Signály z vesmíru

14. U PRAMENE BOHATSTVÍ

„Dědečku, mohl byste mi tajemství vašeho bohatství prozradit už dnes? Vždyť jistě chápete, jak hořím zvědavosti. Nedalo by mi to pokoje…“

Stařečkovi se rozzářil obličej.

„Proč ne? Jsem dokonce rád, že tě naše práce tak zajímá. Naštěstí tu mám auto, malou prohlídkou se nijak neunavíme.“

„Tento automobil je váš, myslím totiž — je vaším soukromým majetkem?“ zeptal se Severson, když se pohodlně usadil ve voze.

„Ano, můj,“ řekl hrdě stařeček. „Koupil jsem si ho za premii, kterou jsem nedávno dostal.“

Auto se rozjelo. Severson marně napínal sluch. Typické bzučení motoru nezaslechl.

„Jak to, že motory běží tak tiše?“ zeptal se překvapeně.

„Je to lehce pochopitelné, synku,“ usmíval se dědeček. „Moje auto nejezdí na benzin, ale na elektřinu.“

„Pohánějí ho tedy akumulátory?“ hádal host

„Někdy. Na bočních cestách. Na hlavních silnicích si bere energii z kabelu, ukrytého pod zemí.“

„To snad nemyslíte vážně,“ divil se Severson. „Jak může vaše auto brát energii z kabelu, ukrytého pod silnicí? Copak lze elektřinu vysílat na dálku bez drátů?“

„Proč ne? Již za tvého mládí to dělaly rozhlasové vysílací stanice. Energii, kterou rozesílaly na všechny strany, zachycovaly přijímací antény. V našich elektrických silnicích je prostě ukryto vysokofrekvenční vedení, které indukuje elektrickou energii v autě.“

Projížděli právě ulicemi městečka.

Lidé, kteří auto potkávali, mávali jezdcům na pozdrav. Seversonovi se zdálo, že zdraví až příliš slavnostně, jako by už věděli, že vedle dědečka sedí návštěvník ze starého Jarlsbergu…

Auto brzy opustilo městečko. Projelo skalnatým průsmykem a zastavilo se na okraji zvlněné náhorní roviny. Severson ji dobře znal. Dříve tu bývala pustá pastviska.

Od té doby se rovina hodně změnila. Kamenitá macešská půda vydala ze sebe nečekané plody. Bývalá pustina se proměnila v kvetoucí zahradu.

„Vystoupíme na chvíli?“ zeptal se dědeček. „Vidim ti na očích, Leife, že bys chtěl tu krásu omakat vlastníma rukama.“

Severson přikývl a vyskočil z auta. Pomalu klouzal očima s místa na místo — a mlčel.

Zlaté obilí se vlnilo v teplém větříčku a vytvářelo tak běžící stíny. Rolníci o nich říkají, že se válí nový chléb…

Na stráních se pásla stáda krav a ovcí. Celou rovinu protínaly pásy ovocných stromů. Uprostřed této bohaté rodící krajiny stála řada podlouhlých budov.

„Jak vidíš, synku, tajemství našeho bohatství je docela prosté. Za tu dobu, co jsi zde nebyl, stali jsme se úplnými farmáři,“ usmíval se dědeček. Pozorně sledoval sebemenší pohyb v Seversonově tváři.

„Pořád nemohu pochopit, jak jste to mohli dokázat na zdejší chudé a neúrodné půdě,“ divil se Severson.

„Naše půda byla kdysi chudá — ale už dávno není, synku. Naučili jsme ji dávat vysoké výnosy. To víš, bez práce nejsou koláče. Ale nemysli si, že půdu přinutíš rodit jenom dřinou. Naši předkové se tu dřeli od pradávna — a na zbohatnutí toho tu bylo přece jen málo. Chceš-li z půdy zbohatnout, musíš znát její záliby a nedostatky. Pak si dá říci. Podívej se jen, jak krásnou pšenici jsme vypěstovali! Rodila se tu za tvého mládí? Nikdy. Prohlédni si ji jen zblízka…“

Dědeček přistoupil k lánu, utrhl několik klasů a podal je Seversonovi.

