Signály z vesmíru

21. NAPŘÍČ SLUNEČNÍ SOUSTAVOU

Pohled z okna atomové elektrárny v Paprsku se rychle měnil. Země, která po celý čas nehybně stála nad obzorem měsíční krajiny, schovala se již za vrcholky hor. Jednotlivé útesy nepozorovaně splynuly v okrouhlá pohoří, až se nakonec proměnily v pravidelné krátery, jak je známe ze snímků Měsíce.

Ditrichson byl plně zaměstnán kontrolními přístroji. Přesto však se neubránil tomu, aby občas nepohlédl k oknu, za jehož speciálním sklem se odehrával tak úchvatný výjev. Měsíční krajina se zaoblila, zdrobněla a proměnila se v kouli… Na jejím spodním okraji se znovu objevila modrozelená tvář Země. Zdálo se, že zůstává stále stejně velká, zatím co Měsíc se vůčihledě zmenšoval.

Po několika hodinách letu se jejich velikost vyrovnala. Po hvězdné obloze pluly dvě různobarevné koule — a na druhé straně temné oblohy zářilo Slunce s oslňující paprskovitou koronou.

Jak prázdný — jak děsivě prázdný je meziplanetární prostor!..

Ditrichson se při pohledu na vzdalující se rodnou planetu zachvěl. Nikdy sice nepocítil sžíravou touhu po domově a láska k vlasti byla pro něho neznámým pojmem — prázdným slovem. Ale teď, teď mu srdce sevřela podivná tíseň. Země s malebnými jitry a večery, s nádhernou přírodou a s životem, jehož zákony člověk ovládl a podřídil své vůli — ta Země teď ustupuje do temné noci… I Slunce se nakonec promění v malou hvězdičku, která se ztratí mezi miliony ostatních… Život či smrt, vítězství nebo prohra — vše teď závisí jenom na spolehlivosti přísně uzavřeného světa, který si vytvořili lidé a který teď ženou vesmírem. Stačí, aby selhalo jediné kolečko v důmyslně sestrojeném koloběhu hmoty — a odvážní letci zemřou hlady či žízní — nebo se udusí. A co čeká tyto letce na dlouhé, osm let trvající cestě? Až Paprsek opustí sluneční soustavu a utichnou rakety, nastane temná noc, ve které budou číhat zákeřná překvapení. Co víme o mezihvězdném prostoru? Celkem nic! Můžeme s jistotou říci, že se v něm nenalézají tělesa, podobná Měsíci? Že v něm neplují mraky plynu, který by pro rychle letící letadlo znamenal jistou smrt v ohni?

Ditrichson si při této myšlence vzpomněl na osud Scheinerovy pokusné rakety. Nebyla příčina jejího náhlého zmlknutí stejná? Po zádech mu přeběhl mráz. Hlodavý pocit strachu na prsou se snažil překonat myšlenkou na cíl cesty. Vžíval se do situace, kdy uděluje rozkazy milionům neznámých lidi, kdy hrdě oznamuje Bratrstvu silné ruky, že je neomezeným vládcem planety X. I do těchto růžových představ se mu vtíraly chmurné pochybnosti. Což jestli lidé na planetě posádku letadla postřílí dříve, než bude moci navázat bližší styk? Stejné tak mohou neznámí tvorové zabíjet smrtícími paprsky nebo jinými záhadnými zbraněmi, proti kterým neznáme dosud obranu…

Do místnosti vstoupil Severson. Ditrichson sebou trhl, jako by ho někdo píchl dýkou do zad.

Další nebezpečí — blesklo mu hlavou. — Může mě udat těsně před přistáním na planetě…

„Zřejmě jsem vás vytrhl z plodných myšlenek,“ usmál se Severson. Muži u kontrolních přístrojů neušel nádech ironie v hlase příchozího.

