Signály z vesmíru

16. ODVÁŽNÝ NÁVRH

Je neděle 29. září…

Severson sedí s Alenou v letadle a se zájmem si prohlíží krajinu, ubíhající pod ním. Města tonoucí v zeleni, široké lány, lesy, jezírka a moderní závody… Zdá se, že celá zem kvete, ačkoliv je již podzim…

V dálce zasvítil ve slunci stříbrný pruh řeky. Ne, není to řeka, uvědomuje si Severson. Běží příliš rovně a pravidelně. Je to dílo člověka — průplav. Oběma směry plují po něm bílé lodě.

Letadlo přistává na letišti uprostřed nedohledné roviny.

Cestující přesedají do elegantního auta a po široké silnici ujíždějí k městu.

Severson je překvapen jeho nádherou. Širokému parkovitému náměstí vévodí obrovský palác se složitě členěným půdorysem. Kol dokola se bělají menší budovy a vilky.

„Přerov?“ ptá se Severson jako ve snu.

„Ne. Přerov je ještě o kousek dál. Tohle je město, postavené Světovou akademií věd. V tomto místě se shromažďují vědecké objevy z celého světa, odtud také je řízen boj lidstva s přírodou. V okolních palácích a vilkách bydlí členové presidia a zaměstnanci Akademie.

V levém křídle hlavního paláce zasedne zítra dopoledne historická sekce, která vás pozvala. A v hlavním sále uprostřed budovy padne zítra odpoledne osudové rozhodnutí, o kterém bude hovořit celý svět…“

Severson se podíval na Alenu nechápavě.

„Zítra se všechno dovíte,“ usmála se záhadně.

Hlavní sál Světové akademie věd, naplněný do posledního místečka, ztichl.

Za řečnický pult se postavil akademik Čan-su, vedle něho usedl do křesla Cahén. Dva muži odpovědní za observatoře na Měsíci…

„Rád bych vám podal zprávu o posledních výzkumech signálů z Proximy“ ujal se slova Čan-su.

Na chvíli se odmlčel, aby svým slovům dodal důrazu. Oči všech přítomných mu visely na rtech. Watson si nervosně povytahoval na krku límeček a Navrátil přejížděl rychle dlaní po koleně.

Zdálo se, ze řečník neklid těchto dvou mužů zpozoroval, neboť pokračoval:

„Spor o signálech z vesmíru mezi akademikem Navrátilem a akademikem Watsonem rozhodla věda…“

„Proč mluví tak pomalu, rozčiluje mne to,“ zašeptala Alena Seversonovi.

„Dnes mají již naše observatoře na Měsíci za prokázáno, že Proxima — či lépe řečeno jedna z planet blízko ní — nevysílá signály, ale souvislý program. Vysílání je složitě klíčováno a má nepochopitelně velký zdvih. Nicméně se nám již podařilo některé části klíčování rozluštit a zásluhou zdokonalených přijímačů zachytit úryvky souvislého programu. Posuďte, prosím, sami na přímém přenosu z jižni observatoře.“

Čan-su stiskl knoflík na pultě před sebou. Na velkém stříbrném plátně v čele sálu se objevil záběr z hvězdárny na Měsíci. Před složitým přístrojem s mnoha obrazovkami seděl zády k divákům muž se sluchátky na uších.

Otočil několika knoflíky.

V reproduktoru se ozvaly signály, připomínající telegrafní značky, vysílané v různých délkách a tóninách.

Pojednou se značky proměnily v podivné hlasy a zvuky. A opět značky…

A teď se rozezvučela sálem vřískavá hudba…

„To nám nijak nedokazuje, že zvuky vysílají myslící tvorové,“ vykřikl najednou Watson z první řady. „Taková motanice tónů může vzniknout i náhodným seskupením vlivů vodíkových výbojů v mlhovinách!“

„Nechtěl byste, Watsone, aby vám na Proximě zahráli řízný marš?“ poznamenal někdo vzadu.

Sálem zašuměl smích.

„Ani na tuto námitku jsme nezapomněli,“ pokračoval klidně Čan-su a stiskl další knoflík. „Proměnili jsme proto zvuk v obraz…“

Na plátně se objevila složitá křivka, která se pomalu posouvala zleva doprava.

„Všimněte si, prosím, že určité sekupení hlásek a tónů se v nepravidelných intervalech opakuje. Promítneme-li souběžně snímek lidské řeči… zjistíme, že jsou si v mnoha směrech dosti podobné.

