Signály z vesmíru

18. SMRT V PUSTINÁCH

„Pojďte si poslechnout, pojďte si to jen poslechnout,“ zvolal Cahén, sotva celý uřícený vrazil do Čan-suovy pracovny.

„Složil jste snad kantátu na neznámou planetu?“ usmál se Čan-su. Narážel tím na Cahénova hudebního koníčka — komponovat hymny na oslavu vesmíru.

„Ne, ne, tentokrát si kantátu složila neznámá planeta sama. Představte si, podařilo se mi rozluštit další část klíčování — a zachytit téměř celý souvislý program. Mám jej zachycený na pásu. Jde zřejmě o nějaký koncert. Našemu,lidskému‘ sluchu moc nelahodí, ale přesto je to obrovský úspěch. Už se těším, jak se bude tvářit Watson, až mu jej přehraji. Teď právě vysílají nějakou přednášku. Pojďte si jen poslechnout, jaké je to krásné skuhrání…“

Vědci byli již na odchodu, když tu v televisoru se ozval známý hlas dívky z centrály:

„Voláme soudruhy Cahéna a Čan-su. Mají se dostavit okamžitě do nemocnice v Tycho.“

„Snad nedošlo k neštěstí při Scheinerově pokusu!“ řekl v neblahé předtuše Čan-su, a aniž čekal na odpověď, vyběhl z místnosti. Pobledlý Cahén ho následoval.

V hlavní hale observatoře si rychle navlekli skafandry a utíkali na letiště. Za několik minut opouštělo již raketové letadlo budovy na jižním pólu Měsíce a zamířilo na sever, ke kráteru Tycho. Pilot odvážně přistal několik desítek metrů od hlavního vchodu do podzemních oceláren.

Doktor Navarov, lékař závodní nemocnice, čekal již na vědce před vchodem. Také Alena Svozilová jim vyběhla vstříc. Byla tak bledá, že se jí Cahén lekl.

„Pospěšte si, prosím vás, Severson utrpěl těžký úraz. Je v nebezpečí života.“ volala udýchaně. „Já nešťastná, proč jsem ho jen s sebou brala!“

Nemocnice byla umístěna hned u vchodu, takže za několik okamžiků vstupovali již vědci do sálu, kde ležel Severson.

Pacient ležel nehnutě.

„Spí.“ odpověděl lékař na němou otázku návštěvníků „Uklidněte se, krise je už překonána. Severson utrpěl menší úraz na levé noze a vzápětí nato dostal srdeční záchvat.“

„Jak došlo k úrazu?“ zeptal se starostlivě Čan-su.

„Při událostech, pro které jsme vás vlastně zavolali. Před dvěma hodinami zachytili lidé u startovacího mostu zoufalé volání o pomoc, které vyslal někdo pomocným vysílačem na skafandru. Neznámý nešťastník vykřikl pouze dvakrát,pomóc‘ — a pak už bylo slyšet jen chrčení, které v několika vteřinách utichlo. Poněvadž raněný neudal místo, kde se nalézá, bylo třeba ihned zahájit pátrání po okolí. Podle stejné vlnové délky s vysílači pracovníků na mostě jsme usoudili, že jde o jednoho z nich a že tedy nemůže být daleko. Volání slyšel také Severson. Než se kdo vzpamatoval, rozběhl se také ke skalám, aby pomohl při pátrání. Aleně nezbylo již nic jiného, než ho následovat. Muž, nezvyklý na gravitaci Měsíce, při jednom skoku přes balvan upadl a vymkl si nohu. Srdeční záchvat dostal až zde…“

„Je už mimo nebezpečí? Nezapomínejte, že má za sebou ledový spánek,“ obrátil se Čansu k lékaři.

„Srdce pracuje už zcela normálně. Také noha — až na malý výron — je v pořádku…“

„A nešťastník, který volal o pomoc?“

„Dosud ho nenalezli…“

„A zjistili jste už, koho postrádáte?“

„Ano, inženýra Fauchara. Když odcházel ze závodu, řekl spolupracovníkům, že se jde podívat, jak pokračuje pokus s rychlostní raketou. Z hlavního vchodu odbočil prý vlevo. Právě se vydává na cestu další průzkumná četa, která prohlédne skaliska pod hlavním valem.“

Čan-su si rychle připevnil skleněnou helmu, kterou odklopil, když vstoupil do místnosti.

