Signály z vesmíru

3. BUBLINA VZDUCHU

Na moskevském letišti je rušno. Rychle za sebou přilétávají raketová letadla a podle pokynů dispečera přistávají na dlouhých asfaltových drahách.

Všichni cestující, kteří vystoupili z letadel, odjíždějí z letiště stejným směrem — k nádhernému mramorovému paláci, ve kterém jsou umístěny Tarabkinovy laboratoře.

Ve velkém sále přibývá hostů. Srdečně se tu zdraví čínský vědec s americkým, německý akademik s francouzským profesorem, Ital s Angličanem.

Do sálu vstupuje akademik Tarabkin za doprovodu svých spolupracovníků.

Nataša Orlovová je nápadně bledá. Jde zavěšena do Jonese, který těká očima s hosta na hosta. Bastien jde vedle Tarabkina — a jde stejně pevně jako on.

Dvouleté úsilí v boji o život Neandertálce zanechalo znatelné stopy v obličejích všech členů kolektivu.

Na pokyn Tarabkina si všichni přítomní sedli za dlouhý stůl v podobě podkovy.

„Milí přátelé, vzácní hosté, drazí spolubojovníci,“ ujal se slova Tarabkin. „Všichni již víte, proč jsem vás pozval.

Byl bych rád, kdybyste se plně seznámili s našimi zkušenostmi — s úspěchy i s posledním neúspěchem — a vyvodili z nich důsledky i pro svou práci. A stejně upřímně bych uvítal, kdybyste společně s námi provedli důkladnou kontrolu celého postupu operace a zúčastnili se i pitvy. Všichni si jistě uvědomujete s námi, že jde o vážnou věc. Příčiny výronu krve do mozku mohou být totiž různé.

Buď jsou příznakem toho, že jsme se dopustili nějaké chyby — tomu však zdařilé pokusy s oživováním zvířat nenasvědčují — nebo naše světová věda není ještě tak daleko, aby dokázala oživit po 70.000 letech v ledu uchovaného pračlověka.

Před okamžikem jsme dokončili předběžnou kontrolu postupu. Za činnosti umělého srdce jsme opakovali transfusi krve. Ve všech přívodech krve byl týž tlak jako dnes v noci. Také nejdůležitější přívod — do mozku — měl předepsaný tlak. Všechny pumpy umělého srdce pracují tedy spolehlivě. Podle kontrolního záznamu na pásu tlak v mozkovém přívodu ani v jediném rytmu nepřevýšil předepsanou hladinu.

To by ukazovalo, že výron krve do mozku byl zaviněn jinou příčinou než příliš vysokým tlakem. A přitom na snímcích mozku nalézáme znaky, které ukazují na následky zvýšeného tlaku.“

Američan profesor Danburi zvedl ruku.

Dovolíte-li, Alexandře Ivanoviči, rád bych vám k tomu sdělil své domněnky. Po vaší zprávě o neúspěchu operace jsem o tom intensivně přemýšlel. Podle mého mínění mohou být příčiny nezdaru dvě.

První může být v tom, že postup, který se osvědčil u zvířat, není vhodný u člověka.

Jinou příčinou může být skutečnost, že krev dnešního člověka není vhodná pro pračlověka, který byl vlastně vývojově na zlomu mezi zvířetem a člověkem.“

„Mohu, prosím, odpovědět za vás, Alexandre Ivanoviči?“ zeptala se Nataša.

Tarabkin přikývl a usmál se.

„Domnívám se, že první příčina, o které hovořil soudruh profesor Danburi, není pravdou. Při oživování Neandertálce jsme na základě mnoha pokusů celý postup přepracovali — s přihlédnutím k vývojovému stadiu pračlověka.

Také o druhé příčině pochybuji. Nepoužili jsme totiž krve dnešního člověka, tak jak je. Regeneračním procesem jsme ji přizpůsobili celkové biologické skladbě pračlověka.

Já osobně bych hledala příčinu jinde. Jistě si vzpomínáte, že hned tenkrát — na zasedání Světové akademie věd, kdy byl při televisním přenosu z Arktidy náhodou objeven Neandertálec — upozorňovala jsem na nebezpečí rozrušení jemné tkáně zmrzlého mozku průzkumnými paprsky a radiovými vlnami…“

Tarabkin zavrtěl hlavou.

„Ne, ne, ani tady není pravá příčina. Než došlo k transfusi, všichni jsme se přece přesvědčili, že živný roztok proudil do všech žil bez překážky a snadno pronikal i do nejjemnějších žilek v mozku. To znamená, že před transfusí nebylo v mozku nejmenší poruchy. O tom nás ostatně přesvědčí pitva.

Na škodlivost průzkumných paprsků na zmrzlý mozek tedy nevěřím!“

Na stole před Jonesem bliklo červené světlo a na obrazovce malé televisní skřínky se objevila tvář dívky.

„Jonesi, mám tu pro vás důležitou zprávu. Omluvte se na chvíli, abych nerušila ostatní.“ zašeptala.

