá na člověka — velikána.

Obr je na mne milý a laskavý — ale já se ho bojím. Vládne strašlivou silou. Zdá se mi, že se mu prodloužily ruce a že jimi objímá zeměkouli jako míč. Lehce dosáhne až do vesmíru. A jak je bystrozraký. Stačí mu malinká skřínka, aby viděl do nedozírných dálek jako na vlastní dlaň. Neomezeně vládne i tam, kde já kdysi v boji s přírodou ztratil život. Dokonce i můj život vyrval smrti z náruče a donutil ji k ústupu.

Žiju s člověkem — obrem, který nezná překážek, který nezná závrati z výšek ani z rychlosti. Z jeho milosti žiju v pohádkovém městě, které se směle vyrovná ráji. A přece se bojím. Snad právě proto. Lehce se zvyká na dobré — a těžko se pak vrací do zlého. Budu mít ještě potom dost sil, abych bojoval s osudem?

Kdysi jsem se mohl směle postavit po bok prvních, a nyní jsem poslední z posledních, ubožejší a hloupější než desetiletý chlapec. Jak mnoho jsem zaspal, jak krutě se mi čas převalil přes hlavu. Ale já nechci žít z milosti! Musím se vrátit — domů — a začít od píky! Buď dnešního člověka dohoním, nebo — —.“ Poslední slovo se proměnilo v prudký škrt, podobný blesku. Severson se vrhl na postel a zabořil hlavu do polštáře.

Najednou sebou trhl. Pod rukou ucítil chladivý kus papíru. Zvedl jej k očím. Dopis… Rychle přelétl po úhledně psaných řádcích.

„Nezlobte se na mne, drahý příteli, že jsem nepočkala, až se vrátíte. U soudruha Tarabkina máme důležitou práci, která se ani na chvíli nedá odložit. Zítra s vámi na oplátku strávím celý den. Doufám, že se Vám u Zajcevů líbilo. Budete-li něco potřebovat, jen klidně zazvoňte. Přeji Vám dobrou noc a příjemné sny.

Nataša.“

Severson se posadil na okraj postele a pomalu si srovnával myšlenky v hlavě.

— Nataša tedy ještě nespí… Ani Tarabkin… Chvíli váhal.

— Ne, nebudu čekat až do rána. Vše jim řeknu ještě dnes, rozhodl se náhle a vyběhl z pokoje na tlumeně ozářenou chodbu. Bezradně se zastavil, nevěda, na kterou stranu se dát.

V tomto poschodí Tarabkinova pracovna určitě není, to bych ho tu vídal častěji, řekl si konečně a zamířil k výtahu. Do kabiny se však neodvážil. Nemá přece práva o půlnoci rušit noční klid domu.

Pomalu s tlukoucím srdcem sestoupil po schodech do nižšího poschodí a tiše se kradl chodbou. Opatrně jako kočka přistupoval k jednotlivým dveřím a pozorně naslouchal.

Nikde nejmenší známky života. Kovová čísla na dveřích mlčky skrývala tajemství ukryté uvnitř. Vrátil se tedy ke schodišti.

— Uteč, uteč — napadlo mu najednou. A již se rozběhl dolů do přízemí. O tři poschodí níže se však nejistě zastavil. Kterým směrem se dát potom? Kam se dostane bez peněz? A jak proklouzne městem, když téměř každý zná jeho podobu a jistě hned pochopí, že má před sebou uprchlíka? A co řekne opozdilci, kterého náhodou potká ještě v domě?

Těkavý zrak ustrašeného muže padl na řadu mramorových destiček se zlatými nápisy:

— Jsem to hlupák, usmál se bezděky a vstoupil do dlouhé chodby. Číslo 1547 se zalesklo zrovna na protějších dveřích. Lehce zaklepal. Když se nikdo neozýval, zaklepal prudčeji. Opět ticho.

Opatrně vzal za kliku. Dveře nebyly zamčeny. Ještě jedno zaklepání — a vstoupil dovnitř. Křesla, rozestavěná do kruhu kolem kulatého stolu, byla prázdná. Také pracovní stůl u okna byl opuštěn. Jen rozevřená kniha prozrazovala, že to není tak dlouho, co tu někdo seděl.

Severson se chtěl rychle vrátit — aby si snad někdo nemyslel že sem přišel krást — ale spletl si dveře a místo na chodbu vešel do vedlejší místnosti. Překvapeně zůstal stát na prahu. V modrém světle se leskly skleněné nádrže, srovnané do dvou dlouhých řad. Na každé nádrži bylo upevněno několik přístrojů. Některé z nich připomínaly mikroskop, jak ho znal Severson ještě ze studia. Jenže tyto byly značně složitější.