„Řekněte jim, prosím vás, aby na mne chviličku počkali, že bych šel rád s nimi,“ požádal lékaře.

„Jdu také,“ rozhodl se Cahén. „Dnes podle hlášení hlavní stanice není nejmenší nebezpečí dopadu meteoru. Nejde mi do hlavy, co se mohlo stát…“

Výprava postupovala vpřed v temném pološeru, které vytvářel dlouhý stín, vržený strmým valem kráteru. V záři reflektorů vystupovaly z temnot ostře útesy a kamenné stromy, vytvořené vyvřelou lávou.

Na úpatí divoce zvlněných pahorkatin se výprava rozdělila na několik čet.

Čan-su a Céhen se přidali k četě postupující do hor, ke strmé skalní stěně. Pomocí lan a cepínů se vyšplhali na úzkou stezku, kterou tvořila ztvrdlá vrstva lávy.

„Stopy!“ zvolal muž, který šel první.

Skutečně, vrstva jemného modrošedého popela byla porušena. Místy byly znát jasné otisky těžkých bot skafandru.

„Co hledal inženýr Fauchar v těchto pustinách?“ divil se Cahén.

Osamělý chodec se držel stezky ještě několik set metrů. On i lidé, kteří ho teď hledali, museli postupovat s největší opatrností, protože po levé straně přírodou vytvořené stezky byla kolmá stěna hustě poseta ostrými hroty — a po pravé straně propast.

V místě, kde se stezka zatáčela vlevo, stopy najednou končily.

Pustil se snad Fauchar do výstupu po strmé stěně?

Všichni se bezděky podívali nahoru. Nad nimi jako střecha, visela zvrásněná vlna lávy.

Ne, to není možné, touto cestou se nemohl dát. Spustil se tedy dolů?

A proč se vracel do nížiny?

Reflektory ozářily dno propasti. Postupně ho prosvítily celé, ale po nešťastníku ani stopy.

„Tři muži by měli pokračoval v průzkumu stezky — a ostatní se spustit do propasti. V těchto místech se rozhodně něco událo. Podívejte se jen, jak je zde vrstva popela rozryta,“ ukázal Čan-su na okraj úzké plošiny. Jeho návrh byl přijat bez námitek.

Muži záchranné čety upevnili lano k ostrému skalnímu útesu a jako první se po něm spustil Cahén. Sotva se postavil na dno, spatřil těsně u stěny ležícího člověka ve skafandru. Sklonil se nad ním a posvítil mu do obličeje.

„Pospěšte si,“ zvolal zdrceně. „Inženýr Fauchar je těžce raněn, obličej má zalitý krví…“

V několika okamžicích byli všichni u raněného.

„Obličej jeví známky udušení a vykrvácení,“ řekl tiše jeden z členů záchranné čety.

„To tedy znamená, že skafandr je protržen… Ano, zde, v pasu vzadu — a zde, na levé straně…“

„Mrtev…“

Všichni sklonili hlavy.

„Rychle… rychle ho odnesme do nemocnice,“ zvolal pojednou Čan-su. „Možná že se dá zachránit totální transfusí krve…“

Cahéna s inženýrem Faucharem v náruči vytáhli rychle na stezku, raněného položili na skládací nosítka a pokud možno nejrychleji pospíchali dolů k hlavnímu vchodu do podzemního závodu…

Na obrazovce Navrátilova služebního televisoru se objevila tvář dívky z centrály pražského fysikálního ústavu.

„To jsem ráda, že jsem vás ještě zastihla. V montážní hale mi říkali, že jste už odešel domů. Volá vás akademik Scheiner. Okamžik, přepojím…“

„Zdravím vás, velký dobyvateli vesmíru,“ usmál se Scheiner svým typickým úsměvem, při kterém vždy přivřel oči a trošinku ohrnul nos.

„Nemohl jsem to už vydržet, musel jsem vás zavolat. Původně jsem vás chtěl překvapit až zde, na Měsíci. Zdalipak víte, že jsem vás kapánek předhonil? — Nu, nebudu vás zbytečné napínat. Před šesti hodinami jsem odpálil pokusnou raketu — a mohu vám s radostí oznámit, že již dosáhla 50.000 kilometrů ve vteřině…“

„Jakou raketu?“ divil se Navrátil. „Vždyť bude dokončena teprve pozítří…“

„Naši hoši byli tak zvědaví na výsledky pokusu, že si za mé pomoci vyrobili v našich dílnách raketu sami…“