Jones odběhl do zpravodajské centrály.

Když se za čtvrt hodiny vrátil, byl ještě bledší než Nataša. Něco zašeptal Tarabkinovi — a na jeho přikývnutí se opět vzdálil.

Po výměně názorů odešli všichni do pitevního sálu.

Pitva plně potvrdila Tarabkinova slova. Organismus mozku byl oživen a nenesl nejmenší stopy rozrušení struktury.

„Tady vidíte, že výron krve vznikl nepochybně prasknutím řady vlásečnic,“ promluvil do ticha Tarabkin. „A jak ukazují mikroskopické snímky, vlásečnice praskly tlakem, přes to, že nenesou nejmenší stopy zkornatění. Dovedete to pochopit, přátelé? Já ne!“

„Smrt jsem tedy zavinila já,“ zoufale zavolala Nataša a chytila se za hlavu. „Já obsluhovala manometr v přívodu do mozku.“

„Nataša nemůže být vinna,“ ozvalo se pojednou u dveří, stál tam muž v bílém plášti, který vstoupil, aniž ho kdo pozoroval.

„Nesu vám další Jobovu zvěst, soudruzi. Pes, nalezený v ledu u severního pólu, nám před chvílí při poslední operaci — při transfusi — zahynul.

A příčina? Opět výron do mozku. Naše skupina je z toho zoufalá…“

Tarabkin stáhl rychle gumové rukavice a beze slova vyběhl ze sálu. A za ním Nataša. Bastien, Twarovski a ostatní členové kolektivu společně s hosty.

Zvíře leželo v inkubátoru nehybně.

Tarabkin prohlížel mozek kontrolním přístrojem a zarytě mlčel.

„Po tolika zdařilých pokusech — opět zničený mozek — i u zvířete! To přece není možné,“ promluvil konečně.

„Soudruhu Danburi, jste teď přesvědčen, že všechny vaše domněnky o příčinách nezdaru padly? Podívejte se na mozek sám. Tytéž příznaky jako u Neandertálce. A pes přece nebyl v ledu déle než 30 let… a bylo použito téže methody jako dříve, ba i týchž přístrojů jako u Neandertálce.

V čem tedy vězí chyba?“

Čínský akademik Sun Čin-i přistoupil blíže k inkubátoru.

„Chyba může být jedině v přístrojích. Říkáte, že bylo použito týchž přístrojů jako u pračlověka. Podrobme je tedy nejpřísnější kontrole.“

Tarabkin souhlasil.

Každý z vědců si vzal na starost jeden z přístrojů. Nejprve je zkoušeli v činnosti, jako to učinili tarabkinovci již při několika posledních kontrolách. Všechny fungovaly bezvadně — i manometr na přívodu k mozku.

Německý profesor Gleissner, který si vzal tento přístroj na starost, začal jej — šroubek za šroubkem — pečlivě rozebírat. Pět vědců společně s Natašou sledovalo profesorovy jemné ruce.

Nataša nervosně klepala špičkou boty do nohy židle.

Každá — i sebemenší součást — byla prohlédnuta i pod drobnohledem a roentgenem.

Nejpečlivěji byla zkoumána ohnutá trubička se sloupcem červené tekutiny, který pod tlakem ustupoval do vakua.

Vše bylo v pořádku.

I kontrolní fotočlánky fungovaly bezvadně — neměly nejmenší poruchy.

„Marné, vše v pořádku…“

„Prozkoumejme vakuum spektrální analysou,“ navrhl Danburi.

Výsledek zkoušky byl překvapující, ba přímo zdrcující. Ve vakuu byl objeven řídký vzduch…

„Zde je tedy příčina našeho neúspěchu…“ zvolal Tarabkin. „Manometr sice fungoval, ale měřil skresleně. Tlak do mozku musel být pochopitelně vyšší, neboť vzduch zpomaloval postup sloupce!“

Akademik se zabodl očima do Natašina obličeje a po malé pomlce zašeptal.

„Ale jak se mohl vzduch do vakua dostat? Kdo s manometrem manipuloval, kdo jej rozšroubovával?“

„Snad mne, Alexandře Ivanoviči, nepodezíráte, že jsem poruchu v manometru zavinila já,“ zoufale zvolala Nataša. „Nikdy jsem ani nesáhla dovnitř.“

„Vzduch se tam přece nedostal sám, to je nemožné,“ trpce se zasmál Tarabkin.

Danburi vzal trubici do rukou a znova ji pozorně prohlížel.

„Vás bych, Natašo Orlovová, zrovna nepodezíral,“ řekl po chvíli trapného mlčení. „Ale fakt je, že sám od sebe tam vzduch vniknout nemohl. Napřed musíme zjistit, kdo naposledy manometr rozmontovával — a pak vám řeknu svou třetí domněnku o příčině nezdaru.

Kdy byla poslední transfuse? Míním tu před případem pračlověka. Povedla se přece, ne?“

„Před dvěma týdny.“

„V tu dobu tedy někdo s manometrem manipuloval.“

Tarabkin se rozhlédl po členech svého kolektivu.