„Máte pravdu, drahý strýčku,“ nutil se Ditrichson do přívětivého tónu. „Přemýšlel jsem právě o naší atomové elektrárně. Uznáte sám, že je to důmyslné dílo. Nahrazuje nám slunce, pomáhá nám obnovovat vzduch a vyrábět uměle suroviny, dává nám sílu k šílenému letu…“

„V tom mátě pravdu, Olafe. Pořád mi nešlo na rozum, jak je možné téže hmoty použít několikrát za sebou a měnit si prvky jako při dětské hře. Náš profesor chemie si s oblibou dělával legraci z alchymistů — a jeho vlastní vnuk dnes dokáže vyrobit nejen zlato z rtuti, ale i kámen mudrců nebo živou vodu. Ale proto jsem za vámi nepřišel, Olafe.“

Severson sáhl do kapsy a vylovil z ní pečlivě složený papírek.

„Přečtěte si to, prosím,“ řekl pomalu a zabodl se očima do synovcova obličeje.

Ditrichsonova tvář se však ani nepohnula. Rozbalil dopis a přelétl řádky očima.

„Kdo vám dal tento dopis?“ zeptal se klidně. „Nevím o něm. Také žádný z členů Bratrstva mi nic podobného neříkal. Ještě štěstí, že jste neuposlechl. Dopis je podvržen. Kdy jste ho dostal?“

„To nevím,“ řekl ulehčeně Severson. „Našel jsem ho v kapse několik vteřin před startem, kdy už na uposlechnutí nebyl čas.“

„Děkujte šťastné náhodě — a dopis raději zničte…“ A než se Severson nadál, Olaf roztrhl dopis na dva kusy a ty opět trhal na mále kousíčky.

„Neblázněte, Olafe, proč to děláte?“ zvolal Severson a uchopil svého synovce za ruku. „Jak teď zjistíme pisatele?“

„Pisatele?“ zasmál se Ditrichson. „Ten se tu s námi o místo v Paprsku určitě nedělí. Musel bych přece o něm vědět. Ujišťuji vás, že pisatel podvrženého dopisu sedí někde na Měsíci nebo na Zemi. Mám tu čest jako jediný z celé posádky zastupovat naše slavné Bratrstvo,“ řekl polo vážně, polo s humorem.

Severson pokrčil rameny a podíval se na hodinky.

„Jak chcete… Za hodinu je střídání směn. Víte o tom, že mi Navrátil svěřil významnou a čestnou funkci? Stanu se hlasatelem naší televisní vysílačky…“

Míťa Zajcev vystoupil z vrtulníku, zamával pilotovi na pozdrav — a již utíkal po schodech Tarabkinova biologického ústavu. Pod paží držel velkou krabici, zabalenou do hedvábného průhledného papíru. Ve výtahu netrpělivě přešlapával — zdálo se mu, že dnes jede příliš pomalu. Sotva výtah zastavil, vyběhl chlapec na chodbu a postavil se k velkým bílým dveřím.

Chvíli váhal. Konečně se rozhodl a nesměle zaklepal. Na vyzvání vstoupil do světlého prostorného sálu, na jehož okraji stálo několik lékařských přístrojů.

„Buď zdráv, Míťo!“ uvítala chlapce Nataša Orlová a odložila snímky spaciokardiografu, které si právě prohlížela. „Již dlouho jsi u nás nebyl. Soudruh Tarabkin se již domníval, že se na nás zlobíš.“

„Měl jsem moc práce, soudružko,“ omlouval se chlapec.

„Přiznej se, že jsi spíše proseděl všechen volný čas u televisoru,“ smála se Nataša. „Nemysli si, že jsme jiní. Věř tomu, že reportáže z Paprsku nas zajímají stejně jako tebe. Severson je přece stejně náš jako tvůj,“ žertovala. Její zrak padl na krabici. Když to Míťa zpozoroval, začervenal se.

„Nesu vám dárek — sám jsem ho vyrobil,“ dodal rychle.

„Dárek? A proč? Pokud vím, nikdo z nás tu nemá ani svátek ani narozeniny…“

Míťa podal krabici Nataše a usmál se.

„Rád bych, kdybyste to otevřeli společně se soudruhem Tarabkinem. Patří totiž také jemu.“

Nataša pohladila chlapce po světlých vlasech.

„Pojďme ho tedy navštívit. Nemá zrovna žádnou naléhavou práci.“

Akademik Tarabkin měl z Míťovy návštěvy velkou radost. Vylaďoval právě televisor, aby mohl sledovat reportáž z Paprsku. Měla začít za několik minut.