Je jisté, že bude velmi obtížné rozluštit smysl vysílaných slov nebo vět — tento úkol čeká ostatně na další vědce — ale není pochyby o tom, že původcem vysílání z neznámé planety u Proximy jsou myslící tvorové s dosti vysokou kulturou…“

Sálem se ozval hlučný potlesk.

O slovo se přihlásil akademik Scheiner:

„Jak známo, pokoušíme se pomocí nejsilnějšího vysílače, jaký máme na Měsíci, navázat spojení s Proximou. Obtíž je v tom, že neznáme jejich řeč, neznáme jejich výrazové prostředky, neznáme ani jejich abecedu! Nevíme, jaké gramatické zákony tam mají, nevíme vlastně o nich nic… Přece je jeden zákon, který platí, všude, u nás, na Měsíci, na Proximě! Je to matematika a geometrie …

Navrhuji, abychom začali základním pilířem geometrie — Pythagorovou větou. Na Proximě se bude určitě jmenovat zcela jinak, avšak její základní vztah zůstane. Nuže — přezkoušíme obyvatele Proximy, zda ji znají!“

Veselý šum proběhl shromážděním, ale akademik Scheiner pokračoval: „Bude to docela jednoduché. Vyšleme nejprve tři signály, pak čtyři a nakonec pět signálů. Uděláme přestávku a po ní pošleme do vesmíru devět, pak šestnáct a nakonec pětadvacet signálů — čili pošleme do vesmíru stařičkého Pythagora s jeho vztahem, že 32 plus 42 rovná se 52…!“

V potlesku, který za burácel sálem, zanikla poslední slova akademika Scheinera: „Potvrdí-li nám Proxima tento výsledek, pak…“

Na tribunu vystupuje akademik Navrátil. „Rád bych vám předložil jiný návrh, jak se přesvědčit o existenci myslících tvorů na neznámé planetě,“ říká pomalu a hlas mu poněkud přeskakuje.

„Navrhuji, abychom se do sousední sluneční soustavy vypravili osobně a podívali se na vlastní očí, jak vypadají lidé u vysílače…“

Navrátil si s rozkoší prohlížel udivené tváře posluchačů. „To je nemožné! Jak chcete překonat vzdálenost více než čtyř světelných let?!“ ozval se opět Watson.

„V tom je právě smysl mého návrhu. Přiznávám, že zní příliš fantasticky. Ale což jsme dosud nepřekonali více překážek, které se zdály nezdolatelné?

Do 27. června 1954 se zdálo mnoho věcí nemožných. V ten den však — spuštěním první atomové elektrárny v Sovětském svazu — začal atomový věk. Lidstvo ovládlo nevyčerpatelný zdroj obrovské energie. Pomocí ní brzy po pádu imperialistů proměnilo Saharu v kvetoucí zahradu a zatlačilo ledovce Arktidy až téměř k severnímu pólu. Dobylo Měsíce a prozkoumalo ostatní planety naší sluneční soustavy. Prodloužilo lidský věk a zkrátilo vzdálenosti. Naučilo se proměňovat prvky — dávný to sen starých alchymistů. Dříve škodlivé radioaktivní záření proměnilo v zbraň člověka v boji proti škodlivým mikrobům.

Troufám si říci, že člověk s takovouto energií nemůže navždy zůstat vězněm naší sluneční soustavy. I zájem vědy žádá, aby se podíval o kousek dál. Jak jinak by mohl rozluštit záhady naší Galaxie a vzniku hvězd a planet?

Navrhuji proto, aby bylo postaveno letadlo, které bude schopno překonat obrovskou vzdálenost čtyř světelných let. Jeho podrobný projekt překládám presidiu Světové akademie věd. Seznámím vás proto jen s hlavními fakty…“

Na promítací ploše vyvstal schematický řez mezihvězdného letadla.

„Na návrhu spolupracovalo několik význačných vědců z různých zemí.“ pokračoval Navrátil. „Letadlo musí být dostatečně velké, s kubaturou přibližně stejnou, jakou má velký zaoceánský parník…“

„S takovým kolosem se neodlepíte od Země,“ poznamenal Watson.

„Pochopitelně,“ usmál se Navrátil. „Proto raději odstartujeme s Měsíce, kde také letadlo postavíme. Využijeme tak menší přitažlivosti našeho souputníka a nedostatku atmosféry. Rovněž stavba letadla tam bude snadnější. Jak známo, nerostného bohatství je na Měsíci dostatek…

Letadlo bude vyzbrojeno dokonalou atomovou elektrárnou s výkonem 79 procent využití energie atomových jader — na základě nejnovějších objevů akademika Zajceva…“

Údiv — a potlesk.