„Šest klasů na jednom stéble?“ zvolal překvapený host. „Je to nějaká zrůda, nebo všechna pšenice vypadá takto?“

„Všechna!“ řekl hrdě dědeček. „A není to žádná zrůda, ale námi vypěstovaná šestiklasá pšenice. Dává nám šestkrát vyšší výnosy než normální pšenice.“

„Copak člověk může donutit rostlinu, aby rostla podle jeho přání? To může dokázat snad jenom kouzelník — a na ty moc nevěřím.“

„A vidíš, my takovými kouzelníky jsme. Vypěstovali jsme nejenom nové druhy rostlin podle našeho přání a potřeby, ale také nové druhy zvířat, která mají pro nás méně nevýhodných vlastností a více prospěšných. Počkej jen, až projdeš našimi stájemi nebo liščí farmou, o kterou se starám já.“

„Připadá mi to jako z pohádky. Naučili jste se snad dělat zázraky?“

„Ne. To nám nijak nebylo zapotřebí, synku. Ovládli jsme jen vědu, kterou dali lidstvu Mičurin a Lysenko — dva velcí průkopníci v boji o vítězství člověka nad přírodou. V první budově, kterou vidíš přímo před sebou, máme umístěnu výzkumnou stanici. Zkoušíme tam nejnovější objevy vědy a neustále zkoumáme, jak ještě zdokonalit všechny druhy rostlin a zvířat, které pěstujeme. A zároveň hledáme cestu k úplně novým druhům. Tak třeba právě před rokem se nám podařilo vypěstovat skvělou dojnici, která je vlastně křížencem krávy se sobem. Křížením jsme spojili nejlepší vlastnosti obou druhů zvířat.“

Severson se tvářil nedůvěřivě.

„A co máte v těch dalších budovách?“ zeptal se.

„V té podkovovité máme uloženy stroje. Ty jsou pro nás vedle vědy to nejdůležitější. A teď už zbývá jen jedno, čeho je ještě zapotřebí: troška důvtipu! Musíš si na příklad propočítat, jak nejlépe můžeš dvě třetiny výnosů z polí proměnit v maso. Při sebevětší chytrosti náš hornatý kraj neproměníme v obilnici. Proto hlavním pramenem našeho bohatství je pro nás živočišná výroba. Té jsou také vyhrazeny ostatní budovy.“

„Jsou to tedy stáje, viďte?“ hádal Severson.

„Tak trochu. Jenže vypadají docela jinak, než chlévy za tvého mládí. Proměnily jsme je téměř v továrny a mléko i maso vyrábíme doslova na běžícím pásu.“

„To snad není ani možné,“ pochyboval Severson. „Dobytek přece zůstane dobytkem…“

„To ano,“ smál se dědeček. „Ale práce s ním se dá změnit a zdokonalit. Našeho dobytka se ruka lidská ani nedotkne.“

„Naučili jste ho snad mluvit, chodit si pro žrádlo a vlastnoručně se očistit i podojit?“ pokoušel se o vtip Severson.

„Pojďme jen dovnitř — uvidíš sám,“ usmál se dědeček pod vousy a vedl hosta k velké budově s půdorysem v podobě písmene H.

U vchodu je uvítala do sněda opálená dívka v bílém plášti.

„Jste zvěrolékařka, prosím?“ zeptal se Severson.

„Naše Angelika je všechno,“ usmál se dědeček, „Řídí celý mléčný konvejor. A její bílý plášť tě nemusí překvapovat. Hned ho dostaneme také, bez pláště nás totiž Angelika dovnitř nepustí…“

Hosté opravdu dostali bílé pláště a dívka je uvedla do budovy.

„Vysvětluj všechno srozumitelně, Angeliko, a nemysli si, že mluvíš s nějakými odborníky,“ škádlil dívku dědeček.

„Jak bych mohla mluvit nesrozumitelně, Olafsene?“ ohrazovala se dívka. „Vždyť tu není nic složitého. Krávy, které jsou ustájeny, obsluhuje několik jednoduchých zařízení. Krmivo přichází automaticky až do žlabu, a také o čištění kravína se starají stroje. Čtyřikrát denně přecházejí krávy do dojicí místnosti, která je uprostřed budovy… V těchto místech je očistí stříkací a vyssávací přístroje, takže k dojení přicházejí naprosto čisté… Zde v dojicí místnosti jim nasadíme strojní dojičky. Mléko běží tímto potrubím do chladírny, pak do konví a do skladiště. Přepravní cisterny si je samy vyssají z konví a odvezou do mléčného kombinátu v Bergenu.“

Severson obdivoval důmyslná zařízení a vzornou čistotu celého kravína.

Podobné stroje vykonávaly všechnu těžkou práci také v teletníku, ve skladišti a přípravně krmiva, ve vepříně i v teplárně.

„Tak přepychově nehospodařil ani bohatý Vestersen,“ řekl uznale Severson.