„To je od vás milé — ale mám obavy, že se vám pokus nepodaří. Domnívám se totiž, že vám chybí zdokonalený přijímač pravidelných signálů, které musí raketa vysílat. Nezapomínejte, že zvyšováním rychlosti se na základě Dopplerova principu bude měnit také kmitočet. A pak, naše raketa bude poháněna dokonalejším systémem využití atomové energie…“

„…který navrhl Zajcev, vím,“ doplnil Scheiner Navrátila. „Vtip je v tom, že naše raketa je hnána touž silou. Inženýr Zajcev nám totiž půjčil kopii návrhu, kterou poslal vám. A přijímač máme také dokonalý — opatřil nám ho akademik Čan-su. Má prý v tomto oboru dosti zkušeností z lovu signálů Proximy…“

Navrátil se chvíli nemohl vzpamatovat z překvapení.

„Je to skvělý nápad a děkuju vám za pomoc. Ale proč jste mi to neoznámil dřív? Mohli si tu ušetřit čas pro další naléhavé úkoly…“

„Uvažoval jsem také tak. Ale nakonec jsem si řekl: Hochu, něco při pokusu selže, a co potom. Odhalíš pěkně nedostatky — odstraníš je — a pokus pěkně zopakujeme.“

Akademik Scheiner se ohlédl.

„Okamžik, právě mi přicházejí oznámit, jak to pokračuje. Nuže, hoši, kolik?“

„80.000 — a konec…“

„Jak to?! Jaký konec?“

„Od padesáti tisíc nahoru přibývala již rychlost dosti nepravidelně — a před chvílí raketa umlkla docela…“

Navrátil zbledl. Že by se splnila Watsonova předpověď? Copak je to možné, že by se těleso letící rychlostí kolem sta tisíc kilometrů rozpadlo na atomy?

„Promiňte — překontroluji přístroje, zda nedošlo k nějaké poruše — a za okamžik vás zase zavolám,“ omluvil se Scheiner a jeho obraz se ztratil z obrazovky televisoru.

Navrátil vstal z křesla a nervosně přecházel po pokoji.

Konečně bliklo červené světlo.

„Žel, nenesu vám zprávu právě radostnou. Přijímač je naprosto v pořádku. Raketa se již neozvala. Domněnka, že by se mohl pokazit její automatický vysílač, nepřichází v úvahu. Pro jistotu jsme ji vyzbrojili třemi vysílači, z nichž každý pracuje samostatně, nezávisle na ostatních. I když by došlo k poruše na jednom, zachytili bychom signály druhého…“

„Také se domníváte, že raketa vlivem přílišné rychlosti vybuchla?“ zeptal se Navrátil a zavřel oči.

„Ne, to rozhodně ne! Pevně věřím, že váš návrh nezklame ani v tomto bodě…“ Navrátil se trpce usmál.

„Zatím zklamal — a to v tom nejdůležitějším bodě. Není-li možno překonat rychlost 80.000 kilometrů za vteřinu, pak je celý můj návrh neuskutečnitelný. Aspoň v současné době. I když se nám podařilo prodloužit lidský věk, není dosud myslitelné, abychom se vydali na cestu vesmírem, která by měla trvat dvacet let…“

„Neztrácejme naděje. Máme ještě možnost pokus opakovat — díky mé prozíravosti.“ zažertoval Scheiner, pokoušeje se povzbudit svého přítele.

„A když se nedostaneme přes těch osmdesát tisíc?“

„Pak pokus o dobytí sousední sluneční soustavy posuneme o kousíček do budoucna. A zatím se pustíme do boje jiným směrem. Neprobádaného je před námi ještě dost…“

Do jedné z výzkumných laboratoří podzemní ocelárny v kráteru Tycho vstoupil muž v bílém plášti.

Rozhlédl se po bludišti nejrůznějších přístrojů a když nikoho nespatřil, zeptal se tiše: „Coligsone, jste zde?“

„Ano, vážený příteli, jsem zde — a dokonce na vás čekám, milý příteli,“ vynořil se najednou mezi přístroji vysoký štíhlý muž s poněkud odstávajícíma ušima a s hustým, zvednutým obočím.

„Obávám se, že zacházíme trošku daleko. Fauchara jsme mohli umlčet i jinak.“

„Podařilo se jim snad vrátit mu transfusí život?“ zeptal se Coligson polekaně.