„Poznámka na okraj,“ ozval se opět hlas Watsona. „Jak dlouho bude trvat let? Má to snad být doživolní cesta? Chcete se snad živit vzduchoprázdným prostorem?“

„Vítám námitky akademika Watsona,“ usmál se Navrátil. „Usnadňují mi výklad. Tedy — za prvé: Nic nebrání tomu, aby letadlo v mezihvězdném prostoru dosáhlo postupně poloviční rychlosti světla. Postup zrychlování je přesně propočítán v návrhu. Raketové motory budou pochopitelně fungovat jenom do té doby, než letadlo dosáhne potřebné rychlosti — to je přibližně asi dva měsíce. Hlavní část cesty poletí letoun setrvačností bez další spotřeby energie. Motory budou zapnuty až teprve dva měsíce před přistáním. A za druhé: celý let do sluneční soustavy Centaura je zhruba propočítán na osm let. Zásobování na tu dobu bude zajištěno umělými potravinami, které jsou nejskladnější.

Jistě se mne teď chcete zeptat, jak stráví těch osm let posádka letadla. O tom vám nejlépe podá zprávu náčrt:

Větší část letadla zaujímají skladiště pohonné hmoty, potravin, kyslíku, raketový pohon a atomová elektrárna. Ve válcovitém trupu je také umístěna klubovní místnost pro oddech a zábavu ve volných chvílích. Nad ní jsou kabiny posádky — spojené hlavní chodbou. Hlava letounu — velká koule — je vyplněna laboratořemi, pozorovatelnami a vysílači. Na samém vrcholku je centrální kabina, odkud bude celé letadlo řízeno. K hlavnímu trupu jsou připojena čtyři pomocná menší letadla, která se mohou od kolosu kdykoliv odpojit a letět samostatně.

Při projektování letadla bylo počítáno s dvacetičlennou posádkou odvážných vědců — dobyvatelů vesmírů…

Jak jsem již řekl, podrobný návrh, opřený o přesné propočty, jsem předložil presidiu. Očekávám, že v zítřejším sezení ho kriticky zhodnotí. Na vás pak bude zaležet, jak rozhodnete…“

Akademik Navrátil se uklonil a sestoupil s tribuny. Ještě když si sedal do křesla, chvěly se mu ruce. Alena mu pevně stiskla pravici.

„Vyhrajeme,“ zašeptala.

President Akademie oznámil desetiminutovou přestávku. Nikdo však ani nepomyslil na občerstvení, které bylo připraveno ve vedlejším sále. Účastníci vytvořili hloučky, ve kterých se živě diskutovalo.

Sál hučel jak rojící se úl.

— Jaká to zvláštní žena, pomyslel si Severson při pohledu na Alenu, která se pravě o něco přela s Watsonem. — Prolétla obrovskou dálku na Měsíc a zpět — a nyní se odvažuje ještě dál, do nekonečného prostoru…

Alena se podívala na Seversona, jako by cítila, že si ji prohlíží. Omluvila se a sedla si opět vedle něho.

„Zlobíte se na mne, že jsem špatná společnice, viďte? Jsem to popleta, nechám vás tu sedět samotného. Ale já to nevydržím — ten Watson s jeho zpátečnickými názory mne tak rozčiluje…“

„Víte, že vám závidím?“ usmál se nejistě Severson.

„Závidíte? A komu?“ podivila se.

„Vám všem. Žijete v úžasné době, plné pohádkových možností.“

Alena se na něho podívala s výrazem neskrývaného údivu.

„Copak vy nežijete v této době také? vždyť žijete s námi…“

„Nezlobte se na mne, ale zdá se mi, že nežiju — že se jen dívám…“

„Proč máte tento podivný dojem? Křivdíme vám snad, chováme se k vám snad jako k cizímu?“ řekla vyčítavě.

„Ne — ne — tak já to nemyslel, špatně jste mi porozuměla. Chtěl jsem vám říci, že jsem mezi vámi stále jen hostem, zatím co bych raději…“

Zaváhal.

„Pracoval s námi?“ zeptala se Alena a podívala se mu zpříma do očí.

„Ano, porozuměla jste mi už. Jenže já — já — já ničemu vlastně nerozumím…“

„Večer si o tom promluvíme…“ zašeptala Alena, neboť šum v sále opět utichl.

Za řečnickým pultem stál Watson.

„Nemyslete si, vážení přátelé, že nyní budu hovořit z nějaké nenávisti vůči akademiku Navrátilovi. Nebo že snad se ze zásady stále stavím do oposice. Prostě — jako vědec jsem povinen hájit pravdu, o které jsem přesvědčen. A ta pravda je takováto: Lidstvo je ve vesmíru ojedinělým, výjimečným zjevem — a dalo by se říci, že přímo náhodným.