„Dárek? Podívejme se! A sám vyrobil? Nu, tak se na to podíváme.“ Společně s Natašou začal odstraňovat obal. Zdálo se mu, že se najednou vrátil do dětství a v radostném očekávání rozbaluje novoroční dárek.

Nataše odklopila víko krabice a vědci se zvědavě podívali dovnitř.

„Výborně, výborně, statečný konstruktére!“ zvolal Tarabkin, a rychle vytáhl z krabice model mezihvězdného letadla Paprsku. Zvedl jej do výše a popošel s ním několik kroků.

„A létá také?“ zeptal se se strojenou vážností.

„Samozřejmě,“ řekl hrdě chlapec. „Všechny moje modely létají. Co by to bylo za letadlo, kdyby neletělo? Aby se vám Paprsek nerozbil, až ho vystřelíte do vzduchu, přidělal jsem mu padáček, který se nahoře otevře. Při letu nahoru je ukrytý uvnitř,“ vysvětloval Míťa a odklopil část trupu. Padáček vyskočil a zatřepetal se na pružině stejně jako hlava čerta u známé hračky.

Tarabkin si pohladil vousy.

„Určitě si Paprsek vyzkoušíme — hned zítra. A pak ti ho zase vrátíme. Umíš s ním lépe zacházet než my…“

„Dělal jsem ho pro vás, zpátky ho nevezmu,“ ohradil se chlapec.

„Nuž dobrá. Tak ti za něj pěkně děkujeme. Bude nám připomínat našeho milého Seversona. Kdoví, co teď právě dělá. Kterým okem se dívá na nás — na Zemi.“ Akademik přejel lehce rukou po modelu.

„Zdravíme vás z Paprsku,“ ozval se pojednou Seversonův hlas. Bylo to tak nečekané, že se všichni polekaně otočili k televisoru. S obrazovky se na ně usmívala Seversonova tvář. Byl trochu pobledlý, na širokém čele mu vystupovala žíla v podobě písmene Y. Zřejmě měl trému, která postihuje všechny začátečníky. Uvědomoval si jistě, že se teď na něho dívají miliony oči po celém světě.

„Nejprve několik záběrů z našeho života.“

Obraz na obrazovce se změnil. Objevila se řídicí kabina. V křeslech u řízení seděli Cahén, hlavní pilot, a Navrátil, kapitán letadla v této směně.

„Omluvte je, že se nemohou zúčastnit naší reportáže,“ pokračoval Severson. „Jsou plně zaměstnáni řízením letadla. Zanedlouho vplujeme do pásma planetek — a tu je třeba největší obezřetnosti. Abychom se vyhnuli možné srážce s některým tělesem, poletíme přes pásmo velkým obloukem ve směru letu planetek. Všechny se totiž otáčejí kolem Slunce stejnym směrem.

Jak jsem se sám přesvědčil, řízení letadla v meziplanetárním prostoru není jednoduchá věc. Do slova a do písmene se tu nemůžeme opírat o nic jiného než o reaktivní sílu. Představte si, že se rozjedete v autě po velkém zamrzlém jezeře. Když dosáhnete vysoké rychlosti, někdo zvolá: Pozor, překážka, zahni doleva! Otočíte tedy volantem doleva, ale auto pojede po hladkém ledu stále stejným směrem. Aby mohlo opravdu vybočit z přímé dráhy, bylo by třeba vystřelit raketu s pravé strany vozu. Tento příklad ovšem velmi pokulhává, protože auto jede v jedné rovině, zatím co letadlo se pohybuje v prostoru.

Značně složitá je také orientace. V těchto místech se nedá určit, kde je nahoře a kde dole. Jedinými pevnými body jsou souhvězdí, naše Slunce a planety. Pro ty, kteří již letěli na Měsíc, nevyprávím teď nic nového. Připomínám to jen naší mládeži, která cestuje po vesmíru zatím jenom v učebnicích a v románech…

Dost úvah. Pokračujeme v prohlídce Paprsku.“

Na obrazovce televisoru se objevila Molodinová a Čan-su. Pozorně studovali mapu sluneční soustavy s vyznačenou drahou letadla a na přístrojích kontrolovali, zda letí správně.