„Ne, ale stala se horší věc. Při podrobnějším zkoumání přišli na myšlenku, že skafandr nebyl roztržen o ostrou hranu skalního útesu, ale že byl poškozen již dříve, než se Fauchar vydal na cestu. Na neštěstí k roztržení došlo později, než jsme předpokládali. To zvýšilo ještě podezření, neboť nikomu nejde do hlavy, co vůbec Fauchar v horách pohledával. Kdyby zahynul už na valové rovině, nebylo by na tom nic divného. Ale takto jsme v nebezpečí, že skladiště v horách bude objeveno. Čan-su totiž trvá na tom, aby skály byly ve směru, kterým Fauchar šel, důkladně prohledány.“

„Nezbývá nám mnoho času k úvahám. Je třeba co nejdříve zavalit vchod do skladiště. Pojďte — objedem val vozem a ke skladišti se dostaneme s druhé strany. Východní strana je teď ve stínu, takže se tam můžeme dostat opravdu bezpečně a nepozorovaně. Cestu nahoru znám dokonale, nemusíme tedy vůbec použít reflektorů. Docela nám postačí odražené světlo z protějšího valu.“

„Chcete-li jeďte. Ale já s vámi nepojedu,“ řekl příchozí rozhodně. „Nechtěl bych totiž skončit jako Fauchar…“

„Dáváte se však jeho cestou. Nechcete mi snad také vyhrožovat prozrazením celého plánu?“ zeptal se Coligson výhružně.

„Ne, denunciantem nejsem. Ale celý náš plán na ovládnutí neznámé planety považuji za šílenství. Spíše se smířím s tím, že už nikdy nezískáme moc svých otců. Dobře se vám říká — Divide et impera — ale ono to už mezi dnešními lidmi nejde tak lehce, jak bychom si přáli…“

„Vidím, že brzy vypadnete ze hry, zbabělce,“ zasykl Coligson a odvrátil se od svého společníka.

Seversonův zdravotní stav se již natolik zlepšil, že se mohl bez potíží pohybovat po nemocničním sále. Přes to byl znova podroben důkladné prohlídce, které se zúčastnila také Nataša Orlovová. Přiletěla na pozvání Aleny prvním letadlem, které startovalo z Moskvy na Měsíc.

„Je už všechno zase v pořádku,“ utěšovala Alenu, která trnula stále strachem o svého společníka. „K nervovému záchvatu došlo spíše vzrušující událostí, než nezvyklým prostředím na Měsíci. Skafandry jsou dnes již tak dokonalé, že bezpečně vyrovnávají rozdílné teploty — a také kosmické paprsky zachycují dokonale. Z této strany mu tedy nehrozilo žádné nebezpečí, i když vezmeme v úvahu, že Seversonův organismus je o něco choulostivější než náš. Nezapomeňte také, že k záchvatu přispěl svým dílem i úraz. Ale — jak vám říkám — hlavu vzhůru. A žádný strach!“

Alena vřele stiskla Nataši ruku. A Nataša se usmála, při čemž její oči říkaly: Chápu — chápu…

Navrátil po příletu na Tycho marně hledal Alenu po všech prostorách podzemní ocelárny. Konečně ji nalezl ve velkém skleníku, kde se procházela se Seversonem mezi nejrůznějšími rostlinami, pěstovanými v novém prostředí.

„Vidím, že jste tomu marodování mnoho nedal. Prostě — nezmar,“ uvítal se Navrátil se Seversonem.

„A kdy zahájíte pokus?“ zeptal se Severson nedočkavě. „Mohu se ho zúčastnit?“

Navrátil se poškrabal za uchem.

„O tom teď nerozhoduju já. Tady mají rozhodující slovo lékaři. Zeptejte se Nataši — já osobně proti tomu nic nemám. Upozorňuji vás však předem, že v pokus neskládám mnoho naděje. Obávám se, že jeho výsledky budeme zklamáni…“

„Proč?“ vyhrkl Severson překvapeně.

Alena, stojící právě za jeho zády, mrkala na akademika a naznačovala mu, aby v rozhovoru nepokračoval, že pacient potřebuje klid.

