Signály z vesmíru

11. ÚSPĚCHY LOVCŮ VLN

Hlavním průvodcem po Zajcevově bytě byl opět Míťa. Přes protesty tatínka i maminky zavedl hosta nejprve do své „pracovny“, kde vyráběl modely nejrůznějších typů letadel a lodí.

„Tohle je právě „Jiskra“, která létá na Měsíc,“ vysvětloval živě. „Nevím, v čem to vězí, ale dosud mi létá špatně. A to už mám druhou. Ta první, když jsem ji řídil radiem, ulétla mi někam — stejně jako tryskač, který jste nedávno našel vy — a už není k nalezení…“

Kdoví, jak dlouho by ještě Míťa zasvěcoval Seversona do tajů svého malého království, kdyby se ve dveřích neozval Zajcevův hlas:

„Neobtěžuj nám hosty, ty věčný kutile! Na verandě už nás čeká večeře a Alenka je jistě po cestě z Měsíce pořádně vyhládlá.“

„Soudružka Svozilová už přišla?“ zeptal se radostně chlapec a rychle vyběhl z místnosti.

Zajcev se usmál.

„Je to nezdvořák — vás by tu málem nechal. Dovolíte-li, příteli, půjdu napřed.“

Severson následoval hostitele se střídavými pocity vzrušení a zvědavosti. Ženu z Měsíce si představoval — ač sám nevěděl proč — bledou a vážnou, vysoké, štíhlé postavy. A na verandě zatím seděla u stolu prostá dívka opálená do čokoládova. Vesele se právě bavila s hostitelkou. Když uviděla ve dveřích Seversona, rychle povstala a vyšla mu několik kroků vstříc.

„Jsem Alena Svozilová,“ představila se. „Petr Ivanovič mi nechtěl prozradit, kdo je dnes u něho hostem. Prý to bude překvapení — a to se mu opravdu podařilo. Zrovna včera jsme na vás s Cahénem vzpomínali. To jsem ovšem ještě ani netušila, že se s vámi tak nečekaně brzy setkám.“

Severson se tvářil rozpačitě. Zachránil ho Zajcev, který vzal oba hosty pod paží.

„Čemu se divíš, Alenko? Kde jinde můžeš najít vzácnější hosty než u mne? A vy, příteli, se také nedivte. Bodejť by vás Alenka hned nepoznala! Řekněte mi, která žena se nezajímá o slavné muže? — Vidíte, že je to pravda — jak se hned na mne škaredí. Nu, ale teď s chutí do jídla, aby se nám lépe hovořilo!“

Severson předstíral, že je plně zaujat večeří — a jen tak docela kradmo se občas podíval na „dívku z Měsíce“. Když to Alena zpozorovala, začervenala se a obrátila se k Zajcevovi:

„Myslím, že spor o signály z vesmíru brzy skončí — že ho vyhraje Navrátil. Už je to skoro jisté…“

„Neříkej,“ zvolal Zajcev překvapeně a ruka s vidličkou mu zůstala stát na půli cesty k ústům. „Podařilo se snad záhadné značky rozluštit?“

„To ne. Nejsou to totiž žádné značky, ale souvislé vysílání…“

„Vysílání z Proximy? To je úžasné! A co vysílají? Povídej honem a zbytečně nenapínej!“ Alena se usmála.

„Nechtěj všechno najednou. Stačí už to, co zjistil Čan-su včera, těsně před mým odletem s Měsíce. Dlouho si lámal hlavu, proč Proxima vysílá na tolika vlnách najednou — a proč na každé vlně jsou slyšet jiné signály.

„Zjistili jsme,“ řekl mi před nedávnem, „že přijímače pro amplitudovou modulaci nám nejsou vůbec nic platné. Na Proximě používají asi systému podobného Murgášovu „tónsystému“ s kmitočtovým klíčováním a s extrémně velkým zdvihem.“

Cahén namítal, že přijímač s kmitočtovým demodulátorem by už dávno musel prozradit kmitočtovou modulaci, ale Čan-su se nedal.

„Vysílání je — za prvé — pro naše nedokonalé přijímače příliš slabé,“ říkal. „A za druhé je docela možné, že různé signály na několika vlnách jsou vlastně jenom výsledkem příjmu na poměrně úzkém kmitočtovém pásmu, které jsou schopné naše přijímače zachytit. Protože Proxima zřejmě vysílá kmitočtově modulovanou vlnu s nepochopitelně velkým kmitočtovým zdvihem, vzniká na našich jednotlivých přijímačích pouze krátkodobý, nepravidelně se opakující impuls. Pravděpodobně mají na Proximě pro každé písmeno jinou skupinu změn vlnové délky.“

To by tedy znamenalo, milý Petře, že tvorové ve vesmíru nevysílají pro nás více programů najednou, jak jsme se dosud domnívali, ale jen jeden, z kterého chytáme pouze úryvky.“

Zajcev mávl rukou.