Je sice pravda, že život v různých formách se nalézá i na jiných nebeských tělesech — přesvědčili jsme se o tom na příklad na Marsu — ale nikde tento život nepřesáhne ve svém vývoji určité hranice. Kdekoliv ve vesmíru můžeme najít nejrůznější zvířata, ale rozhodně nikde nenalezneme tak vyspělé tvory, jako jsme my lidé. Jedině my lidé máme, dík náhodnému seskupení okolností, tak vyspělý mozek, že si uvědomujeme svoji existenci a že dokážeme vědomě používat přírodních zákonů ve svůj prospěch.

Skutečnost, že jsme na žádné planetě naší sluneční soustavy nenalezli tvory tak vyspělé, jako jsme my, nejlépe dokazuje, že moje domněnka je správná, čili že mám ve svém tvrzení naprostou pravdu. Již s tohoto hlediska, které jsem vědecky podepřel, je návrh akademika Navrátila pochybný. Uznáte sami, že je zbytečné vydávat se na tak dlouhou a riskantní cestu vesmírem, když víme předem, že na konci cesty nenalezneme to, co jsme se bláhově domnívali, ale trpké zklamání.

To je úvodem. A nyní konkrétně k jednotlivým bodům návrhu:

Akademik Navrátil předpokládá, že letadlo může dosáhnout v mezihvězdném prostoru poloviční rychlosti světla, čili 150.000 kilometrů za vteřinu. Zdůraznil jsem slovo předpokládá, neboť pro tuto domněnku nemá žádných vědeckých podkladů. Je vůbec otázka, zda hmota takovouto rychlost snese — a zda ji snese člověk.

Další otázkou je, jak chce akademik Navrátil přistát s tak obrovským kolosem někde na planetě? A jak potom odstartovat, neboť rozumně předpokládáme, že nechce u Proximy zůstat na věky.

Nezapomínejme také na Dopplerův princip, který nám říká, že při poloviční rychlosti světla posádka letadla neuvidí hvězdy ani před sebou ani za sebou, neboť čáry spekter se tak posunou, že světlo jakékoliv barvy se stane lidskému oku neviditelné.

Dosud jsem podrobný návrh akademika Navrátila nestudoval, ale nedostatky, na které upozorňuji, bijí do očí již na první pohled. Nepochybuji o tom, že také v podrobném návrhu najdu mnoho vážných chyb, na základě kterých vám nakonec dokážu, že Navrátilův návrh je nerealisovatelný…“

Watson očekával potlesk, ale sál zůstal němý.

O slovo se přihlásil akademik Chotěnkov, vedoucí výzkumného ústavu pro meziplanetární lety.

„Jistě si tu všichni uvědomujeme, že v diskusi, která se tu rozvinula nad návrhem akademika Navrátila, jde o víc než o spor dvou vědců. Jde tady o to, abychom se rozhodli, zda se odvážíme překonat vzdálenost mezi dvěma hvězdami, nebo zda tuto myšlenku předem prohlásíme za beznadějnou.

Není sporu o tom, že jde o čin velmi odvážný. Ale nebylo třeba odvahy k tomu, aby si člověk po prvé sedl do rakety a pustil se temným prostorem k Měsíci? Nebo aby se vydal na první nebezpečnou cestu k Venuši? Tenkrát sice vládl již člověk nevyčerpatelnou atomovou energií, ale neznal ještě, jaké nebezpečí na něho číhá v meziplanetárním prostoru. Neměl prostě nejmenších zkušeností, musel se spolehnout jedině na své vědecké propočty.

Přesto však člověk rozbil mříže, které jej držely při zemi a odvážně vstoupil do vesmíru. My všichni víme nejlépe, jak obrovský vědecký význam měly tyto první průkopnické cesty do vesmíru. Teprve odpoutáni od Země poznali jsme další zákony hmoty a atomové energie…

Není tedy pochyby o tom, že návrh akademika Navrátila plně vyjadřuje touhu a úsilí lidstva pokračovat na své cestě za poznáním. Mluvím tedy jistě jménem většiny z vás, když tvrdím, že tento návrh vřele vítáme. Prostudoval jsem ho zatím jen zhruba, ke konečnému rozhodnuti bude třeba důkladnějšího studia a zkoušek — ale i tak mohu směle prohlásit, že návrh je pečlivě vědecky zdůvodněný a podložený a že je téměř do detailu důkladně promyšlen. Nesouhlasím proto s námitkami akademika Watsona — a nesouhlasím ani s jeho názory na existenci lidstva.