Na služebním televisoru zablikalo červené světlo. Z obrazovky se díval do kabiny McHardy.

„Pozor, ve směru letu, nedaleko Aldebarana, objevili jsme planetku. Rozměry — 26 km, vzdálenost asi 20 000 km.“

Molodinová i Čan-su přiskočili rychle k oknu. Aldebaran jasně zářil ze souhvězdí Býka — a kolem něho klidně svítily drobnější hvězdičky. Po letící planetce ani potuchy. Zatím ji spatřily pouze slídivé oči astroradiolokátoru.

Za několik okamžiků se však jedna z hvězd natolik zvětšila, že zastínila i Aldebarana. Pomalu se sunula vpravo — a rostla.

Diváci v Tarabkinově pracovně zatajili dech. Míťa se zvedl z křesla a Nataše stiskl ruku.

Hvězda se nepozorovaně změnila v planetku vejčitého tvaru. Vejce, ozářené Sluncem, se otáčelo kolem své příčné osy, asi tak, jako bychom je položili na stůl a uvedli do rotace. Zde se však otáčelo značně pomaleji. Podle toho, kterou stranou se otočilo k Slunci, měnila se i intensita jeho osvětlení…

Paprsek mine planetku zřejmě po levé straně, neboť zvětšující se těleso ustupuje vpravo. Již je tak blízko, že hrbolky na jeho povrchů jsou viditelné pouhýma očima.

Pojednou začalo těleso růst značně rychleji — a jediným skokem uniklo ze zorného pole.

Scéna na obrazovce se měnila. Z hvězdné oblohy vystoupila opět tvář hlasatele.

„Je po nebezpečí — planetka je za námi,“ řekl ulehčeně.

Také diváci si oddychli a pohodlněji se usadili v křeslech.

Právě mi akademik Navrátil oznámil, že tato nově objevená planetka byla na jeho návrh pokřtěna — jménem — Severson.“ Dodal rozpačitě hlasatel…

„Hurá!“ vyskočil Míťa a zatleskal. Radostnému dojetí se neubránil ani Tarabkin…

Severson i Alena mají volno. Krátké chvíle odpočinku tráví v klubovní místnosti. Sedí u okna pod zakrslou borovicí, která vyrůstá z uzavřeného kořenáče. Tato rostlina nikdy nepoznala Zemi. Vypěstovaly ji pečlivé ruce zahradníků ve sklenících na Měsíci, aby si již od malička zvykla na nové prostředí. V dětství se přizpůsobila zmenšené tíži a v meziplanetárních letadlech se naučila růst i bez tíže. Sotva pocítila uvolnění z pout geocentrismu, zkroutila své haluze do tak podivných tvarů, že by jí záviděly i uměle pěstované borovice japonské. K zářivkám přilnula stejnou láskou, jako její sestry na Zemi ke Slunci. Možná je od Slunce ani nerozezná — kdo zná myšlení borovic? I přes její poměrně vysoké stáří má kůru stále hladkou, poněvadž dávno ví, že v těchto podmínkách se musí šetřit vodou. Kapičky vody, které si na ni sedají ze vzdušné páry, nezůstávají na jejích větvích jako světélkující rosa. Okamžitě se rozplynou po celém povrchu, takže se ti zdá, že celou borovici právě někdo namočil do vody.

Severson si prohlíží zajímavý stromek — a vzpomíná. Lehce uhodneme, kam jeho vzpomínky zalétají. Uhodla to i Alena.

„Borovice vám připomněla domov, rodné Norsko, viďte?“ přerušila zadumané mlčení.

Muž přikývl.