„Počkej, to jsou všechno jenom dohady, co vlastně zjistil Čan-su včera?“

„Nebuď netrpělivý a nepředbíhej. Čan-su brzy po našem rozhovoru odletěl na Zemi. Vrátil se s velkým širokopásmovým předzesilovačem, který si nechal vyrobit podle vlastního návrhu. A znova se jal lovit vlny z Proximy. Včera se konečně jeho domněnka potvrdila. Při použití velkého počtu přijímačů zjistil, že impulsy na sebe určitým způsobem navazují. Jestli se mu podaří rozluštit klíčování, pak si už brzy poslechneme program neznámých tvorů z vesmíru. Tím se po prvé dokáže to, co my, astrobiologové, tvrdíme dávno: že naše Země není jedinou planetou, na které je život na tak vysokém stupni vývoje.“

„Jak vidím, radoval jsem se předčasně,“ žertoval Zajcev. „Čekal jsem, že mi prozradíš, jak se řekne po proximsky „atomová elektrárna“, a oni si tam zatím nahoře teprve lámou hlavu se šiframi. A co když má pravdu Watsen a ne Navrátil? Proč by vodíkové výboje někde v žhavých mlhovinách nemohly vysílat tónsystémem?“

„Stejně tak dobře by potom krokodil mohl hovořit španělsky,“ zlobila se Alena. „Navrátil mne za tebou posílá, abych tě požádala o spolupráci — a ty se zatím spojíš s Watsonem — proti nám…“

„Ale, Alenko, už ani legraci nerozumíš?“ chlácholil dívku Zajcev. „To jsi se za ta léta tak změnila? Nevím, čím bych mohl Navrátilovi prospět, ale to víš, že vás nezklamu. Ostatně, o tom si pohovoříme později, viď? Společnost by jistě uvítala veselejší zábavu. Což kdybychom se teď raději podívali do parku kultury a oddechu?“

Severson až do této chvíle mnoho z celého rozhovoru nerozuměl, přestože poslouchal velmi pozorně. V duchu si již sestavoval otázky, které položí „dívce z Měsíce“, ale nakonec ztratil odvahu. Vždyť by před ní vypadal směšně. Zajcevův návrh mu proto přišel opravdu vhod.

„Nejprve bychom měli projít celý park, aby si ho mohl soudruh Severson prohlédnout — a pak si můžeme sednout do zahradní restaurace u hlavního pavilonu, abychom se našli, kdyby se náhodou některý z nás ztratil mezi lidmi,“ navrhovala paní Zajcevová.

Návrh byl jednomyslně přijat.

Severson se zájmem sledoval pestrý život velkého parku.

Volné prostranství s houpačkami a kolotoči ovládly děti, pavilony s vážnými programy zajímaly více dospělé — a v přírodních divadlech se střídali obojí — malí i velcí.

„Mohl bych se svézt na kolotoči — na tom s raketovými letadly?“ zaprosil Míťa. „Jen chviličku…“

„Znám tvou chviličku,“ smála se paní Zajcevová. „Nu, co se dá dělat, tady má přednost mládež! Svezu se s ním — a vy zatím běžte dál. Sejdeme se u hlavního pavilonu.“

Sotva maminka s chlapcem odešla, obklopila Zajcevovy hosty skupina dětí. Uchopily se ze ruce a Seversona s Alenou uzavřely do kruhu.

„Teď nám nezbude nic jiného, než se vykoupit soudruhu Seversone,“ smála se Alena. „Pevná norma je tu deset dřepů.“

„Ba ne, my na dřepy nehrajem,“ zavrtěla hlavou největší z dívek. „Musíte si s námi zahrát na hada.“ A již děti uchopily oba zajatce za ruce a v dlouhé řadě se rozběhly mezi lidi. Chlapec v „hlavě“ tak rychle zatáčel sem i tam, že několik dětí na konci se neudrželo.

Teprve teď si rozesmátý Severson všiml, že Zajcev zůstal někde vzadu.

„Těžko ho teď mezi tolika lidmi najdeme, ale nakonec se nic nestalo, sejdeme se u hlavního pavilonu,“ uklidňovala Alena svého společníka. „Zatím vám budu dělat průvodce sama, vždyť to tu dobře znám. Kousek odtud je universita, kde jsem studovala… Nuže, kterým směrem se vydáme?“

„Víte, kterým směrem bych se vydal nejraději? K letišti,“ usmál se Severson.

„Proč zrovna k letišti?“ zeptala se překvapená Alena. „Kam byste rád letěl? Copak se vám mezi námi nelíbí?“

„To ne, to jsem nechtěl říci, nezlobte se na mne,“ omlouval se rychle Severson. „Já bych stejně nikam letět nemohl. To byl jenom takový momentální záchvat klukovské zvědavosti…“

„A kam byste letěl, kdybyste mohl?“

Severson se zamyslel.

„Nejprve bych letěl domů do Norska,“ řekl váhavě. „Potom bych se znova pokusil přeletět severní pól — a nakonec bych chtěl na vlastní oči spatřit letadlo, které startuje na Měsíc…“

Alena se podívala na hodinky.

„Všechna přání jsou splnitelná — a to poslední dokonce ještě dnes večer. „Jiskra“ totiž startuje za necelé půl hodiny. Pojďte, do té doby se pohodlně dostaneme k průplavu.“

Severson šel podle Aleny mlčky. Slunce již zapadalo a celý park zazářil tisíci světly. Za chvíli se mezi stromy objevila lesknoucí se vodní hladina.

Naši poutníci se octli na břehu průplavu.

„Odtud je krásně vidět na letiště,“ rozhovořila se opět dívka. „Vidíte v dálce ten most? To je startovací dráha pro meziplanetární letadla.“

„To už vím.“ chlubil se Severson. „Míťa mi ho ukázal z helikoptéry…“ Další slova mu zmrzla na rtech.

Most se zableskl rudou září a na jeho vrcholku se objevilo podivné letadlo s malými křidélky vzadu.

A již se vznáší ve vzduchu. Jeho dráhu po ztemnělé obloze kreslí ohnivá čára, která se za chvíli ztrácí v nedohlednu.

Na obloze se objevují první hvězdy…

Severson se dlouze díval do míst kde čára zasvítila naposledy.

„Připadá mi to všechno jako sen, slečno…“ řekl zadumaně.

„Dovedu to pochopit soudruhu Seversone. Ale Zajcevovi nás už jistě netrpělivě čekají. Neměli bychom se už vrátit?“