Jeho domněnka, že my jsme jedinými vyspělými a myslícími tvory v celém vesmíru je naprosto nevědecká. Tak nevědecká, že silně připomíná tvrzení církve ve středověku, která hlásala, že Země je středem vesmíru a vše se kolem ní točí.

Vážíme si sice vědecké práce akademika Watsona v oboru fysiky, ale jeho tvrzení o výjimečnosti člověka ve vesmíru musíme co nejrozhodněji odmítnout jako nepokrokové, ba zpátečnické. Není přece možno zavírat oči před skutečností. Zatím jsme prozkoumali jenom naši sluneční soustavu. Co nám dává tedy právo, abychom tvrdili, že na žádném z bilionů světů ve vesmíru není podobný život jako zde na Zemi?

Nechápu rovněž, proč akademik Watson strká hlavu do písku před prokázaným vědeckým faktem, že ze souhvězdí Centaura přicházejí k nám na vlnách etheru hlasy a tóny svědčící o vyšší inteligenci.

Rovněž tak nesouhlasím s názorem, že hmota se nemůže pohybovat poloviční rychlostí světla. Je přece všeobecně známo, že hmotné částečky kosmického záření letí meziplanetárním prostorem téměř stejnou rychlostí.

Nejvíce mne však překvapily pochyby, zda člověk takovouto rychlost vydrží. To mně připomíná počátky železnic, kdy mnozí „vědci“ rovněž tvrdili, že člověk nemůže snést vyšší rychlosti než 40 km za hodinu. Přitom zapomínali, že v témže okamžiku uhánějí vesmírem společně s celou zeměkoulí 30 kilometrů za vteřinu.“

Sálem se ozval smích.

„Nesmíme zapomínat, že od prvního vstupu člověka do vesmíru stal se jeho let bleskurychlým.

Je možné, že mnohé ještě bude třeba na Navrátilově návrhu poopravit a zdokonalit, ale je jisté a jsem o tom plně přesvědčen, že návrh bude dřív nebo později realisován. A myslím, že doba, kdy se člověk může odvážit za hranice naši sluneční soustavy, už dozrála.“

„Výborně, výborně.“ neudržela se Alena a vykřikla. Její hlas však utonul v ohlušujícím potlesku.

Na podium vystoupil opět Navrátil. Počkal, až se sál utiší — a pak řekl chvějícím se hlasem:

„Rád bych odpověděl na některé námitky akademika Watsona. Musím se přiznat, že při promýšlení návrhu jsme si je kladli také. Nad problémem přistání obrovské rakety na planetě jsme si na příklad dlouho lámali hlavu. Dnes se tomu musím usmát, neboť řešení, které navrhla doktorka Svozilová, je tak samozřejmé a prosté, že až překvapuje. Velké raketové letadlo totiž nepřistane vůbec…“

Sálem to zašumělo.

„Na planetě přistanou pouze menší pomocná letadla, která budou upevněna k trupu kolosu,“ pokračoval po krátké pomlce, kterou s rozkoší nechal posluchačům pro údiv.

„Velké, řekněme mateřské letadlo se proměnilo v umělý měsíc, který bude setrvačností bez použití další energie kroužit kolem planety. Usnadní nám lepší spojení se Zemí — a snadno se zase promění v meziplanetární letadlo, připravené pro dlouhou pouť vesmírem.

Spojení se Zemí za letu bude ovšem obtížné a staví se mu do cesty hned několik překážek najednou. Předně, — jak nám již ukázaly zkušenosti z meziplanetárních letů, — rychlost šíření radiových vln je pro velké vzdálenosti ve vesmíru příliš pomalá. Poletíme-li poloviční rychlostí světla, naše zprávy se budou stále více opožďovat, až nakonec poletí k Zemi čtyři roky. Pochopitelně je na Zemi zachytíte značně skreslené — vlivem Dopplerova principu, který tu již připomněl akademik Watson. Proto v návrhu počítáme s tím, že budou sestrojeny demodulátory, které odstraní závady a umožní normální neskreslený příjem. Podobnými přístroji bude třeba odstranit vliv posuvu čar ve spektru, aby byla umožněna viditelnost.

Nakonec bych se chtěl ještě jednou vrátit k problému rychlosti mezihvězdného letadla. Navrhuji, abychom s Měsíce vystřelili pokusnou raketu bez lidí, opatřenou pouze kontrolními přístroji a automatickou vysílačkou. Takovouto raketu jsme již postavili v našich laboratořích. Bude-li vyzbrojena atomovým pohonem s maximálním využitím energie, jak to navrhl Zajcev, nepochybuji o tom, že předpokládané rychlosti dosáhne…“