„Říkám vám to jen proto, abyste při eventuálním nezdaru nebyl zklamán. Ostatně to poznáme za několik hodin, jen co raketa bude naplněna pohonnou hmotou, dopravena na startovací most a naposledy překontrolována…“

Nataša s účastí Seversona na pokusu nesouhlasila. Pacient potřebuje ještě klidnou pohodu — a ne vzrušení, bez kterého se pokus neobejde. Akademika Navrátila požádala, aby pacienta informoval o průběhu, a to tak, aby se nedověděl o případném nezdaru…

Zkušební raketa akademika Navrátila je připravena ke startu…

Zástupci presidia Světové akademie věd sedí u přijímacích aparátů v hale budovy, stojící nedaleko rozjezdové dráhy. Watson se při pohledu na kovové těleso, které za okamžik odlétne do temného vesmíru, ironicky usmívá.

Navrátil je zdánlivě klidný. Jen třesoucí se ruka s hodinkami prozrazuje, že je vzrušen. Právě v okamžiku, kdy zvedá hlavu a otáčí se k muži u odpalovacího zařízení, setkává se jeho pohled s klidnýma očima akademika Chotěnkova. A Chotěnkov povzbudivě pokyvuje hlavou — a usmívá se…

„Start!“ rozřezává hrobové ticho Navrátilův hlas.

Rudé plameny na rozjezdové dráze — a raketa, ztrácející se v nedohlednu — to je již mnohokrát viděná a celkem všední scéna pro všechny přítomné. A přece ji dnes každý z nich sleduje s napětím, jako by ji viděl po prvé. Oči dlouho zůstávají upřeny v místě, kde se rozplynula poslední stopa po mezihvězdném poutníku, který se již nikdy nevrátí zpět…

Pravidelný signál, vysílaný z rakety, monotónně odklepává čas jako metronom. Jen velmi citlivé ucho rozpozná prodlužování intervalů mezi jednotlivými tóny…

Watson vytahuje z kapsy zápisník a klidně pročítá své poznámky. Rychlost narůstá dosud jenom po desítkách a po stovkách kilometrů — to ho zatím nezajímá…

Z kuchyně přinášejí občerstvení…

Složité přístroje přesně proměřují prodlužující se intervaly a za tichého šelestu je rychle přepočítávají na rychlost světla, vzdálenost rakety, a tím na její rychlost.

Šedesát tisíc kilometrů za vteřinu…

„70.000.“

Watson nervosně poposedává v křesle.

Navrátil zavírá oči a zbystřuje sluch, jako by se obával, že za okamžik uslyší z vesmírné dálky ohlušující ránu. Na čele mu vyvstávají studené perličky potu.

Také Scheinerovi je jako příbuznému pacienta, který právě leží na operačním stole.

„70.500,“ ozývá se chvějící hlas muže u počítacího stroje.

„Kritický okamžik,“ šeptá Scheiner a tiskne Navrátilovi ruku.

„Osmdesát tisíc…“

Všichni povstávají z křesel…

Každý tón „metronomu“ připadá teď Navrátilovi jako úder srdce.

Tá… tá… tá… tá… tá…

Srdce neutichá.

A rychlost roste dál, 80.500 — 81.000 — 85.000…

90.000.

Chotěnkov si znova sedá a hladí si koleno.

„Nu?“ otáčí se k Watsonovi.

Watsona vyzývavá otázka nijak nevyrušuje z předstíraného klidu.

„Neříkejme hop, pokud nepřeskočíme,“ říká potichu.

Navrátil to zaslechl, ale nezlobí se. Trýzní ho totiž stejné pochybnosti. Přehoupne se raketa přes stovku?

Hlasitou radost z dalšího hlášení projevuje jenom Scheiner.

„Už to vidím, že jsem něco zpackal,“ pokouší se o humor i při této napjaté situaci. „Kdoví, proč ta naše raketa při osmdesáti umlkla…“

Severson se zatím zotavuje z nemoci ve velkém skleníku tychovské ocelárny. Ředitel nemocnice mu tu nechal zařídit rozkošný koutek mezi tropickými rostlinami: pohodlné křeslo, knihovničku, psací stůl, pohovku a televisor.