„Jak by také mohl?“ zvolal dědeček. „Tohle všechno jsme si mohli pořídit jenom my, my všichni společně. Jednotlivec by to nemohl nikdy dokázat. Na rozkouskovaných políčkách by se naše stroje ani nehnuly, a v malinkých chlévech, jaké dříve měli samostatně hospodařící rolníci, by se dřina kolem dobytka mechanisovat nedala.“

„A komu tedy tento velkostatek patří?“ zeptal se Severson. „Pořád si ještě všechno představuješ po starém,“ zlobil se na oko dědeček, „komu jinému by mohl patřit než nám všem? Snad bys nechtěl, abychom tu nechali kralovat nějakého vesnického boháče, jakým byl Vestersen? Myslíš si snad, že by nám postavil kulturní dům, pro každou rodinu vilku — a nad Jarlsbergem hvězdárnu? Raději by vyzískané peníze vyvezl do ciziny. Nám začalo štěstí kvést teprve tehdy, když jsme se všichni spojili v družstvu a vesnickým boháčům vzali všechnu moc. Tak je synku. Ve svorné společné práci je tajemství našeho bohatství…“

Severson byl tak zabrán prohlídkou moderní farmy, že úplně zapomněl na čas. Teprve prodlužující stíny mu připomněly smluvenou schůzku s Natašou.

„Kde, prosím pěkně, bydlí pan Hallström?“ zeptal se dědečka. „Mám pro něho dopis od akademika Tarabkina.“

„Zavezu tě k němu. Určitě ho ještě zastihneme v domě zdraví. Často tam bývá až pozdě do večera.“

V nemocnicí však Hallström již nebyl. Před hodinou odešel domů. Dědeček zavezl tedy Seversona k jeho vilce.

„První noc přespíš doma, nebo přijmeš pohostinství našeho primáře?“ zeptal se hosta při loučení.

„Rozhodně bych raději přespal doma. Ale nečekejte na mne, dojdu domů pěšky. Prohlédnu si aspoň vesnici — a zároveň se trochu projdu…“

Severson zazvonil. Otevřely se domovní dveře a vstříc mu vyšel asi padesátiletý muž statné postavy.

„Promiňte, že vás obtěžuji,“ vykoktal rychle Severson, sotva se představil. „Přináším vám dopis od akademika Tarabkina z Moskvy…“

„Tedy hned dvojí čest pro mne najednou?“ usmál se lékař. „Vaše návštěva — a dopis od mého velkého učitele… Ale nestůjme tu na schodech. Jistě přijmete mé skromné pohostinství…“

Lékař uvedl hosta do velkého, prostě zařízeného salonku a nabídl mu křeslo proti sobě. Na okamžik se omluvil a rychle otevřel obálku. Když dopis přečetl, upřímně se podíval Seversonovi do oči.

„Akademik Tarabkin mne požádal, abych se ujal péče o vaše zdraví, které vám vrátil. Máte-li ke mně stejnou důvěru…“

„Nevím, zda si takové pozornosti vůbec zasloužím,“ řekl nesměle Severson. „Ještě ani nevím, jestli tu vůbec najdu zaměstnání a budu-li schopen vydělat si tolik, abych se s vámi mohl vyrovnat…“

„I v tom vám rád pomohu,“ usmíval se Hallström.

„Tolik po vás ani nemohu chtít,“ zatřásl hlavou Severson. „Ničemu totiž nerozumím. Příliš mnoho jsem toho zaspal…“

„Můžete být klidně bez obav, všechno brzy dohoníte. Učený ještě nikdy s nebe nespadl, a ani dnes se naše děti nerodí s inženýrským vzděláním. Pustíte-li se s chutí do učení, brzy vniknete do všech dnešních tajů.“

„Chci se učit — a rád bych začal hned. Ale čím začít? Celá dnešní věda i technika je pro mne španělskou vesnicí. Mám dojem, že v obecné škole pro nejmenší žáčky bych propadl…“

„Tak zlé to s vámi není, jen se nepodceňujte. Studoval jste přece techniku v Londýně — a ta vám jistě dala slušné vzdělání. Na něm teď můžete dobře stavět. Vždyť dnešní věda a technika je tatáž, jak byla ze vašeho mládí. Základy zůstaly tytéž, jen se více rozvinula do hloubky a do šířky.“

Lékař vstal a otevřel dveře do vedlejší místnosti.

„Podívejte se. Všechny tyto knihy jsou vám kdykoliv k disposici. Rád vám při studiu pomohu ze všech sil.“

Severson se na velkou knihovnu díval dychtivýma očima. Zdálo se mu, že se jako na Velký pátek před ním otevřel poklad.

„Mohu si knihovnu prohlédnout?“ zašeptal.

„Bez ostychu. Můžete si vypůjčit kteroukoli knihu. Já zatím připravím s manželkou večeři. Omluvte mne proto na chvíli…“

Host pročítal nejprve zlaté nápisy na hřbetech knih. Pak se osmělil a jednu z nich vytáhl z regálu. Pojednávala o anabiose čili oživování živočichů. Severson si prohlédl ilustrace a dal se do čtení. Kdoví, jak dlouho by četl, kdyby se najednou neozval v místnosti známý hlas.

„Vidím, že máte pravdu, soudruhu Hallströme. Náš drahý přítel se opravdu pustil do studia hned…“

Severson rychle zvedl hlavu. Ve dveřích stála po boku lékaře Nataša…