Nad krátkými rozpaky rychle zvítězila zvědavost. Nezvaný návštěvník přistoupil k jednomu z přístrojů a přitiskl oči na měkké okraje dvojitého okuláru. Se zatajeným dechem sledoval podivný, zvenčí nepozorovatelný pohyb v nádrži. V nepatrně zakaleném roztoku se jako kupovitá mračna převalovala nepravidelná hmota. Pojednou se začala rozdělovat na několik průhledných kuliček, které se rozprchly na všechny strany. A do zorného pole vstoupila nová, stejně nepravidelná hmota.

Teď zachytily oči mikroskopu jednu z nově zrozených kuliček. Zdálo se, jako by znehybněla uprostřed roztoku. Nitro záhadného tělíska se však rychle měnilo. Nejprve se objevilo malinké zrníčko, pak druhé — a třetí. Vnější blána zesílila a pokrčila se. Když se opět vyrovnala, kulička se zvětšila. A opět povyrostla.

Protáhla se do osmičky — a rozdělila se na dvě.

Teď teprve Severson pochopil, co se odehrálo před jeho očima. Z nepravidelné slizké hmoty utvořily se v roztoku živé buňky, které se dále dělí.

Zamyslil se. Omnis cellula e cellula — každá buňka pouze z buňky, vzpomněl si na oblíbený, do omrzení opakovaný výrok starého profesora botaniky. A znova se sklonil nad mikroskop. Marné, profesor tenkrát zřejmě neměl pravdu. V nádrži nevznikají buňky z buněk, ale z jakési beztvaré hmoty. To by tedy znamenalo, že se člověku podařilo vytvořit živé tvory z mrtvé látky… Či snad se mýlím a sleduji tu něco docela jiného? Zatracená nevědomost…

Severson odtrhl oči od okuláru a polekaně se ohlédl. Tak byl zabrán do pozorování, že zapomněl, proč sem vlastně přišel. A nyní se mu zdálo, že někdo vstoupil do místnosti a sleduje ho.

Ne, v místnosti nikdo není — byl to jen klam.

I vedlejší sál je liduprázdný. Nezvaný návštěvník se na chvíli zastavil u velkého skleněného hranolu a se zájmem si prohlížel jeho složité zařízení. Netušil ani, že právě v těchto místech mu znova začato bít srdce. A že ve stejném thermostatu o kousek dál malá bublina vzduchu udusila sotva se probouzející život Neandrtálce…

Samota mezi neznámými přístroji přivolala opět mučivou tíseň. Severson, hnán touhou setkat se s živým člověkem a zbavit se chmurných myšlenek, stále rychleji procházel neznámými místnostmi.

Konečně zaslechl lidské hlasy. Zastavil se před řadou dveří a pátral, odkud hlasy přicházejí. Jedny z dveří byly pootevřeny.

Tise vstoupil dovnitř. Ocitl se na prahu velkého lesknoucího se sálu. Byl téměř prázdný. Kolem stěn několik skleněných skříní s nástroji — a uprostřed operační stůl, obklopený skupinou lékařů s maskami na obličejích. Dva z nich seděli u přístrojů a pozorně sledovali obrazovky, na kterých v pravidelných intervalech naskakoval bílý bod. Proběhl od kraje ke kraji a opět naskočil další.

„Srdce pracuje stále pravidelně.“

„A teplota?“ ozval se hlas Tarabkina.

„Nezměněna — 38,3.“

„Chlapče, chlapče,“ pohladil někdo spícího po vlasech. „Tys nám nadělal starostí. Pustit se do takových pokusů…“

„Nu, děti, myslím, že náš malý vynálezce je zachráněn,“ promluvil opět Tarabkin. „Srdce sneslo transfusi, to je to hlavní. S popáleninami si už poradíme. Běžte klidně spát. U Serjoži zůstane se mnou jen Nataša, viď, děvče? Ráno ve čtyři nás může Robert s Andrzejem vystřídat.“

„Zůstanu tu místo vás, soudruhu Tarabkine. Nespal jste už dvě noci,“ nabídl se jeden z bílých mužů, ale akademik potřásl hlavou.

„Mám v tom již větší cvik a potřebuji méně spánku než vy mladí. Jen si klidně běžte odpočinout — a ráno na shledanou.“

Severson přivřel opatrně dveře a ukryl se mezi přístroji, aby ho odcházející lékaři nespatřili. Marně čekal, až se dveře otevrou. Lékaři odešli opačným směrem.

„Proč jste dnes tak zamlklá, Natašo?“ zeptal se Tarabkin po krátké pomlce.