„Jsme na tom stejně. Také já jsem teď v myšlenkách často doma. To víte — pokud je člověk někde na Zemi, byť by to i nebylo přímo v rodném kraji, neteskní tolik, protože ví, že se může kdykoliv v kratičké době vrátit. Ale tady… Tak si kolikrát myslím, že každá krása potřebuje odstup, že vlastně teprve z dálky jsou věci krásné. Vzpomeňte si třeba na starý hrad Střekov, kde jsme tenkrát svačili. V době, kdy byl postaven, nikdo z lidí v něm žádnou krásu neviděl. Byl symbolem vlády a za války obrannou baštou proti nepříteli. Přešly věky — a dnes se nám zdá romantickým. Nebo oheň. Zkuste strčit do něho ruku. Spálíte se. A z dálky je tak malebný. Vidíte — a tak je to i s domovem. Pokud v něm žiji, zdá se mi všední. Často vidím jenom jeho nedostatky. A když je člověk od něho daleko… Vzpomínám si na jednu krásnou báseň, kterou jsem se naučila ještě ve škole. Nebudete se jistě zlobit, kdvž vám z ní přednesu alespoň úryvek.

Zmlkla. Marně se bránila dojetí. Otočila se k oknu, aby jí nebylo vidět do tváře. Zvlhlýma očima se zadívala na Zemi, která se již změnila v jasně zářící hvězdu. Také Severson byl dojat.

„Čí je to báseň?“ zeptal se, aby navázal přerušený rozhovor. „Našeho českého básníka Jiřího Havla. Napsal ji ještě v těžkých dobách bojů o mír a o bezpečnost naší vlasti. Proto také tuto Píseň o rodném kraji zakončil:

Vzdalujeme se sice od domova a neuvidíme ho mnoho let, ale v jednom jsme šťastnější, než byla Havlova generace: můžeme letět s blahým pocitem v srdci, že náš domov — a celý svět žije v míru a bez strachu z požárů, které kdysi zapalovali imperialisté…“

„Podívejme se, co je u nás nového,“ navrhl Severson a zapjal televisor.

Vysílali právě reportáž ze slavnostního zakončení kultivace Sahary. V místech, kde před několika lety byla poušť, zelenaly se palmové háje a nad nimi — proti obloze s drobnými obláčky — třepetaly se vlajky všech národů světa. Lidé jásali. Černoch se tu objímal s Američanem, Rus s Angličanem, Čech s Němcem. Uprostřed pestrých keřů se usmívá veliký portrét Joliota Cumeho, který v roce 1953 jako první předpověděl zavodnění Sahary. Prohlásil tenkrát, že by mohlo lidstvo zavodnit Saharu za náklady, které dá na přípravu války za jediný měsíc…

Reportáž končí. Začínají zprávy Světové tiskové a televisní kanceláře.

Akademik Syrcov předložil dnes předsednictvu Světové akademie věd podrobně rozpracovaný návrh na ovládnutí počasí. Podaří-li se ho uskutečnit, zabráníme nejen živelním pohromám, ale můžeme zároveň vytvořit nejpříznivější klimatické podmínky na celé zeměkouli. Návrh se opírá o vítězství nad Arktidou a je opřen o nové objevy v atomové fysice.

Následuje několik záběrů z pracoviště akademika Haringera. Podle posledních zpráv podařilo se mu prodloužit vrt do nitra Země na 305 kilometrů. Průzkum dolních vrstev potvrdil domněnku sovětských vědců: nitro Země se zřejmě neskládá ze železa, ale z kamenité hmoty.

A nyní přehled zpráv, které jsme vysílali přes den:

Průzkumná Bergenova četa objevila v ledovcích nedaleko severního pólu tři mrtvoly lidí. Podle předběžných snímků se předpokládá, že je mezi nimi Amundsen…“

Severson vyskočil a vykulenýma očima sledoval obrazovku. Žel, na mlhavých snímcích nebylo možné rozpoznat detaily…

Paprsek se přiblížil k Saturnu.

Severson pomáhal Aleně v laboratoři při přípravě jídel. K přístrojům se postavil tak, aby se přes ně mohl dívat z okna. Pokud mu to práce dovolila, se zájmem si prohlížel zdánlivě malou kuličku s tenounkým prstencem, ovinutým kolem.