„Kdo z vás to byl, děti? Přiznejte se, hlavu vám neutrhnu. Stává se všelicos, každý člověk má někdy smůlu. Závadu jste jistě nezpozorovali, jinak byste ji přece hlásili. Vždyť všichni jste viděli, jak mnoho záleží na naprosté přesnosti právě zde.“

Jeden se díval po druhém.

Ticho…

Konečně všichni postupně prohlásili, že manometr v ruce neměli.

Opět napjaté mlčení…

Pojednou se Tarabkin klepl prstem do čela.

„Už to mám — asi to byl Jones. Zapomněl jsem vám říci, že před dvěma hodinami odletěl domů do Ameriky. Dostal totiž bleskovou depeši, že jeho matka je těžce nemocná.“

Danburi si pohodlněji sedl do křesla a pohladil si bradu, jako by zkoušel, zda je dobře vyholen.

„To posiluje mou třetí domněnku, přátelé. Zdá se, že je na čase, abych s ní šel na světlo. Tedy: domnívám se, že bublina vzduchu byla do vakua vpuštěna úmyslně…“

Tarabkin zamával rukama, jako by odháněl nějakou vidinu.

„To přece nemyslíte vážně, profesore! Kdo, řekněte mi, kdo z nás by měl na tom zájem? Vždyť by to byl strašlivý zločin, spáchaný na kolektivu, na vědě i na lidstvu. Kdo z nás by chtěl bořit to, co sám obětavě téměř bez odpočinku buduje?“

„A přece si myslím, že bublina vzduchu byla do vakua vpuštěna úmyslně,“ tvrdošíjně opakoval Danburi. „Navrhuji abychom se radiem Jonese dotázali, zda měl manometr v ruce.“

„Jsem proti,“ zvolal Tarabkin. „Jones má nemocnou matku, nebudeme mu zatěžovat mysl ještě tímto. Vždyť nám to poví, až se vrátí. A o úmyslu u Jonese není ani řečí. Patří mezi nejobětavější pracovníky.

Znám ho již šest let — a znám ho dobře. S jakým nadšením studoval u mne otázky prodloužení života! A s jakou pečlivostí a trpělivostí prováděl nejsložitější — tisíckrát opakované pokusy. Jones to, přátelé, neudělal.

A vůbec, kdo by to mohl udělat — dnes, kdy už není na světě vykořisťování člověka člověkem, kdy už není imperialismu ani nenávisti mezi národy a lidmi?“

„A vidíte, Alexandře Ivanoviči — přes to je nás v Americe víc, kteří se na základě několika příznaků domníváme, že ještě nenadešla doba naprosté bezstarostnosti — že je ještě třeba bdělosti. Či myslíte, že bývalí kořistnící už vymřeli? Že se už úplně přerodili? Možná, že některým z nich zbyla v srdci kapka nenávisti k lidstvu a šílená touha znova uchopit moc, rozdělit lidi a vyssávat.“

Všichni se dívali na Danburiho překvapeně.

Lehce se usmál.

„Nuž, počkáme, až co řekne Jones. Jinak je, myslím, náš úkol zatím splněn.

Rozhovor se pomalu stočil na jiné pole.

Nakonec se vědci rozešli, aby v Moskvě navštívili své přátele a známé. Tarabkin se rozloučil se svými spolupracovníky a odešel do své pracovny. Sedl si do křesla a přemýšlel.

Po chvíli vstal a vydal se na svou neoblíbenější procházku po sálech ústavu.

V pitevně zastihl několik lékařů, kteří ihned po skončení pitvy zahájili přípravy pro balsamování pračlověka.

Tarabkin pokynul na pozdrav a mlčky přihlížel. Při pohledu na mrtvé tělo mu bylo úzko. Vždyť tu před ním leželo jeho dílo v poslední okamžik před vítězstvím rozbité na kusy… Bublina vzduchu…

„Nu což,“ řekl více pro sebe, „začneme tedy opět od píky!“ Přistoupil k televisnímu telefonu a vytočil číslo.

Na obrazovce se objevila světlovlasá dívka ze zpravodajské centrály.

„Olgo, buďte tak hodná, požádejte mým jménem Bergera, aby ledovec s tělem letce připravil pro převoz. Přijedeme si pro něj.“

„Zařídím, Alexandře Ivanoviči. Já s vámi chtěla také mluvit. Právě vás sháním po všech sálech. Mám pro vás vzkaz — a překvapující zprávu.

Nejprve vzkaz: profesor Danburi volal z letiště a prosí vás, abyste mu odpustil, že proti vašemu přání volal Jonese.

Představte si, Alexandře Ivanoviči, že Jones neexistuje!“

„Neexistuje? Jak to? Co se mu stalo? Snad není mrtev?“

„Pro nás ano. V místě, kam odletěl, ho totiž nikdo nezná — žádnou matku tam nemá a člověk jeho jména se tam ani nenarodil — ani nikdy nežil. Jones je vymyšlené jméno…“