Pacient se tu opravdu nenudí. Čte, učí se, přemýšlí. Při pohledu do hvězdné noci se zářícím Sluncem a Zemí vzpomíná na nekonečné bílé pláně Arktidy. V představách mu vyvstává obraz Amundsena. Větry ošlehaná tvář, dolů uhlazený knír a špičatá bradka. Dobyvatel obou pólů podle svého starého zvyku naklání hlavu na stranu a pomalu se ohlíží.,Pokračujeme v cestě?‘ říká jeho otcovský úsměv — a již se opírá o hole a rozjíždí se na lyžích…

A vzpomínky letí dál, proti toku času. Znova ožívají těžké doby první světové války. Smrt milionů lidí na frontách, hlad a nejistota v zázemí. Výpravy do Arktidy jsou přerušeny… A po válce znova hlad a nejistota…

Severson se rychle vrací do přítomnosti. Teď teprve si plně uvědomuje, co je na ní nejcennější: bratrské soužití všech národů a věčný mír. Bojovníci sice nevymřeli, ale mají proti sobě docela jiného soupeře: přírodní zákony a vesmírné dálky. A jedna z takových bitev právě vrcholí…

— Jak velké doby prožívám… Čas letí a zanedlouho zapadnou stejně do minulosti jako slavné cesty s Amundsenem…

Musím je nějak zachytit… začnu si psát deník, rozhoduje se Severson právě v okamžiku, kdy Alena vstupuje do skleníku.

Sotva zelené světlo v komoře u dveří oznámilo, že je prostor vyplněn vzduchem, sundavá dívka rychle skleněnou kuklu a vbíhá do uličky mezi rostlinami.

„Raketa dosáhla již rychlosti 120.000 kilometrů za vteřinu!“ volá udýchaně. „Z Watsona jsme nejprve nemohli dostat ani slovo, jak byl překvapen. Byl skálopevně přesvědčen, že hmota takovou rychlost nesnese — a teď se diví… A rychlost roste dál… Leife máme vyhráno,“ radostně zvolala dívka a objala ho. Hned se však vzpamatovala.

„Promiňte,“ začervenala se. „To jen ze samé radosti…“

„To nic, vždyť já mám stejnou radost jako vy,“ zakoktal Severson.

„Sto čtyřicet pět tisíc — hurá!“ vykřikl muž u počítacího stroje. „Hurá,“ přidali se k němu ostatní.

„To už je rychlost, se kterou se můžeme vydat na cestu,“ rozzářil se Scheinerův obličej.

Radostné náladě podlehl i Watson.

„Jsem rád že jsem se mýlil,“ řekl tiše. „Dosáhne-li raketa vámi předpokládaných sto padesáti tisíc, jsem ochoten se zúčastnit výpravy k Proximě…“

Navrátil se na něho podíval překvapeně.

„To snad nemyslíte vážně. Vy, zásadní odpůrce mého návrhu?

„Ano, já. Zde je moje ruka. Rád bych viděl na vlastní oči, jak vypadají ti vaši skřehotající lidé…“

Watsonovo prohlášení zapůsobilo na všechny jako blesk.

„První dobrovolník,“ usmál se Chotěnkov. „Uvědomujete si, že let mezihvězdným vesmírem bude pořádně riskantní?“

„Uvědomuji si to možná víc než akademik Navrátil. Právě pro to bych se chtěl letu zúčastnit…“

Chotěnkov zakýval nechápavě hlavou. On si to ještě rozmyslí — řekl si v duchu. Nebo spoléhá na to, že raketa těch sto padesát tisíc nedosáhne…

Když se ozvalo hlášení, že rychlost dostoupla 149.000, Watson sotva znatelně zbledl. Upřeně hleděl na rám okna a dál se nezúčastňoval rozhovoru.

„Opět 149 000,“ řekl zklamaně muž, když počítací stroj došuměl.

„Rychlost se už přes hodinu nezvyšuje…“

Signály, vysílané z rakety, však neumlkly. V dlouhých intervalech pokračovaly dál.

„Raketa zřejmě vyčerpala všechnu pohonnou hmotu,“ vysvětloval Navrátil. Akademik Chotěnkov povstal.

„Můžeme tedy pokus považovat za skončený, soudruzi. A jistě se mnou všichni souhlasíte, když prohlásím, že skončil naprostým vítězstvím akademika Navrátila. Dovolte mi, abych výsledky pokusu oznámil presidiu akademie a navrhl, aby byl dán příkaz k zahájení stavby meziplanetárního letadla podle Navrátilova návrhu.“

„A oznamte jim zároveň, že se dobrovolně hlásím jako člen posádky tohoto letadla,“ požádal akademik Scheiner, a po očku se podíval na Watsona. „Mne těch tisíc zbývajících kilometrů nemůže nijak odradit…“

Watson sebou trhl.

„Počkejte,“ zvolal. „Ještě jsem neřekl, že mne těch tisíc kilometrů odradilo. Trvám na své žádosti, abych se mohl letu zúčastnit…“

Chotěnkov opět nechápavě potřásl hlavou…