„Země, Mars, Jupiter, Saturn,“ řekl spíše pro sebe. „Škoda, že jsme neletěli také kolem Marsu a Jupitera…“

„Já v tom žádnou škodu nevidím, Leife,“ zasmála se Alena. „Navrátil zvolil okamžik startu úmyslně tak, abychom se těmto planetám vyhnuli. Jsou teď právě na druhé straně soustavy — za Sluncem — a je to dobře. Zbytečně bychom museli složitě manévrovat, abychom překonali jejich gravitaci. A ta je dosti velká — zvláště u Jupitera. Mohli bychom sice zvýšit rychlost a tím zmenšit vliv gravitace, ale pokud jsme v prostoru sluneční soustavy, je rozumnější, že letíme pomaleji. Nástrah tu na nás číhá dost — a při velké rychlosti bychom se těžce vyhýbali srážkám s meteority nebo s planetkami, jako byla třeba Seversonova. Ostatně, o nic jste nepřišel. Jupiter je celkem nezajímavý. Je složen z měkké hmoty o hustotě málo vyšší než voda a celý je zahalen do nedýchatelných plynů. Mars je o mnoho zajímavější planetou a dokonce na něm existuje život. Po skončení směny vás s ním ráda seznámím. Máme tu v paprsku totiž kopii dokumentárního filmu, který přivezla s Marsu skupina sovětských vědců. Film chceme darovat inteligentním tvorům na planetě X jako vědecký materiál.“

Severson se nemohl dočkat skončení směny.

Konečně přišli do laboratoře Fratev a Gruber, aby muže s dívkou vystřídali.

Skutečnost, kterou zjistili vědci na vzdáleném světě, působila na Seversona daleko hlubším dojmem než Welsův fantastický román, ve kterém si autor vymyslel bojechtivé Marťany.

Raketové letadlo přistává na zasněžené pláni. Obloha nad plání není modrá jako na Zemi, ale narůžovělá. Z letadla vystupují vědci ve skafandrech, neboť vzduch na Marsu je příliš řídký a nedýchatelný pro člověka.

Drobnohledný snímek sněžných vloček. Mají podobný hvězdicový tvar jako naše, jenže jsou o něco jednodušší.

Pod nízkou vrstvou sněhu se objevují rostliny, připomínající lišejníky.

Skupina vědců se vydává na průzkum okolí. Za nízkým kopcem se jí objevuje překvapující pohled: hustý křovinatý lesík. S chvějícíma rukama zkoumají vědci stavbu rostlin. Jejich kmeny jsou roztroušeny pórovitými děrami. Na konci zkroucených větví rozevírají se vějíře modrozelených tyčinek, které zřejmě konají funkci listů.

Další záběr:

Letadlo stojí v rozbředlém sněhu, kterým protéká tisíce drobných potůčků. Sníh vůčihledě mizí.

Z temně hnědé vlhké půdy rychle vyrůstají nízké rostlinky. Nemají stvoly, listy a květy jako naše květiny. Jsou to spíše kuličky, seřazené do různých tvarů jako korálky na šňůře.

Žijí tu i živočichové?

Ano, a dokonce s tak podivným životem, že bychom na Zemi nenašli pro ně obdoby. Někteří z nich připomínají dlouhonohého pavouka, jiní kudlanku nábožnou. Jsou našim vědcům nějak nebezpeční? Ne, neboť tito živočichové jsou vlastně chodící rostliny. Mají stejně modrozelenou barvu jako ony — a dokonce tato barva je opravdu svědectvím chlorofylu v jejich organismu. Při bližším zkoumání se zjistilo, že stejně jako rostliny přijímají energii přímo od Slunce — a materiál ke stavbě svého těla berou ze země. Proč jsou tu chodící rostliny? To byla první otázka, kterou si vědci položili. Vysvětlení přišlo samo o něco později. Změnou roční doby a příchodem sněhu ustupovali tito tvorové do teplejšího pásma…

Do klubovní místnosti se vřítil Wroclawski a hned u dveří zvolal: „Pojďte se podívat — sem, k astrotelevisoru,“ ukázal ke vchodu do hlavní spojovací chodby — a již pospíchal dál. Alena se Seversonem ho následovali.

Hlavní chodba byla podle našich pozemských představ spíše šachta, ve které se členové posádky pohybovali pomocí dlouhých pružných tyčí, připevněných na válcovité stěně. Nebylo to nijak namáhavé, neboť člověk je v těchto místech bez váhy. Proto také stačilo několik pohybů a naši poutníci se ocitli v observatoři mezihvězdného kolosu.