„Zamlklá? Kdepak! Jen jsem se tak trochu zamyslela. Vzpomněla jsem si totiž na Seversona. Spí asi právě jako dudek. Jistě se dnes unavil. Ani se nedivím. Vždyť až do nedávna se seznamoval s novým životem jen pomocí televise — a teď do něho vkročil sám. Tak ráda bych věděla, jak to všechno na něho působí. Ptát se ho nechci — a on je takový málomluvný…“

„Jako každý Seveřan,“ usmál se Tarabkin. „Nečekejte, že hned bude jásat. Vždyť zatím je jenom divákem — i když už opustil televisor a rozhlíží se vlastníma očima. Mám naopak obavy, že do nového života vykročil trochu příliš rázně…“

„Proč myslíte?“

„Svět se za ta léta hodně změnil, Natašo. My jsme si na to už dávno zvykli, ale on skočil do naší doby rovnýma nohama. Vidí jen povrch věcí moderní techniku, paláce, lidi. Pod povrch však ještě nedohlédl. Nezná smysl všeho toho, co se kolem něho děje. Nechápe ještě, že ta pro něho tak ohromující technika není pro nás modla, ale že nám slouží, že je zdrojem našeho štěstí. Vzpomeňte jen, co vám říkal v elektrárně. Bál se, že se neuživí, že ho nikde nevezmou do práce, protože novým strojům nerozumí. Nedivte se tomu. Nejprve mu musíme dát sebevědomí. Jak, to dosud nevím, marně si s tím lámu hlavu…

Ostatně, teď vidím, že jsem udělal chybu. Neměl jsem vás tu zdržovat. Zavolejte sem, prosím, Wroclawského, a běžte se přesvědčit, zda váš svěřenec opravdu prožívá klidnou noc…“

Pro Seversona nastal okamžik, kdy už se nedalo váhat. Hlučně přistoupil ke dveřím a zaklepal.

„Kdo pak tu zase něco zapomněl? Nu, jen vstupte,“ pobídl Tarabkin příchozího. Když však spatřil — v opačných dveřích než očekával — bledého muže, překvapením vykulil oči.

„Kde se tu — pro pána — berete? Právě jsme mluvili o vás. Trápí vás snad nespavost? Nataša vás šla teď navštívit.“

„Můžete-li, zavolejte ji, prosím, zpět. Polekala by se, kdyby mne v pokoji nenašla,“ vykoktal Severson.

„Těžko ji už zastihnu. Ale nebojte se. Určitě si pomyslí, že jste ještě na návštěvě u Zajcevů. A pak mi hned zavolá. Nu — a copak máte na srdci, drahý příteli?“

Severson byl zmaten.

„Přišel jsem poprosit… Rád bych vás požádal… Nezlobte se na mne, že vás ruším při tak důležité práci. Nemějte to za nevděk… Líbí se mi u vás, ale…“

„Ale doma je doma, vím, vím, co mi chcete říci,“ usmál se Tarabkin. „Vlastně mi přicházíte jako na zavolanou. Ráno jsem vás chtěl navštívit a oznámit vám, že léčení už skončilo, dřív než jsme očekávali. Největší podíl na tom máte vy sám. Jste houževnatý chlapík! Nerad se s vámi rozloučím — vždyť jste tak trochu mým synem. Nu, ale co se dá dělat. Domů, domů vede cestička, řekl básník už před staletími.“

Na televizním telefonu nedaleko operačního stolu bliklo červené světlo a na obrazovce se objevila udýchaná Nataša.

„Soudruhu Tarabkine, Severson opět odešel…“

„…a čeká tu na vás,“ dodal rychle Tarabkin. „Chce vás požádat, abyste mu pomohla v přípravách na cestu. Odjíždí domů, do Norska — a rád by si ještě před cestou odpočinul. Přece nechcete, aby do rána balil zavazadla?…“

Severson už dávno spokojeně spal, když Nataša podala Tarabkinovi opis zoufalého Seversonova dopisu. Akademik pokýval hlavou.

„Poznal jsem to na něm hned, sotva se objevil ve dveřích. Myslím, že vlast bude pro něho nejlepším lékem. Jedině ona mu může vrátit sebevědomí a naučit ho chápat dnešek. Čekají ho doma sice některá rozčarování, ale jedině tam může znova najít sebe. Je však potřeba, abychom aspoň teď napravili chybu, které jsme se dopustili tady.“

Nataša se podívala na akademika nechápavě.

„Ano, drahé děvče. Udělali jsme chybu — teď to vidím. Neměli jsme pacienta nechat v pokoji samotného. Měli jsme mu dát společníka — hned od chvíle, kdy se úplně probral z mrákot. A možná, že by se mu ještě lépe dýchalo společně s více lidmi. Samota je špatný přítel a ještě horší rádce. V patách za ní chodívají černé myšlenky — a někdy i zoufalství. Zvláště u lidí, kteří dosud nevidí před sebou jasný cíl…“