Snímek, promítnutý na matnici astrotelevisoru, byl skutečně překvapující. Jindy tak klidný a pochmurný Saturn zářil nyní jako neonová trubice. Tento zvláštní úkaz ještě žádný z astronomů nezpozoroval. Znali ho jako obrovskou kouli zahalenou do souvislého pásu mračen.

Jaká je příčina tohoto neobvyklého prozáření atmosféry? Snad nám to prozradí povrch planety.

Wroclawski zapnul astroradiolokátor. Po několika vteřinách se na obrazovce objevil úchvatný obraz: Půda planety jako by se v tisíci místech protrhla. Z hlubin Saturna vyšlehlo bezpočet plamenů, které plápolaly na všechny strany.

„Objevila se sopečná činnost“ — uvažoval Wroclawski. „Zřejmě má takovou sílu, jakou nepoznala ani Země v nejpohnutějším geologickém údobí…“

Studiem změn na Saturnu se současně zabývali všichni členové posádky, kteří právě nebyli zaměstnáni řízením a obsluhou Paprsku. A dílčí, výsledky bádání se na vlnách étheru rozletěly k rodné Zemi…

Paprsek proťal dráhu Urana a Neptuna, aniž je vědci spatřili zblízka. Teprve na samém okraji sluneční soustavy se setkali s poslední planetou — s Plutem. Plul věčnou nocí jako opuštěný sirotek.

Ditrichson se na něho díval s podivnými pocity v srdci. Ležel již na posteli ve své malé ložnici, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. Při pohledu na hvězdnou oblohu bez jediného většího tělesa se zachvěl po celém těle. Slunce — to Slunce, které ti ráno nahlíželo do oken a v jehož záři bujel bohatý život — dávno už ztratilo svoji zelenavou

svatozář. Je už jen hvězdou první velikosti a nezáří o nic víc než na pozemské obloze Jitřenka. Jeho světlo letí do těchto končin sluneční soustavy přes pět hodin…

Zemi tu člověk neuvidí, ani kdyby měl orlí zrak. Ztratila se v nekonečném vesmíru. Kdyby ses chtěl na ni ještě jednou podívat, musel bys mít pořádně silný dalekohled… Celé letadlo se zachvělo stejně jako ustrašený Ditrichson. Ale nebyl to strach, který projel mohutným tělem mezihvězdného korábu.

Naopak. Bylo to svědectví obrovské odvahy jeho vládců. Zapnuli právě další raketové motory, aby zvýšili rychlost. Teď už nestojí v cestě žádná překážka. Nuže, vpřed — o závod se světlem, Zbytečně neletíme na Paprsku…

Ditrichson se snažil usnout za každou cenu. Musí zaspat nejtíživější okamžik letu — rozloučení se sluneční soustavou… Vzpomněl si na osvědčený uspávací prostředek: počítání do sta. Jedna, dvě, tři… dvacet pět, dvacet šest… čtyřicet osm…

Nedopočítal. Postel se mu najednou pohnula pod tělem. Popruhy, kterými byl připoután k posteli, stiskly mu hrudník.

Polekaně nadzdvihl hlavu a naslouchal.

Výbuchy pohonných reaktorů utichly.

Co se stalo? Porucha v atomově elektrárně? Příliš brzy — vždyť jsme teprve na začátku cesty…

Nahmatal vypínač a rozsvítil. Elektrické vedení je v pořádku! Proč tedy nefunguje pohon? Či snad vypověděly službu reaktory, které obrovskou rychlosti vyvrhují z letadla částečky rozbitých atomů?

„Musím honem do elektrárny,“ rozhodl se, a již si rozepínal první popruh. Nové výbuchy reaktorů ho však znovu přitlačily k posteli. Už je všechno zase v pořádku — oddychl si. Radost však netrvala dlouho. Reaktory opět utichly. K smrti vystrašený muž křečovitě uchopil popruhy a zavřel oči. Zdálo se mu, že se i s celým mezihvězdným letadlem řítí do bezedné, temné propasti nekonečného vesmíru. Reaktory se ještě občas ozvou, ale jsou to jenom jednotlivé výbuchy v nepravidelných intervalech…

„Konec — konec… Proč — já bloud — jsem tak slepě důvěřoval moderní technice…“